Kam chodí děvky.
„Otče, Válečníku, Cizinče a Kováři, požehnejte svému synu. Jest v nebezpečí, nebo ť stojí před mocným nepřítelem. Vládci hrdinů, jež jste položili nad nebesa vznešenost svoji, posilněte mé paže, dejte mohutnost mému meči, jenž bude se mnou v čase nebezpečí. Slunce září jako oheň vašich očí a Ty, ó Cizinče, osvěť tento symbol, dej zazářiti tomuto kovu tak, aby oslepil oči nepřátel nevidoucích, kam se skrýti. Tvoje vznešenost zazáří takto nad celým světem, nad nebem hvězd a Tvoje jméno bude na věky oslaveno. Amen.“
– Modlitba před bitvou, užívána obzvláště vojenskými řády církve Sedmi. Sedmicípá hvězda, Roland 23:12.
Potom se říkalo, že ten člověk přišel od jihu. Horským průsmykem a starou kamennou branou. Do města vešel pěšky, za uzdu vedl koně černého jako nejčernější noc, u sedla stejné barvy vyčnívala rukojeť jedenapůlručního meče, v těchto končinách se mu říkalo opovržlivě Bastard. Každopádně to na rozdíl od ošoupaného sedla a záplatovaných sedlových vaků byla od pohledu drahá zbraň, pochva byla z černé kůže pobité stříbrnými cvočky, záštita byla bohatě rytá různými symboly, rukojeť byla chráněna stejnou kůží jako pochva a omotaná stříbrným drátem. Na hrušce se vyjímal mistrně broušený smaragd. Proto také pouliční zlodějíčci ve stínu koně okukovali, stačil však jediný pohled na toho muže a chtíč se okamžitě vytratil. Sněžilo, muž měl přes ramena přehozený černý plášť a hlavu skrytou v kapuci, přesto z něj sálal respekt, možná to bylo tím, že byl vyšší než většina místních, možná chůzí navyklou ostrému vojenskému pochodu ale hlavně ho obklopovala aura zabijáka, muže, který nejdřív tasí a pak se ptá.
Muž kráčel prázdnou ulicí, prošel kolem hostince „U opilého lovce“, na chvilku se zastavil, zašklebil se, jako kdyby si vzpomněl na nějaký starý žert, zaposlouchal se do ruchu plné hospody a rozhlédl se. Před hospodou seděl v závětří starý žebrák, cizinec do něj šťouchnul špičkou boty, aby se mrzák probral z polospánku. „Aby tě jiní vzali, prašivej zkurvysyne.“ zaklel žebrák. „Dávej si pozor na jazyk, otrhanče, nebo o něj přijdeš.“ Cizinec odvětil klidně, ale jeho hlas skřípal jako náhrobní kameny. Mrzákovy přeběhl mráz po zádech, s okolní zimou, to však mělo málo společného. „V-Vomlouvám se, velkomožnej pane, já jen ze zlýho sna kvapem probuzenej.“ „Je tu je ještě jiná krčma? Něco, řekněme…hmm… klidnějšího.“ Muž, už podle hlasu nebyl z této části země. Ano, zcela jistě ne z údolí Arryn. „Ano, kusem dál je knajpa, ale…“ „Ale co?“ „Pro velkýho pána jak ste vy, to asi nejni nic moc. Nahoře je hampejz a dole nálevna, holky vobsluhujou pár vožralců, slejzaj se tam vybratá společnost, věděj jak. Říkaj tomu Úzká Díra“ Cizinec se zasmál, nebyl to pěkný zvuk. „To by člověk neřekl, že jste hornická osada.“ Svarota byla vskutku hornická osada, ale taky pěkně zapadlá díra, nacházela se mezi Iron Oaks a Longbow Hall ve skrytém horském údolíčku, dřív, dokud tu bylo naleziště stříbra, osada prosperovala. Teď už, kolem vytěžené šachty, žilo jen pár starousedlíků, s oblibou se sem stahovali i lapkové z okolí, aby propili a prohýřili nakradené peníze nabyté z obchodní stezky. Možná proto tu ještě fungovali dva hostince a nevěstinec. Horní hostinec byl zázemím pro cestující obchodníky, vojáky a pohlaváry lapků, v dolním, společně s nevěstincem, se scházela lůza a lidé co chtěli dobrovolně zmizet ze světa. Ale cizince vedlo vnuknutí právě sem.
