Den, na který nikdy nezapomene
Slábnoucí slunce Dunka hřálo do tváře. Kráčel po prašné cestě, režnou halenu rozhalenou a nohy bosé. Za uzdu vedl starého válečného hřebce Hroma. Pod tlustou vlněnou dekou se na Hromovi krčil Egg a vzadu za nimi šli za sebou uvázaní do malé karavany klisna jménem Déšť a mezek Mistr. Ti byli obtěžkáni všemi věcmi co Dunk a Egg vlastnili. Tedy spíš věcmi co vlastnil Dunk. Egg některým známý jako princ Aegon Targaryen ve skutečnosti vlastnil daleko víc než jen otrhané oblečení a slaměný klobouk, ale jako panoš potulného rytíře sera Duncana Vysokéko si s sebou své dračí vejce, co mu po narození vložili do kolébky, raději nenosil. Dunkova zbroj se leskla a cíp jejich sporého stanu povlával v chladném odpoledním vánku. Zbytek věcí byl zabalen do úhledných balíčků důmyslně upevněných na hřbetech zvířat. Vaky obsahovaly převážně věci potřebné k přežití a skromné zásoby sestávající se z nasoleného hovězího, tvrdého chleba a malého měchu s tuříny.
Egg se třásl v zimnici a z nosu zarudlého rýmou mu odkapával sopel. Dunk se na něj ohlédl a pousmál se. Přitom se mu od úst lehce zakouřilo, ale chlad vzduchu jakoby na jeho kůži neměl žádný vliv. Zdá se, že život potulného rytíře má přece jen něco do sebe. Pomyslel si a opět pohlédl na Egga. „Je ti už lépe? Vydržíš to až do vesnice nebo se chceš utábořit někde tady?“ Egg na něj vyděšeně pohlédl a honem se snažil odpovědět, ale záchvat dráždivého kašle mu to nedovolil. Dunk se musel otočit, aby Egg neviděl, že se směje. Často si ho dobíral, že se chová jako princátko a ne jako panoš potulného rytíře. Časem zjistil, jak mocnou zbraň třímá v rukou, protože Egg nikdy neváhal dokázat, že je stejně schopný panoš jako každý jiný a že jeho původ rozhodně neznamená změkčilost. Dunk to moc dobře věděl. Hoch byl pracovitý a svědomitý, i když občas trochu drzý. To ale neznamenalo, že by k Dunkovi nechoval úctu. Od doby kdy putovali na sever se Dunk rozhodl, že se začnou otužovat, aby je v Zimohradu nepřekvapil chlad. Každé ráno se s Eggem opláchli studenou vodou z potoka nebo řeky a pak nechali chladivý ranní vzduch osušit jejich těla. Eggovi který dával přednost horké lázni a teplému krbu se to vůbec nezamlouvalo. Stačilo však jen poukázat na jeho původ a ponořil se do chladných vod Modrého Bodce celý i s holou hlavou. Chodili bosí a přes den jen málo oblečení. Trojzubec minuli už před několika dny a ačkoliv bylo stále léto, krajina se změnila a s ní i podnebí a teplota. Možná jsem na něj šel příliš zhurta. Dunk opět pohlédl na Egga, protože ten už ovládl svůj kašel a vysoukal ze sebe pár slov. „..do…vesn.ice….v lese už ne…zima…“ Dunk tentokrát soucitně přikývl a pokračoval v cestě.
Dunk měl s Eggem v plánu dojet až do Zimohradu a připojit svůj meč k Lordu Starkovi, který se chystal ukázat krakaticím, že není dobré dráždit zlovlka. Putovali málo obydlenou krajinou a doufali, že se vyhnou potížím. Po potlačení druhé Černožárovi vzpoury v Bílozdi bylo v okolí stále dost královských vojáků a přítomnost Lorda Krvovrána jakoby vrhala stín, před kterým se lapkové a loupeživý rytíři běželi honem skrýt do svých úkrytů. Dunk se rozhodl, že bude lepší, když se vyhnou Dvojčatům. Lord Frey měl nedávno možnost si je dost podrobně prohlédnout a Dunk neměl nejmenší chuť se s ním zase po tak krátké době setkat. Směřovali tedy směrem k Mořské stráži, odkud měli v plánu pokračovat podél pobřeží a vrátit se obloukem na Královskou cestu až severně od Dvojčat v oblasti Šíje. Lepší putovat močály než být hoštěn rodem Freyů. Říkal si Dunk v duchu. Opatrnost však rozhodně neházeli za hlavu, a proto když se z cesty před nimi ozvaly zvuky cválajících koní, raději zavedl celé jejich malé procesí k okraji cesty a připásal si svůj meč.
