Pouto
S trhnutím se probudil. Zaostřil a uvědomil si, kde je… „Zbrojnice,“ rozhlédl se po místnosti, „ a On už tady není… Sakra, to mě tady zavřel a odešel beze mě?!“ zavrčel. „Jako kdybych snad provedl něco špatného… Nemůžu za to, že z těch lidí cítím nebezpečí. Jen jsem Ho chtěl varovat… No jo, ale ne můj názor se kašle!“ V náladě, ve které se probudil, se mu ani nechtělo vstávat. Chtěl se stočit do klubíčka a spát a spát… Ale měl spoustu věcí k přemýšlení, proto se nakonec zvedl a začal se protahovat. Po krátké rozcvičce si uvědomil, že pociťuje hlad. „Snad mi brzy něco přinesou,“ proběhlo mu hlavou. Po chvíli konečně přišel Poskok s miskou jídla a vodou. Místo poděkování jen vzdychl. „Nic moc,“ pomyslel si, „sám bych si sehnal lepší snídani, kdybych tady netrčel…“ Když Poskok pokládal misky, tak si všiml, že dveře za ním zůstaly otevřené… Napadlo ho, že by se mohl pokusit proklouznout kolem Poskoka ven. Nenápadně se ho tedy pokusil obejít, ale Poskok mu rychlým pohybem zabouchl otevřené dveře před nosem. To ho dopálilo. Ohnal se po něm, Poskok překvapivě hbitě uskočil, rychle otevřel dveře a utekl ven.
Po této skromné snídani začal přemýšlet nad problémem, který ho palčivě tížil… „Co můžu dělat, když jsem tady zavřený!? Pokusil jsem se Ho už několikrát varovat, ale je zřejmě úplně natvrdlý, že to stále nechápe. Je to s Ním fakt těžké… Některé věcí nepochopí do té doby, kdy už by byly jasné i slepému, hluchému a blbému. Ale hloupý není. Je to dobrý přítel a hodný člověk, laskavý a věrný. Jeden z nejlepších lidí, které jsem poznal. Snad se Mu nic nestane do té doby, než opět budeme spolu… Neuvědomuje si, že nebezpečí je blíž a blíž… Dokonce i Zrzka Ho varovala, ale bylo to evidentně marné, když mě tady nechal zavřít.“ Položil se, aby mu lépe vytrávilo a lépe mu to myslelo. „Většina našich přátel už odsud zmizela, jsme tu jako v obklíčení… A On jim ještě dovolí, aby nás rozdělili! Blázen… Kdo Ho teď ochrání, když mu nejsem na blízku?! Blondýna je fajn, ta se mi moc líbí, v tu mám důvěru, ale copak může slabá žena ubránit muže proti takové přesile?! Těžko. Obr je velký, nebezpečný a má Ho rád, ale hlídá Blondýnu, takže Mu není tak často nablízku. Zbývá jen Zrzka nebo Divoký, ti by snad něco zmohli… Divoký sice řeší své záležitosti, ale je silný a má za sebou i dostatek lidí. A Zrzka… Sice zrovna není můj typ, Blondýnu mám raději, ale cítím, že jí můžeme věřit. Taky má o něj starost, vždyť ho přece několikrát varovala. A cítím z ní velkou sílu, ta by Mu jistě byla dobrým ochráncem. Jenže… Jedna věc je starost a varování, druhá věc je vykonat jasný čin proti vůli většiny a zachránit Ho. A jsem zase na začátku, spolehnout se můžu plně jen na sebe. Já s Ním přece mám být! Nikdo Ho nechápe a neochrání líp než já. Musím se k Němu rychle dostat… Ještě jednou Ho varovat.“ Vzdychl a překulil se na druhý bok. Čekal, jestli se Poskok vrátí, ale ten už raději nepřišel. „Stejně za to může Ošklivka, nemá mě ráda, bojí se mě… Přitom pohled na ni taky nepatří zrovna k nejpříjemnějším,“ napadlo ho škodolibě. Po chvíli uslyšel hovor přicházející zvenku. Zaposlouchal se a poznal hlas, který mu byl ze všech nejznámější. „No konečně, už jsem myslel, že se snad nevrátí!“
Dveře se otevřely a On vešel dovnitř. Podíval se na něj káravým pohledem: „Cos to prováděl?! Ty teď útočíš na lidi, kteří ti nosí jídlo?“ „Tak to přece nebylo, jen jsem se chtěl dostat za tebou. Hrozí ti nebezpečí… Musíš si dávat pozor, musíš mě mít stále po boku,“ s rozčílením procházel po místnosti. On se k němu sklonil a již mírněji řekl: „Já to přece dělám kvůli tobě. Vím, jak ti ten divočák vadí, vždyť ti může ublížit…“ „Jaký divočák???“ zavrčel na něj. „Ty si snad myslíš, že vyvádím kvůli nějakému praseti?! Na prase ti kašlu, až půjdeš ven, musíš mě vzít sebou!“ „Doufám, že se vzpamatuješ a začneš se chovat slušně. Mám teď nějaké záležitosti na vyřízení a bude lepší, když zůstaneš ještě tady,“ řekl a odešel do své komnaty. Když zůstal v místnosti osamocen, znaveně zalezl do kouta a rozhodl se ještě trochu prospat.
