OHEŇ

Východní oblohu zakryl černý kouř. Nebude trvat dlouho a do údolí se připlazí hustá mlha smísená s popelem. Zvedl ruku, ve které třímal bič a hrozivě jím šlehl zvířeti nad hlavou. Vůl nečekal na další pobízení a pluh se hnul kupředu.  Slunce rychle padalo k obzoru, ale jeho vlažné paprsky nestačili za tak krátkou chvíli probudit zkřehlou zem. Nenáviděl podzim. Zvíře namáhavě dýchalo, pod napnutou zjizvenou kůží se rýsovala jednotlivá žebra. Sípavý zvuk a jasně červené bublinky u tlamy naznačovaly, že nevydrží ani do svítání. Nebude trvat dlouho a hora udusí i tenhle poslední obyvatelný kousek země. Pluh se náhle s trhnutím zarazil, zubožený tvor klesl na kolena a obrátil své temně hnědé oči ke svému pánu.

Ocel pronikla do masa hladce, z tepny se vyřinula horká krev, jež zvolna odtékala pryč v rytmu posledních úderů srdce. Světlo ve velikých něžných očích pomalu vyhasínalo. Ten pohled mu někoho připomínal a z té vzpomínky se mu udělalo nevolno. Očistil si čepel o šaty a rychlým krokem vyrazil k nedaleké chatrči. Její něžný vyčítavý pohled ho cestou pronásledoval.  Chladný soumrak se chýlil ke svému konci a barvil úzký pruh oblohy do ruda, byla to stejná barva, jakou měly její rty, když šeptem pronášely slova útěchy, barva života i smrti.

Když za sebou konečně zabouchl dveře, sesunul se k zemi a rozvzlykal se. V odpověď se z rohu tmavé místnosti ozval bezmocný hladový křik. Dítě plakalo, až se zalykalo. Natahovalo k němu zaťaté pěstičky a dožadovalo se jídla. Malý hrudníček se rychle zvedal a opět klesal. Připadalo mu nemocné a věděl, že brzy zemře. Necítil lítost, ale necítil ani úlevu. Možná závist, že odchází za ní. Jednou se taky vydá na cestu skrz stín, možná zítra nebo hned?  Dovnitř pronikala mrazivá noc, ještě chvíli stál a pozoroval svého syna. Byl mu tolik podobný, vždycky říkala, že jsou si podobní. Vzal tlustou špinavou přikrývku a ovinul si ji kolem ramen.  Chlapec se rozkašlal. Naklonil se a palcem sestřel z drobných úst kapičky krve.

***

Zuby utrhl kus tuhého hovězího masa a důkladně jej žvýkal. Malý ranec, který držel v ruce, pohodil vedle nevelké mohyly. Dopřál si ještě další sousto a dal se do práce. Postupoval velmi pomalu, z šedivých mračen k zemi padaly těžké kapky vody a znesnadňovaly mu práci. Vršil kameny jeden na druhý, dokud nebyl s výsledkem spokojený. Ohlédl se přes rameno na doutnající zbytky svého příbytku. Pak se obrátil k horským svahům, které se před ním hrozivě zvedaly do výšky, vrcholky zahalené v černých mracích. Otřel si rukávem z obličeje vodu, jež mu stékala do očí, nasadil si kápi od svého nuzného pláště a vydal se skrze stín na východ.

Slyšel příběhy o lidech žijících tam na druhé straně Stínové hory. Slyšel o blahobytu, pýše, marnivosti. Ženy se oblékaly do nákladných oděvů křiklavých barev, holily si hlavy a nasazovaly těžké složité paruky z antracitových hebkých kadeří otrokyň ze západu. Muži se bavily zápasy psů, lvů a jiných šelem. Největší slast jim však přinášelo pozorovat bestii, jak trhá na kusy lidskou maso. Kněží okrádali lid, masakrovaly ty, kteří se vzpírali a přinášeli krvavé oběti svým strašlivým bohům. Tam ležel jeho cíl, v zemi, na niž měl hněv hory nejtvrdší dopad.

