Za Zdí
Mráz štípal Bowarda do tváří a ledový vítr mu rval černý plášť z těla. Jak on nesnášel takovéhle počasí. Všude kolem byl v noci tmavě šedý sníh hluboký místy i třicet stop. Podíval se na své bratry, aby se ujistil, zda pracují. Lord velitel jim dal za úkol přivést ohromné kusy ledu na zdokonalení Zdi. Bylo jich tu celkem dvacet a jeden obr, jehož jméno bylo tak dlouhé, že si ho málokdo pamatoval. Všichni mu říkali zkráceně Wun Wun.
„Jak dlouho ještě?“ zeptal se Bowardův společník na stráži, Bolestínský Edd. „Za chvíli tady zmrznu.“
„Už to budou mít vykopané,“ řekl Boward. Dech všech přítomných vytvářel husté obláčky páry.
Wun Wun odehnal všechny muže v černém, vrazil svou hůl z železostromu do mezery ve vysekaném ledě a prudce jí škubnul. Led hlasitě zanaříkal, když pukal. Potom vzal obr provaz, obvázal kvádr kolem dokola a vytáhl ho na předem připravené saně.
Ten led je hodně tlustý, uvědomil si Boward. Mohl mít tak dva metry na tloušťku. Ono se nebylo čemu divit, v takových mrazech, jaké panovaly poslední roky, muselo moře zmrznout dost hluboko a tradovaly se příběhy o tom, že na severu zamrzlo až na dno. „Výborně a teď honem ke Zdi, než nás najdou Jiní!“
Wun Wun chytil provaz a táhl saně s ledem. Bylo dobré, že Lord velitel s nimi poslal obra, protože jinak by ledový kvádr táhli několik dní. Takhle jim to bude trvat jenom zhruba čtyři hodiny.
Nebe bylo čisté, bez jediného mráčku. Bowardovi se zdálo, že hvězdy dnes svíti mnohem jasněji než dřív. Nikdy ale nenahradí ztracené slunce. Co začala Dlouhá noc, nikdo v Západozemí, Svobodných městech a dokonce ani v Ašaji nezahlédl byť jediný paprsek denního světla. Jediné místo, kde se dalo slunce zahlédnout, bylo na Letních ostrovech a to jen na několik málo minut.
„Edde, ty jsi byl na Zdi, když se to stalo?“ zeptal se Boward.
Edd se na něj podíval, měl tvář zarostlou vousy. Léta na něm už byla znát. Vous mu už pomalu šedivěl. „Jo, to jsem byl.“
„Jaké to bylo?“ Boward slyšel mnoho příběhů, ale ty se lišily podle toho, kdo je vyprávěl. Už nežilo moc lidí, kteří by si pamatovali Pochod Jiných. Buďto byli zabiti, nebo utekli co nejdál na jih.
Bolestínský Edd si přitiskl plášť blíž k tělu. „Peklo,“ bylo jediné slovo, které řekl.
„Peklo?“
Edd přikývl. „Peklo. Mrazivé peklo. Ty jsi už určitě Jiné viděl, že?“
„Dva jsem zabil,“ řekl Boward s hrdostí.
„Tak si představ, že jich proti tobě jde několik tisíc s armádou modrookých mrtvol a jediné po čem touží, je dostat se k tobě a probodnout ti srdce, abys jim mohl potom sloužit. Bylo to strašné, stříleli jsme na ně ze Zdi hořící šípy a i šípy s obsidiánovými hroty. Zabili jsme jich hodně, ale stále přicházeli další a další. Pak se dostali k bráně. Nikdy jsem neviděl větší řezničinu,“ na okamžik zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Měli jsme dýky, meče a kopí z dračího skla, takže jsme to tam drželi docela dlouho. Jenomže nás bylo málo a nemohli jsme zavolat o pomoc z dalších pevností, protože i tam Jiní útočili. Touhle dýkou,“ Edd vytáhl z pochvy dýku z dračího skla. Byla už popraskaná, ale stále by dokázala Jiného skolit. „jsem zabil deset Bílých chodců.
