Povídka č. 11 (11. kolo)

Fate Ice/Fire

 

            Nastal čas. Zúčastní se sedm čarodějů. Tito „Páni“, za použití pomocníků ze sedmi jednotlivých řádů nazývaných „Služebníci“, spolu zkříží meče za jeden jediný Svatý Grál. To je válka o Svátý Grál.

SABER

            Zříceninami ulic z šedivého kamene hučela s kvílením hejna zářivě bílých chuchvalců vloček, které ledové vichry zimy roznášely do zejících oken a dveří rozbitých domů. V sílícím větrném proudu padajícího sněhu bylo pořád těžší rozeznat nezřetelné tmavé stíny zbytků staveb. Nízké šedivé nebe splynulo s obzorem tyčícím se kousek nad černými ruinami.

Violantě se nohy bořily po kolena do studeně pálivé bílé hmoty, jak se snažila utíkat co nejrychleji. Běžela skrze ruiny prastarého bankovního města. Nekonečné řady trosek domů, spadaného kamení, dlažebních kostek a výmolů se míhaly kolem ní. Připadala si jako na hřbitově. Což není tak daleko od pravdy. Braavos se stal hrobem během Dlouhé noci.

Uslyšela křupnutí. Zjistila, že rozšlápla černou spálenou lidskou lebku. Nezajímalo ji to. Tenký červený plášť za ní vlál jako dračí jazyk. Za sebou slyšela hlasy pronásledovatelů. Stočila se doprava na most přes zamrzlý kanál.

Bedlivě sledovala temná zákoutí rozbořených domů, kterými šla. Napjatě očekávala, že se z trosek vyřítí někdo z inkvizitorů.

            Oh, ano, hrůzy, které byly všude. Temné, pokroucené, číhající na to, až budou moci pozřít i to poslední, co zbylo z jejího kdysi hrdého řádu. Rok co rok jich bylo stále méně. S tím, jak zima trvala mnoho let, víra v R’hllora slábla a stejně i síla jeho stoupenců.

Inkvizice, jak se nazývali uctívači démonů ze severu, už pochytala drtivou většinu rudých kněží, ale i uctívačů Sedmi, Starých bohů nebo Potopeného boha. Vrahové mnohotvářného téměř vymizeli.

Nicméně R’hllor se bránil. Tisíce inkvizitorů již padlo za oběť Pánu světla, slyšela dokonce příběhy, že ve Volantisu Nejvyšší kněz vyhlásil srdcovou výpravu s cílem očistit svět od kacířů.

Po tom, co nastala Dlouhá noc, se lidstvu podařilo porazit nemrtvé a jejich ledové pány, ale svět zaplatil krutou daň. Válka zdevastovala všechny kontinenty a celá království i města se obrátila v prach a popel. Zima už nikdy neskončila a lidé umírali. Poslední hrdina Azor Ahai zemřel spolu se svými protivníky a tak lidstvo pomalu, ale jistě končilo.

Tím zabíjení nepřestalo. Zplozenci Velkého Jiného si nadělali spojence i mezi lidmi, kteří je stále uctívali jako bohy, takže nedlouho potom vypukla další bitva mezi uctívači Velkého Jiného a zbytkem lidí, kteří přežili řádění démonů…

Zrzavé vlasy jí už pokrývala jinovatka. Snažila se dál proplétat uličkami vedle kanálů, stáčet, měnit směr, přecházet další a další mosty. Skoro nepopadala dech, její nohy bolely a těžkly, bok jí píchal, jako by jí do něj někdo vrazil nůž. Vločky jí letěly do očí jako tisíce ostrých jehel.

Cestu jí najednou zastoupil jeden z nich. Stál tam s ledově bledým obličejem, upíral své černé oči plné nenávisti na ni. Tmavý kabát, který nosil, vlál divoce ve větru. Na krku mu visel zlatý řetěz s lebkou, symbol Velkého Jiného.

Pokožka jeho plešaté hlavy byla modrá, až působila dojmem, že je průhledná. Ruce a bezvlasou hlavu měl pokryté tetováním, které se na na dlaních i čele vlnilo jako had.

Když proti ní vztyčil své ruce, znaky na rukou i hlavě zazářily oslnivým modrými paprsky. Z rukou mu vytryskla obrovská vlna ledu, která v okamžiku pohltila stěny zničených domů i tmavou zem.

Rudý drahokam, který měla na krku, v té chvíli zazářil jako červená hvězda. Oslnivé světlo se rozlilo po okolí a změnilo barvu všeho do karmínového odstínu. Led začal tát. Uctívačka R’hllora zašeptala: „Arys.

 

 

Proud rudého světla ozařující ulici se nečekaně změnil ve vír ohně, který se zformoval do podoby tří dračích hlav s protáhlými ústy a plazím pohledem. Zakroutily jazykem a s prudkostí práskly svými krky směrem k inkvizitorovi.

Ten se obalil ledem. Z každé části jeho těla vyrašily dlouhé rampouchy ostré jako břitva, takže připomínal obrovského zmrzlého ježka. Obratně se vyhnul útokům všech hlav, tančil mezi hořícími krky.

V ten okamžik se dračí hlavy znovu otočily směrem k němu, otevřely své chřtány a vychrlily proud ohně. Inkvizitora pohltila vlna oranžových jazyků dřív, než stačil zareagovat. Následně se pak hlavy pohnuly směrem za dívkou v červeném. Zaútočily na další dva služebníky démonů.

Violanta vyrazila znovu kupředu, přeskočila hořícího muže, který křičel v záchvatu agónie, a utíkala dál kamennou ulicí, zatímco za ní doléhaly hněvivé křiky jejích nepřátel. Celé město na ni působilo skličujícím dojmem. Uprostřed ruiny si připadala ztracená a bezmocná, nicotná vedle obrovských kamenných staveb, kde nikdo už desítky let nežil, a dlouhých kanálů, kterými už se nikdo neplavil.

Prudce cukla krkem stranou. Dlouhý ledový kel, který jí měl projet mozkem, jenom rozhrnul pramen rudých vlasů a roztříštil se na kamenných kostkách pod ní, ale roztříštěné střepy změnily směr dopadu a rozlétly se směrem k jejím nohám.

S ostrou štípavou bolestí jí ledové jehly probodly obě chodidla. S bolestným sykotem zavrávorala, zakopla a padla tváří k zemi.

„Hra je u konce, plameňáku.“ ozval se hlas za ní. Otočila se, aby zjistila komu patří.

Proti ní stál muž s uhlově černými vlasy, které silně kontrastovaly s červenýma očima, jež se na ni se škodolibým zájmem upíraly. Kůži neměl tak modrou jako ostatní inkvizitoři, přestože měla bledý nádech. Všimla si, že i jeho oblečení je jiné, muž měl na sobě černou tuniku, která mu v několika pásech pokrývala horní polovinu těla, nohy mu zakrývala bojová černá suknice, ruce měl schované v kožených černých rukavicích. Nos měl zahnutý jako zobák dravce. Obuv měl jako zbytek oděvu černou, s tlustými podrážkami.

Pokusila se vstát, ale podlomily se jí kolena. Nohy ji začaly pálit tak moc, že měla pocit, jako by jí je někdo máčel v dehtu a pálil. Bolest se šířila z chodidel do celého těla, v hrudi cítila silný chlad, který jí nedovolil ani dýchat. Zakašlala.

„Zbytečná snaha, chlad z mého ledu pronikne do celého těla, pomalu se začne krást vnitřkem tvých žil.“ Zasmál se a kopl ji do obličeje. Ona se zhroutila na zem. Z nosu jí tekla krev.

Dupl jí na břicho takovou silou, že ji málem donutil ze sebe vyzvracet vlastní žaludek. „Cítíš to?“ zeptal se jí s potěšením, zatímco spodek svojí nohy zavrtával stále hlouběji do jejího břicha. „Lidské tělo je tvořeno ze dvou třetin z vody, vždycky mě zajímalo, co se stane, když ta veškerá voda zmrzne. Led má jinou hustotu než voda, tudíž bych řekl, že se většina tvých vnitřností za chvíli rozprskne jako rajče. Nezbude nic než obrovský červený mastný flek.“

Srdce jí bušilo jako o závod, žaludek měla v jednom ohni. Točila se jí hlava a s velkou námahou se držela při vědomí. Zničehonic ucítila pálení na hřbetu své pravé ruky. Tohle palčivé štípaní ale bylo úplně jiné než mrazivá bolest, která ji mučila. Pohlédla směrem nad své zápěstí, kde se rýsoval jednoduchý náčrt plamenného srdce s trojitou linkou.

Inkvizitor s černými vlasy bleskově odskočil několik yardů od ní. Nechápala proč, dokud ho nespatřila. Měl široká ramena a šlachovité končetiny, a obličej i tělo měl tak přísně stažené, že připomínalo kůži tak dlouho opracovávanou na slunci, dokud nebyla tuhá jako ocel. Na jeho hlavě uzřela jen lem z jemných černých vlasů, které se mu vlnily za ušima, jako stín vrhaný korunou. Stál uprostřed kamenné ulice, jako by zrovna spadl z oblohy. Oblečen byl v pevné plátové zbroji, u pasu mu visel meč schovaný v pochvě. Na hrudi měl vyobrazené plamenné srdce Pána Světla, ale uprostřed bylo černou barvou namalováno něco, co nedokázala rozeznat. To je hlava jelena?

            Oči, modré jako mořské hlubiny za noci, jí nevěnovaly žádnou pozornost, obě se hněvivě soustředily na černovlasého inkvizitora.

„Ty zatracenej..!“ zakřičel naštvaně inkvizitor a v rukou se mu z ničeho zhmotnily obrovské dlouhé ledové rampouchy, které vystřelily rychle proti muži s tvrdým pohledem. Nedostaly se k němu ani na délku paže, když se rozplynuly v prach přímo před jeho obličejem, zatímco on nehnul ani brvou.

V inkvizitorově pohledu se zračil strach, jeho oči s vyděšeným nepochopením hleděly na to, co se stalo. Všimla si, že přes tvář neznámého cizince se jako černo-modrý stín táhnou nakrátko obstřižené kotlety a knír nad jeho čtvercovitou čelistí a pod kostnatými prohloubeninami tváří. Ten obličej se začal naplňovat hněvem.

„Chcípni, šmejde.“ zařval přisluhovač Bílých chodců. Vytáhl dva dlouhé ostré nože z rukávů svého oděvu a vrhl je jeden po druhém na muže se srdcem na hrudi. Ten se obratně oběma vyhnul, chytil je ještě za letu a vrhl je zpátky na protivníka. Ten je zastavil těsně před svým obličejem s triumfálním výrazem.

Do úst ho silně udeřila pěst v železné rukavici. Zuby mu vylétly z úst, bradu měl zbrocenou krví. Nestačila ani zaregistrovat, kdy se k němu cizinec dostal. Malý pramínek krve už tekl na inkvizitorův krk. S bolestí se držel za čelist.