Mnoho dnů stoupal vzhůru k černým mračnům prachu a popela, až dospěl k příkře stoupající stěně. Při výstupu si rozdrásal prsty, když však stanul na vrcholku, překvapením mu zůstala ústa otevřená dokořán. Sráz z druhé strany klesal mírně dolů a v mnohem menší výšce, než čekal, se rozprostírala rovina. Povrch byl zvrásněný četnými trhlinami, ze kterých stoupal k nebi kouř, jakoby někdo zapálil samotné zemské nitro. Když došlápl na suchou zem, k jeho chodidlu skrz silnou podrážku pronikala horkost. Dýchání bylo obtížné a bolestivé. Zdálo se mu, že kráčí celou věčnost. Během cesty si všimnul, že pláň není dokonale zarovnaná, jak se zprvu zdálo. A když se blížil do jejího nitra, mírně se zvedala. Proti němu se i přes velmi špatnou viditelnost rýsoval zřejmě obrys protějšího srázu. Rozhlížel se okolo a shledal, že pláň má nejspíš okrouhlý tvar. Všude, kam až oko dohlédlo, ho objímaly horské svahy. I přesto, že mu tekly slzy, měl oči stále suché. Jeho chodidla hořela stále více, proto se dal do běhu, ale oheň zachvátil i jeho plíce.

Nevzpomínal si, jak se mu to podařilo, ale náhle padal dolů po úpatí hory. Vzpomínal na stíny, které ho obklopovaly a natahovaly k němu zčernalé ohořelé pařáty, vzpomínal, jak se zoufale škrábal pryč z kráteru, vzpomínal, jak se ze srdce hory vydralo hrozivé zahřmění. Nyní jen padal, trvalo to snad tisíc let a stále se kutálel dolů, neschopen ovládnout svoje tělo. Hora se zuřivě třásla. Konečně! Cítil pevnou půdu pod nohama a spěchal pryč od rozběsněného obra. Nedokázal odhadnout čas, nespatřil slunce ani hvězdy celé věky. Spěchal pryč, i když věděl, že se jen bídně a pomalu plouží kupředu. Necítil hlad ani únavu. Z chřtánu horského obra vyšlehl k nebi žhavý plamen a prorazil si cestu skrz mraky. Zdálo se mu, že svah na různých místech počal krvácet. Trmácel se dolů nekonečně dlouho a vyhýbal se do běla rozžhaveným proudům lávy. Zem se pod ním třásla. Šedo černý sloup kouře, který stoupal vzhůru, křižovaly blesky a k zemi se snášely ohnivé kameny.

Počaly ho nesnesitelně svrbět prsty u nohou. Shlédl dolů a s hrůzou zjistil, že z jeho chodidel zbyly jen zuhelnatělé pahýly a z kolenou mu visely cáry kůže. V dálce zahlédl lidská obydlí, zbývalo jen překročit poslední ohnivou řeku, aby se k nim dostal. Náhle před ním stanula jeho žena, přicházela skrze oslepující zář. Sladce se usmívala a podávala mu ruku, vděčně přijal.

***

Obyvatelé vesnice se bázlivě krčili ve strachu před svou matkou, která byla až doposud skryta ve stínech. Nyní se jim odhalila ve své strašlivé a ničivé kráse. Mnoho měsíců strádali, když na ně dopadal její hněv. Mnoho dní umírali, když se na ně obrátila její zuřivost. Pak však z hory vystoupil muž ověnčený plameny a zářil jako samotné slunce. Nelidský křik, jenž se mu dral z hrdla, se mísil s řevem hory. Po dlouhém utrpení přišla úleva, první sluneční paprsky si nesměle proráželi cestu k povrchu a laskaly tváře nešťastníku. Den, kdy hora vyslala na svět svého syna, se vryl do paměti jako den R’hllora, svátek rudého muže a  milovaného spasitele.