A pak se ozvala rána a na východě, u hradů Dubovina a Lesní hlídka u jezera, se Zeď rozpadla na tisíc kusů. V těch hradech nikdo nepřežil. Jon potom vzal asi stovku z nás, abychom šli bránit díru ve Zdi. A tehdy jsem viděl něco, na co nezapomenu do konce života. Jon usekl hlavu prvnímu Jinému, na kterého narazil a jeho meč, Dlouhý dráp, se rozzářil jako slunce. Přísahám ti, že svítil jako slunce. Jiní jakoby dostali strach a začali ustupovat zpátky na sever. Rudá kněžka prohlásila, že Jon je znovuzrozený Azor Ahai a všichni jsme tomu věřili. A věříme tomu do teď. Ono jí ani nic jiného nezbývalo, protože Stannise zabili u Zimohradu. Měl jsi vidět její výraz, když jí to řekli. Proklínala Boltony, za to, že zbavili svět zachránce. Nakonec to dopadlo takhle, no.“
„Aha,“ Boward si povzdechl a podíval se za sebe. Wun Wun stále táhnul kvádr ledu tlustý dva metry, široký pět a dlouhý nejméně osm. Ostatní muži drželi v rukou pochodně, kterými osvětlovali cestu. „Ale stejně jste nedokázali ubránit sever.“
„Bohové, to opravdu ne. Jiní se přehnali dírou ve Zdi o týden později a tenkrát jsme měli všichni co dělat, abychom utekli. Postupně padal jeden hrad za druhým. Nejdřív Poslední krb, Karská bašta, potom Hrůzov, pevnosti lidí z hor, Vdovina stráž, Zimohrad…“
„Alespoň, že si král uvědomil nebezpečí a začal se stavbou nové Zdi,“ řekl Boward.
Bolestínský Edd se zasmál. „To teda, buďme za něj rádi. Kdyby na trůně pořád seděl Tommen, tak by jeho matka neudělala vůbec nic.“
„Ale zemřeli hnusně.“
„To sice jo, ale zlatý Aegon, to ti říkám. Targaryenové nejsou špatnými králi, pokud se narodí normální.“
„To jo, ale ty jejich svazky…, no nevím, vzít si svoji tetu za manželku a mít s ní dítě.“
„Nebýt jejich draků, tak,“ nedořekl větu, protože Wun Wun začal strašně řvát.
Boward se rozhlédl kolem sebe, všude na něj hleděly modré oči. Tasil meč a přitiskl se zády k Eddovi. Obr znovu zařval, pustil provazy, chytil první modrookou mrtvolu, která mu přišla pod ohromné ruce, roztrhl ji na dvě poloviny a zahodil hodně daleko. Boward byl tak ohromen Wun Wunovou silou, že si nevšiml mrtvého, který se k němu líně blížil.
„Bowe!“ zakřičel Edd. Boward se probral a jediným sekem usekl mrtvému hlavu. Bezhlavé tělo šlo slepě dál.
„Pochodně! Zapalte je! Spalte je všechny!“ Vzduch prořízl zvuk letícího šípu, který se zabodl do hrudníku bezhlavého mrtvého. Ten šíp hořel. Bezhlavý celý vzplál a začal se roztékat. Další hořící šípy se zarývaly hluboko do mrtvého masa ostatních nepřátel. Boward zašmátral pod svým černým pláštěm, odkud z kapsy vytáhl lahvičku se zelenou tekutinou. Dárek od mistra Samwella. Rychle vytáhl špunt a polil si meč. Rozhlédl se kolem sebe, viděl, že tři z jeho bratrů jsou obklopeni modrookými. Snažil se najít nějaký oheň. Potom si všiml, že kousek před ním leží ve sněhu pochodeň a pomalu dohořívá. Dlouhými kroky k ní doběhl, vzal svůj meč a vložil ho do slabého plamínku. Čepel vzplála jasně zeleným plamenem. Boward se rozeběhl na pomoc svým bratrům. Jediným švihem zabil čtyři modrooké a poslednímu usekl hlavu. Všichni se v plamenech roztékaly, jako vosk v ohništi. Cosi studeného ho chytilo za nohu. Boward vykřikl a ohnal se hořícím mečem. Mrtvý pod ním vydal jen slabé zachroptění, než ho oheň obalil. Díky, mistře, za divoký oheň.