Nositel ohnivého srdce se opět s nadlidskou rychlostí dostal před něj a uchopil ho za krk. Jednou rukou ho zvedl nad zem. Inkvizitor se snažil vykroutit. Uchopil loket ruky, která ho držela, něco zamumlal a z konečků jeho prstů se rozlil proud modré energie po plátech zbroje na paži, jež mu svírala hrdlo.

Energie zmizela stejně rychle jako se objevila. Inkvizitor s bolestným sykotem odtáhl ruce, protože zčernaly spáleninami, a chytal se jednou za druhou. S neskrývanou hrůzou se jeho černé oči dívaly na tvrdý nemilosrdný pohled jeho nepřítele.

„Kdo sakra jsi?“ zeptal se ho se sípavým, tichým hlasem. „Spravedlnost.“ Ocelí chráněné prsty se ještě víc sevřely a trhly dozadu. Z hrdla začala stříkat rudá tekutina. Inkvizitor se bezvládně sesunul na zem. Vystrašená dívka sledovala, jak její zachránce drží v ruce vytrhnutý ohryzek, beztvarou hrudkovitou rudou hmotu, z které se v chladném ranním vzduchu kouřilo. Ocelové sevření se rozevřelo a kus masa spadl s mlaskavým zvukem na dlaždice.

Pod krkem mrtvého inkvizitora se začala zvětšovat rudá louže, stejně jako z odděleného kusu masa, rozlévaly se přes vrásčité dlažební kostky, vytvářely zlověstné kanálky smrti v mezerách mezi nimi a zbarvovaly krystalky sněhu kolem do krvavé barvy. Vločky, které ještě padaly z oblohy, se nenávratně ztrácely v prolité krvi.

Vysoká postava s tvrdým pohledem nějakou dobu, která Violantě připadala nekonečná, sledovala své ponuré dílo kouřící se krve, zborcených kostek a karmínového sněhu s nehybným tělem čaroděje. Potom se obrátil jeho zrak k ní. Bála se ho. Vodnaté oči si ji prohlížely zachmuřeným pohledem, jako by ji nositel plamenného srdce soudil. Najednou úplně změnil výraz obličeje. Tam, kde se před chvíli zračilo nemilosrdné souzení, se objevil neuvěřitelný hněv. Jeho pohled se zaleskl poznáním.

„Ty máš tu drzost, po tom všem, co jsi mi udělala,“ tasil svůj meč. Čepel zvláštním způsobem zazářila v bezbarvém slunečním světle, chvilku červeně, chvilku žlutě, potom bíle. Vzduch kolem ní se chvěl, jakoby žárem, „rušit můj posmrtný klid, Melisandro!?“ Blížil se k ní pomalu, špička meče mířila směrem ke krví zbrocené zemi. Projela kaluží prolité krve. V té chvíli se krev i řada dlažebních kostek, kterou ještě před chvíli skrývala, rozplynuly v popel.
Přistoupil k ní s nenávistným pohledem, tvrdé rysy bez slitování. „Za to, kolik lidí jsem zabil, kolik lidí jsem kvůli tobě zklamal, kolik lidí jsem zbytečně zničil kvůli tobě a tvému falešnému bohu, zemři.“ Zvedl meč nad hlavu připraven jí zasadit poslední úder. Jí do očí vytryskly slzy. „NECH TOHO!!!!!“ zařvala s takovou silou, že její hlas roztřásl vzduch o několik uliček a kanálů dál a přehlušil kvílení sněhových vichrů.

Muž oděný ve zbroji se křečovitě zastavil, jeho meč zůstal stát ani ne palec od jejího čela. V mořské hlubině jeho duhovek se objevilo překvapení, náhle smutek a nakonec lítost, když si uvědomil svůj omyl.

Mladá rudá kněžka ucítila svědění na hřbetu ruky. Když se podívala, co to způsobilo, zjistila, že načrtnutý obrázek ohnivého srdce R’hllora ztratil jeden ze tří obrysů a na její ruce už byl nakreslený jen dvakrát. Při pohledu na tohle a muže stojícího s napřaženou čepelí před ní jí okamžité na mysl přišly legendy, které slýchávala o Svatém Grálu.

„Odpusť mi,” ozval se tlumený hlas neupřímným tónem. Ten se moc často nikomu neomlouval, projelo jí hlavou.

„Takže,” zasunul meč zpátky do pochvy u boku, „ty jsi mne přivolala?” Vločky sněžily na tvář tohohle podivína a zachytávaly se v jeho krátce zastřižených kotletách a kníru. Klečela tam, rudý šat pokrytý množstvím sněhu.

„Asi ano,” odpověděla mu nejistě, stále nevěřící tomu, co se stalo, „kdo jsi?” podívala se na něj, v jejích šedivých očích se zračil tázavý výraz.

 

„Služebník typu Saber,” řekl, stále rozpačitý z toho, že se jí před chvílí pokusil zabít. Zdálo se, že se v její přítomnosti neklidně ošívá. Potom se narovnal a obřadně začal přeříkávat slova jako modlitbu: „Od dnešního dne tvůj osud povede můj meč. A tvůj osud bude jeden s mým. Naše smlouva je nyní uzavřena.”

V pochvě meče to tlumeně zarachotilo. Saber k ní natáhl ruku, aby jí pomohl vstát. Ona ji přijala a s námahou se zvedla s pomocí svého služebníka, a potom, opírajíce se o něj vyrazila směrem k další uličce. Za sebou nechávala šarlatových stop ve sněhu.

 

LANCER

            Plamen svíčky osvětloval knihu, kterou zrovna četl. Tak, takhle to bylo, říkal si v duchu. Jednalo se o několik starších svazků arcimistra Marwyna. Popisoval užití magie při nazírání budoucnosti přes skleněnou svíci.

Tvrdil, že budoucnost je velice spletitá, neustále v pohybu a její cesty se mění. Magie neznala cestu jak odhalit, co se stane v příštích dnech. Ale co se pravděpodobně stane. Přirovnával ji k vanoucímu větru, který jednou vál příznivě a podruhé se otočil úplně jiným směrem.

Navzdory tomu šlo předpovídat události příštích dnů, měsíců, někdy i let. Čaroděj nicméně musel v tomhle odvětví získat určitou praxi. Když už nějakou dobu pozoroval nekonečné proudy času, daly se z nich vypozorovat jisté zákonitosti. Nejjednodušší příklad je třeba východ slunce. Protože slunce se vyšvihlo nad obzor tisíce dnů před tím, dalo se předpokládat, že vyjde i zítra. Pokud člověk pije víno ústy, dalo se předpokládat, že nezačne užívat tento nápoj ušima.

Samozřejmě, pokud chtěl věštec předpovědět, kdo co udělá v příštích dnech, viděl před sebou mnohem větší výzvu. Lidé často jednali impulzivně, nelogicky, jejich kroky řídily takové hnutí mysli jako láska či touha. A pak, existovalo poměrně velké množství lidí, kteří byli naprosto nepředvídatelní.

Nicméně, ačkoliv čaroděj nemohl prohlédnout budoucnost jako by to byla průzračná pramenitá voda ve skleněné lahvi, mohl se bez obtíží, jakmile porozuměl základům, dívat na minulost.

Minulé události byly jako kniha, která jakmile je dopsaná, už se nemění. Člověk vlastně jen sledoval dění, které už se odehrálo a které již nijak nemohl ovlivnit. Celý svět je jeviště a my jsme v něm herci, problesklo mu hlavou.

Zpoza dveří se ozvalo dunivě dřevěné zaťukání. „Vstupte,” promluvil a zavřel těžké desky Marwynova díla. Ve dveřích se objevil muž v hnědém plášti a s kápí za krkem. Když se na něj pozorně podíval, uvědomil si, kdo to je. „Dobrý večer, Edgare, co tě sem přivádí?“ zeptal se ho.

Mistr Edgar byl jedním z jeho nejlepších přátel už od doby, co společně jako učedníci vstoupili do služeb Citadely. Ach, ano, pamatoval si to, jako by to bylo včera. Oba pocházeli z vypálené vesnice poblíž Černovodého proudu, takových bylo v poslední době mnoho.

Se stále trvající zimou se vedly větší a větší války o jídlo a vodu, většina lidí, co mohla se přesunula někam k vodě, kde se alespoň dali lovit ryby, přestože i těch bylo rok od roku méně. Stále se vedly o taková místa boje. Spousta osob považovala za lepší nápad jídlo ukrást ostatním, než riskovat život při lovu, kde byl výsledek nejistý.

Takovým politováníhodným stvořením padl za oběť i jejich domov. Už tehdy oba chlapci projevovali obrovské nadání pro magii. Vrozený dar jim pomohl uniknout z vesnice a souhrou náhod je tehdy nalezly právě kouzelníci ze Starého města.

Pamatoval si ten úžas, když poprvé viděl jeho obrovské hradby. Staré město zůstalo jedním z mála měst neporušených katastrofou, která postihla svět, když se ze severu přivalila smrt. Po porážce démonů svět upadl v chaos, nicméně v Citadele se zachoval skoro stejný řád jako před tím.

Ne, že by se to obešlo úplně beze změn. Magie, kterou dříve příslušníci řádu zavrhovali jako učení, pro které ve světě neexistuje prostor, se stala nezbytnou součástí života. Díky tomu měla Citadela dostatek jídla, ochranu před nebezpečím z venku a řád, jenž zabraňoval anarchii ve vlastních řadách.

Ačkoliv se zachovalo staré použití titulů mistrů a arcimistrů, vlády nad Citadelou se ujímal triumvirát tří arcimágů, kteří rozhodovali o dění ve městě a v jeho bezprostředním okolí. Volili je všichni kouzelníci, kteří v Citadele žili.

Tenhle systém převzali ze způsobu, jakým volila své vedení Noční hlídka, ale s menší obměnou, protože mistři prozíravě nepovažovali za dobrý nápad vložit všechnu moc do rukou jednoho muže. Ostatně sama Noční hlídka v něčem takovém přinášela odstrašující příklad v podobě svého úplně posledního lorda velitele Jona Sněha, který svými ledabylými a unáhlenými rozhodnutími Hlídku zlikvidoval.

Příchod do tohohle ostrůvku naděje změnil jemu a Edgarovi život. Rozšířili tady své vědění, naučili se základům řemesel a pochopili rozlišování dobrého od špatného. Neboť i nyní se Citadela snažila přetvořit svět. Snažila se v tom chaosu najít alespoň nějaký řád.

Oči starého přítele, neurčité barvy balancující na hraně šedé a modré, se na něho upíraly s naléhavým výrazem. Světlé vlasy měl krátce zastřižené, vysoké čelo zkroucené do starostlivých vrásek. Posadil se na židli naproti němu, u okraje velkého dubového stolu. Z polic kolem nich na ně ukazovaly své hřbety knihy shromážděné za poslední staletí. „Dobrý večer, Krayne,“ pozdravil ho hlasem naznačujícím, že tenhle večer je jakýkoliv, ale rozhodně ne dobrý, „co to čteš?“ pokynul bradou směrem k zavřené knize.

