Na okraji srázu
Tento příběh je koncem. Koncem příběhu jedné ženy. Koncem jedné historické etapy Západozemí a koncem vlády rodu Targaryenů. Je i koncem velké lásky, která byla tak strhující, že změnila běh dějin.
Války jsou záležitostí mužů. Zatímco muži si vedou své války, ženy čekají. Čekají, až se muži vrátí domů, až se zase střetnou, i když nevědí, jestli se vůbec kdy dočkají… Tento příběh je i příběhem tří žen, které čekaly. Příběhem konce tří dcer z význačných rodů Sedmi království, na které dodnes nikdo nezapomněl…
I. Hvězda
Když vešla do sálu, oči její matky se překvapeně doširoka otevřely.
„Holčičko, co tady děláš? Proč jsi nenapsala? Vypadáš uchváceně z cesty… Tak už přece povídej!“ přiběhla k ní a pevně ji objala.
Ale Ašara neměla síly objetí vrátit. Neměla už síly na nic, potřebovala se uložit a spát. Prospat alespoň tři dny. Ano, to bych potřebovala…
„Můžeš požádat služebnou, aby mi připravila komnaty, prosím?“ s vypětím všech sil požádala matku.
Matka zřejmě vytušila, že nemá náladu se bavit, a tak raději odběhla její žádost splnit. Ašara zůstala v místnosti sama. Rozhlížela se po kdysi tak známých stěnách, nadechovala se kdysi tam známého vzduchu a čekala, kdy začne cítit ten pocit domova. Ale ten nepřišel… Zatím, uklidňovala se. Za pár dní si tady zase zvyknu a všechno bude jako dřív. Tedy skoro všechno…
Její pohled se stočil k oknu, nasměrovaném na nádvoří a uzřela hradby, po kterých se svými sourozenci jako děti zběsile pobíhali, až je matka strašila, že spadnou a už je nikdo nikdy nenajde. Samozřejmě pak měli trochu strach, ale vydrželo jim to většinou tak den dva. A pak zase běhali hradem, až se jim za patama kouřilo. Teď už tu nikdo ze sourozenců není… Všichni se rozutekli po Sedmi královstvích, všichni jsou pryč. A Arthur je kdoví kde… Popravdě mám jisté tušení, ale snad není pravdivé… Přece by neudělal takovou hloupost… Ano, má mu být po boku a chránit ho, ale i v takových okamžicích, kdy si Rhaegar usmyslí něco tak bláznivého?! Co jen je to napadlo… A ta hloupá Starkovic holka. Copak si neuvědomuje, jak to situaci vyhrocuje? Ano, mládí je bláhové a každý udělá sem tam nějakou hloupost… Ale copak museli zajít tak daleko? Vždyť si ji stejně nemůže vzít, když už je zadán Elii… Doufám, že si to Arthur uvědomuje a vštípí mu trochu rozumu, pokud jsou tedy spolu. Ale co si nalhávám. Kde jinde by byl než po boku svého největšího přítele? Věrný jako psík. Ach, ti muži… povzdechla si a zřela služebnou Lennu, která jí přicházela v ústrety.
„Moje paní, vaše komnata je již připravena.“
„Děkuji, Lenno. Běž se taky vyspat, naše cesta byla dlouhá. Určitě už musíš být taky unavená…“ propustila ji Ašara a vydala se do své ložnice.
***
Už je to tolik let, co tady byla… Přejížděla rukou jemně po nábytku a vdechovala vůni dřeva. Pod prsty cítila každý malý kaz, každý škrábanec. Všechno vypadá jako dřív a přece to je jiné. Stejný výhled, stejný nábytek. Dokonce i ta rozečtená kniha zůstala na tom samém místě, kde jsem ji zapomněla… Tak proč se tady cítím jako na cizím místě? Posadila se na postel a svlékla si šaty. Byla ráda, že už má konečně klid od všech. Chtěla být sama. Sama a spát…
Náhle uslyšela tiché klepání. Zaposlouchala se a za pár vteřin se zvuk opakoval.
„Dále!“
Do komnaty nakoukla hlava její matky.
„Neruším tě?“ tázala se opatrně.
Rušíš, odvětila jí Ašara v duchu, ale nechtěla být na matku nepříjemná. Nemůže za to, že si tak zavařila, ani za to, že s takovým spěchem uprchla z Králova přístaviště… Matka byla vždy starostlivá, obětavá a ochotná dětem nabídnout svou hřejivou náruč k utěšení. Taková já nikdy nebudu…
„Sedni si,“ pokynula jí Ašara místo původní nepříjemné odpovědi.
„Lord ze sousedního hradu se zastavil po cestě. Necháme jej tu přespat,“ začala matka a Ašara přemýšlela, kam tím míří. „Přijel z Králova přístaviště…“
Aha… Takže už se to o mně ví?! To mi chce říct? Jak je to možné???
„Král Aerys… Zdál se ti v poslední době víc nervózní než jindy?“ pokračovala matka s pátravým pohledem.
„Aerys? Aerys byl vždycky blázen. Proč?“
„Ser Dalt říkal, že se proslýchá, že Rhaegar unesl dceru lorda Starka…“
„Tak to nebylo… Rhaegar nemá zapotřebí takové věci… Šla s ním dobrovolně.“
„Ale její bratr a otec si pro ni přijeli…“ kousla se matka do rtu.
Ale to já přece vím. Brandon si pro Lyannu přijel do Králova přístaviště. Aerys ho tedy asi dal uvěznit do černých cel…
„On je umučil…“ zašeptala matka se zděšením v hlase.
„Cože?!“
„Lorda Starka upálil a mladého Starka nechal, ať se sám u toho divadla uškrtí…“
Tělo i obličej jakoby jí zkameněly. Cítila se jako socha a jen matce přikyvovala, dokud se nerozhodla také uložit ke spánku a zanechala ji v komnatě konečně samotnou.
