Kam odešla děvka
Malým zamřížovaným oknem její cely začalo prosvítat jitřní slunce. Ranní světlo vrhalo na špinavou, slámou pokrytou podlahu zlatavý čtverec. Věděla, že za chvíli rolníci a sedláci začnou vstávat ze svých postelí, zatímco děvky a ochlastové se vrátí do svých chudobných světnicí, pokud nějaké mají – v opačném případě si ustelou na pomočné podlaze hostince nebo na chladné dlažbě ulic. Ona sama dobře znala probouzení na ranní rose, kdy jí zima zalezla až do morku kostí a ona věřila, že už jí nikdy nebude znovu teplo. To bylo krátce po tom, co osiřela.
Dnes ji ale netrápila ani zima, ani únava či hlad. Celou noc nezamhouřila oka. Jak by taky mohla, když věděla, že jakmile zavře oči, bude mít tu stejnou hrůzyplnou scénu znovu před očima. Znovu by viděla oči její lásky plné zklamání, znechucení a zoufalství, a znovu by ji děsil pohled do očí toho tvrdého, krutého muže, který ji dal zneuctít před jediným chlapcem, kterého kdy milovala. Ač se snažila, jak chtěla, pořád slyšela sprosté urážky strážných a zvuk mincí padajících po podlaze.
Její mysl pořád bloudila v té komnatě, kde byl cítit pach vína a potu.
Jeden ze strážných jí na pokyn svého pána rozthl živůtek šatů. Instiktivně si ruce zkřížila na hrudi, ale druhý ze strážných jí je rovezvřel a pevně držel za zády. Další z nich ji zatahal za vlasy a s pošklebkem k nim přivoněl. Jejich pán seděl u stolu v rohu místonsti a nepřítomně zíral z okna. Strážný ji políbil na obnaženou šíji a řekl:
„Ta by u Alassandry stála aspoň tři stříbrné.“
Další se tomu zachechtal se a oplzle si ji změřil. V té chvíli vstoupil do pokoje Tyrion. Při pohledu na něj se jí z úst vydral zoufalý výkřik. Jeden ze strážných ji silně uhodil do tváře.
„Zavři hubu, děvko,“ křikl na ni. Jeho pán se obrátil na svého syna a s chladným pohledem mu oznámil:
„Tvá manželka. Jak ji neznáš ty, ale jak ji zná polovina Lannisportu.“
Jeho slova bodaly jako dýky a zanechávaly krvavé šrámy na její duši. Tato obvinění bolela více než další pohlavky strážných, kterými naplňovali svou touhu. Pak ji někdo hrubě hodil na podlahu a vyhrnul jí šaty do pasu. Zalapala po dechu a pomodlila se k Panně, která byla k jejím prosbám hluchá jako vždy. Přes slzy neviděla tvář svého milého, ale cítila jeho zhnusení a zármutek.
Pokaždé, když s ní jeden ze strážných byl hotov, dostala od něj stříbrnou minci. Stříbro v jejích prstech bylo chladné a přesto ji pálilo na kůži. Po chvíli přestala počítat strážné i peníze, její slzy vyschly a vzlyky se proměnily v zoufalé lapání po dechu. Tyrionovy oči se provrtávaly její kůží, hůř než by jakýkoli mučící nástroj kdy mohl. V hlavě jí hučelo a občas zaslechla jako ozvěnu jeho smích z minulé noci a hned ucítila, že oči se jí znovu zalévají slzami. Chtěla na něj zakřičet, říct mu, že ho miluje, ale pokaždé ji zastavil ledový pohled pána Casterlyovy skály. Tak jenom ležela na podlaze, jako hnijící mrtvola, která již nyní měla více cti než ona sama.
Někdo prudce rozrazil dveře její cely tak, že vyjekla zděšením. Byl to tlustý, špinavý muž, kterého nikdy předtím neviděla. Je možné, že to byl ten, co ji sem dopravil. Nepamatovala si nic, co se s ní stalo po té, co byla znásilněna lannisterskými strážnými. Možná omdlela, možná usla vyčerpáním. Probudila se v noci uprostřed opuštěné cely a chvíli nevěřila, že to, co prožila, se skutečně stalo. Myslela si, že ji nejspíš dali zavřít někam do žalářů Casterlyovy skály, aby zemřela hlady a krysy ohlodaly její mrtvolu. Na tom jí ale už nezáleželo. Její život skončil tehdy, když uviděla ten pohled v Tyrionových očích poté, co jí do roztřesené dlaně vkládal zlaťák za její služby.
Když se nezvedala z podlahy žaláře, muž do ní hrubě kopnul. Tyša se pokusila postavit na nohy, ale její tělo ji zrazovalo. Chodidla jako by jí nepatřila a mezi stehny měla zaschlou krev. Její věznitel ji neobratně zvedl ze země. Viděla, že jeho obličej je tupý a prázdný, ale neměl zlý výraz. Chtěla se ho zeptat, kam ji vede a co s ní bude, ale když se pokusila promluvit, zjistila, že její hrdlo je tak vyschlé, že není schopna vydat hlásku.