Muž vedl koně k dolní hospodě, uvázal ho k ostatním zvířatům v malé stáji, ovšem s určitým odstupem od nich. Věděl, že jeho oře žádný handlíř neodvede, aniž by o tom nevěděl. Kůň, by ovšem mohl napadnout i cizí zvířata. Nebylo to zrovna klidné zvíře. Sebral ze sedla opasek s mečem, zastrčil si dýku do holínky, blýskl očima po pár lotrech postávajících venku a vešel dovnitř. Úzká díra, jak napovídal její název, bylo tmavé, špinavé místo, páchnoucí potem, rozlitým pivem a octem. Vevnitř bylo poloprázdno. Kolem několika starých dubových stolů, prolezlých červotočem, sedělo pár štamgastů, seshora se ozývalo chrápaní a hlasité ženské vzdechy.
Hostinský byl muž zavalité postavy, obličej měl poďobaný od neštovic a porostlý neudržovaným strništěm. Zvedl oči od bečky nakládaných okurek, která vypadala na to, že pamatuje krále Jaeharyse. Muž, stále ještě v plášti, stál před krčmářem beze slova. „V ruce meč, přes rameno uzlíček, záplatované, ale čisté šaty. Není to pocestný? Přeješ si?“ „Pivo.“ Odvětil příchozí. Krčmář si utřel ruce o zástěru a naplnil oprýskaný hliněný korbel. Host si nepřisedl si k ostatním hostům u stolu, meč si položil přes vedlejší stoličku a opřel se o bar. „Máš volný pokoj krčmáři?“ „Záleží na tom.“ „Na čem?“ „ Jestli maj, čím zaplatit.“ Hostinský se na muže poťouchle zašklebil. „Hned jsem poznal, že nejsou zdejší, na to maj moc fajnovej hlas, za mlada jsem za války s drancpartou jezdíval, pocházej vod západu, vod Lannisportu, tamní milostpán prej sere zlaťáky.“ V očích hostinského byl vidět jasný chtíč po zlatě. „Za prvé, kmáne, tím že jsi byl marodér, je lepší se nechlubit. Za druhé hovno ti je po tom odkud přicházím a platit mám čím, o to si starost nedělej.“ Hlas byl chladný jako ledovce v severním moři, až hostinský mimoděk o krok ustoupil. Sotva však cizinec zacinkal měšcem u pasu, okamžitě se vzpamatoval. Kývnul na dva plešaté bijce stojící po stranách výčepu. Jeden z nich položil těžkou ruku cizinci na rameno. Muž, jednou rukou stále svíraje měšec se pomalu otočil. Zvedl ruku s měšcem a druhou položil na sponu pláště. „Hehe, mě nepodplatíš.“ Oznámil holohlavý pohrdavě. „To ani nemám v úmyslu.“ Rychleji, než by stačil kdokoli reagovat, se muž prosmýkl mezi oběma strážci, levačkou rozepnul a odhodil plášť, pravačkou s měšcem z půlobratu praštil jednoho z rváčů do spánku, ten beze slova klouzal dolů podél výčepu jako tonoucí člověk do ledové vody, druhý se proti cizinci rozběhl, ale muž už na něj byl připraven. Udeřil ho pěstí do brady tak silně, že se hromotluk svalil na zem, kde mu host okovanou botou dupl na hrudník tak, až bylo slyšet lupnutí zlomených žeber. V rozmezí pár vteřin cizinec vyřadil z boje dva největší bijce v tomhle zapadlém lokálu a ani se nezadýchal. Teď, když odhodil plášť s kapucí, se konečně ukázal v celé parádě. Byl to vysoký, svalnatý muž, měl na sobě kroužkovou zbroj, přes ni navlečený černý rytířský wams, na místě, kde obvykle bývá vyšitý erb, bylo jen prázdné místo. Na krku se mu blýskal stříbrný amulet ve tvaru sedmiramenné hvězdy, v jejímž středu se vyjímala lebka se smaragdy na místě očí. Měl havraní vlasy a vousy, dlouhé vlasy byly prokvetlé čistě bílými prameny, ovšem ty nevypadali jako známky stáří. Ovšem co na muži bylo nejděsivější, byl obličej. Takhle nemůže vypadat člověk. Pomyslel si krčmář. Pravá strana jeho tváře byla vyzáblá, ostré lícní kosti a těžké obočí. Jeho nos byl velký a zahnutý, jeho tmavé vlasy byly učesány tak aby zakrývali levou stranu, protože tam žádné vlasy nezůstaly. Levá strana jeho tváře byla troska bez ucha, jen s dírou. Kolem levého oka se táhla zkroucená masa jizev. Černé maso bylo poseté krátery a hlubokými prasklinami, které pulzovaly rudou krví. Na jeho čelisti se ukazovala bílá kost. V sytě zelených očích se vyjímala hadí zornička. Cizinec se podíval děsivýma, krví podlitýma očima přímo do očí hostinského. „Jistě se mnou budeš souhlasit, že peníze, otvírají každé dveře.
