Povídka č. 9 (11. kolo)

Poslední let sokola

 

Léto, 1 BC

Ronnel

Noc byla jasná a tichá. Její onyxový plášť zdobilo nespočet hvězd. Některé zářily jasným světlem a bez jediného mrknutí pozorovaly jeho tvář. Jiné svítily tak slabě, že je na první pohled nebylo vidět. Ale jakmile se jeho zrak přizpůsobil noci, ukázaly se. Některé pomrkávaly, jakoby neklidně přešlapovaly na místě a nemohly se dočkat, až bude některá z nich moci slétnout na zem a splnit přání tomu, kdo ji zachytí jako první.

Ronnel si byl téměř jistý, že je nyní jediným člověkem, který sleduje noční oblohu, neboť celé Údolí bylo ponořeno do mraků a jediné, co se tyčilo nad jejich hladinu, bylo Obrovo kopí a hřebeny Měsíčních hor.

„Jejich prvním synem byl Deb. Byl ze všech nejurostlejší a nejsilněší. Ale velká síla si žádá hodně energie, a tak Deb většinu dne prospal. Probouzel se jen, aby se najedl a…”

„…a zkontroloval, že se v jeho zemi neděje nic zakázaného a že jeho bratři a sestry neničí to, co on mnoho let pracně budoval,” dořekl Ronnel nedočkavě.

Mistr Osmund vyprávěl příběhy pomalým a zdlouhavým tempem a Ronnel jen málokdy vydržel být vzhůru až do jejich konce. Když vyprávěl jeho nejoblíbenější příběhy o Apo a Nyt a jejich jednadvaceti dětech, vydržel to vždy jen první polovinu, a tak osudy deseti nejmladších sourozenců téměř neznal…

„Každý příběh má svůj začátek a konec, můj princi. Nevypráví se od prostředka, ani od konce. Začátek je stejně důležitý jako jeho závěr.”

„Jenže já už ten začátek znám nazpaměť,” postěžoval si Ronnel a znovu vyhlédl z okna. Hvězdy stály nehnutě na svých místech a ani jedna z nich se ne a ne pohnout.

Mistr neodbytně dál pokračoval tam, kde před okamžikem skončil. A tak Ronnelovi nezbylo nic jiného, než se znovu pokusit zůstat vzhůru až do jeho konce.

Druhým nejstarším synem byl Ars. Válečník, který nepoznal rovnocenného soupeře. Tedy až do dne, kdy ho jeho sestra Elmi očarovala svou hudbou tak malebnou, že Ars upustil svůj meč. Jeden z divokých medvědů jeho bratra Syluse mu poté ukousl ruku. Po něm byl Nymus. Velký námořník. Mezi sourozenci velmi oblíbený, ale dopustil se zrady, a tak se jeho novým domovem stala jeho loď a nekonečné moře. Ullo miloval zlato a Ago zase oheň. Jejich sestra Luora byla nejkrásnější ženou denního světla a všichni muži, včetně některých bratrů, po ní toužili. Pak následovala starostlivá Nieta, Aura a po nich Verra, dívka která plakala tak dlouho, až se v údolí zvedla hladina řeky tak vysoko, že Nymus mohl se svou lodí připlout až k úpatí hradu a vysvobodit ji z vězení.

Ronnelovi se pomalu začínaly zavírat oči a tak pootevřel okenici ještě víc a snažil se před mistrem zakrýt zívnutí. Chladný vzduch proudící zvenku však nefungoval tak, jak si Ronnel myslel, a místo toho začínal být ospalý ještě víc, dokud mistr své vyprávění nepřerušil a okenici nezavřel.

„Můj princi, možná byste si měl již lehnout do poslete. Zde u okna můžete nastydnout.”

„Já ještě nechci spát. Chci vidět na hvězdy,” odsekl malý princ. „Prosím, mistře, ještě vyprávějte.”

Mistr si povzdechl. Jako by ho celé to vyprávění ani trochu nebavilo a byl z něho víc ospalý než on. Jak ho to nemůže bavit? Nechápal to. On sám by vydržel ty přiběhy poslouchat celou noc. Jen kdyby nebyl tak unavený. Opět skryl své zívnutí a pozoroval skrze skleněné tabulky alespoň měsíční svit.

Následovalo vyprávění o Athovi. I přes svůj mladý věk byl nejmoudřejším ze všech sourozenců. Dokázal všem pozorně naslouchat a vždy přijít s nějakou dobrou radou nebo nápadem na vyřešení jejich problémů. Baco byl velký tlustý obr, který rád pil a jedl a nebylo oslavy či hostiny, na které by chyběl. Wia byla dívka, která byla neustále veselá a neznala smutek. Jen ona dokázala utěšit Verru a zachránit tak lid před jistou zkázou. Další ze sester byla Isi. Když dospěla, byla tak půvabná, že svou krásou zastínila i Luoru a ta ji z žárlivosti ve spánku ostříhala vlasy. Isi však poznala, kdo jí to udělal, a požádala svou sestru Scalu o pomoc při pomstě. Společně pak zničily Luořiny květinové zahrady. To jediné, co považovala za krásnější než sebe samu. Když se to Deb dozvěděl, jeho zloba byla strašlivá a trest ke všem třem sestrám neobvykle krutý.

Ronnel se snažil být ze všech sil stále bdělý. Měl však pocit, že možná na okamžik usnul, neboť se mu zdálo, že mistr Osmund úplně přeskočil vyprávění o Hronovi a Thanovi a z příběhu o lásce mezi Rhoem a Oriou si pamatoval jen to, že je rodiče pověřili úkoly, které je od sebe navždy rozdělily.

Poslední z dětí byla Naya, ta, která Ronnela zajímala ze všech nejvíc. Jako by to mistr věděl, nechal si její příběh jako poslední. Teď už byl Ronnel opět vzhůru a hltal každé mistrovo slovo. Nenápadně si při tom pootevřel okno, aby mohl opět pozorovat noční oblohu.

Naya se narodila slepá a žila v samotě. Nebyla mezi sourozenci příliš oblíbená a ze sester jí byla nejblíže pouze Oria. Ale i ta se před ní začala schovávat poté, co vyšlo najevo, že Naya dokáže slyšet víc než ostatní a dokonce umí svým bratrům a sestrám číst myšlenky. Žádný šepot, prosby, neslyšné vnitřní hlasy nebo jen pouhá přání před ní nebyla v utajení.

Ronnel si pokusil představit, jaké to je být slepý. Zavřel oči a po hmatu se pokusil natáhnout k okenici, aby ji ještě více otevřel. Při jeho ospalosti však bylo nebezpečné mít oči zavřené tak dlouho, a tak se raději jen opřel o rám okna a díval se na hvězdy. Nezpočet malých a velkých světélek, která na obloze visí od té doby, co je tam vyvěsila Naya.

„V době druhé války, která se rozhořela mezi Arsem a Thanem, zaplavilo království mnoho zlých a černých myšlenek, před kterými neměla Naya úniku a tížily její mysl. Kam se nedostala válka, tam vládl strach a její příbuzní si nepřáli nic jiného než pomstu jeden druhému.”

Na chvilku se Ronnelovi zdálo, že jedna z hvězd na obloze se pohnula, ale nebyl si tím úplně jistý, neboť ji zahlédl pouze koutkem oka.

Jak úžasné by bylo mít křídla a vyletět tak vysoko, jako jsou hvězdy. Kéž by se mohl na chvíli proletět na velké sově tak jako Oria a vystoupat na noční oblohu společně s měsícem. Mohl by se hvězd dotknout holýma rukama a jedna z nich by mu možná splnila nějaké přání. Kéž bych měl vlastního draka, tak jako má princ z Dračího kamene. Ronnel si dokola opakoval v duchu své přání a vyhlížel hvězdu, která by mu jeho přání splnila.

„…každé takové přání vyzdvihla na oblohu, aby tam v podobě hvězdy zářilo až do doby, než skončí válka. Jenže než dny bojů pominuly a v zemi opět zavládl mír, mnoho lidí zemřelo a jejich nesplněná přání zůstala na obloze viset navěky. Čas od času některá z nich spad…”

„Mistře!” vykřikl náhle Ronnel, „támhle spadla hvězda!”

Starý Osmund si jen povzdechl a ztěžka vstal, aby mladého prince uklidnil a opět zavřel okno, kterým dovnitř vklouzával nepříjemně chladný vzduch.

„Opravdu mistře, podívejte,” snažil se přesvědčit ho o pravosti svého tvrzení. „Támhle leží a září,” ukázal při tom prstem na hřeben nedalekých hor. Na jednom z jejích vrcholků problikávala zlatavá záře.

Mistr se vyklonil z okna, aby jej neoslňovalo světlo svíce a zrakem prohledával vrcholky hor.

„Ta hvězda spadla, aby splnila mé přání.” Ronnel byl u vytržení a únava byla ta tam. „Přál jsem si, abych měl vlastního dra…”

„To není hvězda můj princi,” přerušil ho mistr a jeho hlas se lehce třásl. „To je signální oheň, a nepřináší nic dobrého.”

„Signální oheň?” nechápal Ronnel.

Mistr si spěšně zapálil druhý svícen a pospíchal ke dvěřím. „K pobřeží naší země se blíží nepřítel,” řekl ustaraným hlasem. „Musím jít informovat vaši matku. Princi, omluvte mě.”

„Jaký nepřítel?” zeptal se Ronnel zmateně.

„Draci.”

 

Torren

Muž měl na sobě azurovo-stříbrnou zbroj zdobenou rytinami, připomínající mořské vlny. Jeho přilbici korunovali dva mořští koníci z tepaného stříbra. Nebylo pochyb o tom, kdo se pod ní skrývá. Těžce ozbrojen. O to lépe. Tenhle muž půjde ke dnu rychle.

Torren se rozhlédl kolem sebe. Velký Tomm právě rozbíjel kladivem lebku jednoho z targaryenských námořníků. Pyp Jitrnice se oháněl svou sekerou a zaměstnával tak tři soupeře najednou. I Walmer již opustil svou pozici u válečného bubnu a popadl do ruky velký meč. Zdálo se, že všichni muži okolo byli zaměstnáni bojem. Jediný, koho nemohl najít, byl kapitán. Rozhlížel se všude okolo sebe, nikde však nebylo muže v modrém plášti a s plnou hubou nadávek vidět ani slyšet. Vypadá to, že se o toho oplechovaného tupce musím postarat sám.

Sehnul se pro svou sekeru, která byla stále zabořena do zad jednoho z velaryonských mužů. Přitom si povšiml, že u jeho nohou leží ještě jeden. Jeho krev se rozlévala po palubě a vsakovala se do dřevěných trámů. Jeho tvář byla rozetnuta vedví a plášť měl modrorudý. Rudá byla jeho krev a modrá byla barva rodu Malcolmů. Kapitán je mrtev.

„Do prdele práce,” ulevil si nahlas. Kdo je kapitánem teď? Ale co na tom záleží. Důležité teď je poslat támhletu rybu zpět tam, odkud přišla.

Nastavil štít proti svému soupeři a vydal se k němu. Daemon Velaryon si ho také všiml a vyrazil mu vstříc.

Ronnel zaútočil jako první a ostří meče i sekery si daly svůj první polibek. Další výpad přistál na azurovém štítu a odštípl jednomu z mořských koníků safírové oko. Ještě tomu druhému a možná ten bastard oslepne. K dalšímu útoku se však nedostal, neboť Daemon byl rychlejší. Proti jeho útoku postavil svůj štít. Ostří meče však projelo jasanovým dřevem jako nůž máslem a jen těsně minulo jeho ruku. Co je to, u sedmi, za meč?

Torren zkontroloval stav svého štítu. Celá jedna třetina byla čistě odseknuta, včetně pokovení na jeho obvodu. Musím být rychlejší, jinak budu mít úsměv jako Lord Malcolm.

Torren se znovu rozpřáhl, aby zasáhl soupeře zvrchu a donutil ho zvednout svůj štít. Těsně předtím mu však před obličejem prosvištěl šíp, který jeho akci přerušil. Rychle se ohlédl po směru, odkud šíp přilétl. Na vlajkové lodi Daemona Velaryona, která byla zahákována na pravoboku jejich galéry, se to hemžilo muži ve fialových přilbicích. Někteří z nich v rukou třímali luky a bombardovali jejich nepřátele šípy.

„Kde jsi se učil střílet ty braavoská děvko! Málem jsem přišel o nos!”

Pohlédl zpět na Daemona. Azurovo-stříbrný rytíř se potácel po palubě a zmateně okolo sebe máchal mečem ve snaze kohokoliv zasáhnout. Z krku mu přitom trčel jeden z šípů. Torren k němu přistoupil a ke střele přidal také svou sekeru.

„Jsi úplný drakobíjec!” zvolal Velký Tomm, když padlo Daemonovo bezvládné tělo na palubu.

„Tohle byla jen ryba,” a ještě k tomu jsem ji ani nezabil já. “Ale nějakého draka bych si dal. Jak asi takové dračí maso chutná?”

„Myslím, že na tuhle záhadu znát odpověď nepotřebuju. Kde je Malcolm?”

„Tahá Cizince za ocas.”

„Zatraceně. A zatracený braavosský bastardi. Tahle loď měla být moje,” stěžoval si Walmer, když kontroloval kapitánovo mrtvé tělo a koutkem oka pozoroval žoldnéře, hemžící se na palubě velaryonské vlajkové lodě.

„Wette! Ty zasraná strako!” křikl Torren na mladého námořníka, který se právě snažil dýkou vydloubnout modrý safír z Daemonova štítu. „Tenhle krasavec na mne pomrkával ještě dřív, než ty sis vůbec uvědomil, co se tu děje.“ Někde se tu musí válet i ten druhý.

„Jen jsem ti chtěl usnadnit práci, Torrene,” zazubil se sotva šesnáctiletý hoch. Dýka v jeho ruce byla celá od krve včetně jeho ruky od prstů až po loket.

„Já ty tvé mlsné prsty znám. Běž si dloubat do někoho jiného!”

„Co to sakra bylo za zvuk?” zeptal se najednou Walmer. Rychle popadl svůj meč a vyběhl nahoru ke kormidlu, aby se mohl lépe rozhlédnout. Moře na východ od nich bylo plné lodí. Většina z nich měla fialové plachty a obklopovaly ty, které měly na těch svých rudého draka. Muži na jejich palubách strhávali targaryenské zástavy a mrtvá těla jejich předchozích majitelů schazovali dolů do moře. Na některých lodích ještě stále doznívaly zvuky bojů a na jiných tancovaly rudé plameny, které plnily vzduch hustým černým kouřem.

„Co tam vidíš?” zvolal na Walmera a prstem přitom přejížděl po ostří Daemonova meče. Sotva přitlačil, objevila se mu na palci kapka krve. Zatraceně, ten je ostrý. A také velmi lehký.

„Ti fialoví blázni zapalují lodě!”

„Cože?” To nedávalo smysl. Proč by si žoldnéři zapalovali svou vlastní kořist?

Schoval si svůj nový meč do pochvy a vyběhl nahoru k Walmerovi. V tu samou chvíli se černé mračno kouře prudce rozvířilo, jako by do něho kýchl nějaký obr. Na velaryonské lodi někdo vykřil a pak začali braavosané skákat hromadně do moře.

„Co to do pekel…”

Walmer nestihl dokončit větu. Jeho hlas přebyl ohlušující řev a nad jejich hlavou se přehnalo cosi obrovského. Mělo to velká rudá křídla a černé tělo. Udělalo to otočku nad Hromovou pěstí Lorda Graftona a během okamžiku se celá loď proměnila v hořící hranici.

„Drak!” vykřikl někdo na jejich lodi. „Kuše!” zakřičel Walmer. „Do prdele, přineste kuše.”

Torren seběhl dolů z kapitánského můstku a popadl svůj rozbitý štít.

„Wette, ty srabe!” křik Velký Tomm, když mladík skočil přes palubu do vody.

Velaryonská loď už byla také v jednom ohni. Hořela i kotvící lana a na jejich palubu přistávaly kousky ohořelé azurové plachty.

Torren se připotácel k Daemonově tělu a z jeho krku vykroutil šíp. Potřebuju nějaký luk.

Walmer za jeho zády znovu vykřikl. Tentokrát ale bolestí. Když se otočil, neviděl ho. Neviděl nic. Všude okolo byl kouř. Hustý a černý. Sotva viděl stěžeň pár kroků od něho, natož svůj cíl. Cizinec rozevlál svůj plášť smrti.

„Podejte mi někdo luk!” vykřikl, ale odpovědi se mu nedostalo. Jen se nadýchal černého kouře a rozkašlal se. Do pekel s tím. Musím odsud pryč.

Dopotácel se k okraji paluby a hodil jednu nohu přes zábradlí. Z černého kouře před ním se ale najednou vynořila velká rudá křídla. Pak uviděl postavu sedicí mezi nimi. Měla rudočernou zbroj a z pod přilbice jí vlály stříbrozlaté vlasy. Pak uviděl velké zlaté oči, které zářily jako rozžhavené uhlíky. Sérii velkých ostrých zubů, které se od sebe rozestoupily a on ucítil horký žár, který mu vehnal do očí slzy. Než se přes něho převalilo to oslňující světlo. Zvedl k obraně svůj rozbitý štít a přehoupl se přes zábradlí. Poslední, co cítil, bylo spalující horko a slaná voda tlumící jeho výkřik bolesti.

 

Léto, 1 AC

Ronnel

„Oria milovala Rhoa a on miloval ji. Byla to láska tak silná, že ji nezlomila ani válka. Mistr říká, že něco takového by se mezi bratrem a sestrou stát nemělo, že je to v očích Sedmi těžký hřích, a proto museli být potrestáni. Moje matka zase říká, že je rozdělila válka, protože stáli každý na jiné straně znesvářených stran. Jejich bratrům a sestrám se to nelíbilo a obávali se jejich zrady.”

„A co si o tom myslíte vy, princi?” zeptala se žena a usmála se na něho tím nejlaskavějším úsměvem, jaký kdy viděl.

„No, já nevím. Možná že jim ostatní jen záviděli. Proto je od sebe rozdělili. Jejich matka s otcem. Rho byl strážcem slunce. Chránil velkého orla, který nesl světlo dne a Oria se stala strážkyní velké bílé sovy, která nese měsíc a v noci bdí a hlídá ty, kteří spí a sní. On cestoval ve dne a ona v noci, a tak už se spolu nikdy nemohli setkat.”

„To je smutný konec, princi.” řekla ta tajemná žena. „Napadá mě však jedna otázka. Opravdu to byla žárlivost jejich rodičů? Vždyť měli jeden druhého. Proč by záviděli svým dětem jejich lásku? Nemohla to být třeba závist některé z Oriiných sester. Co když také milovala Rhoa, dala by mu vše, co měla, klidně by se pro něho i obětovala, ale on měl oči jen pro Oriu. Jen proto, že byla mladší a krásnější. Co myslíte, princi?”

„Já nevím. Možná. Mistr říká, že tyto příběhy nejsou nikde napsány. Že se zachovávají pouze vyprávěním a mohou se v některých detailech lišit, podle vypravěče.”

„Inu, nyní jste vypravěčem vy, princi. Vám se takový smutný konec líbí?”

Ronnel pohlédl na velkého tvora za jejich zády. Seděl tam spolu s nimi a svýma zlatýma očima nahlížel do oken věží. Jako kočka, která číhá na myš.

„Ne, to ještě není konec. Teď teprve začíná příbeh Nayi. O tom, jak vyzdvihla na oblohu hvězdy, které v noci svítí místo měsíce, kdykoli se Oria při západu slunce opozdí. Elmi ji totiž naučila tančit, a tak měsíc roztáčí po obloze své sukně. Občas se přitom trochu opozdí nebo se na oblohu nedostane vůbec. V takové době se Oria tajně setkává se svým milovaným v síni pod hladinou západního moře.”

Velký černorudý tvor za jejich zády se pohnul. Z nozder se mu vyvalil oblak šedivého kouře a svůj dlouhý krk obtočil okolo nich.

„Zadržte, princi. Pro dnešek bylo příběhů o Orii a tančícím měsíci dost. Dovyprávíte mi to někdy příště. Ano?”

„Rád,” odpověděl Ronnel nadšeně. „Pokud nás opět navštívíte.”

Žena na něho znovu pohlédla svým laskavým úsměvem??. “Pokud to bude vaše přání, princi.”

„Ronnele!” ozval se hlas jeho matky. Zněl trochu rozechvěle a vystrašeně. „Ronnele, drahoušku, pojď ke mně.”

Ronnel by rád svou matku poslechl, ale v cestě mu leželo dračí tělo.

Lady Arryn stála u vchodu do zahrady. Okolo ní postávalo několik rytířů s tasenými meči. Hlavy dalších mužů se objevily v některých oknech věží okolo nich a každá z nich dolů mířila nabitou kuší.

Velký černorudý drak uprostřed jejich zahrady začínal být neklidný. Žena s laskavým úsměvem mu však položila ruku na krk a řekla cosi v cizím jazyce. Ronnel jim nerozuměl, ale drak se po nich uklidnil a položil svou hlavu na zem.

„Princ není v nebezpečí. Jediné, co mu může ublížit, jsou hroty vašich šípů,” zvolala žena směrem k jeho matce.

„Moje paní. Muži jsou připraveni. Jsou to dobří střelci, zaručuji vám, že žádný z nich by neminul svůj cíl,” ujišťoval jeho matku jeden z rytířů.

„Nikdo nevystřelí, dokud k tomu nevydám rozkaz!” odpověděla mu a poté vykročila směrem k nim. Jeden z rytířů vyrazil s ní, ale ona ho gestem své ruky zastavila.

„Jsem královna Sharra Arryn. Vládkyně Údolí a Měsíčních hor.” Jeho matka se před drakem uklonila. „Prosím, propusť mého syna. Nabízím ti sebe místo něho.”

„Nejsem tu s nepřátelským úmyslem. Kdybych chtěla tvému synovi ublížit, už dávno bych to udělala. Stačí říct jediné slovo a Vhagar to tu promění v druhý Harrenov. Ne, to není to, proč jsem tu. Vlastně jsme se docela spřátelili. Nemám pravdu, Ronnele?”

