Povídka č. 16 /3. kolo/

ŠEST SPRAVEDLIVÝCH

 

Na Zimohrad se snesla noc, temná, tichá a mrazivá, taková jako vždycky. Vane mrazivý vítr pronikající do morku kostí, jen zpoza tmavých, sněhem nasáklých mračen občas vykoukne měsíc.

Mrazivá noční hodina, kdy všechno spí. Tedy, skoro všechno.

Krátce po půlnoci se vítr utiší a začne jemně sněžit. Ve stínu zadního nádvoří pod hradbami jako by se něco pohnulo. Žluté zlovlčí oči zamrkají a zase zmizí. Znovu vyjde měsíc a jeho svit ozáří podivuhodnou scenérii.

Je to zvláštní, ještě před chvílí tu nikdo nebyl a teď tu sedí a polehává 6 zlovlků. Největší z nich, šedý, je na vyvýšeném schodu a ostatních pět kolem něj na svých obvyklých místech v neuspořádaném půlkruhu. Co se to tu děje?

Kdesi ve tmě vrzne okenice a všichni ten slabý a vzdálený zvuk zachytí, našpicují uši a jsou ve střehu.

Nepřejí si být rušeni. Po chvilce se opět uklidní.

Nezúčastněný pozorovatel by zaznamenal jen občasné slabé zavrčení nebo zakňučení, jako kdyby spolu o něčem rozmlouvali…

 

***

 

MÍSTO KONÁNÍ: Zimohrad

ČAS: Pozdě v noci

ÚČASTNÍCI: Šedý vítr, Lady, Nymeria, Léto, Chundeláč a Duch.

ÚČEL KONÁNÍ: Pracovní schůzka

 

ŠEDÝ VÍTR: „Dobře, považuji naše setkání za zahájené. Jsou tu všichni?“

NYMERIA: „Nemůžeš aspoň jednou vynechat ty formality a neptat se, jestli jsou tu všichni, když vidíš, že tu jsme všichni?“

ŠEDÝ VÍTR (klidně): „Jen se držím protokolu, Nym.“

NYMERIA: „A vůbec, proč máš předsednictví pokaždé jen ty? Neměli bychom se střídat?“

ŠEDÝ VÍTR (autoritativně): „Protože jsem z vás nejstarší, největší a – é…“

LÉTO (polohlasně napovídá): „Nejzodpovědnější.“

ŠEDÝ VÍTR: „Ano, nejzodpovědnější.“

NYMERIA (sama pro sebe): „Ale nejvýřečnější zrovna nejsi.“

ŠEDÝ VÍTR: „Sešli jsme se zde na naší pravidelné schůzce, abychom…“

Pokračuje v proslovu. Léto, Lady a Duch pozorně naslouchají, i když stejné věty slyšeli už stokrát. Chundeláč sebou roztržitě vrtí a je neposedný. Nymeria je otrávená.

NYMERIA (tiše, pro sebe): „Bla bla bla…“

ŠEDÝ VÍTR: „Takže pokud nemá někdo něco opravdu zásadního, můžeme myslím přikročit k prvnímu bodu našeho programu, a tím je …“

LADY (způsobně se hlásí tlapkou): „Já, prosím. Já mám přednostní připomínku. A je to moc moc důležité.“

ŠEDÝ VÍTR (vzdychne, jako by už předem věděl, čeho se bude týkat): „Jak moc je to OPRAVDU důležité?“ (Klade důraz na předposlední slovo).

LADY (zaváhá, když se oči všech zlovlků upřou na ni): „No… pro mě je to důležité.“

ŠEDÝ VÍTR: „Aha, chápu. V tom případě se držme programu.“

LADY (chce ještě něco říct, ale pak si to raději rozmyslí).

