Dva rody, stejně starodávné oba –
jsme v krásné Rovině – svůj dávný hněv
zas ženou na nůž a zas občanova
v občanských rebeliích teče krev.
Dva milující, pod nešťastnou hvězdou
z těch rodů narozeni, rodičům
smír vykupují křížovou svou cestou:
svou smrtí usmiřují s domem dům.
Tu jejich lásku, smrtí znamenanou,
a záští, zuřivější napořád,
v němž staří po zmar dětí neustanou,
pár minut Vám teď budu povídat.
A jestli se vám příběh nezalíbí,
snad příště autora múza lépe políbí.
I. jednání
V jednom nejmenovaném roce, právě když přicházela do Západozemí zima, se v krásném a bohatém kraji Roviny odehrával ples. Hodovní síň hradu Cider Hall byla bohatě vyzdobena a plápolající světlo svíček jemně ozařovalo nádherné šaty příchozích dam a složitě vyšívané kabátce příchozích pánů. Slavnost se konala na počest šestnáctého dne jména nejstarší dcery hradního pána, rozkošné Amélie. Byl to její první ples a těšila se na něj několik týdnů. Pro tuto příležitost jí rodiče nechali ušít nové šaty. Byly z lehoučké, splývavé látky v barvě šeříků. Šaty jí ladily s dlouhými světlými vlasy, které dívce spadaly po ramenech a zádech. Její zelenkavé oči zářily nadšením a očekáváním. Měla pocit, že je v jednom z příběhů, které za krásných dnů čítávala ve stínu košaté třešně ve středu jejich zahrady. Cítila se trochu nejistě, ale maska, která jí kryla tvář, jí pomohla se trochu uvolnit. Byl to totiž ples v maskách. Rodiče pozvali všechny spřátelené rody z Roviny i blízkého okolí. Doufali, že se jim na plese podaří nalézt vhodného ženicha pro Amélii, to ovšem ona nevěděla…
Amélie si poupravila masku a vystoupila z rohu, ze kterého doposud sledovala dění.
„Co tamten pár? Kdo to je?“ otočila se na svou boubelatou chůvu.
„To je ser Graceford a jeho žena,“ odpověděla žena trpělivě.
„A tamten muž se srandovním vousem?“
„Ser Alistar Crane.“
„A ta dáma s víc odhaleným než zahaleným poprsím vedle něj?“ zahihňala se Amélie.
„Amélie! Taková slova nepatří do úst mladé dámy!“ zahudrovala chůva.
„No tak, chůvičko,“ objala ji Amélie kolem ramen a nevinně zamrkala. „Vždyť je to pravda. Jen se podívej! Kdyby jí šaty sklouzly o kousínek níž, už by jí byly vidět – “
„Amélie!“
„Už mlčím…“ potlačovala dívka smích. „A tamten mladík s velkým nosem u okna?“ ukázala prstem Amélie.
„Prstem se neukazuje, Amélie… Kolikrát ti to mám říkat. To je nejstarší syn sera Osgreye, Lyman.“
„Ten je ale ošklivý…“
„Amélie, takové věci se neříkají…“
„Ano, na plesech se říkají jen zdvořilosti a lži, jsem si toho vědoma,“ ušklíbla se Amélie. „A kdo je tamten mladík? Ten v tom modrém kabátci?“
„To je přeci tvůj vzdálený bratranec ze strany tvojí paní matky, Derrick. Nedávno se vrátil z Vysoké zahrady, kde byl panošem samotného lorda Tyrella. Existuje šance, že on a ty…“
„Hmm, nepoznala jsem ho. Naposledy jsem ho viděla jako malého chlapce. Házel mi žáby za šaty,“ pozorovala Amélie se zájmem mladíka, který se právě skláněl ke stolu. „Má pěkný -“
„Amélie!“ přikryla jí chůva ústa rychlostí blesku.
„Chtěla jsem říct kabátec,“ zachichotala se Amélie.
„Holčičko, co s tebou jen budeme dělat!“ zalomila rukama chůva. „Pojď, půjdeme najít tvé rodiče,“ otočila se k Amélii, ale nikde kolem sebe ji neviděla.
„Já se z té holky zblázním…“ zamumlala si chůva pro sebe a rozhýbala své rozměrné tělo.
Amélie již v té době ale měla značný náskok a byla na úplně jiném konci síně, než do kterého se vydala chůva….
„Nemyslíš, že to byl poněkud nebezpečný nápad?“ rozčíleně šeptal mladík s divoce rudými vlasy svému příteli, který uždiboval z pokrmů na bohatě prostřeném stole.
„Ne. Proč? Vždyť je to ples v maskách, Jone. Ochutnej tohle! Naprosto výtečné masíčko…“
„Tyi, zapomněl jsi na tu rvačku minulou neděli? Když nás odhalí, tak nám minimálně vypráší kožichy…“
„Nebuď takový srab,“ obrátil druhý mladík lehkovážně oči v sloup. Byl vysoký a dobře stavěný. S mečem mu to odjakživa šlo, takže se ničeho nebál. „Není vzrušující se vkrást potajmu na nepřátelské území?“
„Ani moc ne…“ zabrblal si Jon pod rezavým chmýřím, které nazýval vousy.
„Jídlo mají výborné, ale děvčata máme hezčí my.“
„Když to říkáš, Tyi,“ neodporoval Jon. Ostatně jako vždy. Jon byl jeho věrný přítel už od kolébky. Byli jako voda a oheň. Zatímco Tyi byl vysoký, statný, tmavovlasý a se snědou pletí, Jonova pokožka byla mléčně bílá a byl hubeňoučký jako dívka. Stejně protikladné byly i jejich povahy. Tyi byl smělý až lehkovážný, nezkazil žádnou legraci a nezalekl se žádné výzvy. Jon každou maličkost dlouho rozvažoval a nebýt Tyie, nikdy by sám nic nepodnikl. Ani tento výlet, který byl stejně jako předchozí bláznivé nápady z hlavy Tyie. Ale věděl, že nemohl mít po své boku lepšího bojovníka než jeho.