„Ano, matko,” přitakal váhavě. „Vyprávěli jsme si příbehy. O válce mezi Arsem a Thanem. O Orii a Rhovi a o Nox a hvězdách přání.”

„Jste dobrým vypravěčem, princi,” pochválila ho dračí jezdkyně.

„Je to král, ne princ,” opravila její slova Sharra.

„Králové v těchto dobách umírají mnohem častěji než princové a lordové. Napadlo mě, že by možná pro vašeho syna bylo lepší, kdyby byl lordem, pánem Údolí a Strážcem východu, namísto dětského krále, obklopeného nepřáteli, draky, divochy z hor a piráty. Slyšela jsem, že námořníci z Tří sester se opět vzbouřili, je to pravda?”

„Takže mi nabízíte buď korunu, nebo život mého syna? Říkala jste, že se mu nic nestane, že je v bezpečí?”

„Přede mnou ano. Nemohu ho však ochránit před svým bratrem a svou sestrou. Och, jak oni milují oheň a krev. A zde na Orlím hnízdě se před nimi neschováte. Pro draka není výška Obrova kopí žádnou překážkou.”

„Matko, prosím. Viděl jsem padat hvězdu a přál jsem si létat na drakovi. Královna Visenya je tu, aby splnila mé přání.”

Sharra pomalu došla až k nim. Sehnula se k němu a pohladila ho po jeho krémově světlých vlasech. „Jsi pánem Údolí, můj synu. Je ti již sedm let. Nebude trvat dlouho a budeš své zemi vládnout sám, bez mé pomoci. Každý den budeš dělat rozhodnutí, na kterých budou záviset životy tvých poddaných. Myslím, že dnes je ten den, kdy bys měl učinit první z nich.”

„Jaké je vaše rozhodnutí, princi?” zeptala se ho královna Visenya.

Ronnel pohlédl na černého draka. Jeho křídla byla rudá a velká. Taková by ho jistě vynesla vysoko až nad vrcholky hor. Z draka šel trochu strach, ale dokud tu byla Visenya, nebál se.

Otočil se zpět ke své matce s rozhodnutím na jazyku.

„Chci letět.”

 

Jaro, 34 AC

Lynara

Oba bratři byli rozdílní jako noc a den. Bylo skoro až k nevíře, že jsou to příbuzní.

Errold byl nízký. Široký v pase. Nosil dlouhé hnědé vlasy, krátké strniště a plášť s vlčí kožešinou okolo ramen. Měl široký nos a ústa plná zubů. Neustále se něčemu smál a jeho chování bylo roztěkané a plné všelijakých vtípků, které by vymyslelo i malé děcko. Při jejich společné večeři mu nedělalo problém spořádat třeba i celé kuře a rozhovory neustále stáčel k udatnosti a velkoleposti jejich rodů. Stále vykládal o tom, jak jejich předkové pochází z jedné krve. Jak je Karská bašta úžasné místo a jak si jistě zamiluje jejich tamní lesy. Po čas jejich návštěvy trávil čas schovaný za hradbami Zimohradu, ať už v její společnosti, nebo uprostřed sáhodlouhých debat s ostatními mladými panoši, majordomem a velitelem stráží, o dracích, o Zdi, o železných mužích a o pádu Harrena Černého.

Jeho bratr Harlan byl dost jiný. Měl vysokou postavu. Byl hubený v obličeji i po těle. Měl krátké hnědé vlasy a tvář hladce oholenou. Na rozdíl od svého bratra nosil nevýrazný oděv. Nebýt štříbrné spony ve tvaru slunce, která držela jeho černý plášť, spletla by si ho s kdejakým pocestným. U stolu byl vždy velmi zamlklý. Na bratrovy vtípky téměř nereagoval a kdykoli se ho na něco zeptala, odpověděl stručně, jen pár slovy. Měla pocit, že ji při večeři neustále sleduje, ale kdykoli se na něho podívala, odvrátil svůj pohled a dělal, že se zrovna zajímá o něco jiného. I po zbytek dne se jí neustále vyhýbal. Trénoval na dvoře s dřevěným mečem a ochotně se připojoval ke každé skupině, která právě vyjížděla z hradu na projížďku po okolí či na lov. A také byl mnohem hezčí než jeho bratr. Ne, že by nikdy předtím neviděla krásnějšího muže, než byl Harlan, ale žádný z nich neměl takové oči jako on.

Znovu do nich pohlédla. Dvě modrošedé studnice tajemna. Pod korunou čarostromu se mu v nich leskly malé rudé flíčky. Mohla by se pokusit je všechny spočítat, ale to by nesměl znovu uhnout pohledem.

„Už musím jít. Omluvte mě.”

„Neomluvím!” vyhrkla v odpověď a dlouhým skokem se mu postavila do cesty. „Sotva jsem z tebe dostala pár smyslupných vět.”

„Já… já… já musím jít. Otec mě bude hledat. Můj bratr se vám bude jistě rád věnovat a zodpoví všechny vaše otázky.”

„Tvůj bratr tady teď není a já chci mluvit s tebou. Proč se přede mnou pořád tak schováváš?”

Harlan se zatvářil, jako by ho právě obvinila z vraždy. Sklopil hlavu a nervózně sledoval Javora, jak poskakuje okolo nich.

„Jeho se bát nemusíš.”

„Já… já tu nejsem kvůli vám, moje paní.”

„Lynara! Jmenuji se Lynara, určitě už ti to někdo jednou řekl.”

„Můj bratr je tu, aby se vám dvořil. Já ho pouze doprovázím.”

„To je škoda. Tvůj bratr se mi nelíbí tolik jako ty.”

Chlapec celý zrudnul. Byl dokonce červenější než listy čarostromu. A helemese, Karstark jeden studená. Zasmála se v duchu.

„Můj bratr je starší. Je dědicem Karské bašty, bude ti dobrým manželem. Já bych tu neměl být. Odjíždím zítra s otcem do Bílého přístavu, abych se stal panošem sera Leytonela.”

„Řeknu otci, že se chci provdat za tebe a nebudeš muset jezdit nikam.”

„To můj otec nikdy nedovolí. Mám dokonce zakázáno se s vámi stýkat déle, než je nutné. Neměl bych tu teď s vámi vůbec být, moje paní.”

Javor je oba oběhnul kolem dokola a své kožené vodítko omotal kolem nich. Harlan na okamžik zvedl oči a pohlédl do těch jejích. V ten moment získala odvahu. Buď to bude on, nebo jeho tlustý bratr. Rychle se naklonila dopředu, přitiskla své rty k jeho a zavřela oči.

Tak to je ono? Tak to má být? Tohle je skoro stejně hloupé jako vlhké polibky od stovek panošů, kteří ji pravidelně slintají na ruku. Neměla bych pootevřít ústa? Pootevře je také, když to udělám? Jednou viděla Myru jak se líbá s tím klukem od stájí. To bylo něco úplně jiného. Pootevřela ústa a odvážila se položit ruku na jeho hruď.

Na jedno zabušení srdce měla pocit, že Harlan bude stále jen nehnutě stát. Pak ale ucítila jeho dech. Rozlilo se jí po těle zvláštní vzrušující napětí a najednou měla tak lehkou hlavu. Chtěla své rty přitisknout ještě blíž, ale Harlan se od ní náhle odtáhl.

Než otevřela oči, uslyšela šplouchnutí. Chlapec byl jednou nohou v jezírku a nemotorně se z něho snažil vypotácet. Nedokázala se ovládnout a dala se do smíchu. To ho ještě víc znervóznělo a málem v jezírku zmizel celý. Ven se nakonec vypotácel po čtyrech a rychle utíkal pryč z háje. Šedorezavá fretka mu pospíchala v patách, dokud ji nezastavilo nedostatečně dlouhé vodítko.

„Tobě se také líbí, viď?” Klekla na kolena a nastavila ruku. Javor jí hbitě vyběhl po ruce až na ramena a začal ji lehtat kolem krku.

„Ať si říká, co chce. Udělám to. Přesvědčím otce, že Harlan je ten pravý.” A kdo ví, třeba když budu plakat a trucovat dost dlouho, zruší zásnuby úplně.

Když se vrátila do velké síně, Errold již večeřel ve společnosti dalších mládenců. Dopřával si vydatnou porci vepřových žeber a stíhal při tom ještě debatovat o Aegonu Dobyvateli. „Neměli se tenkrát jen tak vzdávat. Torrhen ohnul koleno bez jediné kapky prolité krve a co z toho máme my? Ty přerostlé ještěrky nám diktují, co můžeme a co nemůžeme ve své vlastní zemi dělat. Taková nehoráznost.”

Na moment si všiml, že právě vstoupila do síně. Věnoval jí však jen krátký pohled bez sebemenšího náznaku úsměvu, a dál se věnoval svému talíři.

On je na mě naštvaný? Že by něco tušil?

Nechala ho být a pospíchala do soláru svého otce. Javora přivázala k držáku na pochodeň vedle dveří. Otec neměl rád, když mu její fretka pobíhala po pokoji.

„Otče! Mohu s tebou mluvit?”

„Á, tady jsi. Zrovna jsem pro tebe chtěl poslat. Musíme spolu probrat jednu důležitou záležitost.” Torrhen seděl v křesle u krbu a jeho oči přebíhaly po řádcích čerstvě otevřeného dopisu. Když přistoupila blíž, vstal a políbil ji na čelo.

„Jak jsi na tom ty a Errold? Co jsem toho mladíka viděl posledně, nevypadal zrovna nadšeně.”

„No, Errold je ke mně laskavý a pozorný,” začala Lynara opatrně kroužit okolo horké kaše. „Jistě bude dobrým lordem a manželem. Ale…”

„Tak to se obávám, že tě zklamu. Pokud už se ta zpráva k tobě nedostala. Za Errolda se provdat nemůžeš.”

Co? Že by Harlan něco řekl svému otci? Že by se Lord Karstark rozzlobil a zásnuby sám zrušil?

„O ničem nevím, otče. Jaká zpráva? Proč se za Errolda nemohu provdat?” Ne že by mi to zrovna vadilo.

„Karstarkové zítra ráno odjíždí včetně Errolda a ty zůstaneš zde.”

„Ale otče, on… Harlan za to nemůže. To bylo kvůli mě.”

„Harlan?” zeptal se Torrhen Stark zmateně. „Jeho mladší bratr? Co je s ním?”

Jak tohle vysvětlit?

„Harlan se mi celou dobu vyhýbal. Nechtěl se mnou mluvit. A tak jsem ho zahnala do kouta. A potom jsme… Errold je hodný a laskavý, ale…”

„Lynaro,” zadržel její slova, „ať už mluvíš o čemkoli, myslím, že by sis měla nejdříve přečíst toto.” Položil na stůl dopis, který svíral v ruce a přisunul ho před ní. Na pergamenu byla rozlomená červená pečeť s otisklým drakem rodu Targaryenů.

„Svatba bude. Ne však tady na severu. Nezamlouvá se mi to o nic víc než lordu Karstarkovi nebo tobě. Ale když drak něco chce, není moudré mu v tom odporovat.”

Na konci dopisu byl podepsál sám král Aegon a jeho zesnulá sestra a manželka, Rhaenys. Mezi jejich jména přistála kapka. Vpila se do pergamenu a zčernala ihned, jakmile se dotkla inkoustu. Byla to slza. Její slza. A nebylo pochyb o tom, že měla hořkou příchuť.

 

Yrwin

„Tohle se ji líbit nebude. Je to princezna. Ty rády vyšívají, zdobí se šperky a občas si zajezdí na nějakém tom hřebci. Co bude s tímhle hlodavcem dělat?”

„Nech už toho pochybování. Je to dobrý dárek, uvidíš.”

„Ale předej jí to ty! Já se toho bojím.”

„Ty jsi ale srab,” posmíval se jí, „a to jsi starší než já. Kde je ta moje sestra, která si jako malá hrála s pavouky?”

„Pavouci jsou něco jiného. Ti nejsou tak… velcí a ohavní.”

„No jo, tak mi to dej,” přehodil si fidulu přes rameno a vzal si od své sestry proutěnou klec. „Já předávám, ale ty mluvíš.”

Před nimi stál Lord Belmore. Jeho služebné před ženicha a nevěstu postavily dva stříbrné poháry. Oba měly tvar obráceného zvonu a měly na sobě rytiny zobrazující sokola se zlovlkem.

„Jak originální,” špitla mu sestra do ucha.

„Mám pocit, že už jsem tyhle poháry někde viděl,” ale kde to jen bylo?

„Na mé svatbě přece. Jen na nich bylo rozbité kolo a runy.”

„No ovšem, už si vzpomínám. Lord Belmore není při vymýšlení svatebních darů příliš nápaditý, že? Až ho jednoho dne budou pohřbívat, celé Údolí si bude moci připít z jeho stříbra.”

Lord Belmore odcupital ve svém fialovém brokátu a nyní byla řada na nich. Herold na ně krátce pohlédl a uhodil svou holí o zem.

„Lady Anya Royce, vdova po lordu Waynwoodovi a její bratr, Yrwin Royce z Runokamene.”

Oba přistoupili blíž. Pán Údolí, Lord Ronnel Arryn, seděl shrbený na svém trůnu a zdál se být z celé svatební hostiny unavený. Jeho nevěsta, Lady Lynara, zase vypadala smutně. Víc než jejich svatbu to připomínalo pohřeb některého z jejich příbuzných.

„Můj pane, moje paní. Příjměte prosím od nás a naší rodiny tyto dary.”

Yrwin přistoupil blíž a položil před Ronnela velkou knihu vázanou v kůži. Byla velmi stará a přesto dobře zachovalá.

„Báje a legendy ze starých časů Údolí,” oznámila jim Anya. „Obsahují mnoho moudrosti a informací o starých obyčejích a příběhy z dob Prvních lidí, kteří obývali tuto zemi před tisíci lety. Slyšeli jsme, že rád čtete a zajímáte se o historii a legendy Údolí. Tato kniha je velmi vzácným klenotem, který přežil mnohá staletí v naší knihovně a některé texty jsou dokonce psány ještě ve starých runách.”

V Ronnelových očích se probudila zvědavost a téměř okamžitě se narovnal. Dokonce vstal z trůnu a přikročil k nim, aby si knihu převzal osobně.

„Tisíc let stará, říkáš? Úchvatné,” opatrně ji otevřel a letmo nahlédl na několik prvních stránek. Na jeho tváři se objevil nepatrný úsměv. „Velmi vám děkuji, budu ji opatrovat, jako bych ji napsal já sám. Až si ji dostatečně prostuduji, pošlu vám ji zpět do Runokamene.”

„To ne, můj pane. Je to dar pro vás. Nechť se vám zalíbí,” odvětila Anya.

„Ne. Pokud přežila tolik let ve vaší knihovně, měla by tam přežít i další staletí. Požádám mistra, aby mi udělal její kopii a pak vám ji nechám poslat zpět.” Znovu se zahleděl do knihy a obrátil několik dalších stránek, tak opatrně, jak to jen šlo. „Úžasné!”

Když se Ronnel posadil zpět na trůn, nenechal knihu odnést mezi ostatní dary, ale položil si ji vedle sebe na stolek.

„Moje paní,” pokračovala Anya, „dostalo se k nám, že máte vřelý vztah ke zvířatům. Obzvlášť pak k…,” tázavě se k němu otočila, aby ji zachránil.

„Prý chováte fretku, moje paní. Tak nás napadlo, pořídit jí malou společnost.” Ztrhl látku, která zakrývala proutěnou klec. Uvnitř vystrašeně poskakovala fretka, bílá jako sníh.

„Jé! Ta je nádherná.” Na její tváři se snad poprvé na hostině objevil úsměv. „Je to on nebo ona?”

„Ona, moje paní. Nebyli jsme si jistí, jakou máme sehnat, ale snad jsme se trefili.”

„Trefili jste se víc než dobře. Javor bude mít jistě velkou radost.”

„Vy jste i zpěvákem?” zeptala se ho, když si všimla fiduly na jeho zádech.

„To ne. Umím pouze hrát. Zpěv není moje silná stránka. Tedy pokud nepotřebujete z domu vyhnat hosty. Pak bych vám byl jistě k užitku. Hudbou se ale dají vyjádřit i slova a mnoho emocí, které možná ani ústy nelze popsat.”

„Budu ráda, když mi později něco zahrajete.”

„Bude mi potěšením,” odvětil a společně se svou sestrou se vzdálili, aby uvolnili místo dalším hostům, kteří chtěli také předat své dary.

„Ty jsi rozesmál Lady Stark. Neuvěřitelné,” pogratulovala mu fascinovaně jeho sestra, když byli dost daleko.

„Vidíš? Já ti říkal, že je to dobrý dárek.”

 

Lynara

Tři čtvrtě svíčky byly již vyhořelé, když se otevřely dveře.

„Můj pane,” ozval se její rozespalý hlásek z poloprázdné postele. “Kde jsi byl tak dlouho?”

„Vy ještě nespíte?” zeptal se Ronnel překvapeně.

„Čekám tu na tebe. Měla jsem o tebe strach.” Strach, že usnu dřív, než se uráčíš jít spát.

Vypotácela se z postele jen v noční košili. Župan nechala viset na věšáku a přispěchala ke svému muži, aby mu pomohla se svléknout.

„Ser Robin pořádal hon. Trochu jsme zabloudili a zdrželi se v lesích déle, než bylo zamýšleno.”

„Ale jsem v pořádku, nemusíte mít starost.” Dodal rychle, když mu pomáhala svléknout kabátec. “Byl to dost náročný lov. Jsem velmi unavený.” Ronnel si přikryl ústa, aby zakryl zívnutí a schoval se za zástěnu, kde se převlékl do nočního oděvu.

„Do úsvitu je ještě daleko,” popíchla svého muže. Popadla dohořívající svíci a zapálila s ní jednu novou, připravenou na ráno. Naslinila si prsty a ostatní svíčky jednu po druhé uhasila. „Dnes v noci se dá ještě ledacos stihnout.” Dnes v noci na to půjdu přímo. Žádné pomalé kolébání.

Rozvázala tkanice své noční košile a nechala ji spadnout na zem. Stála uprostřed ložnice úplně nahá, oděná pouze do zlatavého světla svíce, kombinovaného s černým pláštěm noci.

„Co to? Je tu hrozná tma.” Když Ronnel vyšel zpoza zástěny, zarazil se.

Čekala na jeho reakci.

Odvrátil pohled a jako vystrašené dítě pospíchal do postele. „Na to dnes není vhodná doba. Jak jsem řekl, jsem velmi unavený.”

„Vhodná doba? A ta bude kdy? Zítra? Pozítří? Příští rok? Ani o svatební noci nebyla vhodná doba?”

Lehla si do poslete vedle něho a on se rychle schoval pod peřinu. Zajela rukou pod ni a pokusila se najít to tajné místo, které před ní tak úskostlivě skrýval.

„Nech toho, nežertuji.”

„Já také ne.”

Ronnel chytil její ruku a odstrčil ji pryč.

To mě nezastaví. Znovu vklouzla pod jeho peřinu. Tentokrát už ji ale Ronnel odstrčil mnohem silněji.

„Au! To bolí. Co je to s tebou? Nelíbím se ti snad? Jsem ošklivá?”

Ronnel k ní ležel zády a nereagoval na žádnou z otázek.

„Lidé u dvora si začínají šeptat, že jsem neplodná. Nebo že se před tebou na noc zamykám. Někteří mi dokonce začali říkat severská jalovice.”

Ronnel nijak nereagoval.

„Prosím. Alespoň jednou. Jestli mě opravdu miluješ. Udělej to pro mě. Jsem celá tvá. Můžeš si se mnou dělat, cokoli se ti bude líbit.”

Ronnel tiše vstal z postele a ani na moment se na ni nepodíval. Stáhl z postele svou přikrývku a vydal se pryč z ložnice.

„Dobrou noc. Moje paní.”

Neodpověděla mu. Jen zabořila svou tvář do polštáře a plakala, dokud neusnula.

 

Léto, 36 AC

Yrwin

Melodie se rozléhala po místnosti a plnila ji melancholickou atmosférou. Mnohem raději by zahrál něco veselejšího. Něco, při čem lidé rádi slaví, zpívají a tančí. Tady ale nebyl nikdo, kdo by takovou hudbu ocenil a jeho jediná posluchačka zbožňovala pomalé tóny.

Za jeho zády se ozvalo šplouchnutí vody, jak se dívka obracela v kádi s horkou vodou. Měl sto chutí otočit se a přestat hrát, ale jeho slušnost mu v tom bránila.

Vlastně tu byli ještě další dva posluchači, ale ty jeho hudební um zřejmě tolik nezajímal.

„Jaké jsi jí dala jméno?” zeptal se, když dohrál svou píseň. Pozoroval při tom obě fretky, jak spolu dovádějí a jako splašené prolézají útrobami starých kalhot, které se povalovaly v koutě pokoje.

„Kopřivka.”

„Kopřivka?” podivil se tomu jménu. Javora chápal. Byl celý šedý a na zádech měl rezavou skvrnu ve tvaru javorového listu. Ale Kopřivka? Podivné jméno pro fretku, která je od čumáku po ocas celá bílá.

„První, co udělala, když jsem ji pustila z koše, bylo, že se vyválela v kopřivách.”

„Tak to se k tobě skvěle hodí.” Je stejně zbrklá jako ty. Pohled na Kopřivku, kterak dokola nahání svého staršího společníka, ho v jeho tvrzení ještě více utvrdil.

„Umíš také Třešňový kraj?” zeptala se dívka za jeho zády.

„To je ale milostná píseň.” namítl. “Takovou píseň hrají mladí bardi pod okny svým milovaným.”

„Předstírejme tedy, že jsi mladý bard, to pro tebe jistě nebude těžké, a já dívka vyhlížející z okna svou lásku.”

Přesně vím, kam tím míříš, holčičko.

„Služebné za dveřmi by mohly něco slyšet. Umíš si představit ty následky? Jedna zamilovaná melodie, fantasie mladých dívek, slovo dá slovo, občas někdo něco pozmění či přibarví pestřejšími barvami a ejhle, zítra ráno se oba probudíme jako zrádci a naše hlavy budou na špalku. Drby se mezi lidmi šíří rychleji než mor. Nestihneme se ani nasnídat.”

