Poznámka autora: Text obsahuje několik narážek, které si užijí především pravidelní přispěvatelé zdejšího fóra, od kterých si autor teké dovolil vypůjčit pár jmen. Přeji příjemné čtení, které vás bude doufám bavit minimálně tolik, jako mě bavilo psát 😉
JON SNÍH
Cítil, jak ho něco nepříjemně studí za krkem. Jon se otřásl chladem. Robb, jeho spolubydlící, nejspíš opět zapomněl zavřít okno. „Zatracená práce,“ zavrčel Jon. Neochotně rozlepil víčka, aby prozkoumal situaci. Ostrá bílá záře ho oslepila. Jon si prsty protřel oči a ochraptěle zaskřehotal. „Člověče, okamžitě zavři to okno, je tady zima jak v mražáku!“ Žádná odpověď. „Jen počkej, až si tě najdu, ty všiváku.“ Jon, se převalil na bok a chystal se vstát. Céle tělo měl rozbolavělé, jako by strávil noc na tvrdé podlaze. Jak se snažil vymotat z teplé deky, neodhadl rozměry postele a zkutálel se na zem. Moment, tady něco nehraje. Dopadl do nečeho studeného a mokrého. V okamžiku stál na nohou a zmateně se rozhlížel okolo sebe.
„A do háje.“ Vyklouzlo mu z úst, když pohledem přejížděl po svém okolí, které ani v nejmenším nepřipomínalo ubytovnu pro studenty. Stál na zasněžené louce obklopené ze všech stran stromy. Z ocelově šedé oblohy se na zem snášely další a další sněhové vločky. „No výborně, to jsou ale blbý fóry.“ Tohle mohlo mít jen jediné vysvětlení. Po té včerejší pařbě, na které se mimochodem zpil pod obraz, ho jeho „kamarádi“ nejspíš odnesli do nedalekého parku. Občas si navzájem s klukama dělali naschvály, jenže tohle mnohonásobně překonávalo čmáraní nesmyvatelnou fiksou po obličeji a všechny ty ostatní voloviny, co je v záchvatu kreativity během alkoholového opojení obvykle napadaly. „Okamžitě se ukažte saláti, ať jste, kde jste. Tohle jste doprdele přehnali!“ Zburácel Jon do ticha, které jej obklopovalo. Nic, žádná odezva.
Jon si začal třít dlaněmi paže, slabá černá mikina a deka, kterou si přehodil přes ramena, poskytovaly jen chabou ochranu před mrazem. Vzduch se mu před ústy srážel v bílých obláčcích páry. Přemýšlel, co by měl udělat. Momentálně vůbec netušil, kde se nachází. Snad není daleko od ubytovny. V plátěných teniskách ve sněhu daleko nedojde. Nevzpomínal si, že by na dnešek předpovídali sněžení, ale na druhou stranu proč ne, byl skoro konec listopadu. Asi by měl co nejdřív vypadnout a schovat se někam do tepla. Zhluboka se nadechl, půjde prostě za nosem a časem určitě na někoho narazí. Pokud ne, tak tady nejspíš umrzne, ale ještě před tím prokleje všechny ty idioty, kteří ho sem v noci přemístili.
Rázným krokem se vydal směrem, k lesu. Stále zrychloval, poháněn čím dál větším vztekem. Bezva, nejspíš si nestihne napsat ten test, takže si bude muset zažádat o další termín, tím pádem sbohem prázdniny na horách. Sotva se dostal k prvnímu stromu, proud jeho myšlenek přerušil zvláštní svištivý zvuk. Jon sebou prudce trhl a otočil se. S úžasem shledal, že do kmene přímo vedle jeho hlavy se zavrtal šíp? Jon zíral na chvějící se, jo, byl to doopravdy šíp, div mu oči nevypadly z důlků. Do přítomnosti ho rychle přivedl mužský hlas, který se ozýval za jeho zády. Zněl docela naštvaně. Jon se pozvolna opatrně otáčel. Připadalo mu jakoby uběhly celé věky, než vykonal ten jednoduchý pohyb. Uvědomil si, že drží ruce nad hlavou, ale nepamatoval si, že by to udělal. Nejspíš reflex. Nedaleko od něj postávala parta divných týpků oblečených v ještě divnějších hadrech. Měli zarostlé tváře a na sobě spousty kožešin a něco na sebe pokřikovali v jazyce, kterému nerozuměl. Jeden z nich zuřivě máchal nad hlavou sekyrkou a ukazoval jeho směrem. Jon nechápal, co se to dějě. Ti chlapi nevypadali jako místní studenti, ani nepřipomínali jeho vypečené kamarády. Ne, to nemohli být oni. Tak co to skara znamená? Nějaká podělaná reality show? Kanadský žertík? Rozběsněný zálesák, který na něj před chvílí ukazoval prstem, se najednou bez varování napřáhl a než Jon stačil vydechnout, palec vedle jeho čela se do dřeva zasekla sekera. Tak fajn, tahle rána neměla skončit vedle. Už na nic nečekal, dal se na útěk.