„Hele, lady Crane má dost odvážné šaty,“ šťouchl Jon do Tyie.
„Vážně? Nevidím na ni…“ kroutil krkem Tyi a poodstoupil o dva kroky dál, aby zahlédl ten zázrak.
„Dávej přece pozor!“ ozvalo se za ním.
„Já se –“ otočil se s omluvou po hlase a všechna slova mu uvízla v krku. Pohlédl do těch nejkrásnějších očí, co kdy viděl. Zelené a sametové jako mech v nejhlubším lese… „Omlouvám se, moje paní,“ vysekl jí nejhlubší poklonu a nemohl se odtrhnout od jejího pohledu. Ten byl pobavený a jiskřivý.
„Šlápl jste mi na nohu, sere… Nejsem si jistá, že vám to tak lehce odpustím,“ blýsklo jí v očích při pohledu na tmavovlasého mladíka, kterému maska sahala jen do půli tváře.
„Mohu vám donést víno. A mohu vám to pofoukat, pokud si budete přát. Anebo vám mohu nabídnout své služby a po celý zbytek večera vás nosit na rukou, má paní,“ nastavil ruce tak, jako by opravdu čekal, že jeho poslední nabídku přijme.
„Tyi, máme být nenápadní…“ tiše mu vyčinil Jon, stojící vedle něj.
Děvče se rozkošně rozesmálo. Směje se jako malá holčička… napadlo Tyie.
„Vy jste mi šašek. Postačí mi to víno.“
„K vašim službám,“ vysekl jí další poklonu a přitočil se ke stolu, kde ukořistil pro děvče víno.
„Děkuji,“ přijala dívka pohár a odhodila si dlouhé světlé vlasy z ramen. „A že byste se mi představil, můj pane?“
„Ach jistě, moje paní. Mé jméno je Tyreo. Ale můžete mi říkat Tyi, jako mi říkají všichni mí přátelé,“ obdařil děvče širokým úsměvem.
„Tak my už jsme přátelé?“ pozvedla obočí. „To jde tedy rychle…“
To je ale mrška… pomyslel si Tyi. Jazýček má ostrý jak čepel nože a úsměv sladký jak med. Mýlil jsem se, takové dívky u nás nejsou…
„A jaké je vaše ctěné jméno, má paní?“
Děvče se už už nadechovalo k odpovědi, když tu se za nimi ozvalo:
„Amélie! Děvče nešťastné… Já se z tebe zblázním! Běž honem za svým otcem, už drahnou dobu tě hledá,“ vyčinila dívce rozměrná žena, chytla ji pod paží a táhla davem.
„Amélie… Jméno jako pro vílu…“ zašeptal Tyreo. „Znáš ji?“ otočil se k Jonovi, který na něj vyděšeně vykulil oči.
„Ty troubo! To je přece Amélie Fossoway, nejstarší dcera sera Fossowaye ze Cider Hallu…“
„Chůvo! Ty všechno musíš zkazit! Nemohla jsi chviličku počkat. Potřebovala jsem se dozvědět víc… Měl tak milý úsměv…“
„Milý úsměv? Pche,“ odfrkla si žena. „Buď ráda, že jsem tě odtáhla, holčičko… Víš, jaký to mohl být malér!?“
„Malér? Proč?“
„Tak ty chceš vědět víc o tom mladíkovi?! To byl přece Tyreo Fossoway z New Barrelu! Jeden z vašich dávných nepřátel, ty nešťastnice…“
„Ale byl tak milý… Ty hloupé sváry našich rodů! Není na čase, aby už jedno provždy skončily?“
„Děvče milé… To se snadno řekne. Sváry se táhnou už tak dlouho, že není snadné je jen tak ukončit…“
„Nešťastně, lásko, ses mi narodila, mám ráda teď, co jsem si ošklivila…“ zašeptala Amélie a chůvu již nadále neposlouchala… Neslyšela ani hudbu hrající k tanci. V uších slyšela jen Tyreův hlas a smích. Už neviděla bohaté róby dam a mužů, kteří zavítali na jejich ples, před očima měla už jen Tyreův úsměv…
II. jednání
„Přece nemůže být tak špatný. Nemůžeme ho přeci odsoudit jen na základě toho, že je od těch druhých Fossowayů…“ vedla zaujatý monolog Amélie, zpola oblečena do spacího oděvu.
„Slečínko, jestli se budeš vrtět, tak tě služebná nikdy na noc nepřichystá,“ utrousila chůva, sedící u její postele.
„A jak jsi ho vůbec poznala?! Hmm? Hned jsi věděla, kdo to je, i když měl masku…“
„Ty nedáš pokoj…“ zakroutila rozezleně chůva hlavou. „Tak dobrá. Až budeš nachystaná k spánku, povím ti to. Domluveny?“
„Tak honem, Yano! Už mám dávno spát…“ popoháněla náhle Amélie služebnou.
„Bláznivá holka…“ zamumlala si pod vousy chůva, když to spatřila.
„Prosím?“ otočila se na ni Amélie.
„Ale nic, moje paní. Jen si říkám, jaké jsi zlatíčko.“
Amélie se místo odpovědi jen zašklebila.
„Tak. Hotovo. Yano, můžeš jít!“ propustila Amélie služku a přitáhla si pokrývku až pod krk. „Můžeš začít povídat, chůvičko.“
„Dobrá. Tak se přestaň vrtět a poslouchej… Mého nebožtíka manžela jsi znala, viď?“
„Jistě, vždyť to byl náš kuchař,“ špitla Amélie.
„Ale už jsi nevěděla, že pocházel z kraje těch druhých Fossowayů… Občas jsme tam jezdili navštěvovat jeho rodinu. A já tam po jeho smrti několikrát jela i sama. A tam jsem mladého Fossowaye viděla. Jistě, je to fešák…“
„Že ano?! Má milý úsměv!“ prudce se v posteli posadila Amélie.