Muž seděl ve starém křesle, ve ztichlém pokoji, díval se z okna, pil kyselé víno, poslouchal šelestění myší na půdě, vzdechy ženy z vedlejšího pokoje, hovor z hostince pod sebou. Víno mu jako obvykle na okamžik zbystřilo smysly, rozeznal jméno milence ženy, téma hovoru štamgastů. Přemýšlel, vzpomínal, a sníh padal dál. Proč mě zavedl právě sem? Proč vybral zrovna mne? Kdo je Aysha Píšťalka? Proč na ní záleží? Proč bych ji měl přivést právě Tyrionovy? Proč se mám mířit na východ? Proč si mne vybral? Proč mě nenechal zemřít? Otázky se mu honily hlavou, vzpomínal, a sníh padal dál. Tenkrát to skutečně nebyl dobrý den.
Seděl pod stromem, krvácel z mnoha ran, malá vlčice ho nechala ležet v bolestech, byla silnější než holubička. Nechtěla mu dát ani ránu z milosti, jako psovy. Ne že by se tenkrát divil, zuřil, ale už to pochopil, už odpustil. Mezi mučivou agonií a chvílemi sladkého bezvědomí se objevovali vize jeho života. Viděl sebe a bratra, zlobu v jeho očích, když se chystal spálit mu obličej na popel. Tenkrát se naučil nenávidět. Viděl svého prvního zabitého, byl mladý, nebylo mu ani 11 let, viděl strach v jeho očích, když z nich vyprchávalo světlo života. Viděl svoji první bitvu, agresi a požitek ze strachu a adrenalinu. Viděl toho bastarda Joffreyho, ponížení, zlobu a jeho rostoucí šílenství. Viděl velký turnaj v Králově Přístavišti, když přijel Ned Stark ze severu. Poprvé v životě cítil zadostiučinění, když bojoval se svým bratrem. Viděl smrt krále Roberta, tenkrát si ještě myslel, že šlo o náhodu. Viděl intrikánský boj, nikdy nebyl jeho součástí, nebyl důležitý pěšák. Viděl Starkovu popravu, litoval toho muže. Viděl nebohou holubičku zavřenou v Rudé baště, hnízdě zmijí. Viděl bitvu o Královo přístaviště, všechna ta smrt a potom oheň, nemohl to vydržet, holubička zazpívala, ale odmítla ho. Utekl. Seděl pod stromem, krvácel z mnoha ran. Umíral a potom přišla smrt. Nebo něco co se jí podobalo. Dostal požehnání Cizince. Vnuknutí o neznámé ženě. A potom ho našli mniši. Odešel s nimi do kláštera. Svou přilbu nechal ležet na prostém hrobě. Ohař toho dne zemřel.