ŠEDÝ VÍTR: „Dobře. Prvním bodem našeho programu je: otázka měničství. Jak jsou na tom naši svěřenci. Postupně. Tak já začnu. Já za sebe musím říct, že Robb žádné výrazné vlohy zatím neprojevuje, a abych řekl pravdu, zůstávám v tomto ohledu být u něj dosti skeptický. Tullyjská krev není zjevně kompatibilní. Lady?“

LADY (smutně): „Ani ťuk.“

ŠEDÝ VÍTR: „Nym?“

NYMERIA: „Cítím Pouto, i když Arya si to zatím neuvědomuje. Ale to přijde, jsem si tím jistá.“

LÉTO: „S Branem to půjde taky hladce, je to rozený měnič. Je otázkou času, kdy to pozná. Spíš ho trochu brzdím, aby to neobjevil moc brzy. Mohlo by to být spíš na škodu.“

ŠEDÝ VÍTR: „Dobře, Léto. Snaž se to pozdržet. Shaggy?“

CHUNDELÁČ: „Já, ech…“

Zpoza mraků vyjde měsíc v celé kráse a Chundeláč se neudrží a krátce zavyje.

ŠEDÝ VÍTR: „Ovládej se, prosím tě.“

CHUNDELÁČ: „Promiňte. To mi ujelo.“ (Zapomene na to, že by měl mluvit a rozhlíží se po okolí).

ŠEDÝ VÍTR (napovídá mu): „A co Rickon?“

CHUNDELÁČ: „Jo aha. Snažím se, ale je to ještě děcko. Malý a ztřeštěný. Nedokáže se soustředit.“

NYMERIA (polohlasně): „Někoho mi připomíná…“

CHUNDELÁČ (nic neslyšel a pokračuje ve své řeči): „Připadá mi nespravedlivé, že jsem vyfasoval toho nejmenšího. Vy se máte…“

ŠEDÝ VÍTR: „Nech toho fňukání, Shaggy. Tohle už jsme si přece vyříkali minule.“

CHUNDELÁČ (trucuje a žere sníh).

DUCH: „Jon je připraven“.

Ostatní ještě chvíli čekají, jestli toho tichý albín řekne víc, ale ten zjevně považuje celou záležitost za vyřízenou.

ŠEDÝ VÍTR: „Dobře. Bod dva programu schůze: Lannisteři.“

NYMERIA: „Co je s nima?“

ŠEDÝ VÍTR: „Jak jistě všichni víme, v blízké době navštíví Zimohrad královská družina. Muži z jihu. Cizí lidé. Neupřímní a nevypočitatelní. Buďte opatrní a obezřetní. Předem vás chci varovat: nebudou nám vonět. Je to jiný druh lidí než Seveřani. Tihle Jižani jsou chamtiví, zákeřní a – é…“

LÉTO (napovídá): „Mají pochybný morální profil.“

ŠEDÝ VÍTR (zarazí se a nechápavě na Léta pohlédne).

LÉTO: „Zkažení.“

ŠEDÝ VÍTR: „A zkažení. Nenechte se vyprovokovat!“

NYMERIA: „A proč se díváš na mě?“

ŠEDÝ VÍTR (uhne pohledem): „Nechci poukazovat na někoho konkrétního, ale někteří z nás mají větší sklony k tvrdohlavosti a k prchlivosti a neuváženým činům než jiní.“

NYMERIA: „Ale díval ses přitom na mě!“

LADY (laskavě): „Uklidni se, Nym. Pozor si musíme dávat všichni.“

NYMERIA (popuzeně): „No zrovna tebe se to asi moc netýká. Ty jsi vždycky tak milá, spořádaná a korektní, že ti není co vytknout. Ideál zlovlčí vyrovnanosti. A nudnosti. Nikdy neřekneš třeba hovno nebo nasrat.“

LADY (šokovaně lapá po dechu a neví, co říct): „Co – to – jak…“

NYMERIA (je vytočená): „Ona se nikdy obyčejně nevysere jako my všichni, co tu jsme – ona se prosím pěkně způsobně vykaká.“

ŠEDÝ VÍTR (zvýšeným hlasem): „To by stačilo, Nym.“

NYMERIA (smířlivě): „Promiň, Lady. To mi jen tak nějak – ujelo.“

LADY (nejistě): „Víš, někdy mě tvá upřímnost děsí.“

ŠEDÝ VÍTR (chápe se příležitosti změnit bod programu): „Takže Lannisteři jsou vyřízení, dostáváme se ke třetímu bodu programu: obecná diskuze. Máte někdo něco?“

LADY (rázem zapomene na nedávný incident a dychtivě se hlásí): „Ano, já prosím! Já mám něco!“

Ostatní jsou v mírně znepokojivém očekávání.