Probudil ho povědomý, nepříjemný pach… Zrovna scházeli po schodech dolů z Jeho komnaty. „Zase ta cháska…,“ pomyslel si. Přišel k nim blíže a začal je nespokojeně obcházet. „Necítím z nich vůbec nic dobrého… Měl by si na ně dávat pozor.“ Dal jim najevo, že je tady vidí nerad… Rychle kolem něj proklouzli a už byli pryč. Podíval se na Něj, jenom zakroutil hlavou a vrátil se do svého pokoje. Nedlouho po nich přišel do zbrojnice Divoký. Přátelsky se s ním přivítal a zamířil do Jeho komnaty, kde strávil dlouhou dobu. „Určitě Divoký taky vidí, že tady není vše v pořádku… Snad Mu promluví do duše. Až půjde zase ven, tak s Ním tentokrát musím jít i já!“ usmyslel si.
Najednou se otevřely dveře komnaty, Divoký odcházel… Chvíli po něm vyšel z komnaty i On. Měl na sobě svůj plášť. „Někam se chystá… Jdu s Ním!“ rozhodl se. Když procházel kolem něj, tiše se Mu zařadil po bok a mířili ke dveřím. ON se na něj u dveří otočil: „Kam si myslíš, že jdeš?! Nestojím o žádné další scény a problémy,“ hrubě ho strčil dovnitř. Podíval se Mu do tváře, „Poslouchej mě… Nesmíme se rozdělit. Vezmi mě se sebou. Jen se mnou jsi v bezpečí.“ Na chvíli se jejich oči střetli. „Nepochopil.“ ON odvrátil pohled a řekl: „Ne. Musíš počkat tady!“ a odešel. Se svěšenou hlavou se vrátil do rohu místnosti a bezmocně klesl k zemi. „Dělal jsem, co jsem mohl. Teď už můžu jen spát a čekat až se zase vrátí. Pokud se vůbec ještě vrátí…“ Podložil si hlavu a zavřel oči….
Najednou uslyšel strašný křik… „Co se děje??? Snad se Mu nic nestalo?! Ale to bych snad cítil, kdyby bylo zle…“ Pokusil se vyskočit k oknu, aby se podíval, co se to venku děje, ale nedařilo se mu něco zahlédnout. Běžel ke dveřím, pokoušel se je otevřít, ale nenašel způsob, jak se dostat ven. Křik stále zesiloval. „Musím se dostat ven, zní to vážně. Vypadá to na pěkný zmatek… Zrovna, když s Ním nejsem!“ Začal pociťovat lehkou závrať… „Něco se děje. Něco se určitě děje….“ Skákal na dveře se snahou je otevřít. Náhle jím projela palčivá bolest, svalil se na zem. Pokusil se zvednout, ale k zemi ho srazila ho další vlna bolesti. Lapal po dechu… DUCHU… Zavřel oči a začal se plně soustředit. V tu chvíli mu bolest začala pulzovat v oblasti břicha. „Dostali ho… Musím se k němu dostat!“ Když se zvedl do polosedu, ucítil bodnutí mezi lopatkami… „Další… To není dobré. Přestávám ho cítit… No tak, příteli, snaž se! Soustřeď se!“ Hlavou mu problesklo vše, co spolu kdy prožili. Jako by to bylo teprve včera, co se poznali a zažívali šťastné a bezstarostné chvíle na Zimohradu se svými bratry a sestrami. Myslel na to, jak přicestovali na Zeď a za dlouhých nocí spolu vzpomínali na své rodiny, které byly tak daleko… Myslel také na dobu, kdy se vydali na nebezpečnou výpravu za Zeď a poté prožili dlouhý čas mezi nepřáteli. A v těch dobách, stejně jako teď, měli jeden druhého a mohli se na sebe vždy spolehnout. Nikdy se nezradili, nikdy se na dlouho nerozdělili, vždy byli jako jedno tělo a jedna duše… „Je to moje chyba, měl jsem se víc snažit…“ Pevně stiskl víčka, bolest se zvětšovala, začal pociťovat chlad. Mohl by přísahat, že kdyby otevřel oči, uviděl by krev vytékající mu z břicha. „No tak, snaž se, kamaráde… Soustřeď se! To zvládneš… Jone…“
S námahou otevřel oči… „Kde to jsem? Co se stalo?!“ Rozhlédl se po místnosti, začal ji poznávat… Nechápal… Vzpomněl si na bolest, kterou před chvílí cítil a uvědomil si, že zmizela. Bolest, která ještě nedávno proudila celým jeho tělem. Jeho tělem… Sklopil zrak. „DUCHU???“