„Ááááhhh!“ zakřičel Irvan Kámen, když mu mrtvý trhal nohu a další kroutil hlavou. Další tři černí bratři zemřeli pod náporem modrookých. Byli úplně všude, všude jenom modré oči, které ve tmě doslova zářily.
„Kašlete na led!“ zavolal Bolestínský Edd, když se vypořádal se třemi nepřáteli. „Zpátky ke Zdi! Zpátky ke Zdi!“
Wun Wun opětovně zařval, ohnal se rukou a odrazil několik mrtvých. Otočil se na Edda, kývl na něj. Užuž za ním chtěl jít, když v tom mu z úst vyrašil pramen krve a on se zhroutil mrtvý k zemi. Na obrovu mrtvolu vylezla nějaká postava. Měla mléčnou pokožku tvrdou jako kosti. Její brnění neustále měnilo barvu ve všelijakých odstínech šedi. Jiný zvedl ruku, v níž třímal průhledný meč a cosi zakřičel v neznámém jazyce, který připomínal praskání ledu. Kolem Wun Wunovy mrtvoly se vynořily další tři tucty Jiných a připojili své hlasy k hromadnému chorálu.
„Bílí chodci!“ vykřikl Edd a dal se na útěk. Zbytek přeživších bratří udělal totéž. Boward se chtěl také vydat na útěk, ale když se otočil, stál před ním Jiný ve své zbroji a s mečem v ruce. Bowardovi zamrzla krev v žilách, nikdy v životě se nebál tak, jako teď. Obklopil ho chlad a Jiný se pohnul. Boward cítil, jak se mu zastavilo srdce. Naposledy v životě se usmál a plivnul Jinému krev do obličeje.
Na Zdi
„Potřebovali bychom, aby zamrzlo moře i před Zdí,“ řekl vrchní majordomus Willem Frey. „Posílat výpravy za Zeď je čím dál tím nebezpečnější.“
Jon pohladil Ducha na hlavě a narovnal se v křesle. Freye od srdce nenáviděl po tom, co udělali jeho nevlastnímu bratru Robbovi, ale Willem byl jiný. Ochotný, spolehlivý, přesný a pravdomluvný. Jon si vybral dobrého majordoma. „Když zamrzne moře za Zdí, tak nás Jiní obejdou. Ne, je dobře, že nezamrzlo.“ V krbu hořel oheň, vydávající příjemné teplo. „Pošleme další výpravy do vod k Bílému přístavu. Wille, napiš mi seznam deseti schopných velitelů a přiřaď k nim obry.“
„Ano, Lorde veliteli.“
„A zavolej mi sera Severokříže.“
„Renlyho nebo Alestera?“ zeptal se Willem.
„Alestera,“ řekl Jon a podrbal Ducha za ušima. Zlovlk na něj upřel své rudé oči. Ještě nikdy z něj nevyšel jediný zvuk, ani zavrčení nebo zavytí. Je to skutečný duch, pomyslel si Jon. Zatnul zuby, když si vzpomněl na Černý hrad a na první Zeď. To byl jeho domov, tam měl zůstat a bránit jej do posledního dechu. Naštěstí měl dost rozumu, aby utekl se svými bratry na jih a přidal se ke stavbě nové Zdi. Tady na Šíji ji začal budovat Aegon Targaryen hned, jakmile se dozvěděl o tom, že se na severu objevila ohromná armáda nemrtvých.
Do soláru vstoupil Alester Severokříž. „Lorde veliteli, volal jste mně?“
„Ano,“ řekl Jon Sníh. „posaď se.“
Alester byl o devět let mladší než Jon, ale přitom to na první pohled vypadalo přesně na opak. Byl vysoký a silný s ostře řezanou tváří, hlubokýma, hnědýma očima a prošedivělými vlasy. Na sobě měl několik vrstev černých, vlněných kalhot, tlusté boty a teplý plášť Noční hlídky.