ŠEDÝ VÍTR: „Mluv, máš slovo.“

LADY: „Zmizela mi kost.“

ŠEDÝ VÍTR: „Dobře. Cože?“

LADY (vyčítavě se rozhlíží po ostatních): „Zahrabala jsem si ji na SVÉM (zdůrazňuje) místě. Pro horší časy. Byla to krásná kost z hovězího – a když jsem si ji včera chtěla znovu prohlídnout – tak už tam nebyla!“ (Končí skoro plačtivě)“Přiznejte se, kdo v tom má pracky?“

ŠEDÝ VÍTR (rezignovaně): „No tak, přiznejte se.“

CHUNDELÁČ (rošťácky): „Já ne!“

NYMERIA: „Já mám dost svých vlastních kostí. Nezajímají mě cizí kosti.“

LADY (obviňujícím tónem): „Ale já si myslím, že jsi to byla ty! A udělala jsi mi to naschvál.“

NYMERIA (rozhořčeně): „Neplácej hlouposti. Předlož důkazy nebo mlč.“

LADY (nešťastně): „Nemám žádné důkazy.“

LÉTO: „A nemohl by v tom mít zuby Rafan?“

LADY (pochybovačně): „Ten? Vždyť je to jen obyčejný – pes.“

LÉTO: „Je to lovecký pes. A vůdce zdejší smečky.“

NYMERIA (bojovně): „Jó! Minule na mě měla psiska zpoza klece blbé kecy.“ (Vycení mírně zuby). „Dovolují si, jen když je jich víc pohromadě.“ (Vycení zuby víc) „Zvládla bych je všecky.“

ŠEDÝ VÍTR: „Se zdejšími psy musíme udržovat korektní vztahy. Nevyhledávat vnitřní rozbroje. Nezavdávat zbytečné záminky k vyhlášení války.“

NYMERIA: „A to si máme nechat od nich všechno líbit?“

ŠEDÝ VÍTR: „Zítra ráno promluvím s Rafanem.“

NYMERIA (temně): „Nech mě, ať si s ním promluvím já.“

ŠEDÝ VÍTR: „Ne, já to zařídím.“ (Rozhlíží se po ostatních). „Ještě něco?“

LÉTO (ošívá se): „Ehm…“

DUCH (povzbuzuje ho): „Neboj se. Řekni to.“

ŠEDÝ VÍTR: „Dobře. Posloucháme, Léto.“

LÉTO (nejistě): „No, já nevím, jestli to je důležité a jestli bych vás tím měl znepokojovat. Je to spíš jen takový pocit, předtucha.“

NYMERIA (obrátí oči v sloup a zaúpí): „Né…“

ŠEDÝ VÍTR: „Tak o co jde? Ven s tím!“

LÉTO (sklíčeně): „Mám pocit, že Bran je v nějakém ohrožení. Že se mu stane něco špatného. Nevím co ani kdy. Prostě to jen – očekávám.“

ŠEDÝ VÍTR (zamyslí se): „Ale to je důležitá zpráva. Je dobře, že jsi nám to řekl, Léto. Odteď zvýšený dozor nad Branem. Věřím ti, Léto, že kdyby k něčemu došlo, stačíš včas zasáhnout.“

LÉTO (nervózně přikývne).

ŠEDÝ VÍTR: „Dobře. Ještě někdo něco? Jestli ne, tak…“

NYMERIA: „Ano, já.“

ŠEDÝ VÍTR (už poněkud netrpělivě): „Tak rychle, Nym.“

NYMERIA (učiní dramatickou pauzu): „Všimla jsem si zajímavé věci. Kovář Mikken vešel do kuchyně a strávil tam podezřelou dobu. Když znovu vyšel, pohvizdoval si. Zvláštní věc, protože on si nikdy nepohvizduje. O chvíli později vyšla z kuchyně kuchtička Rosemunda a upravovala si vlasy. Prozpěvovala si písničku. To naopak zvláštní nebylo, protože ona si něco brblá pořád. Ale – a teď to přijde – byl z ní cítit jasný pach páření!“

NYMERIA (vítězoslavně se rozhlíží po ostatních, kterým je to ale zjevně docela fuk, a poté praví důležitě):  „Myslím, že spolu něco mají!“

ŠEDÝ VÍTR: „Dobrý postřeh, Nym. To jsou ale lidské záležitosti, do toho nám nic není.“