Opatrně rozhýbala prsty na rukou… Cítila se podivně strnule a mrtvě. Tak ho nebude mít ani Catelyn Tully, bylo první, co jí prolétlo hlavou. Ale vzápětí se za takovou myšlenku zastyděla. Takový konec mu nepřála. Urazil ji i její city, hrál si s ní jako kočka s myší a zasloužil si klepnout přes prsty. Ale necítila k němu nenávist. Necítila k němu už vlastně vůbec nic. Jen lítost. Tohle byl příliš krutý trest… Pokud tohle byl trest za pouhou snahu o navrácení dcery a sestry zpět, jaký bude trest pro ty, co tuto situaci způsobili?
II. Vlčice
První sluneční paprsky, proniknuvší skrze okno, ji polechtaly na tváři. I skrze oční víčka cítila to teplo, ten žár. Přimkla víčka těsněji a zhluboka se nadechla. Růže… Milovala je a on to věděl. Otevřela oči. Byly všude kolem. Ve vázách i volně po zemi. Několik jich leželo i na posteli a jedna na dosah její ruky na polštáři. Jindy by to považovala za přehnané, laciné a až příliš pompézní gesto, které by ji uvedlo do rozpaků. Ale to bylo tehdy. Teď už je jiná… Teď už ví, jaké je to být milovaná a milovat.
Věděla, že by se měla cítit provinile. Cítila to z pohledů služebných. Měla by se kát a modlit k bohům. Měla by litovat svých rozhodnutí. Ale nelitovala ničeho. V životě nebyla šťastnější, v životě se víc nesmála a v životě v sobě nepociťovala takový žár jako nyní. Věděla, že to není správné, že jedná sobecky a lehkovážně. Ale nikdo a nic ji teď od něj už nemohlo odvrátit. Bohové mě potrestají, napadlo ji čas od času. Ať si. Je zbytečné na to myslet teď. Teď, když zažívám nejšťastnější chvíle života, vzápětí vždy zahnala černé myšlenky.
Rozkošnicky se protáhla v posteli. Nejprve pravou nohu a ruku a potom levou ruku a nohu, až pocítila, jak se jí svaly příjemně napínají.
„Říkali, že je to vlčice, ale protahuje se jako kočka…“ ozvalo se ze dveří vedlejšího soláru se smíchem.
Posadila se na posteli, prostěradla obtočená kolem nahého těla a oplatila mu úsměv. Bylo tak snadné se teď smát. Šlo to samo. Jen ho viděla, měla nutkání se usmívat. A měla nutkání mu skočit kolem krku, kdyby býval nepřišel k posteli sám.
„Já ti dám vlčici…“ zavrčela mu naoko výhružně do ucha a objala jeho horké tělo. Stále se divila tomu, jak z něj může dnem i nocí sálat takové teplo… Je to pravý drak. Můj drak…
Natočil se vsedě k ní a odhrnul jí vlasy z obličeje. Chvíli si ji tiše prohlížel. A pak se jen místo slov usmál. Ale jí to stačilo. Nepotřebovala to slyšet, viděla v jeho očích vše, co nevyslovil.
„Dnes se to stane. Dnes večer…“ pronesl náhle.
Srdce se jí na pár kratičkých okamžiků zastavilo.
„Budeš přichystaná?“
„Ano, budu,“ řekla pevným hlasem.
„A jsi si jistá? Jsi si jistá, že tohle opravdu chceš?“ zeptal se starostlivě a pohladil ji jemně po vlasech.
Zachytila jeho ruku do své a přitiskla si ji ke tváři. Vnímala ten žár, teplý až elektrizující dotyk…
„Ano. Ničím jsem si nikdy nebyla tak jistá,“ zašeptala.
„Dobrá tedy, večer se tak stane,“ políbil ji do vlasů a zamířil ke dveřím.
***
Prostornou komnatu, která běžně sloužila k večeřím celé zdejší sešlosti, nyní osvětlovaly svíce, jejichž měkké světlo v ní vykouzlilo obřadní atmosféru. V zadním rohu místnosti stál improvizovaný oltář Sedmi. Ona se modlila ke Starým bohům, ale strom srdce v okolí samozřejmě žádný nebyl. Ostatně je jedno před jakými bohy se to odehraje…
Rozhlédla se po skrovném osazenstvu. Představovala si to jinak, ale není přece důležité kolik je hostů, ale kdo je spolu s ní hlavní postavou obřadu. Byl tu Oswell Whent, neustále s dobrou náladou, neposednou korunou rezavých vlasů a čertovinou v očích, který právě netrpělivě usrkával ze své číše vína. Opodál seděl zadumaný Arthur Dayne. Byl to pohledný muž, Rhaegarův blízký přítel. Vždy k ní byl laskavý a milý, ač trochu odměřený. Nikdy jí ani v nejmenším nenaznačil, že by nesouhlasil s Rhaegarovým výběrem, ale cítila, že pod jeho mírným úsměvem se skrývá něco víc. Něco, po čem raději nepátrala. Jejich dvě služebné byly oblečeny do svátečních šatů a u oltáře stál neznámý muž, zřejmě kněží.
Růže. Opět byly všude. Na oltáři, na stolech i volně jako dekorace.
„Krásnější ženu jsem nikdy neviděl,“ ozvalo se za ní.
Se smíchem se otočila. Byl oblečen v barvách Targaryenů, které kontrastovaly s jeho světlými vlasy a zářivýma očima.
„Ty šaty jsou mi tak tak…“
Měla na sobě dlouhé tmavě modré šaty s bílou výšivkou. Upnutý živůtek jí zvýrazňoval dekolt a rozevlátý zbytek šatů skoro zakrýval, co měl. Skoro, pomyslela si s pohledem na tvrdohlavě se rýsující břicho. Přes ramena měla přehozen plášť v barvách rodu Starků, který Rhaegar odpoledne odněkud vykouzlil. Její šaty byly improvizací, tak byla vděčná alespoň za kousek domova…
„Ne, vypadáš kouzelně. K dokonalosti ti chybí už jen jedno,“ natáhl k ní ruku, předtím schovanou za zády. Držel v ní věnec spleten z modrých růží.
