Povídka č. 10 (9. kolo)

Královo přístaviště bylo omšelejší a jakoby unavenější, protože Sedm království se ještě nevzpamatovalo z války, ale jinak se změnilo jen málo. Pamatovala si, že touhle ulicí utíkala vstříc tomu, co nakonec byla otcova poprava. Pamatovala si i to, že tudy poprvé projížděli směrem k Rudé baště, když byl naživu on, Jory i septa Mordane – než se všechno zhroutilo. Kdysi dávno, než žila několik dalších životů… Ale někde musela začít a tohle místo bylo stejně dobré jako kterékoliv jiné.

Pořád ještě stála na ulici a rozhlížela se, když jí za zády kdosi zařval „Z cesty, ze cesty!“ a vzápětí hrubě odstrčil. Byla to podivná skupina rytířů, která chránila krytá nosítka.

„Lord protektor,“ podotkl mladý muž vedle ní, když si všiml jejího překvapení nad takovým zacházením. Byl to hubený muž s tváří plnou pih a hnědýma očima.

Lord Baeliš, pán Sedmi království, ochránce říše, zkřivila v posměšné grimase pravý koutek úst. Ten jeho ptačí erb si ještě pamatovala, i když si jen stěží vybavovala jeho samotného.

„Já… jsem tu nová,“ řekla plavovlasá Mya plaše, když se k němu otočila.

Přejel ji pohledem a ona si všimla, že z nějakého důvodu v ní našel zalíbení, ačkoliv Mya byla děvečka s širokým nosem a špatnými vlasy oblečená v myší šedi.

„Pak tě tu vítám, jmenuju se Korin,“ představil se jménem, které ona zapomene, jakmile jí už nebude k užitku.

„Mya. Těšilo mě,“ začala se k němu otáčet zády.

„A jsem podkoní tam nahoře v Rudé baště.“

Teď konečně upoutal její pozornost.

„Napiješ se mnou?“

Šla s ním do nejbližší hospody, kde jí koupil levné víno a sobě ještě levnější pivo. Když pil už čtvrtou pintu, zmínila, že byla dlouho v Lysu (přičemž on rozšířil oči), a zeptala se, jak vlastně zemřel král Tommen – prý to byla zvláštní nehoda.

„Dlouhá historie,“ blábolil Korin, „Jestli se ptáš mě, tak říkám, že mladí kluci obvykle neumírají v křečích na krvácivou horečku. Královna Cersei kvůli tomu nechala popravit dvě z neteří Dorana Martella, prý že ho otrávili.“ Mírně se k ní naklonil a ztišil hlas, štastný, že mu naslouchala. „Zajímavé ale je, že na trůně skončil lord Beališ, he?“ odfrknul si a loknul si piva.

„Ohromně. Martell pak dal zabít princeznu?“

„Nejspíš to nebyl on,“ pokrčil rameny Korin. „Každopádně se pak každý lord, co ještě nevykrvácel, tlačil ke trůnu, a Beališ všem vadil nejmíň. Nikdo jiný nezbyl.“

Přemýšlela, jestli to, aby nikdo jiný nezbyl, nebylo přesně to, co měl „malý lord“ Baeliš vždycky v plánu, ale rychle to zavrhla. Takhle dopředu nedovedl hrát nikdo.

„A královna?“

Ta slova mu zněla tvrdě, skoro jako by dychtivě očekávala zprávy o její smrti, a když se na ni podíval, Mya měla rty stažené do úzké čárky a oči beze stopy pobavení.

„Na Casterlyově skále.“

Snažila se zakrýt svoje zklamání, ale pak následovala jeho slova: „Slyšel jsem, že se upíjí k smrti.“

„Oh,“ přikývla. „Aspoň její bratři si snad vedou líp.“

„Jeden mrzne na severu jako tisící velitel Noční hlídky a ten druhý – kdo ví? Proč se o to tak zajímáš, Myo?“ položil jí dlaň na ruku, „Jsou to lordi a lady, co je nám do nich? Pro nás jsou tihle lidi jenom příběhy a těch bylo a bude. A tvůj příběh?“

„Nejspíš bys chtěl slyšet o mých zážitcích v Lysu, ale musím tě zklamat. Můj příběh bys nechtěl slyšet, žádné potěšení v něm není.“

Začala vstávat, ale on zesílil stisk. „Počkej…,“ začal zvyšovat hlas.

Volnou rukou objala rukojeť nože zabodnutého do chleba na jejich stole. „Takže – když teď můžeme mluvit otevřeně – chtěl by ses mě ještě na něco ptát?“

Jemně zavrtěl hlavou, protože i přes svůj stav pochopil, že ona nežertuje.

„Ne? Tak teď mě pusť, nebo přijdeš o ruku.“

Povolil stisk a ona rychle vyběhla ven do noci. Před hospodou rozdýchala svůj hněv. Její myšlenky se točily kolem toho, že se hned rozjede na Casterlyovu skálu. Jenže ona nechtěla vraždit, chtěla pomstu. A došlo jí, že se právě chystala Cersei Lannister vysvobodit. Ta žena právě teď každý den zapíjela nespravedlnosti světa. Smrt svých dětí a pád toho svého rodu zlatovlasých pyšných dravců. Vlastní bezmocnost. Arya se prsty dotkla Jehly a rozhodla se, že tentokrát ji nechá spát.