Netušil, že umí tak rychle běhat. Ledový vzduch pálil a bodal. Bože, asi mi shoří plíce! pomyslel si Jon. Nahněvané hlasy jeho pronásledovatelů ho nutily stále zrychlovat. Sníh naštěstí nebyl moc hluboký, přesto mu stěžoval pohyb. Větvičky stromů ho šlehaly do obličeje. Nevnímal je, nevnímal nic. Hučelo mu v uších, pohled se mu zamlžoval, přesto pokračoval dál ve zběsilém tempu, které nasadil. Křik za ním slábnul, Jon přesto nezpomaloval. Řítil se dál do hlubin lesa. Hlasy náhle umlkly, nějakou chvíli nebylo slyšet nic kromě praskání sněhu pod jeho nohama. Lehce zvolnil. Zatraceně, asi se zhroutí. To je teda pěkně blbý nápad dávat si po ránu závody ve sprintu. Jon zoufale lapal po dechu. Snažil se sklidnit a nastražit uši. Nic, žádní uřvaní neandrtálci v doslechu. I když, moment,…nad ním v korunách stromů se ozvalo nějaké zapraskání. Jon ztěžka oddechoval a naslouchal. Mávnul rukou. „Nejspíš veverka!“ Stále ztežka oddechujíc se zadíval na zasněženou zem. Svalit se obličejem do té mokré ledové peřiny mu teď připadalo jako nejlepší nápad na světě. Než to stačil udělat, z výšky na něj najednou spadlo něco těžkého a srazilo ho to na zem, obličejem do sněhu. Paráda!
Při tvrdém dopadu si Jon málem vyrazil dech. Pche, veverka! Možná kdyby měla k snídani krávu. Na uchu ucítil horký dech, jak na něj někdo vyvchrlil několik slov tím divným drsným jazykem. Hmm, zdá se, že mu za krkem sedí ženská. A není o nic mírumilovněji naladěná, než ti její uřvaní kámoši. Usoudil Jon, když ho na kůži zastudila ocel. Co teď? Kydyby si alespoň vzpomněl na těch pár lekcí sebeobrany. Nebyla náhodou mezi nimi jedna, co by se zabývala zneškodněním jeskyní ženy, která vám s kudlou v ruce dřepí na hřbetě? Naklonila hlavu níž, aby mu znovu něco zachrchlala do ucha. Z účesu se jí uvolnilo pár copánků barvy mrkve, které se mu teď houpaly kousek od obličeje. Dostal bláznivý nápad. Podařilo se mu vytáhnout paži, co měl uvězněnou pod tělem. Popadl její vlasy a vší silou škubnul. Nad ním se ozvalo bolestné zavytí. Žena se pohnula a uvolnila se mu tak i druhá ruka, na které mu před tím klečela. Všechno se seběhlo strašně rychle. Jon nechápal, jak se mu to podařilo, ale najednou tu stojí a drží té potvoře nůž pod krkem.
Jon cítil, jak mu po zátylku stéká něco teplého. Ta mrcha ho stihla pořezat. Bezva, zakrvácí si oblíbené tričko. Pitomost, co to meleš blbečku. Buď rád, že ti hlava ještě sedí na krku! Okřiknul se v duchu. Zkoumavě si prohlížel svého zajatce. Nízká podsaditá postava, dlouhé oranžové vlasy, kterých se nedotknul hřeben minimálně od minulých Vánoc, kulatý obličej pokrytý pihami, rozpláclý nos. Žena otevřela ústa a prudce vydechla. Jon protočil panenky a na chvíli zadržel dech, ústní vodu tady zřejmě nevedou. Všiml si také, že jí chybí jeden přední zub. Na další hledání nedostatků mu nezbyl čas, protože se mezitím přihnali její společníci.
Jon sevřel nůž pevně v dlani a zařval směrem k nim. „Stát, dál už ani krok, nebo jí podříznu krk!“ Muži se zarazili na místě. No jasně, co to žvaníš za hlouposti. Vždyť nedokážeš ani zašlápnout pavouka na záchodě. Stejně mi nejspíš nerozuměli. Ujišťoval se Jon. Ten nejvyší z nich, s ryšavými vlasy, na Jona zaburácel hlubokým hlasem: „Jen to zkus a já tě stáhnu kůže, kterou pak pošlu tvým černým bratrům na Zeď jako dárek!“ Jon strnul, tak se zdá, že mu kupodivu rozuměli a velmi dobře. Co tím ten chlápek myslel, černým bratrům…na zeď? „Černým bratrům, co máte proti černým bratrům?“ zeptal se opatrně Jon. „Vedeme proti nim válku,“ odvětil zachmuřeně obr. Čím dál tím líp, pomyslel si Jon. Uvízne někde uprostřed doby ledový a ještě ke všemu ho chtějí zabít nějací zasraní rasisti. „Nech Gerrille jít a my ti neublížíme.“ Ge..cože? To je jedno, bude jí říkat třeba Gorila. No jasně, to sedí malá chlupatá zrzavá Gorila. Jako by Gorila slyšela jeho myšlenky, promluvila. „Ano správně, vrána mě nechá jít a my jí slíbíme, že jí na oplátku nepocucháme peří. Může se hezky vrátit zpátky k ostatním vránám, zpátky do Černého hradu.“ Vrána? Jon si spíš připadal jako jelen. O čem to mluví? Černý hrad, černí bratři na zdi. Fantazie mu běžela na plné obrátky a předkládala mu divné a ještě divnější obrázky. O jednom ale příliš dlouho fantazírovat nemusel. Ať už ho posílají do jakékoliv Tramtárie, nejspíš umrzne, ještě než se tam vůbec dostane.