Za malou chvíli se zpoza zátočiny vyřítili čtyři maskovaní jezdci na koních a prohnali se kolem nich v oblaku prachu. Měli na sobě oblečení nevýrazných barev a kusy lehké zbroje vybrané tak, aby jim nepřekážely v rychlé jízdě. Dunk stačil postřehnout jen to, že s sebou vezli naplněné pytle z režné látky a byli dobře vyzbrojení meči a kušemi. Stejně rychle jak se objevili i zmizeli a potulnému rytíři ani jeho skromnému doprovodu nevěnovali víc než kradmý pohled, jestli vůbec. Jeden z mužů kteří projeli však zanechal v Dunkovi zvláštní pocit. Ačkoliv měl muž zahalenou tvář od nosu až pod bradu a Dunk ho viděl jen krátce, nemohl se zbavit přesvědčení, že ho odněkud zná. Neměl však mnoho času na přemýšlení, protože se na cestě po chvíli objevili další jezdci.
Po cestě k Dunkovi přijížděla velká skupina ozbrojenců v polopřilbách s modrými plášti a erbem zobrazujícím stříbrného orla na fialovém poli, vyšitým na prsou a namalovaným na štítech. Dunk věděl, že to je rodový znak Mallisterů, kteří sídlili až v Mořské střáži. Jezdců mohlo být asi dvacet. Jeli svižným cvalem v pěkně uspořádaných řadách. Muž v jejich čele byl také oděn do modrého pláště, ale na lesklé ocelové přilbici mu navíc povlával modrý chochol, což jak si Dunk uvědomil, znamenalo nejspíš vyšší hodnost. Ozbrojenci přicválali až k němu. První jezdec zvedl ruku se zaťatou pěstí a celý zástup zastavil. Velitel pohlédl zevnitř své helmice pronikavýma modrýma očima na Dunka. „Viděl jsi tudy projet skupinu čtyř mužů na koních sere?“
Sere? pomyslel si Dunk. Většinou musel všem vysvětlovat, že je rytířem. Neměl jim to za zlé. Věděl jak působí jeho všední oděv a nijak se netrápil tím, že není oděn do hedvábí a sametu.
„Je to chvilka co se kolem prohnali tryskem čtyři maskovaní jezdci sere.“ odpověděl Dunk a sledoval muže před sebou. Pevný pohled a ostré rysy se ukrývaly pod helmicí ze které vyčuhoval rezavý plnovous. Rytíř měl na hrudi také vyšitý erb se stříbrným orlem, ale na štítu měl namalovaný velký rudý trn na zeleném poli.
Velitel přikývl a otočil se na mladého muže po své levici. „Rodericku! Vem si k ruce patnáct mužů a pokračujte v pronásledování.“
„Rozumím kapitáne!“ odvětil Roderick a vykřikl za sebe několik rozkazů. Ozbrojenci se dali okamžitě do pohybu a za chvíli zbyl po Roderickovi a většině mužů jen další oblak zvířeného prachu. S Dunkem zůstal na cestě velitel s chocholem na hlavě a další tři jezdci.
Kapitán ozbrojenců sejmul z hlavy helmici a podal ji beze slov jednomu z vojáků. Jeho vlasy stažené do krátkého culíku byly stejně rudé jako plnovous, který Dunk viděl i předtím. Pod levým okem měl dlouhou hlubokou jizvu, která dodávala jeho přirozeně autoritativnímu vzhledu ještě přísnější výzor.