„Moc nad tím přemýšlíš. Lidé ztrácí příliž mnoho času tím, že přemýšlí. Až nakonec neudělají nic. Pokud po něčem toužíš, tak to prostě udělej. Zrádci už přeci jsme. Tak proč si ty poslední chvílky před popravou neužít?”

Slyšel, jak opouští svou koupel a obléká se. Poté se její kroky pomalu přiblížily k němu a on ucítil vůni levandule a hřebíčku. Ne, prosím, tohle mi nedělej. Musím už jít. Neměl bych tu být. Přesvědčoval sám sebe k odchodu, když cítil, že stojí vedle něho. Neodešel. Ani se nepohnul.

Neubránil se pohledu na ni. Měla na sobě jen lehkou košili, která jí sahala až po kolena a do které se oblékla ještě mokrá, takže se látka nasákla vodou a nezůstalo pod ní nic utajené. Stála nad ním jako nahá a okolo jejích chodidel se hromadila voda. Rychle odvrátil pohled a ucítil jak mu kalhoty začínají být příliš těsné.

Všimla si toho. Sehnula se k němu a on ucítil teplo jejího těla. Voda odkapávajíc z jejích vlasů mu smáčela šaty.

„Tak mi ji zahraj potichu. Jen mně, aby ji neslyšela žádná jiná prosťačka, co nás sleduje skrze klíčovou dírku.” zašeptala mu do ucha. Její ruka našla tkanici jeho kalhot a uvolnila ji.

Dotýkaly se ho její jemné ruce a on z toho šílel. Chtěl ji. Hned teď a tady na zemi. Jeho schopnost sebeovládání zaznamenala poslední moment vzdoru, když jen tak mimochodem vyslovil, že by měli přestat. Že tohle nesmí. “Ronnel se může kdykoli vrátit a přistihnout nás.”

„Jsem jako smutná a osamělá levandule, kterou její zahradník odmítá zalévat. Věř, že on je ten poslední, kdo by mě teď hledal.”

„Tohle není správné.”

„Myslím, že tenhle tady je tvrdě přesvědčený o nečem jiném.”

„Hej, tohle nebylo fér.”

Rozesmálo jí to. Natáhla se ke kupičce svého oblečení. Zpod ní vyprostila stříbrný diadém zdobený řadou modrých safírů a průzračných křisťálů a vložila si jej do mokrých tmavých vlasů. Pak chytla spodní okraj své mokré košile a škubnutím ji roztrhla tak, aby před ním odhalila svůj klín.

Rozbušilo se mu srdce a ve svém údu ucítil bolestnou touhu. Už se nedokázal ovládat. Už ví, co na mě platí. Nebránil se a nechal ji aby ho dráždila.

„Jsem tvá královna a přikazuji ti, abys mě ošukal! Rozumíš? Udělej to, jako by na tom závisel tvůj život. Když svou královnu neuspokojíš dostatečně… královsky, řeknu ráno Ronnelovi, že jsi mě znásilnil a hlavu na špalku budeš mít jen ty. To teprve nebude fér.”

Chytil ji kolem pasu a stáhl dolů, aby do ní proniknul. Zasténala.

„Řekni to ještě jednou!”

„Jsem tvá královna.”

„To potom.”

Upřeně se na něho zahleděla. Pár blankytně modrých očí. Nyní potemnělých vášnivou touhou. Její koutky úst sebou cukly, když pochopila, co po ní žádá.

„Chci, abys mě ošukal! Chci, aby mě z toho bolelo celé tělo.” Políbila ho a zakousla se mu do spodního rtu. „Prosím.”

Líbilo se mu, když mluvila tak sprostě. Vůbec se to k ní nehodilo. To, jak vypadala. Jakým dojmem působila na své okolí. Byla nízká a její tělo bylo křehké a bledé. Neměla dominantní hlas a vypadala spíš jako poslušné malé děvče nebo rozmazlená princeznička, která se rozpláče, kdykoli jí něco zakážete. Vzrušovalo ho, když mluvila tak sprostě a zkaženě a prosila ho, aby tu její křehkou schránku rozdrtil na střepy.

Přetočil se s ní a položil ji pod sebe na tvrdou podlahu. Z jejího vlhkého a horkého těla ještě stále stoupala pára. Zavřela oči. Povolila sevření svých stehen a on to udělal. Tvrdě. Přesně tak, jak si to jeho levandulová královna přála.

 

Léto, 37 AC

Ronnel

Čím více se nořil hlouběji a hlouběji do textů staré knihy, tím více dávalo smysl, proč se příběhy o Apo a Nyt dodnes nedochovaly v žádných textech. Tedy až na jednu vzácnou výjimku, a ta právě ležela před ním, na psacím stole.

Všechny ty postavy se ze staré knihy jevily spíše jako nadlidské bytosti. Mocné postavy, které byly stvořiteli světa a byli důvodem mnoha přírodních divů a úkazů. Byli to bohové. Ars, bůh síly a války. Nymus, bůh moře. Verra a její slzy, bohyně deště a řek. A samozřejmě Naya, bohyně hvězd a přání.

Nebylo divu, že po příchodu Andalů a jejich Sedmi byly příběhy zcela vymýceny, neboť v očích septonů se jednalo o pohanskou víru, a tak se z bohů staly jen legendy o paní temnoty, o pánu světla a jejich jednadvaceti dětech. Pohádky, které rodiče vypráví svým dětem před spaním. Tedy aspoň ti, kteří si je ještě pamatují.

Ronnel obrátil právě dopsaný list a položil jej na hromádku k ostatním. Staré runové písmo toho skrývalo mnoho o těchto příbězích a on cítil potřebu přeložit jejich tajemství do jazyka, kterému nebudou rozumět jen vystudovaní mistři, ale i prostý lid, schopný číst alespoň ve společném jazyce. Na chvíli se zasnil, jak by bylo úžasné, kdyby měl stovky kopií této knihy, a mohl je půjčovat ostatním. Možná kdyby se některé z příběhů přepsaly na velká plátna a vyvěsily se na nádvoří ve městěch a vesnicích…

Namočil brk do inkoustu a pokračoval na novém listu pergamenu.

Scala, bohyně zimy a hor.

V textech o jejím osudu bylo cosi, co Ronnela nutilo pomyslet na to, že tyto příběhy možná nejsou jen výplodem něčí fantasie, ale možná snad obrazem skutečných událostí z dob Prvních lidí a Dětí lesa. Ano, i Děti lesa tu byly, obři, i obrovští mořští tvorové. Velká divoká zvířata schopná zhltnout člověka jako malinu. Tvorové stvořeni z čístého ledu a monstra spící v temných hlubinách země. Dokonce tu byly i okřídlení ještěři, nápadně připomínající draky.

Ze psaní ho náhle vytrhlo vrznutí dvěří.

„Můj pane. Je tu Ser Robin Templeton.”

„Ať vejde.”

„Muj pane.” pozdravil ho vysoký rytíř. Jeho dlouhé vlasy a licousy spletené do copů byly již šedivé. Přesto to byl stále silný a schopný muž. Nebylo to ani dva měsíce, co Ser Robin naposledy vyhrál turnaj ve Městě racků.

„Sere Robine,” pozdravil jej, a neodpoutal přitom oči od své práce.

„Nesu dopis od vašeho bratra. Přiletěl od západu, z Měsíčních hor.”

„Ach ta záležitost s horskými klany. Našlo se to ukradené zlato?”

„Nečetl jsem ho.”

„Tak jej přečti. A nějak stručně.” Nemám těď na dlouhé proslovy svého bratra čas.

„Jak si přeješ.” Robin rozlomil pečeť a odhalil vzkaz, natěsnaný na malý kousek srolovaného pergamenu. Rychle jej v tichosti prolétl očima, aby ho mohl obeznámit s tím nejpodstatnějším, co zpráva obsahuje.

„Tvůj bratr píše, že nalezli muže, kteří daně přepravovali. Ser Armor Kámen a všichni jezdci, kteří vůz doprovázeli byli nalezeni mrtví, asi den jízdy na sever od hlavní cesty. Váš bratr se domnívá, že se muži rozhodli zlato ukrást a vydali se s ním na úprk. V noci je však přepadly horské klany a ve spánku jim podřezaly hrdla. Pronásledovali proto stopy divokých mužů a vyplenili jejich nedaleké ležení. Pro královskou spravedlnost posílá ti tvůj bratr hlavy těchto mužů sem do Měsíční brány. Zlato se však nalézt nepodařilo.”

„Pro královskou spravedlnost by ty hlavy měl poslat do Rudé bašty a ne mně. Kolik zlata to bylo?”

„Necelé čtyři stovky. Přičteme-li k tomu ty dvě předchozí zásilky, už to činí asi dva tisíce zlatých draků, které nyní chybí v královské pokladně. A koruna začíná být netrpělivá.”

Ronnel si povzdechl. „A co s tím mohu dělat? Mám znovu vybrat daně a sedřít lid v Údolí z kůže?”

„Nebylo by bezpečnější poslat zlato lodí? Tak jako dřív?”

„Můj bratr tvrdí, že moře je nyní příliš nebezpečné. Dokud se budou okolo Klepeta zdržovat piráti a přepadat lodě, riskujeme s každou další vyslanou lodí nejen ztracené zlato, ale i životy mužů, které pošleme s ním. Jsme tu jako v pasti. Na moři zuří piráti a v horách běsní klany.”

„Možná bychom měli zlato poslat vzduchem. Na každého havrana přivážeme jeden zlaťák. Pokud jich pošleme dostatečné množství a budeme je posílat bez přestání, možná bude do zimy dluh splacen,” ser Robin se zasmál a jeho kníry spletené do copů se rozhoupaly jako kyvadla.

„Jistě, ale jen dokud si lidé v Údolí nenajdou novou zábavu a nezačnou trénovat lukostřelbu. Ne, havrani zlato neunesou, Robine. Ti umí nosit jen černá slova.”

„A ty Jonosovi věříš?” zeptal se náhle ser Robin. Svou nedůvěru v jeho bratra tím vyjádřil víc než jasně. “Celá ta záležitost s horskými klany se mi tak úplně nezdá. Sera Armora jsem pro ten úkol vybral osobně. Nevěřím, že by ten muž dezertoval pro hrst zlata. A to dokonce ani kdyby se o něj nemusel s nikým dělit. A i kdyby, rozhodně to nebyl takový blázen, aby v noci nepostavil hlídky.”

Nevěřit svému bratrovi? Ronnel nahlédl zpět do velké staré knihy. Ars také věřil svému bratrovi. Vkládal v něho svou důvěru a on ho zradil. I Aura zradila Ulla, když ukradla jeho zlaté kadlice. Jenže ona to udělala pro dobrou věc, kdežto Nymus myslel pouze na svůj prospěch. Který z těch dvou je víc jako jeho bratr?

„Pošleme to zlato znovu. Z našich vlastních zdrojů. Tentokrát ale pošleme víc mužů a velení svěříme důvěryhodnější osobě.” Popadl do ruky brk. Namočil jej do inkoustu a znovu se zahleděl do runového písma. Kde jsem to skončil? Och ano, Scala.

„Kdo by to měl být?” zeptal se Robin.

„Můj bratr.”

 

Yrwin

„Říkají, že je stále ještě pannou,” šeptala mu jeho sestra do ucha, když jim servírovali pórkovou polévku.

„Opravdu?” vyhrkl na ni překvapeně.

„Jo, říkala mi to jedna z jejích služebných. V noci se často hádají a vůbec nespí ve společné posteli. Vyhazuje ho z ložnice a zamyká se před ním, protože…, no prý se bojí toho, co má jeho lordsvo mezi nohama. Prý je to znetvořeného tvaru a obludně velké.”

Yrwinovi zaskočila polévka a rozkašlal se. Málem mu přitom z nosu vylétl kousek pórku.

„Cože má? Jak může něco takového vědět nějaká služebná?” Prosťačka za klíčovou dírkou.

„Sama to viděla. Na vlastní oči.”

„Ta služebná s ním něco má?”

„Ale né,” postěžovala si Anya, jakoby Yrwin vůbec nic nechápal. „Copak ty jsi nikdy nikoho neposlouchal a nesledoval za dvěřmi, nebo co?”

„Máš to ale zajímavé záliby, sestro. Jen jestli mi tu náhodou zase nevykládáš nějaké svoje báchorky. Lord s koňsky velkým údem, to je něco pro tebe, že? Jak že se jmenuje ta služebná, co ti to našpitala?” pokoušel se nenápadně zjistit její jméno.

„Co? Chceš říct, že si vymýšlím?” obořila se Anya a naštvaně si nabrala do úst sousto polévky. Kysele se zaškebila a odsunula od sebe talíř na znamení, že už ji nehodlá déle jíst.

„Ne, jen bych moc rád věděl, jak moc spolehlivý ten tvůj zdroj je.” Yrwin se rozhlédl kolem sebe. Na hostině bylo několik mladých služebných, které roznášely jídlo. Dolévaly pánům víno, když si přáli. Koketovaly s mladými panoši a rytíři u zadních stolů, když měly zrovna chvilku čas. Musel uznat, že odvádí velmi dobrou práci. Bohatým krmí krky, a těm chudým alespoň uši. Nikdo tu nepřijde zkrátka. Snad jen kromě jeho samotného. Pohlédl směrem ke trůnu, kde byla Lynara a její manžel. Lord Údolí seděl bok po boku se svým bratrem a o něčem tiše diskutovali. Levadulová královna seděla sama a nikdo se s ní nebavil. Znuděně kroužila lžící v talíři polévky a čas od času se její oči setkaly s jeho. Moc často, až příliš moc často se na mě dívá. Někdo si toho všimne. Odvrátil pohled, ale za okamžik se na ni znovu podíval. Její oči ho prosily, aby ji z tohoto pekla vysvobodil.

Když se začal opět věnovat jídlu, všiml si, že ho Anya zaujatě sleduje.

„Co je? Viděla jsi snad ducha?”

„Jo,” řekla pomalu. „Sedí přímo přede mnou, a přemýšlí, jak se dostat Lady Arryn pod sukně.”

Yrwin se nuceně zasmál a předstíral, že to, co řekla, je jen velmi dobrý vtip. „Ano, dostala jsi mě. Přesně na to jsem teď myslel. Panna čistá jako čerstvě padlý sníh, vězněná stvůrou s obludným údem. Dobrý námět na nějakou píseň, mimochodem.”

„Jen si vtipkuj, mě neoblbneš. Myslíš si, že jsem se narodila včera nebo co?” Ohlédla se směrem k trůnu. Lynara rychle odvrátila pohled. “Já vím, jak vy muži strašně toužíte po… moment!” zarazila se v půlce věty a nahodila zamyšlený výraz. „Ten duch už se pod tu sukni dostal, že?”

„Nevím, o čem to tu mluvíš,” pokusil se předstírat zmateného a nechápajícího. To však jeho sestru nepřesvědčilo. Nasadila ten svůj výraz s nosem zdvihnutým tak vysoko, jak to jen šlo. Takovou pózu měla vždy, když přišla na vrub nějaké velké záhadě.

„Tak to seš v pěkný kaši. V ovesný a až po krk. Jestli se to otec dozví, tak tě pošle do Hrůzova, aby tě tam ztáhli z kůže.”

„Jestli se to dozví Ronnel, tak mě ztáhne z kůže on,” opravil její slova „Otec si na mne ani nevzpomene. Pro něho jsem mrtvý už dávno. Otázkou je, proč by se to vůbec měl někdo dozvědět?”

„Ne, ne, do tohodle talíře mě s sebou netahej. Já tě krýt nebudu. Podělal sis to sám a já s tím nemám nic společného.”

„Takže o ničem nevíš. To se mi snažíš naznačit?”

Jeho sestra se na něho dlouze a prozíravě podívala. „Vůbec netuším, o čem to mluvíš.”

„Dobře. Jsem rád, že si rozumíme. A teď mě prosím omluv, musím jít někoho vysvobodit ze spárů zlé stvůry,” zvedl se od stolu a vydal se ven ze síně.

„Ty jsi vážně idiot!” slyšel za sebou slova své sestry, než se její hlas ztratil v hluku hostiny.

 

Ronnel

„Proč se o ně nepostará král? Prasklý výběžek je území spadající pod korunu. Lord Celtigar je přeci jeho vazalem. Copak nemají draky? Pirátské lodě pro ně musí být snadným cílem.”

„Maskují se za obchodní lodě z Pentosu, rybáře, nebo dokonce za královské loďstvo. Ukořistili už mnoho takových lodí a přišít si tříhlavého draka na plachtu umí kde kdo. Nemohou poslat draka, aby spálil každou loď, na kterou v těch končinách narazí.”

„Tak pošleme naše lodě. Někudy cesta vést musí.”

„Obávám se, že tolik lodí naši vazalové k dispozici nemají, bratře. A pochybuji, že budou chtít ty, které ještě mají, poslat do otevřeného střetu s piráty. Možná žoldáky, kdybychom najali…”

„Ještě více se zadlužit? To není řešení.”

„Navíc teď, když je Aegon mrtvý a na trůnu sedí jeho syn. Říká se, že jeho draka není nikdo schopen osedlat. A Aenys je slabý král. Nesahá svému otci ani po koule. Není divu, že ten slaboch není schopen se vypořádat ani s hrstkou pirátů. Vsadil bych jmění na to, že brzo bude mít víc problémů než jen pár sokolů, kteří neplní své závazky. Měl by ses na celou tu záležitost vykašlat a za to zlato si nechat ukovat novou korunu.”

„Nabádáš mě ke zradě? Balerion není jediný drak, kterého mají. A také mají své věrné vazaly. Dokonce proti nám mohou poštvat všechny lordy Západozemí. Nebo dokonce naše vlastní poddané. Pro lorda Redforta by byl jistě splněný sen, udělat si zde z Krvavé brány své nové sídlo.”

„Lorda Redforta ať vemou Jiní. Máš zbytečný strach, bratře. Nebyli bychom jediní, kdo by se vzepřel uchvatiteli. Je to jen přerostlá drůběž, stejně křehká jako jejich menší příbuzní.” Jonos demostrativně rozlomil křídlo jednoho z kuřat, které leželo před nimi na stole a zakousl se do něho.

„To si jistě mysleli i Argilac a Černý Harren. I Lannister a Gardener si to mysleli, než se jim před očima uvařily tisíce jejich mužů ve vlastní zbroji.”

Ronnelovi se na okamžil zamlžilo před očima. To je to víno, vypil jsem až příliš mnoho vína. Popadl džbán a nalil si další pohár.

„Už jsem řekl, pošleme další zlato.”

„Jak si přeješ, bratře. Neměj obav.” Jonos si otřel kouskem chleba omastek z brady a zakousl se do něho. „Postarám se to. Vezmu s sebou sto svých nejlepších mužů.”

„Můj pane,” ozvala se Lynara po jeho boku. „Jsem již unavená, omluvíte mě?”

Ronnel přikývl a dál se věnoval svému poháru s vínem. Ze sálu již vymizelo několik hostů, ale spousta jich stále zůstávala, a zdálo se, že nálada se teprve teď, po několika pohárech vína, uvolnila. Několik mužů začalo prozpěvovat nějaké písně a nějaký bard se k nim přidal se svou hrou na harfu. Ten nejmladší syn Lorda Roymonda Royce, ten co mi daroval tu starou knihu z jejich knihovny, byl také dobrým hudebníkem. Musím ho informovat o stavu své práce. Jsem s ní téměř hotov. Kde ten mladík jenom je?

„Bratře,” otočil se k němu opět Jonos, když Lynara odešla, “slyšel jsem ošklivé zvěsti o tobě a o tvé ženě.”

U sedmi, tohle mi tu ještě scházelo.

„Prý je ta seveřanská holka neplodná. Vůbec bych se tomu při její postavě nedivil. Bledá jak smrt. Boky úzké jak malý chlapec. Říkám si ale, že ten problém možná nebude u ní.”

„Tvoje rady ohledně této věci znát nepotřebuji.”

„Aha, takže máš situaci pevně pod kontrolou? Nevěděl jsem, že si ji šetříš na později. Až bude, jak to říct, dozrálejší? Nu, ale tři roky od svatby se mi zdá jako dost dlouhá doba. Kolik že jí to je? Osmnáct? Devatenáct? Nebo čekáš, až jí zešediví vlasy? Narostou vousy a prsa bude tahat za sebou po zemi? I když, to by jí do té doby musely nějaká dorůst.”

„Nikdy jsem o tohle manželství nestál.”

„Ó, já vím. Manželství, to nebylo nikdy nic pro tebe. Ženských se děsíš víc než čehokoli jiného. Dokonce i draka bys měl v posteli raději než studenou seveřanku, že? Zajímalo by mě, jestli je na loži taky tak chladná, jak vypadá, ale od tebe se to asi nedozvím. Napadlo mě, že bych to mohl vyzkoušet sám. No co, nedívej se tak na mě, bratře. Sokol jako sokol. Zobáky máme oba stejný. Vsadím se, že z toho zklamaná nebude. Já tu její díru narozdíl od tebe najít umím. A možná jí udělám i nějakého syna. Můžeš mu dát svoje jméno a vychovávat ho jako vlastního. Co ty na to?”

„Jsi opilý,” odbyl ho Ronnel a nehodlal se s ním déle bavit. Jeho drzost byla nehorázná a nechtěl ho poslouchat už ani vteřinu. “Zítra ráno odjíždíš. Ty a stovka tvých mužů. Ser Robin s tebou vyřeší vše potřebné.”

„Ale no tak, snad jsem zase tolik neřekl. To byl jen vtip, doprdele. No tak si zase sedni a napij se se mnou. Bratře!”

Ronnel ho již ignoroval a urychleně opustil hodovní síň. Dnes večer ho rozčílil víc, než byl zvyklý. Já že nedokážu najít tu její ledovou díru? Ronnela začínala bolet hlava a vše to v něm hořelo jako v peci. Možná to bylo tím vínem, nebo ho jeho bratr opravdu tak vyburcoval, ale napadlo ho něco šíleného a byl odhodlaný to právě teď udělat. Můj bratr si ze mne srandu dělat nebude.