Jon si stále palčivěj uvědomoval, že teplota vzduchu bude nejspíš hodně hluboko pod nulou. Navíc sněžení neustávalo, právě naopak. Sněhové vločky začínaly tvořit téměř neprůhlednou clonu. Jon na své protivníky viděl stále hůř. Není potřeba, aby ho zabíjeli. Stačí jim ho nechat trčet tady v lese a odejít. O zbytek už se do rána postará mrazivé počasí. Dále také neměl absolutně žádné tušení, kde se právě nachází. V parku poblíž univerzity to není, tím si byl Jon jistý. Tihle lidé nejsou žádní pošahaní uprchlíci z psychiatrické léčebny. To, co mají na sobě, rozhodně nejsou kostýmy z půjčovny. Všechno, co dělají nebo říkají, myslí smrtelně vážně. A o tom, jak reálné jsou jejich zbraně, se bolestně předsvědčil na vlastní kůži. Připadal si jako v nějakém bláznivém románu od Brana Gepeta.
Uběhlo několik minut a oni spolu sváděli tichý souboj vůlí. Jon zíral na ně oni na něj, mlčky. Občas některému z nich sklouzna ruka k opasku, na kterém, měli připevněné zbraně. Jon zareagoval tak, že přitiskl Gorile ostří pevněji ke krku. Gorila vypustila z úst obláček bílé páry, zálesáci se hodili opět do klidu a pokračovali v zírání. Jon si uvědomil, že se ke Gorile tiskne stále víc. Nevoněla sice zrovna po růžích, ale z jejího těla vycházelo příjemné teplo. Už téměř necítil nohy, a třásl se chladem po celém těle. Zálesáci byli v pohodě, jen na něj tupě civěli. „Vezměte mě s sebou.“ vyhrkl Jon. Obr se zamračil a odplivl si. „Nepotřebujeme s sebou žádné převlékače plášťů.“ „Netuším co to znamená, ani nemám zdání, kdo jsou černí bratři a co dělají na zdi, ale jedno vím jistě, moje jediná šance je jít s vámi, ať je to kamkoliv. Prosím, dejte mi šanci.“ Obr neodpovídal. Ale jeho rukojmí se náhle dalo do řeči. Gorila upřeněně hleděla Obrovi do očí a hovořila k němu tím cizím jazykem. Obr byl nějakou dobu zticha, pak začal pomalu přistupovat blíž k Jonovi. „Dobrá tedy. Propusť Gerrille a já ti dávám své slovo, že ti nebude ublíženo.“ na chvíli se odmlčel a dodal. „Můžeš se k nám připojit.“
Jonovi klesla ruka s dýkou. Gorila si hlasitě oddechla a o krok od něj ustoupila. „Jaké je tvoje jméno, vráno?“ „Jon…jmenuju se Jon Sníh.“ Gorila se na něj podezřívavě zadívala. No jo, nemůže jí to mít za zlé. Sníh není zrovna, to, co májí obvykle lidi na jazyku, když se na něj podívají. Na velkýho černocha se jménem Sníh nenarazíte denně. To příjmení zdědil po otci. Rodina jeho otce pocházela z Polska a měla židovské kořeny, zatímco jeho matka byla Afroameričanka, která se hlásila k buddhismu. I když podle toho, co se dozveděl o otce, vyznávala tuto víru spíš střídavě. On sám svoji matku nikdy nepoznal, zemřela,když mu nebylo ani půl roku. Taky má strýčka, co žije v Indii…ale o tom snad někdy později. „Bastardí jméno.“ Ozval se jeden ze zálesáků. Lepší bastard než „Sněhová vločka“, jeho přezdívka ze střední. Pomyslel si Jon. Obr na jednoho ze svých parťáků kývnul, ten shodil ze zad velký kožený vak a začal z něj vytahovat olezlé kožešiny a různé další hadry. „Oděv po jednom z našich společníků, myslím, že by ti mohl padnout.“ Jon doufal, že mu jeho předchůdce zanechal taky nějaké slušné boty. „Říkali jsme mu Těžká Hlava. Celý život chodil s hlavou skloněnou k zemi. Jen jednou pozvedl svou tvář k obloze. Ten den byl jeho posledním. Čelo mu provrtal šíp, šíp s černým peřím.“
Obr přistoupil až k Jonovi. Jon si všimul, že je jen o nějaké dva palce výšší než on sám. Z dálky vypadal mnohem větší. Obr k němu napřáhl paži. „Moje jméno je Torh, jsem vůdcem téhle nuzné sebranky, se kterou cestuju už několik měsíců.“ Jon mu opětoval pevný stisk. „Gerrille je moje dcera.“ Torh drtil jeho ruku, div se nerozpadla na prach. „To je dobré vědět.“ vykoktal ze sebe Jon. „Já jsem Sup.“ zvolal zvesela chlápek, co mu dával dohromady garderobu. „Jmenuju se Devaan,“ představil se odměřeně ten, co mu při jejich prvním setkání málem rozsekl lebku sekyrou. Jon přistoupil k hromádce kůží, rozepnul si navlhlou mikinu a začal si ji sundávat. „Co je to za znaky?“ zeptala se Gorila a prstem namířila na jeho oblíbené tričko s nápisem Foo Fighters. „Ehm, to…to znamená, je to jméno skupiny…skupiny bardů.“ Jon popadl první hadr, na který dosáhl a začal si ho přetahovat přes hlavu. Gorila útrpně vzdechla. „Ach, ty nic nevíš, Jone Sněhu.“ Sebrala mu ten cár z rukou a zamávala s ním nad hlavou. „To se natahuje na nohy.“