„To, co jsem četl mnohokrát před tím, staré pojednání o těch nejprostších základech věštění,“ pravil k němu vesele Krayn. Přemýšlel, proč ho navštívil v tuto pozdní hodinu. „Ale jistě jsi sem nepřišel, abychom mluvili o knížkách. Co se stalo?“

Edgara potěšilo, že nemusí chodit kolem horké kaše: „Jeden z našich informátorů nám včera přinesl důležitou zprávu. Někdo už vyvolal jednoho ze sedmi.“

            Tak přece jen nepřišel jen tak, lišák jeden, pomyslel si Krayn vesele. Zároveň se snažil zakrýt překvapení. „Který?“ zeptal se.

„O přesném druhu nic nevíme, ale arcimágové soudí, vzhledem k pohybům energie, že půjde o nejsilnější hrdinskou třídu. Saber.“

            Ajaj, to je nadělení. Krayna ta zpráva nepotěšila, třída Saber byla ze všech sedmi hrdinských tříd nejmocnější. V boji zblízka se jí žádná třída krom Berserkera nemohla rovnat. Měla absolutní imunitu vůči jakékoli magii, zranit ji mohl jen fyzický útok. Nejhorší ovšem na téhle třídě, jak se alespoň shodovala většina mistrů, je, že jejím příslušníkem bývá věhlasný hrdinský duch, který už za života disponoval mocnou silou. „Jak na tu zprávu reagoval triumvirát?“ optal se ho Krayn po chvilce přemýšlení.

Edgar se unaveně nadechl: „Nepotěšilo je to. Doufali, že Saber vyvoláš ty. Jejich pohár trpělivosti už dosáhl okraje… Už je to šest měsíců, co tě vybrali jako pána za Citadelu, ale tys pořád nevyvolal svého služebníka. Začínají uvažovat, že na tvé místo dosadí někoho jiného. Co ti tak dlouho trvá? Víš, moc dobře, jak si Citadela zakládá na získání Svatého Grálu. Zatím se mi je podařilo přesvědčit, aby ti dali dostatečně dlouhou dobu. Už je nemůžu dál přemlouvat.“

Celí oni, pomyslel si kysele Edgar. Stále jenom kecat, jak by to udělali líp, ale sami se do ničeho pořádného nepustí. Setřásl myšlenky na své nevalné mínění o některých členech Citadely.

            I tací mezi námi žijí, musím se s tím smířit. „Vyvolávání není, jako když kopeš jámu,“ začal Edgar s klidným a trpělivým hlasem, „jde o velice citlivý a složitý proces. Služebníky do tohoto světa povolává Svatý Grál, pán je jen prostředník. Vskutku, už dávno jsem mohl vyvolat nějakého služebníka, kdybych chtěl. Nicméně, jak říkáš, Citadela chce Grál získat, tudíž potřebujeme vyhrát válku. To se nám nepodaří, pokud nevyvolám dostatečně silného služebníka, který nám poslouží lepším způsobem než jako živý štít.“

„Buď si jistý, že já to chápu,“ Edgarův hlas zněl naléhavě, „ale vysvětluj to jim, ne mně. Přece to nemusím říkat zrovna tobě.. Triumvirát chce vidět výsledky, nebudou je zajímat žádná slova, i když jsou pravdivá. Slova jsou vítr. Činy, Krayne, reálné věci, to je, co oni chtějí.“

Krayn byl rád, že jeho přítel mluví upřímně, v dnešní době to byla velmi vzácná vlastnost. „Řekni jim tedy, že služebníka vyvolám dnes večer a již zítra za úsvitu předvedu před ně,“ odpověděl. „Pokud ne, rád své místo dám k dispozici dalším uchazečům.“

Edgar si oddechl úlevou: „To jsem rád, věř mi, není snadné je uspokojit, jsou jak věčně hladoví vlci, neustále kvůli tomu na mne dorážejí. Už čtrnáct dní je to samé: KDY, EDGARE?! KDY UŽ?! Je to k zbláznění.“

Krayn na něj hleděl se soucitem. „Co žena a děti?“ zeptal se ho, aby převedl řeč jinam.

„Mariana je v pořádku, těhotenství jí nedělá potíže, brzy bude rodit,“ řekl s úsměvem Edgar. „Těším se na to, dítě mi bude příjemnou změnou, po tom shonu za několik měsíců.“

„Přeju ti to,“ Krayn se připravil skončit rozhovor, „rád bych ti nabídl něco k pití, ale čeká mne teď vyvolávání, poměrně náročný proces, takže ti bohužel musím říct, abys již odešel.“

„Vůbec mne nijak nevyháníš,“ Edgar se zvedl ze židle a zamířil ke dveřím, „promluvíme si někdy jindy, až se to uklidní. Beztak nemohu dlouho ponocovat, ráno učím. Hodně štěstí, Krayne.“

            „Tobě taky, dobře se vyspi, zasloužíš si to.“ rozloučil se s ním. Edgar za sebou zavřel dveře. Kraynovi projelo hlavou, jak je dobře, že Citadela už dávno zrušila přísahu celibátu. Nic jiného jí také v rámci zachování dalších generací nezbylo. Krayn vstal a odešel k policím. Ohledně svého služebníka měl poslední dobou nápad. Našel totiž jeden velice zajímavý svitek, neskutečně dlouhý, s ještě zajímavějším obsahem.

Autor tam popisoval užití magie v jedech. Dále popisoval, jestli je lepší tu či onu vražednou tekutinu aplikovat na krk nebo zápěstí. Zda se změní účinek, pokud ho člověk vypije nebo vdechne.

Svitek byl nadepsaný Tisíc a jeden způsobů, jak připravit člověka o život. Zůstávalo podivuhodné, že se takový svitek zachoval, ale ještě více udivující bylo staří svitku. Krayn dlouhým zkoumáním papíru usoudil, že musí pocházet z dob ještě před katastrofou, tedy z období, kdy Citadela proti magii brojila.

            Dílo ovšem nebylo podepsané, takže netušil, kdo tuhle velice zvláštní a svým způsobem morbidně zajímavou knihu napsal. Za celou historii Citadely se v ní vystřídalo desítky tisíc studentů nejrůznějšího umění a třetina toho počtu někdy během života studovala jedy, ať už z léčebných či méně počestných důvodů.

Svitek mu ukázal velice zajímavé výjevy jak z minulosti, tak i z budoucnosti. Nic určitého, protože jeho otázky byly chaotické vzhledem k nedostatku informací, a přece jich měl dost, aby se rozhodl použít ho jako relikvii.

Existoval způsob, jak vyvolat konkrétního služebníka, aniž by člověk musel přenechat tento výběr náhodě. Stačilo mít relikvii, která konkrétnímu hrdinovi patřila během života. Jestli Krayn něco z vizí, které mu poslala svíce, pochopil, tak to, že osoba, která tohle vytvořila, by byla velice zajímavý služebník. Jednal intuitivně, rada by ho nejspíš zabila, kdyby zjistila, že hodlá vyvolat hrdinu, o kterém v životě nikdy nikdo neslyšel. Přesto mu něco napovídalo, že to bude dobrá volba.

Připravil vyvolávací kruh, důležitý pro zavolání služebníka. Jednalo se o šesticípou hvězdu namalovanou rudým inkoustem. Lepší by byla krev, ale on na druhou stranu nechtěl riskovat, že by se vyvolávání otočilo proti němu. Krvavá magie, i v takovéhle malé míře, mohla svému uživateli ošklivě ublížit. Velká síla, kterou dokázala vyburcovat, totiž vyžadovala velkou kontrolu. Jediná nepozornost by ho mohla zabít.

Aby zpečetil svou smlouvu, rozhodl se doprostřed položit svitek Tisíc a jeden způsobů, jak připravit člověka o život společně se svým řetězem. V poslední době už málokdo neměl na svém řetězu valyrijskou ocel, tedy alespoň materiál, který se snažili vydávat za valyrijskou ocel, na znamení magie a okultních věd.

Jeho řetěz ale krom článku značícího kouzelníka mimo kategorie měl ještě několik dalších článků. Nosil stříbrné články na znamení svého mistrovského léčení, to se stále považovalo za samostatný obor. Magie hodně rozvoji lékařství pomohla. Sám Krayn ovládal poměrně vzácný druh regenerace, kdy dokázal z buněk nemocného vytvořit novou ruku či nohu, většinou mu k tomu stačil jako materiál třeba kus krávy nebo prasete. A dva články měl z obyčejného kovu, na znamení toho, že se věnoval také umění válečnému.

Cvičil se v boji s mečem, veliká vzácnost u všech čarodějů, kteří spoléhali na svá tetování, díky kterému mohli použít zaklínadlo samotnou myšlenkou. Ovládal dobře také lukostřelbu, boj s kopím i sekerou, a vyznal se v teoretických základech strategie i taktiky.

V Citadele se tomuhle oboru věnovala poměrně malá skupinka lidí, protože veliké zdi vědění dnes skoro nic neohrožovalo, ale přesto stále svět byl dosti nebezpečné místo a Citadela nikdy nic neponechávala náhodě. Možná proto jejich řád přežil jak invazi Aegona Dobyvatele, tak vpád Jiných z ledového severu.

            Prohlížel si svoje dílo. Neměl mu už co vytknout. Teď všechno záleželo na tom, jestli bude jeho vyvolání dost zajímavé pro služebníka, kterého chce povolat. Bývala to dosti pyšná stvoření, jenž vyžadovala, aby aby jich páni byli hodni. Proto možná tak často měli pán i služebník velice podobnou povahu.

Začal pomalu odříkávat vyvolávací formuli, jeho prsten na levém ukazováčku zazářil zlověstným zeleným světlem. „Zbraň tvá bude ovládat můj osud. Ty, jenž prodléváš v útrobách Svatého Grálu, přistoupíš-li na mou vůli a touhu, odpověz mi. Přísaha zde pronesená. Já jsem symbolem řádu ve velkém světě. Jsem ničitel chaosu ve velkém světě. Tobě, sedmi nebesům, jež nesou velkou trojici, vyjděte z kruhu zapomnění,“ plameny osvětlující místnost se začaly chvět, po zdech tančily stíny, následný otřes síly začal tahat knihy z polic. Teď opatrně. „Ó strážce rovnováhy!“ zakřičel na závěr.

Následující výbuch světla byl oslepující, náhlý poryv čar roztřásl krovy malé knihovny a rozezvučel zdi kolem.

Z ramenou mu vlál plášť z bledě rudého hedvábí a košili měl zpevněnou překrývajícími se řadami měděných destiček, které se ve světle plamene leskly jako tisícovka zlatých mincí. Na jeho vysoké pozlacené přilbě bylo měděné slunce. V levé ruce třímal kulatý štít s naleštěným kovovým povrchem ozdobený sluncem a oštěpem.

