Povídka č. 8 (9. kolo)

,,Nemůžeš jet.“ Stála před ním jako zjevení v noční róbě, se kterou si hrál vítr, který do místnosti vnikl otevřenými okenicemi.

,,Tohle nerozhoduju. Je to můj lenní pán a já jsem jeho vazal. Když mně povolá, musím přijít, ať se m to líbí nebo ne.“

,,Možná je to tvůj pán, ale nad pánem je král. Postavil by jsi se králi, Procobbe, králi, copak to neslyšíš? Je za ním celý jih a oni doufají že ho srazí na kolena. Kdo to kdy slyšel, aby vlk a jelen porazili draka?“ Hlas se jí zlomil a to ho ranilo víc než slova.

,,Prosím. Máš dítě. Eddardovi nejsou ještě ani dva. Prosím. Jestli tě zabijí, co bude se mnou? Co já? Prosím .“

Když domluvila, z tváře se jí skutálela slza. Prosím. Nechtěl ji vidět takhle zlomenou, krásnou jako zimní svit. Nejradši by ji vzal do náručí. Nechtěl jet proti Aerysovi. Věděl, co se s ním stalo a věděl, čeho je schopný. Ale věděl, že mezi tím, co chce a tím co musí je propast stejně hluboká jako tak pod Vodotříšt.

,,Slibuju ti, že nezemřu. Slibuju, že uvidím syna vyrůstat a slibuju ti, že se vrátím.“ Slibuji. Slíbit bylo lehké. V ruce svíral upocený zmačkaný kousek pergamenu který přinesl ze Zimohradu havran černý jako noc. Temná křídla, temná slova. Uvědomil si, že má strach. On, lord Vodotříště, velící více než dvěma tisícům mečů má strach. Bylo by to k smíchu, kdyby se nejednalo o tak vážnou věc. Nesmí poznat, že má strach. Objal ji a cítil, jak se k němu přitiskla.

,,Drei. Za svítání vyjedu se všemi svými muži. Nechce se mi, ale musím. Ty víš, že musím.“ Celé tělo se jí chvělo a nikdy předtím mu nepřipadala tak zranitelná, křehká a krásná. ,,Tohle je naše poslední společná noc. A jestli je poslední, musíme ji strávit pořádně.“

Přestala se chvět a on sklouzl rukou ze zad níž. Udělala to samé. Zapoměl na Aeryse, na povinnost vyjet se Starky proti všem a zapomněl všechno, co zapomenout chtěl. Byla tu jen pro něho. Co záleží na tom, že jde povstat proti králi, když tu má její tělo, které mladé a krásné bylo nad všechny starosti. Svlékla mu kalhoty, posadila se na postel a rozevřela nohy. Když do ní vnikl, starosti posledních hodin se rozplynuly ve větru.

,,Pane?“ Když s ním panoš zatřásl, otevřel oči slepené spánkem a uviděl totéž co poslední dobou vždycky, vnitřek stanu ve kterém bylo všechno, co chtěl mít u sebe. Truhlice s oblečením, stůl se židlí, jeho modrá zdobená zbroj, kuše a to nejcennější co měl: meč Tříšť, dědictví rodu Drewynů z valyrijské oceli.

,,Co se děje?“

,,Postupují k Trojzubci, můj pane. Formují se k bitvě.“

,,Kolik?“

,,Nejméně šedesát tisíc.“Cítil, jak se mu svírá žaludek. Drei. Slíbil jí, že se vrátí, jenže jak může dodržet slib, když nepřátel je tak mnoho?

,,A co lord Robert?“

,,Svolal poradu, proto jsem vás vzbudil.“

Poslal panoše pryč, oblékl se, nasadil si boty a vyšel ven. Do tváře mu zavanul studený vítr. Otřásl se. Noc nad říčními krajinami prosvětloval světlo vycházející z nespočtu varných ohňů a pochodní. Čtyřicet tisíc. Síly Severu, Údolí,  říčních krajin a Bouřlivého konce. Připadalo mu, že je jich snad milion, ale jak věděl, nepřátel bylo víc. Mnohem víc. Ve tmě se vymočil, a zamířil směrem ke stanu obrovských rozměrů, tyčícího se na vyvýšenině jako duch. Už z dálky slyšel křik a lomoz jakoby uvnitř řádilo šílenství. Jen jestli tomu není tak. Pokynul strážím u vchodu a vešel dovnitř, kde u stolu velkého jako celý jeho stan seděli všichni významní lordi z poloviny Západozemí dohadující se jako báby na trhu. V čele stolu stranou od sporů seděli dva mladíci. Lordi Robert Baratheon se svým kladivem opřeným zezadu o křeslo a útleji působící lord Eddard Stark. Povstalci. Když ho mladý lord ze Zimohradu uviděl, zvedl ruku a rámus postupně utichl.

Vítej mezi námi lorde Procobbe. Posaď se.“

Našel volnou židli, zavolal sluhu aby mu nalil víno a posadil se.