„Kde je pořád bereš?“ divila se. V okolí neviděla kvést ani jedinou růži… Možná proto, že Rhaegar všechny otrhal, smála se vždy v duchu.
„To je moje malé tajemství,“ uculil se a opatrně jí květinový věnec vsadil do vlasů. „Teď už jsi naprosto dokonalá…“
„Můj pane, můžeme začít?“ přitočil se k nim doposud mlčenlivý kněz.
„Jistě,“ souhlasil a opatrně ji odvedl k oltáři.
Slova kněze nevnímala. Když měla mluvit, Rhaegar jí na znamení stiskl dlaň a ona odříkala naučená slova. Zbytek času se topila v jeho fialových očích.
Nikdy nechtěla nikomu patřit. Chtěla být volná a nespoutaná. Nyní někomu patří, a přesto se cítí volná a šťastná. Teď už nás nic nemůže rozdělit…
III. Princezna
Slyšela, že přijel. Zpráva se rychle roznesla hradem. Mohla se dívat z okna, jak ho vítají, ale raději si sedla do křesla a čekala. Čekala, zda bude mít odvahu konečně za ní přijít a vše jí říct. To, co měl udělat už dávno…
Asi po hodině se ozvalo tiché zaklepání na dveře…
„Elio…“ uslyšela za dveřmi krásný melodický hlas. Ten, který kdysi tak milovala poslouchat. Dnes by si raději zakryla rukama uši, aby neslyšela vůbec nic z toho, co se jí snad chystá říct…
„Elio?“
„Pojď dál…“ odpověděla konečně podivně zastřeným hlasem.
Slyšela, jak se dveře za ní tiše otevřely a pak jeho kroky, mířící k jejímu křeslu. Za křeslem se zastavil.
„Přijel jsem se rozloučit…“ Opřel ruce o opěradlo jejího křesla tak, že jeho ruce dotýkaly jejích ramen. Ten dotyk jí doslova propaloval kůži…
„Tak hodně štěstí,“ odvětila, sama překvapená, jak moc chladně to znělo.
„Mrzí mě to, Elio… Takhle jsem to nechtěl.“
To ji dopálilo. Prudce vstala z křesla a střetli se tváří v tvář. Vypadá jak zpráskaný pes… Dědic trůnu, Drak, Targaryen… A teď se tváří jako malý chlapec, který ukradl z kuchyně kus koláče. Jako Rhaenys, když ji přistihnu, že tahá své kotě za ocásek. Svým způsobem jí to přišlo komické.
„A co my? Na nás jsi nemyslel?“
„Já ji miluju, Elio… Není to jen nějaké poblouznění,“ rozpačitě si prohrábl stříbrné vlasy a v tváři se mu zračilo očekávání. Čeká snad, že ho uhodím? Nebo že mu udělám scénu? To by chtěl? Ano, vypadá to tak. Jak málo mě zná…, uvědomila si najednou. Cítila, jak ji začíná opět bolet hlava.
„Učinil jsem ji svou ženou. Vzali jsme se…“
Sevřel se jí žaludek. To bylo víc, než čekala.
„Tak to by ses asi měl loučit spíš s ní,“ utrousila chraptivě. „Jak sis to vůbec představoval? Představoval sis, že budeme všichni tři žít pod jednou střechou?!“ nevydržela to. Stačil jí jeden pohled, aby věděla, že takto to opravdu nějak bylo…
„Jsi matka mých dětí. Mám tě rád… Nechtěl jsem ti ublížit. Ale… Je to příliš silné,“ podíval se jí se smutný fialovým pohledem do tváře. Konečně měl odvahu jí pohlédnout do očí…
„Tys mě nikdy nemiloval, že?“
V jeho očích viděla lítost. Viděla tam i něhu nebo něco tomu podobného, ale neviděla tam to, co chtěla vidět. Snad to tam ani nikdy nebylo a já si toho jen nevšimla…
„Neodpovídej, prosím… Už není třeba,“ řekla tiše a cítila, jak jí po zádech stéká studený pot. Přešla k oknu a sledovala, jak venku probíhají přípravy armády. Za chvíli půjde do boje… Do boje, za který může to jeho nesmyslné poblouznění.
„A co říká ta tvoje vlčice na to, že můžeš za smrt jejího bratra?“ vyrazila ze sebe najednou jedovatý osten. Nebyla pyšná na to, že použila tento úskok, ale už ta slova nemohla zastavit.
Přes obličej mu přeběhl stín.
„Nechtěl jsem, aby si to vyčítala… Řeknu jí to později. Až bude vhodná chvíle.“
„Vyčítala? Vždyť za to můžete vy dva…“ hořce se zasmála.
Nevyvracel jí to. Jen se na ni beze slova díval, hezkou tvář zachmuřenou. Tu tvář, kterou kolikrát, když v noci spal, s úsměvem pozorovala a jemně hladila tak, aby jej neprobudila. Teď by tu tvář nejraději přetáhla pohrabáčem. Ale to bych musela být jiná. Silnější, zdravější, ohnivější… A taková nikdy nebudu…
„Měl by ses rozloučit s dětmi, než odejdeš.“
„Ano, to mám v plánu. Brzy se vrátím a promluvíme si… Jste tady v bezpečí, budou vás hlídat mí přátelé, bratři královské gardy. Brzy se vrátím…“ sklonil se k ní a obdařil ji letmým polibkem na tvář. Polibek chladný jak led…
Chtěla mu popřát štěstí, ale něco jí bránilo ta slova vyřknout. Štěstí v bitvě, kterou vede kvůli jiné ženě…
„Děti jsou s chůvou,“ řekla jen místo rozloučení.