V pravé držel pevným stiskem dlouhé kopí. Zvláštní kopí. Celé ho totiž pokrývaly purpurové šupiny s nádechem barvy pomeranče. Zářily červeno-oranžovou barvou. Nejpodivnější věcí bylo, že v místě, kde měl oštěp mít hrot, Krayn viděl zlověstně vyhlížející hadí hlavu s rozevřenými ústy, v nichž poznal spousty bílých zubů, ostrých jako nože. Oči hada se nehybně upíraly ke stropu. Stejně jako zbytek těla i oči zářily pískovým světlem. Muž měl obě dlaně schované v červených kožených rukavicích.

Krayn obdivně pozoroval své mistrovské dílo. Ticho prolomil nečekaný smích, nositel kopí se začal pobaveně třást.

„Osud má zvláštní smysl pro ironii,“ ozval se z pozadí přilby hlas silně zabarvený jižanským přízvukem, „kdo by si kdy pomyslel, že budu znovu vyvolán na místě, kde jsem studoval. Taková nostalgie…“ zarazil se a podíval se na Krayna. „Koukám, že mne vyvolal zajímavý pán.“ Přejel pohledem po řetězu ležícím dosud na zemi.„Myslel jsem, že mistři magií opovrhují. Co si pamatuji, tak jenom s Marwynem se o ní dalo mluvit. Zvláštní doba.“

Kraynovi už začalo pomalu docházet, koho to vlastně vyvolal. Tomu se říká trefa do černého, zaradoval se v duchu a hned mu odpověděl: „Časy se změnily, Citadela je teď centrem magie, Marwyn se nakonec stál vůdcem řádu.“

„Ó, tak panáček se nám takhle vyšvihl,“ reagoval na tu zprávu s potěšeným překvapením jižan. „Nejvíce opovrhovaný mistr nakonec poroučí těm, co ho nenávidí. Co bylo příčinou těchto zajímavých událostí?“

Pustil kopí, luskl prsty a štít, kopí a helma se rozplynuly. Krayn se díval do snědé, ostře řezané tváře s tenkým klenutým obočím nad velkýma, černýma a lesklýma očima, které připomínaly jezírka uhelného oleje. Jen pár nitek stříbra kazilo množství lesklých černých vlasů, běžících do středu čela ve špici stejně ostré jako služebníkův nos.

Krayn se pustil do vysvětlování: „Svět se změnil. Démoni se prohnali všemi zeměmi. Mnoho lidí zemřelo. Citadela si uvědomila, že svět potřebuje magii, stejně jako magie svět,“ Krayn se posadil naproti snědému hrdinovi. „Předpokládám, dle tvé zbraně, že patříš do třídy Lancerů.“

„A já předpokládám, že jsi ten, kdo mne vyvolal,“ Lancer si ho měřil s neskrývaným zájmem, „dostal jsem to zajímavého pána. Ale kam se poděly mé dobré způsoby, měl bych se představit..-“

„Není třeba,“ přerušil ho Krayn, „myslím, že tvá zbraň a tvůj přízvuk mi napověděly, kdo ve skutečnosti jsi.“ Mělo mi to dojít dřív, napomenul sám sebe. Citadela vedla záznamy o významných lidech, kteří v ní studovali. Kdo jiný mohl napsat takový svitek než on?

Lancer si všiml svitku, který stále ležel uprostřed vyvolávacího kruhu, zvedl ho a přitom podal řetěz zpátky Kraynovi, který jej přijal. „Ach, moje prvotina, kterou jsem napsal během svého studia v těchto zdech,“ zavzpomínal nahlas Lancer a podíval se na Krayna, „div, že jste to nespálili.“

„Mí předchůdci by to bezesporu udělali,“ přiznal Krayn, „ale zdá se, že Marwyn zajistil jeho zachování. Musím přiznat, že by byla škoda něco tak hodnotného spálit. Jde o velice zajímavé a ojedinělé dílo. Nevěděl jsem, že jsi projevoval zájem i o magii.“

            „Jen o využití čar při zabíjení,“ opravil ho Lancer, „totiž, některým jedům lze poupravit vlastnosti kouzly takovým směrem, že úplně změní jejich využití. A nejen to, lze pak i vytvořit lektvar na ovládání mysli, nápoj, co posiluje smysly a nebo to, co chtěl já, žíravinu, která způsobí neuvěřitelné bolesti tomu, jehož kůže se dotkne.“

„Je vidět, že disponuješ ohromujícími znalostmi,“ uznale pokýval hlavou Krayn, „jsi schopný napodobit magii, i když jsi teď jen spirituální bytost?“

Lancer se zatvářil zamyšleně: „Jen do určité míry. Lancer je třída, která stejně jako Saber disponuje imunitou vůči magii, dokonce ještě větší, tudíž moje schopnosti budou dost omezené… Možná kdybych zkusil trochu procvičit nějaké kletby, ale to bude tak všechno. Jestli jsi chtěl čaroděje, měl sis vyvolat Castera.“

„Ujišťuji, že jsem s tebou spokojen, princi,“ řekl Krayn. „Snad jen… válka o Svatý Grál, co všechno víš?“

„Svatý Grál nám více či méně vysvětlil pravidla během vyvolávání,“ odvětil Lancer, „například nám dal znalost všech současných jazyků, což je důvod, proč si tak dobře povídáme, i když já pocházím z úplně jiné doby.“

            „Vidím tedy, že jsi v obraze,” poznamenal Krayn. Prohlédl si svá znamení na ruce, musel se usmát, protože tam měl vytvořené tři články řetězu. To ke mně sedí, blesklo mu hlavou. „To nám ušetří spoustu času.“

            Lancer se zasmál: „Vidím, že nechodíš kolem horké kaše, budeme si rozumět, já rád také jdu přímo k věci,“ potom se žíznivě rozhlédl po stole. „Pamatuji si, že pití bylo v Citadele vždycky trochu problém sehnat, ale nemáš tu někde trochu vína?“

Krayn v odpověď mávl rukou, do ní mu přiletěla lahev, potom mávl druhou a objevil se v ní pohár. Naplnil ho tekutinou a podal princi, který ho s chutí vzal do dlaní a smočil v něm rty.          „Právě jsi dokázal, že jsi hoden být mým pánem. Muž, který má takhle dobrý nápoj, mi může beze studu rozkazovat,“ pořádně si prohlédl lahev a několikrát jazykem převalil v puse červenou tekutinu. „Dornské, koukám, že ses na můj příchod opravdu dobře připravil.“

„Jenom náhoda,“ odvětil Krayn, „ostatně naše setkání je vůbec celé dílem prozřetelnosti.“

„Je radost být znovu naživu,“ Lancer už stihl vyprázdnit celý svůj pohár a s velkým odhodlaním ho opět naplnil, „protože jenom, když je člověk živý, může užívat radosti tohohle světa. Ach, jak mi to jen chybělo… Doufám, že jsem tě neurazil, když první věc, o kterou jsem tě požádal, bylo pití. Mrtví mají žízeň.“

„Jestli já někdy znovu oživnu, taky to hned zapiju.“

Lancera to zřejmě pobavilo. „Připomínáš mi jistého trpaslíka. Mé selhání ho bohužel zabilo. Nebudeš špatný pán, ale musíš se napít se mnou. Jinak mi bude trapně.“

Krayn učinil, jak Lancer řekl. Několik hodin spolu vesele popíjeli a debatovali nad jedy, vínem a dotkli se i tématu současnosti. Lancera hrozně zajímalo, co se stalo se Sedmi královstvími, konkrétně s Dorne. Krayn mu vysvětlil, že celý svět je vlastně v troskách. Apokalypsu vydrželo jen pár míst. Dodal, že Citadela je jedno z mála prostředí, které funguje jako dřív.

„Vždycky jsem obdivoval tohle město,“ na Lancera neměl alkohol žádný vliv, takže měl na rozdíl od Krayna stejně čerstvou hlavu jako předtím, i když do tváře se mu vkradl smutek, „lidé se bojí času, ale čas se bojí Citadely, tak říkávali, když jsem ještě žil. Chci se tě zeptat, tohle město tedy funguje jako dřív?“

„Ano,“ ujistil ho Krayn, „proč se ptáš?“

„My mrtvoly jsme dost chladné,“ Lancer se spiklenecky zašklebil, „proto bych potřeboval rozehřát v nějakém nevěstinci. Chci si svoje vzkříšení patřičně užít.“

 

CASTER

            Seděl na vrcholu útesu a pozoroval rozbouřené moře, vlny se valily na skály a rozbíjely se v milionech kapek o skalnaté stěny pobřeží. Slyšel jen hukot bouře a dorážení vln, melodii nekonečné zimy, trvající již tak dlouho, že nikdo, kdo by pamatoval léto, nežil. Vlny se valily jedna přes druhou.

Zvedl se ze studené země, chlad téměř necítil. S tím, jak se zvětšovala doba mezi současností a koncem léta, stávalo se stále obtížnějším chytat ryby v moři. V době, kdy Jiní pustošili Západozemí, Železné ostrovy zůstaly nedotčené, ale nebyla to pro ně žádná výhra.

Většina Železných pomřela na jihu během poslední války. Ne té s Jinými, ale té předtím, na kterou už lidé kvůli množství následujících hrůz zapomněli. Ti, co zůstali a přežili, moře ochránilo od zkázonosné smrt. Nikdo nevěděl proč, kněží Potopeného boha usuzovali, že právě jejich bůh zabránil démonům přejít hlubiny oceánu. Víra v toto božstvo se ještě víc rozrostla.

To mělo za následek, že staré rodiny přišly o své svrchované postavení a vlády nad ostrovy se ujali právě kněží. Protože rozšiřující se síla čar nevynechala ani tuto část světa, začali kněží po vzoru svých protějšků provozovat magii – vodní čarování.

Zatímco zbytek kontinentu bojoval o život, Železní prosperovali více než kdy dřív, vzdali se dobyvačných snů a jen plenili ve svých lodích pobřeží zelených zemí. Neexistoval nikdo, kdo by jim v tom mohl zabránit.

Všude byl nedostatek potravy, v Jinými zničené zemi se nedaly pěstovat žádné plodiny, chov dobytka prakticky neexistoval. Železným tohle nevadilo. Už od úsvitu věků neměli synové moře možnost těšit se z tohoto luxusu, na současnosti se tedy nic nezměnilo.

Davon se znepokojeně díval na moře. Mořské proudy zneklidnily tak moc, že se spojení mezi nájezdníky na pevnině a ostrovy stále přerušovala, teď už i na několik měsíců.

Pokračoval dál po skalnatém pobřeží, zpět ke svým bratrům. Kolem bylo pusto, na ostrovech nikdy nežilo moc lidí. Mimo jiné díky křtu, kterým novorozenci museli po narození projít, aby je mohl Potopený bůh přijmout. Co je mrtvé, nemůže nikdy zemřít, ale povstane znovu, silnější než předtím.

            Modlitba, kterou znal každý Železný jako mantru. A přesto mu teď znovu projela hlavou. Kněží se shromáždili na Starém Wyku a usnesli se, že nová válka o Svatý Grál začala, a poněvadž si Potopený bůh přeje, aby jeho svatou relikvii nezískali bezvěrci, musí brzo jeden z nich vyvolat svého služebníka.