„Buď zdráv sere!“ oslovil Dunka uctivě pevným hlasem. „Já jsem Edmure Trn, kapitán vojenských sil v Mořské stráži a věrný služebník Lorda Mallistera.“
Trn? To zní jako jméno nějakého urozeného bastarda z domu Tyrrelů. Dunk mu pokynul hlavou na pozdrav. „Zdravím tě sere Edmure. Jmenuji se Duncan Vysoký a s mým panošem cestujeme na sever. Chceme se tam připojit ke Starkům v boji proti železným mužům.“
„Ušlechtilý cíl sere Duncane. V Mořské stráži víme, co to znamená bojovat proti železným.“ Odmlčel se a po tváři mu přeběhl zvláštní výraz. „Povinnosti mě však s tímto oddílem zavedly poněkud jižněji od našeho města.“ Navázal po chvíli. „Právě se s mými vojáky snažíme dopadnout místní bandu lupičů, která již několik týdnů přepadá vesničany v této oblasti. V této době sklizně, kdy se ve vsích v celém širokém okolí konají trhy a všichni cestují se svým zbožím sem a tam, to láká různé pobudy k páchání nejrůznějších nepravostí. Lord Mallister vyslal mě osobně, abych na celou záležitost dohlédl. Obyčejné krádeže na trhu nejsou nic neobvyklého, ale ti muži, které jsi viděl, nejsou obyčejní lapkové. Vede je nějaký loupeživý potulný rytíř. Neberou si servítky. Zabíjí vesničany dle libosti a to co dělají dívkám…však si to dovedeš představit sere.“
Dunk cítil, jak v něm kypí vztek. Starý muž vždycky říkal, že rytíř musí chránit slabé a nevinné a potulní rytíři ze všech nejvíc, protože ať je to jak chce, mají k nim ze všech nejblíž. „Kéž bych to byl věděl sere. Mohl jsem se pokusit je zastavil.“
Trn se pousmál a přikývl. „Ale vědět jsi to nemohl. Pojď sere, doprovodíme tě do nedaleké vesnice. Myslím, že tvůj panoš si potřebuje odpočinout v pořádné posteli.“
Egg, přikrytý dekou ležel na Hromovi a objímal ho kolem krku. Vypadalo to, že vůbec neví co se kolem něj děje, dokonce ani nedbal Hromovu nervóznímu pohazování hlavou, které ho co chvíli málem setřáslo z koňského hřbetu.
„Máš pravdu sere. Měl bych ho co nejdříve zavést k nějakému léčiteli. Nebo možná rovnou k mistrovi.“ Dunk chytil Hroma za otěže a společně s novým doprovodem se vydali na cestu.
„Máte štěstí, mistr Tito z Mořské stráže přijel s našim oddílem, aby se mohl případně postarat o zraněné vojáky. Zatím se mu sice u dveří hromadí jen vesničané s bolavými zuby, ale určitě si na tvého panoše udělá čas.“ významně pohlédl ze svého sedla Dunkovi do tváře.
Že by věděl co je Egg ve skutečnosti zač? Je pravda, že klepy jsou vždycky rychlejší než vítr. A to Dunk šel oklikou i z toho důvodu, aby se vyhnuli případným zvědavcům a jejich otázkám.
Trn si všiml jak Dunka jeho poznámka vyvedla z míry a přikázal vojákům, aby jeli prozkoumat okolí.
Když všichni tři odjeli, zastavil a sesedl z koně. Chvíli mlčel a jen si s Dunkem hleděli do očí. Nakonec Trn promluvil. „Byl jsem na turnaji na Ashfordské louce a vím i o tvých činech v Bílozdi sere Duncane.“
Dunk nevěděl, co na to má odpovědět. Jediné co ho napadlo, byla starcova slova. Dunk tupec. Natvrdlý jako hradní zeď.