Naposledy ji ještě obdařil zkoumavým, smutným pohledem. Pak se otočil a vyšel ze dveří.
Zhroutila se do křesla a zachumlala do přikrývek. Cítila se, jako by procházela po vršku Zdi jen v nočním prádle. Byla znavena…
***
Usnula náhle, ani nevěděla jak. Probudilo ji až tiché klepání. Trochu se upravila a vyzvala klepajícího k vstupu do komnaty.
Byl to jen jeden z jejích strážných. Mladý tmavovlasý hoch z její domoviny. Byl tu teprve pár měsíců, ale vším jí připomínal domov. Snědou pletí i tmavýma usměvavýma očima. Ty jí připomínaly Oberyna… Kdyby tady Oberyn byl, bránil by moji čest. Nenechal by to tak… A kdyby byla na mém místě Ašara, tak Rhaegarovi minimálně nafackuje. Ale nejsem ani jako Ašara, ani jako Oberyn…
„Moje paní,“ sklopil zrak a vytrhl ji z přemýšlení s provinilým výrazem. „Chci se jen ujistit, že stále platí ta odpolední vyjížďka, na kterou jste se chtěla vydat s dětmi. Abychom zavčasu mohli připravit koně…“
„Ach ano,“ uvědomila si náhle, co měla ještě dopoledne v plánu. „Omlouvám se… Ale musím to zrušit. Jsem příliš unavená.“
„Chápu, moje paní. Řeknu podkonímu, aby koně nechystal.“
„Děkuji, Martene,“ unaveně se usmála.
Marten se ale k odchodu ještě neměl. Vypadal, že se chystá něco říct. Čelo se mu zachmuřilo a nevědomky se kousnul do rtu.
„Jestli mohu být tak troufalý… Nepřemýšlela jste o tom, že byste se vrátila domů, moje paní? Alespoň na nějaký čas…“
„Prosím?“ překvapeně se Elia chtěla ujistit, že slyší dobře.
„Samozřejmě to není moje věc, jsem si toho vědom. Ale nesvědčí vám to tady, moje paní…“
„Ano, je to troufalé,“ snažila se zpřísnit svůj tón hlasu. „Moje děti jsou Targaryeni, patří sem. A já už sem patřím taky. K rodině svého muže…“ dodala.
Posadila se ke stolku a hledala volný papír k napsání dopisu. Marten ovšem stále stál na místě a vypadal, že ještě neřekl vše, co měl na srdci.
„Zasloužíte si mnohem víc, moje paní…“ řekl náhle.
Elia sebou překvapeně trhla. Přemýšlela, kam svými slovy míří…
„Život není spravedlivý, Martene. A nedostaneme od něj vždy to, co bychom si zasloužili,“ odvětila po chvíli smutně.
„Ale stejně byste měla mít všechno. Vše, co by vás naplnilo štěstím…“
Najednou ucítila na svém rameni teplou pevnou dlaň. Překvapeně ztuhla, ale ten dotyk ji nepálil tak jako předtím Rhaegarův. Naopak příjemně hřál a na chvíli jí přinesl pocit klidu a bezpečí. Na těch pár bláhových vteřin, které trvaly jen pár nadechnutí. A pak se zase všechno vrátila. Svět, ve kterém žila. Svět, ve kterém toto byla od muže jeho postavení velká opovážlivost.
„Martene, tohle nesmíte…“ tiše ho upozornila a jemně se vyvlékla z jeho sevření.
„Omlouvám se, moje paní,“ začervenal se provinile Marten. „Tohle se nemělo stát. Nechal jsem se unést…“
„Nic se nestalo. Nikomu to neřeknu,“ povzbudivě se usmála a Marten to s povděkem přijal a stín z jeho obličeje pomalu zmizel.
„Děkuji, jste tak laskává. Jste nejlaskavější člověk v Králově přístavišti, moje paní,“ uklonil se jí před odchodem.
Když za sebou zavřel dveře, zamyšleně se posadila na postel. Ten pohled… Pohled tohoto druhu jsem už dlouho neviděla. Možná kdysi dávno se na mě tak Rhaegar podíval. Možná, anebo se mi to tenkrát zdálo. Třeba se mýlím i teď… Ale ten dotyk. Že by opravdu ten nebohý chlapec choval ke mně náklonnost? Je to od něj opovážlivost… Opovážlivost a hloupost, usoudila. Ale někde uvnitř ji něco hřálo. Přes to všechno co se stalo, ji však takhle malá poklona od toho chlapce zahřála na srdci víc než cokoliv jiného za posledních pár měsíců.
IV. Hvězda
„Moje paní, chcete se na ni podívat?“
„Ne. Teď ne,“ ochraptěle odpověděla a dál držela svou hlavu odvrácenou. „Odneste ji…“
Ale stejně ji na chvíli zahlédla, když ji služka nesla pryč. Má jeho oči… Unaveně zavřela ty své a odplula do říše snů…
***
S trhnutím se probudila. Zpocená a zároveň promrzlá. Skládala střípky snů, které ji tak rozrušily. Byl tam Arthur… Stál někde v poušti, ve vlajícím bělostném plášti, v ruce držel svůj slavný meč hrdý a nebojácný. A s krvácející ranou v břiše… Viděla i Brandona Starka. Nejprve vysokého, krásného a s tím jeho samolibým úsměvem, projíždějícího se na koni lesy. Poté s provazem kolem krku… V jednu chvíli se v jejích snech objevili ruku v ruce i Rhaegar a to Starkovic děvče. Ve svatebním oděvu se skvrnami od krve a smutnými úsměvy… A viděla i Eliu a její děti. Ležící, vyrovnané v řadě vedle sebe. Bez duše a života… A nakonec viděla Barristana. Bledého a zraněného, lapajícího po dechu.