 

O tom, co se ve Dvojčatech stalo, by mohl vyprávět chlapec jménem Arry, ale šestnáctiletou albínku jménem Katja by ta dávná historie nezajímala. Katja byla holka pro všechno a bylo jí jedno, kdo jí zaplatí jídlo. Tentokrát to byl správce Dvojčat a ona byla jednou z tuctů nenápadných služek, které se tu střídaly.

Připadalo jí to až podezřele snadné, ale celkem to odpovídalo tomu, co věděla o Walderu Freyovi. Kdo by měl tu drzost útočit na jeho domov. To přece odporovalo pravidlům Západozemí, stejně jako spousta jiných věcí…

Během pár dní přibyla mezi služebné i drobná stará žena jménem Bree, tentokrát jako posluhovačka v kuchyni. Společně s Katjou pak věděly všechno, co o Dvojčatech potřebovaly vědět. Bylo to krysí hnízdo, kde nikdo nevěřil bratrovovi, a každá krysa se šplhala nahoru přes mrtvoly jiných krys. Bree měla podezření, že některé z těch mrtvol neposlali k bohům ti banditi, co si říkali Bratrstvo bez praporců.

Její chvíle přišla, když Bree věřili natolik, že jí na tác postavili talíř pro lorda Waldera. A ona šla pomalu a opatrně, jako by to byl úkol jako kterýkoliv jiný.

Když jí strážný u dveří pustil do panského pokoje, opatrně se rozhlédla, než se zaměřila na vyvrtlého muže na posteli. Věděla, že Walder Frey je nesmírně starý, ale přeci jenom ji v první chvíli zarazil pohled na tuhle zranitelnou trosku s vlasy jako chmýří. Tiše oddechoval se zavřenýma očima.

Odkašlala si a čekala.

Když se na ni zaměřil a dlouze mrkal, zjistila, že ten stařec má oči pokryté jakousi mléčnou blánou. Nejspíš ji stěží viděl, ačkoliv stála tři metry od něj.

„Tak pojď už blíž, necháš mě tu hlady?“ promluvil skřípavým hlasem.

„Jak si přeješ, můj pane,“ sklonila Bree poslušně hlavu. Postavila tác na stůl vedle postele a ruce založila na břiše.

Když z ní nespustil oči, o krok ustoupila v domnění, že mu vadí její nevhodná blízkost. Walder Frey ale zakroutil hlavou a ukázal jí své ruce s nateklými klouby prstů, které se třásly.

Pochopila, že ho má nakrmit, a pomalu se k němu posadila na postel, i když jí jeho nakyslý pach starého člověka zvedal žaludek. Nabrala do lžíce polévku a vložila mu ji do bezzubých úst.

„To posílá který z mých potomků?“ ptal se po třetím soustu. „Je to otrávené?“ řekl, zatímco polykal, jako by na tom pramálo záleželo.

„Jídlo posílá hlavní kuchařka Rita. Ne, pane, není otrávené. Věřte nebo ne, ani já jsem ho neotrávila.“ Přece by nebyla tak hloupá, aby ho zabíjela takhle. „A Frey by nikdy nezabil Freye.“

„Myslíš, he?“ zvedl jeden koutek úst a uchechtnul se.

Myslím, že kdybych místo srdce neměla černou díru, snad… možná bych tě dokázala slabě politovat.

Vrazila mu poslední sousto do úst a zvedla se. „Je jedno, co si myslím. Hotov, pane?“

Plácnul ji kostnatou rukou po zadku. „Hotov bych byl za chvíli, ale to jsi měla přijít tak před deseti lety.“

Tohle nečekala. Neměla v úmyslu ho dnes zabít, chtěla ho sledovat, když mu chodí zprávy o mrtvých potomcích a odpadlých vazalech. Co ale vzít člověku, který děti vidí jenom jako zboží, kterého má na rozdávání, dědiců má kopy a umře s přesvědčením, že všem dokázal, zač Walder Frey stojí? Walder Frey nad ní vyhrál, i když se o tom nikdy nedozví, ale u sedmi pekel, ona odtud neodejde s prázdnou.

„Oh,“ usmála se. Sklonila se a dvěma prsty mu přejela po nervu vzadu na krku. Walder Frey se složil na postel jako loutka. Dokázal teď už jenom lapat po dechu a očima těkat z Bree na dveře. Ukazovákem mu přejela po pravé straně krku a zmáčkla další nerv. Jeho dech se prohloubil a začal být tak unavený, že neudržel otevřené oči.

„Valar morghulis,“ zašeptala.

„Pomoc!“ zaječela vzápětí.

Okamžitě se rozletěly dveře a dovnitř vpadl muž, co stál na stráži. Bree ukázala prstem na lorda Waldera. „Přestal dýchat,“ vyjekla vysokým hláskem. Muž se začal věnovat svému pánovi a Bree v tichosti zmizela z pokoje.

Pátrání po ní začalo skoro hned, přesně jak čekala. Chtěli Bree vyzpovídat a nejspíš i  mučit. Třeba by ji mohli dokonce obětovat pro ty, kdo by snad nevěřili, že Walder Frey se nakonec rozhodl skoncovat s tím tvrdohlavým lpěním na životě, a hledali by „spravedlnost“. Bree ale už dávno zmizela, zůstala tu jenom Katja, která nikomu nemohla říct, že lord Frey vlastně dýchal ještě dlouho po tom, co se k němu jeho potomci neobtěžovali zavolat mistra nebo ranhojiče. Ležel v té své rakvi v promrzlých kobkách celé dva dny. Zpočátku slyšel hlasy, na které křičel, ale z jeho hrdla nikdy nic nevyšlo. Pak už nepřišel nikdo.