„Víno?“ zeptal se Jon
Alester si povzdechl, protože věděl, co znamená, když Jon Sníh někomu nabízí něco tak vzácného, jako bylo víno. „Kdy, pane?“
Jon kývnul hlavou. „Zítra. Dnes si vybereš třicet mužů, nejlepší koně a pojedete do prozkoumat Bílý přístav. Velitelé Drakohradu a Východní hlídky mi psali, že od tamtud jsou vidět světla. Chci, abyste zjistili, co tam je. Pokud naleznete někoho živého, přiveďte ho sem.“ Jon pochyboval, že tam někoho najdou. Na severu se téměř nedalo přežít a nejenom kvůli Jiným. Mrazy, které panovaly od Mohylova na sever se nedaly vydržet.
„Proč tam nemůže letět král?“
„Protože ti mají jiný úkol,“ řekl Jon.
„Dobře, ale chci, aby všichni z mojí skupiny měli meče z dračího skla.“
„S tím jsem počítal, až si vybereš muže, dojděte si do Burdovy kovárny, bude je mít pro vás připravené.“
„Děkuji. Mohu odejít?“
Jon protáhl obličej. „A víno nechceš?“
Ser Severokříž se usmál. „Ne, děkuji. Dejte si za mně.“
„Jak chceš. Můžeš odejít.“
Když Alester otevřel dveře, stála za nimi Melisandra ve svých rudých šatech a s velkým rubínem pověšeným na krku. „Má paní,“ řekl rytíř a uklonil se. Rudá kněžka se na něj usmála a vklouzla k Jonovi do soláru. Ser Severokříž zavřel dveře.
„Děje se něco, má paní?“ zeptal se Jon zdvořile.
„Dívala jsem se do plamenů, Azore Ahai.“ Rubín na jejím krku slabě pulsoval. Léta na její kráse nic neubrala, spíš naopak, vypadala mnohem lépe, než když ji Jon poprvé před dvaceti lety viděl.
„Co jsi viděla?“ zeptal se dychtivě Jon. Všechno, co kdy Melisandra spatřila ve svých plamenech, se vždy vyplnilo. Neposlouchat její vize by bylo holé šílenství.
„Viděla jsem zemřít čarostrom, u kterého seděl muž s vlčí a havraní hlavou. S ním tam byli dva zelení lidé, poloobr a mnoho dětí.“
„Čarostrom?“ Jon tuto vizi moc nechápal. Muž s vlčí hlavou…, kdo by to mohl být? „Kde jsou?“
„Daleko na severu a ještě dál. Až za první Zdí.“
„Tam už nic nežije,“ namítl Jon.
„Nevěříš plamenům?“
„Věřím.“ A pak mu to došlo. „Jdi ven, chci být sám.“
„Jak si přeješ, Azore Ahai.“
Když Melisandra odešla, nechal si Jon zavolat Willema. „Pošli havrana do Šíje, ať se ke mně okamžitě dostaví můj nevlastní bratr.“
„Rickon?“ zeptal se majordomus.
„Ano, Rickon Stark.“
Willem Frey přikývl a odešel do ptačince.
Jon vyndal z šuplíku mapu severu a upřeně se díval na Začarovaný hvozd a Mrazokly. Nezdálo se mi to, tenkrát to byl opravdu Branův zlovlk. Vzpomněl si na den, kdy zabil několik divokých u Královniny koruny. Právě tam se na několik okamžiků objevil velký šedý stín, který vypadal přesně jako Branův Léto. Poloobr mohl být jedině Hodor a dva zelení lidé Jojen a Meera Reedovi. Přesně jak kdysi řekl Rickon, když ho přivezli ze Skagosu do Bílého přístavu. Ale čarostrom? Že by zemřeli staří bohové severu? Snad ne. A pak tam byli ještě děti. Děti, jaké děti? Proč by na severu bylo hodně dětí? Nedávalo to smysl.