Byl to jen sen. Ošklivý a živý, ale pořád sen…Kdyby se něco stalo, už bychom se to určitě dozvěděli, snažila se sama sebe uklidnit. Přehodila si přes ramena deku, zažehla svíčku a opatrně se přemístila ke stolu. Namočila brk a začala psát odpověď na Eliin dopis, který dostala před pár dny…
Drahá Elio,
děkuji za Tvůj dopis. Potěšilo mě, že mám opět zprávy o tobě a tvých dětech…
Omlouvám se, že jsem zmizela tak náhle a bez rozloučení. Snad to pochopíš… Už jsem nemohla déle setrvat u dvora. A když jsem se dozvěděla, co se po mém odjezdu stalo… Bylo to správné rozhodnutí.
Mrzí mne Rhaegarovo chování… Láska je opravdu iracionální a nepochopitelná věc. Není to tak dlouho, co jsme se bláhově těšily a připravovaly na turnaj v Harrenově. Pamatuješ? Kolik málo času stačilo, aby se všechno změnilo…
Měla jsi někdy pocit, že stojíš na okraji srázu? Třeba takového, jako máme tady v Hvězdopadu… Jsi sama a jediné co slyšíš, je vítr, který si hraje s tvými šaty a vlasy. Tvoje špičky jsou již ve volném prostoru a tvé paty ještě na pevné zemi. Ani nedýcháš. Protože každý nádech nebo výdech tě může dostat buď do bezpečí anebo blíž ke smrti. Stojíš tam a nemůžeš se pohnout. Nemůžeš udělat ani krok zpátky a nemáš odvahu udělat krok dopředu. A tak tam jen stojíš a díváš se do té bezedné hloubky pod sebou…
Tak přesně takový pocit mám nyní. Nemůžu se hnout z místa… Ale myslím na tebe, Rhaenys a Aegona. Mrzí mne, že nemůžeš přijet i s dětmi za mnou… Tak snad až skončí tyhle hloupé mužské bitvy, brzy se zase setkáme.
Neslyšela jsi něco o Barristanu Selmym? Nemám o něm žádné zprávy. Ani o mém bratru…. Psala jsem Barristanovi dopis, ještě když jsem byla v Královském přístavišti, ale nevím, zda jej neobdržel, nebo jej obdržel a nechce odpovědět. Mám obavu, že to druhé… Někdy bych si přála, aby tohle všechno byl jen sen a já se mohla probudit a zase se vrátit do doby před tím turnajem. Všechno mohlo být jinak…
Ale nebudu tě již unavovat mými stesky. Zase mi, prosím, brzy napiš. Ať vím, že jste v pořádku. Budu na Vás myslet.
Tvá Ašara
Složila pergamen a dopis zapečetila. Snad mi brzo odpoví… Zamyšleně koukala z okna a čekala, až ji znovu přemůže spánek. Ale spánek nepřicházel. Možná se trochu i bála usnout, aby se jí nezdálo něco podobného jako před hodinou…
V. Vlčice
Je mrtvý… Nikdo mi to neřekl, ale stačilo se podívat na pohledy sloužících a bratrů královské gardy, kteří tu zůstali pro mou ochranu. Už se nevrátí… Ale věděla jsem to už dřív. V tom momentě, kdy mě náhle přepadla ta nesnesitelná tíseň a bolest… Chodí kolem mě po špičkách, ale stačí poslouchat. Tak jsem slyšela i o mé rodině… Služebné si mezi sebou špitaly, co jim Aerys udělal. A přede mnou to raději nikdo nezmiňuje. Bojí se snad, že bych se zbláznila žalem? Copak už se nestalo?
Všechno je to moje vina… Kdybych tenkrát na Harrenově udržela slzy při Rhaegarově písni, třeba by si mě nikdy nevšiml… Bylo by to jen chvilkové poblouznění, které by navždy zůstalo v mé hlavě. Můj bratr i otec by žili, já bych se provdala za Roberta a nikdy by nebyla žádná rebelie. Mohla bych znovu vidět Zimohrad. Ach, Zimohrad… Jak bych tam teď chtěla být. Procházet se v zahradách, sednout si ke stromu srdce, projíždět se bezhlavě na koni po lesích… Provdala bych se za Roberta a nikdy bych nezjistila, jaké je to milovat. Láskou, která spálí vše, co jí stojí v cestě… Stálo to za to? Nevím. Byla jsem šťastná. Ano, těch pár chvil opravdu byla. Ale teď už zbyla jen bolest a prázdnota. A skoro všichni, které jsem kdy milovala, jsou mrtvi…
Vláčným pohybem natáhla ruku k nočnímu stolku, na kterém stále ještě trůnila kytice modrých růží. Poslední, které mi dal… Opatrně se posadila a vytáhla jednu z růží. Krása květin je prý pomíjivá. Zvláštní a ironické, že tyhle vydržely nakonec déle než člověk, který mi je dal… Náhle pocítila bolestivé píchnutí v břiše. Něco je špatně… Ani nedutala a čekala, až bolest odezní. Ale ta se naopak stupňovala. Na čele se jí zaleskly krůpěje potu. Tohle se nemůže dít. Ještě je brzo… Teď a tady se to nemůže stát. Vždyť tu jsou jen dvě služebné a pár rytířů královské gardy! Eddard pro mě určitě přijede. On ještě žije. Přece by mě tady nenechal. A vezme mě na Zimohrad. Domů… Musím vydržet do té doby, rozhodla se a zatnula zuby, přesvědčená, že když si té bolesti nebude všímat, odezní.
Ale za pár vteřin jí projela další vlna bolesti, silnější než ty předtím… Uniklo jí nechtěné vyjeknutí a zaslechla, jak služebné běží k její komnatě. Její čas nastal…
VI. Hvězda
Chodila tam, když nebyl nikdo poblíž. Aby ji neviděli. Sama nevěděla, co bude zrovna cítit. Jestli se to změní. Chtěla by, ale nevěděla jak. Tiše otevřela dveře komnaty a přistoupila k postýlce. Spala, šedé oči zavřené. Vždycky byla raději, když spala. Nemohla se do těch očí podívat. Znovu ne… Ne teď. Ze spaní se jí jemně třepaly řasy. Jemně snědou pleť zrůžovělou na tvářích. Pokoj byl naplněn tou zvláštní vůní. Čistou a jemně nasládlou.