Stark se obrátil k lordům kteří ztichlí čekali, co se bude dít. ,,Teď, když jsme všichni, zahajuji naši poradu.“

Robert vstal ze svého křesla a vztyčil se nad ostatními. I když měřil téměř dva metry, bylo vidět jak je unavený. ,,Jak víte, jsou za Trojzubcem. Je jich víc než jsem čekal, protože se k němu přidali další nohsledové.“

,,Co Freyové?“ Vykřikl kdosi. ,,Připojí se k nám?“

,,Nevím.“ odpověděl Robert a bylo poznat, že ho to netěší. ,,Dostali jsme zprávu, že vyjeli s vojskem z Dvojčat, ale na jako stranu se připojí, to nevím.“ Lordi se opět začali přít, ale Robert pokračoval.

,,Nepřítel nesmí projít. A od vás čekám, že mi poradíte jak je zastavit.“

Procobb se pohodlněji uvelebil v křesle. Tohle bude chvíli trvat.

Celá porada byla jedním velkým střetem. Lord Arryn navrhoval použít jízdu jako klíny, kterými rozbijí obranu šiků Targaeryenské armády. S tím nesouhlasili lordi Bouřlivého konce, kteří chtěli vytvořit dvě armády jako kladivo a kovadlinu. Velký jon Umber celou dobu na všechny hulákal a seveřané se do plánování nijak moc nezapojovali.

Když byl plán útoku hotov, nad východem se začala projasňovat obloha. Stark vstal a k  unaveným lordům už jen prohlásil:,,Střed armády si vezmu já. Robert pojede s pravým křídlem a na levém lord Arryn. Týl svěřuju lordům Manderlymu a Brackenovi. Jízdě povelí Jon Umber. Lorde Procobbe, ty budeš velet předvoji.“

Ucítil, jak se s ním všechno točí. Ach Drei. Bude muset porušit svůj slib.

 

Kolem něho jakoby zuřilo Sedm pekel. Svoji přilbici dávno ztratil a noha mu hořela od zásahu lučištníkem. Celá Uchvatitelova armáda už se rozpadla a jeho muži se promísili se všemi nebo byli mrtví. Doklopýtal do středu brodu a sesul se na kolena. Cítil, jak mu voda proudí mezi brněním a omývá bolavé nohy a v odrazu proudící vody viděl svůj odraz. Vypadá hrozně. Jestli ale nepřežije, bude jedno, jak vypadá. Bude jen jedním z tisíců padlých kteří byli všude kolem něho. Draci, vlci, mořští muži, jeleni, oráči, sokolové, růže, dokonce jeho vlastní muži s kuší, znakem jeho rodu leželi nehybní zatímco všude kolem nich proudila voda zbarvená do ruda.

Otočil se a uviděl  je. Tam, mezi horami padlých spolu soupeřili ti, kvůli kterým to všechno začalo. Tančili tanec smrti, oba rozdílní jako led a oheň .Robert mohutný a vysoký se svým válečným kladivem a menší dračí princ ve své černé oceli. Rhaegar vyhrával. Byl mrštnější a rychlejší a Robert se potácel únavou. Jeden chybný krok a válka je prohraná. Jestli Robert padne, muži to uvidí a rozutečou se. To nesmí. Věděl že je od nich příliš daleko a že by nestačil zasáhnout. Na zádech nahmatal samostříl. Sňal ji ze zad, zacílil a vystřelil. Šíp zasáhl Rhaegara do lýtka, na ocelí nechráněné místo, ten upadl a stačil už jen pozvednout meč. Robert se napřáhl svým kladivem a rubíny z rudého draka princově zbroji se rozlétly všude kolem.

 

Už se stmívalo, když zahlédli světla Vodotříště, jeho hradu tyčícího se nad mořským útesem. Jel unavený po nekonečně dlouhém pochodu z Králova přístaviště po královské cestě až na sever spolu s necelým tisícem vojáků a zbrojnošů přísahající mu věrnost Ze dvou tisíc, se kterými vyjel na jih, se vrátila necelá polovina, včetně jeho mužů stráže a panošů. Na Vodotříšti se dnes oslavovat nebude. Měl by být spokojený, pomohl Robertovi získat trůn a svrhnout toho šílence. Nemohl ale myslet na Roberta na trůně aby se mu nevybavily všechny hrůzy, které musel vidět. Hory mrtvých na Trojzubci, vypleněné Královo přístaviště s Aerysem podříznutým pod trůnem, mrtvé Rhaegarovy děti u úpatí zubaté nestvůry kterou zvali Železný trůn. Ať se snažil jak se snažil, nemohl zapomenout na výjev dvou tělíček znetvořených psy lorda Tywina, zabalených do purpurových plášťů a na osud dornské princezny Elii Martell. Tohle ale Drei chtít slyšet nebude. Drei. Jen pomyšlení na ni mu vrátilo na tvář úsměv. Vezme ji do náručí a pohladí její husté zlaté vlasy. A jeho synovi Eddardovi se musí více věnovat, vždyť už mu budou tři roky. Musí mít dalšího syna, vždyť Drei bylo jen sedmnáct a mu přes dvacet. Nejsou tak staří, aby nemohli mít další dítě. Možná taky dcerku. Zavolal posla jedoucího pár řad za ním.

,,Ano pane?“

,,Jeď napřed. , Uvědom Vodotříšť o našem příchodu a ať otevřou brány.“

,,Zajisté.“

Posel odcválal k hradu a o něco později uslyšel táhlé troubení na roh. Konečně. Vrací se domů. Kdesi v duši se napevno rozhodl, že už do žádné války nevyjede. Ani kdyby ho o to prosil sám Robert Baratheon.