Otevřel dveře a vyšel na čerstvý vzduch. Nebe bylo, stejně jako posledních dvacet let, temné, ale nyní čisté, že byly vidět hvězdy. Jak jen by Jon toužil po tom ještě jednou spatřit východ slunce. Jestli to ještě někdy uvidí, tak to bude ta nejkrásnější věc na světě. Podíval se z věže dolů na prostory pod věžemi Kailinské držby. V kovárně, kde pracoval Burd Laister, velmi vzdálený příbuzný Lannisterů z Casterlyovy skály, svítila světla z výhní. Tedy byl jejich příbuzným, dokud nebyli Lannisterové vyvražděni jeden po druhém jedním a tím samým člověkem. Člověkem…, Jon si vzpomněl na toho malého muže s vysokými ambicemi. Tyrion se jmenoval. Lidé tehdy vtipkovali, že už od narození byl zabijákem rodiny. Když přicházel na svět, připravil o život svou matku. Po ní následoval král Joffrey, otec Tywin Lannister, bratranci Lancel, Willem, Martyn a sestřenice Janei. Hned po nich ubodal sestru Cersei. Jeho druhý synovec, Tommen, byl zabit na něčí objednávku Muži bez tváře a neteř Myrcela zemřela před patnácti lety na zápal plic. Kdysi se Jonovi trpaslík líbil, ale po těchto činech se mu znechutil. Říkalo se, že Tyrion Lannister nechoval vůči několika členům rodiny žádnou zášť, ale přesto je zabil. Údajně to bylo kvůli zranění hlavy, které utrpěl, když byl dobýván Meeren vzdálený tisíce mil. Po Králokatovi se slehla zem v době Války pěti králů. Údajně odešel s nějakou ženou do lesa a od té doby ho nikdo neviděl.
Za tři dny přijel do Kailinské držby Rickon Stark na koni a se svým zlovlkem, Chundeláčem, v patách. Běžně se říkalo dny, které se počítaly podle pohybujících se hvězd, nebo přesýpacích hodin.
Když Rickon přišel do Jonovy věže, pevně ho objal. „Brácho!“ zvolal. „Rád tě vidím.“
„I já tebe.“
Chundeláč okamžitě našel Ducha. Vzájemně se očuchali a potom si lehli ke krbu. Duch byl větší než Rickonův zlovlk, ale i tak sahal Chundeláč Rickonovi několik palců nad pas.
„V dopise stálo, že to je důležité, tak mluv.“ Během let jeho vlasy ztmavly a nyní byl přesnou kopií jeho otce, Eddarda Starka. Bylo mu pětadvacet let a až do teď si Jon myslel, že je to poslední žijící muž se jménem Stark. Jeho sestra Sansa se provdala za dědice údolí Jerreda Arryna a porodila mu tři děti; dvě dcery, Catelyn a Marru a jednoho syna, Eddarda. A Arya prý stále žila v Braavosu.
„Melisandra viděla v plamenech Brana, Hodora a Jojena a Meeru Reedovi. Prý jsou daleko na severu, až za první Zdí.“
Rickon se zašklebil. „A neříkal jsem vám to tehdy? Šli za tříokou vránou. Nikdo z vás mi nevěřil, že prý jsem byl malý. Možná mi bylo jen pět, ale moc dobře si na to pamatuji. Všichni jste Brana považovali za mrtvého, ale já vím, že pořád žije. Cítím ho, když se přeměním v Chundeláče. Cítím jeho vlka, Léta. Ty to necítíš, když vstoupíš do Ducha?“
„Nejsem tak dobrý měnič jako ty,“ namítl Jon a podíval se zlovlky spící u ohně. „Možná jsem něco cítil, ale já si to neuvědomil. Ach jo…, Melisandra říkala, že viděla zemřít čarostrom. Nevíš co by to mohlo znamenat?“
Rickon se zamyslel, ale vůbec nic ho nenapadlo.
„Tak si říkám, kdy oblékneš čerň?“ zeptal se Jon s úsměvem na rtech.
Jeho nevlastní bratr se tomu zasmál. „Nikdy. Celibát bych nemohl držet do konce života.“
„Díky, že nám tady pomáháš. Potřebujeme tu každého muže.“
„Hlídka má přes čtyřicet tisíc mužů,“ řekl Rickon. „To je několikrát víc, než za dob první Zdi.“
„To jo, ale je nás tolik jenom kvůli tomu, že světu hrozí opravdové nebezpečí. Jinak by se na nás všichni vykašlali, jako před jednadvaceti lety, kdy Starý medvěd žádal o pomoc krále. Tenkrát, až na moji žádost, nám přijel na pomoc Stannis Baratheon.“
„Budiž mu země lehká,“ řekl Rickon.