„Amélie, ty třeštidlo! Koukej si zase lehnout,“ zalomila rukama chůva. „Ano, je to pohledný chlapec a neberu ti, že je i milý, to já nemohu posoudit…“ pokračovala chůva. „Ale tvým rodičům by se určitě nelíbilo, žes s tím chlapcem hovořila. Neměl tady co dělat. A vůbec, ty by sis měla všímat jiného chlapce…“
„A to jako kterého?“ ušklíbla se Amélie.
„Přece Derricka, ty hloupá. Rodiče by byli velmi rádi, kdybyste se zasnoubili…“
„Toho nadutce?!“ vykřikla Amélie.
„Ztiš se, děvče! Vždyť je noc…“
„Pár minut jsem s ním hovořila a mohu říct, že je to pořád stejný pitomec, jako když byl dítě. Je sice hezký, ale je hloupý a neskonale nudný…“
„To se ti jen zdá, Amélie… Až ho víc poznáš, tak určitě změníš názor,“ chlácholila chůva děvče.
„Nezměním. Tyi je úplně jiný. Je zábavný a líbí se mi…“ zasněně si vedla Amélie stále svou.
„Ten tvůj Tyi pořád… Už bys měla jít spát. Třeba se ti to přes noc rozleží v hlavě a dostaneš rozum. Přece by ses nepřátelila s někým z rodu, který je s tím vaším stále v rozepři. Víš, kolik jen za poslední týdny vypuklo pouličních rvaček mezi muži z vašich rodů?! Ne, tahle nenávist jen tak neskončí. Není vám to souzeno, Amélie…“ pohladila chůva děvče po vlasech a sfoukla poslední svíci, ozařující pokoj.
„Hmm… Tak dobrou noc, chůvo,“ zašeptala ještě Amélie.
Probudil ji podivný zvuk. Nějaké klapání nebo škrábání… A zase. Ne, to není škrábání. Zní to, jako by kamínky dopadaly na pevný povrch… Kamínky! Posadila se. A opravdu. Když potichu, tak aby neprobudila chrápající chůvu, přešla k oknu, nalezla na okenní římse pár kamínků…
„Amééélie!“ zaslechla tlumené volání.
Rozhlížela se po hlase, ale nikoho neviděla. Pod věží nikdo nebyl, nikdo nebyl ani pod jejím oknem…
„Amélie! Kde jsi, Amélie?!“
Zní to jako z hradeb… A skutečně. U jedné z hradeb blízko jejího okna zaznamenala pohyb…
„Amélie, jsi to ty?“ otočil se vetřelec k jejímu oknu.
„Kdo jsi? Kde ses tu vzal?“
„Na křídlech lásky přeletěl jsem zeď…“
„Ach, to jsi ty…“ při tom poznání se jí tělem rozlilo teplo. „Trochu patetické, nemyslíš? A nebezpečné…“
„Musel jsem tě ještě vidět!“ odpověděl a začal přelézat na další z hradeb. Blíže k jejímu oknu.
„Dávej pozor, ty blázne! Vždyť můžeš spadnout…“
„Nic se neboj, jsem mrštný jako kočka,“ ujistil ji a vtom mu uklouzla noha…
„Tyi!“ vykřikla tlumeně. „Nestalo se ti nic?“
„Menší zádrhel, ale už jsem ti blíž…“ odpověděl za pár vteřin.
Teď už byl jen pár metrů od jejího okna. Tvář mu ozařoval měsíc a upíral oči k jejímu oknu jako k oltáři.
„Nemohl jsem odejít bez toho, abych tě ještě viděl. Neměl jsem stání…“
„Tyi, ty jsi ale blázen…“ usmála se šťastně Amélie.
„Ve svitu měsíce vypadáš jako anděl, Amélie…“
„Kam na ty řečičky chodíš?“ vyprskla Amélie smíchy, ale její tvář se zbarvila do nachova.
„Amélie, ty ses zbláznila!“ ozvalo se za ní zděšeně. Chůva!
„Nic se neděje, chůvo. Běž spát…“ uklidňovalo ji děvče a snažilo se ji odtlačit zpátky do komnaty, co nejdál od okna.
„Já nejsem hloupá, holčičko! Moc dobře vím, že na hradbách je ten mladý neřád. Pošli ho pryč, než se někdo vzbudí a zabijí ho!“
„Jen chviličku, chůvo… Dej nám jen pár chvil.“
„Měl bys zmizet. Když tě objeví, zabijou tě!“ vrátila se Amélie k oknu.
„Musel jsem tě vidět. Pořád na tebe myslím…“
„Já na tebe taky… Ale teď už opravdu musíš jít. Nechci, aby se ti kvůli mně něco stalo. Neodpustila bych si to… Běž, prosím.“
„Půjdu, ale musíš mi slíbit, že se pozítří sejdeme! Jinak si tady sednu a budu čekat až do rána…“
„Blázne! Ano, slibuju…“
„Amélie, ty ses zbláznila! Jestli to rodiče zjistí, přetrhnou tebe i mě a ten mladík se nedožije stáří!“ zaslechla za sebou rozčílenou chůvu.
„Pozítří půjdeme do města na trh, sejdeme se tam.“
„Budu na tebe čekat, i kdyby to mělo být hodiny.“
„Dobrou noc, Tyi!“ křikla Amélie za Tyreem, šplhajícím po hradbách dolů.
„Dobrou, má sladká Amélie!“ uslyšela ještě tlumeně, než se znovu položila do postele.
„Ach, jak jste vy mladí blázniví! Za mých mladých let by ti pořádná chůva dala pětadvacet na zadek a běžela by za tvými rodiči nahlásit toho mladého nerozvážlivce! Matko, dej, ať se to rodiče té bosorky nikdy nedozví. Dej, ať dostane rozum!“ modlila se chůva.