 

Na to místo ji, jak jinak, přivedl vlčí sen. Byla už tma a její kůň byl unavený, ale zvládla to. Tahle mýtina jí připadala podivně známá, ačkoliv ji sama nikdy nenavštívila, jenom na čtyřech nohou. Uvázala koně k nejbližšímu stromu a vydala se blíž k řece, zatímco si mnula ruce, od úst jí šla pára a pod nohama jí křupal sníh.

Stála pár stop od klidného proudu řeky a došlo jí, co je to za místo. Vzpomínala na sen z dnešní noci, ve kterém sem k řece přicházela během zachmuřeného podzimního dne. Její matka tu seděla na břehu s koleny přitaženými k hrudi a její nahotu zakrývaly jenom její dlouhé vlasy. Přisedla si k ní a podívala se jí do tváře s nepřítomným výrazem, rozškrabané do krve.

Dotkla se čumákem matčina ramene a ta jí konečně věnovala pozornost. Pokoušela se jí něco říct, ale z jejích úst nevycházel žádný zvuk, slova, zaskřehotání, nic. Když si toho matka všimla, po tváři se jí začaly valit slzy. Ty slzy byly horší než šrámy na tváři, bílá kůže nebo hluboká rána na krku, bylo skoro neslušné se na to dívat.

Arya ve snu zaslechla vlčí vití a otočila se.

Arya ve skutečnosti zaslechla vlčí vytí a bleskově vyběhla do kopce. Stála tam, obří šedá vlčice na sněhu s očima upřenýma na ni. Na mýtině ale bylo několik desítek menších vlků a její kůň šílel strachy, protože několik z nich na něj doráželo.

„Nymerie!“ vyjekla a trhla hlavou k útočícím vlkům. Nymerie několikrát hrdelně zavrčela a její menší bratranci se poslušně stáhli. Pak se podívala na Aryu a překvapivě tiše zakňučela.

Její paní si klekla do sněhu a objala vlčici kolem krku. Tu noc spala ve vlčím doupěti zahřívaná jejich těly. Ráno sněžilo a Nymerie neklidně přecházela sem a tam, občas na Aryu štěkla.

„Chceš mi něco ukázat, Nym?“

 

Svoji smečku nechala kus za sebou, protože tu skupinu mužů viděla zdálky. Pokud bude třeba, vlci jí přijdou na pomoc, ale pochybovala, že na to přijde řada. Pomalu se k  mužům přibližovala, ani se nesnažila schovat. Bylo jich šest, z nichž jednomu ještě snad ani nerostly vousy, a jeden byl… Gendry.

„Dobrý den přeji, pánové,“ pokusila se o úsměv. Zadívala se na Gendryho a pokoušela se odhadnout, jestli ji poznává. On se skoro nezměnil. Ona měla vlasy ořezané dýkou a pořád nosila kalhoty, ale rozhodně teď vypadala jako děvče.

Nikdo z nich nic neříkal, dva z nich napůl ohromení její drzostí, ostatní s kamenným výrazem, a tak začala ona: „Nebudu s vámi bojovat, ale potřebuju mluvit s tím, kdo vás vede.“ Ve skutečnosti potřebovala vědět, co tu má vůbec dělat, ale to jim samozřejmě říct nemohla. Jen zběžně si všimla dalších osmi mužů mezi stromy a skupiny mužů, žen a dětí u vchodu do jeskyně. Udělala tedy nejmoudřejší věc, která zbývala. „Vezmete mě tam?“ podala neurčitě směrem k nim Jehlu.

Její meč si vzal Gendry, zakřenil se a nakonec usmál. „Takže urozená dáma si přeje vidět naši paní?“

„Já jen doufám, že ona bude chtít vidět mě, Gendry.“

„Bude,“ odtušil a jí se zdálo, že se mu trochu stáhlo hrdlo.

V jeskyni plápolal vysoký oheň, který ale beztak zaháněl zimu jen stěží. Tísnilo se kolem něj několik lidí (vyhublých a v sepraných hadrech, jak si všimla), bylo tu jenom pár kusů nábytku a věder s vodou, kterou pokrývala ledová krusta. K jedné starší ženě byla otočená postava v plášti s kápi, a tak jí neviděla do tváře.

Ta žena si Aryi všimla téměř okamžitě, jako by ji vycítila. Když ji Arya poznala, trvalo několik zabušení srdce, než přijala to, co vidí. Žena v kápi udělala několik gest, aby je ostatní nechali samotné, což se za povzbuzování Gendryho i stalo.