 

Lynara

„Tohle ovoce pochází až z Letních ostrovů. Říkají mu srdce rozkoše. Jeden tenhle plod je stejně drahý jako sud toho nejlepšího stromovinského vína. Chceš ho ochutnat?”

Yrwin nepřítomně přikývl. Ležel vedle ní a pozoroval její nahé tělo, které ho očividně zajímalo víc než to, co svírala ve své ruce.

Zakousla se do tuhé zelené slupky. Když se její zuby dostaly až k dužině, ucítila sladkou chuť skrývající se uvnitř. Nechala plod nakousnutý a trochu šťávy si vymačkala do úst. Yrwin se k ní naklonil a políbil ji, aby také ochutnal pár kapek rozkoše. Byla to úžasná chuť, se kterou se nemohlo rovnat žádné jiné ovoce, které dosud ochutnala.

„Říká se, že jeho šťáva podporuje chuť k sexu,” dodala, když se od ni odlepil.

„Tak tomu bych i věřil. Už chápu, proč sis ho tak oblíbila,” řekl, a znovu se k ní naklonil, aby slízl trochu šťávy, která ji stékala dolů po tváři.

„Dá se jím i opít. Větší množství může způsobit, že začneš mít lehkou hlavu. Zapomeneš na všechny problémy a jediné, na co budeš myslet, je sex. Budeš mít pocit, jako by ses vznášel na oblacích a vše kolem tebe bylo zahaleno do barev samotné duhy. Nebylo by to úžasné? Milovat se v mracích, oděni jen v záři slunce?”

„Já nejsem tak náročný. Vystačil bych si s hedvábnou postelí. Jen v záři plápolajícího ohně a oděni nemusíme být do ničeho.”

Znovu v ruce stiskla zelený plod a trochu šťávy si vymačkala na hruď.

Yrwin nečekal ani jedno zabušení srdce a šťávu okamžitě slízal. Kroužil jazykem okolo bradavek a lehce ji přitom dráždil krátkými vousy. Cítila, jak tam dole vlhne a jediné, co v tu chvíli potřebovala a po čem toužila, byl on, jeho tělo. Každý kousek, každou jeho část chtěla cítit na sobě i v sobě.

Zmáčkla ovoce ještě silněji a další řada kapek přistála na její nahé tělo. Vytvářely pomyslnou cestu pro jeho ústa. Pochopil to. Pomalu se posouval níž a níž a když byl poslední krok před cílem, zatajila dech a sevřela pěst tak silně, jak to jen šlo. Sladká šťáva, včetně dužiny a jadérek, se rozlila po jejích pyscích a on s ní. Sál ji ústy a jeho jazyk pomalu vklouzával dovnitř. Srdce rozkoše, skutečné rozkoše.

Pohlédla dolů do jeho zelených očí, ale on tam nebyl. Stál před ní ve stínu a díval se na ni. I přesto byl jeho jazyk stále tam, kde chtěla aby byl. Jak je to možné?

„Yrwine?” vzdychla. „Co jsi to…”

Zvedl hlavu od jejího klína a podíval se na ni. “Já vím,” řekl a jeho prsty náhle vklouzly do ní. Ale ona už rozkoš necítila. Cítila strach a dech se jí zasekl v plicích.

Ta postava tam dál nehybně stála a oči se jí leskly hněvem.

Bohové, prosím, odpusťte mi.

 

Yrwin

Paprsky ranního slunce vnikly do síně otevřenými okny a přistály na jeho tváři. Jejich teplý dotek způsobil, že ho rozbité obočí začalo pálit ještě víc. Přimhouřil proto oči a ucítil na čele zaschlou krev.

Zbytek noci strávil v cele s pouty na rukou a přivázaný ke kovovému kruhu ve zdi, který mu bránil si lehnout, nebo alespoň sednout a očistit si ránu, kterou mu Ronnel v zápalu hněvu uštědřil.

Tam, kde ještě včera večer byly velké stoly plné jídla a pití, teď na kolenou klečela Lynara a prosila svého muže o odpuštění. Oči měla rudé a oteklé od pláče a jediné, čeho byla schopna, bylo neustále dokola opakovat prosím a milost.

Ronnel seděl ve svém křesle a zamyšlený hleděl do země. Byl tu i septon. Ser Damon Arryn, strýc lorda Ronnela. Také ser Robin Templeton, mistr a krom pár dalších mužů a dam ze dvora i jeho sestra Anya. Mlčky pozorovala soud a občas ho obdařila ledovým pohledem, který ho bodal u srdce. Nejraději by se mne zřekla a zapomněla, že kdy nějakého bratra měla.

„Bylo to z tvé vlastní vůle?” zeptal se ser Robin Templeton té uvzlykané bytosti, která se před nimi krčila. „Na čí straně byla iniciativa podněcující toto smilstvo?”

„Co na tom záleží?” zeptal se Damon „Oba si museli být dobře vědomi toho, co činí. Ať bylo podnětem té odporné zrady cokoli, jejich trest to nijak nezmírní. Tak na co ještě čekáme?”

Yrwin si pokusil představit, jak bude vypadat jejich poprava. Popravčí špalek, kat se svou hrozivě velkou sekerou, běsnící dav toužící po spravedlnosti, nebo spíše po urozené krvi dvou mladých šlechticů, smilníků. Setnou nám hlavy společně? Který z nás bude mít tu čest být první? Představil si, jak pokládají jeho hlavu na špalek zbarvený její krví. Nebo obráceně. Jak se její bledá pleť smáčí v té jeho a čeká na ten okamžik, kdy chladná ocel projede hrdlem a jejich krev se sleje v jednu, spojí se a budou na vždy spolu. Nebo nás popraví každého zvlášť. Nebo dokonce jen jednoho, a toho druhého s tou tíhou na srdci nechají žít. Nějak se nemohl rozhodnout, která z těch představ je horší a krutější.

Na chvíli měl nutkání říct, že to byl on, kdo Lynaru svedl. Že ji k tomu všemu nutil proti její vůli, že ji vydíral. Ale čím by ji vydíral? Nedařilo se mu vymyslet tu správnou lež, kterou by všechnu tu vinu hodil na sebe.

„Manželství může být zrušeno. Nikdy nebylo naplněno a stvrzeno na manželském loži. To mohu odpřísáhnout,” řekl náhle Ronnel. Pomalým a rozvážným hlasem, „a věřím, že má žena to může také odpřísáhnout. V tom případě může Sedm takové rozvázání sňatku posvětit a při soudu bude k těmto okolnostem přihlédnuto.”

„To by mohlo znamenat nižší trest, zde pro lady Arryn… totiž lady Stark. Takové rozhodnutí by ale musela schválit nejprve Jeho nejvyšší svátost ve Starém městě,” konstatoval přítomný septon.

„Ale sňatek byl domluven na příkaz krále. Jeho rozvázání by jistě nebylo dobře přijato u jeho dvora,” řekl ser Templeton.

„Tak bylo učiněno za krále Aegona a ten je již mrtvý. Věřím, že nový král bude mít pro tuto situaci pochopení,” řekl Ronnel.

„Ten sňatek ale domluvila královna Rhaenys už téměř před třiceti lety společně s královskou radou a vznikl za účelem smíření dvou stran. Údolí a Severu,” namítl Damon. „Rada jej uskutečnila až ve chvíli, kdy dcera lorda Starka dosáhla plodného věku. Stalo se tak i mnoho let po smrti Rhaenys, a to především díky neochvějné snaze králových rádců prosadit tento návrh. Ten svazek má hluboký politický význam a dokud je lord Alyn Stokeworth pobočníkem krále, jeho zrušení se koruně nebude líbit, ať už ji na hlavě nosí kdokoli.”

Ronnel Arryn zavřel oči a sevřel ruku v pěst.

„Pak tedy musí být trest pro oba stejný,” řekl a kývl na sera Robina. Ten se obrátil k ostatním v sále, aby vynesl rozsudek.

„Lady Lynara Arryn a Yrwin Royce jsou obviněni ze smilstva, a tím ze zrady nejen vůči sedmi a lordu Arrynovi, ale také vůči koruně. Jménem Aenyse Targaryena, krále Sedmi království, Andalů a Prvních lidí, a jménem lorda Ronnela Arryna, pána Údolí a Strážce východu jsou tímto dle zákona odsouzeni k trestu smrti. Chce k rozsudku někdo vznést námitky?”

Sálem se na okamžik rozprostilo dlouhé ticho, které bylo důkazem, kolik přátel mezi nimi mají. Yrwin pohlédl k lavici, kde seděla jeho sestra. Byla pryč. Ani si nevšiml, kdy odešla. Našly si ho však jiné oči. Lynara klečela několik stop od něho a již neplakala. Naposledy se na něho dívala a její šedé oči byly studené jako kámen. Nedokázal z nich vyčíst vůbec nic. Třešňový kraj. Vzpomněl si. Kdybych tu teď měl svou fidulu nebo alespoň okarínu, zahrál bych Třešňový kraj a na posledních pár chvil bych do těch chladných očí vrátil trochu světla.

Ticho však náhle přerušil hluk na druhém konci sálu. Kroky. Mnoho kroků. Mnoho lidí.

„Já!” ozval se hlas. „Já mám jednu námitku.”

„Ty? Co to má znamenat?” Ronnel se zvedl z trůnu. “Neříkal jsem ti snad,…”

„Já moc dobře vím, co jsi mi říkal, bratře.”

Jonos Arryn kráčel sálem směrem k nim. Za jeho zády pochodovaly asi dva tucty mužů a všichni, včetně Jonose, na sobě měli zbroj. V rukou svírali kopí a meče s obnaženým ostřím.

„Už dávno máš být se svými muži na cestě do Králova přístaviště. A doručit zlato, které jsem ti dal.”

„Zlato, které jsi mi dal? Mluvíš, jako by bylo jen tvé, bratře. To od tebe není hezké. Vlastně jsem ti přišel oznámit, že jsem pro něj našel mnohem lepší uplatnění. I pro ty předchozí zásilky.”

„Já to věděl!” vykřikl ser Robin Templeton a tasil svou ocel.

Jonos však zůstal klidný.

„Ullfe!” zvolal a z řady vystoupil mladý muž. Ne o moc starší než on sám. Jako jediný měl na sobě pouze koženou zbroj a za rameny mu vyčnívaly dva naplněné toulce. Z jednoho trčely šípy okřídlené obyčejnými husými brky. V tom druhém byly pestrobarevné, červené, žluté, zelená a také modré. Jeho reakce na rozkaz byla blesková, a než se Yrwin vůbec stihl ohlédnout, seru Robinovi z hrudi trčel jeden z barevných šípů. Hladce pronikl jeho koženou vestou a zastavil se až o opeření. Ser Robin se okamžitě skácel mrtvý k zemi.

V sále vypukl povyk. Mezi lavicemi hrůzou vykřikla nějaká žena a někdo tam vzadu klel, jako by se snažil sedm vyburcovat k reakci. Dva strážní, kteří dosud stáli za Lordem Ronnelem, teď rychle vyběhli před něho a natahovali se pro své štíty. Příliš pomalu. Ullf už měl znovu nabito a mířil směrem k trůnu. Kdyby chtěl, pán Údolí už by byl také mrtvý.

Jonosovi lidé se rozeběhli po sále a zablokovali všechny možné únikové cesty. Jeden z nich sebral ze země Lynaru a odvlekl ji stranou. Vedle něho samotného se postavil vysoký muž, kterého mezi ostatními nešlo přehlédnout. Ne kvůli jeho výšce, ale kvůli strašlivě vypadajícímu zranění na jeho tváři. Od nosu dolů, přes ústa a bradu až po krk měl kůži celou spálenou. Černou jako zuhelnatělé dřevo, plné drobných, rudých žilek. Spáleniny pokrývaly i levou ruku a z jeho vzezření šel víc strach než z kohokoli jiného v sále.

„Co má tohle, u sedmi, znamenat?” zeptal se Ronnel, krčíc se za jedním z jeho mužů.

„Poprava, přeci,” odpověděl mu Jonos „Popravil jsem zrádce, který ukradl naše zlato, bratře. Rychle a hladce. Jen se podívej! Čistý zásah do srdce. Ullf má velmi šikovné prsty.”

„Co je to za lži? Co to tu na mne hraješ?”

„Svět je plný lží, bratře. Copak sis toho ještě nevšiml? No, jak bys také mohl. Vždyť ty ani nevidíš, že ti někdo za tvými zády šuká ženu.” Jonos se kysele zasmál a několik jeho mužů s ním.

Jonos pomalu kráčel sálem směrek k trůnu. Pozorně si přitom prohlížel všechny, kteří tomu dění přihlíželi.

„Naučím tě něco o tom světě, který leží mimo zdi hradu, bratře. Chceš? No, budu to mlčení brát jako souhlas. Víš, lidé tam venku nezajímá, jak ser Robin zemřel. Nebyl pro ně nijak důležitý. Mají spouty svých vlastních starostí a nějaký rytíř z Měsíční brány jim je vyřešit nepomůže. Stačí jim sdělit, že to byl zrádce a že spravedlnosti bylo učiněno za dost. Na nic víc se ptát nebudou.”

„Ser Robin měl rodinu. Ti se rozhodně ptát budou.”

„O ano, spálíme tělo a kosti pošleme pozůstalím. Můžou si jeho lebku vystavit, kam budou chtít, a každý večer se k ní budou modlit, aby zrada jejich otce nedolehla i na ně samotné.”

„Jsi vrah. Nic víc. Chopte se ho! Slyšíte? Přikazuji vám, abyste ho zajali a odvedli do žaláře.”

Jonos se znovu zasmál. “Bratře, bratře, tobě to stále ještě nedochází?” mávl rukou na dva strážné, kteří stáli před lordem Arrynem, aby mu uhli z cesty. Ale ani jeden se nepohnul.

„Ale no tak, pánové. Přece se nechcete přidat tady k seru Robinovi?”

Oba muži se po sobě podívali a pak váhavě odstoupili stranou.

„Zrádci!” křikl Ronnel, “všichni jste zrádci. Za tohle budete viset. Nebo ještě hůř. Budete hořet. Až si pro vás přijdou draci, budete všichni hořet. Damone! Udělej něco.”

„Aáá, Damone, málem jsem na tebe zapomněl,” otočil se Jonos k jejich strýci. „Jsem rád, že jsi tu. Zrovna teď, když nás zasáhla ta tragická událost s popravou sera Robina. Jeho pozice pána Měsíční brány zůstala volná. Myslím, že by nebylo od věci, kdyby takovou významnou pozici nyní zastával některý z Arrynů. Co například jeden z tvých synů?”

„Bude mi ctí, pane.” ser Damon Arryn přikývl na znamení díku.

„Vy jste se snad všichni dočista zbláznili. Sere Arne? Lorde Redforte?”

Jonos se tomu všemu stále smál. “Jen se na to podívej, bratře. Vždyť ty tu nemáš vůbec žádnou autoritu. Někdo takový jako ty nám přece nemůže vládnout. A už vůbec né teď, když jsme ve válce. Naneštěstí jsi ale chorý a vážně nemocný.” Jonos mrkl na Ullfa a ten vyslal další střelu. Tentokrát jednu z těch obyčejných. Hrot šípu pronikl modrým brokátem a zakousl se do kolena lorda Ronnela. Ten se s nářkem složil k zemi hned vedle těla sera Robina.

Jonos se otočil k ostatním. „Jak vidíte, můj bratr je vážně raněn, nemá dost sil na to, aby se plně věnoval svým královským povinostem a tak po dobu své nepřítomnosti jmenoval mne jako jeho zástupce a pobočníka. Je to tak bratře?”

„Polib si prdel ty jeden parchante!” Ronnel se držel za nohu a cedil nadávky mezi zuby.

„Bude mi ctí, bratře. Slibuji, že tě nezklamu. Tak jako již mnohokrát předtím.”

„Prosím, odneste mého bratra do pokoje. Ošetřete jeho zranění, a prosím mistře, postarejte se, aby měl dostatek makového mléka a netrpěl tolik bolestí.”

Několik mužů sebralo lorda Ronnela ze země a i když se tomu pán Údolí bránil, odnesli ho pryč ze sálu za doprovodu lehce vystrašeného mistra. Jonos mezitím přešel k nim dvěma.

„Lady Stark. Váš otec zřejmě nebude nadšený, až se dozví o vašem cizoložství a rozvázání sňatku,” prstem zvedl Lynaře hlavu a pozorně si ji prohlédl. “Ale nebojte. Můj bratr mi jistě dovolí, abych jej zastoupil i v této záležitosti.”

Nic neřekla, a jen znechuceně odvrátila hlavu. Ronnel ji však pevně uchopil za bradu a natočil zpět. “Očekával bych od vás trochu více vděku. Právě jsem vás zachránil před jistou popravou.”

Yrwin se ošil, ale muž se spálenou tváří mu nedovolil vytrhnout se ze sevření.

„A co tady s tím vypečeným muzikantem? Začína se nějak kroutit.”

„Tak to ty jsi ten slavný Yrwin Royce s příliš volným opaskem u kalhot?” řekl Jonos, když přešel k němu. „Tvá sestra mi o tobě mnohé vyprávěla. Má o tebe velkou starost. Měl bys jí poděkovat, až se s ní znovu shledáš. Ale vzhledem k tomu, jak je ten tvůj hudební nástroj mlsný, bude lepší, když tě nyní na nějaký čas necháme ležet pěkně v chládku.”

„Torrene, ubytuj tady našeho hosta v nějaké útulné cele, a dejte mu tam i to jeho fidlátko, ať si může procvičovat prsty. Chci, aby byl schopný nám na svatbě něco pěkného zahrát.”

 

Ronnel

Mistr Molen mu zezadu podržel hlavu a ke rtům přiložil šálek teplého nápoje.

„Promiňte, můj pane,” šeptal, když mu do úst naléval makové mléko. Byl to příjemný doušek, který mu však zahřál pouze ústa. Tělo a mysl zůstaly ve spárech chladu a bolesti.

Cest nahoru na Orlí hnízdo zažil již mnoho, žádná z nich ale nebyla jako tato. Jeho zranění cestu jen zhoršovalo, a to nejen jemu, ale především mužům, kteří nesli nosítka. Výstup trval téměř dva dny, a když předešlou noc přišel studený vítr a déšť, museli noc přečkat ve Sněžné věži. Od toho momentu cítil Ronnel na cestě každou vteřinu. Při jakékoli nerovnosti, nečekaném pohybu nebo cuknutí s nosítky mu nohou projela bolest, jako by mu šíp znovu a znovu pronikal skrze maso a šlachy. A při každém tom zadrncání se mu v hlavě rozbušil neutlumitelný zvon.

„Moje knihy. Kde jsou moje knihy?” zeptal se mistra, a navzdory horečce se pokusil zvednout oční víčka a porozhédnout se po svém pokoji. Zdálo se, že je stále ještě noc. Všude okolo hořely svíce a nad jeho hlavou se skláněla nebesa postele.

„Teď není vhodná doba, můj pane,” odpověděl mu mistrův hlas.

„Musím dokončit svou práci.”

„Pokud chceš v ruce svírat brk a pergamen, mohu tvému přání vyhovět, bratře,” ozval se Jonosův hlas.

Zamžoural pohledem po pokoji, ale svého bratra neviděl. Blouzním? Zdálo se mi to jen?

„Jonosi?”

„Ležte, můj pane, musíte odpočívat. Na, tumáte, znovu se napijte,” řekl mistr Molen.

„Ne, ještě ne, ty hlupáku. Musím s ním mluvit.” Hlas jeho bratra se ozval odkudsi z knihovny, tam, kde měl Ronnel svůj psací stůl a své oblíbené knihy. Když ho konečně uviděl, svíral v rukou několik pergamenů, kalamář a jeden z jeho černých psacích brků. „Poslední dva týdny jen prospal. Dáváš mu toho mléka až příliš. Rozumíš dědku? Potřebuji, aby byl také chvíli vzhůru.”

„Shoř v sedmi peklech,” zamumlal Ronnel na jeho adresu.

„Až po tobě, bratře. Máš v tom přeci jen jistý náskok.” Jonos si vedle jeho postele přisunul malý stolek. Na něj položil svitky a kalamář s inkoustem, který přinesl z jeho pracovny.

„Ale můj pane, takové prohlášení musí být oznámeno veřejně, z úst samotného pána Údolí,” řekl mistr Molen.

„Připadá ti, že je můj bratr něčeho takového schopný? Král, který letěl, a nedokáže ani stát na vlastních nohou, natož učinit nějaké veřejné prohlášení. Já a lordi Údolí se spokojíme i s písemným potvrzením. A jestli se to někomu nebude líbit, může se trmácet sem nahoru, a zeptat se mého bratra osobně.”

„O čem to mluvíte?” zeptal se Ronnel ztěžka. Po obličeji mu stékaly kapky potu a když polkl, ucítil v krku bolest, jakoby se mu tam zaseklo příliš velké sousto chleba. „Jaké podpisy? Já ti nic nedám.”

„Zde bratře, jen pár tvých škrábanců. To je vše, co po tobě žádám, za všechna ta léta, kdy jsem ti sloužil. Trpěl tvá hloupá rozhodnutí a plnil ty dětinské rozkazy. Za všechny ty roky, kdy jsem se staral o naši zemi, zatímco ty jsi se zavíral na hradě s nosem zabořeným do knih. No uznej sám, nežádám toho po tobě zase až tak moc.”

„Co je to?”

„Lék. Pro tvou nohu a pro tvou mysl.”

„A když to…” Ronnel se rozkašlal. Ten zvuk nebyl nic příjemného na poslech, zvlášť, když vycházel z jeho vlastního hrdla. Jonos od něho krok odstoupil a přikryl si ústa rukávem. „A co když to nepodepíšu?”

„Pak budu muset počkat, až zemřeš. A to vzhledem k tvému stavu nebude trvat dlouho. Počkám, až ti zčerná krev. Horečka oslabí tvé tělo a kašel se promění v bublající chrapot, jak se plíce budou plnit smrtí. Já mám času dost. Buď počkám na tvůj poslední výdech, nebo mi to usnadníš a já dovolím tady mistru Molenovi, aby ti pomohl.”