Vstal z křesla, byl pozdní večer. Odešel ze svého pokoje. Nastal čas, nechtěl se zde zdržovat déle, než bude nutné. Vstoupil do nevěstince, naštěstí místní běhny měli na pilno a tak si ho nikdo moc nevšímal, zamířil k baru a místní majitelce bordelu. Žena vypadala podobně jako ostatní jejího oboru kdekoli jinde. Lehce po čtyřicítce, kulatý obličej, zrzavé kadeře a mohutné prsy. „Zdravím, co si přeješ, ošklivče?“ „Ošklivče?“ Hostinská se zasmála. „No krasavec určitě nejsi, ale neboj se, moje dívky nesoudí podle vzhledu ale podle naditého měšce“ „Ano, to už jsem tu zažil“ přisvědčil. „Chceš vidět nabídku, nebo se sháníš po někom konkrétním?“ „Slyšel jsem o dívce, jmenuje se Aysha, prý jí říkají píšťalka.“ Hostinská se znova zasmála. „Ano taková tady skutečně pracuje, hádej, proč se jí říká Píšťalka.“ „Mám to chtít vědět nebo se to mám dozvědět sám?“ Nuceně se usmál. Hostinská, které zřejmě nevyšel zamýšlený vtip, se lehce zašklebila. „Stojí támhle u schodiště, baví se s Karis, je to ta v bledě modré, platí se u ní a předem.“
Stála před ním v bleděmodrém, šaty více odkrývající než zakrývající, vypadala jen o trochu mladší než on sám. Nevypadala ovšem na první pohled jako běhna z nějaké zapadlé díry v Údolí. V očích měla falešnou radost, za ní se skrýval odpor. Chápal ho, málokdo snesl delší pohled na jeho tvář. Za odporem byl velký smutek a zášť, to, se ovšem u jejího povolání dalo chápat také. Co nechápal, byl důvod, proč tuhle tuctovou holku má odsud odvést. Bylo to obyčejné venkovské děvče, které, nejspíš co její rodina zemřela následkem nespočetných válek, nájezdů nebo nemocí, muselo přijmout jediné možné povolání, aby nezemřela hladem. Svým způsobem byla hezká, měla bledou pleť, čisté a učesané černé vlasy zastřižené u ramen, hezky tvarovaný obličej, malý nos, rty stvořené k úsměvu a smutné modré oči. Svým způsobem se do tohohle bordelu na kraji světa ani nehodila. „Ty jsi ta, které říkají Píšťalka?“ Zeptal se klidně a napil se vína. Vůbec se netěšil na vysvětlování a přemlouvání, doufal, že už bude z téhle díry tak unavená, že odejde dobrovolně, byť s někým jako byl on. „Ano, říkají mi tak“ Falešně se usmála. Hlas měla unavený, lhostejný a smutný, stejně jako oči. Se sotva znatelným přízvukem západních zemí. „Co si budeš přát? Musím tě upozornit, že za nestandartní služby je tu slušný příplatek.“ Byla v tomhle patrně vychována už od mládí, uměla se vyjadřovat líp, než většina obyvatel Svaroty, navíc, jestli hádal správně, tohle vůbec nebyl první bordel, ve kterém je zaměstnaná, možná před něčím, nebo někým utíkala, skrývala se. „Na to nedojde Aysho. Posaď se vedle mě.“ Poklepal na prázdné křeslo po jeho pravici a dolil prázdný pohár.
„Říkají ti tak viď, Aysha, ale vsadím tyhle odřené boty proti stovce zlatých drogonů, že to není tvoje první ani poslední jméno.“ Dívka se posadila na křeslo, nicméně se od něj odtáhla. „Co tady teda chceš? Víš doufám, co se do bordelu chodí dělat!“ „Vím děvče, vím, ovšem já jsem tady v poněkud jiné záležitosti.“ Děvče se odtáhlo ještě dál. „Varuji tě, stačí jeden špatný pohyb a já zavolám jistého Klička, který tady plní důležitou funkci vyhazovače a ten tě vykopne s takovou vervou, že si pozdní hosté budou myslet, že z okna vyletěla kometa.“ Návštěvník se zasmál, škaredě, jak to uměl. „Vážně? O tom pochybuji.“ Dívka otevřela ústa k výkřiku. Přerušil ji zvednutou dlaní. „Ale já tu nejsem kvůli tomu, abych ti ublížil. Tak tu pusu zase zavři a nech mě mluvit.“ Dívka na něho upřela pomněnkové oči, ale mlčela. „Výborně, takže.“ Odmlčel se. Rozhodl se jednat na rovinu. „Takže, přišel jsem sem, abych se podle mnichů kál, abych plnil příkazy Sedmi a mého patrona. I když tomu nerozumím, mám tě odsud odvést. Pryč ze Západozemí, do zemí za mořem.“ Dívka vypadala zmateně. „Proč? Proč bych měla odejít? Neznám tě, můžeš mě podříznout za první zatáčkou. Nevypadáš jako rytíř na bílém koni, který přijíždí pro nevinné dívky. Navíc pracující v bordelu na konci světa.“ Muž se znovu zasmál. „Věř mi děvče, že by ses měla bát víc těch pasovaných rytířů, než lidí jako jsem já.“ Dívka odvrátila zrak. „Já odsud odejít nemůžu, zabili by mě, i tebe.“ Cizinec ztišil hlas. „Vím, někdo poslouchá za dveřmi. Ale věř, mě není tak lehko zabít.“ Dívka se opět podívala návštěvníkovy přímo do tváře. „Já nemůžu.“ „Pleteš se děvče, ty nemáš na výběr. Za úsvitu čekej u stájí.“ Něco v jeho hlase jí přimělo mu věřit a poslechnout.