On sám čekal u vchodu a díval se. Jeho paní se zhroutila na kolena na zem a Arya ji nestačila zachytit. Klekla si ale k ní a chytila za ramena. Tichým šeptem pronesla několik vět a paní odpověděla ještě tišeji. Arya přikývla a pak si matku – nebo to, co z ní bylo teď – přitáhla k sobě. Bylo to nejděsivější objetí, které kdy viděl, ale pochyboval, že by to některá z nich viděla stejně. Mluvily spolu ještě několik dlouhých chvil, aniž by některá z nich vymáčkla slzu…

„Gendry!“ zavolala na něj Arya po pansku. „Připrav loď, luk a šípy, nenechám ji v tomhle stavu už ani den.“

Pomodlila se k Válečníkovi, aby střílela přesně. Na deset metrů to přece zvládne. Věděla, že matka by nemohla křičet, ale nesnesla by ten pohled. Ale Arya měla pevnou ruku a zasáhla ji přímo do srdce. Matčino oblečení vzplálo, pak její tělo a nakonec celá loď. Sledovala tu loď plující po na okrajích zamrzlé řece, dokud se nerozpadla.

Hned zamířila ke svému koni, ale Gendry ji zastavil. Přivřela oči a setřásla jeho ruku. „Tohle už nikdy nedělej. Ne bez mého svolení.“

Zvedl ruce vzhůru. „Takže ty jsi teď netykavka.“

„A ty jsi zatracený blázen,“ řekla už smířlivěji.

„Chtěl jsem vědět, co ti řekla o tom, co s Bratrstvem bude, jestli si přála, aby nás někdo vedl… a co vlastně řekla tobě?“

„Kdo vás má vést? Nevím,“ pokrčila rameny. „Třeba ty, jestli o to stojíš. Já bych vám všem radila odejít odtud někam na jih a najít si nový domov. Dřív nebo později vás jinak povraždí vojsko nějakého lorda. A co řekla mě? No, to si s dovolením nechám pro sebe.“

Najednou se na ni díval tvrdým pohledem. „Vím, že jsi to měla těžké, ale to samé se dá říct o spoustě z nás, takže nemáš právo mluvit jako…“

Čekala na slovo, které nevyslovil.

„Zůstaň,“ nabídl jí tiše.

Věnovala mu neveselý úsměv. „A má ze mě být kovářova žena s kupou dětí?“

„To zacházíš daleko.“ Dovedl si představit, že Arya bude lovkyně, co udržuje jejich žaludky plné, a první člověk, který bude zkoušet jeho meče. A něco víc, kdyby chtěla, i když je jako nezkrocené vlče.

„Já nemůžu nikde zůstat. Ani si to nepřej, když občas stěží vydržím i sama se sebou,“ ukončila jeho myšlenky rázně. K jeho překvapení vzala do dlaní jeho ruku a vtiskla mu polibek na klouby prstů.

„A za co bylo tohle?“

„Někdy mi připadá, že znám víc mrtvých než živých. A ty jsi mi prokázal víc laskavosti, než jsi musel, a ani nevíš, jak je to vzácné. Sbohem, věř mi, že je to tak lepší.“

 

Chtěla nejdřív zabít dědice Roose Boltona. A chtěla, aby to věděl. A bohové věděli, že nebude vraždit nevinného, pokud je pravdivá jen polovina toho, co o Ramsaym Boltonovi, pánovi ze Zimohradu, na jihu slyšela.

Dostat se na Zimohrad nebyla hračka, a její kůň proti chůzi v závějích sněhu a občas i náhlé sněhové bouři protestoval. Noci trávili v opuštěných farmách a staveních. Zdálo se, jako by celá tahle zem už před nějakou dobou umřela, protože nenašla jedinou budovu, ve které by se svítilo, a ty, které našla, byli promrzlé a vystlané vrstvou sněhu.

Když projela jako Mya, děvka objednaná pro velitele stráží, hlavní branou, projela jí vlna hněvu nad tím, v jakém stavu hrad je. Pak se zamyslela a přiznala si, že tohle není domov, ne když ho nemá s kým sdílet. Byla to jenom věc z dětských vzpomínek, nic víc. Byla už tma, jako teď skoro pořád, a ve tmě je přece o tolik snadnější lhát…

Katja byla ta, kdo pána ze Zimohradu viděl jako první. Vlastně netušila, proč zklamal její očekávání, asi proto, že by to musel být démon, aby jim dostál. Ale byl to jenom člověk, dost ošklivý mladý muž se sklony k násilí, co nikdy nebude mít ženu, aniž by při tom nekřičela, nebo jí za to nemusel platit. Jen ho sledovala. A učila se.

Byla zvědavá na paní Zimohradu. Na to, jestli jí bude alespoň trochu podobná, nebo lordi, kteří navštěvovali Zimohrad v době jejího dětství, jenom jednomyslně mlčeli. Předpokládala, že to bude nějaká podplacená Ramsayho děvka, která stejně jako Boltonové zradila sever.

Ramsayho ženu posluhovačka Mya našla v božím háji, jak se u stromu srdce modlí ke starým bohům. Paní ze Zimohradu se ještě pořád neotočila, i když musela slyšet její kroky ve sněhu. Když se Mya dostala ještě blíž, v jejím šeptané modlitbě zaslechla jméno, které ji hned naplnilo zuřivostí… Theon.

„Má paní, už skoro není vidět, přejete si připravit koupel?“ zeptala se Arya korektně. V hluboké kapse kožichu nahmatala provaz, na kterém bude její dvojnice brzy vidět.

Když se mladá žena na kolenou konečně otočila, měla ve tváři jenom napětí, které ji nejspíš opouštělo málokdy. Pak přes ni přeběhla nevíra a nakonec zděšení. Arya si vzpomínala, že to byla hezká tvář, která se často smála. Dnes jí kousky úst visely dolů a místo nosu měla dřevěnou náhradu, o které budou poddaní mluvit do konce jejího života a bude zvěčněná i na jejím hrobě.