*****
Jon pochodoval s partou svých nových kamarádů. Na sobě měl několik vrstev hřejivých kožešin a smrděl jako stádo koní. Na záda mu naložili pytel se zásobami potravy. Nůž, který šlohnul Gorile mu samozřejmě nenechali, zas tak dobří kamarádi zatím nebyli. Jak postupovali, Jon zaznamenal, že okolní vegetace byla stále řidší a taky sněžení pomalu ustávalo. Minulou noc se utábořili u nějakého zamrzlého jezera. Nerozdělali oheň a Jon se i přes vrstvy kožešin klepal zimou. Gorila si toho všimla a pohotově se nabídla, že mu na noc poslouží místo ohřívací láhve. Jon s díky odmítnul. Jen co se rozednilo, vydali se na cestu. Šli bez přestávky, v čele tlupy rázoval Torh, ostatní se bez remcání sunuli za ním a brodili se dál čím dál hlubším sněhem. Hrobové ticho náhle rozřízl výkřik sojky. Torh zastavil a pokynul paží směrem k malému kopečku před nimi. „Tady se utáboříme na noc.“
Devaan se Supem odešli nasbírat nějaké klestí na oheň. „Chceš rozdělat oheň?“ zeptal se zmateně Jon. „Vždyť jsi říkal, že je to nebezpečné, že by nás někdo mohl uvidět. Je to snad kvůli tomu, že by nás mohla sledovat ta…Zimní hlídka?“ Gorila si pospíšila s odpovědí. „Ty nevíš nic, Jone Sněhu. Široko daleko není jediná vrána, která by nás mohla spatřit.“ Jon si v duchu udělal další čárku. Torh se na Gorilu přívětivě usmál. U někoho takové, jako je on, působil ten něžný úsměv skoro nepatřičně. „Správně a ti druzí, co by nás mohli uvidět, dnes v noci nepřijdou.“ Na to se Torh otočil směrem k němu. „Mimochodem, je to Noční hlídka.“ Devaan se Supem mezitím nanosili dřevo na hromadu a dali se do rozdělávání ohně. Jon si začal rozkládat spací kožešiny. Ne moc blízko ohniště, aby náhodou nepřeskočila jiskra, ale ani né moc daleko, aby ve spánku nezmrznul.
Po pár nezdařených pokusech, kdy okolí zaplavil nepronikntelný dým, a po kterých všichni páchli jako vyuzená šunka, konečně ze dřeva vyšlehly první plamínky. Jon si kecnul na zadek a zíral do ohně. Nemohl si nevšimnout, že Gorila si nenápadně udělala hnízdečko vedle něho. Možná, že to s tou Gorilou trochu přepísknul. Pravda sice, to nebyla žádná královna krásy, ale nebyla to ani žádná zrůdička. Také mu bylo jasné, že jí pravděpodobně vděčí za svůj život, když umluvila otce, aby ho vzal s sebou. Navíc byla na gorilu moc malá, sahala mu sotva po ramena, spíš gorilí mládě. Sup se mu předtím svěřil, že nechápe, proč Gorilu vytrvale odmítá. Vždyť je políbená ohněm. Jon si to přeložil jako mírnější označení pro „má palici jako pochodeň“. A odvětil Supovi, že není jeho typ. Při těch slovech se mu před očima vybavila líbezná tvář Jennifer Coneley. No dobře, ne jenom tvář. Ne, Gerrille rozhodně není jeho typ, zařekl se Jon. Proto ignoroval, když si sedla vedlě něho a užíval si, jak se jeho tělem rozlévá teplo.
„Proč jdeme na sever? Říkal si, že ostatní z vašeho lidu prchají na jih. Před čím vlastně utíkají?“ pronesl Jon směrem k Torhovi. „My máme poslání, před kterým nemůžeme utéct.“ Díky kamaráde, teď je mi rázem všechno jasný. Jon si přitáhl plášť těsněji k tělu. Usoudil, že Torh překročil svoji denní dávku slov a dneska už z něj víc nedostane. Jon hleděl upřeně před sebe a nechával se hypnotizovat oranžovými ohnivými jazyky a rytmickým praskáním. Náhle se nocí rozlehl zpěv, zpívaný melodickým hlubokým hlasem. Uvědomil si, že ten hlas patří jemu.
Early morning without warming
Woke me with a scare
I had that dream again
That the sun was dead
Make me warm or take me home
It’s so cold in here
Can’t we meet somewhere
Is it winter there?