Pomalu k ní natáhla dlaň, tak aby ji neprobudila. Teď ji můžu zardousit polštářem nebo pohladit… Neudělala ani jedno. To první nechtěla, to druhé nemohla. Náhle sebou stvoření v postýlce zavrtělo. Ašara rychle stáhla ruku zpět. Probudila se a upřela na ni ty své oči.
„No co koukáš?“ zašklebila se na ni Ašara. „Máš stejně troufalý pohled jako tvůj otec, to ti teda řeknu.“
Stvoření jí samozřejmě neodpovídalo a jen dál upřeně koukalo.
„Nevíš, co říct? Pokud jsi po své otci, tak se to brzo naučíš…“ pokračovala Ašara ve svém monologu.
Dítě se místo odpovědi usmálo. Ten úsměv… Má stejný úsměv jako Arthur. Jako já…
„Strýc Arthur by se ti líbil. Asi víc než já. Až přijede, třeba ti vymyslí jméno…“
Rhaegar je prý mrtvý, ale o Arthurovi takové zprávy nikdy nepřinesl. Takže žije. Třeba už se konečně vrátí domů… Chyběl jí. Každou noc se za něj modlila. Za něj, Eliu, její děti a Barristana.
V tu chvíli uslyšela z chodby rázné kroky mířící ke komnatě. Rychle uskočila ke dveřím, které komnatu spojovaly s tou její…
***
Taktak stihla shodit boty a zavrtat se do pokrývek. Ty kroky nemířily k pokoji dítěte, ale k jejímu.
Byla to Lenna, která se objevila za chvíli v jejím pokoji.
„Má paní, přijel vás navštívit rytíř ze Severu…“
„Rytíř ze severu? Kdo je to? Představil se?“ se zájmem zeptala Ašara.
„Jeho jméno bohužel nevím, má paní… Je s vaší matkou v saloně, ale chceme mluvit i s vámi. Je vysoký a docela hezký. Má milé světlé oči, moje paní,“ zahihňala se Lenna.
Ale Ašara už ji dál nevnímala… Je to opravdu možné? Dostal můj dopis? Ale co mu řeknu o tom dítěti? Možná mě pak zavrhne… Nebo mě už zavrhl a přijel mi to říct osobně, ale proč by takovou dlouhou cestu vůbec podnikal? Navíc v těchto časech… Ne, určitě by sem nejel kvůli tak nepříjemné věci, on takový není.
„Tak co stojíš? Běž pro něj, ty hloupá,“ popohnala chichotající se Lennu.
V rychlosti se převlékla do lepších šatů a umně si vytvořila upravený, ale přirozeně vypadající účes. Vytáhla z knihovny jednu z knih a posadila se s ní do křesla. Nalistovala jednu ze stran, ale slova na ní vůbec nevnímala… Konečně uslyšela rázné zaklepání. Srdce se jí zastavilo.
Zhluboka se nadechla. Pomalu vydechla. „Dále!“ zvolala třesoucím se hlasem.
Dveře se otevřely…
V prvním okamžiku jej nepoznala. Dívala se do těch cizích, šedých očí a té mužné, zarostlé tváře a přemýšlela, proč ten muž přišel. Byla zmatená. A také zklamaná….
„Moje paní,“ uklonil se jí a zvedl k ní oči. Šedé a trochu… Nesmělé? Ten pohled poznala…
„Eddarde…“ překvapeně hlesla. Samozřejmě, Lenna mluvila o opravdovém Severu, zatímco já myslela všechna místa Západozemí na sever od Hvězdopadu…
„Ano, lady Ašaro. Je to již dávno, co jsme se naposledy viděli,“ pokusil se o úsměv, ale moc mu to nešlo. Bylo vidět, že jej něco tíží. Něco mu bránilo v tom, aby ten úsměv byl upřímný.
„Jistě. Na turnaji v Harrenově. Byl jste tak milý chlapec…“ usmála se při té vzpomínce.
Pátravě se na ni podíval. Ví to? prolétlo jí náhle hlavou. Ví o mně a Brandonovi? Ví snad o tom dítěti?! Není možné, aby to věděl… Tak proč je proboha tady?
„Lady Ašaro, raději bych tady byl v jiné záležitosti… Posaďte se, prosím…“
Splnila jeho požadavek a čekala na vysvětlení.
Odhrnul svůj kabát a odepjal od pasu pouzdro na meč. Rychlým pohybem vyndal meč a položil jí ho k nohám.
„To je…“ uvědomila si. „Co to má znamenat?!“
„Ano, je to Úsvit. Patří vám.“
„Ne, patří mému bratru. Kde je Arthur?! Vy jste ho zajali?“
„Váš bratr… Váš bratr je mrtev, lady Ašaro. Mrzí mě to…“
„Můj bratr je nejlepší rytíř Západozemí!“ přerušila ho. „Nic takového není možné…“
„Bohužel… Je mi to líto.“
„To vy?“ vydala ze sebe přiškrceným hlasem. Ten nesmělý milý chlapec, který se mě bál požádat sám o tanec mi zabil bratra… Cítila, jak se jí zvedá žaludek.
„Ne, to není možné. Vy lžete!“
Arthur se vrátí. Není lepšího rytíře než Arthura. Musel si ho s někým splést. Ale ten meč…
„Váš bratr bojoval jako muž. Jako rytíř. A tak také zemřel… Byl věrný až do konce.“
„Nechci to slyšet… Už mlčte, prosím.“
„Opravdu mne to mrzí… Ale musel jsem chránit svou sestru, ona…“
„Sestru?! Vždyť ta za to může! Všichni jsou mrtví. Kvůli ní…“ Už nemohla udržet slzy, samovolně jí stékaly po tvářích.