Vedl ji úzkou temnou uličkou, z níž vedlo několik bran do malých, obyčejných cel. Pomyslela si, že tohle nebude Casterlyova skála, ani žádné jiné významné sídlo. Když ji vyvedl ven, ranní slunce ji na chvíli oslepilo. Její oči si navykly temnotě a trvalo jí, než znovu byla schopna vidět na denním světle.
Viděla vesnici, jakých bylo kolem Lannisportu tucty – staré hliněné domy, stodoly plné špinavého dobytku, jedna dvě hospody a spousta bláta a trusu. Na dohled nebyl žádný hrad ani přístav. Muž ji vedl stále více do středu vesnice a ruce jí pevně držel za zády, jako by se chystala utéct či byla toho vůbec schopna. Pár lidí na ulici si ji znechuceně měřilo, zírali na její zakrvácené sukně a jedna žena si odplivla, když kolem ní procházela. Netušila, kde je a kdo jsou ti lidé, ale oni neváhali ji odsoudit jako nejšpinavější z děvek.
Když se blížili na náves, byla si jistá, co uvidí. Byla by se rozbrečela, ale najednou se stala lhostejná ke svému osudu. Uprostřed návsi se tyčila šibenice, na níž se houpala dvě osamělá těla. Jedno z nich kdysi býval muž, nejspíš žebrák a zloděj. Druhé tělo identifikovat nedokázala. Vrány mu obličej ožraly tak, že mezi shinlými cáry masa byla vidět lebka. Nebožtík už rovněž přišel o prsty a z břicha mu visela střeva. Celá konstrukce byla pokryta zaschlou krví, výkaly zločinců vedených na smrt a nejspíš zvratky.
V jejích dřívějších dnech, kdy byla ještě citlivé dítě, by se jí zvedl žaludek, ale nyní, když poznala hrůzy daleko děsivější, se pouze lhostejně rozhlédla kolem. Muž ji vytlačil na šibenici a ledabyle jí ovázal smyčku kolem krku. Pohlédla na své dva budoucí společníky, jak se houpali ve větru, a přes blížící se dech Ciznce se jí chtělo smát. Vzpoměla si, jak bohatá ještě před chvílí byla, tak bohatá, že jí stříbro propadávalo mezi prsty. Nyní byla odsouzena k tomu, aby skonala ve společnosti hnijíchc mrtvol dvou ubožáků. S prázdným výrazem ve tváři se rozesmála.
Když uslyšela rozkaz pána Casterlyovy skály, cítila se, jako by jí zaživa někdo trhal srdce ven z těla. Její Tyrion se nezmohl ke slovu, jakoby i on uvěřil tomu, že byla lhářka a děvka. Jeho dotyky pálily jako rozžhavené železo, oproti tomu jak byly něžné a láskyplné nedávno. Znovu se rozplakala a tiše do koberce šeptala ‚Miluji tě‘. Ovšem chlapec, kterému tato slova patřila, si ji vzal jako děvku a bolest, kterou cítila s ním, byla stonásobně horší, než když si ji brali strážní. Jeho otec ani neodvracel zrak, jeho chladný pohled byl stále tu. Tyša nemohla poznat, jestli slyší Tyrionovy vzdechy, nebo vzlyky.
Když s ní byl hotov, na pokyn svého otce vytáhl z kalhot zlatou minci, která se ve světle svící pronikavě leskla, a vložil ji Tyše do dlaně. Jeho oči byly v ten moment směsicí pocitů, kterým ona otupělá bolestí a ponížením nemohla porozumět. Jeho černé oko se blýskalo vztekem, rozhořčením, o kterém si myslela, že by u něj nikdy nepoznala. V jeho zeleném oku byla však tichá melancholie, srdcervoucí smutek a zklamání. Ty oči se dívali na ni, s vykasanými sukněmi, krví tekoucí jí po stehnech, a vlasy přilepenými k tváři potem a slzami.
Nad její hlavou zakrákala vrána. Její černá křídla se snesla na mrtvolu po její pravici a vrána začala lhostejně klovat do mužské lebky. Cizinec už byl zde a teď jenom čekal, až si pochutná i na její černé duši. Náves byla vylidněná a mezi domy prosvítalo vycházející slunce. Tyša poklidně nasávala do chřípí pachy šibenice a pokorně čekala na svou smrt. Před očima uviděla tvář svého milého tak, jak vypadala tu noc, co se poznali, kdy se jeho hřejivý smích rozléhal po pokoji hostince. Byla šťastná, cítila se v bezpečí a věřila v život. Tyrionův obličej se na ni zamilovaně usmíval a v té chvíli ze začala dusit.