Tudíž se rozneslo, že se úplně každý potopený kněz má pokusit vyvolat svého služebníka. Zatím tahle snaha probíhala zcela bezvýsledně, protože žádný kněz nezískal nic jiného než rýmu. Ten chlad začíná být otravný.

            Kněží se snažili pomocí magie bouře mírnit, naplňovali tak slova o tom, že mají zápasit s Bouřlivým bohem. Vzpouzet se tomuhle ďáblovi ale nebylo vůbec jednoduché. Obrovské množství sil vynaložili na to, aby se aspoň mezi ostrovy dalo plout bez problémů. Zastavovat řádění vody, které teď probíhalo, bylo mimo jejich síly.

Pobřeží se svažovala směrem k vlnám, skály začaly ustupovat písku, když se mu konečně podařilo najít své bratry ve víře. Procesí kněží se zrovna usilovně snažilo zmírnit bouři úpěnlivými prosbami k Potopenému bohu. Své vlastní schopnosti šetřili potom, jak se snažili bouři zahnat s pomocí čar a kouzel. Teď znaveně upínali sepjaté ruce směrem k vodě.

Jako první si Davona všiml Ašeron, který se díval znechuceně na bouřící moře. Vlasy mu spadaly v dlouhých tmavě zelených pásech až dozadu do poloviny zad, mohutný vous mu končil u pupku. Hnědé oči vzbuzovaly respekt a úctu všech, kdo s ním mluvili, síla jeho osobnosti byla nezměrná, člověk měl vždy potřebu se mu poklonit.

To také bylo první, co Davon učinil, když ho tam spatřil. „Vyslyšel naše modlitby?“ zeptal se tichým bezvýrazným hlasem. Ašeron se stále díval do vln, jak by hledal odpověď na Davonovu otázku: „Ano, a brzo se jeho vůle vyplní. Pojď se mnou Davone.“

Procházeli se po kotníky ve slané mořské vodě a sledovali zuřící vlny. Ostatní kněží si jich nevšímali a dál pokračovali v modlitbě.

„Mám pro tebe dobré zprávy,“ začal překvapivě dobře naladěným tónem Ašeron, „naše snahy ohledně vyvolání služebníka konečně přinesly ovoce. Máme relikvii potřebnou k vyvolání služebníka, máme něco, s čím se dá pracovat.“

„Chvála Potopenému bohu.“ odpověděl Davon. Vůbec se mu nelíbilo, kam tenhle rozhovor povede. Ašeron jeho obavy naplnil: „Chci, abys pánem byl ty.“ Pokračovali dál, slyšet nebylo nic než hukot vln. Slaná voda studila Davona na bosých chodidlech.

Mokrovousi, taková pocta, já… ehm, já nevím jestli jsem jí hoden, vy byste byl lepší kandidát… a nebo ze starších bratrů.“ Ašeron Mokrovous se zachmuřil: „Všichni naši bratři nebyli obdařeni takovým darem jako ty, Davone. Ve válce o Svatý Grál budeme potřebovat šampiona, který se dokáže ubránit. Tudíž padla volba na tebe. Náš Pán ti dal moc vládnout jeho vodám, využij ji dobře a přiveď Svatý Grál na Štít ke slávě Železných a Potopeného boha.“

            Chce Svatý Grál Potopený bůh a nebo ty? Projelo Davonovi hlavou. Železní by jistě věděli jak naložit s Grálem, pokud by se o něj dřív nepobili. Davon věděl, že jakýkoliv odpor vůči rozhodnutí Ašerona by nepřinesl žádnou pomoc jeho situaci. Tudíž už nepromluvil.

Večer ještě v ten samý den mu bratři předali relikvii, kterou měl použít k vyvolání služebníka. Když se jich zeptal, kde ji našli, odpověděli, že na Štítě, mezi mnoha dalšími artefakty z dob mořských králů.

Davon si stále se znepokojením prohlížel roh, leskle černý, zakroucený a vyšší než on sám. Opásaný byl obručemi z rudého zlata a temné oceli, s rytinami prastarých valyrijských znaků.

Sám si říkal, jak se tohle dostalo na Železné ostrovy. Od dob velkých rodů už se historie dost pozapomněla.

Nicméně, Ašeron Mokrovos doufal, že se mu podaří vyvolat nějakého dračího jezdce z dob staré Valyrie, což by byl jistě úctyhodný a silný služebník. Davon začal připravovat rituální kruh, aby mohl pomoct služebníkovi ze stínu věčnosti.

Vytáhl ze svého zeleného, chaluhami pokrytého oděvu váček, který někdo napěchoval až po okraj solí. Začal sůl sypat po šedivé skále, nejdříve vytvořil kruh, potom uprostřed kruhu trojúhelník a nakonec poslední věc, bílou mořskou jednoduchou vlnku.

Začal odříkávat vyvolávací formuli: „Já jsem bouří tohoto světa,“ vlny dole pod útesy začaly vřít, „jsem vlnou jenž smete vše, co se mi postaví do cesty. Jsem nositelem síly v tomto světě. Jsem zrozený na kameni uprostřed soli. Ty, jenž dlíš na dně Svatého Grálu, přijď, přijmeš-li mou vůli. Nezáleží na tom, jak jsi zemřel, protože nyní platí jenom jedno. CO JE MRTVÉ, NEMŮŽE NIKDY ZEMŘÍT, ALE POVSTANE ZNOVU, SILNĚJŠÍ NEŽ PŘEDTÍM!!!!“ Jeho hlas se vzedmul jako vlna, která se rozlila do všech stran. Uprostřed kruhu to zablesklo.

Davon si promnul oči. Postava, která se objevila před ním, nebyla Valyrijec.

Vůbec ne. Vlasy vypadaly černé jako mořská hladina během půlnoci a jeho tvář byla pod upraveným tmavým vousem hladká a bledá. Přes levé oko měl kousek tmavé kůže, ale to pravé měl modré jako tající led.

Služebník rozhlédl kolem sebe, nevšímaje si Davona. Nakonec řekl s mírným úšklebkem, při kterém si Davon uvědomil, že jeho rty jsou také modré: „Všude dobře, doma nejlíp.“

 

BERSERKER

            Dům Neumírajích vypadal ve sněhu jako černá moucha na listě papíru. Hromady studené mokré hmoty už stihly vystoupat až k parapetům oken. V nočním mrazu skučel chladný vítr. Holohlavý čaroděj to celé pozoroval s nedůvěrou. Brzy tu všichni umrzneme.

            Gerolt zastrčil hlavu dovnitř a zachumlal se do hábitu, který zakrýval jeho kostnaté hubené údy. Zaplatí za všechno, co udělali, pomyslel si s hořkou vzpomínkou.

Zabili všechny, všechny čaroděje z Domu Neumírajících. Když dračí královna spálila hlavu jejich organizace, trvalo jim roky, než vzpamatovali. Následnou invazi Jiných, díky věšteckým kouzlům, přečkali bez úhony. Čarodějové z Neumírajících hráli v ruinách světa takhle daleko na východě velkou roli.

Když se rozmohla inkvizice složená z uctívačů poražených démonů, Neumírající jim byli důstojnými soupeři. Alespoň zpočátku, neboť ta pakáž zvětšovala své počty a uchylovala s k takovým nechutnostem, jakou byla nekromancie. Zabiju je, a toho zmetka s lukem taky.

Jizvy, které získal při nedávném masakru, ho stále pálily, přestože si je s pomocí magie zahojil. Mohl považovat za zázrak, že přežil, ale nepovažoval. Znetvořené mrtvoly jeho bratrů se svými vrásčitými tvářemi byly rozeseté po celé chodbě. Ze stovky dveří, které Dům neumírajících měl, nezůstaly na svém místě ani jedny.

Stalo se to před třemi dny, přišli do města. Pětice inkvizitorů, zručných čarodějů mimo kategorie. Xerxes by je všechny proměnil v červy a zadupal do země dříve, než by stihli mrknout, ale to by jeden nich nesměl být hrdinský duch.

Muž zahalený v kápi. Nikdo mu tehdy neviděl do tváře, ale energie, která z něj sálala, značila, že se jedná o spirituální bytost, velmi mocného hrdinského ducha. Xerxes a ostatní se inkvizitory pokusili zabít a málem by uspěli. Nebýt jeho.

Zakrslík v černém totiž všechny zabil. Jednoduše. Bez milosti. Bez výčitek. Beze slova. Magie několika desítek čarodějů ho ani neškrábla. Letící zbraně od něj padaly k zemi, voda vysychala před obličejem a oheň zhasl dřív, než mu vůbec mohl něco udělat.

Led, led, zatracený led. Okamžik, kdy hlavu jejich vůdce roztříštil na krvavé kousíčky lebky a šedivé rosolovité chomáče mozku, nedokázal vytěsnit z paměti. A ten v černém se smál, přišlo mu to vtipné. Jako další přišel na řadu zbytek.

Z rukávu černého pláště na ně vyrazily další ledové věci: meče, sekery, kopí, dokonce i šípy. Spousta z nich pomřelo tam venku. Viděl krev vpíjející se do sněhu. A skrček v černém se stále smál. Znovu a znovu.

 

Jeho ty ledové kry zasáhly také, nedokázal se jim ubránit, prokletý chlad ho málem zmrazil k smrti, ale on nevzdal tak snadno. Musel vypít celý sud stínu večera. Málem ho takové množství zabilo, ale jak předpokládal, neutralizovalo to účinek kouzel toho zatraceného služebníka.

Uvažoval ke kterému typu asi patřil. Caster, napadlo ho, když si vzpomněl na jeho magické dovednosti. Ať tomu bylo jak chtělo, hodlal se pomstít. Dům Neumírajících stále mohl ukázat, co dovede jeho hněv.

Darios začal na podlahu malovat kruh, vlastní krví. Mohlo ho to zabít, ale na tom nezáleželo, on teď potřeboval silného služebníka, takového, co by dokázal zamést s tím prťavým zmetkem.

Začal pomalu odříkávat formuli, připravil si ji už předem: „Neznám smrt. Neznám život. Rozzuřila mne prolitá krev mých bratří. Ty, jenž dlíš uvnitř Svatého Grálu, přijď na mé pozvání. Veď můj hněv, ke smrti všech, co mi UKŘIVDILI!!!!!“

Střecha Domu neumírajících explodovala, dovnitř dírou zvenčí pronikaly chladné vichry zimy. Podíval se, co jeho zlost v kombinaci s krvavou magií dokázala zavolat. Na tváři se mu objevil vítězoslavný výraz a jeho modré rty se zkroutily do zlomyslného úsměvu. Berserker.

Osm stop vysoký nebo ještě vyšší, s nohama silnýma jako sloupy chrámů, měl hruď hodnou tažného koně a ramena, která by zahanbila vola. Jeho zbrojí byla plátová ocel, vykládaná bíle a zářivě, oblečená přes pozlacenou kroužkovou zbroj. Jeho tvář zakrývala velká přilbice. Z jejího vrcholu vlálo sedm chocholů v duhových barvách. Jeho nadouvající se plášť spínal na ramenou pár pozlacených sedmicípých hvězd.