„Spíš sníh,“ řekl Jon. Stannisova mrtvola údajně zůstala ležet ve sněhu pod hradbami Zimohradu.
„Nebo tak. Jone, kolik jsi se Světlonošem zabil Jiných?“
Jon neměl rád, když se jeho meči říkalo Světlonoš. „Je to Dlouhý dráp. A nevím, desítky, možná stovku, možná dvě.“
Vzduch prořízl zvuk hlasitého řevu, ze kterého mrazilo v kostech. Duch a Chundeláč se probrali a rychle se schovali do rohu. Chundeláč kňučel, ale Duch nevydal jediný zvuk. „To jsou oni?“ zeptal se Rickon Stark.
„Jenom jeden,“ řekl Jon Sníh, Lord velitel. „Drogon má zase hlad.“ Do vzduchu se vznesl ohromný netvor. Hned za ním vzlétly další dva stíny, jeden bílý a druhý zelený.
Nad Zdí
„Jsem krev draka!“ zavolala na celou Kailinskou držbu, když na Drogonovi vzlétla vysoko do vzduchu. Jak jen milovala létání na drakovi. Seděla v sedle přivázaném mezi Drogonovými křídly a kousek pod sebou měla připevněnou pochvu s mečem z dračího skla. Vylétla nad nejvyšší věž Kailinské držby, kde zahlédla Jona Sněha, neboli Azora Ahaie s nějakým pohledným mladíkem. Obletěla je dvakrát a zamávala jim. Drogon několikrát prudce zamával křídly, dosáhl požadované výšky a letěl přímo na sever.
Za Daenerys se objevili její zbylí dva draci na jejichž hřbetech seděli její manžel a syn. Aegon Targaryen. Když se Dany dozvěděla, že je syn jejího bratra naživu a že dobyl železný trůn, nevěděla, co má dělat. Ona byla ztracená v Dothrackém moři se svým drakem a s Khalasarem za zády. O zprávě, že Aegon dobyl trůn jejího otce, se dozvěděla od obchodníků s otroky. Tehdy si řekla: Dost! Musím tam jít, ten trůn je můj! A tak nasedla na Drogona a letěla na východ. Letěla tak rychle, jak jen to její drak dovolil, až nakonec dorazili do Ašaje. Tam se Dany naučila kouzlům, jak přinutit draky, aby ji poslouchali. Vrátila se do Meerenu, který už Viserion a Rhaegal proměnili v popel a prach a společně s nimi vyrazila do Králova přístaviště. Po velmi dlouhé diskusi s Aegonem a jeho pobočníkem Jonem Connigtonem, se dohodli na kompromisu. Daenerys si vezme Aegona za manžela a bude vládnout s ním. A tak se také stalo.
O dva roky později Dany zjistila, že kletba Mirri Maz Duur zmizela. Tedy alespoň částečně. Její lůno opět ožilo a Dany porodila Aegonovi syna. Rhaegar ho pojmenovala. Její manžel s tím jenom souhlasil. Když Rhaegar dovršil patnáctý den jména, naučila Daenerys jeho a Aegona starým Ašajským kouzlům a darovala jim draky.
Aegon sedlal bílého Viseriona a Rhaegar zeleného Rhaegala.
Tři dračí hlavy, které spasí Západozemí, pomyslela si. Ona má tři draky, na kterých jedou tři dračí jezdci a všichni jsou Targaryenové. Jinak to být nemůže, tohle je to proroctví. A tak se Dany ze všech sil snažila, aby se vyplnilo. Společně ti tři spálili tolik modrookých mrtvol, že se to ani nedalo spočítat. Horší to bylo s Jinými, ty nestačilo jenom olíznout dračím ohněm. Ne, ti se museli péct i několik minut, než zmizeli z povrchu zemského.