„Vidíte snad ducha, má paní?“

Jeyne Poole se několikrát nadechla a vydechla, pak se jí strachy začal třást dolní ret. „A-Aryo, prosím, musíš zmizet.“

„Pokud mi zaplatíš stejně štědře jako Roose Bolton tobě, určitě si o tom můžeme promluvit.“

„Nevíš, o čem mluvíš,“ zakvílela vysokým hlasem Jeyne. Sundala si koženou rukavici z levé ruky – chyběl jí prostředníček. „Řekni mi, kolik by mi musel někdo zaplatit za tohle.“

Na malou chvíli se Arya cítila trochu provinile. V další začala přemýšlet, jestli si může dovolit nechat Jeyne Poole naživu. Věřila, že ta žena byla nucená hrát tuhle frašku. Nevěřila ale, že by ve svém stavu dokázala držet jazyk za zuby při sebemenší kolizi.

Arye uniklo tiché vzdychnutí. Pokud Jeyne bude mluvit, plány jí to sice ztíží, ale nezhatí. „Můžu ti pomoct, Jeyne, ale…“

„To už jsem zažila,“ přerušila ji paní ze Zimohradu hlasem malé holčičky.

„Bude stačit, když vydržíš chvíli mlčet, a brzy si budeš moct dovolit koupit lepšího manžela. Druhá možnost je, že za ním poběžíš nebo tě zlomí, a budeš lady Bolton příštích několik desetiletí. Tak co to bude?“

Jeyne polkla. „To bude stačit? Mlčet – nic víc?“

„Ne, o jednu věc tě požádám, ale pokud se něco pokazí, lhát mu přece umíš.“

Jeyne ji políbila na čelo a Arya se nevědomky usmála, jenom lehce, ale přece jen se usmála. Poprvé po nekonečně dlouhé době se modlila ke starým bohům – aby její rozhodnutí bylo správné.

 

Pán Zimohradu nebyl zvyklý, že by jeho žena projevila nějaké přání. Vycvičil si ji tak, že nikdy nic nežádala, popravdě nikdy nemluvila, dokud ji o to sám nežádal. Ale za tohle přání se nemohl zlobit, považoval ho za další potvrzení toho, jak s ní… uspěl. Nechala mu vzkázat, že by s ním ráda jela na lov, na který se dnes chystal, a že už na něj čeká u stájí.

Arya na něj trpělivě čekala sedící na koni, zahalená pláštěm v barvách Boltonů s kapucí přes hlavu. Kůň pro něj byl uvázaný k trámu hned vedle ní. Ani se nehnula, když přicházel, obklopený smečkou dívce pobíhajících čubek.

Počkala na příští zaštěkání a kopla koně do zadní nohy podpatkem. Ten se vzepjal, jako by ho vystrašil ten štěkot. Arya vyjekla tak, jak by to udělala dáma v ohrožení. Kůň tryskem zamířil k hlavní bráně a ona se ho chytla kolem krku. Krátce otočila hlavu a viděla přesně to, co chtěla – Ramsay rychle skočil na koně, protože nechtěl, aby někdo nebo něco jiného poškodilo jeho majetek.

Proplétala se mezi stromy a dávala pozor, aby ji mohl dohnat. Za sebou slyšela psí štěkání a odhadovala, že psi i jejich pán jsou pár desítek metrů za ní. V jednu chvíli před sebou uslyšela zavytí Nymerie a věděla, že přišel čas. Zastavila koně a otočila se s ním.

Ramsay trhnul opratí, ten pohled ho očividně mátl.

„Chceš si hrát, ženo?“

Sundala si z hlavy kápi a odpověděla veselým hlasem: „Ano a bude mě to bavit. Tebe… už míň.“

Ramsay nehnul brvou, jen ji sledoval a odhadoval. Byla hodně mladá a hubená, ale dívala se na něj beze strachu, což ho zneklidňovalo. „A když už jsem odsouzený k smrti, určitě ti nebude vadit říct mi, co jsi zač?“

Aryina tvář během mrknutí zvážněla a její hlas byl chladný a vyrovnaný. „Tvůj pan otec mě sem poslal. Jistě víš, že jeho paní čekala dítě. Její chlapec se narodil před třemi  dny.“ Ve skutečnosti samozřejmě věděla jen to, že lady Bolton má brzy porodit, ale ta slova jí přišla vhodnější než říct mu čistou pravdu.

„Díky za nové zprávy. Takže otce budu přece jenom muset zabít taky,“ povzdechnul si na oko. Lusknul prsty a ukázal na ni. Jeho čubky se k ní rozběhly, ale Arya jen s koněm o něco víc couvla k husté hradbě jedlí. Za ní se objevila vlčí smečka a jejich vůdkyně se postavila vedle své paní. Ramsayho feny se zastavily a vrčely.

„Tohle tě stejně nezachrání, ty hloupá děvko,“ zasyčel Ramsay pořád plný sebevědomí. „Každou chvíli tu budou moji muži. Snad sis nemyslela, že za tebou jedu sám?“

„Ó, to se obávám, že přeceňuješ své přátele a podceňuješ moje,“ ukázala na několik vlků, kteří tiše stáli za ním.