Trn se díval na Dunkův výraz a musel se pousmát. „Myslel sis, že ser Duncan Vysoký a targaryenský princ budou moci potají cestovat po sedmi královstvích navěky? Můj pán mě sem poslal hlavně kvůli vám dvěma. Né, že by tu banda toho potulného rytíře opravdu neřádila, ale lord Mallister hlavně nechtěl, aby byl v jeho panství zabit syn prince Maekara. Navíc když se zásoba princů v poslední době tak nemile ztančila.“ Ušklíbl se a pomalu vyrazil dál po cestě, vedouc svého koně vedle sebe. Dunk šel pomalu za ním. „Nemusíš se však ničeho obávat sere Duncane. Vaše tajemství je i vůlí prince a tudíž je u nás v bezpečí. Jediní kdo o tobě a tvém panošovi ví úplnou pravdu jsem já, můj pán a mistr Tito. Nepochybuji proto, že Tito pro toho chlapce udělá vše, co bude v jeho silách. Buď však připraven na to, že jsou i tací co mají vlastní rozum. Je proto možné, že tě pozná i někdo jiný, bez ohledu na naše mlčení.“
Dunk přikývl, ale po zbytek cesty do vesnice už nemluvili. Dunk byl příliš zaskočeným náhlým odhalením a Trn nechal Dunka jeho přemýšlení. Během cesty se k nim už jen přípojili tři vojáci poslaní Trnem na průzkum s krátkým hlášením o volné cestě.
Když dorazili na dohled prvních domů městečka, byl už Dunk smířen s tím, že Trn ví o Eggovi pravdu. Popravdě se mu i ulevilo, že někdo zná jejich tajemství. Opět se s Trnem dali do hovoru, a i když se nikdo nevyptával na nic konkrétního, zjistil Dunk, že toho mají hodně k hovoru. Kapitán z Mořské stráže mu vyprávěl o problémech s železnými muži, jejichž nájezdy byly v poslední době čím dál tím častější a divočejší. Dunk mu na oplátku pověděl o jejich cestě po moři z Dorne a o tom jak jejich loď Bílou paní přepadli železní. Bavili se i o probíhajících místních trzích, o mečích, koních a dalších věcech, které můžou mít dva rytíři společné.
A tak se stalo, že když dorazili na rušné prostorné tržiště v centru městečka, byli zabráni do dvorného hovoru. Proto Dunkovi trvalo delší chvíli, než si uvědomil, že na něj někdo mluví a tahá ho za okraj haleny. Zmateně se otočil a viděl, že za ním stojí postarší tlustá žena s temně černými vlasy. Měla trošku tmavší pleť než místní obyvatelé a Dunkovi připadala povědomá. Poznání přišlo náhle jako blesk z čistého nebe. Loutkářka z Ashfordské louky!
Dunk vůbec nevnímal co říká. Hlavou se mu honilo asi tisíc myšlenek současně. Očima pátral v davu a hledal jen jednu konkrétní osobu, zároveň měl ale chuť někam se ukrýt a nebýt viděn…co bych jí asi tak řekl…jak vůbec dnes asi vypadá…proč jsem se před příjezdem do města trochu neupravil… Teprve až ho tlustá dornská žena před ním zatahala znovu za rukáv jeho režné haleny, sklopil k ní oči a věnoval jí trochu pozornosti. „Můj pane, přijmete tedy naše pozvání?“ Dunk překvapeně zamrkal a zatvářil se nechápavě. „Dnes večer přijďte do našeho stanu na večeři. Je to támhle ten žlutý stan v rohu náměstí.“ vysvětlovala mu a on jen krátce přikývl neschopen slova. Usmála se, stiskla mu ruku, otočila se a zmizela v davu směrem ke žlutému loutkářskému stanu. Díval se němě za ní a viděl, že jakmile k němu dorazila, vyšla jí vstříc vysoká štíhlá dívka s tmavými vlasy. Dívka? Už je z ní žena..a krásná. Ještě krásnější než bych si troufl hádat. Dunk viděl, že se spolu baví a pak stará dornka ukázala jeho směrem. Rychle odvrátil hlavu zpět ke kapitánovi Edmurovi, aby nebylo vidět, že je pozoruje. „Půjdeme?“ zeptal se a litoval přitom, že odvrátil zrak a nepodíval se Tanselle přímo do očí. Kapitán Trn podivný výstup taktně nekomentoval a odvedl Dunka s Eggem k mistrovi.