Amélie ale nic nedbala jejích modliteb a slastně zavřela oči. Jen dvakrát se vyspím a znovu se uvidíme. Pozítří…
III. jednání
„Myslíš, že přijde?“ zeptala se se vzrušením ve tváři Amélie. Světlé vlasy měla staženy do volného drdůlku a přes šaty měla přehozen teplý plášť s kapucí, která jí ale nyní volně vlála po zádech.
„Doufám, že ne…“
„Ale no tak, chůvo! Musíš být stále tak zachmuřená?“ šťouchlo do ní rozjařené děvče. „Co když nepřijde? Co když na něj působilo jen víno a zapomněl, co si domluvil? A co když přijde a nebudu se mu v denním světle líbit? Třeba si mě s někým spletl. Byl to přece jen ples v maskách…“
„Dost, ty bláznivá! Už mě z tebe bolí hlava… Určitě si tě s nikým nespletl, druhou tak bláznivou holku v okolí nenajdeš.“
„Nebuď jedovatá, chůvičko, a těš se se mnou,“ zavěsila se do jejího rámě dívka a pokračovaly kolem stánků.
Náhle na sobě ucítila pohled. Ohlédla se, ale neviděla nikoho, komu by patřil.
Přistoupily s chůvou k stánku s nádhernými látkami. Promnula mezi prsty hedvábí, hebké jako sen.
„Kolem stánku s kořením…“ uslyšela vedle sebe dětský hlas a umouněné, tmavovlasé děvče jí do ruky vtisklo bílý květ růže. Než se jí stačila Amélie zeptat na víc, dívka zmizela.
„Chůvičko, jdu se podívat ke stánku s kořením. Hned se vrátím,“ špitla Amélie a honem se začala prodírat davem, než jí to mohla chůva zakázat.
Stánek s kořením byl až na druhém konci tržiště. Voněl dálkami a dobrodružstvím…
„Vy jste ta krásná lady Amélie?“ zeptalo se jí rezavé dítě, okounějící okolo stánku.
„Ano,“ přikývla a dítě jí hodilo k nohám žlutou růži, než rychle uteklo.
„Za branou!“ křiklo ještě.
Co je to za hry?! Mám ho tady hledat jako blázen? v duchu se durdila Amélie. Přesto šla k městské bráně, nedaleko které se trh nacházel. Opatrně se ohlédla, jestli ji nesleduje chůva. Ale vzduch byl čistý, nikde ji nezahlédla.
Prošla branou, před město, ale Tyie nikde neviděla. Dělá si ze mě šoufky?! Nebudu čekat. Nejsem žádná hej nebo počkej. Jen se tady porozhlédnu a půjdu zpět! usmyslela si, zatímco se rozhlížela po okolí.
Náhle ucítila vzadu na krku chladivý pocit. Vzhlédla k nebi a vstříc jejím široce otevřeným očím padaly sněhové vločky. Teda myslela si, že jsou to ony. Nikdy předtím sníh ještě neviděla… První, druhá, třetí… Zavřela oči a nechala je dopadat na svou tvář. Za chvíli měla tváře zrůžovělé mrazem a navlhlé vlasy.
„Nachladíš se…“ uslyšela z ničeho nic za sebou. Trhla sebou a prudce se otočila.
Stál tam Tye. S pobaveným úsměvem ve tváři a jasným pohledem v očích. Je ještě hezčí než tehdy v noci…
„Bylo nutné hrát si na schovávanou?“ nasadila vážný výraz, ale měla co dělat, aby se jí po tváři také nerozlil úsměv, když se dívala do jeho.
„Jsem v tomto městě štvancem, Amélie,“ vyslovil její jméno měkce a něžně. „Tady je poslední,“ vytáhl ruku zpoza zad a podal jí krásnou růžovou růži na dlouhém stonku. „Projedem se po okolí?“ kývl na koně, kterého si doposud nevšimla a který byl uvázán opodál.
„Dobrá, teď pojďme.“
Zrovna se uvelebovala v hřbetu Tyiova koně, nadechovala se vůně jeho vlasů, když si všimla chůvy, běžící a supící k městské bráně.
„Amélie! Ne aby tě napadlo s tím klukem odjíždět! Co mám říct tvým rodičům?! Holka bláznivá… Amélie, okamžitě sesedni!“
„Jedem, honem!“ šeptla Tyiovi do ucha.
„Sejdeme se v chrámě, chůvo. Počkej tam na mě!“ zavolala ještě za chůvou, než zmizeli v lese.
„Améééélieeeeeeeeeeee!!!!“
Tyreův kůň cválal po lesích a Amélie se nadechovala studeného zimního vzduchu. Pálil ji v plicích a štípal na tvářích. Přetáhla si kapuci přes vlasy a zachumlala se do pláště.
„Je ti zima?“ zeptal se Tyi.
„Jen trochu…“ nechtěla přiznat.
„Opři se o mě. Za chvíli už tam budeme.“
Poslechla a opřela se o Tyiovo hřejivé tělo, hlavu mu položila na rameno. Zavřela oči a nechala se unášet od města…
„Amélie… Amélie, ty spíš?“
„Ne, jen jsem se na chvíli zamyslela,“ usmála se provinile dívka.
„Už jsme tady. Pojď, pomůžu ti dolů z koně.“
Ocitli se na mýtině, na které nikdy nebyla. Než zastavili, napadla hustá sněhová pokrývka, která obalila větve a listy stromů drobnými krystalky.
„Kde to jsme?“ otočila se k Tyiovi.
„To ještě není ono. Pojď,“ vzal Améliinu dlaň do své a vedl ji mezi stromy. Své prsty propletli a Amélie cítila, jak jí tělem prostupuje zvláštní pocit. I když to Amélie nevěděla, Tyi cítil něco podobného. Byl napjatý a jeho dech se chvěl. Nebylo to chladem, ale blízkostí Amélie.
Po chvíli rozhrnul houští a ocitli se na kraji srázu. Před nimi se rozprostíral široký pohled do krajiny.