NYMERIA (zklamaně): „Že já vám vůbec něco říkala. Pfff.“

ŠEDÝ VÍTR: „Dobře. Takže…“

NYMERIA (ošívá se): „Když už jsme u toho páření, je-„

ŠEDÝ VÍTR (utíná debatu hned v zárodku): „Otázka páření není na pořadu dne. Prosím, držme se aktuálních témat. Další!“

NYMERIA (bručí si sama pro sebe): „Ale pro mě to zrovna aktuální být začíná…“

CHUNDELÁČ (otáčí se k ní): „Huh – páření? Co je páření?“

NYMERIA (odbývá ho): „Pak ti to vysvětlím, Shaggy.“

CHUNDELÁČ: „Ňafat! Chňapat! Slintat? Válet se ve sněhu?“

NYMERIA: „Dneska opravdu ne.“

ŠEDÝ VÍTR (vypadá, že ho ještě něco napadlo): „Poslyš, Shaggy, a jak to vypadá s tebou? Po naší minulé skupinové terapii se ti myslím trochu ulevilo, ne? Změnilo se něco odposledně? Míval jsi nějaké potíže se sebeovládáním. Nějaké zlepšení?“

CHUNDELÁČ (ryje čumákem zem, je v transu, nevnímá): „Dloubat čenichem! Čurat! Vrtět ocáskem! Kousat!Trhat! Krev!“

Ostatní ho chvíli udiveně pozorují.

ŠEDÝ VLK (ohleduplně): „Shaggy?“

CHUNDELÁČ (náhle se vzpamatuje a odpovídá na otázku, jako by se nic nestalo): „Když jsem šel předevčírem za tou černou kobylou, no však víte jakou, díval jsem se jí na zadek a měl jsem strašnou chuť se jí do něho zakousnout. Úplně jsem cítil, jak se mi v hubě sbíhají sliny. Nemohl jsem myslet na nic jiného. Připadal jsem si jako ve sklenici. Jen já a ten zadek. Málem jsem se neovládl.“

Ostatní se po sobě rozpačitě dívají, nikdo neví, co na to říct.

DUCH: „Něco ti povím, Shaggy.“

Ozve se neočekávaně, ostatní se po něm překvapeně podívají, protože toho nikdy moc nenamluví a spíš jen pozorně poslouchá, a jen málokdy promluví sám od sebe, když není přímo tázán.

DUCH: „Jednou jsem koňské maso žral. Bylo to něco odporného. Je tuhé a hořké a chtělo se mi po něm zvracet. Jestli nechceš, aby tě po něm týden bolelo břicho, tak na něj radši zapomeň.“

CHUNDELÁČ (nedůvěřivě): „Fakt, jo?“

DUCH (smrtelně vážně): „Je to hnus, brácho.“

Chundeláč vypadá, že o tom hluboce přemýšlí. Nymeria a Šedý vlk zachytí Duchův pohled ve stejnou chvíli, když na ně spiklenecky mrkne.

ŠEDÝ VÍTR: „Dobře. Tak to bychom měli.“

NYMERIA: „Já mám ještě úplně poslední připomínku.“

ŠEDÝ VÍTR (jen zoufale kývne).

NYMERIA: „Musíš každou svou větu začínat slovem ,Dobře´?“

Vycení na něj slabě zuby a on na ni, a kdyby se zlovlci dovedli smát, skoro by to tak vypadalo.

Sezení skončilo.  Zlovlci se pomalu rozcházejí.

„Jsem strašlivě utahaná,“ prohodí ještě Lady na odchodu. „Už se těším do pelechu, až si schrupnu. Mocinky moc.“

Nádvoří osiřelo. Stopy po zlovlcích do rána skryje vítr popraškem sněhu. Měsíc dál svítí a místo vypadá po chvíli stejně opuštěně, jako by se na něm nikdy nic nestalo.

Do úsvitu zbývá ještě pár hodin. Zimohrad spí.

***

Ráno, když se Lady probudila ze sladkého spánku, první, co uviděla, když otevřela oči, bylo pět nádherných voňavých kostí, zarovnaných do jedné řady kousek od ní.

Na každé ulpíval slabý pach, povědomý pach od někoho, koho dobře znala.

Každý jí dal svoji nejlepší.