Is it winter there?
This winter
Gorila se k němu přitiskla blíž a položila mu ruku na koleno. Jon se zakoktal, to důvěrné gesto ho vykolejilo. Už si nevzpomněl na další slova. Čas jít spát.
Když se nad obzor prodraly první sluneční paprsky, byli už připravení na pokračovat v cestě. Před nimi bylo nejspíš další celodenní pochodování. Jonovi naprotest zakručelo v žaludku. Nepochyboval o tom, že jeho společníci jsou pod tlustými vrstvami oděvu kost a kůže. Skromné příděly potravy je sotva mohou uspokojit po těžkém celodenním plahočení v hlubokém sněhu. Alespoň, že už nesněžilo, na cestu jim posvítí sluníčko. Torh mu prozradil, že mají namířeno do hor. Co se toho tajemného úkolu týče, mlčel jako hrob. Gorile nejspíš bylo líto, že s ním nikdo nemluví a tak ho stejně jako předešlý den zahrnovala svojí přízní. Jon většinu jejího žvatlání pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven, jen když mu připoměla, že nic neví, udělal si další čárku.
Terén byl náročnější, stoupali do větší nadmořské výšky. Jon to poznal podle toho, že se mu hůř dýchalo a každý pohyb byl mnohem náročnější. Torh se snažil dostat do nějakého údolí. Nejrychlejší cesta vedla přes jeden z hřebenů. Naštěstí jim počasí přálo a s tím vražedným tempem, které Obr nasadil, by se jim to mohlo docela dobře podařit ještě dnes. Les nechali za zády a vydali se vstříct holým horským úbočím. Při výstupu používali stezky, které tu prý vyšlapala zvěř. Jon nechápal, proč by se vůbec něco živého vydávalo do těchto nehostinných končin. Jen co se jim podařilo dostat přes hřeben, Slunce začalo rychle klesat. Torh jim nedopřával odpočinku a hnal je dolů po příkrých svazích. Cestou míjeli obrovskou zdechlinu MAMUTA! Jon se zastavil a s otevřenými ústy zíral na velikou chlupatou mršinu. Byl to bezpochyby mamut, neuvěřitelné. „Pane jo, co by za tenhle pohled dal Robb.“ „Kdo je Robb?“ zeptala se Gorila. „To je jeden můj kamarád, studuje paleontologii.“ Odpověděl Jon a dál hltal očima pravěkkého krále zvířat. „Co je planatalogie, Jone?“ Jon mlčel upoutal ho Torhům zachmuřený výraz. Obr stanul nad hlavou mrtvoly a snažil se…jako by se chtěl podívat na její oči. Pak mu došlo, co se mu nejspíš honí hlavou, proč by se veliký tvor vydával až sem do holé pustiny, kde ho nečeká nic než smrt. Co ho sem vyhnalo? A je tu další divná věc, nad zdechlinou se nevznášel vůbec žádný zápach, i když tu pravděpodobně leží už několik týdnů. No co, to bude asi mrazem. Řekl si v duchu a mávnul nad tím rukou. Když se utábořili na dně údolí, Slunce dávno zapadlo. Jon se zavrtal hluboko do kožešin a zavřel oči. Dneska může na to, že by si ohřál ruce nad plameny zapomenout, Torh zakázal rozdělávat oheň.
Tu noc se mu nepodařilo usnout, ostatní na tom nejspíš nebyli jinak, kdo by taky dokázal usnout. Nocí se rozléhaly zlověstné zvuky, jako když někdo tříští skálu o skálu. Ať se snažil, jak chtěl, černou tmu nešlo prohlédnout Chvíli bylo ticho, které vždy po pár minutách přerušil ten divný hluk. Byl strachy posraný až za ušima. Tohle není žádná podělaná horská koza, to je doprdele něco mnohem většího. Sakra, sakra, sakra! Jon proklínal všechny ty horory, které za svůj krátký život stačil shlédnout. Co nezachytily, smysly, to si mozek dokázal v živých barvách pohotově doplnit. Jon si představoval, že za každým spadlým šutrem stojí olezlá zombie nebo malá černovlasá holčička v bílé noční košili. Nedokázal se rozhodnout, která z těch možností ho děsí víc. Zády se tisknul ke Gorile a v dlani svíral ostrý kámen. Šramot, který je obklopoval připomínal kroky, stovky pochodujících nohou, jejichž zvuk se odrážel od holých skalních stěn a vytvářel dojem, že jsou obklíčeni armádou nemrtvých. Přestaň hlupáku, nic takového neexistuje, to je jenom výplod Hollywoodu a pošahaných spisovatelů a scénaristů. Mrtví se nemůžou vrátit zpátky. Uklidňoval se Jon. Cítil, jak se Gorila třese strachy. Všichni se usilovně snažili nevydat ani hlásku, třeba že se jim chtělo křičet hrůzou. Jonovi připadalo, že i dýchání zní příliš hlasitě. Přistihnul se, jak střídavě zadržuje dech. Tahle zatracená noc jen tak neskončí. Prolétlo mu hlavou, když se ozval další tříštivý zvuk následovaný nečím co přípomínalo žuchnutí nebo tupý náraz a následně, jako když se něco velkého a těžkého sune ze svahu do údolí. Dolů jejich směrem. Pane Bože, ať už to bylo cokoliv, sunulo se to přímo na ně.