Z výšky téměř sedmi set stop viděla pod sebou černou Zeď. Ono téměř všechno bylo černé, od doby, co začala Dlouhá noc. Dvacet let neviděla slunce, což bylo naprosto hrozné. Někteří lidé v jejím království se z toho už zbláznili.
Aegon na Viserionovi se zařadil po její pravici a Rhaegar na Rhaegalovi po levici. Společně letěli na sever do Mohylova a případně zneškodnit všechny nepřátele, které uvidí. Na průzkumy létaly každý druhý den, přičemž se jim téměř po každé podařilo narazit na modrooké nebo na Jiné a dnešek nebyl výjimkou. Neuletěli ani pět mil, když Rhaegar pod sebou spatřil modré oči a vrhl se přímo na ně. Dany sledovala svého syna, jak se svým drakem spaluje nemrtvé. Přeletěl nad nimi jednou, dvakrát, třikrát a když letěl po čtvrté, Rhageal přistál v hlubokém sněhu a vychrlil proud dračího plamene. Poslední dva modroocí se líně převalovali na zemi ve snaze se dostat k drakovi a nějak mu ublížit. Rhaegal natáhl svůj dlouhý, zelený krk a oba v rychlosti sežral. Drogon s Viserionem se k hostině okamžitě připojili. To mrtvé maso jim chutná. Dany si toho všimla, když poprvé vyrazili na pomoc severu. Draci se nemohli masa modrookých nabažit, mohli jich sežrat i několik tuctů a stále měli chuť k jídlu. A jak po něm rostli… Drogon, největší ze tří draků, měřil na délku už přes sto stop, zatímco Rhaegal s Viseroionem ho pomalu doháněli se svými osmdesáti.
Jakmile hostina skončila, rozhlédla se Dany kolem sebe, zda tu nejsou další nepřátelé. Nikoho neviděla, ale byla si jistá, že další mrtví jsou schovaní ve sněhu a spolu s nimi i Jiní.
„Aegone!“ zavolala na svého manžela. „Letíme dál.“
Aegon Targaryen, šestý svého jména na ni kývl a vznesl se na Viserionovi do vzduchu. Cesta do Mohylova trvala necelé dvě hodiny. Za tu dobu byla Dany prochladlá. Kolem panoval tak velký mráz, že se bála vystrčit hlavu ze své vlněné kukly. I přes mnoho vrstev toho nejteplejšího oblečení, jaké se dalo v Šesti královstvích sehnat, se třásla zimou. Jak jen ji nenáviděla. Přála si být opět na Dothrackém moři, kde bylo krásně teplo a slunce zářilo na obloze. Jak jen jí chybělo denní světlo…
Když přistáli za hradbami Mohylova, sesedla Daenerys z Drogona, aby si protáhla nohy. Po tak dlouhém letu ji vždy bolely. Rozhlédla se kolem sebe a jediné co viděla, byly rozvaliny čehosi, co kdysi bývalo hradem. Mávla na Aegona a Rhaegara, aby také přistáli.
„Kde to má být?“ zeptala se svého manžela, když stál se svým synem vedle ní.
„Jon říkal, že to je pod věží, kde bydleli Dustinové,“ řekl král Aegon. „To bude támhleta,“ ukázal na nejvyšší věž, která zbyla z trosek pevnosti. „Pod ní je schodiště, které vede do knihovny. Chceš tam jít ty, nebo mám jít já?“
„Půjdu já,“ řekla odhodlaně Dany. „a Rhaegar půjde se mnou. Postarej se zatím o draky.“
Aegon se na ní usmál. Měla ráda jeho úsměvy. „Jistě.“
Vchod do věže se nacházel na závětrné straně, takže nebyl zapadán sněhem. Dany byla ráda, alespoň za to, že nebudou muset odhazovat sníh. Otevřela těžké, železem pobité dubové dveře a vkročila dovnitř. Uvnitř panoval snad ještě větší chlad, než venku. Na stěně vysely pochodně. Rhaegar jednu vzal a zapálil ji křesadlem. Trvalo to dlouho, protože troud byl hodně zmrzlý. Potom, za světla pochodně, šli po schodech dolů, rovně, doleva a zase dolů, velmi hluboko.