Ramsay bleskově otočil koně, ale to už vlci zaútočili. Dva z nich se zakousnuli koni do nohou a další ho strhli na zem. Jeho pán zaječel bolestí, protože mu svou vahou dopadl na nohu a rozdrtil ji. Ječel ještě víc, když vlci začali zakusovat i do něj. Ramsayho čubky se ho pokusily bránit a vedle vrčení vlků rvoucích se o maso vzduch na chvíli naplnilo i jejich bolestné kňučení.

„Valar morghulis.“

Když si smečka naplnila žaludky, Arya pohladila Nymeriin zrudlý čumák.

Nikdy nezapomene první pohled na Hrůzov, který trčel ze sněhu jako černý zkažený zub. Bylo to ošklivé místo, ale právě se stalo místem radostné události. Aspoň by to těmi slovy Arya dokázala označit bez ušklíbnutí, kdyby nově narozená dcera a dědička pána Hrůzova nebyla napůl Bolton a napůl Frey.

Jako jedna z prvních se na Hrůzově u příležitosti oslav objevila lady Dustin. Samotná lady ji nezajímala, od pohledu ji odhadovala na zatrpklou ženu, se kterou  nebylo třeba ztrácet čas. Ale jedna z dívek, která ji doprovázela, zajímavá byla. Měla zelené obnošené šaty, modré oči a ze zakrytých vlasů jí čouhalo jen pár kaštanových pramenů, ale Arya by ji poznala všude. Sledovala ji pár chvil, aby se ujistila, a srdce jí divoce a nejistě bilo. V první chvíli si pomyslela, co vlastně Sansa hledá na místě, které připomíná domov mistra mučitele, a jak může být tak neopatrná. Pak si přiznala, že ostatní viděli jen to, co chtěli vidět, a to rozhodně nebyla nejspíš už dlouho mrtvá dcera lorda Starka.

Čekala několik hodin, než se naskytla příležitost s ní mluvit o samotě. Těsně než se většina hradu uložila ke spánku, našla ji v jedné komůrce poblíž středu hradu. Vklouzla dovnitř a zády se opřela o dveře.

Mladá rusovlasá žena, vlastně po tak dlouhé době cizinka, ji poznala během jednoho zabušení srdce. Přitáhla si ji k sobě a objala. Arya se na chvíli nedokázala pohnout, ale pak kolem ní stáhla ruce.

Sansa vzala její tvář do dlaní. „Kdo by tomu věřil? Snad všichni si mysleli, že jsi umřela někde v Bleším zadku. Taková malá holčička…“

Arya se na ni dívala a snažila se najít kaz v tom, že tohle je její sestra, živá a při smyslech. Pamatovala si ji jako malou dámu plnou iluzí, ale teď v ní viděla ženskou sílu jejich matky a líbila se jí tak o dost víc. Ve světle svíček dokonce trochu vypadala jako ona kdysi dávno. Zrovna teď bylo těžké předstírat, že dívka, která někdy byla Aryou Stark, má místo srdce černou díru. A připadala si… slabá. „Měla jsem štěstí a byla jsem silná, ale to samé by se nejspíš dalo říct i o tobě.“

„Spíš jsem se uměla dobře ohýbat.“ Sansa v tu chvíli ztišila hlas, protože si tuhle minulost očividně připomínat nechtěla. „Jak jsi mě tu našla?“

„Nenašla. Hledala jsem tu kus lorda Boltona, do kterého můžu bodnout. Snad to půjde zítra, až tu bude nejvíc zmatku.“

Sansa se na chvíli zarazila nad nenuceností, s jakou to Arya vyslovila, ale pak se mírně usmála. „Můžeš se k nám přidat. Je opatrný a nikoho si k sobě nepouští, že? Ani se nedivím po několika pokusech ho zabít.“

„To jsem nevěděla.“

„Lord Manderly, lord Umber a lady Dustin to vědí moc dobře. Bolton ale neví, koho z nich za to má trestat. Skoro nikoho z vazalů sem na Hrůzov nezve, ale na oslavu narození svojí dědičky udělal výjimku, jak vidíš.“

„Takže to bude vlastně moje zásluha, že se všichni sejdou tady, včetně tebe,“ přeběhl Arye po tváři napjatý úsměv.

Sansa si ji změřila se směsí obdivu a nevíry. Arya měla vážnou tvář a byla na svůj věk vysoká, ale zkušený vrah? „To jsi vážně byla ty, kdo všem udělal laskavost a zbavil nás pána Zimohradu?“

„Jeho a spousty dalších. A věř mi, že za Ramsayho by na mě i otec byl hrdý.“

„Byl by pyšný na nás obě, že ještě žijeme.“ Sansa ji chytila za předloktí a stískla. „A lorda Baeliše bys dokázala zabít?“

Teď se Arya doopravdy rozesmála. „Všichni říkají, že on je to poslední, co říši drží pohromadě.“

„A když ti řeknu, že kvůli němu teta napsala dopis, co pomohl rozpoutat válku? Umí lézt nahoru po žebříku z mrtvol jako nikdo jiný a když mu dokážeš lež, dá ti jenom víc lží.“

„Takže je stejný jako většina lordů, jenom je lepší v tom, co dělá.“ Na malou chvíli zapochybovala, jestli se její sestra opravdu naučila dost.