*****
Svítání mu nikdy nepřipadalo krásnější. Málem umřel strachy. To byla otřesná noc a rozhodně to nebyl jen výplod jeho představivosti. To snadno poznal podle výrazů svých druhů a taky podle čpavého zápachu, který po ránu vydával Sup. No a pak tu ještě byl mrtvý mamut ležící najednou jen pár stop velde jejich tábořiště. Bylo to děsivé zjištění, ale asi už chápal, před čím ostatní divocí prchali. Otázka je, co tady sakra děláme my? Torh se na chlupatou horu masa ani nepodíval, poklekl na jedno koleno a na zemi rozložil nejaký smrdutý hadr. „Co to je?“ zeptal se Jon a poklekl po jeho boku. „To je mapa, my se právě nacházíme tady.“ řekl Torh a zabodl prst doprostřed té čmáranice, ve které se on sám nedokázal orientovat. „Potřebujeme se dostat sem.“ Torh ukázal na místo, které se nacházelo nedaleko od nich. „Měla by tam být jeskyně.“ pronesl jen tak mimochodem, jako by to mělo všechno osvětlit a vykročil směrem od mamutí zdechliny. „Tak počkat! Co tohle všechno znamená? Od koho máš tu mapu, kde je TAM? Co tam krucinál hledáme? A proč sakra taky neutíkáme na jih, když se tady po horách v noci prochází zombie-mamuti?“ zařval Jon. Torh se zastavil.
„Řekni mu to. On nikdy nepatřil k Noční hlídce, není to zvěd. Myslím, že mu můžeme věřit. Není důvod to před ním dál tajit.“ Gorila se za něj postavila, navzdory svému otci se ho zastala. Jon věděl, že pro něj měla slabost, ale tohle od ní nečekal. „Díky Gerrille.“ Gorila se na něj místo odpovědi usmála a odhalila tak mezeru mezi předními zuby. Torh se zamračil. „Dobrá, král za zdí nás pověřil úkolem, ještě před tím, než padl do zajetí, ještě před tím, než se vydal na jih.“ Odmlčel se. „Jakým úkolem vás pověřil Torhu?“ Obr hledal správná slova. „Mance nikdy nechtěl zbořit Zeď. Věděl, že je to jediná a poslední obrana. Štít, který může zastavit nebo alespoň zpomalit zlo, které se tady na severu pomalu probouzí k životu.“ Jon polknul. „Tím zlem myslíš ty oživlé mrtvoly?“ Torh svraštil obočí a zaťal ruce v pěst. „Pod sněhem na dalekém severu spí i mnohem horší věci, než jsou nemrtví, Jone.“ To bylo poprvé co ho Obr oslovil jménem. „Navzdory tomu jaké nebezpečí se tady skrývá, tohle je zároveň jediné místo, kde lze najít naději. Někde tady je spása pro divoký lid i pro lordy za Zdí schované ve svých kamenných pevnostech, které jim dávají falešný pocit bezpečí.“ Torh se zhluboka nadechl a pokračoval. „Mance se tu věc snažil najít už před tím, ale marně. Neměl totiž, to co mám já.“ řekl Torh a vítězoslavně mu před nosem zamával tím páchnoucím cárem kůže. „Tuhle mapu pro mě nakreslil jeden starý přítel. Vytvořil ji podle vyprávění mocného starého mága Montezumy. Ten můj přítel se plavil na lodích s piráty, dostal se na mnohá místa. Tajemná a exotická. Na jedné ze svých výprav potkal tohohle čaroděje a ten mu pověděl moc zajímavý příběh.“ Torh svěsil ramena. „Když jsem se s tou zprávou dostal k Mancemu, bylo už příliš pozdě. Věci se daly do pohybu. Proto jsem se nabídnul, že to dokončím a najdu to, i kdyby mě to mělo stát život.“ Na to se k němu Torh otočil zády a zaburácel. „Ryhle za mnou, musíme toho dnes vykonat ještě mnoho, než Slunce zapadne.“
Okolní krajina byla tichá a klidná. Nikde ani stopy po nočním řádění. Žadný důkaz o přítomnosti armády nemrtvých, která tudy za tmy pochodovala. Sluneční paprsky nežně hladily sněhovou pokrývku a ta se blyštěla, až oči přecházely. Tohle místo mělo v sobě určitý půvab. Nedalo se tu žít, ale bylo tu krásně. Vál slabý mrazivý větřík, který Jona štípal do tváří. Po Torhově proslovu, který mu opět řekl kulový, měl Jon takovou zvláštní povznesenou náladu. Připadalo mu, že se účastní něčeho velkého a důležitého a musel si přiznat, že se mu ten pocit zamlouvá. Cha, Jon spasitel, Jon Superman jde zachraňovat ten zvláštní cizí svět. Skoro si začal hvízdat do kroku. Všechno je to nejspíš jenom jeden dlouhý bláznivý sen. Ráno se probudí ve své posteli a půjde si napsat ten test. Je to příliš šílené na to, aby to mohlo být skutečné. Procházeli horskými průsmyky a šplhali po příkrých kamenitých svazích. Mířili k horskému vrcholu jménem Everett, na jehož úbočí se má nacházet ONA JESKYNĚ. He, Everett, to zní skoro jako Mount Everest. Pomyslel si Jon, ale osmi tisícovka to rozhodně nebude. Zdejší hory rozhodně nejsou žádné Himálaje. Devaan mu řekl, že je to spíš předhůří. Kdyby pokračovali dál, narazili by na mnohem vyšší štíty. Ale ta oblast je příliš nepřátelská, než aby se tam jakýkoliv člověk pokoušel dostat. Mají štěstí, že jejich cíl je pro obyčejného smrtelníka mnohem dosažitelnější.