Posádka kapitána Edmureho Trna sídlila ve velkém panském domě, který obyčejně sloužil jako radnice a místo určené významným hostům. Nyní to na nádvoří domu vypadalo jako v kasárnách. Všude byli rozestavěné stany a každý ozbrojenec, kterého potkali, Trna uctivě zdravil. Mistr Tito, hubený postarší muž s šedivými nakrátko střiženými vlasy a čistě oholenou tváří, měl pro léčení nemocných vyhrazenou rozlehlou přízemní místnost, ve které na lehátkách mohli spočinout někteří jeho pacienti. Momentálně se však nikdo nenacházel v jeho péči. Jakmile uviděl Egga, ihned vydal svým dvěma pomocníkům potřebné příkazy a lamentoval, že ho k němu nedovedli dřív. Pak uložili Egga do teplého lůžka a donutili ho vypít horký nápoj, který mu sám mistr namíchal. V krbu, který byl uprostřed místnosti, byl rozdělán oheň a mistr poslal Dunka s Trnem pryč, aby si mohl Egg odpočinout. Kapitán nabídl Dunkovi k přenocování místnost přímo v domě, ale Dunk odmítl s tím, že si postaví na nádvoří vedle stanů vojáků svůj vlastní altán. Poprosil kapitána jen o ustájení svých zvířat. Trn ihned zařídil, aby se o ně místní štolba postaral a pak se omluvil s tím, že má ještě další povinnosti a že pokud bude Dunk cokoliv potřebovat, kdokoliv z posádky mu bude nápomocen. „A kdyby večeře s těmi lidmi z tržiště nebyla dobrá sere,“ poznamenal Trn s úsměvem, ještě než se rozloučili „můžeš se ke mně připojit večer, abychom to spláchli nějakým vínem z místních sklepů. Věřím ale, že ti bude chutnat.“ dodal a odešel.
Dunk toho měl hodně k přemýšlení. Za posledních pár hodin se toho událo tolik, že nevěděl kde začít. Jak říkal starý pán: Nejlépe se přemýšlí u práce. Dunk měl pocit, že to říkal proto, aby se ho Dunk na nic neptal a vykonal uložené úkoly. Nakonec však musel uznat, že na tom něco bylo. Než postavil svůj altán a poskládal do něj všechny své věci byla už téměř tma. Dunk se tedy šel omýt na střed nádvoří ke studni, převlékl se do svých nejlepších čistých šatů a než se vydal na náměstí do stanu loutkářů na večeři, zaskočil ještě zkontrolovat, jak se daří Eggovi v péči mistra Tita. Egg spal v posteli u krbu jako nemluvně a mistr ujistil Dunka, že bude v pořádku. „Stačí jen, když se pořádně prospí a vypotí se. Horečka už téměř ustoupila. Zítra ho vykoupeme v horké bylinkové lázni a bude jako nový.“ Usmíval se starý mistr, který byl teď už mnohem přívětivější než prve.
Po cestě na tržiště Dunk přemýšlel, jestli si neměl vzít svůj meč, ale nakonec uznal, že udělal dobře, když si za opasek zastrčil jen dlouhý nůž, který mu v Bílozdi tak ochotně věnoval sám Lord Alyn Kohoutník. Při té vzpomínce se musel pousmát.
Tržiště už bylo téměř prázdné, jen u pár ohnišť se bavili se smíchem nějací lidé. Dunk mířil ke žlutému stanu a zmocňovalo se ho zvláštní vzrušení. Přemýšlel o setkání s Tanselle již mnohokrát. Teď když se blížilo se těšil a zároveň se bál, že nebude takové, jaké si vysnil.