Poslední z Neumírajích se díval na svého služebníka. Hřbet ruky mu zaplál a objevily se na něm tři kruhy, nakreslené přes sebe. Pozoroval bílého obra, který stál před ním. Sníh padal do jeho barevných chocholů na přilbě. Uvědomil si, že mu začíná být zima. „Jdeme, má loutko.“ zvolal kouzelník. Vydal se ven z Domu Neumírajících. Venku stále ležely mrtvoly jeho bratrů. Bílý tichý obr se s kovovým skřípotem sunul za ním. Šli na západ.

 

RIDER

            Na svých zádech ucítila prásknutí biče. Pálil jako oheň, nedokázala ale se zabývat bolestí, krev tekoucí po zádech zamrzala v mrazu, který zuřil všude kolem. Otroci tahali za provazy, které obepínaly mohutnou sochu draka, zvedajíce ji do vzpřímené polohy. Ztěžka dýchala cítila, že má horečku.

V hlavě měla tlak, jako by jí měla puknout. Špatně slyšela. Musela pracovat, musela dál pracovat nebo se pán rozzuří. Nechtěla riskovat jeho hněv, protože jinak už by další výprask od něj nemusela přežít. Dál pokračovala v tahání toho příšerně těžkého monstra, společně s otroky, kteří stáli kolem ní.

Záda ji pálila jako čert, všudypřítomný mráz dráždil každičký kousíček její kůže, v nose už měla málem rampouchy zamrzlé rýmy. Sotva stála, ale vědomí, že páni jsou blízko, ji nutilo pracovat. A také zima, zima jí neustále udržovala bdělou. Jako všichni otroci chodila bosa a na sobě měla hadry, sotva postačující k tomu, aby mohla zakrýt to nejnutnější.

„POHNĚTE, VY BANDO LÍNÝCH OPIC, CHRÁPAT MŮŽETE V HROBĚ!!!“ křičel na ně muž, zachumlaný ve svém karmínovém kabátě, s dlouhými důtkami v ruce. Gorg se jmenoval a dokázal ubližovat mnohem více než ostatní páni. To už o něm věděla. Musím pracovat, nebo mne pán potrestá, projelo jí znovu hlavou a tahala dál. Drak se pomalu, ale jistě sunul k vrcholu.

Gorg si měřil svoje svěřence blýskavým zjizveným okem, bez špetky slitovaní. Hlavu mu zakrývala obrovská šála, kterou měl omotanou i kolem krku, takže mohla vidět jen jeho nos a oči. Vlčí oči, které mne neustále pozorují, vytanulo jí na mysl.

            Drak se nakonec dostal do vzpřímené polohy. Otroci se s obrovskou úlevou složili na zem. „Kdo vám řekl, že se můžete válet,“ Gorg švihl svým bičem a rozpohyboval tak otroky, „zpátky do sklepení, jinak vás nechám pověsit za nohy venku.“

To ne, vyděsila se. Viděla den předtím mrtvoly, pověšené přes noc na hradbách. Opuchlá zmrzlá těla bez života, které na ní upínala své oči bez duhovek. Často si myslela, že si šeptají, viděla ve snech, jak si pro ni jdou, kousíček po kousíčku ji jedí, trhají jí maso z končetin a žvýkají svými prohnilými, zmrzlými zuby.

Jejich ponuré procesí se vydalo zpět do sklepení, kde bylo alespoň tepleji než nahoře. Z mrazu do chladu říkala si, ale všechno lepší než zůstat nahoře. Vojáci rozestavení kolem nich je pozorovali s ostražitostí, i když otrokům nezbývala vůbec žádná síla na to, aby se mohli posadit, natož klást odpor.

Bílá hmota, která padala z oblohy, se hromadila na pyramidách, které v tomto starověkém městě stály již od úsvitu věků. Meeren, můj domov, mumlala si v duchu. Na nic si nepamatovala, vůbec si nepamatovala jiné místo, než tohle ponuré město smrti se zasněženými pyramidami.

Od prvních dní, kdy dostatečně zesílila, musela tahat těžké věci, páni jí bili a párkrát už se jí pokusili znásilnit. Její majitel tomu vždycky zabránil, protože by pak ztratila polovinu ze svojí ceny. Pokračovali dál a došli ke schodům vedoucím pod úroveň země. Dole byla tma a smrt.

Zatímco na povrchu hrozilo člověku neustále umrznutí v chladné zimě, dole byli jiní démoni. Slýchávala, jak tam cupitají po svých malinkých nožičkách. Parkrát se už probudila a zjistila, že jí něco okusuje nohu. Ihned to popadla, kvílející krysu, a mlátila s ní tak dlouho o zem, dokud nezůstala jen krvavá kaše.

Pořád ovšem nemohla zapomenout na ty dvounohé krysy. Často se stávalo, že příděly, které jim měli dozorci dát, prostě nedorazily. A tak přes noc zmizelo několik otroků. Ráno našli jen kosti a krvavé zbytky kolem. Kanibalismus byl na denním pořádku. Sní mne, jednou mne sní, pomyslela si vyděšeně. Její kamarádka Sedmička ji ujišťovala, že se to nestane. Děti málokdy někdo snědl, protože měly na sobě málo masa.

Často vídala, jak někteří otroci mlsně pokukují po vypasených ozbrojených dozorcích. Nebýt těch zbraních, snědli by je, snědli by všechny pány a my bychom byli volní. Šedesátpětka jednou nahlas uvažoval, že z jednoho vypaseného dozorce by při průměrných přídělech vyžilo sto otroků na měsíc. Naneštěstí ho uslyšel Gorg, takže šedesátpětku už od té doby nikdo neviděl ani neslyšel.

V tu noc jí byla hrozná zima, nedokázala usnout, zdálky slyšela výkřiky, jak dvounohé krysy zase dostihly nějakého chudáka. Drásalo jí to uši, už viděla hladové muže, jak si pro ni jdou. Začala vzlykat. Poprvé po letech vzlykala.

Navzdory všem Gorgovým nadávkám a ranám bičem, přes mrtvoly na zdech a kostech ve sklepení, nikdy neplakala. I když byla neustále smutná neplakala, ale teď ano. Horko zaplňovalo její tělo. Snažila se, seč mohla, zadusit kašel, který se jí dral z hrdla. Nesmí mne slyšet. Nesmí mne slyšet. Stále myslela na dvounohé krysy schovávající se ve tmě, jejich pozornost nechtěla přitáhnout. Třásla se, chlad už se stával nesnesitelným.

Chtěla teplo, už nechtěla cítit ten chlad. Začala si okusovat prsty, pálily ji, jako by je někdo přiložil na oheň. Myšlenky se jí vracely k celodenní dřině, vzpomněla si na kamenného draka, který stoupal k obloze. Drak, zamyslela se. Drak by to tady celé zahřál.

Ucítila šimrání na hřbetu levé ruky. Nevěnovala tomu pozornost, myslela si, že jde o další dotírání nemoci na její už tak slabé tělo. Ale pak tmou zazářil obrovský oheň. Všichni otroci vyděšeně odskočili od zdroje toho světla. Strop sklepení vyletěl do povětší, kameny se rozlétly na stranu.

Tyčil se vysoko jako hora, nikdy neviděla vyššího člověka. Přes vypracované svaly měl oblečenou kroužkovou zbroj černou jako sopečný popel, zdobenou tříhlavým rudým drakem na hrudi. Na vrcholu hlavy měl krátce zastřižené vlasy stříbrné jako měsíc v úplňku, na pár místech přerušované záblesky slunečního zlata. Čelu mu obepínala šedivá čelenka vykládaná šarlatovými rubíny. Ve tváři měl ostré rysy, které neuměly nic jiného než poroučet, a přesto se svou bílou pletí a se, s očima fialovýma jako okvětní lístky, zdál být stejně krásný jako bůh.

„Ne, ne,“ díval se na ní s nevěřícným pohledem, po tom se rukou plácl přes čelo, „ach, to jsem to zase vyfasoval pána, holka co ještě neměla své první krvácení.“ Korunovaný muž začal chrlit kletby na jakýsi Grál, či co tu hulákal. Mohutné se svaly se vzdouvaly pod černou kroužkovou zbrojí, z ramenou mu dolů visel obrovský červený plášť, který byl sepnutý sponou tříhlavého draka. „No nic, výzvy jsou od toho, aby se překonávaly.“ Svalovec se rozhlížel kolem: „Jak se jmenuje tenhle vidlákov?“ jeho hlas zněl panovačně..

„Me-mee-ren.“ ozvalo se ze tmy. Do sklepení teď z díry ve stropě proudilo slabé měsíční světlo, které dopadalo jen na svalovce s korunou na hlavě. „No, to jsi mi pomohl. A kde že se ten váš, ehm… Meeren nachází?“ Otroci zůstávali k smrti vyděšení, ale nikdo se neopovažoval ani pípnout. „U Zálivu otrokářů,“ zahulákala Devětavedesátka, otrok který býval dříve učitelem, „na východ od Valyrie.“

„No, vskutku díra na konci světa,“ svalovec se zakřenil a indigové oči našly ji, „hej škvrně, to ty jsi mne přivolala?“

Koukala na něj s otevřenou pusou, jeho příchod jí úplně vytěsnil z hlavy myšlenky na nemoc, ani už se necítila tak špatně jako předtím. Na chvilku neříkala nic, až se nakonec zeptala: „Ty jsi drak?“

            Zdálo se, že to svalovce pobavilo: „Co pak to na mě není vidět?“ S nelibostí pozoroval všechny ve sklepení: „U všech valyrijských démonů, proč vypadáte, jako byste přežili útok Železných? Všichni jste vyhublí, jako kdyby vás týdny krmili kůrou ze stromů a ty hadry… to jsou snad pytle?“

To, že ji svalovec oslovil, jí dodalo odvahy: „To páni, krmí nás jen občas, aby se neřeklo, a dávají na tyhle hadry, že prý majetek nepotřebuje víc oblečení.“

„Majetek,“ jeho tvář zbledla hněvem, „takže jste všichni otroci?“

„Naši páni používají spíše označení movitý flexibilní doplněk do domácnosti,“ ozvala se děvětadevadesátka, která sice měla pocit, že mluvit s tím cizincem je nebezpečné, ale mnohem nebezpečnější by bylo neodpovídat, když se zeptá, „ale jinak, ano jsme otroci.“

„Otroctví, taková zastaralost,“ pronesl znechuceně svalovec, „tento svět upadl do chaosu a bídy, mé vzkříšení je znamením od bohů, že se mám znovu chopit vlády, abych nastolil pořádek a zákon… vaše bída nezná hranic a rmoutí mé srdce, ale pojďte nyní se mnou a já vám dám všechno, co vám chybí a o čem se vám ani nesnilo. S ohněm a krví.“

Nejdříve se zdálo, že jeho slova vyzněly na prázdno, pak si ovšem všichni uvědomili, co právě pověděl a náhlý poryv řevu rozezvučel celé sklepení. Osoba s fialovýma očima pokynula směrem k ní: „Pojď se mnou, panenko.“

Posadil si jí na koně kolem krku. Vyskočil vysoko dírou, kterou spadl k nim do sklepení. Slyšela jak se otroci posílení slovy boha či démona, to jim bylo jedno, ženou ke dveřím. Rty svalovce zapískaly. Po chvíli padací dveře povolily, pod nátlakem ze shora a na povrch se do sněhu vynořily hordy vyhladovělých otroků.