„Támhle je Cider Hall,“ přistoupil k ní Tyi a ukázal rukou do dáli. „A tam dole, vidíš? Tam je soutok řek Mander a Cockleswent.“
„To je krásné… A ještě krásnější s tou sněhovou pokrývkou. Nikdy jsem nebyla tak daleko od domova…“ zašeptala Amélie rozechvěle. „A kde je vaše sídlo?“ otočila se Tyiovi.
„Tam, na druhé straně. Tam sídlí ta „nehodná“ větev Fossowayů,“ ušklíbl se ironicky Tyi. „Pojď, projdeme se,“ vzal znovu její ruku do své. „Je tu krásně… Chodil jsem sem, když jsem byl malý. Ujel jsem na koni své chůvě a potuloval se tady,“ usmál se při té vzpomínce. Amélie s úžasem pozorovala jeho tvář. Nezírej na něj jako tele! uvědomila si náhle a odvrátila se.
„Stalo se něco?“ zarazil se Tyi.
„Ale ne. Jen… Raději nic, je to hloupé…“ zavrtěla hlavou.
„Určitě není. Řekni mi to,“ povzbudil ji Tyi.
„No dobře, ale pak si o mě budeš myslet, že jsem malá a hloupá holka…“
„Nikdy!“ chytil ji Tyi za obě ruce.
„Nejen že jsem nikdy nebyla daleko od Cider Hall, ale nikdy jsem nebyla ani o samotě s cizím mužem…“ sklopila oči.
„To není hloupé, to je rozkošné,“ přejel jí Tyi prstem jemně po tváři. „Nikoho jsem sem nikdy nevzal… Jsi první a jediná.“
Vzhlédla k němu a její pohled se setkal s jeho.
„Takže ty jsi Amélie Fossoway… Dcera otcova největšího nepřítele,“ pronesl tiše.
„Vadí ti to? Vždyť copak je po jméně?“
„Nevadí. Vůbec,“ usmál se Tyi. „Ty jsi Amélie, já Tyi. Na ničem jiném nezáleží.“
„Proč jsi přišel na ten ples?“ napadlo Amélii najednou.
„Jen tak… Bylo to takové hloupé, vzrušující dobrodružství,“ mávl rukou. „Ale když jsem tě uviděl, změnilo se to na nejlepší večer mého života…“
„Nepřeháněj…“ zasmála se, ale Tyiova slova ji hřála u srdce.
„Slavila jsi den jména, viď? Omlouvám se, že jsem ti tenkrát nic nepřinesl, ale nyní to napravuji.“ Sáhl rukou do hluboké kapsy svého pláště a vytáhl ji zavřenou, dlaní nahoru. „Zavři oči. No tak, nedívej se tak vyjeveně. Neboj,“ zasmál se jejímu výrazu.
Amélie poslechla a zavřela oči.
„Natáhni ruku a nepodváděj!“
„Já nepodváděla,“ zamumlala Amélie nespokojeně, že odhalil její slabě pootevřená víčka. Ucítila v dlani chladný kov. Dlouhý řetízek z jemných oček. Otevřela oči…
Náhrdelník. Šperk byl ze zlatavého kovu a přívěskem byl krásně broušený zelenkavý kámen.
„V barvě tvých očí… Krásný den jména, Amélie,“ zašeptal Tyi a vlepil jí rychlý, hřejivý polibek na tvář. Cítila, jak rudne. Aby to zakryla, nenapadlo ji nic lepšího než mu polibek vrátit. A nebyla by to Amélie, kdyby Tyie netrumfla a nepolíbila jej na ústa. Až se sama lekla své odvahy…
IV. jednání
Od toho prvního setkání se scházeli co pár dní. Chůva tenkrát opravdu čekala na Amélii v kostele. Rozčílená a vystrašená. A i když celou cestu vyhrožovala, že vše hned poví Améliiným rodičům, nakonec nic neřekla a stala se dívčinou důvěrnicí. Neochotně a přesto pravidelně kryla Amélii při tajných schůzkách s Tyreem a po nocích poslouchala sladká slova o jejich setkáních. Amélii by to nepřiznala, ale záviděla jí. Mládí, bláhovost a odvahu do všeho se vrhnout po hlavě. A hlavně tu bezpodmínečnou lásku, které jsou schopni jen takoví blázínci jako je Amélie s Tyiem. A zároveň jí chůva těch pár týdnů štěstí přála. Tušila, že jejich lásce nebude přáno a Amélie bude zaslíbena svému bratranci Derrickovi. Domluva mezi rodiči Amélie a Derricka už byla na spadnutí….
Seděli u soutoku Manderu a Cockleswentu na rozložené kožešině. Sníh stále pokrýval krajinu, ale zimní slunce jej proměnilo v třpytivý závoj. Amélie přejížděla zamyšleně prstem po křišťálových stoncích trávy. Tyreo ji s obavou pozoroval, vycítil její rozrušení. Dnes je neklidná a pohled jejích očí těká u místa na místo…
„Amélie?“
„Ano, drahý?“ zvedla k němu své velké oči. Vždy tak zářivé, nyní však vyhaslé a posmutnělé.
„Stalo se něco?“
„Ach, Tyi!“ zalily se jí oči slzami. Schoulila se mu do náruče. „Rodiče se chovají zvláštně… Mám obavu, že…“ popotáhla. „… že mě chtějí provdat. Co budeme dělat?!“
„Já myslel, že to chceš skončit a nevíš, jak mi to říct…“ rozesmál se Tyi.
„Proč se směješ? Vždyť je to závažná situace!“ narovnala se Amélie jako bodnutím včely.
„Amélie, no tak se prostě vdáš…“ zatvářil se vážně.
„Tyi! Ty bys to dovolil?!“ šokovaně vykulila Amélie oči.
„Jistě,“ pokračoval bez emocí Tyi. „Ale nebudeš čekat, až ti vyberou rodiče, nýbrž je předběhneš a vybereš si ženicha sama,“ dokončil už se širokým úsměvem.