Přiblížili se k poslední etapě cesty. Čekal je krátký výstup k místu, kde by měla být jeskyně. Výhled jim zastiňoval skalní převis, přes který nebylo možno vchod do jeskyně spatřit. Sup shodil ze zad svůj vak a začal z něj vytahovat dlouhé lano. Jon mezi jeho věcmi zahlédl svoje tenisky. Sup je nejspíš sbalil poté, co je on sám vztekle odhodil mezi stromy. Jon se sám pro sebe usmál. Každý z nich si uvázal kus lana okolo pasu a poté začali pomalu postuvat vzhůru. Šlo to celkem snadno, jen si museli dávat pozor kam šlapou, kmeny byly kluzké a pokryté ledem, některé byly uvolněné. Problém nastal, když se dostali pod skalní převis. Teď přišla na řadu Gorila. Byla malá a mrštná, takže by pro ni neměl představovat velkou překážku. Jakmile byla nahoře, Torh jí hodil jeden konec lana, aby ho tam mohla upevnit. Jon se za pomoci ostatních vyškrábal přes okraj jako poslední. Devaan mu podal ruku, aby mu pomohl na nohy. Jon si oprášil oděv a zvednul hlavu, aby sledoval pohledy ostatních, které se upíraly směrem k obrovitému černému tunelu ve stěně hory. Torh kývnul na Supa ten ze zad opět shodil ten svůj bezedný pytel a vytasil z něj pět pochodní, pro každého jednu. Nejprve vzplanula ta Torhova, ostatní pak s jeho pomocí rozsvítili svoje. Jeden za druhým se postupně nořili do husté černé tmy. Jonovi se tam vůbec nechtělo, neměl z toho dobrý pocit. „No tak, vzchop se chlape. Kdyby tam odpočívala nějaká příšera, ostatní by se tam určitě tolik nehrnuli.“ Po těch slovech vykročil kupředu a sám se ztratil v temnotě.
*****
Pochodeň mu byla k ničemu. Viděl si díky ní tak maximálně na špičku nosu. Tma v jeskyni připomínala hustou neprostupnou černou mlhu. „Haló?“ zavolal tiše Jon. Jeho tváře se dotkla něčí studená ruka. Jon vyjekl a upustil pochodeň na zem, ta okamžitě zhasla. Výborně a je v pytli. Otočil se a málem se mu podruhé zastavilo srdce. Kousek od něj se ve tmě vznášel Gorilin obličej ozářený světlem ze dvou pochodní. Jon byl na sebe naštvaný a Gorila se na něj vesele křenila. Jon jí vytrhnul klacek z ruky a se slovy díků na rtech ji opatrně následoval dál do útrob hory. Brzy se jim podařilo dohnat zbytek skupiny. Stáli bok po boku ruce s pochodněmi napřažené, jakoby si chtěli na něco posvítit. Navzájem se překřikovali a vzrušeně šermovali pažemi, ukazovali někam před sebe. Když Jon spatřil, co je tolik vyvedlo z míry málem mu samotnému upadla čelist překvapením.
Světlo z loučí se odráželo od hladkého bílého kamene, ze kterého byla vytesáná neuvěřitelně veliká dračí hlava, která klidně odpočívala na zemi. Jon si vzpomněl na mamuta. Když ho uviděl, nedokázal si představit, že by po světě mohl někdy kráčet větší tvor. Tenhle drak by toho mamuta slupnul jako malinu. Zatímco Jon obdivoval hlavu dokonale vypracovanou do nejmenších detailů, včetně šupin, nozder, dokonce i slepých zavřených očí, Devaan se vydal dál po obvodu obrovské sochy. Trvalo několik minut, než se vrátil zpátky k nim. „Socha pokračuje dál dozadu, kde je zbytek těla. Nedovedu si představit, jak tohle někdo dokázal postavit a dopravit sem.“ Materiál, ze kterého byla socha vytesána, zjevně neodpovídal tomu, který se nacházel v jejím okolí. Byl tvrdý, lesklý a dokonale hladký, na dotek studený jako led. Devaan vytáhl sekeru. „Co chceš dělat?“ otázal se znepokojeně Sup. Devaan napřáhl paži se sekerou a vší silou udeřil do bílého kamene. Sekera se s hlasitým třesknutím rozsypala na tisíc kousků a Devaanova ruka prudce odskočila dozadu, div si nevykloubil rameno. „Tohle nevytvořila lidská bytost…nikdo by nemohl…“ vydechla s úžasem Gerrille. „Možná ne, ale jistí si tím být nemůžeme.“ Ozval se za jejich zády dunivý hluboký hlas. Všichni se naráz poplašeně obrátili. Stál tam Torh a v ruce svíral nádherný zářící roh. Pozvedl jej nad hlavu a ozářil dračí sochu, která se před jejich zraky vynořila ze tmy v celé svojí strašlivé nádheře.