Gorg se zanedlouho přiřítil se skupinou ozbrojenců třímajících štíty a oštěpy. „Co to má ZNAMENAT!!! Zalezte zpátky do díry, vy líné ryby, než Vás opíchám mečem do zadnice!!!“

„To neuděláš.“ ozval se hlas svalovce ve zbroji. Gorg na něj upřel své žluté zjizvené oko, nechápajíc nic z toho, co vidí. „Co jsi zač?“

„Právoplatný král světa,“ odpověděl mu, „nyní přebírám vládu nad, jak se to tu jmenuje ehm.. Meerenem. Tvoji muži jsou od teď moji, vaše město je moje město. A první věc, kterou jsem učinil, je, že všem těmhle otrokům dávám svobodu. Odpřisáhněte mi věrnost a můžete se k nim připojit.

„Jsi snad ožralý,“ zařval rozzuřeně Gorg, „zabte toho šaška s dítětem na hlavě.“ Vojáci se na něj rozběhli s napřaženými konci svých kopí.

Svalovec si otráveně povzdechl: „Ach, proč, proč nikdy nemohou ohnout ty svoje kolena. Je to stejné jako tenkrát na Ohnivém poli.“ Otráveně si povzdechl. „Co se dá dělat?,“ podíval se na ni a zašeptal, „chytni se mne opravdu hodně pevně kolem krku, ať uvidíš cokoliv, nepouštěj se. Vlastně raději zavři oči, tohle pro děti moc vhodné nebude.“

Poslechla ho, objala ho kolem krku. Jeho krk hřál jako hřbet skutečného draka. Zavřela pevně svá víčka. Najednou se svalovec posunul vpřed, připadalo jí, jako by létal. Uslyšela výkřiky bolesti, zvuk lámajícího se dřeva, výkřiky bolesti a křupavé dopady těl do sněhu. Když znovu otevřela oči, Gorg a jeho ozbrojenci leželi zakrvácení na zemi. Lépe řečeno, to, co z nich zbylo. „Jak jsi to..?“ nedokázala dokončit větu.

„Jsem Rider, to znamená, že nejrychlejší ze všech služebníků.“ vysvětloval jí zbytečně svalovec, protože ona nic nechápala. Chytil ji kolem boků a položil na zem. Podíval se jí přímo do očí a zeptal se: „Služebník by měl znát jméno svého pána, jakpak se jmenuješ, maličká?“ dračí válečník stojící před ní vyloudil úsměv zářivý jako slunce. „Sto dvacet pět.“ odpověděla mu.

„Co?“ zeptal se svalovec. „Pche, to je jméno pro otroka, ale ne jméno pro mého pána.“ Koukal se jak vypadá, podrobně si prohlížel její hnědé vlasy, které jí končily za krkem, modré oči a kulatý obličej, který měla , s tvářemi měla začouzenými špínou. Rider si chvíli mnul bradu, ale za chvíli se mu ve fialových očích objevila vítězoslavná jiskra. „Co takhle Rhaenys?“

Její hlava jí připadala těžká, jako když tahala kamenného draka, oči sotva držela otevřené, celé tělo měla vevnitř rozžhavené jako pec a kůže ji hrozně studila. Chvěla se. „Myslím, že je to hezké,“ zašeptala, než se zhroutila do sněhu.

                                                          

ASSASSIN

            Stařec z vrcholu skal shlížel na údolí pod ním. Všude kolem něj byla neproniknutelná hučící bílá tma. Neviděl si ani na špičku nosu. Příšerné počasí, říkal si, když slézal pomalu dolů po strmé stezce vytesané ve skále. Je to ještě horší než obyčejně. Říkal si, co se přihodilo, že ledové vichry začaly vřít větším hněvem.

Zastavil se a opřel se o vrásčitou šedivou stěnu, stojící neochvějně za ním. Zavřel oči a začal pátrat v magických proudech. Viděl před sebou obrovskou nádobu, přeplněnou červenou hmotou, přelévající se přes okraj. Sedm svítících světel ho rvaly na kusy. Otevřel oči. Tak už to začalo. Musím si pospíšit.

            Opíraje se o svou dubovou hůl, zrychlil tempo a hladil si zamyšleně svůj plnovous. Je na čase, abych ho přivedl. Vítr dorážel na jeho staré kosti, až měl pocit, že ho chce shodit dolů. Staří bohové slábli od druhé Dlouhé noci. Jejich moc zůstala ukrytá v čarostromech, ale těch bylo čím dál tím méně. Rudí ďáblové a ledoví démoni se o to postarali. Ah, ano, a také rybí hlavy ze západu. Ty nesnášel ze všech nejvíc.

Přesto, kořeny stromů rostou hluboko,a i když mohli bezvěrci odstranit kmen, pakliže kořeny Lvího přetrvávaly, síla Starých bohů též. Zima, která zuřila, nebyla důsledkem Jiných, ale hněvem bohů na svět, který na ně zanevřel. Jediných pravých bohů.

Cesta se mu zdála nekonečná, jeho věk, nepřirozeně prodloužený vlastními schopnostmi, se na něm podepisoval. Magie nebyla všemocná, nešlo s ní ošálit smrt, ne navěky. Šlo to oddálit, velice oddálit, ale ne zvrátit. Věděl, že už mu moc času nezbývá. Ale předtím, než umře, musí to dokončit. Musí získat Svatý Grál.

Už jich bylo přivoláno šest, zbývala poslední třída. Rozhodl se, že ji zavolá dnes večer. Relikvii, kterou se mu podařilo získat za mořem, už měl připravenou. Sbíral ovšem potřebnou energii, protože jeho stáří potřebovalo na takové složité úkony víc sil, než by potřeboval mladší čaroděj.

Konečně došel k úpatí skály, vichřice, jenž sebou nesla bílou neproniknutelnou tmu si pohrávala s jeho dlouhým bílým plnovousem, který se kýval ze stranu na stranu. Stařec pomalu našlapoval, aby se neskutálel prudce dolů, dokud pod nohama neucítil rovnou pevnou zem. Ulevilo se mu.

Pokračoval dál skrze krutý mraz a nekončící sníh, až došel na místo s rovnou šedivou zemí, kde kolem dokola rostlo sedm čarostromů. Jejich bílou kůru skrýval na mnoha místech sníh a za jeho větve se pevně držely rampouchy, které hrozivě mířily svými ostrými konci směrem dolů, jako zuby nějaké hladové šelmy. Na hřbetech stromů ve velkém větru tančily krvavé mraky listů a tvořily tak červenou střechu tohohle stromového háje. Místo ohraničoval prudký sráz do černé propasti a za ní se nad stromy majestátně tyčily skalnaté vrcholy hor.

Když se díval na mohutné čarostromy, jenž on sám zasadil jako semínko, připomínaly mu, jak starý už vlastně je. Kruh tvořený čarostromy se svými kostnatými kmeny a jejich rudě zbarvenými chocholy mu připomínaly korunu nějakého krále, s bílými vrcholy na konci zbrocenými krví. Ach Robbe, proč to muselo takhle skončit.

            Několikrát to viděl ve svých vizích. Hořící praporce se šedivým zlovlkem, podříznutá těla padající do vody. Vřískající žena, která si žalem rozdrásala vlastní tvář. Muž v růžové zbroji probodávající srdce krále Severu. Ošklivý lord v křesle, který tohle celé sledoval. Lev tahal ze stínu.

Zklamal jsem tehdy, ale nesmím zklamat teď. Stařec vykasal rukávy své dlouhé šedivé róby a vystavil tak mrazu své vyhublé vrásčité ruce, které se mu chvěly chladem. Nevnímal to. V levé ruce třímal minci, která byla jeho relikvií pro přivolání služebníka. Našel ji v ruinách města s obrem bez hlavy, za mořem na východě. Jeho služebník byl za svého života členem toho nejstrašlivějšího spolku, jenž kdy fungoval na tomhle světe. „Zesnulá duše přetrvávající uvnitř zlatého poháru, vyslyš mne, můj hněv povede tvůj meč, má zloba bude tvým svědomím a má vůle povede tvůj osud. Pokud mne vyslyšíš, přijmi můj nárok na Svatý Grál. Ó, zesnulý!!!!“ Slova jen těžko přehlušovala skučící vítr, který jakoby ještě více zesílil, sotva stařec domluvil. Po tom vyhodil minci do vzduchu. Ta se několik protočila než dopadla do sněhu přesně veprostřed kruhu tvořeného stromy.

Následující proud světla byl oslepující. Když znovu otevřel oči, před ním stála postava, celá zahalená v šedivém plášti, který divoce vlál ve větru. Když se otočil, všiml si, že oblečen je prostě, v pytlovitých tmavých hadrech, na několika místech záplatovaných. U pasu se mu houpal meč, zabalený v plátně a u jílce zavázaný šňůrou.

Dlouhé hnědé vlasy vykukovaly zpod kápě, která zakrývala vrchol jeho hlavy. Krátce zastřižený vous se obtáčel kolem zamračených úst. Šedivé oči si čaroděje měřily podezřívavým pohledem. Stařec se ho zeptal: „Kdo jsi?“. Muž jako by ho ani nevnímal a nepřítomně mu odpověděl: „Já…jsem nikdo.“

 

 

ARCHER

           Vánice zuřila nad celým městem. Norgaret pátral po svých druzích, které jsem poslali, ale nebylo po nich ani vidu, ani slechu. Uvědomoval si, že tohle jeho nadřízené nepotěší. Před několika dny do ruin Braavosu vyslala inkvizice několik svých čarodějů, aby našla jeden starověký artefakt zvaný Oko. Samozřejmě mu ti staří blázni neřekli, co Oko je, pouze, že to potřebují a že je to tady. Vůdci se teď Norgareta báli. Nedivil se, stal se pánem. Ale co nevěděli bylo, že oni se bojí pána, který se bojí vlastního služebníka.

Norgaret nechával proudit svým kouzelným tetováním manu do svých nohou, aby nespadl při neopatrném kroku do hlubokého sněhu. Říkal si, jestli ho sem neposlali, aby se ho zbavili. Možná tu řádilo něco, co se postaralo o Marignyho a jeho společníky a teď se to postará o něj. Přes vánici nebylo nic vidět a kolem něj se nacházela nekonečná sněhová pláň, která pohřbila všechny ulice, takže musel chodit po střechách. Jako každý uctívač skutečných bohů měl Norgaret zimu rád, byla jeho součástí, jeho prostředím, led byl jeho živlem.

