I.
Přivinula se těsněji k němu a usmála se tím šibalským, stále ještě trochu dětským úsměvem. „Musím jít, Jenn… víš, že musím, nedělej mi to ještě těžší,“ řekl Alliser a obrátil se na záda.
Jenniny laní oči na něj dál hleděly, tentokrát smutně a sklíčeně, veškeré rošťáctví se z nich vytratilo. „Počkej, prosím, ještě malou chvilku tu buď s námi,“ řekla a naléhavě ho chytla za ruku.
Alliser se usmál a láskyplně ji políbil na čelo, její zlaté vlasy ho polechtaly na ramenou. „Nevíme, co bude zítra,“ řekla, nespouštějíc z něj smutné oči, když vstával.
„Vše dobře dopadne, Jenn, jen buď klidná, vojsko lorda Tywina je necelý půlden pochodu od města, možná už jsou před branami, budou tu včas a ubrání město,“ odpověděl jí, nicméně při pronášení těch slov se jí do očí podívat nedokázal a uhnul pohledem, nejspíše protože si pravdivostí svých slov nebyl vůbec jistý. Přetáhl si přes hlavu bleděmodrou halenu a prošel se po místnosti. Bylo v ní šero, krom malé svíčky na pracovním stolku osvětlovaly místnost jen měsíční paprsky skrze okno. Jeho kroky mířily na opačný konec místnosti a zastavily se před dřevěnou kolíbkou. Jeho tříměsíční synek spal klidně a se spokojeným výrazem spáče si cumlal palec. Vlasy měl po matce.
Jenna vstala a zezadu svého manžela objala. Bylo jí sotva sedmnáct, ale byla už téměř vysoká jako on.
„Udělám vše, abych vás ochránil … tebe i malého,“ řekl odhodlaně a vydal se ke dveřím do předsíně. Jenna ho následovala a pomohla mu s nasazováním výstroje, částečně protože na některé přezky a pásky dost dobře nedosáhl, ale hlavně proto, aby ještě chvíli byla s ním. „Málem bych zapomněl, Gilly je teď panoš sera Amoryho z družiny lorda Tywina, pokud vše půjde dobře, budeš se s ním moci setkat.“
Jenniny oči se při zmínce o jejím malém bratrovi opět rozzářily. „Můj malý bráška že přijede?“ vykřikla radostně. „Modlila jsem se k sedmi, aby mi ho přivedli, třeba přece jen budeme všichni zase spolu.“
Když bylo vše hotovo, dlouze se políbili a Alliser se vydal vstříc pochmurné atmosféře Králova přístaviště.
Všude bylo ticho, i na tuto dobu obvykle celkem rušné ulice zely prázdnotou. Sem tam do noci zavyl pes, jinde se zas ozývalo hlasité mrouskání koček, jinak bylo celé město ponořené do hlubokého ticha. Nepřekvapovalo ho to, stejně jako jeho mladá žena, i ostatní obyvatelé měli strach z obléhání a po něm následující bitvy, která chtě nechtě musela přijít.
Dlouhou dobu mu jedinou společnost dělaly jen zvuky jeho vlastních kroků, odrážející se od kočičími hlavami dlážděného chodníku, když se ze sousední tmavé uličky vykodrcal dvoukolák tlačený prostě oděným mužem a jeho pacholkem.
„Kampak, kampak takhle v noci,“ zeptal se ser Alliser s napřaženou pravou rukou proti staršímu z mužů, tu levou měl položenou na jílci meče. Neměl v již popisu práce vykonávat službu strážného-pochůzkáře, to ostatně dělali jeho muži, nicméně chtěl si trochu připomenout ještě poměrně nedávné časy u městské hlídky. Navíc, zlomyslný hlásek mu našeptával, proč by nemohl neškodně potrápit nebohého vozku tlačícího dvoukolák.