Amélie přestala popotahovat a tvář se jí začala rozjasňovat.
„Pokud ovšem chceš,“ doplnil Tyi.
To už se ovšem Amélie smála na celé kolo.
„Je to bláznovství! To vám nemůže projít. A ty následky! Ani si nedovedete přestavit, jaké následky to bude mít… Je to prostě čiré bláznovství, já to říkám pořád!“ mumlala chůva o pár dní později, když se s Amélií prodírali trhem ve vesnici, kde Tyi domluvil tajný obřad.
„Ano, jsi jako kolovrátek!“ uštěpačně poznamenala Amélie. „Tak už se ztiš a raduj se z mého štěstí, chůvičko,“ stiskla chůvě paži.
„Holka bláznivá… Jak já ti závidím!“ usmála se už smířlivě chůva na děvče. „A co budete dělat pak? Po svatbě…“
„No…“ kousla se Amélie do rtu. „Pak to našim rodičům jemným způsobem sdělíme…“
Chůva se rozchechtala, až jí slzy tekly. „No tak u toho nechci být!“ smála se.
Amélie se zamračila.
„Nesýčkuj, chůvo… Koukej! Támhle bude to místo, kde se mám s Tyiem sejít!“
Otočila se k chůvě.
„Tak já už tedy dál půjdu sama…“ pronesla již zklidněným hlasem.
Chůva v jejím hlase slyšela špetku obav a rozechvění. Pohladila ji buclatou rukou po tváři.
„Ničeho se neboj, holčičko,“ usmála se povzbudivě. „Tak už přece běž, ať na tebe nemusí čekat!“ nasměrovala děvče k odchodu.
Když se Amélie rozběhla, byla chůva ráda, že neviděla její slzy. Znám to dítě od kolébky… A teď už z toho třeštidla bude vdaná žena. Ach Amélie, ty můj malý blázínku…
Byla to útulná, skromně zařízená místnůstka. Světlo slabě pronikalo okenicemi a ozařovalo nemnohý nábytek pokoje.
„Tak to jsi ty? To děvče, o kterém mi Tyi básní již několik týdnů?“ se zájmem si Amélii prohlížel stařičký mnich.
Byla trochu nervózní. Co když se mu nebudu líbit a řekne, že nás neoddá? Ale starý muž jí s úsměvem nabízel kousek chleba a vodu. Správně vytušil, že za celičký den nevložila z rozrušení do úst ani sousto. S vděkem přijala.
„Není úžasná?“ stiskl jí Tyi rameno a hrdě se otočil na staříka.
„Jistě. Je to určitě hodné děvče,“ odhalil muž ústa s chybějícími zuby.
„Tak děti,“ tleskl, „dáme se do toho? Odehraje se to sice za poněkud chudších podmínek, určitě jste zvyklí na lepší, ale víc nemohu nabídnout…“ omlouval se stařec.
„Kdo spočítá, co má, je pouhý žebrák. Ale bohatství mé lásky vzrostlo tak, že bych se nikdy nedopočítala…“ odvětila Amélie.
„Amélie!“ pohlédl na ni užasle Tyreo. „Kde se to v tobě bere?“
„Ráda čtu…“ zarděla se dívka. „Můžeme?“ pobídla oba muže.
„Dnes to oznámím svému otci a zítra… Zítra přijedu na Cider Hall. Oficiálně. Pro svoji ženu,“ přejel jí jemně prstem po nose.
Už bylo po obřadě a loučili se v zákoutí nedalekého hostince.
„Budu na tebe čekat…“ zašeptala Amélie, krátce ho políbila a vydala se vyhledat chůvu.
Tyi se opřel o stěnu hostince a pozoroval mizející dívku.
„Je krásná, Tyi,“ uslyšel za sebou.
Otočil se a pohlédl do pihovaté tváře Jona.
„Ta nejkrásnější…“
„Ale tohle vám nikdy nemůže projít…“
„Klídek, Jone. Všechno dobře dopadne,“ ujistil Tyreo svého přítele. „Pojď, dáme si v hostince korbel piva,“ poplácal Jona po zádech.
V hostinci bylo plno, ale po krátkém hledání přece jen našli dvě místečka, na která se usadili.
„Na zdraví mé krásné ženy!“ pozvedl vysoko Tyi korbel.
„Tyi! Neupozorňuj na nás…“ prosil Jon a rozhlížel se jako zloděj.
Tyi si však nedal říct, byl šťastný a jediné, na co dokázal myslet, byla Amélie. Nemohl se dočkat, až konečně budou zase spolu. Už napořád…
„Kohopak to tu máme, Wexi? Vidíš je? To je ta špína z New Barrelu!“ uslyšel najednou za sebou.
Rychle se otočil a pohlédl do tváří Hellera Fossowaye, jednoho z bratranců Amélie a jeho kumpánů.
„Nech nás, Hellere. Nestojíme o potíže. Nevšímej si nás a my si nebudeme všímat tebe,“ doporučil Tyreo příchozímu.
„Tak já si tě nemám všímat? Hmm, zajímavé… A nemám si všímat ani toho, že oblbuješ mou sestřenici? Viděl jsem vás!“ vpálil zlostně Tyiovi do tváře.
„Běž pryč. Radím ti dobře…“ procedil Tyi mezi zuby. Nechtěl se bít, nechtěl znovu začínat tyto žabomyší války…
„Až dostaneš, co ti patří!“ vychrstl Heller na Tyie svůj pohár.
„Jone, běž!“ otočil se rychle Tyreo na svého přítele a zlověstně se postavil.
„Kampak, chlapečku?“ podrazil se smíchem Jonovi jeden z Hellerových kumpánů nohy a tasil meč.
„Nech ho jít! Je to jen mezi námi,“ štěkl Tyi na Hellera.
Jon však také tasil svůj meč a dal se do zoufalého souboje s dorážejícím mužem. V okamžiku se přeplněný hostinec změnil v bojiště. Muži bojovali hlava nehlava a ocel řinčela.