Přes noc napadli sněhové závěje, ovšem na kráse to osadě nepřidalo. Přišla, zrovna když sedlal koně. „Vítej.“ „Dobré ráno, pořád nevím proč s tebou jedu. Musíme spěchat Lord Reknalf už určitě ví, že jsem odešla.“ „Lord Reknalf? Tady je nějaký šlechtic?“ Dívka odmítavě zakroutila hlavou. „Jen si tak nechává říkat, patří mu všechno tady, říká se, že dřív to byl obyčejný voják, po válce se dal na zbojničení a dokázal se na tom dobře napakovat.“ Hodil jí přes ramena svůj plášť. „Neboj se, když budeš dělat, co ti řeknu, nic se ti nestane.“ Přešel k sedlům, odepjal pochvu s mečem, přehodil si ho přes záda a naklonil se k hlavě koně. Něco chvilku šeptal, kůň pohodil hlavou jako by rozuměl a pak se sklonil. „Nasedni, nic ti neudělá.“ Dívka nasedla na koně a muž ho vyvedl ze stáje.
Když míjeli horní hospodu tak vyšlo z uličky šest ozbrojených pacholků a zastoupilo jim cestu. Pár okamžiků na to vyšel hostince dobře oblečený muž, v plášti zdobeným kožešinou, u pasu měl krátký meč a dýku. Levé oko měl zakryté páskou a vlasy stažené do koňského ohonu. „To je on, Reknalf, říkala jsem ti, že mě nenechá odejít.“ Muž jménem Reknalf se zastavil před svými nohsledy přímo uprostřed cesty. Položil ruku na hrušku meče, srovnal si opasek a změřil si cizince i dívku ostrým pohledem. „Kampak?“ Zeptal se bez pozdravu. „Kampak takhle po ránu Aysho. Snad se kurva zase nerozhodla utéct. Snad jsme si to minule vyjasnili.“ Dívka, která nabrala jistotu při pohledu na svého ochránce, se na falešného lorda zamračila. „Už se nechci nechat ochmatávat od tvých prasat ani od tebe. Končím s tím a odcházím. Už nemám strach ani z tebe ani z nich.“ Reknalf se zle zasmál. „Ale měla bys. Myslíš, že ti tenhle ksicht pomůže? Žádnej člověk nezabije sedm chlapů naráz. A ty budeš zase moje, jako celá tahle díra.“ Odmlčel se, znova se podíval na cizince. „Skutečně, jde z tebe strach, je na to tobě vidět že ses v životě s ohněm a mečem potýkal a ne jen pivem a slaninou. Každopádně musím tě varovat, nebojím se tě. Víš, jak říkával můj fotr, ať ho vezmou jiní. Každý šermíř na hovno, když nepřátel nerovno. Varuji tě odstup, nech nám ji a odejdi. Já jsem Reknalf! Poznáš, proč mi říkají Břitva!“ Cizinec na zdravé straně obličeje zdvihl obočí. „Teď varuji já tebe Reknalfe. Chlapečky, co si dávají drsná jména, mám nejraději. Nic si nedělám z tvých výhružek ani z té tvé ubohé chátry. Ale jestli nám okamžitě neustoupíte z cesty a nenecháte nás v klidu odjet z téhle zavšivené díry tak poteče krev.“ Reknalf kývl na nohsledy, ti tasili zbraně, obuchy, nekvalitní meče, jeden měl halberdu. „Řekni mi jedno, ksichte, stojí ti za to chcípnout?“ Návštěvník si uvolnil řemen meče a položil ruku na jeho jílec. Udělal jeden krok. „Za to, abych chcípnul.“ Další krok. „Za to, abych zabil.“ Další krok. „Za to, abych šel do pekla. Amen.“ Stačily tři pohyby, jen tři, muž bleskurychle tasil, když se na něj banda vrhla. Jen Reknalf zůstal stát vzadu. Tři pohyby. Jen tři. Ruka v kroužkové rukavici udeřila prvního muže, třímající halberdu, do spánku. Než se složil na zem, stál cizinec mezi dalšími dvěma. Čepel zavířila ve vzduchu a rozťala skráň vychrtlého muže držícího obuch. Další pacholek, podle vzhledu dorn, skočil s výkřikem na cizince. Nestihl to. Muž ho ještě ve vzduchu silným máchnutím meče rozpůlil v pase. O krok uskočil a zaujal střeh. Z meče odkapával horká rudá krev na čerstvě napadaný sníh. Zbývající tři ustoupili a dívali se po sobě. „Na něj idioti!