Sansa prudce trhla hlavou. „Nepochopila jsi mě. On si myslí, že jsem poslušná loutka, rozhodně poslušnější než Roose Bolton. Chtěl mě provdat za dědice Údolí, ale bratránek Robert mu to překazil smutnou skutečností, že ještě žije. Kdyby Malíček věděl, že jsem mu v tom přežití pomohla, mohlo by to pokazit tu jeho představu o mě. Ale to, že nebudu hrát tu jeho hru donekonečna, tu představu zničí určitě. Jestli my dvě máme zůstat na Zimohradu, bude to tak lepší.“

Arya se jí jemně vytrhla. „My dvě… na Zimohradě. Vážně tomu věříš?“

„Ano,“ řekla Sansa s jistototu, která její sestru děsila. „Naděje tu je.“

Arya měla naději, že otec bude aspoň žít, když už se doznával ke zradě. Měla naději, že bude s matkou a bratrem, ale zavraždili je ve chvíli, kdy byla jenom pár desítek metrů od nich. Měla naději, že ji koupí její teta. Naděje jí připadala jenom jako krutý vtip bohů, kteří se rádi dívají. Měla by sestře říct, že Aryu Stark nejspíš hledá muž z Braavosu, který mění tváře, a najde a zabije ji, když se někdě zdrží na příliš dlouhou dobu – natož na Zimohradě – a předat jí tu krutě jasnou představu o naději.

Vzdychla a pak ze sebe dostala milosrdnou lež.. „Možná…“

 

Vyklouzla tiše ze dveří a jenom výcvik jí zabránil, aby očividně neztuhla. Klidně a pomalu se otočila a zavřela dveře. Lady Dustin jenom dál čekala a vedle ní plavovlasý strážný, kterého tu na Hrůzově Arya už několikrát viděla. Pamatovala si ho, protože byl o půl hlavy vyšší než kdokoliv jiný tady. To on ji sem viděl jít a zavolal lady Dustin?

Arya mírně sklonila hlavu a snažila se projít kolem nich, ale lady jí položila ruku na rameno. „Ty jsi kdo, děvče?“

„Jsem zpěvačka, má paní.“ Jsem taky služka, vrhačka nožů, děvka a herečka i urozená panna, račte si vybrat. „Zítra mě uvidíte a uslyšíte na oslavě. Já…,“ a tady se Arya s vypětím všech sil začervenala, jako by jí někdo v nestřežené chvíli sáhnul mezi nohy, „jsem si chtěla půjčit šaty, které jsem viděla na vaší schovance. Moc se mi líbily.“

Lady Dustin, ta dáma v černém, která se naposledy smála snad před desítkami let a jejíž rty neměly ve světle pochodní skoro žádnou barvu, si ji měřila chladnýma očima. „Jistě, maličká. Nic se neděje.“

Ona ví, že lžu, a ví, že já vím, že ona to ví.

Zachvátila ji vlna paniky. Ráda by se mýlila, ale všechno v ní křičelo, že to tak je. Kdyby tu nebyl ten vysoký hromotluk, snad by se dokázala lady Dustin v tichnosti zbavit, ale on tu byl a za rohem už slyšela další kroky. A tak kolem ní stará dáma prošla, aniž by Arya mohla hnout prstem. Za sebou uslyšela klapnutí závory a věděla, že hromotluk zůstal stát u Sansiných dveří. Nezbývalo jí než pokračovat v chůzi.

Staří bohové… Panno, Matko a Válečníku… odpusťte mi, právě jsem udělala strašlivou chybu…

Tu noc Arya skoro nespala a třásla se v zimnici. Děsilo ji, že ta žena může změnit plány kvůli podezřelé vetřelkyni. A ještě víc ji děsilo, že lady Dustin zjistí, s kým měla tu čest. Říkalo se, že Zima už končí, ale bylo tomu těžké věřit, když vstala ještě za tmy a za okny se tlačila sněhová vánice. Od snídaně přibývalo urozených hostů stěžujících si na počasí, ale ona marně hledala lady Dustin. Nakonec Mya v kuchyni zjistila, že stará paní odjela znenadání už během noci.

Rozhodla se tedy hledat hromotluka, o kterém zjistila, že se jmenuje Jon, a tady už měla větší štěstí. Popadla nejbližší hrnek s horkou medovinou a vydala se za ním na hradby, kde měl hlídku.

Když ho Mya konečně uviděla zachumlaného do pláště, ze kterého si co chvíli setřásal sníh, zpomalila a rukama objala hrnek.

„Kuchařka Fara ti posílá pozornost,“ natáhla k němu Arya ruce s pitím.

„Díky,“ odtušil, ale moc vlídně to neznělo.

Hlasitě usrknul medovinu a Arya nespokojeně přivřela oči. Odvrátil se od ní, a tak začala znovu. „Pamauješ si mě, Jone?“

„Ovšem,“ usmál se vědoucně. Věděla na co myslí – že sem přišla kvůli zájmu o něj. Byl to hezký úsměv a měl zdravé zuby. Nebyla hrdá na to, že si toho všimla, ale bylo to tak.

„Nepřišla jsem sem hrát hry,“ řekla chladně. „Ta rudovlasá dívka, kterou jsi včera hlídal…“

„Co s ní?“ zavrčel, ale znělo to spíš rozmrzele.