Náhle jeskyní zavál silný poryv chladného větru, pochodně zhasly, záře rohu slábla. Byli slepí. „Bohové.“ vykřikl vyděšeně Sup. Jon si všimnul, co ho vyděsilo a udělalo se mu nevolno. Hrdlo se mu stáhlo strachy, nebyl schopen jediného slova. V temnotě se objevily páry zářících modrých očí. Rozsvěcovaly se stále další a další. Zatraceně, bylo jich tolik. Přibližovaly se, moře studených mrtvých očí se dalo do pohybu. Sup se rozeřval, ozval se ostrý mlaskavý zvuk a Sup zmlknul. „Utíkejte.“ zařval Torh. Jon na nic nečekal nahmátl ve tmě Gerrille a dal se do běhu směrem, kterým si myslel, že se dostane k východu. Povrch mu klouzal pod nohama, každou chvíli ztrácel rovnováhu, ale dařilo se mu držet na nohou. Gerrille se ho držela za ruku a klopýtala za ním. Jon zakopl, zapotácel se a zřítil se k zemi. Ztratil Gerrille. Snažil se rychle zase vydrápat na vlastní nohy. Zachvátila ho panika, šmátral rukama okolo sebe a snažil se nahmatat její drobné tělo. „Gerrille! Gerrilleee!“ křičel Jon do tmy. Nic, žádná odezva. Modré světlo se přibližovalo, Jon měl slzy na krajíčku. Nakonec se rozhodl. Otočil se, po tvářích mu stékaly slzy, rozběhl se pryč, pryč z toho odporného černého pekla.
Hory ozařoval svit Měsíce. Jon se zastavil těsně na okraji převisu, předklonil se a zvracel. Dávil tak dlouho dokud v ústech necítil odpornou pachuť žaludečních šťáv. Když skončil, snažil se dýchat zhluboka a pomalu, aby se alespoň trochu uklidnil. Něco je špatně, něco je tady zasraně špatně. „Do hajzlu.“ uklouzlo Jonovi, když zjistil, co mu nesedělo. Stěny hor se pohybovaly. Dolů do údolí se hrnuly tisíce shnilých mrtvých těl. Houpavě se kymácely jako stromy ve větru. Zakalené modré oči se obracely k Měsíci. Tyhle oči byly jiné než ty z jeskyně, kdysi bývaly lidské. „Jone!“ z jeskyně se vyřítil Torh. Z hrudi mu trčela dlouhá křišťálově průsvitná čepel. Torh se zapotácel a roh, který do teď svíral v dlani mu vyklouzl. Jon k němu pohotově přiskočil, aby ho podepřel. Společně se sesunuli k zemi. Jon držel Obra v náručí. Byl tak lehoučký, jako by nic nevážil. Obr namáhavě pozvedl paži a dotkl se Jonovy tváře. „Dokonči tu věc chlapče, dokonči…“ Torh chrčivě vydechl a světýlka v jeho očích pohasla. V temnotě za ním se ale rozzářila jiná, modrá, zlověstná. Přinášela s sebou smrt. Jon jemně položil Obra na zem a složil mu paže na hrudi. Ledová čepel se mezitím rozpustila. Jon uchopil roh, vydával slabé zlatavé světlo. Jon si ho přiložil ke rtům a s jedním dlouhým mocným vydechnutím vyhnal všechen vzduch z plic.
Roh zněl nádherným sytým hlasem, který se nesl celým údolím. Masy nemrtvých strnuly na místě. Ti druzí v černé jeskyni se taktéž zastavili, váhali. Provrtávali Jona svým zlým temně modrým pohledem a vyčkávali. Země pod jeho chodidly se roztřásla, tunel se rozzářil žlutým světlem. Jon ještě stačil zahlédnout vysoké bílé postavy, než je pohltil ohnivý žár. Rychle uskočil stranou a schoulil se za jedním balvanem. Po svahu směrem dolů se valil oheň, mrtvá těla strávily plameny. Cesta se uvolnila. Jon sebral odvahu a vykoukl zpoza balvanu. Před jeskyní byl obrovský bílý drak. Postavil se na zadní roztáhl křídla a zařval. Jon si rukama chtěl zacpat uši, ale v jedné stále ještě svíral roh. Drak otočil hlavu jeho směrem, sklonil se a příblížil těsně k němu. Jon cítil žár, který vycházel z jeho tlamy. Drak mocně násál nozdrami, aby zachytil jeho pach. Jon se musel pevně zapřít, aby ho nevtáhl spolu s okolním vzduchem. Pak vztáhl paži, položil dlaň na hřejivou hladkou kůži a zadíval se do velkých rudých očí. „Tohle není sen.“