„Dobrý večer, páne rytíři,“ odpověděl vozka a sundal si z hlavy vlněnou hnědou kápi, která mu předtím zakrývala větší část od neštovic poďobaného obličeje, pod ní měl dlouhé černé umaštěné vlasy. V dlouhém černém kabátu a hnědém vlněném plášti vypadal vozka jako ten nejobyčejnější z obyčejných lidí, kteří měli tu čest říkat si občané, po zkažených rybách páchnoucího, hlavního města sedmi království. Jedinou ozdobou na něm byla měděná spona v podobě draka chrlícího oheň, která držela plášť na svém místě a také, toho si Alliser všiml až později kvůli délce mužova kabátu, neobvyklé kožené rudé boty. Na první pohled z velice dobře zpracované salamandří kůže. Vozka dokonce i neobvykle páchl, téměř jako by se vykoupal v síře. Jeho pacholek si zatím krátil chvíli civěním do země a dloubáním se v nose.
„Co máš v tom vozíku, dobrý muži?“ zeptal se ser Alliser podezřívavě.
Sírou načichlý muž se podrbal na hlavě. „Do krčmy u Dvou kladiv víno vezu, páne rytíři,“ odpověděl, „Vojákům na chuť, aby žízeň neměli, až budou hradby proti uchvatitelovým psům brániti,“ dodal.
„Podívám se jestli je to pravda,“ řekl ser Alliser a začal odhrnovat plachtu zakrývající dvoukolák, „Král Aerys zakázal komukoliv opouštět hlavní město, víme? Jestli tam najdu tvůj světskej majetek, půjdeš na pranýř… nebo na hranici“. Při těch slovech se vozkovi na okamžik zablesklo v očích, ale jinak na sobě nedal nic znát.
K Alliserově údivu byly ve voze skutečně jen tři hliněné vázy, ležící na tlusté výstelce slámy, a důkladně zapečetěné. Na každé váze byl vypálený emblém. Když k nim Alliser přiblížil pochodeň, aby si emblém pořádně prohlédl, vozka ho okřikl.
„No no, páne rytíři, snad nechcete, aby dobrým vojákům Králova přístaviště víno zteplalo!? Vidíte? Manželku, ani ukradené stříbrné svícny svého pána tam nevezu, tak dejte tu pochodeň pryč, než mi sláma na vozejku vzplane!“
Alliser si znechuceně odplivl, mrštil plachtu zpět na vozík a víc se už o vozku nestaral. Za chvíli už mu opět dělaly společnost pouze zvuky vlastních kroků a vzdalující se vrzání dvoukoláku.
Měl namířeno ke kasárnám ve vnější části města, touto dobou měli být všichni muži v pohotovosti, a skutečně, jak se přibližoval k hradbám, spatřil na nich světýlka pohybujících se pochodní. Jako hejna světlušek se komíhaly po hradbách, přesouvaly balíky šípů nebo pytle kamenů… příliš prořídlá hejna, jak si všiml. Po bitvě na Trojzubci nezbylo moc mužů, kteří by mohli bránit hradby, příliš staří nebo příliš mladí, a těch pár nejlepších a nejvěrnějších si nechal sám král v rudé baště.
Ser Alliser nepochyboval, že ani mladí silní chlapci jako Jeime Lannister by město v tuto chvíli již nespasili, bylo jich tu příliš málo, nicméně jejich přítomnost na hradbách by byla poněkud účelnější než v Rudé baště. Jediný, kdo v teď mohl zachránit město, byl lord Tywin.
II.
Ser Amory mrštil po svém panoši zbytek ohlodaného jablka. „Rodriku, Gilly, okamžitě ke mně!“ vyštěkl a začal si upravovat ocelové rukavice.
„Doba je zlá, plány se mění a na staré rozkazy se sere. Dnešek nebude výjimka, až projdeme branou, pojedeme s Cleganovou družinou cvalem až k Rudé baště, žádné otázky, žádné zastavování, jestli někoho uvidim že se loudá, bude do konce života držet stráž se Sračkohubou u latrín.“
Když se vzdálili z doslechu svého pána, Rodrik dloubl do Gillyho koncem oštěpu. „Co myslíš, že má ten magor v plánu? Trmácíme se sem přes půl království, noční pochody, puchýře na nohou, a když už jsme tu dříve než Robert, ten hajzl nás před bitvou ani vydechnout nenechá.“
„Nevím, co se mne týče, chci si splnit rozkazy a co nejdříve se vrátit domů, o nic jiného mi nejde,“ pokrčil rameny Gilly. „Raději buď připraven na všechno, za chvíli budeme před branami, ten smrad je snad horší než v Lannisportu, nechápu, jak tu může moje sestra přežít.“
Rodrik se usmál. „Nezapomeň, slíbils, že nás představíš.“
„A ty nezapomeň, že je vdaná … navíc je noc, představím vás ráno. A pohni nebo tě zítra budu muset představit jako Rodrika, čestnou stráž táborových latrín.“
III.