„Odjela s lady Dustin?“

Konečně jí věnoval pozornost a obrátil se k ní. Změřil si ji od hlavy k patě. „Ne, neodjela.“

Zadržela dech a užívala se těch pár zbývajících chvil, kdy ještě neměla jistotu. „Tak kde je?“

„Zatraceně, proč se tak staráš? Buď ráda, že jsi neskončila jako ona. Byla to jenom nějaká děvka a lord Bolton řekl, že se podle toho máme zařídit.“

Bohové mu odpusťte, protože jeho jazyk je rychlejší než jeho myšlenky.

Arya si připomněla, že má v žilách ledovou krev. Pomohlo to. Spustila ruce k bokům,  kde měla v záhybech pláště připravené dvě věrné dýky.

„Tak kde je?“

„Pod hradbami jako žrádlo pro vlky.“

Představa zkrvaveného těla její sestry plného modřin a zlomených kostí byla nevítaná, ale velice živá. To on ale dnes skončí jako žrádlo pro Nymerii a její smečku.

„A tys ji probodnul jenom tím svým mečem z masa, nebo sis podle rozkazu bodnul i tím skutečným?“

Než stačil říct, že on tu rudovlasou couru nezabil, jedna dýka mu projela krkem a druhou ucítil u klíční kosti. Na vrstvu sněhu pod hradbami dopadla sprška krve, ze které se začalo kouřit, na místě, kam o pár okamžiků později dopadl on sám.

 

Bylo těžké čekat, ale strážní na Hrůzově dnes měli těžký den a bylo tu spoustu zmatků, takže bylo pravděpodobné, že udělají chybu. Čekala. Ne dlouho. Staří bohové někdy prokazují drobné laskavosti.

Ložnici lorda Boltona obvykle hlídali dva muži, ale dnes bylo hodně z nich zapotřebí jinde. V jednu chvíli jeden z nich odešel do kuchyně a Bree se pohybovala kolem už dost dlouho na to, aby věděla, že má několik chvil, než ho přijde vystřídat další.

Když přicházela krátkou chodbou, strážný nebyl znepokojený, však taky viděl drobnou stařenku. Když už se chtěl zeptat, co po pánovi chce, přejela mu Jehlou po krku. Udělala to rychle, to byla jediná laskavost, kterou mu mohla dát. Neobtěžovala se odklízet tělo, protože nepřitomnost toho muže by byla stejně varovná jako jeho mrtvola v kaluži krve.

Dovnitř vstoupila černovlasá dívka v tmavých šatech. Z hlavy vyhnala všechny ostatní myšlenky, protože teď musí jednat rychle a neudělat jedinou chybu. Oběť musí vědět, proč umírá, a ten, kdo se mstí, nesmí čelit následkům, aby to opravdu byla pomsta.

Roose Bolton stál u stolu, na kterém leželo několik čerstvě doručených listin. Ta, kterou právě četl, měla pečeť, na které poznávala znak lorda protektora. Podíval se na ni očima barvy špinavého ledu, ale nedělalo to na ni žádný dojem. Kdysi ji trochu děsil, ale teď už nebyla dítě a uměla se bránit.

„Přeješ si?“ řekl tichým hlasem

Krev za krev, můj pane.

„Vaše žena potřebuje vaše svolení s tím, kdo bude sedět poblíž vašich židlí, můj pane,“ řekla Arya naléhavě a rychle k němu udělala několik kroků.

„Nikdy jsem ji nepovažoval neschopnou,“ povzdechnul si Roose Bolton.

Posledních několik kroků.

„Ještě jedna věc, pane.“

Nehnul ani svalem ve tváři, jen se díval na poddanou, která přávě překračovala meze a bude tvrdě potrestaná.

„Catelyn Stark posílá své pozdravení.“

Dívala se mu do očí a čekala půl mrknutí oka, než mu dojde, co řekla. Než stačil sáhnout pro meč, pod jeho posledním žebrem vzhůru vyjela Jehla a probodla mu srdce. Byl mrtvý dřív, než dopadl na zem, ale to jí nevadilo. Litovala jenom toho, že ho mohla zabít jenom jednou. Necítila se líp, jenom slabě, a tak klesla na kolena vedle jeho těla a bodla do něj v rychlosti ještě několikrát.

S údivem zjistila, že poprvé za celou věčnosti má na tvářích slzy. Protože to nebylo dost. Nikdy, nikdy to nebude dost….

 

Lady Bolton byla nezvykle tichá v zájmu své dcery. Seveřanští lordi se šeptem navzájem obviňovali, kdo je tak schopný v bodání do zad. A Arya Stark odjela na ukradeném koni z Hrůzova hned příští ráno, protože ji nic z toho nezajímalo.

Počítala jména a pořadí. Lady Dustin, která nesnášela Roose Boltona, ale Starky neměla o nic radši, půjde první. Pak Ilyn Payne, který byl stejný řezník jako ona, ale jednou stejně musí umřít, tak jako všichni. A lord Baeliš, který se jistě bude snažit smlouvat o svůj život,  jenže ona nebyla z těch, se kterými se dá vyjednávat. I kdyby ji to mělo zabít, tyhle jména vyškrtne ze svého seznamu.

Projíždila kolem zamrzlé řeky, ačkoliv, jak se říkalo, pomalu končila zima. A na ocelově šedém nebi zakrákalo několik krkavců.