“ Zařval Reknalf. Ti tři se na něj okamžitě vrhli a umírali. Umírali strašlivě. Stál uprostřed kruhu mrtvých, nebo umírajících. „Zabil jsi moje nejlepší chlapy.“ Prohlásil Reknalf, jako by tomu sám nemohl uvěřit. „Ale teď si můj, jen můj.“ Cizinec vykročil v půlkruhu, ale Reknalf nekroužil, zprudka zaútočil, když se na něj vrhl dvěma skoky. Muž paríroval jeho výpad mečem a půlobratem se vyhnul bodnutí dýkou. Odrazil úder, odskočil, kryl se. Reknalf nebyl žádný nováček. Přikrčil a začal kroužit. „Aha tak prodloužíme si zábavu, té není nikdy dost!“ Znova přiskočil, zatočil se, jednou, dvakrát, třikrát sekl v rychlém tempu. Cizinec nepřerušoval rytmus, odrážel rány, odskakoval a znova se točil v půlkruhu. „Každá zábava.“ Zasyčel pohlavár zadýchaně. „Musí jednou skončit, jeden úder a pak podřežu tu děvku jako podsvinče.“ Cizinec viděl, že Reknalf pozoruje svůj stín. Čeká, až mu vycházející slunce začne svítit do očí. Zastavil se, aby sokovy ulehčil jeho záměr. Zorničky se mu stáhli do úzkých, svislých štěrbin. Svraštil čelo, předstíraje že je oslněn. Reknalf skočil, udeřil zároveň dýkou a mečem zezdola, mířil do břicha. Cizinec skočil dopředu, obrátil se a odrazil úder. Ohnul paži a udeřil pěstí Reknalfa do obličeje, ten se zapotácel. Cizinec se rozpřáhl, přesunul váhu na levou nohu a krátkým úsporným úderem mu prosekl krční tepnu. Krev znova vystříkla. Reknalf se zhroutil, upadl na kolena, zlomil se v pase a zaryl obličej do sněhu. Nastalo ticho. Cizinec přišel k jeho mrtvole a otřel důkladně meč do jeho pláště, než ho vrátil do pochvy. Dívka, v sedle koně na scénu zírala vytřeštěnýma očima „Já.“ polkla. „Děkuji ti, neumíš si představit.“ hlas jí selhal. „Pojďme odtud.“ zašeptal muž, rozhlížeje se kolem. „Pojďme pryč.“
Bylo poledne, byli už od Svaroty pár líg daleko, když znova promluvila. „Víš, měla bych k tobě být upřímná, jmenuji se Tysha. A jak mám říkat tobě? Zachránil jsi mě, skutečně jako ten rytíř na bílém koni, ale ty nejsi rytíř, jsi znetvořený a ani tvůj kůň není bílý.“ Otočil se na ni a pobaveně se usmál. „Nemám už jméno, které by mi patřilo, Můžeš mi říkat třeba Návštěvník, když ti to bude vyhovovat.“ Dívka se zarazila, ale kývla. „Takže, hmm, Návštěvníku. Kam to vlastně jedeme.“ „Pryč odtud, za moře, k muži, na kterém prý hodně záleží a prý potřebuje tvou pomoc. On neví, kam chodí děvky.“
Muž zavřel a odložil knihu, stáhl knot na petrolejové lampě a pozdvihl sklenici rudého svatomartinského vína. „Takže můj čtenáři, poskytl jsem ti doufám malou chvíli k odpočinku a pobavení.“ Napil se vína ve sklenici, aby svlažil vyprahlé hrdlo. „Dal jsem ti taktéž spoustu informací, o kom tento příběh asi byl, ovšem to není vše.“ Opět si usrknul vína. „Do příběhu jsem vložil 7 hádanek, velikonočních vajíček chcete-li a odkazů. Je jen na tobě, jak se tímto úkolem popereš, kdo opravdu správně vyjmenuje všech 7 z nich, bude mít můj malý nevýznamný obdiv. Loučím se s tebou s přáním lepších zítřků a možného budoucího setkání. Tvůj…“ Lampa zhasla.