Chaos zachvátil vnější části města, ulice byly plné kouře a mrtvých těl. Alliser hnal ryzáka tryskem tržní uličkou, kde v dobách míru sedláci prodávali zeleninu a kapsářům se dobře dařilo. Plenitelé, kteří ještě před hodinou měli být zachránci říše, nyní bez milosti zabíjeli přímo na ulici, vyráželi dveře domů, znásilňovali ženy a jejich křičící děcka prostě vyhazovali ven oknem, kde je ušlapala do centra města postupující pěchota. Pokud byl někde dům zabarikádovaný příliš dobře na to, aby se někdo dostal dovnitř, vojáci ho prostě zapálili a šli za snadnější kořistí. Takto postupující pěchotu nechal jezdec rychle, nicméně ne příliš bezpečně za sebou.
Celé město byla jedna velká past, nebylo kde se schovat, zaskočení obránci odhazovali zbraně a klekali na chodník. Už nebyly hradby, které by Alliser mohl bránil, nebyli muži, vedle kterých by se postavil nepřátelům na odpor, zbyla jen jedna jediná myšlenka, nebo spíše instinkt, který ho hnal kupředu k úpatí kopce Rudé bašty, do Stříbrné uličky, k jeho domu, k jeho rodině. Možná, když se tam dojedu včas, pomyslel si, stihneme se dostat do přístavu nebo k jižní bráně, možná… Ulicí před ním se prohnala skupina jezdců. Ser Alliser strhl koně ke stěně jednoho z domů, ale stejně si ho jeden z jezdců všiml, oddělil se od družiny a hnal se cvalem k němu. Alliser uchopil meč do pravé ruky a zaujal bojové postavení, nepřátelský jezdec naštěstí neměl kopí, ale kratší vojenský palcát se kterým měl menší dosah. Ser Alliser vyčkával a hlídal si, aby měl nepřítele po pravé ruce. V poslední chvíli, kdy byli od sebe jezdci vzdáleni na délku meče, se rytíř prudce zaklonil, až se hlavou dotkl koňského hřbetu a sekl proti útočníkovi ve výšce břicha. O půl zabušení srdce později se ozvalo zamručení a útočník se sklátil z koňského hřbetu, sevřel si břicho a začal vzlykat, vyhřezlá střeva pomalu vytékala na chodník…
IV.
„Jeeenn!“
Alliser vrazil do domu a bez meškání se hnal do prvního patra, brávajíc schody domu po dvou. Cestou se modlil, aby jeho ženu nenapadlo opouštět dům i s malým synkem na vlastní pěst, v tom hořícím pekle by je již nemusel nikdy najít a ochránit. Rozrazil dveře do ložnice a náhle se zastavil. Strach mu paralyzoval všechny svaly v těle.
Nenalezl tam svojí ženu, naproti němu stál muž celý v černém, černá kápě mu zakrývala dokonce i většinu obličeje, rytířův syn mu spal v náručí.
„Zadrž, prosím,“ řekl neznámý klidným, nicméně rozhodným hlasem, který nepřipouštěl jakékoliv námitky. „Nechci ti ublížit, sere Allisere, ani tobě ani tvému chlapci.“
„Kdo… kdo jsi a co chceš?“ vypravil ze sebe nakonec rytíř strachem zlomeným hlasem, který se již ani nesnažil zakrýt. „A odkud znáš mé jméno?“
„Já, můj pane,“ řekl neznámý tichým hlasem a sundal si kápi, „Znám jména všech důležitých lidí v tomto líbezném městě. Je to mé živobytí, jinak bych byl k ničemu.“
Na sera Allesera pohlížela teď již odmaskovaná tvář lorda Varise, mistra špehů a hlavního našeptávače krále Aeryse Targaryena, druhého svého jména.