„Jestli máš opravdu tolik času, jak říkáš, tak proč se tedy vůbec namáháš, a máváš tu přede mnou s těmi formalitami?”

„To ubohé děvče. Lady Stark. Zradila pána Údolí a je stále odsouzena k smrti. Sedm si žádá její oběť. Její a toho bastarda, kterého nosí v sobě. Ach ano bratře, Lynara je těhotná. Septon je krutý, když si žádá život její i toho nenarozeného dítěte. Ale hádej se s tím plešatým zmetkem, když má za svými zády tolik nuzných synů. Chce i toho mladého Royce. Dokonce pro jejich hranici ani nemáme dost dřeva. Nejspíš budeme muset spálit tvé knihy a nějaký nábytek, co už nebudeš potřebovat.”

Jonos se na chvíli odmlčel a pozoroval ho. Pak vzal černý brk a namočil jej do inkoustu.

„Napadá mě jedno řešení, jak tomu všemu zabránit. Chybí mi k tomu však,… jak to jen říci,… dostatečně vysoké postavení.” Natáhl k němu ruku s brkem.

„Když to udělám, vypukne válka a nikoho tím nezachráním. Cizinec si pro ně stejně příjde, tak jako pro nás dva.”

„Válka už vypukla, bratře. V Dorne i v Říčních krajinách. Po celé říši putují muži se sedmicípou hvězdou a verbují nové muže. Přidávají se k nim i mnozí lordové a rytíři. Ve vzduchu je cítit, jak moc draků slábne.”

Když to podepíši, bude to válka. Bude to stejná válka jako mezi Arsem a Thanem, kterou si jeho bratr tak moc přeje. Ale který z těch dvou je na naší straně? Bůh války, nebo bůh smrti?

Sevřel brk těsně mezi své prsty a napsal svůj podpis na vše, co mu jeho bratr předložil. Třikrát? Pětkrát? Tucetkrát? Bolela ho hlava tak moc, že ani nebyl schopen ty listy počítat. Když byl hotov, mistr mu dopřál několik dalších doušků mléka a on konečně opět usnul.

 

Yrwin

Byly to již čtyři měsíce, co viděl svou milovanou naposledy. Vlastně za tu dobu neviděl nikoho krom několika strážných, kteří střežili jeho nebeskou celu. Seděla naproti němu, hned vedle jeho sestry. Jednu ruku měla položenou na svém rostoucím bříšku, druhou držela vidličku a napichovala na ni kusy hovězího ze svého talíře. Občas se na něho podívala a usmála se. Měl sto chutí ji popadnout do náruče a políbit ji, ale to by se asi Jonosovi nelíbilo. Kvůli tomu tu teď jistě nejsem.

Jeho sestra Anya se jídla ani nedotkla. Bylo jí očividně špatně a snažila se odvracet svůj pohled od mladého panoše, jehož tělo viselo oběšené uprostřed trůnního sálu. Zdálo se, že Lynaru to nijak nevyvádělo z míry a on sám měl to štěstí, že k mrtvému chlapci seděl zády.

U stolu bylo jedno místo volné. To původně patřilo lordu Redfortovi, ale když uviděl, co se uvnitř sálu děje a zpozoroval korunu na Jonosově hlavě, začal plivat nadávky a kopat okolo sebe. A tak ho král nechal odvést zpět do cely.

Jonos, nyní již králem, seděl v čele dlouhého stolu a nožem si odřezával plátky hovězího, které namáčel v hnědé omáčce a následně si jimi plnil ústa. Na hlavě se mu lesklo stříbro. Chabá napodoběnina toho, čemu by se dalo říkat koruna. Nebylo divu. Nahoře na Orlím hnízdě nebyla žádná kovárna a nejspíš tu nebyl ani nikdo, kdo by byl schopen z trochy cenného kovu vyhotovit něco víc, než jen tenký kroužek obepínající hlavu kolem dokola.

„Řekněte mi o vašem otci a vašich bratrech,” jeho slovům bylo přes ústa plná masa sotva rozumět.

„O našem otci? Lordu Roymondovi?” zeptala se Anya nejistě.

„Ano, o něm, máte jich snad víc?”

„Co by vás zajímalo, můj pane?” zeptal se Yrwin.

„Cokoli. Moc toho o vaší rodině nevím. Nikdy jsem se s vaším otcem nesetkal. Prý není příliš přátelský a nerad se věnuje diplomacii.”

„Náš otec řeší spory raději mečem než slovy. To je pravda,” řekla Anya.

„Škoda,” konstatoval Jonos, „a váš nejstarší bratr?”

„Uthor je po otci. Vlastně by se dalo říct, že je v řešení sporů mečem i o něco zdatnější. Proto je to také otcův nejoblíbenější syn.”

„To je mi líto,” podotkl Jonos a zakousl se do kusu hovězího.

Za jeho zády se ozval dutý náraz. Ullf Ostrostřelec, jak mu ostatní říkali, trénoval svou přesnost. Střela zasáhla na zdi zavěšený čtvercovaný štít rodu Hardyngů, který ještě včera hrdě nosil onen oběšený panoš. Každý z červených diamantů měl nyní ve svém středu jeden z šípů.

Příště na té zdi bude viset můj štít. Řada malých runových kamenů bude pro Ullfa jistě mnohem lákavější výzvou než velké červené čtverce.

„Co ten hoch udělal, že si tohle zasloužil?” zeptal se Jonose.

„Byl mi k ničemu. Ani jako spojenec, ani jako zajatec. A ještě k tomu v kuchyni kradl jídlo pro lorda Redforta.”

Dělá si ze mne blázny nebo je sám blázen. Za něco takového se přeci lidé na oprátku nevěší.

„Ale nezamlouvejme to. Co vaši další sourozenci a příbuzní?”

„Andar je rytíř. Velmi zdatný a úspěšný ve všelijakých kláních. Naposledy jsme ho viděli, když odjížděl na turnaj do Králova přístaviště. Je to již tři roky zpátky,” řekla jeho sestra. „A Yrika jela s ním. Je dámou u dvora krále Aenyse.”

„To zní zajímavě. Má tam nějaké přátele?”

„V jednom z dopisů psala, že je oblíbenou společnicí princezny Rhaeny.”

„A u vašeho otce je stejně tak oblíbená jako váš bratr?”

Ještě oblíbenější. Kdyby tomu tak nebylo, seděla by tu teď s ním ona a Anya by jezdila na projížďky s princeznou Rhaenou, na kterých by si potají špitaly o chrabrých rytířích a jejich přednostech.

„Možná ještě o něco…”

Yrwin svou sestru rychle nenápadně kopl pod stolem do nohy. Všiml si, že se po něm ohlédla, ale dělal, že si jí nevšímá a doufal, že pochopila, co to znamená.

„Možná o něco méně oblíbená než já nebo Yrwin,” řekla nakonec.

„A proto ji váš otec poslal ke královskému dvoru?” Jonos zvedl oči od svého jídla a měřil si je podezřívavým pohledem.

„Otec vždycky říkal, že dámy u královského dvora jsou ve sktučnosti zajatkyně v poutech z květin a hedvábí. A že musí být každý otec pyšný, když jeho potomek dává předsnost raději poutům z chladné oceli,” zalhal rychle Yrwin, než stihla jeho sestra odpovědět.

Jonos nevypadal, že by ho to dostatečně přesvědčilo. Nadechl se, aby něco řekl, ale jejich rozhovor přerušil příchod jednoho z jeho mužů. Byl to ten s ošklivě popálenou tváří. Torren Kámen, zvaný Torren Nepotopený, jak se dozvěděl od mužů, kteří střežili jeho celu. Přišel oděn ve své zbroji a mlčky králi předal dopis.

Král zabodl nůž do hovězího a hřbetem ruky si otřel mastnotu ze své brady. Rozlomil modrou pečeť a rozložil před sebou pergamen.

„Aáá, strýc Damon píše. Lord Roymond Royce vyrazil z Runokamene a je na cestě sem, aby nás poctil svou návštěvou. S sebou si bere přes dva tisíce mužů a tři stovky rytířů. To je od něho milé. Torrene, řekni mistrovi, aby vyslal ptáky a svolal naše vazaly. Zdá se, že se brzy dozvíme, na kolik si lord Royce cení životů svých dětí.”

Yrwin odpověď na tuto otázku moc dobře znal. A jeho sestra jistě také.

 

Ronnel

Lord Royce se se svou armádou hnal Údolím směrem k Měsíční bráně a žádný z vazalů, kteří měli odpřisáhnout věrnost jeho bratrovi, se mu neodvažoval postavit do cesty. Pro případ, že by chtěl bronzový lord vyjednávat, zařídil král jeho dětem pohodlnější bydlení, než bylo to v nebeských celách. Jenže to by nebyl Jonos, aby si i tohle patřičně neužil, a tak mladého Royce zavřel spolu s ním do jeho vlastní komnaty.

„Dva ptáčkové v jedné kleci se hlídají lépe, než když by měl mít každý své vlastní bydlo. Nu, a alespoň si tu budeš mít s kým povídat, bratře,” řekl, když ho přivedli dovnitř. “Věřím, že si toho máte hodně co říct.”

Jeho bratr se nejspíš těšil, že tihle dva ptáčkové budou spolu v kleci zpívat hlasité písně plné nenávisti a že si možná jednoho dne navzájem oškubou peří, ale v tom se hodně zmýlil.

Chlapec byl tichý jako pěna a když chtěl, uměl se po pokoji pohybovat tak nenápadně, že se i několikrát lekl, když otevřel oči a ten nehybný kus nábytku, co tam s ním žije, se samovolně přemístil do jiného kouta, než byl předtím. Několik prvních dní narušovaly ticho jen hlasy zvenčí a časté návštěvy mistra Molena, který chodil kontrolovat jeho zdravotní stav. Teprve až večer čtvrtého dne se Yrwin osmělil. Vzal si svou fidulu a začal narušovat ticho svým hraním. Nebyla to žádná konkrétní melodie, jen takové nicneříkající brnkání, jako by se chlapec pokoušel objevit tón, který dosud neslyšelo žádné lidské ucho. Možná těmi tóny nahrazuje vlastní slova či myšlenky.

Trvalo pár dalších dnů, než se chlapcovo brnkání proměnilo v první melodii. Zvuk, který se dal poslouchat, aniž by ho nerozbolela hlava a nemusel ho okřiknout, aby toho nechal. Byly to tóny, které vzduchem nesly všemožné nálady, barvy, chutě a emoce, aniž by bylo vysloveno jediné slovo. Hudba. Vrátila jeho myšlenky k věcem, na které neměl již několik měsíců ani pomyšlení. Všechny ty zvuky mu hlavu plnily spoustou nápadů a příběhů, které by si zasloužily být zapsány alespoň na nějaký kus pergamenu.

Trvalo to asi půl tuctu dní, než se Ronnel rozhodl dát s Yrwinem do řeči.

„Lituješ toho, co jsi udělal?” zeptal se ho, když si právě nacvičoval jednu ze svých dalších melodií. „Lituješ zrady, které jsi se dopustil?”

Yrwin přestal hrát a zůstal zticha. V pokoji opět zavládlo nezvučné bezvětří. Tak dlouhé, až si začal myslel, že se odpovědi nedočká, ale nakonec Yrwin promluvil.

„Mé svědomí nejspíš ano. Ale mé srdce nikdy.”

„Ani se nechceš pokusit svůj prohřešek nějak odčinit?”

„Jak bych mohl?”

„Pro začátek bude stačit, když si vezmeš do ruky brk a napíšeš vše, co ti nadiktuji.”

 

Yrwin

„Zemi pokryly vysoké závěje sněhu a chlad zmrazil všechna jezera, řeky a dokonce i hladiny moří. Ryby se pod ledem dusily, ptáci za letu umrzali v ledových vichrech a divoká zvěř strádala hlady. Pod sněhem bylo pohřbeno i to nejvzdornější stéblo trávy a větve stromů se pod tíhou lámaly a padaly k zemi. Zima brala vše, co se jí postavilo do cesty, a co zůstalo, to si vzala smrt. Spojenectví Scaly a Thana nedokázali odolávat ani ti nejlepší muži Arsovi armády. Jen někteří z jejich bratrů a sester byli schopni takové moci vzdorovat.”

Ronnel se na chvíli odmlčel, čehož Yrwin využil, aby se trochu protáhl. Znovu namočil brk v inkoustu a zaujal pozici, připraven psát další diktovaná slova. Ta však nepřišla. Sesazený lord Údolí seděl zamyšlený ve svém křesle a jeho oči pozorovaly v krbu tančící plameny.

„Jen někteří z jejich bratrů a sester byli schopni takové moci vzdorovat.” Zopakoval poslední větu, aby Ronnelovi připomněl, kde skončili.

„Člověk pozná cenu života, až když hledí smrti do tváře. Zjistí, že se nedá uplatit zlatem ani slávou. Krása jí nic neříká a tvé sny jsou jí ukradené. Jediné, co chce, jsou tvá tajemství a výčitky svědomí.”

Nějak nechápal, jak to souvisí se Scalou a bílou tmou. Ale co, moje kniha to není.

„To mi řekla má matka tři dny před tím, než zemřela.”

Yrwin si povzdechl a dlouhou rovnou čarou škrtl poslední větu.

„Já už toho moc nemám, ale něco přece. Yrwine, až tohle šílenství skončí, slib mi, přísahej, že se o tu knihu postaráš. Slib mi, že ji zachráníš a předáš do dobrých rukou. Přísahej!”

Tenhle vynucený závazek se mu ani za nic nelíbil. Je to jen pitomá hromada pergamenů plná pohádek. Co je na ní tak důležitého? Nechtěl se však se svým spoluvězněm hádat. Nakonec, je to vlastně lepší, než kdyby po mně chtěl, abych někoho zachránil. Nebo dokonce abych někoho zabil holýma rukama. A tak přísahal.

„Až tu knihu dokončíme, bude to všechno, co po mně zůstane. Pak už budu jen chudý nahý muž, který se smrti nemusí bát, protože mi nebude mít co vzít.”

 

Lynara

V trůnní síni se shromáždilo několik mužů krále Jonose. Jeden z nich s sebou přivedl i Yrwina. Ji samotnou doprovodil ten nejodpornější ze všech. I když mu bylo již přes padesát let. Byl to stále pohledný muž. Pod příjemným zevnějškem se ale skrývalo odporné a zkažené jádro.

„Pospěš, bílá holubičko. Král se toho tvého bastarda už nemůže dočkat,” řekl, když ji vedl po točitých schodech dolů z věže. „Možná by to tvé těhotenství šlo nějak urychlit.” Muž pohladil rukojeť dýky, která mu visela u pasu. „Možná, kdyby se stala nějaká malá nehoda. Pak bys zase vypadala k světu. Ta odporná velká boule, co nosíš na břichu, ti nijak nesluší, holubičko.” Muž se chraplavě zasmál a z jeho úst se vyvalil zápach vína. „Tak honem, holubičko,” položil ruku na její zadek a popostrčil ji kupředu tak prudce, až málem spadla ze schodů.

Ronnel byl ve tváři bledý jako smrt. Nohu měl obvázanou množstvím látek a i když se opíral o hůl, musel ho mistr Molen stále přidržovat, aby nespadl.

Jonos držel v jedné ruce rozvinutý kus pergamenu. V té druhé svíral modrou pečeť, kterou hněvem drtil na malé kousky a jejími zbytky posléze mrštil o zem.

„Hlavu za hlavu,” zamumlal a obrátil se ke svým mužům. “Přiveďte sem Lorda Redforta! Pošleme Roymondovi odpověď.”

Dva muži se vydali do cel, aby splnili jeho rozkaz.

„Co se stalo?” zeptal se někdo z davu. „Špatné zprávy, můj pane?” zeptal se jiný.

„Krvavá brána padla,” řekl Jonos tiše, „ser Damon je mrtvý.”

„Takže jsme obléháni?” zeptal se nějaký muž na to, co bylo všem víc než jasné. Snad jen proto, že doufal v jinou odpověď.

„Nic, co by nás mělo vyvést z míry,” řekl Jonos. „Arne! Jak to vypadá v tunelu?”

„Vchod je zablokován. Mříže jsou dole. Pokud se k nám budou chtít dostat, tudy to rozhodně nebude.”

Jonos přikývl. Letmo se ještě optal několika dalších mužů, aby zjistil, jaký je stav na věžích, v sýpkách a u rumpálu, který měl být na jeho rozkaz zablokován a lano odříznuto.

„Pokud bude chtít odteď někdo opustit hrad, nebudu mu v tom bránit. Ven vede však jen jedna cesta.” Vydal povel dvěma mužům za jeho zády a ti společnými silami otevřeli Měsíční dveře.

Orlí hnízdo bylo právě ponořeno v mracích. Bíla tma je obklopovala ze všech stran, jako by se celý hrad utopil v moři mléka.

„Nechápu ten tvůj klid,” řekl jeden z mužů. Byl to ten vysoký se zjizvenou tváří od úst až po krk. Torren Nepotopený, říkali mu. „Jsme tu v pasti. To byl celou dobu tvůj plán? Nechat se tu zavřít a vyhladovět k smrti?”

„Je tu přesně tolik jídla, kolik potřebujeme,” odpověděl Jonos.

„Na co? Abysme jedli okoralý chléb a házeli dolů na Roymonda svoje sračky?”

„Abychom tu vydrželi tak dlouho, než se do celé situace vloží sám Aenys. Lord Royce má možná dost času, aby nás nechal vyhladovět. Draci však takovou trpělivostí neoplývají. Nemusí. Když jsem byl malý, moje matka se tu před nimi skryla tak jako nyní my. Jenže ty potvory mají křídla a tak pro královnu Visenyu nebylo obtížné se sem nahoru dostat. Přistála v zahradě, zajala mého nebohého bratra a přinutila královnu Údolí ohnout koleno.”

„A jak chceš zabránit tomu, aby se to nestalo znovu?”

„Nu, za prvé, nebudeme mého bratra pouštět ven do zahrad. A za druhé, jsme na to patřičně vybaveni. Ullfe!” K Jonosovi přistoupil hnědovlasý lukostřelec a ze zad si sundal toulec naplněný sadou pestrobarevně okřídlených šípů, kterými byli proslulí muži z Letních ostrovů. Jonos vytáhl jeden z nich a ukázal Torrenovi jeho hrot. „Víš, co je tohle?”

„Zapomínáš, že já už jsem se s drakem setkal. Viděl jsem ten den ve vzduchu stovky šípů, ale pro Vhagar nebyly ničím víc, než jen obtížným hmyzem, který se marně snaží prokousnout její šupiny. I v Harrenově byly stovky lučištníků a žádný z nich nezabránil tomu, co se stalo.”

„Dobře si ten šíp prohlédni!” nabádal znovu Jonos a několikrát jej protočil v ruce. Při těch pohybech se zdálo, že se hrot leskne jakoby rudou barvou. „Je to stejná ocel, jakou nosíš u svého pasu.”

„Valyrijská ocel!” hlesl překvapeně jeden z mužů.

„Ocel ukovaná v ohni samotných draků. Jsou tak ostré, že proniknou i plátovou zbrojí. Použijeme proti nim jejich vlastní zbraň, a až draci přiletí, pošleme jejich těla zpět k zemi společně s jejich okovy. Celé Západozemí se dozví, že už nemusí mít z draků strach a že mají svou slabinu.”

„Za tohle jsi utratil všechno to zlato?” ozval se náhle Ronnel, „za hrst šípů a jeden luk? Uhasí ty tvé šípy také dračí oheň? K čemu ti budou, až plameny pohltí celý hrad? A co když vůbec nepřiletí. Co pak? Říká se, že draci mají za svůj život jen jednoho jezdce. Balerion je neosedlaný. Meraxes mrtvá a Vhagar? Její jezdec je stará žena, která už ani neopouští vlastní postel.”

„Nejsou to jediní draci, které Targaryeni mají,” oponoval Jonos.

„Mláďata, která sotva unesou dítě.”

„Překvapuje mě, bratře, jak snadno jsi jim podlehl. Zdá se mi, že je miluješ víc než vlastní rodinu. Víš, někdy si říkám, jestli jsi vůbec Arryn. Jestli nejsi bastard nějakého zbloudilého draka, co do Údolí přilétl ztracený v mlze a naše pohostinná matka mu nabídla víc než jen vodu a chléb.”

„Těmi slovy špiníš její památku.”

„Ty špiníš jméno našeho rodu.”

„I kdyby to fungovalo, jak říkáš,” přerušil je Torren, „jeden muž s lukem je málo.”

Jonos znovu pozvedl toulec a vytáhl z něho druhý šíp. „Každý střelec. Každý muž na tomto hradě schopný držet luk, dostane pět z těchto šípů. Dnem i nocí, na hradbách a na věžích budou hlídkovat… “ Jeho slova přerušil návrat mužů z žaláře.

„Můj pane. Lord Redfort není ve své cele.”

„Cože?”

„Jeho cela je prázdná, můj pane. Lord Redfort je pryč. Musel skočit dolů.”

„Hrdý Lord Redfort spáchal sebevraždu? To mi chceš říct? Nebo jsi jen zapomněl, do které je zavřený? Vrať se tam zpátky a zkontroluj je všechny. A jestli ho nenajdeš, tak můžeš rovnou v jedné z nich zůstat.”

„Slyšeli jsme jeho křik předtím, než jsme odemkli dveře. Lord Redfort vyskočil ze své cely. Nebo spadl.”

„Není to jedno, můj pane?” zeptal se druhý z žalářníků. „Stejně jste ho chtěl vyhodit tamtěmi dveřmi.”

“Výsledkem ale mělo být mrtvé tělo Roymondova spojence u jeho nohou, a ne žrádlo pro vrány roztroušené někde ve skalách.” Jonos vzteky zarazil šípy z Valyrijské ocele mezi ostatní a toulec hodil zpět Ullfovi. Ten jej pohotově chytil.

„Naši zprávu bude muset doručit někdo jiný.”

Jonos se rozhlédl po všech, kteří byli přivedení do sálu. Jeho oči se nakonec setkaly i s jejími. Ten pohled ji naplnil strachem a vzadu na zátylku ucítila chladný pot.