„Opravdu bych se s vámi rád setkal za jiných okolností. Věřte mi… Vždyť Aerys zabil mého otce a bratra! To jsme nemohli nechat jen tak…“
Neodpověděla. Nemohla uvěřit, že její bratr se už nevrátí… Nevrátí se a nepojmenuje to dítě ve vedlejším pokoji. Ani jí nepomůže se s ním sblížit. Už nikdy neuvidí jeho rozpustilý úsměv… Zase se jim to podařilo. Zase mi zlomili srdce…
„Běžte… Nechte mě prosím o samotě…“ zašeptala tiše.
Jen pokýval hlavou a vydal se ke dveřím.
„Eddarde?“ napadlo ji ještě. Když už je tady, musí se dozvědět všechno…
„Ano, moje paní…“
„Neslyšel jste o Barristanu Selmym? Nepotkal jste jej?“ zeptala se opatrně. S malou, maličkatou naději. Přece nemůže být všechno až tak zlé…
„Barristan Selmy? Ach ten bojoval v bitvě u Trojzubce… Byl těžce raněn…“
„Takže žije?!“
„Ne, je mi líto. Jeho stav byl velmi špatný… Odjel jsem sice brzo po bitvě, ale jsem si jist, že zemřel. Lituji, že pro vás nemám lepší zprávy…“
Ale Ašara mu už neodpověděla. Už neslyšela, jak se rozloučil, ani jak se za ním dveře zavřely. Už neslyšela nic…
***
Den právě začal vyhrávat nad temnotou noci a okolí se pomalu začalo zalévat mdlým světlem. Stromy se začínaly rýsovat na pozadí obzoru a ptáci začali zpívat své smutné písně. Kráčela tiše, ale pevně. Věděla, kam jde. Nespěchala. Ostatně nebylo kam. Čas byl nyní něčím, co jí už bylo naprosto lhostejné. Košík s dítětem nechala u jednoho stavení, žili tam dobří lidé. Až se za pár hodin probudí, budou překvapeni, ale jistě se zachovají správně…
Pár metrů od ní stromy již odkrývaly krásný výhled. Výhled do krajiny, na svítající slunce. Vyšla z lesíku a sledovala tu tichou nádheru. Slyšela, jak moře dole naráží na úpatí srázu, cítila svěží mořský vzduch. Sůl a písek. Přišla blíž…
VII. Princezna
Probudil ji každý podezřelý zvuk. Věděla, že tu nejsou v bezpečí. Odjeli by už dávno, nebýt Aerysovy paranoie, se kterou je zde držel jako rukojmí. Rhaegar je mrtvý. Teď půjdou po nás. Je to jen otázka dní, než se rebelové dostanou až do Králova přístaviště… Větší strach než o sebe měla o ně. O své děti… Pohlédla na postýlku, ve které spal malý Aegon. Tiše a spokojeně, s nevědomostí nevinného dítěte. V její posteli spala malá Rhaenys, ta už vycítila, že se něco děje. Zakázala služebným cokoliv o Rhaegarově smrti před dětmi zmiňovat, ale holčička si všimla nepokojnosti své matky a divných pohledů okolí. Snažila se ji uklidnit, ale úplně se to nepodařilo. Jednou jí to budu muset říct. Brzy… Ale teď ať si ještě užije sladký a čistý spánek. Ona spát nemohla. Nespala pokojně již několik dní. Děti nechala přestěhovat do své komnaty a nevycházeli z ní. Nebýt Martena, kterého nyní učinila velitelem své stráže, jistě by se již dávno zhroutila. Věrný a laskavý Marten… Kde bych bez něj byla. Před pár dny se ji pokusil políbit… Vyvlékla se. Objetí přijímala, ale polibky ne. Rhaegar je mrtvý, i to jeho děvče. Ale nyní není ten správný čas na lásku. Nejprve musí ochránit své děti. Ale byla ráda, že jej má po svém boku. Netušila, kde se v tom mladíkovi, kterého před pár týdny považovala za sotva odrostlého chlapce, vzala ta zodpovědnost a klid, ale byla za to vděčná. Choval se jako muž. A ona se několikrát přistihla, že jej s úsměvem pozoruje, když mluví s jejími dětmi…
***
Probudil ji další zvuk. Nejprve v sebeobraně objala pažemi své tělo, ale pak si uvědomila, že to bylo klepání. Dvě rychlá zaklepání, následovaná dvěma zaklepáním s větší prolukou. Marten. Rychle otevřela dveře a vpustila ho dovnitř.
„Stalo se něco?“ vyděšeně se zeptala. Byla noc a on se vždy snažil je nechat v klidu vyspat…
„Musíme odjet. Co nejdřív! Už jsou tady…“
A opravdu. Když se zaposlouchala, slyšela z hradu i okolí šum a hluk…
„Ale ještě nejsou v hradu. Ještě můžeme odjet. Ale musíte se přichystat hned. Už jsem se domluvil s podkoním… Ještě si sbalte nějaké věci a za chvíli vyjedeme. Musíme pryč, než se dostanou dovnitř hradu!“
„Ale Aerys nás nepustí, Martene…“ zoufale ho chytla za paži. To by nás raději zavřel do černých cel, než aby nás nechal odjet zpět do Dorne…
„Elio,“ vzal její obličej do dlaní. Vůbec poprvé ji oslovil jménem… „Aerys je mrtvý. Jaime Lannister ho zabil, ta zpráva se už pěkných pár chvil nese hradem. Je tu zmatek. Nikdo si nevšimne, když hned zmizíme. Ale tady zůstat nemůžete. Všechno jsem zařídil, jen si sbalte věci a buďte připraveni.“
„Dobrá, vzbudím děti a sbalíme se,“ přikývla poslušně. „Ty ještě někam jdeš?“ uvědomila si, když viděla, že Marten míří ke dveřím.