„Věřím, že jsem tím dostatečně odpověděl na první část tvé otázky. Co se týče té druhé, můj pane… přišel jsem ti učinit nabídku, která se neodmítá.“
Strach, který ještě před chvílí držel Allisera na místě, poněkud zeslábl, ale úplně nezmizel, místo toho ho částečně nahradila zvědavost.
„Pokračuj,“ pronesl již znatelně klidněji a položil ruku na jílec meče visící u opasku, aby tak zdůraznil význam svých slov, „Ale nečekej, že uvěřím každému tvému slovu, přece jen lhaní je součást tvého živobytí.
„Teď mi křivdíš, můj pane. Možná někdy přetvaruji pravdu, jak se mi zrovna hodí, nicméně pravda stále zůstává pravdou, jsi chytrý muž, jistě víš, že v mém řemesle bych se lží a nezaručenými informacemi daleko nedošel, obzvláště u našeho krále, který má občas tak… tak „vznětlivou“ povahu.“ Lord Varis si přendal nemluvně do pohodlnější polohy a pokračoval.
„Moje nabídka je následující, potřebuji tvého syna. Nemohu ti říci v jaké záležitosti, ani ti nemohu prozradit jeho budoucí osud, ale věř mi, potřebuji ho živého a zdravého. Tvůj syn,“ na okamžik se odmlčel a pokračoval, „…Tvůj syn bude nástrojem k velkým věcem, větším než si ty nebo já teď dokážeme představit, k dobrým věcem, které jednoho dne, jak doufám, zachrání tisíce životů.“
V místnosti na okamžik zavládlo hrobové ticho, pak, jakoby z velké dálky, začaly doléhat zvuky jatek odehrávajících se venku ve městě.
Alliser se podíval eunuchovi do očí. Dlouze, tvrdě, nesklopil zrak jako předtím. „Dokážeš ho ochránit?“ Varis na okamžik zaváhal, pak přikývl.
„Co budeš chtít na oplátku?“
Eunuch opětoval tvrdý pohled mladého rytíře a odpověděl. „Už ho nikdy neuvidíš, nebudeš se pokoušet ho najít a ani mne se za tímhle účelem nepokusíš nikdy kontaktovat,“ v jeho hlase byl slyšet soucit, „…Rmoutí mne, že po tobě požaduji takovou cenu, ale věř mi, že je nutné ji zaplatit, jinak to nejde.“
Ser Alliser váhal pouze okamžik, možná by váhal déle, ale z venku se ozvaly další výkřiky, tentokrát mnohem blíž. Ženské výkřiky a dětský pláč. V tu chvíli se v něm vše zlomilo. Přistoupil k Varisovi, sklonil se ke svému synovi a políbil ho na čele. „Běž,“ řekl eunuchovi, „Neztrácej čas a běž.“ U schodů se ještě naposledy ohlédl a zeptal se. „Moje žena, Jenn… kde je?“
„Nevím, můj pane,“ řekl eunuch smutným hlasem, „Nebyla tu, když jsem přišel, ale pokud tu není, pokud je skutečně v tom pekle někde venku,“ zopakoval Alliserovu větu, „Neztrácej čas a běž.“
V.
Našel ji. Nevěděl, jak dlouho ji hledal, pár hodin či pár minut, ale nakonec ji našel. Ležela vedle polámaného vozu, tváří k zemi, v kaluži krve. Alliser ji poznal podle jejích dlouhých vlasů, které jindy tak krásné, byly zacuchané a slepené zaschlou krví… ještě dýchala. Láskyplně ji otočil a vzal do náruče. Rytířovi tvrdé ruce se klepaly. Levý bok měla rozseklý, krev vytékající z několik centimetrů dlouhé sečné rány, se vsakovala do šatů. Alliser neobratnými prsty utrhl kus svého pláště, chtěl obvázat ránu, když si všiml, že otevřela oči.
„Tak jsem… Tak jsem tě přece jen našla,“ slabě se usmála, její oči na něj oddaně hleděly.
Rytířovi kapající slzy se vsakovaly do Jenniných šatů. „Proč Jenn? Proč jsi nezůstala v bezpečí?“
„ Já jen… Chtěla jsem… Zapomněl jsi…“ z úst jí začala proudit další krev a rozkašlala se.