„Jone! Za tebou!“ varoval Tyi svého přítele, ale pozdě. Meč jednoho z Hellerových mužů mu projel tělem…
„Jone…“ hlesl Tyi. Jeho nejlepší přítel byl mrtev.
Za sebou uslyšel řezavý smích. Heller…
„Tak co? Umíš bojovat lépe než tvůj kamarádíček?“ odplivl si a tasil meč proti Tyreovi.
Tyi hned vyrazil vpřed. V uších mu hučelo, zatmělo se mu před očima… A pak už viděl jen krev. Krev. A nehybné tělo. Zabil Hellera. Zabil Améliina bratrance…
V. jednání
Nespala. Od chvíle, co se doslechla o rvačce, ve které Tyreo zabil jejího bratrance, neměla stání. Její otec ten den nebyl na Cider Hall, ale až se vrátí, určitě bude chtít situaci nějak řešit. Vždyť člena jejich rodu zabil syn nenáviděných nepřátel z New Barrelu. Můj Tyi… Můj nejdražší manžel. Ne, teď už k nám nepřijede požádat o mou ruku. Už to nebude tak jednoduché. Nikdy…
Převalila se na druhý bok a otřela si slzy. Oči měla od pláče už úplně zarudlé a rozbolavělé. Sledovala měsíc, který líně plul po temné obloze. Hvězdy zářily jako drahokamy a Amélie je za to nenáviděla. Jak si můžou jen tak zářit, zatímco mně se bortí svět?! Obloha by měla být bez jediné hvězdy a měsíc by se měl skrýt za mrakem… usoudila. To by bylo znamení, že mi rozumí…
„Amélie…“ zaslechla najednou. Posadila se na posteli a zaposlouchala se. Běžela k oknu.
„Amélie…“
Ne, z okna ten zvuk slyšela tlumeněji. Ohlédla se ke dveřím.
„Amélie, miláčku…“
Běžela rychle ke dveřím komnaty a tiše je otevřela.
Stál tam. Živý a zdravý. Její Tyi.
„Ach, Tyi. Tolik jsem se o tebe bála! Myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím…“ vrhla se mu do náruče.
„Musel jsem tě ještě jednou vidět. Než…“ zadrhl se mu hlas.
„Než co?“ zastavilo se Amélii srdce.
„Musím odjet… Nemůžu tady zůstat. Už to, že jsem teď tady, je velmi nebezpečné…“ pohladil ji po vlasech.
„A sejdeme se ještě?“ zaplavil ji nyní pocit strachu, že se vidí naposledy…
„Jistě! Co nás nyní trápí, nám jednou milé bude k vzpomínání… Ale bude to nějaký čas trvat. Zatím se skryju u svých přátel v Ashfordu. Tam vymyslím, co dál… A pak asi budu muset odejít navždy pryč…“
„Půjdu s tebou…“
„Amélie, bez tebe bych neodešel,“ pohladil ji konejšivě po vlasech. „Až vymyslím, co dál, dám ti vědět. Utečeme a už nikdy se nevrátíme.“
„Budu čekat, Tyi,“ slíbila. „Ale teď… Nezapomněl jsi na něco, Tyi?“ usmála se sladce.
„Netuším… Na co?“
„No přece políbit svou ženu, ty hloupý. Měl bys to napravit…“ zašeptala.
„Už nikdy se s tím chlapcem nesejdeš!“ burácel ser Fossaway ze Cider Hallu. Před pár hodinami se vrátil a události, které se včera odehrály, jej rozčílily do nepříčetnosti.
„Určitě to neudělal schválně… Byla to nehoda!“ plakala Amélie.
„Vyprovokoval rvačku! Máme na to svědky. Stejně byl odsouzen k vyhnanství. A pokud se kdy vrátí do tohoto kraje, zaplatí životem. Zabil tvého bratrance, Amélie… Snad ho nechceš bránit,“ odfrkl si její otec.
Jeho dobromyslná tvář byla nyní zachmuřena. V tváři bez úsměvu mu nyní vynikly hluboké vrásky. Jeho laskavé oči, tolik podobné Améliiným, byly teď tvrdé a neústupné.
„Zlobím se na tebe, Amélie. Zklamalas mě… Co jsi vůbec pohledávala s tím chlapcem? Je to rváč a vrah! Co se také dalo čekat od syna té chásky z New Barrelu…“
„Ale otče!“ vyhrkly Amélii slzy. Na jazyk se jí drala pravda, ale tušila, že by tím Tyiovi pouze přitížila… „Nemyslíš, že je již na čase ukončit ty malicherné spory s těmi druhými Fossowayi?“ zeptala se místo toho.
„Už toho mám opravdu dost! Jsi svéhlavá a nezvladatelná. Mělo se to stát za jiných okolností, ale již není zbytí… Zítra se vdáš. A buď osudu vděčná, že si to Derrick nerozmyslel!“
„Ne! Neudělám to. Nikdy… To raději zemřu!“ vrhla se Amélie chůvě do náručí.
„Chovej se jako dospělá!“ okřikl ji otec. „Chůvo, odveď ji do komnaty. Jděte mi z očí!“
Byla temná noc, ale Améliin žal stále neustal. Již neplakala, všechny slzy co měla, vyplakala.
„Amélie… Holčičko,“ chlácholivě ji hladila po vlasech chůva.
„Odejdi, chůvo! Odejdi, chci být sama…“
„Amélie, buď rozumná. Možná by ses opravdu měla provdat za Derricka…“ řekla mírně stará chůva.
„Já už mám manžela!“ zprudka se posadila Amélie. „To raději skočím z tohoto okna, než abych si vzala Derricka a už nikdy neviděla Tyrea,“ kývla k oknu její komnaty.