„To bude jistě práce pro holubičku,” zašeptal muž, který ji do sálu přivedl. Jeho prsty ji při těch slovech znovu štíply do zadku.

„Zdá se, že tu naši veselku budeme muset odložit, má drahá,” řekl Jonos. „Leda by ti nevadilo, že budeme hodovat bez hudby.” Ukázal prstem kamsi na druhý konec sálu a vzápětí vyrazili kupředu dva strážní. Mezi sebou vláčeli mladého muže s hlavou plnou dlouhých bronzových vlasů. Žaludek se jí při tom zjištění sevřel a tělo se jí rozechvělo tak, že se sotva udržela na nohou.

„Milost, můj pane!” prosila Anya za svého bratra. „Má pro tebe přeci větší cenu živý než mrtví.”

Milost chtěla říct také, ale slova ji uvázla v krku. Hlava se jí zatočila a pak už si nepamatovala nic víc než tmu.

 

Ronnel

Dva strážní vlekli Yrwina Royce k dokořán otevřeným Měsíčním dveřím, odhodlaní ukončit život mladého muže, syna bronzového lorda, hudebníka, zrádce, cizoložníka a jedinou osobu, která mu byla v posledních pár měsících jedinou společností a člověkem, který se zavázal ochránit jeho odkaz.

“Dost už s tím divadlem. Pokud tu potřebuješ další mrtvolu, vezmi si mě místo něho!”

Byl sám překvapen, s jakou lehkostí ta slova řekl. Byl vlastně připraven je vyslovit ještě dřív, než ta situace opravdu nastala. Jeho hlas nebyl dost silný, ale podle bratrova pohledu poznal, že ho dost dobře slyšel.

Jonos se začal hlasitě smát.

 

Yrwin

„Ty prosíš za jeho život a nabízíš mi ten svůj? Opravdu jsi řekl to, co jsem právě slyšel?”

V síni bylo ticho až na krále Jonose, který se nemohl přestat smát.

„Můj pane, lady Stark omdlela,” vmísil se do věci jeden z mužů, který se ji pokoušel zvednout ze země. Pohled na její bezvládné tělo v něm probouzel zuřivost, ale ani ta mu nepomohla dostat se ze sevření obou stráží. Prsty se zaryl do jejich rukou, odhodlaný vzít alespoň jednoho z nich sebou. Dokonce se přestal tolik vzpírat, aby na ten souboj ušetřil trochu sil.

„Zadržte!” rozkázal náhle Jonos a muži se zastavili. Král hleděl na Ronnela a zvažoval jeho nabídku.

„Jak si přeješ, bratře. Vyhoďte ji, místo něho,” řekl a prstem ukázal na jeho sestru Anyu.

„Ne!” Opřel se do obou mužů a pokusil se je přetlačit směrem k Měsíčním dveřím.

„Najednou se ti chce ven, co?” řekl jeden ze strážných. „Teď už je ale pozdě, šmejde.” Muž ho udeřil pěstí do břicha a on se svalil na zem. Další rána přišla do zad a vyrazila mu dech. Lapajícího po vzduchu ho poté odtáhli stranou.

„Řekl jsem mě místo něho, ne ji.”

„Ušetřil jsem ho, tak jak jsi chtěl. Dokonce jsem ušetřil i tebe. Můžete si spolu dál psát tu tvou knihu. Copak nejsi spokojený?”

„Milost, Jonosi, prosím.” Jeho sestra se pokusila vrhnout na zem před krále. Síle muže, která ji táhla ke dveřím, však nedokázala ani trochu vzdorovat. „Vždyť jsem udělala všechno, co jsi chtěl.”

„Jednu poslední věc ještě ne.”

Její výraz se po těch slovech prudce změnil. Jakoby jí ta slova vtiskla do tváře políček. „Ty jeden sviňáku!” Pokusila se na něho plivnout, ale Jonos stál dostatečně daleko.

„Uhni, Ullfe, nebo tě vyhodíme i s ní,” zažertoval nějaký muž na lukostřelce, který stál v otevřených dveřích a zaujatě pozoroval bílou mlhu.

„Tak Ullfe! Jseš hluchej, nebo co?”

Ostrostřelec ho však ignoroval. Náhle ze zad sejmul svůj dlouhý luk. Nabil a spěšně vystřelil kamsi do hustých mraků.

„Do sedmi!” zaklel nějaký muž který opodál vyhlížel ven skrze průzor v okenici.

Ullf rychle nabil novou střelu. Šíp z valyrijské oceli už ale nestihl vystřelit. Světlo pronikající dveřmi do sálu zakryl nějaký stín. Ozval se hlasitý praskavý zvuk a vzápětí Ullf Ostrostřelec zmizel v plamenech.

 

Ronnel

Orlí hnízdo se rázem proměnilo v ptačí klec okolo které kroužila mlsná liška, hledající skulinu, kterou by proklouzla dovnitř. Nyní se zdálo, že drak je na nějaký čas pryč, neboť venku zavládlo ticho. To se však nedalo říct o tom, co se dělo uvnitř. Spousta lidí začala panikařit a utíkat ven z trůnního sálu. Několik odvážlivců vyhlíželo průzory v oknech a jiní se snažili pomoci těm, které zasáhl dračí dech.

Bílý podlahový mramor se proměnil v černý koberec popela a prachu. Těžké modré závěsy okolo Měsíčních dveří vzplanuly lehce jako knoty svíček a začaly místnost plnit hustým kouřem. Několik duchapřítomných mužů zareagovalo rychle a pomocí dlouhých kopí je strhli dolů a vystrčili dveřmi ven.

Mezi tím se štiplavý kouř a pach spáleného masa dral do očí, úst a nosu. Avšak nejstrašnější ze všeho byl nářek těch, jejichž oděv vzplál a plameny je mučily za živa. Byla mezi nimi i Anya Royce. Její bratr křičel, aby jí pomohli, zatímco ho tři muži drželi a táhli co nejdál od ohně. Nikdo jí však pomoci nemohl.

V bolestné agónii se vrhla jejich směrem. Jakoby se v posledním záchvěvu vědomí rozhodla vyhledat u nich pomoc. Nebo naopak, strhnout je sebou do propasti ukrutného utrpení. Zastavila ji však valyrijská ocel, přesně mířená mezi žebra.

Když Torren Kámen vyprostil svůj meč z jejího těla, otočil se k Jonosovi.

„Prosím, řekni, že ten hlupák neměl všechny šípy u sebe.”

Jeho bratr král stál před trůnem jako ochromený a oněměle zíral na spálená těla, v jejichž středu leželo to, co zbylo z Ullfa Ostrostřelce. Dal se identifikovat jen díky dvěma napolo roztaveným toulcům plných do ruda rozžhavených uhlíků. Vše ostatní bylo do černa spáleno.

Jonos se pomalu posadil na trůn a vypadal jako duchem nepřítomný. Torren se ho musel zeptat třikrát, než z něho dostal nějakou odpověď.

„V mých komnatách je truhla,” řekl jen stroze a vytáhl z kapsy klíč, který hodil Torrenovi.

Nepotopený nelenil a ujal se velení nad těmi, kteří v sále ještě zůstali. Dva muže a služky poslal pro vědra s vodou. Další tři měli za úkol přinést ze zbrojnice všechny luky, kuše a munici, kterou mohli využít v boji proti drakovi. Když chtěl nařídit, aby všechny zbylé zajatce odvedli do cel, ukázalo se, že lady Lynara již v sále není a spolu s ní zmizel i muž, který ji tak ochotně hlídal.

„Cely teď nejsou bezpečné,” snažil se využít chvilkové nesoustředěnosti jeho bratra a přesvědčit Torrena, aby je nechal odvést někam, kde budou mít větší šanci na přežití. „Moje komnata nemá žádná okna. Před plameny je dobře krytá a k věznění dosud sloužila víc než obstojně.”

„Dobrá. Odveďte je do jeho komnaty a zamkněte je tam! Vy všichni ostatní, za mnou!”

„Pojďte, pomůžu vám,” nabídl mu mistr Molen svou oporu.

„Můj bratr zůstane tady!” ozval se náhle Jonos a už zase stál na nohou.

„Ale můj pane, zde není bezpečno. Měli bychom…”

„Ty by ses měl v prvé řadě starat o raněné. Jsi snad mistr, ne? O tohohle mrzáka se dokážu postarat sám.”

„Ale já tu nemám nic proti popáleninám, můj pane.”

„Prostě jen jdi a dělej svou práci!”

„Jděte!” řekl tiše mistrovi, aby přestal protestovat. Nemělo smysl Jonosovi oponovat. „Najděte lady Lynaru! Přesvědčte se, že je v pořádku! Já zůstanu tady.” Alespoň že se Yrwin dostane do mých komnat. K mým knihám.

Mistr dal na jeho slova a vydal se ven ze sálu. Všichni ostatní v čele s Torrenem jej následovali, a tak uvnitř zůstal jen on a Jonos.

„No vida! Konečně máme příležitost si společně trochu popovídat, bratře.”

 

Torren

Prošli úzkou chodbou a vynořili se v jedné z arkád obklopující vnitřní nádvoří, na kterém byla malá zahrada. Mezi stěnami hradních věží byla celkem slušná viditelnost, ale když pohlédl vzhůru, věže mizely v hustých mracích. Vzduch byl chladný a mírně mrholilo.

„Ty prokletý bastarde! Ty jsi ji zabil!”

Yrwin Royce, kterého muži vedli za jeho zády, mu celou cestu ven nadával a plival na něho výhrůžky.

„Místo abysi ji pomohl, tak jsi ji prostě zabil. Nejsi nic než vrah.”

„Ty zasranej usmrkanče!” už ty řeči nevydržel déle poslouchat, „tak já jsem podle tebe vrah? A co jsi chtěl dělat ty? Jak jsi ji chtěl zachránit, co? Vychcat se na ni? Než by se to někomu podařilo, už by byla stejně mrtvá. A i kdyby, zešílela by z toho. Do konce života bys měl sestřičku krásnější, než jsem já. To je to, co sis přál?”

Chytl ho za límec košile a přitáhl těsně k sobě, aby si chlapec z blízka prohlédl jeho tvář.

„Neumíš si ani představit, jaké to je, když ti plameny polykají tvář. Vzplanou ti vlasy a žár ti roztaví oční bulvy, tak, že ti vytečou z hlavy jako syrová vejce. Nevypadám snad jako někdo, kdo o tom něco ví? Ve skutečnosti jsem jí pomohl víc, než si myslíš. Jestli za smrt tvé sestry někdo může, pak je to ta bestie, co tu teď krouží někde nad naší hlavou.”

Když ho pustil, nebyl si jistý, jestli těmi slovy nevystrašil víc své může než Yrwina, ale alespoň ho dokázal umlčet.

„Torrene!” arkádou k němu spěchal Arn, „kde je Jonos?”

„V trůnním sále. Proč? Co se děje?”

„Ti pitomci z hradní stráže se podělali strachy a utekli z hradu.”

„Hlavním vstupem?”

„Jo, padací most je dole a muži lorda Royce jsou na cestě nahoru.”

Lepší už to ani být nemůže.

„Vezmi si tolik mužů, kolik potřebuješ, a znovu ten průchod zablokujte a tentokrát se postarej o to, aby už nikdo neprošel!”

Rozhlédl se kolem sebe. Byli tu jen tři muži vyzbrojení luky a ani jeden z nich neměl šípy z valyrijské oceli. Ubohá cháska, se kterou by sotva skolili medvěda, natož draka. Několik dalších je někde na hradbách, ale kde jsou ti, kteří se vydali do zbrojnice?

Když Arn spolu se třemi dalšími muži pospíchal zpět dolů, nad jejich hlavou se ozval strašlivý dračí řev. Všichni se instinktivně přikrčili a schovali za sloupky arkády. Mlha nad zahradou se projasnila jasným oranžovým světlem, jakoby samo slunce proplouvalo mezi věžemi hradu. Byl slyšet zvuk velkých křídel plachtících vzduchem. Praskání kamene a střešních tašek z vrcholků věží. Řev a dech té zatracené stvůry přehlušoval všechna slova a občasné výkřiky mužů, kteří v tu dobu byli na hradbách. Dalo se jen odhadovat, jaké peklo se právě rozpoutalo nahoře na vrcholcích věží. Tady dole byli všichni schovaní v úkrytu a čekali, až se z mraků vynoří cokoli, po čem by se dal vystřelit šíp. Tedy až na Yrwina, kterého přistihl, jak se snaží nenápadně odplazit pryč. Rychle k němu doběhl a opět ho popadl za límec.

„Ještě jednou se pokusíš utéct a přísahám, že tě použijeme jako živou návnadu, rozumíš?”

„Musíme pryč, jinak tu všichni zemřeme. Ona je tam někde nahoře sama. Musím ji pomoct. Celé tohle zatracené místo shoří, copak to nevidíš?”

Chvíli si myslel, že jen strachy zešílel a začal mluvit z cesty, než mu došlo, že ta žena, kterou zmínil, není Anya. Lady Stark byla nejspíš odnesena do svých komnat a s ještě větší pravděpodobností s ní byl Wett. Neznal zkaženějšího člověka, než byl on a ty jeho zvrácené choutky. Nejraději by s ním ani neměl nic společného. Párkrát měl dokonce chuť ho vlastnoručně podříznout jako sele, jenže to by mu nesměl být zavázán svým vlastním životem. Nebýt Wetta, neříkalo by se mu dnes Nepotopený, ale byl by jen další proudem unášenou rozkládající se mrtvolou na hladině Úzkého moře.

Ozval se další ohlušující řev. Mlha se znovu rozzářila plamenem a dolů do zahrady se začaly snášet do oranžova zářící jiskry. Jako by v sedmi peklech začalo sněžit. Pak začaly dokonce pršet kusy kamene a bílého mramoru, až nakonec přímo před ně spadlo spálené, doutnající tělo nějakého muže. Při dopadu na zem se rozdrtilo a obnažilo rozlámané kosti a cáry uvařeného krvavého masa.

Otočil se k jednomu z mužů, na jehož jméno si v tu chvíli nemohl vzpomenout, a vrazil mu do ruky klíč od truhly v Jonosově komnatě.

„Miřte mu na oči. To je nejzranitelnější místo každého draka,” řekl ostatním, když je společně s ním poslal nahoru do věží. Když odcházeli, všiml si strachu v jejich očích. Vlastně dost pochyboval o tom, že jeho rozkaz skutečně uposlechnou a že se tam nahoru vydají, ale na to, co chtěl udělat, potřeboval být sám.

Ozvalo se další praskání kamene a do zahrady se zřítilo několik úlomků kamene. Poprvé bylo v hustých mracích i něco vidět. Stín mohutného černého draka se plížil dolů na nádvoří. Pařáty a křídla postupně zasekával do stěn hradu a pomalu se posouval níž a níž. Každé okno, balkón či průzor okenice, které cestou minul, zaplnil žárem svého dechu. Byl mnohem větší a temnější, než jak si ho pamatoval. Tohle nebyla Vhagar. Musel to být Balerion Černý děs. Většího draka nebylo. Na jeho hřbetu se ve světle plamenů zableskla zbroj jeho jezdce.

Na tenhle okamžik čekal přes třicet let. Představoval si jej v hlavě mnohokrát, ale žádná z těch vizí nikdy nevypadala tak zoufale jako skutečnost, které nyní čelil. Nikdy ho ani nenapadlo, že nakonec bude před drakem stát sám. Byl to obrovský nepoměr sil, ale už nebylo cesty zpět. Už nebyl důvod déle čekat. Budiž proklet ten den, kdy jsem se poprvé setkal s Vhagar. Ten den, kdy jsem poprvé ochutnal ten žár. Ten den, kdy jsem se znovu zrodil.

„Budiž proklet ten parchant. Kéž by mě tenkrát nechal chcípnout,” vyslovil ta slova nahlas, aby jim dodal větší váhu.

Pohlédl na poslední osobu, která tu krom něho ještě zůstala. Yrwin fascinovaně pozoroval to, co se dělo v zahradách a zdálo se, že nepropadá strachu ani panice. Možná byl ten ubožák odvážnější a statečnější než všichni ostatní muži, kterým velel. Nebo je to blázen.

„Za tamtěmi dveřmi je chodba a na jejím konci je točité schodiště. Ve druhém poschodí najdeš to, co hledáš.”

Yrwin na něho nevěřícně zíral.

„A teď vypadni!” Prudce do něho strčil, aby to ten usmrkanec neměl zadarmo. Chlapec to neustál a položil se na záda. Ale nelenil a bez dalších slov se vyškrábal na nohy a rozeběhl se směrem ke dveřím.

Drak byl už téměř dole. Zahrada nebyla na něco takového dostatečně velká. Nebyly v ní ani žádné stromy, jen keře a terasy s květinami, které byly nyní zasypány sutinami a popelem. Když ta bestie dosedla na dno, rozbořila pod sebou to málo, podle čeho se ještě dalo nádvoří nazývat zahradou.

Na okamžik zavládlo ticho. Drak i jeho jezdec vyhlíželi další oběť. Z oken věží stoupal kouř a vzduchem již neprolétl jediný šíp. Byl tu už jen on. Poslední vlna vzdoru. Tasil z pochvy svou zbraň a vykročil zpod arkády ven do zahrady. První, kdo si ho všiml, byly dračí oči, až poté mu věnoval pozornost i jezdec.

„Poznáváš tenhle meč? Poznáváš tu ocel? Dobře si prohlédni tu čepel!” Zvedl ji vysoko nad hlavu, aby ji soupeř lépe viděl. „To je meč mistra lodí, lorda Daemona Velaryona. Sloužil jeho rodu stovky let. Teď slouží mě, Torrenu Nepotopenému. Bastardovi z Údolí, jenž v plamenném dechu Vhagar zmeškal svou smrt. Jestli jsi opravdový dračí rytíř, pak se mi dokážeš postavit v čestném souboji. Slez dolů a ukaž, že i ty jsi hoden svého jména!”

Rytíř seděl v dračím sedle a měřil si ho průzorem v přilbě. Pak trhl otěžemi, zařval nějaké slovo v neznámém jazyce a dračí krk se vzepjal, otevřel tlamu a vypustil svůj smrtící dech. Na to stihl zareagovat jen tím, že zavřel oči. Žár který očekával ho však nezasáhl. Místo toho se rozlil všude okolo jeho těla. Když otevřel oči, zjistil, že jezdec sesedl ze svého sedla a arkády okolo nich jsou pohlcené plameny. Bojiště je vytyčeno. Opustit ho může jen on, nebo nikdo.

Ve vzduchu se objevila další obnažená ocel. Byla jen o pár palců delší a byla zbarvena rudým leskem. Kdysi slyšel příběh o tom, že meče z valyrijské oceli mají svou duši a že byly všechny ukovány v jednom ohni, a tak jsou si navzájem jako bratři a sestry. Když se pak spolu střetnou, pláčou rudé slzy a plivou jiskry jako v den jejich zrození. Nevěděl, kolik je na tom příběhu pravdy, ale již brzy se to jistě dozví.

„Ukaž mi, jak umí draci tančit,” zvolal na svého soupeře a vyrazil mu vstříc.

Rytíř v rudo-černé zbroji jeho výzvu přijal.

 

Lynara

Když otevřela oči, zjistila že leží na posteli. Zhluboka se nadechla a ucítila vůni nedojedeného jídla a ložního prádla. Moje postel. Můj pokoj.

Chvíli si myslela, že je sama, ale když se chystala vstát, zaslechla cinknutí příboru. Někdo tu je. Čekal, až se vzbudím. Snažila se rozeznat rysy oné postavy, ale na to byla příliš velká tma. Nebýt dvou párů zapálených svíček, byla by v místnosti úplná tma, dveře i okenice byly zavřené.

„Holubička už se probudila,” ozval se mužský hlas. Byl to přesně ten, ve který doufala ze všech nejméně. Jenže to nebylo to, co ji vyděsilo nejvíc. Proč tu jsem? Co se stalo? Jeho slova ji vrátila v čase a vybavila jí poslední momenty, které si pamatovala. Yrwin!

„Co se stalo?” zeptala se muže, od kterého se již naučila neočekávat odpovědi, ale pocit zoufalství teď přemáhal její rozum. Nebo to vše byl jen sen? Kéž by byl.

Když se přesunula na kraj postele, uvědomila si, že je bosá. Že je dokonce svlečená a celou tu dobu zde ležela jen ve spodní košili. Kdo mě svlékl? On?

„Holubička se teď musí především uklidnit. Jinak se jí může něco ošklivého stát.” Wett postával u jídelního stolu a zkoumal obsah talíře s vychladlým jídlem.

Ignorovala jeho slova. Vstala z postele a porozhlédla se po svých šatech. Potřebuji víc světla, víc ohně. Popadla z nočního stolku svícen a zapálila další pár svíček. Jak dlouho jsem tu ležela?

Našla své šaty pohozené v hromádce vedle nočního stolku. Na první pohled bylo patrné, že jsou na několika místech rozpárané.

„Být tebou, radši bych už víc svící nezapaloval, jinak tu bude brzy příliš velké horko,” zasmál se chraplavým smíchem.

Nerozuměla jeho vtipu. Ani se o to nepokoušela. Místo toho se vydala ke dveřím, ale zastoupil ji cestu.

„Kampak, holubičko? Procházky v zahradách teď nejsou příliš bezpečné.” Jednou rukou se opřel o dveře a v té druhé si pohrával se stříbrnou vidličkou z jejího servisu.

„Chci mluvit s Jonosem. Zavolej ho! Přiveď ho sem!”

„Copak ti moje společnost nestačí? Nikdo jiný už na náš večírek nedorazí. Mají starosti s válkou, víš? Jsme tu docela, docela sami.”

Pokusila se zavolat stráže za dveřmi, ale nikdo jí neodpověděl. Začínala propadat panice.

„Jak jsem řekl. Nikdo tu není, holubičko.”

„Kde všichni jsou? Co se stalo? Kde je Yrwin?” Na tu otázku se bála celou dobu zeptat.