„Vydrž, Jenn, nenamáhej se, najdu ranhojiče, prosím vydrž.“ Stiskla mu ruku, byla studená jako smrt, sněhová vločka, osamělá v ohnivé bouři zuřící všude kolem. V bouři ohně a železa, která pohltí vše živé, ve které všechny sněhové vločky roztají v kapičky krve vsakující se do prachu a špíny ulic Králova přístaviště.
„Náš syn…“ její ruka se roztřásla.
„Je v bezpečí Jenn, nikdo mu neublíží.“
„Já…,“ tělem jí projel záchvěv bolesti, „Bolí to, Allisere… Neodcházej…“
„Neodejdu.“
VI.
Šli dlouhou prázdnou chodbou, pochodně, které ji osvětlovaly, byly zasazené ve stříbrných stojanech rovnoměrně rozmístněných po levé zdi. Ta pravá byla pokryta nádhernou vyšívanou tapiserií znázorňující zánik Valírie, zničené říše, odkud královský rod Targaryenů pocházel. V jejím středu byla znázorněná vysoká slonovinově bílá věž, hroutící se pod náporem přírodních živlů do temného moře. Stejně jako ta věž, i rod Targaryenů měl za chvíli zmizet hluboko v temnotě, a Gregor Clegane se o to měl postarat.
Šli rychle, ale ne příliš, aby jim vedle nich cupitající velmistr Picelle stačil. Vedle sera Gregora vypadal starý mužík asi jako scvrklé jablko vedle zahradní dýně. Gilly kráčející s několika zbrojnoši hned za nimi pozorně poslouchal velmistrovo blekotání.
„Je to politováníhodná věc, obávám se, velice smutná a drastická, nicméně nutná pro obnovu míru v zemi. Já… Já… Já jsem loajální rodu Lannisterů, vždy jsem byl. Myslím… Vím, že je nutné ukázat novému králi, že jsme zpřetrhali všechna pouta, která nás spojovala s tím starým, a… a navíc dokud budou děti prince Rhaegara, vnoučata krále Aeryse, žít, náš nový král nebude nikdy úplně legitimní… a… a co je pár mrtvých dětí oproti další občanské válce…“
„Jak daleko?“ přerušil velmistrovo blekotání Clegane. „Nemam čas na tvoje žvásty.“
Zahnuli do další chodby. Velmistr si lemem rukávu otřel zpocené čelo. „Já… Já … Támhle za těmi dveřmi…“
U dveří stáli dva strážní v černých tunikách, s rudým tříhlavým drakem vyšitým na hrudích. S odhodlanými výrazy uvedli svá kopí do pohotovosti, nicméně šest lannisterských kuší ukončilo šarvátku dříve, než mohla začít. Clegane rozrazil dveře do královské komnaty…
Na posteli s modrými nebesy, která byla hlavní dominantou v místnosti, seděla princezna Elia Martell, v náručí houpala světlovlasého chlapečka. Malý princ, syn prince Rhaegara a nyní právoplatný dědic Železného trůnu spokojeně spal a cucal si palec, nicméně při zvuku tříštících se dveří se probudil a rozplakal. Princezna nevykřikla, jen ochranitelským gestem natáhla ruku proti útočníkům. Ser Gregor ani nezaváhal, vytrhl princezně probuzeného chlapečka a mrštil jím proti zdi. Ozvalo se vlhké prasknutí. Teprve teď Elia vykřikla, ale Gregorův úder hřbetem ruky v železné rukavici jí srazil v bezvědomí zpátky na postel, úderem, který jí určitě přerazil čelist. Gilly s hrůzou v očích sledoval krvavou skvrnu smíšenou s kousíčky dětské lebky, pomalu stékající ze zdi. Nakonec to byl Velmistr Picelle, kdo zvedl z podlahy mrtvé dítě, zabalil jej do purpurového panošova pláště a podal je Gillymu. Ruce od krve si utřel o své šedé mistrovské roucho.
Gregor Clegane si panoše změřil krátkým brutálním pohledem. „Najdi lorda Tywina a dones mu to,“ řekl a strhl omráčené princezně šaty, „Vy ostatní vypadněte a zavřete za sebou dveře!“