„Takové věci neříkej, drahoušku… Určitě existuje nějaké řešení…“
„Jaké? Vždyť nemůžu utéct! Otec mě dal přísně hlídat… Není jak a kudy,“ zabořila svou tvář do polštáře Amélie. „Ach, chůvo, já to nepřežiju…“
„O jednom způsobu bych věděla…“
Amélie se opět posadila a zoufale chytla chůvu za předloktí.
„Mluv, chůvo! Jak?! Tak nenapínej mě! Nemáme už moc času…“
„Je to nebezpečné…“
„Musíš mi to říct! Nebojím se.“
„Dobrá tedy. Existuje jedna bylina… Bylina, která způsobí, že ten, kdo ji pozře, vypadá jako mrtev. Jeho srdce nebije, jeho kůže zbledne a jeho tělo nedýchá… Přesto se po třech dnech opět probudí k životu…“
Améliiny oči se široce otevřely. „A ty tu bylinu máš? Víš, kolik si jí musím vzít?“
„Mám, holčičko, mám. Má bába byla bylinářka… Naučila mě poznávat byliny a naučila mne znát i jejich tajemství.“
„Tak to tedy uděláme. Ráno mě zde najdou bez života a žádná svatba nebude. Ale Tyreo…“ napadlo Amélii náhle. „Musíš mu dát vědět! Napíšu mu dopis, aby věděl, že jsem v pořádku. A aby pro mne za tři dny přišel do naší hrobky… Pošleš mu jej, chůvičko, viď, že ano?“
„Samozřejmě, ty blázínku. Předám,“ slíbila jí chůva.
„Děkuji ti… A teď dones, prosím, tu bylinu. Než vyjde slunce, musím být mrtvá.“
VI. jednání
Cider Hall se zahalil do smutku. Místo svatby musel ser Fossoway vypravit pohřeb… Jeho krásná dcera Amélie byla ve svých komnatách v den své svatby nalezena bez známky života. Vypadala, jako by jen spala, ale její tělo bylo studené, její oči se neotevřely a její ústa byla bledá a němá. Toho dne, kdy se měla Amélie provdat, se konal tichý pohřeb, po kterém její tělo v noci snesli do rodinné hrobky…
Ve stejný den, hned po ránu, předala chůva Améliin dopis poslovi, který jej měl dovézt do Ashfordu. Do rukou Tyrea…
Amélie ležela v hrobce třetí noc, když přišel…
Nechtěl nikoho probudit, tak louč ani nezapaloval. Jeho oči se po chvíli přizpůsobily tmě. Ani vidět nepotřeboval, srdce ho samo vedlo k cíli… A po chvíli opravdu dorazil k svícemi osvětlenému katafalku.
Nevěřil. Nevěřil do té doby, co ji uviděl…
„Amélie!“ vrhl se k nehybnému tělu.
Chytl její ruku. Byla chladná a strnulá… Její oči. Ty, do kterých se tak rád díval, byly zavřené. Navždy… Její jemná kůže byla průsvitná, jako kdyby ji pokrýval neviditelný závoj. Pohladil ji po vlasech. Ty byly stále stejné. Jemné a hebké…
„Amélie, cos mi to udělala? Proč? Mělas na mě počkat, miláčku… Ach, Amélie,“ zabořil tvář do jejích vlasů.
„Je to moje vina… Měl jsem z toho hostince utéct. Neměl jsem se nechat vyprovokovat. Nemusel bych tě opouštět… Ale teď už tě nikdy neopustím. Slibuju, Amélie…“
Bodnutí skoro ani necítil. Když z něj vyprchal pomalu život, jediné co viděl za zavřenými víčky, byla Amélie. Amélie, plná života, s jiskřičkami v zelených očí a zvonivě se smějící. Amélie…
První, co pocítila, byl chlad. Vkrádal se jí do všech záhybů šatstva a štípal. Otevřela oči a jemný svit svící ji bodal jako tisíce jehel. Rychle zamrkala a po chvíli si její oči konečně zvykly. Hrobka, jsem v hrobce… uklidňovala se. Chtěla se pohnout, ale nemohla. Zbytek jejího těla byl ještě mrtev. Pak to ucítila. Krev. Zorničky se jí rozšířily… Nechápala. Chtěla vyskočit a rozhlédnout se, ale její tělo stále ještě nereagovalo.
Zkusila to znovu. Chtěla pohnout prsty na rukou. Šlo to ztěžka, ale pohnuly se. O kousíček, ale pohnuly. Její tělo se pomalu probouzelo, nabíralo život a pronikalo jím teplo. Konečně se posadila. Její zrak okamžitě padl na tělo, ležící vedle katafalku.
„Tyi!“ zastavil se jí dech. „Ne… Tyi! Probuď se…“
Rozlámaně slezla z katafalku, co nejrychleji to bylo možné a vrhla se k Tyiovu tělu. Otočila jej a uviděla ránu, která prosakovala jeho halenou.
„Tyi, cos to proboha provedl?!“ vyhrkly Amélii slzy. „Ne, takhle to nemělo být. Tyi…“
Jeho tělo ještě hřálo, srdce však již nebilo… Tyi, copak tys nedostal můj dopis?!
Sklonila se k jeho rtům…
„Tvé rty jsou ještě teplé…“
Náhle si všimla opodál ležící dýky…
„Tyi, proč jsi na mě nepočkal…“
Když k hrobce přiběhli Améliini a Tyreovi rodiče, bylo již pozdě… Našli je v objetí. Posel Tyie v Ashfordu nenalezl. Chůva poslala pro rodiče Tyrea, přiznala pravdu i rodičům Amélie, přesto se Tyreo o Améliině smrti doslechl, aniž by znal pravdu…
Fossowayové ze Cider Hallu uzavřeli s Fossowayi z New Barrelu křehký mír, avšak jejich dceru a syna jim už nikdo nevrátí…
Už s chmurným mírem vchází chmurný den
a samo slunce těžkou hlavu skrývá.
Jen zprostit toho, kdo je nevinen,
a trestat provinilé ještě zbývá.
Však věčně bude srdce jímat znova,
žal Améliin a bolest Tyreova.