„Ten pytel sraček? Zapomeň na něho! Já ti ukážu lepšího ptáka, než má on.” Zamával jí před obličejem vidličkou a usmál se. „Vždycky jsem si myslel, že jíst něčím takovýmhle je něco výjimečného, co je hodno jen králů, ale z výsledku jsem docela zklamaný. Skopové je pořád jen skopové a studená cibule je stále jen studená cibule. Přesto musím uznat, že jsem si tenhle kousek stříbra celkem oblíbil. Nebude ti vadit, když si ji nechám na památku?” Hbitě pohodil vidličkou mezi prsty a zabodl ji do dubových dveří. „Na chvilku si ji tu odložím.”

Vystrašeně před ním couvala. Děsil ji. Děsila se toho, co říká. Děsila se toho, co chce udělat a proč tu vůbec je.

„Urozené vidličky byly trochu zklamáním, ale ty mě jistě nezklameš. Že ano, holubičko?”

Z venku se ozval nějaký hluk. Nebyly to hlasy lidí ani kroky na schodech. Byla to série dunivých nárazů, jako kdyby něco těžkého naráželo do zdí hradu. Jsme obléháni? Jak by mohly katapulty dostřelit tak vysoko? Jako odpověď k ní dolehl jiný zvuk. Nepřišel skrze dveře nebo zdi, ale zpoza zavřených okenic. Drak?

„Brány sedmi pekel jsou pootevřené,” poznamenal Wett, „už nemáme moc času, holubičko.”

„Pak musíme odsud pryč.”

„Tak málo času zase ne. Něco málo spolu ještě stihneme. Však jsem ti to slíbil, pamatuješ? A já sliby plním.”

„Nepřibližuj se ke mě!” natáhla před sebou ruce se svícnem, aby se s jeho pomocí bránila. Byl však rychlejší a silnější. Chytil ji za zápěstí a svícen ji vykroutil z ruky.

„Všechny šperky jsou tamhle. Nejsou zamčené. Vem si je. Vem si je všechny. Jen mi prosím neubližuj.”

„Ale já tu nejsem kvůli nějakým tretkám. To nejcennější, co chci, schováváš tady dole.” Jeho ruka zamířila mezi její stehna.

Pokusila se ho překvapit a rychle doběhnout ke dveřím, ale nenechal se tak snadno oklamat. Znovu ji silně uchopil za zápěstí a pak srazil na postel.

Propadla panice a začala křičet o pomoc. On však jen s klidem vytáhl ze svého opasku dýku a usmál se na ni. „Jen si křič. Mám rád holky, co se umí ozvat. Jednou jsem šukal tichou sestru. Ukázalo se, že nebyla tak tichá, jak by se od ní čekalo. Když se k nám pak přidala i má žena,” políbil ostří své dýky, „i samotných Sedm si muselo zacpávat uši, aby z toho křiku nezešíleli. Schválně, jestli se jí alespoň trochu vyrovnáš.”

Popadl ji za nohy a s dýkou napřed se vydal za svým cílem. Snažila se ho odkopnout, odplazit se pryč na druhý konec postele, cokoli, ale čím víc se bránila, tím to bylo horší. Než se dostal tam kam chtěl, měla na nohou několik řezných ran a stehna potřísněna vlastní krví.

„Co to…” na moment všeho nechal, a sehnul se pro něco na zem. Když se narovnal, držel v rukou šedou fretku. Javor!

„Ať mi bohové naserou do oka, ty tady chováš tuhle havěť?” Najednou znovu shlédl dolů a překvapeně vyjekl. „Kolik tu toho svinstva máš?”

„Prosím. Neubližuj jim. Oni ti nic neudělají.”

„Nic? Chčijou mi po botá… Au! No tohle? Ta sračka mě kousla!”

Ozvalo se bolestné zavřískání a tupá rána, když Wett odkopl Kopřivku do rohu pokoje. Chtěla něco udělat, ale celá se třásla. Tělo ji neposlouchalo a tak jen ležela, prosila, rukama si chránila své narostlé břicho a s hrůzou sledovala jak čepel dýky mizí v těle šedé fretky. Jedna ruka se pohnula jedním směrem a druhá opačným, tak lehce, jako by trhaly hadrovou panenku. Poté praskot kůstek, trhání šlach a bolestné pištění ustálo. Zůstalo jen malé mrtvé tělíčko a na zem vyhřezlá hromádka vnitřností.

Nehnutě ležela a po tvářích ji stékaly slzy. Hlavou se jí honily ty nejstrašnější představy a nevěděla, co má dělat. V tom jí položil ruku na břicho a dýku vtlačil mezi její rty, aby ji dal ochutnat krev.

„Jestli nechceš, aby tohle skončilo rudou lázní, budeš muset být poslušná holka a spolupracovat se mnou. Nebo mám toho tvého spratka vyříznout ven jako tele z umírající krávy?”

Zabodl dýku do sloupku nesoucí nebesa postele. Tak vysoko a daleko, aby na ni neměla šanci dosáhnout. Chytl ji pevně za kotníky a přitáhl blíž k sobě.

„Rozumíš co jsem ti řekl, holubičko?”

Neodpověděla. Jen povolila sevření nohou a pustila ho blíž. Je to jen tělo. Nic víc. Chce jen moje tělo a pak to skončí. Nešlo tu teď jen o její život, ale o dva.

Z venku se ozýval další hluk. Znělo to, jako by se celý hrad bortil. Za zdmi pokoje se nejspíš odehrávala hotová zkáza. Umírali lidé, které měla ráda, lidé, které milovala. Tady uvnitř umírala ona. Její duše.

Vnikal do ní opakovaně znovu a znovu. Rukama se přitom dotýkal jejího těla všude, kam dosáhl. Ignorovala to. Snažila se to ignorovat. Měla odvrácenou hlavu a zavřené oči. Snažila se nevidět to. Necítit bolest. Nevnímat nic z toho, co se právě dělo.

„Tohle se mi nelíbí, holubičko. Kde je ta vzpurná severská děvka, co tu byla před chvílí, hmm?”

Uštědřil ji prudký políček do tváře. Jeho ruka se sevřela pevně okolo krku a začala ji dusit. Nechtěla udělat to co po ni chtěl, ale její pud sebezáchovy lapající po vzduchu způsobil, že se začala vzpínat.

„To je ono. To je ta holubička, kterou znám.”

Dorážel víc a víc, silněji a silněji. Způsoboval jí čím dál bolestnější zásahy, jen aby ji donutil sténat bolestí a prosit, aby přestal. Neměla ponětí, jak dlouho už to trvá. Připadalo jí to jako nekončící věčnost, než uslyšela i jeho vzdychání. Pak něco teplého a vlhkého přistálo na jejím těle a ona doufala, že už je po všem. Že ji nechá jít. Když však otevřela oči, zjistila, že na jejím těle nelpí semeno, ale krev. Vzhlédla vzhůru a zaostřila uslzené oči tam, kde se ve svitu svíček zablesklo stříbro. To stříbro vyčnívalo z jeho krku.

 

Yrwin

Nikdy nebyl dobrý v boji s mečem, natož s holýma rukama. Od toho měl v mládí své starší bratry a později zdravý rozum, díky kterému se podobným situacím dokázal vyhnout. Takže když už došlo na sílu, byl jeho výhodou pouze moment překvapení a sázka na jednu kartu. Jenže pokud byl soupeř ze silnějšího těsta, měl zaděláno na problém, což byl i tento případ.

Doufal, že jeden zásah do zranitelného místa bude stačit, ale pletl se. Muž se k němu otočil a on uviděl jeho běsnící tvář. Snažil se něco říct, ale příbor v jeho hrdle mu v tom bránil. Pak se na něho vrhl. Byla to rychlá série úderů pěstmi, které ho donutily couvnout, až nakonec narazil do stoličky a přepadl přes ni na zem.

Toho jeho soupeř využil a natáhl se pro svou dýku. V tom se za mužem objevila Lynara. Cosi mu vrazila do zad a dvě svíčky v pokoji vyhasly. Vyjekl bolestí podivným chraplavým zvukem a ohnal se po ní dýkou. Lynara vykřikla a chytila se rukama za obličej.

To ho vyburcovalo ještě víc než dosud. Vyškrábal se na nohy a vrhl se proti němu. Pokusil se ho srazit, ale jen ho natlačil ke sloupu postele a téměř to s ním nepohnulo. Místo toho schytal další ránu kolenem do břicha a pěstí do tváře. Pak se ho soupeř pokusil bodnout dýkou, ale v ten moment zavrávoral. Noha mu po něčem uklouzla a on spadl na zem.

To byla příležitost, které musel využít. Vrhl se na něho a zasypal ho údery svých rukou. Muselo jich být nejméně tucet. Dával do nich veškerou svou sílu a přesto jeho soupeř stále vzdoroval. Pozoroval ho zuřivýma očima žhnoucíma hněvem.

V té sérii ran mu náhle levou ruku proťala ukrutná bolest a on vykřikl. Skrze paži mu projelo ostří dýky tak, že její špička vylezla na druhé straně, těsně za zápěstím. Ztratil kontrolu nad tím, co se děje a záhy se octl na zemi a jeho soupeř nad ním. Cítil, jak se velké dlaně sápou po jeho tvářích a prsty hledají jeho oční jamky. Jednou rukou se tomu nedokázal ubránit a tak se v zoufalém okamžiku pokusil svému soupeři udělat to samé. Poslepu se snažil najít jeho tvář. Místo toho však nahmatal něco jiného. Jeho dlaň se pevně obtočila okolo krví rozehřátého kovu a vytrhl jej ven, jen aby ho vzápětí opět zabodl zpět.

Znovu a znovu. Bodal na slepo, ale hroty vždy našly svůj cíl. Zanořovaly se do měkkého masa a zastavovaly se jen o kosti. Znovu a znovu. Bodal tak dlouho, až sevření rukou okolo jeho tváře povolilo. Zas a znovu. Křičel nadávky a bodal. I když už získal převahu, stále pokračoval. Znovu a znovu. Všechna ta energie, ten adrenalin a bolest v něm způsobovala, že nemohl přestat. Jeho soupeř nyní ležel pod ním a už se vůbec nebránil. Znovu a znovu. Nepřestával bodat. Nezastavilo ho, ani když se příbor zlomil a v ruce mu zůstala jen tupá rukojeť.

„Dost! Prosím, Yrwine, dost!”

Lynara vedle něho plakala. Ucítil její dotek. Její ruce na těch jeho. V ten moment přestal. Už nemohl. Byl tak unavený.

V ruce měl stále zabodnutou dýku. Vytrhl ji ven a zahodil pryč. Už je po všem.

„Myslela jsem, že jsi mrtvý,” vzlykala vedle něho, „myslela jsem, že jsi mě opustil.”

Nezmohl se na žádná slova. Nezbyla mu na to síla. Seděli tam v tichém obětí nad mrtvolou muže, jehož tvář byla k nepoznání od jakékoli lidské. Jeho levandulová královna byla téměř nahá. Na bradě měla řeznou ránu a celá byla potřísněná krví. I z jeho paže vytékala krev. Všude bylo tolik krve. Nešlo rozeznat, čí byla která.

Stěny hradu zaduněly. Drak se dal znovu do pohybu. Musíme odsud pryč.

Ujišťoval se, jestli je v pořádku, zatímco ona mu kolem ruky obvazovala kus utržené látky.

Kopřivku našli v koutě pokoje. Ležela tam nehnutě a její hrudník se zvedal nahoru a dolů. Zabalil ji do roztrhaných šatů, které našel a svěřil ji do náruče jeho milované. Jí samotné přehodil přes ramena dlouhý šedý plášť z šatníku a vyrazili. Na nic jiného už nebyl čas.

Cestou sem potkal skupinku mužů. Nevšímali si ho, neboť prchali k hlavní bráně. Pokud utekli oni, můžeme utéct i my.

Na točitých schodech o patro níž byl kámen na stěnách a schodech opálen do černa. Pod oknem s výhledem na vnitřní nádvoří ležel mrtvý muž. Na jeho hrudi ulpěl řetěz z mnoha různých kovů.

„Mistr Molen!” vyjekla Lynara vyděšeně. Chtěl ji toho pohledu ušetřit, ale jediná cesta ven vedla tudy.

„Musíme dál. Už mu nemůžeme pomoci.”

Scházel další schody a levou ruku si neustále držel těsně přitisknutou ke hrudi. Látka byla zbarvena do ruda a rána pod ní neustále krvácela. Náhle měl pocit, jakoby kráčel po měkkém polštáři, až nakonec jeho noha vkročila do prázdna a podlahová dlažba se k jeho tváři přiblížila nebezpečnou rychlostí.

Když otevřel oči, ležel na zemi a Lynara se skláněla nad ním.

„Prosím, probuď se! Tohle mi nesmíš udělat.” Držela ho za ramena a třásla s ním. “Nechci tě znovu ztratit.”

„Vždyť jsem stále tady. Jen jsem si chtěl na chvíli odpočinout.” Pokusil se o úsměv.

„Prosím vstávej. Už je to jen kousek.”

S její pomocí se znovu dostal na nohy, ale to čemu se předtím dalo říkat chůze, byl nyní spíš tanec opilého muže.

Venku na nádvoří bylo ticho. Drak byl pryč a nechal po sobě jen hotovou spoušť a mrtvé. Stěny kolem dokola byly zčernalé plameny a zahrada byla zasypána úlomky kamene. Z veškeré zeleně, božího háje a květinových teras tu nezbylo nic než sutiny a rozoraná hlína. Poškozena byla dokonce i socha plačící Alyssy Arryn, které nyní chyběla polovina tváře.

Uprostřed zahrady byl muž. Seděl na kolenou a hlavu měl sklopenou, jakoby si hleděl do klína. Zdálo se, že jen usnul, ale oba věděli, že tomu tak není. Mnohá zranění na jeho těle, včetně chybějící paže utnuté v rameni, jim byla dostatečným důkazem.

Než se dostali k dalším dveřím, musel se na chvíli zastavit. Na paměť mu vytanula jedna důležitá myšlenka. Přísaha, kterou byl donucen složit. Již však neměl sílu vydat se znovu tam nahoru. Je to jen kniha. Svazek bezcenného pergamenu. Nebo alespoň ne cennějšího než naše životy. Věřil, že Ronnel je muž, který by jeho rozhodnutí pochopil.

V široké chodbě lemované loveckými trofejemi králů Údolí se mu opět zamotaly nohy a padl na dlažbu. Ta bolest v paži byla tak strašlivá. Měl chuť si ji utrhnout.

„Ještě kousek,” uklidňovala ho Lynara. „Tam za těmi dveřmi už je vstupní hala.”

„A co pak?” začínala mu docházet krátkozrakost jeho plánu. „V tomhle stavu se dolů z Obrova kopí nikdy nedostanu.”

„Takhle prosím nemluv. Přeci to teď nevzdáš? Určitě spolu něco vymyslíme.”

Za bránou na konci haly byly slyšet něčí hlasy. Někdo se blíží.

„Musíš jít. Schovej se!”

„Ne, bez tebe nikam nejdu.”

„Musíš.”

Držela ho za ruku a nesouhlasně kroutila hlavou. „Jestli je tohle konec, pak u něho chci být s tebou.”

„Prosím, běž, než bude pozdě.”

„Nikdo nikam nepůjde,” ozval se hlas za jejich zády. Brána do vstupní haly byla pootevřená. Dovnitř proklouzlo několik mužů s tasenými meči a zvědavě si je prohlíželi.

„Tenhle vypadá, že brzo chcípne,” poznamenal jiný hlas.

„A umírá v náručí své milované. Jako v té písni o tom, jak se rytíř zamiloval do děvečky pod tím stromem. Jakže se to ta píseň jenom jmenuje?”

Třešňový kraj, ty tupče. Řekl by mu, ale místo toho na svých rtech ucítil ty její. Byla to směsice chutí krve a slz, ale zároveň podivným způsobem sladký a hřejivý pocit.

„No páni! Jako bysme tu vůbec nebyli,” poznamenal jeden z mužů. „Neměla bys tam jednoho hudlana taky pro mě? Po boji mám vždycky chuť na ženskou.”

„Nech si zajít chuť, Berene. Tahle už je udělaná, podívej,” řekl jiný a špičkou meče ji nadzvedával plášť.

„Cože?” ozval se další muž, který se přes ostatní přihlížející prodíral do popředí. Ten hlas mu připadal velmi povědomý. „Ty hlupáku, vždyť je to lady Arryn a… a můj bratr.”

 

Ronnel

Běsnění draka na nějaký čas ustalo. Poslední osoba, kterou v sále viděli, byl nějaký pacholek, který jeho bratrovi přišel oznámit, že vojáci lorda Royce vnikli do tunelu a jsou na cestě do hradu. Na odpor se jim nemá kdo postavit, neboť asi polovina mužů jim vběhla do náruče, když prchali z hradu, a ta druhá bojuje s drakem někde nad jejich hlavami.

Jonos běsnil. Nadával jim do podělanců od máminých cecků a vyhrožoval, že jestli dole pod hradem nenašli smrt, tak si je najde a nabodá jejich hlavy na kůly.

„Možná jsi tam dole měl být s nimi. Třeba by po boku krále neztratili svou odvahu tak rychle.”

„Tvé rady o tom, jak mám velet svým mužům, nepotřebuji. Co ty o tom vůbec můžeš vědět? S válkou jsi se setkal tak maximálně v těch tvých knihách.”

„Možná jsem ti ke dni jména měl jednu z nich dát. Neuškodilo by, kdyby sis taky jednou něco přečetl. Ani nevím, jestli to vůbec umíš.”

„Docela troufalá slova od člověka, co se ani neudrží na svých nohou.” Vztekle mu podkopl hůl, o kterou se opíral, aby spadl na zem.

Nějakou chvíli oba opět mlčky přečkávali zahloubaní ve svých myšlenkách. Bylo to jako čekání na nevyhnutelný rozsudek smrti. Byl na to připravený. Očekával takový výsledek od chvíle, kdy mu šíp Ullfa Ostrostřelce provrtal koleno. Od té chvíle, kdy si jeho bratr nasadil na hlavu směšnou náhradu koruny králů Údolí, kterou si s sebou před třiceti lety odnesla Visenya na své dračici.

Zdálo se, že jeho bratr se nehodlá vzdát až do úplného konce. Sám za sebe k tomu jistě neměl důvod. Za povstání proti koruně se stanoví jen jeden trest a kapitulace by jej nezměnila. Byl tu však jiný důvod. Ten ale pro jeho sobeckého bratra jistě nepřipadal v úvahu. Přemítal, kolik lidí již padlo a kolik jich ještě bude muset položit život, než tato rebelie skončí. Jeho zrak spočinul na těle zesnulé dcery lorda Roymonda Royce.

„Anya byla tvá milenka?” rozhodl se prokousnout ticho.

„Chceš vědět, jestli jsem měl v úmyslu obětovat ženu, se kterou jsem léhal?”

„Ano.”

„Je s podivem, jak některé ženy fanaticky přitahuje moc a sláva. Když jí nejsou schopné dosáhnout samy, velmi ochotně se přitulí k někomu, kdo ji má. Najednou jsi pro ni ten nejúžasnější a nejkrásnější muž pod sluncem. A když se naskytne příležitost, jak svou moc ještě navýšit, hrdě se hlásí do první linie. Když za mnou Anya přišla se zprávou o té události s Yrwinem a tvou ženou, myslel jsem si, že jí jde o záchranu jejího bratra. Ale ukázalo se, že mnohem příjemnějším shledává vidět na mé hlavě korunu. Jestli byla má milenka? Já nevím. Říkej si tomu, jak chceš. Já jsem jen využil příležitosti, jak se dostat k cenným informacím a zároveň mít někoho, kdo mi po dlouhých dnech zahřeje postel.”

„Třeba tě opravdu milovala. Jen jsi příliš slepý na to, aby sis toho všiml.”

„To těžko. Když jsem byl mladý, říkali mi, že jsem krásnější než ty. Takový sračky. Všechny ty ženský, urozený dámičky, princezničky a vyšlechtěný klisničky v drahých šatech, co měly větší cenu než jejich tituly. Všechny se točily jen kolem tebe. A ty jsi je bez výjimky jednu po druhé odmítal. Na mě vždycky zůstali jen ty jejich ošklivé služebné a vzdálené sestřenice, co chtěly také okusit trochu té vznešenosti, a tak se v mé společnosti nechávaly opít. Smály se mým vtipům, a v posteli pak křičely, jak veliký jsem to obr. Díky nim jsem však poznal, že jsou to všechno jen nenažrané bestie, co krouží okolo a čekají, až si jich konečně všimneš, osedláš si je a nakonec jim navlékneš svůj plášť. Za mnou žádná z těch urozených dámiček nikdy nepřišla. Byl jsem pro ně jen vzduch. Až Anya byla první. V ten den jsem si říkal, že se něco změnilo. Že je něco jinak. A také že bylo. Věděla totiž o mých plánech a o tom, že to první ztracené zlato jsem ve skutečnosti ukradl já. Neběžela to někomu oznámit, nebo žalovat třeba i přímo tobě. Přišla za mnou. Viděla ve mně budoucího krále Údolí. Viděla ve mně příležitost. Najednou jsem pro ni byl dost atraktivní. Když tu před lety byla se svým otcem, aby se před tebou natřásala, zatímco ty jsi měl oči jen pro ty tvé knihy. Nezavadila o mne ani koutkem oka. Tak to je, můj bratře. Nejsme žádní princové z pohádek. Jsme pro ně jen dvě zasraný příčky v žebříku, na jehož vrcholu teď stojí železný trůn.”

„A ty jsi ten žebřík chtěl shodit a postavit si vlastní, že?”

„Mohl jsi to udělat sám. Mnohokrát jsem ti nabízel příležitost.”

„To by byl jen stejný příběh se stejným koncem.”

„Nu, alespoň bys všem ukázal, že na to máš koule. Ale takhle… dokonce i tvá žena pochybuje o tom, že je máš. Když jsem se doslechl, že jsi to manželství chtěl zrušit, protože nedošlo k jeho naplnění, musel jsem se za tebe stydět.” Jonos se na chvíli odmlčel. “A tím se dostáváme k další věci, kterou nechápu. Proč ti na těch dvou tak záleží? Proč jsi chtěl vyměnit svůj život za toho zrádce?”