„Ano, musím ještě něco zařídit. Za chvíli jsem zpátky,“ usmál se na tím hřejivým úsměvem, který ji dokázal spolehlivě uklidnit. Ne však teď…
„Nechoď… Zůstaň tu, prosím, s námi…“
„Za chvíli se vrátím, slibuju…“ přistoupil k ní a krátce ji objal. Víc si nedovolil, vzal si ponaučení z minula, když ho odstrčila.
„Děkuju,“ zvedla k němu oči. „Děkuju, že jsi tady s námi a že nás odsud dostaneš…“
„Neodpustil bych si, kdyby ne…“ pohladil ji po vlasech.
V té chvíli neslyšela šum z hradu, neviděla pochodně nepřátelských vojsk, vjíždějících do města… Viděla jen Martenovy tmavé usměvavé oči. Přitiskla své rty na jeho. Byly hřejivé, stejně jako vše na něm. Hřejivé a příjemné. Voněl po písku a slunci. Voněl jako domov.
„To nemusíš…“ zašeptal, když se od něj odtrhla.
„Ale já chci,“ usmála se na něj. „A vrať se.“
„Vrátím. Nikomu jinému neotvírej!“ políbil ji do vlasů a odešel.
***
Probudila děti, sbalila jim pár věcí a čekala. Rhaenys vzrušeně žvatlala a stále se vyptávala, ale Elia jen napjatě poslouchala zvuky, linoucí se z různých míst hradu. Věděla, že jsou už blízko, ale z chodby žádné podivné zvuky nepřicházely… Ještě je čas. Marten se za chvíli vrátí a utečeme.
Kroky. Najednou je uslyšela. Byly rychlé a netrpělivé. A mířily chodbou k její komnatě…
Epilog
Náhle za sebou uslyšela šum. Překvapeně ucouvla od okraje srázu. Nechtěla, aby ji někdo viděl. Nechtěla, aby s ní byl někdo při tak osobní chvíli… Musím se ho zbavit a teprve pak to udělám…
„Stalo se něco?“ ozvalo se za ní a když se ohlédla, uviděla drobného vesnického chlapce.
Měla sucho v krku…
„Co se stalo? Někdo skočil ze srázu?!“ napadlo ho náhle. „To se tady stává často…“ pokýval hlavou jako dospělý. „To asi ta válka…“
Hrdlo jí stále nedovolilo promluvit, tak jen neznatelně přikývla.
„Kdo to byl?“ nepochopil její přikývnutí
Neodpověděla. Nevěděla, co říct a nechtěla s ním mluvit… Chtěla, aby odešel pryč. Co tady vůbec dělá tak brzo ráno a sám? Vždyť je to dítě… Kde má rodiče?!
„Nebyla to paní z hradu? Lady Dayne?“ přerušil její zamyšlení. „Já ji tedy ještě nikdy neviděl, ale všichni říkají, že je moc krásná. Ale teď je prý ta paní moc smutná… “
Kdybys jen věděl… pomyslela si v duchu.
„Babička povídala, že se šeptá, že porodila dítě. Muži, který nepatřil jí… Prý chodí jako tělo bez duše. Nevím tedy, co to přesně znamená, ale zní to strašidelně. Nemyslíte?“ vykulil na ni své velké, dětsky bezelstné oči.
Při jeho slovech jí na mysl vytanuly vzpomínky. Vzpomínky, co ji v noci nenechávaly spát. Vzpomínala na Královo přístaviště a dvorní intriky, které jí byly z duše protivné. Vzpomínala na svého bratra, který už není… Vzpomínala na Harrenov, kde ještě byla šťastná. Ale to štěstí trvalo jen chvíli a bylo falešné. Vzpomněla si na věrného dobrého Barristana, jehož city přehlédla a zranila jen kvůli své hlouposti. A ano, vzpomínala i na Brandona Starka. Toho darebáka s okouzlujícím úsměvem a ocelově šedýma očima. Stejnýma jako má jejich dcera… Moje dcera…
„Takže to byla ona?“ vytrhl ji z myšlenek chlapec a zvědavě čekal na odpověď. „Je paní Ašara mrtvá?“
Koukala na něj se zmatkem. Chtěla říct, ne, ale slova jí uvízla v krku a najednou cítila, jak její hlava přikyvuje…
„Ano,“ vydala ze sebe přiškrceným hlasem. „Ano, Ašara Dayne skočila z útesu. Ašara Dayne zemřela.“
„Aha, tak by asi někdo měl poslat zprávu na hrad… Počkejte tady, zaběhnu pro babičku,“ řeklo jí dítě a rozběhlo se opačným směrem, než přišla ona.
Dívala se, jak mizí za lesíkem a cítila, jak jí pomalu padá ze srdce ten těžký kámen, který se tam usídlil před několika měsíci.
Ano, Ašara Dayne už více není. Kdysi Ašara Dayne, vyhlášená kráska, které muži padali k nohám, veselá, upřímná a mnohdy až lehkomyslná. Dnes ta Ašara Dayne, co má nemanželské dítě s neznámým mužem. Ta už je pryč…
Cítila, jak se jí po tváři začíná rozlévat úsměv. Pocit, který už několik měsíců nepoznala. Najednou se cítila zase jako živá. Najednou byla zas volná…
Zachumlala se do svého kabátu a šla k domu, kde schovala svou dceru. Odejdou a už se nikdy nevrátí, protože tohle je rodiště Ašary Dayne a ona už není Ašarou…
Jako je tento příběh koncem, tak je i začátkem. Začátkem nové éry Západozemí s novou vládnoucí linií. Je to startovní čára pro nové „hvězdy“ u dvora. Ale ty, se kterými jsme se rozloučili, nebudou nikdy zapomenuty. Zůstanou v legendách a v myslích těch, jež je milovali.