Zima sílila, protože bohové se brzy vrátí. Ve skutečnosti nikdy nezmizeli, bohové nemohou zemřít. Pouze se stáhli a čekali až on a další vyvolení očistí svět od všech kacířů a pak nastane Dlouhá noc, co nikdy neskončí a lidé konečně zaujmou své místo v područí skutečných pánů světa. Tak to alespoň předpovídal Abyss.

Norgaret se při vzpomínce na hlavního inkvizitora otřásl. Když vyvolal služebníka, hned v ten samý den si ho Abyss zavolal. „Válka o Svatý Grál je jen špičkou ledovce,“ prozradil mu, „předtím by bylo dobré, abys využil výhody, kterou disponuješ. Tvůj služebník nám může pomoct při likvidaci jistých nepříjemností.“

Nepříjemnostmi myslel Dům neumírajících. Před měsícem ho inkvizitor vyslal, aby zlikvidoval Neumírající a zajistil zničení všech dveří. Pamatoval si to, boření všech těch místností. Louka zalitá sluncem, obrovské monstrózní děsivé křeslo z roztavených mečů, žena se zlatými vlasy klečící na zemi s dítětem, které mělo celé tělo od krve. Viděl mnoho v Domě Neumírajících, a ještě více. Pochopil velmi málo.

Norgaret dál vláčel svůj černý plášť za sebou. Prohlížel si kolem sebe krajinu, ale nenašel nic. Rozhodl se že prozkoumá svého fámula, zda něco nenašel. Kousl se do rtu tak silně, že mu z něj začal téct malý pramínek krve. Plivl na zem, kde se červená skvrnka rozpila do krystalků ledu.

Nejdříve se nedělo nic, pak ovšem z bílé tmy vyletělo něco červeného. Karmínová tekutina zformovaná do podoby obrovského jestřába mávala svými kapalnými křídly, z kterých cákalo, a zanechávala za sebou rozeseté množství červených teček. Norgaret otevřel svá ústa dokořán. Pták se blížil k jeho obličeji, prázdné krvavé důlky upřené na něj. Vypadalo to, že se mu rozplácne po obličeji, ale v poslední chvíli se smrštil a vlétl mu přímo do otevřeného chřtánu. Norgaret sevřel rty a hluboce polkl.

Jeho teplá krev se mu rozlila do žaludku a vracela se zpět do těla. V ten moment Norgaret prozkoumával vzpomínky vlastní oživlé krve, kousku sebe sama. Nalezl jen zklamání. Pták nebyl o nic úspěšnější než jeho pán.

„Tahle zima ti v hledaní moc nepomůže.“ Norgaret se otočil na svého služebníka. Archer stál několik yardů za ním. Obrovské kusy černé látky zahalovaly celé jeho tělo a cípy měl zaražené až na nos, tudíž zakrývala jeho obličej a odhalovala jen prameny bílých vlasů, které mu spadaly na ramena. V levé ruce držel dlouhý bílý luk, druhou měl volně u těla. Na zádech se mu houpal toulec se šípy. „Dík, bez tebe bych to nevěděl,“ Norgaret si povzdechl, „sníh zasypal celé město, kanály zmrzly tak, že jsou tvrdší než kámen. Jestli jsou naživu, už bych je našel.“

„Mrtví jsou nám k ničemu,“ reagoval Archer, „rozhlédni se kolem, těla už jsou dávno někde hluboko pod sněhem nebo se rozkládají v žaludku něčeho, co tu ně čekalo,“ zamyšleně si promnul bradu, „ať je to jak chce, měli bychom raději najít tu věcičku, o které mluvil Abyss.“

Norgaret zavrtěl hlavou: „Když se dostanu k tělům, hodně toho zjistím, mimo jiné, i jestli našli Oko. Krom toho vydávat se na slepo do sněhu, když nevíme, proč zemřeli, je neprozíravé.“

„Čeho se bojíš?“ otázal se jeho služebník bezstarostně. „Oba dva jsme mocnější, než jakákoli zjevení, která by tu mohl číhat, nic nám nehrozí.

„Tobě nic nehrozí,“ odpověděl Norgaret, „sice už se těžko můžu řadit k živým, ale stále mám tělo. Pokud tu je připravená nějaká kletba, raději bych se jí vyhnul. Navíc Marigny nebyl žádný břídil, pochybuji že by ho zabilo nastavené prokletí. Něco takového by vycítil na míle daleko.“

„I mistr tesař se někdy utne,“ namítl Archer, „Braavos byl starým městem už za mých časů. Bůh ví, jaké stíny jsou ukryté v téhle prokleté ruině. Nezapomínej, jací lidé tu měli sídlo. S něčím takovým bych měl těžké potíže i já, natož někdo z vaší inkvizice.

Norgaret moc dobře věděl, komu to tady patřilo. Muži bez tváře. Nebylo moc věcí, z kterých by měl Norgaret strach. Prakticky neměl z ničeho strach. Strach, štěstí, nenávist nebo láska, všechny city, které kdy měl, byly v jeho hlavě vzpomínkou na časy, kdy měl méněcennou formu. Pokud ho ovšem něco znepokojovalo, byli to právě tihle legendami opředení zabijáci. Inkvizice je měla za vyhlazené. Ale kdo to mohl říct jistě? Uměli měnit svou podobu, stále ještě mohli být roztroušení po světě. Nebylo vůbec jednoduché je objevit. „Jak říkám, měli bychom počkat, až přejde tahle bouře.“

„Ztráta času,“ odbyl ho Archer, „je na čase, abych nám pobyt v téhle hromadě zmrzlých kamenů zpříjemnil.“ Luskl prsty svou volnou rukou. Počasí se jako na rozkaz utišilo. Bouře se začínala rozptylovat, bílá mlha ustupovala, sníh poletující ve větru se začal ztrácet. Norgaret teď mohl vidět na míle daleko, až na obzor, který splýval v šedivém celku s oblohou. Z dálky slyšel hučení studeného moře.

„Jak jsi to udělal?“ Norgareta nepřestával Archer překvapovat. Ten se jen spiklenecky ušklíbl: „Když jsem byl ještě pobočníkem krále, dělal jsem v Sedmi království jisté …. pokusy s počasím. Už tehdy si toho lidé všimli.“

Norgaret si pro uklidnění promnul ovládací kouzla na hřbetě své ruky. Jak mohl být někdo jako on přivolán ve třídě Archer. Pravda, luk měl, ale jeho magické schopnosti byly na jednu ze tří hlavních hrdinských tříd přímo neuvěřitelné. I s ovládacími kouzly si na něj budu muset dát pozor.

Najednou sebou Archer škubl. V ten moment otočil hlavu směrem k moři. Usmál se. „Tak takhle to je.“ Norgaret nechápal o čem mluví. „Co jako?“

„Ty to necítíš?“ Archer mu stiskl zápěstí. Norgaretem projel jako blesk obrovská energie, někdo tu čaroval. Bylo to nedávno a snažil se sem něco dostat. Tohle jsem necítil od… Najednou mu svitlo. „Další služebník.“ vydechl nevěřícně.

„A ne kdejaký,“ potvrdil lučištník, „tipoval bych Saber nebo Lancer podle množství té síly, ale ten divný pocit. Kdybych se na něj podíval, mohl bych…“

„Ne!“ Norgaret ho okamžitě zarazil. „Tím mu jenom prozradíš, kde jsme.“

„Pokud už to dávno neví,“ odpověděl mu kysele a začal se neklidně rozhlížet po okolí. Intuitivně sáhl do svého toulce a vytáhl jeden z šípů a založil ho do tětivy.

Oba neklidně pozorovali nekonečné sněhové pláně kolem. Norgaretovi nikdy nepřišel sníh tak nepřátelský jako v tuto chvíli. Dlouhé minuty tam takhle strnule stáli vedle sebe, rozhlíželi se pomalu ze strany na stranu v očekávání útoku. Když dlouhou dobu neviděli nic než nehnuté bílé pláně, Norgaret zavřel oči a snažil se vycítit stopy spirituálního ducha… Nenašel nic. „Vypadá to, že už tu není.“ pronesl ke svému služebníkovi.“

„Nebo se jen umí dobře schovávat, jsou tací,“ pochyboval stále lučištník nepřesvědčeně, „ale spíš tu opravdu není. Žádné z mých očí ho nevidí.“ Po ujištění, že jim nic nehrozí, se rozhodl Norgaret přistoupit k druhé části hledání. Znovu se kousl do rtu a plivl krev na sníh pod sebou.

Všechny kapky, které havran ztratil cestou zpátky ke svému pánovi, každý kousíček jeho krve se teď dral skrze hory sněhu zpátky ke svému majiteli. Za chvilku v okolí Norgareta vyklíčilo několik karmínových kapek, které mu stejnou cestou vlezly do těla.

Norgaret si prohlížel vzpomínky kapiček své krve. Projížděl vidiny nekonečné ledové krusty, nalepených krystalků vloček, každý jedinečný, každý něčím zvláštní, každý se svou vlastní podobou. A pak když už si myslel, že se bude dívat jen na nekonečnou úrodu ledové hmoty, narazila jedna z jeho krevních kapek na něco pevného. „Našel jsem tělo.“ řekl Norgaret k Archerovi. Asi dvě stě yardů přímo před námi, padesát yardů hluboko.“

„To je vynikající.“ Archer založil šíp zpátky do toulce a luk si pověsil na rameno. Potom zvedl obě ruce a cosi zamumlal, Norgaret tomu nerozuměl. Hromada sněhu vylétla na místě, které Norgaret určil, a teď jako obrovská bílá sněhové koule letěla k nim. Archer mával prsty směrem k sobě, takže to vypadalo jako by ji k sobě vábil.

Když se k nim dostala tak blízko, že by se jí mohli dotknout, Archer jemně ťukl na povrch té levitující hromady. Všechen sníh opadl a na něm viděli mléčně bílé vrásčité tělo. Marigny, poznal hned Norgaret.

Stále měl na sobě inkvizitorský úbor. Jeho tvář byla promrzlá, vlastně docela zachovalá, zima oddálila rozklad. Zajímavá vlastnost ledu, který dokázal zastavit čas. „Jak se vlastně díváte na smrt vy?“ zeptal se ho Archer zvědavě, „co pro vás znamená a co o ní říkají Bílí Chodci?“

Norgaret nesnášel, když bohy nazýval tímhle kacířským výrazem. „Smrt je nevyhnutelná, lidé na ni mohou zapomenout, ale nemohou ji popřít,“ Norgaret si klekl k Marignymu. Viděl, že mu chybí celý kus krku, jako by mu ho vytrhlo nějaké divoké zvíře. Dlaně měl spálené, jako by se snažil držet něco neskutečně horkého, „ale ve smrti je klid. Věčný klid, který ukončí všechno dobré, ale i všechno zlé na tomhle světě. A ti, co slouží pravým bohů, těm bude umožněno dosáhnout ráje.“ Norgaret ukazováčkem ťukl Marignyho do čela. Marigny otevřel oči. Zářily modrým světlem.