„Dobrý večer sere.“ pronesla tichým hlasem Tanselle. Čekala na něho už před stanem, což ho příjemně překvapilo. „Už jsme se začínali bát, že jsi naše pozvání odmítl.“ Její hlas zněl ještě líbezněji, než si pamatoval. Tanselle byla oděna do světle zelené přiléhavé tuniky, která zvýrazňovala její štíhlou a pružnou postavu. Dlouhé tmavé vlasy měla sčesané bokem do zvláštního účesu. Podobnou úpravu vlasů už Dunk viděl, když s Eggem navštívili Dorne. „Dobrý večer Tanselle,“ odpověděl “přijmout vaše pozvání je pro mě ctí.“ Zkoumavě si ji při tom prohlížel a nemohl se nabažit pohledem na ni. „Moc ti to sluší.“ dodal náhle a cítil, jak mu zahořeli uši. Tanselle se na něj usmála a ukázala mu, aby šel za ní dovnitř.
Vstoupili do malého prostoru, ve kterém se nacházel prostřený stůl a čtyři židle. Kolem byly rozvěšeny jako stěny barevné závěsy, takže Dunk víc z vnitřku stanu neviděl. Tanselle mu ukázala, aby se posadil a k jeho potěšení si sedla vedle něho. Chtěl něco říct, ale to už se z hloubi stanu vynořila stará Dornka i s jejím mužem oba Dunka hlasitě vítali a třásli mu rukou. Muž si poté sedl naproti Dunkovi a obě ženy začali nosit na stůl. Večeře byla výborná a bylo vidět, že se obě kuchařky snažili jak jen mohli. Dunka trochu mrzelo, že kvůli němu tito prostí lidé utratili zbytečně tolik peněz za to, aby ho pohostili tak honosným způsobem, ale když se pokusil naznačit, že si neměli dělat škodu, odbyl ho muž mávnutím ruky. „Ty jsi toho sere pro nás udělal mnohem víc. Bohové vědí jak by to s námi dopadlo, kdyby jsi tehdy nezakročil. Jsme ti neskonale vděční.“
Jedli a pili. Oba manželé se ho vyptávali na jeho další osudy a vyprávěli mu ty jejich. „Po tom osudném turnaji jsme se vydali na sever. Procestovali jsme od té doby už mnoho měst a kdo by řekl, že na tebe narazíme v těchto zapomenutých končinách sere.“ smála se stará dornka. Dunk popíjel víno, poslouchal vyprávění obou manželů a odpovídal na spoustu jejich dotazů. Tanselle seděla vedle něj a příliš nemluvila. Sem tam se na sebe podívali a usmáli se na sebe, ale hovor vedli po většinu večera manželé s Dunkem.
Když už svíce dohořívali a všechno víno bylo již téměř vypito, poděkoval Dunk za večeři a zvedl se k odchodu. Starý dorn už dobrou hodinu ve své židli podřimoval a žena byla tak opilá, že jakmile se pokusila vstát hned zase usedla zpět a lehce přimhouřila oči, aby zastavila motání hlavy. Tanselle vyskočila a odvedla svou tetu do hloubi stanu. Dunk stál ve zšeřelé místnosti a mrzelo ho, že večer končí. Sedět vedle Tanselle bylo to nejpříjemnější co se mi za poslední dobu stalo. Mrzelo ho jen, že si nestihli více popovídat. Slyšel, jak dívka starší ženu pokládá na lůžko a vrací se k němu. Když přišla všiml si, že má přes ramena přehozený lehký pláštík. Vyšli spolu ven a na náměstí už nikdo nebyl.