„Je tu tepleji,“ poznamenal Rhaegar.
„Ano,“ souhlasila Dany. Opravdu tu bylo tepleji, než nahoře. „Támhle to je,“ ukázala na dřevěné dveře na konci chodby. Rhaegar šel jako první. Tasil svůj obsidiánový meč, opatrně otevřel dveře a vkročil do knihovny. Divoce kolem sebe mával pochodní, aby se ujistil, že je tam nikdo nepřekvapí. Místnost byla prázdná.
V mnoha policích tu byly vyskládány stovky knih, většina sem byla přivezena ze Zimohradu, než byl dobyt Jinými. Také se zde daly najít kopie knih z Černého hradu nebo z Hrůzova. Ale Dany hledala pouze jedinou knihu. Rhaegar se dal do prohrabování polic a jeho matka se k němu okamžitě připojila. Některé výtisky byly tak staré a promrzlé, že se drolily v rukou.
„Mám ji!“ zvolal Rhaegar. Z police vytáhl velmi tlustou knihu vázanou v kůži.
„Ukaž mi ji,“ řekla Dany a vzala si ji z jeho rukou. Prolistovala jí, aby se ujistila, zda je to ta správná. „Ano, je to ona. A teď půjdeme.“ A najednou jakoby se zastavil čas. Rhaegar stál vedle ní naprosto nehnutě, dokonce ani plamen na pochodni se nehýbal.
„Dokázala jsi to,“ řekl známý hlas.
Dany
se rychle otočila s taseným mečem. Před ní stála Quaithe ve své masce a oděná v hedvábných šatech.
„V pořádku, nemusíš mluvit.“
Dany to nechápala. „Co jsi to udělala?“
„Neboj se, tvému synovi nic není. Přišla jsem tě akorát varovat.“
„Jak jsi se sem dostala?“
„Opravdu tě zajímá zrovna tohle?“
Dany se zamračila. „Všechno, co jsi řekla, se splnilo, tak co ještě chceš?“
Quaithe naklonila hlavu do prava. „Jak jsem řekla, přišla jsem tě varovat.“
„Před čím?“
„Před Ním.“
Daenerys se zděšeně podívala na svého syna. „Před Rhaegarem?“
Quaithe zavrtěla hlavou. „Ne, jeho chraň. Boj se Jeho. Jeho jméno je On. Boj se jeho příchodu, protože on už se tě bát přestal.“
„Kdo je On? Jak vypadá?“
Quaithe zavřela oči. „Opravdu ho chceš vidět?“
„Ano.“ Co by ji mohlo hrozit, když spatří svého úhlavního nepřítele?
„Jak myslíš, Matko draků, ale pamatuj, že jsem tě varovala.“
Před Dany se objevila mlha. Rozhlížela se kolem sebe ve snaze najít Jeho, ale nikoho tu neviděla. „Haló?“ zavolala, ale nikdo neopověděl. A potom se před ní objevila postava ne o moc vyšší než ona sama. Vyzáblá, seschlá a se sklopenou hlavou. Nejdřív si Daenerys myslela, že to je nějaký chudák, který zůstal na severu, nebo někdo, kdo ztratil všechno, co mu kdysi bylo drahé, jenomže jakmile bytost zvedla hlavu a podívala se svýma očima do těch Daniiných, polil ji mráz a strach, jaký nikdy v životě nezažila. Oči té bytosti hořely modrými plameny modřejšími než cokoliv na světě. Kolem ní se objevily všechny země, od Západozemí až po bájná království za Ašajem a daleko na jihu na Ulthosu a Sothoyrosu. Byla to Jeho vidina světa, jak si ho představuje. Všechno bylo mrtvé, miliony lidí povražděných, města a hrady zničené, hory rozpukané mrazem a řeky a moře zmrzlé až na dno. On se na Dany usmál křivými, černými zuby a cosi vykřikl v jazyce, který zněl jako praskání ledu. Ani nevěděla proč, ale rozuměla těm slovům, která na ni pronesl. Smrt a zima!