„Ráda bych ti ukázala jedno místo sere. Slyšela jsem místní, jak si o něm povídají a včera večer jsem se tam byla podívat. Je to místo starých bohů a plné magie. Když jsem tam včera byla..“ zaváhala „..vzpomínala jsem na tebe a hned další den jsme se setkali.“ Odmlčela se a sklopila oči. Vzpomínala na mě! Dunkovi poskočilo srdce, až se bál, že to bylo slyšet. „Moc rád se tam s tebou půjdu podívat.“ Pohlédli na sebe a usmáli se. Tanselle ho vzala s prostou samozřejmostí za ruku a vedla ho pryč z tržiště. Vůbec nemluvili a v chladné jasné noci byl dotek jejich rukou jako ohěň, který zahřívá ztuhlé údy a svítí ve tmě na cestu. Šli řídkým lesem do kopce a stále zpomalovali. Dunk se cítil šťastý a nejraději bych se s Tanselle po boku procházel celou noc. Když vyšli na vrchol kopce, mezi stromy se začaly rýsovat ruiny nějakého starého hradu, ze kterého zbyly už jen hromady kamenů místy naznačujících původní zdi. Tanselle ho chvíli vedla ruinami, až nakonec zastavila u velkého balvanu ve tvaru kvádru, který se nacházel, jak Dunk odhadoval, přímo uprostřed celé zříceniny. Kolem kamene u něhož zastavili, bylo nejvíce volného prostoru a nad nimi se rýsovalo nebe plné hvězd.
„Tomuto místu se říká Starokameny. Je tu prý pohřben nějaký dávný král a místní lidé říkají, že tu žijí i staří bohové severu.“ pravila s pověrčivou úctou v hlase Tanselle. Dunk si ji s obdivem prohlížel a přemýšlel jaké má štěstí, že vybral směr cesty oklikou přímo do tohoto odlehlého koutu Sedmi království. Tanselle si všimla, že se na ni dívá. „Je chladno.“ Udělala dva kroky, přivinula se k němu a s mile vystrčenou bradou mu nastavila své rty. Není vůbec moc vysoká. Je právě tak akorát. Pomyslel si, když ji poprvé políbil.
„Copak to tu máme?“ ozvalo se drsné zasyčení zpoza nedaleké hromady kamenů. Dunk a Tanselle se otočili za hlasem a viděli, jak se k nim blíží temný obrys. Ten hlas v Dunkovi vzbuzoval podezření a obavy. „Copak chlapečku? Nepoznáváš svého bratra v přísaze?“ ze stínu vyšel do svitu nočního měsíce Bennis Hnědoštít. Byl potrhaný a špinavý, jakoby po dlouhé cestě a v očích mu plál šílený pohled. V ruce svíral nabitou kuš a mířil s ní Dunkovi na břicho. „Věděl jsem hned, jak jsem tě viděl dnes na té cestě, že budeš předzvěstí potíží. A podívej! Ten oddíl co nás sledoval, dostal všechny moje chlapi! Vyvázl jsem jenom tak tak, protože Bennis není hlupák.“ Nervózně se pochechtával a blížil se k oběma milencům. Dunk si stoupl před Tanselle a pomalu nahmatal za zády nůž, který měl za opaskem. „A co chceš po nás sere?“ zeptal se Hnědoštíta s nadějí, že získá trochu času. Házet nožem neuměl, ale kdyby přišel o něco blíž… „Ty mě znáš! A já nepotřebuju svědky, kteří řeknou, kdo jsem a co jsem zač. Bennis Hnědoštít má stále své „čestné“ jméno.“ zachechtal se. „Nepotřebuju někoho, kdo mě nařkne z toho, že jsem loupeživý rytíř, aby mi pak šli po krku ve všech Sedmi královstvích.“ „Já jsem tě ale dnes na tom koni nepoznal Bennisi.“ odpověděl Dunk. Hnědoštít se opět šíleně rozesmál a řekl „Na to už je teď příliš pozdě příteli. Sbohem.“
V jednu chvíli se událo několik věcí…Tanselle vykřikla a strčila do Dunka…zadrnčela tětiva Bennisovi kuše…Dunk tasil svůj nůž… V následující chvíli se Dunk, lehce vyvedený z rovnováhy Tanselliným postrčením, ocitl jedním skokem u Hnědoštíta a zarazil mu nůž shora mezi krk a rameno až po rukojeť. V ústech loupeživého rytíře zhnědlých kyselistem se objevila krev a v jeho očích překvapení. Potom se sesunul mrtev k zemi.
Dunk se otočil pátraje očima po Tanselle a spatřil… p o k r a č o v á n í p ř í š t ě 😉