To byla dobrá otázka, sám by na ni rád znal odpověď.

„Nevím. Možná proto, že jsou oba výjimkou v tom tvém žebříku.”

Vstupní dveře na konci haly se rozlétli a dovnitř vběhlo půl tuctu mužů v modrých pláštích.

„Můj pane. Nepřítel pronikl do hradu.”

„A kde je Torren? A co Arn? Kde jsou ostatní?”

„Arn padl, můj pane. Torrena jsme naposled viděli v zahradách. Nikoho jiného už jsme cestou sem nepotkali.”

„Zatracení budižkničemové. Zataraste dveře!” Jonos vstal z trůnu a tasil svůj meč.

„Jaký to má ještě smysl? Vždyť už je po všem.” Náš konec tím můžeš jen na moment oddálit.

„Dokud ještě stojím. Dokud v rukou držím meč. Tak ještě není konec. Svobody se jen tak nevzdám.”

Do dveří se opřela hrubá síla. Panty zasténaly a dřevo se prohnulo. Nebyla to brána. Ani dveře stavěné na obléhání. Nemohly vzdorovat déle než minutu. S šesti muži opřenými na druhé straně možná dvě. Více nevydrží. Nebylo třeba. I architekti tohoto hradu věděli, že pokud se nepřítel dostane až sem, je konec. Jen jeho bratr si to pořád nechtěl připustit. Ozval se další náraz a dřevo začalo praskat.

Pomalu se belhavou chůzí přesunul k otevřeným Měsíčním dveřím. Venku byla stále mlha. Žádný ze slunečních paprsků se nedokázal prokousat až ke stěnám hradu. Pochmurný den pro smrt.

Dveře zasténaly ještě tucetkrát, než panty povolily a vypověděly svou službu. Dovnitř se rázem vehnala asi dvacítka ozbrojenců. Zkušení rytíři z první linie. Někteří z nich na prsou hrdě nesli své erby. Viděl černo-šedý znak rodu Tollettů. Červené diamanty na štítu muže, který mohl být, dle jeho odhadu, starším bratrem zesnulého panoše Wexe Hardynga. Nepochybně muž, který s nimi nebude mít slitování. V popředí všech vyčníval rytíř v bronzové zbroji zdobené starodávnými runami. Na chvíli si myslel, že je to Yrwin, než si všiml drobných rozdílů ve tváři. Jeho bratr Uthor Royce. Měřil si je oba přísným pohledem a zhodnocoval situaci.

„Odhoďte zbraně! Nemáte žádnou šanci.”

Šestice jejich mužů, která se stáhla až k nim, nyní vyčkávala na rozhodnutí muže, jemuž odpřisáhli svou věrnost. Jestli po jeho boku zůstali až do teď, pak byli buď stejně posedlí jako on, nebo doufali, že se alespoň dožijí jeho konce a budou ušetřeni.

„Yrwin je zamčen v mých komnatách v severní věži. Jestli ji nepohltily plameny, měl bys tam pro něho někoho poslat,” zvolal na muže v bronzové zbroji. Uthor byl jeho slovy očividně překvapen, zatímco Jonos si vedle něho pohrdavě odfrkl.

„Našli jsme ho u vstupu do hradu. Ležel tam v náručí lady Lynary. Není na tom dobře, ale myslím, že to zvládne.“

Tak Yrwin se nakonec rozhodl z plamenů zachránit něco jiného, než v co jsem doufal. Neměl mu to za zlé. Nemohl. Zdálo se to jako dobré rozhodnutí. Na jeho místě by nejspíš udělal to samé. Jen se z toho zjistění cítil tak nějak smutně.

„Pche! Příběh jak z písní. To bys měl napsat do těch tvých knih,” poznamenal Jonos posměšně.

Já už toho moc nenapíšu.

Znovu pohlédl dveřmi ven. Kéž bych alespoň naposledy mohl vidět hvězdy. Jako malý chlapec je vyhlížel z okna svého pokoje a přál si, aby mu jedna z nich splnila nějaké přání. Měl tehdy tolik snů, že by na to nestačila ani celá nebesa. Teď měl jen jedno. To už mu ale hvězdy splnit nemohly. To bylo přání směřované jinému bohu.

Mezi rytíři se náhle objevil další. Vysoký muž, jehož zbroj byla černá, otlučená a špinavá od popela a krve. V ruce svíral meč z valyrijské oceli a přes rameno měl pověšen druhý. Podle rukojeti a zdobení na pochvě bylo jisté, že se jedná o zbraň Torrena Nepotopeného. Jonos byl tímto zjistěním očividně zklamaný.

Dračí rytíř se prodral před ostatní muže a zdálo se, že trochu kulhá.

„Jonosi! Jsi zatčen za zradu a spiknutí proti koruně. Jménem krále Aenyse Targaryena, prvního svého jména, zatýkám tebe a tvého bratra. Odložte zbraně, nebo bojujte a zemřete hned.”

Jeho bratr stál vedle něho a vysmíval se těm slovům.

„Jonosi,…” oslovil svého bratra naposledy. Požádal ho o poslední věc, kterou pro něho mohl udělat, „…nic víc po tobě už nechci. Jen tuhle jednu poslední drobnost.”

Chladně se usmál. „Ronnel Arryn, král který letěl. Jaká ironie, že po mně žádáš zrovna tohle.”

„Prosím.”

Jonos chvíli stál v nehybném zamyšlení, pak pokývl hlavou. Sundal si z hlavy korunu a otočil se k Maegoru Targaryenovi.

„Na! Dones ji své matce, ať si ji může přidat k ostatním.” Hodil stříbrný kroužek k jeho nohám. Poté se otočil k němu a položil mu ruku na rameno.

„Jak si přeješ, bratře. Nakonec, zase jen plním další z tvých hloupých přání.” Řekl to bezvýrazným hlasem, ale on v jeho hloubi zaslechl trochu lítosti.

Po těch slovech ucítil, jak se Jonos do jeho ramene mírně opřel a pak tváře všech mužů zmizely. Obklopilo ho prázdno, a všechno co znal, vše co miloval, jeho knihy, jeho hrad, jeho domov, vše zmizelo v šedi mraků.

 

Lynara

Její komnata v Měsíční bráně nebyla nepohodlná. Měla dostatečný komfort, jaký na ženu jejího postavení odpovídal. Měkká postel a teplé jídlo. Služebnou, která se o ni starala, i když měla zakázáno s ní mluvit. Nosila jí čisté prádlo, připravovala koupele a kartáčovala její vlasy. Když později přišel moment jejího porodu, dostavily se i tiché sestry, aby jí s příchodem dítěte na svět pomohly. V ten den si však uvědomila, že její komnata je ve skutečnosti cela, která se na první pohled jen tváří jako útulný pokoj. Měla zakázáno ji opouštět. Nikdo ji tu krom služebné a mistra nenavštěvoval, a když se pokusila napsat Yrwinovi, nebo svému otci, ani jeden z nich nechtěl dopis převzít. Dokonce ji ani nenechali pochovat si svou vlastní dceru. Vymýšlela pro ni jména, ale bylo to zbytečné. Hned po porodu ji odnesli a od té doby ji neviděla. Ani nevěděla, jakou barvu očí po nich zdědila, nebo jestli je vůbec zdravá.

Sedmého dne od porodu se dveře její komnaty otevřely. Dovnitř však místo služebné, kterou očekávala, vstoupili dva muži.

„Lady Arryn, dovolte abych se vám představil. Jsem Ellery Watte, majordomus Lorda Damona Arryna, pána Údolí a Strážce východu. Toto je jeho syn, ser Hubert.” Mladší z dvojice se jí uklonil.

„Myslela jsem, že Damon je mrtvý. Prý padl při obraně tohoto hradu?”

„Obávám se, že jste pouze uvěřila falešné zprávě, jejímž účelem bylo oklamat Jonose a jeho příznivce. Lord Damon je živ a zdráv, o čemž se za malý okamžik budete moci jistě sama přesvědčit.”

Ser Hubert zarachotil železnými pouty, ale majordom jej zarazil. „Myslím, že tohle nebude nutné.”

Mladý muž přikývl, schoval pouta a vyšel ven z pokoje.

„Prosím, když mě budete následovat. Všichni už na vás čekají.”

„Budu souzena?”

„Něco na ten způsob,” odpověděl ji Ellery. “Princ Dračího kamene, Maegor Targaryen se zde kvůli tomu zdržel, aby osobně dohlédl na veškeré záležitosti, týkající se Jonosovy vzpoury.”

Bylo zvláštní, po tolika dnech opustit ty čtyři stěny jejího vězení. I když si nebyla jista, jestli na ni za zdmi hradu nečeká ještě něco horšího.

Klesali po schodech dolů a procházeli chodbami, zatímco Ellery odpovídal na veškeré její dotazy a informoval ji o aktuálních novinkách, které se v úpatí Obrova kopí odehrály za posledních několik týdnů. Ser Hubert jim celou tu dobu kráčel v patách.

Ze slov majordoma se dozvěděla o tom, že k boji o Měsíční bránu vůbec nedošlo. Když Roymond Royce dorazil, brána byla otevřená a ser Damon jej přivítal s otevřenou náručí. „Jako muž oddaný pravé koruně pochopil, že vzdorovat drakům je cesta špatným směrem, a za věrnost jej král jmenoval lordem Údolí. Stejně tak se vyznamenal i lord Royce, za což byl jeho syn Yrwin omilostněn.”

„Omilostněn? Vždyť on byl zajatcem.” Stejně jako já a Ronnel.

„No, je tu ještě ta záležitost s vaším cizoložstvím, abych byl přesnější.”

„A má dcera?”

„Nemějte obavy. Je o ni dobře postaráno. Lord Damon pro ni našel místo mezi tichými sestrami. Dostane se jí řádné výchovy a až dospěje, složí slib Sedmi.”

„Ale vždyť je to mé dítě…”

„Vaše aktuální postavení vám nedovoluje se o ni postarat. Můžete brát za štěstí, že koruna rozhodla alespoň takto.”

„A mohu ji vidět? Navštěvovat?”

Majordomus si povzdechl. „Uvidím, co se dá v této záležitosti dělat. Důležitější ale nyní je váš soud.”

Stráže před nimi otevřeli bránu a oni vyšli na nádvoří Krvavé brány. Venku bylo velké shromáždění. Byla zde přítomna značná skupina lidí, a dle oděvů se jednalo především o šlechtu a lid vyššího postavení. Všichni si ji měřili přísnými pohledy. To všechno jen kvůli mě?

Ellery ji vedl uličkou v davu až k dřevěnému pódiu uprostřed, postavenému zřejmě za tímto účelem. Bylo to zvláštní. Neočekávala tolik lidí. Představovala si něco více komorního. Rozhodně ne soud pod otevřeným nebem.

Mezi všemi těmi lidmi byla nervózní a srdce jí bušilo, až málem nemohla dýchat.

Dorazili k bočním schůdkům a vystoupali nahoru. Na pódiu na ni čekal princ Maegor. Jeho pohled byl tvrdý a nesmlouvavý. Připadal jí víc jako kat než jako soudce. Když si však všimla toho, co drží v ruce a co všechno se pod jejíma nohama vpíjí do dřevěných trámů, rychle pochopila proč. Na zádech ucítila ruce sera Huberta, který ji donutil překonat poslední schod.

„Ne, prosím, proč…” hlas jí selhal, stejně tak jako nohy. Do očí se jí vedraly slzy a koleny padla na dřevo, nasáklé čerstvou krví. Bohové, proč?

Princ Maegor pokynul rukou a ser Hubert a nějaký další muž ji chytili pod rameny a znovu zvedli na nohy. Když zjistili, že není schopna dál pokračovat sama, doslova ji odnesli až do středu pódia, kde stál popravčí špalek. Kus dřeva přesně tvarovaný pro onen jediný účel.

Tak tohle je ten soud, který mi slibovali. Podvedli mě. Všechno mi zatajovali a tvářili se, že o nic nejde, jen aby mě bez potíží dostali až sem?

Mezitím, za jejími zády, vyvedli nahoru na pódium někoho dalšího. Na rukou spoutaný muž se tvářil očividně překvapený, když se jeho pohled střetl s jejím. Neměla tušení, že se s ním ještě někdy setká. On zřejmě také ne. Dal se do smíchu. Ten šílený ironický smích, který už z jeho úst slyšela tolikrát.

„Tohle je to překvapení, o kterém jsi mluvil? Ona? Chcete, abych měl při popravě dobrou společnost? Vždyť s tím vším neměla vůbec nic společného. Slyšíš mě? Mluvím s tebou, ty kupo zplesnivělých sraček.”

Někdo z davu na něho vykřikl, aby zmlkl a počastoval ho zbabělým bratrovrahem. Sám princ Maegor ho však mlčky ignoroval. Jonos však protestoval dál, až jej nakonec museli umlčet pár ranami do břicha, aby se ke slovu dostali i ti, již proces vedli.

Na pódiu se objevilo pár dalších mužů a jeden z nich se ujal slova. Představil přihlížejícímu publiku jejich jména, původ a také rozsah provinění, kvůli kterému zde dnes stojí. “…za zradu vůči koruně, zosnované s lordem Ronnelem a jeho bratrem. A za cizoložství, tedy vážný hřích v očích Sedmi. Je lady Lynara Arryn z rodu Starků odsouzena k trestu smrti.”

V hlavě měla prázdno a nedokázala na nic myslet. Jakoby vše okolo ní bylo rozmazané a ostře viděla jen to, na co přímo hleděla. Měla pocit, že snad každou chvíli omdlí.

Jonos Arryn vedle ní stále protestoval a nazýval prince bláznem, krvelačnou bestií a několika dalšími nelichotivými tituly. “Třicet jedna. Třicet jedna mužů tu dnes přišlo o hlavu tvou rukou. Tvým mečem. Ani jeden z nich proti tobě nepozvedl zbraň. Každý z nich se vzdal a sklonil se před tebou. A jak ses jim za to odvděčil? Sťal jsi jim hlavy.”

Princ Maegor na ta slova i nadále nijak nereagoval. Jakoby tu Jonos vůbec nebyl.

„Nějaká poslední slova?” zeptal se jí někdo.

Poslední slova? Milost? Prosit za odpuštění? Nevěděla, co by měla říct.

Muž po chvilce čekání přijal její mlčení a následně vydal rozkaz. Někdo ji přinutil kleknout na kolena a poté povolil její šaty okolo krku a ramen. Když se položila na popravčí špalek, její bledé pleti se dotkla studená, lepkavá krev jednatřiceti mužů, kteří tu ztratili svůj život nejspíš jen pár okamžiků před ní. Její zrak spočinul na lidech v davu. Letmo si prohlížela jejich tváře a hledala jednu konkrétní. Jednu jedinou tvář na celém světě, na které jí nyní nejvíce záleželo. Tvář Yrwina. Ta tvář s bronzovými vousy a dlouhými vlasy stejné barvy. Ty jeho zelené oči. Byl tam. Stál v davu mezi mnoha dalšími a hlavu měl sklopenou k zemi. Jeho přítomnost jí dodávala klid na duši, ale nepřítomnost jeho pohledu jí brala odvahu v srdci. Chtěla, aby vzhlédl a podíval se na ni. Chtěla, aby jeho oči byly to poslední, co v životě uvidí. Ale on to neudělal. Ten pocit byl jako ostří, které jí projelo srdcem a rozdělilo jej vedví. Tak moc to bolelo. Tak moc, až ji nakonec zasáhlo jiné ostří. Tvrdší a ostřejší než to první, a vzalo všechnu tu bolest pryč. Vzalo si strach, naději i všechno ostatní, a nezůstalo po něm nic. Ani ona.

 

Yrwin

Nechtěl tu být. Nechtěl to vidět, ale jeho otec ho k tomu přinutil.

„Byl jsi u toho, když to začalo. A budeš u toho, až to skončí,” řekl mu to ráno. „Jestli se nechceš obléknout do černé a stát se mužem Noční hlídky, budeš tam, a budeš se na to všechno dívat. To bude dostatečný trest za tvou lehkovážnost a naivitu.”

A tak tu stál spolu s ostatními a díval se, jak princ Maegor stíná hlavy odsouzenců jednu po druhé. Až nakonec přišla řada i na ni. Všechno to, co se stalo, všechno, čím si prošli, všechno to vyšlo vniveč. Ronnel měl pravdu, dráždit draka přináší smrt i těm, kteří jen přihlíží.

Stokrát si říkal, že bude silný. Že to zvládne a nedá na sobě před zraky lidí nic znát. Ale on to nedokázal. Nedokázal se na ni podívat. Bál se, že to, co spatří, mu zůstane před očima až do konce života. Jak slabý ve skutečnosti opravdu jsem?

„Krutý!” zvolal Jonos, když ostří popravčí sekery udělalo své, „to je to správné slovo. Maegor Krutý. Nechť je to od teď tvé nové jméno.”

Když odnesli její tělo, princ Dračího kamene si posledního odsouzence na pódiu změřil přísným pohledem. Pak pokynul, aby přečetli i jeho obvinění.

„Nech si ty noblesní kecy, dědku!” Jonos okřikl muže, který se ujal slova. „Já moc dobře vím, kvůli čemu tu jsem, a tihle tam dole to jistě vědí taky. Nemám pravdu? Co třeba ty Redforte? Bavíš se dobře?”

Jonos se díval na lorda, který stál jen několik kroků vedle něho. Ukázalo se, že za jeho zmizením z nebeských cel nebyla sebevražda, ale drak. Než došlo k prvnímu útoku na hrad, princ Maegor vystoupal na křídlech Baleriona, neslyšen a v mracích nikým neviděn, až k otevřeným celám a odtamtud v dračích spárech odnesl všechny vězně a rukojmí, které tam našel. Přesněji řečeno, lorda Redforta. Neboť nikdo jiný tam tou dobou nebyl. Starý lord z Rudotvrze to sice odnesl několika šrámy na svém těle, ale jen díky tomu tu dnes mohl stát, a očekávat spravedlnost.

„Měl bys držet jazyk za zuby a se ctí přijmout to, co si po právu zasluhuješ,” odvětil mu Redfort.

„Ach tak. Mám přijmout, co si zasluhuji. A co si zasluhuješ ty, Maegore Krutý? Nevíš? Já ti to rád povím. Třiatřicet. Ne holí, ale čepelí. Přesně tolik, kolik jich tu dnes padlo a ještě jedna padne. Kdybych byl čaroděj, tak bych tě proklel. Nechť třiatřicet ran tne do tvého těla, až budeš umírat. Od těch, od kterých bys to nikdy nečekal. Od tvých vlastních spojenců. Třiatřicet čepelí pronikne do tvého těla, a ta poslední z nich bude tvá smrt.”

„Ještě nějaká slova před smrtí?” zeptal se ho s klidem princ, a jeho slovům nevěnoval žádnou větší pozornost.

„Teď bys to měl stvrdit krví. Nabízím ti tu mou. Přeji ti pevnou ruku a ostrý břit, ať těch ran nakonec není víc.”

„K tvé smůle. Obávám se, že na tu tvou kletbu nedojde. Neboť více krve už tu dnes prolito nebude,” řekl Maegor a kývl na dva muže stojící za Jonosem. Vzápětí se přes trám nad pódiem přehouplo lano a smyčka na jejím konci se pevně semkla okolo jeho krku. Jonos Arryn už nepromluvil jediné slovo. Jakoby mu ten rozsudek vyřízl jazyk.

Když se jeho nohy zvedly do vzduchu a jeho duše se vydala na dlouho pouť skrze sedm pekel, nikdo se neradoval. Nikdo nemluvil. Mlčky všichni opouštěli nádvoří, ponořeni ve svých myšlenkách. A možná nebyl jediný, kdo v tu chvíli přemítal nad tím, že přízvisko Krutý vlastně není tak daleko od pravdy.

 

Yrwin

V noci míval zlé sny. Můry plné výčitek, kvůli kterým se budil rozechvělý a mokrý od studeného potu. Nic proti tomu nepomáhalo. Ani když byl opilý nebo fyzicky zcela vyčerpaný. Čím déle tu budu, tím rychleji z toho zešílím.

To ráno bylo jeho předčasné probuzení spíše štěstím. Jinak by zaspal svou příležitost. Nahoře nad jeho hlavou již dupaly kroky. Byl tam velký ruch. Musím jednat rychle, mají na spěch.

„Jsi vzhůru?” zeptal se, a nečekal na odpověď. Sroloval plášť do ruličky, v jejímž středu zůstal těsný prostor jako malá skrýš. Do něho pak vecpal okarínu a starý, špinavý balíček karet, který včera dostal od jednoho panoše. Jakže se to ten hoch vlastně jmenuje?

„No tak, vylez! Už musíme jít.”

Přes rameno si přehodil novou fidulu. Tu starou nechal na Orlím hnízdě. Nejen tu, ale i mnoho dalších věcí tam nechal. Vzal by si je zpět, ale už se nenaskytla příležitost vrátit se pro ně. Vlastně ani nechtěl.

Když se ujistil, že má u sebe několik posledních nezbytností, zdálo se, že je připravený vyrazit. Tedy až na jednu maličkost. Maličkost, kterou tu nechtěl zapomenout. Sehnul se na zem a prohrábl hromádku starých hadrů. Vypadá jako mrtvola. Vždycky tak vypadá, když spí. A přitom je přes den tak živá.

„Ty bys to snad klidně celé zaspala, co?”

Něžně Kopřivku zvedl a vložil do připravené brašny, zavěšené u pasu. Možná je lepší, že spí. Kdyby se mi vyplašila… ani nevím, jestli fretky umí plavat.

Když vyšel ven na palubu, zjistil, proč je tu takový rozruch. Na východním horizontu byla černá obloha a z dáli se ozývaly hromy. Blížila se bouře, a než dorazí, musí být už daleko od břehů pevniny, jinak by hrozilo jejich ztroskotání. Jsem tu právě včas. Málem jsem to opravdu zaspal.

Na obou bocích kogy byly zahákovány dva ibbenské knarry obchodníka jménem Burgg. Byl to na Ibbeňana neobvykle přátelský chlapík a nečinilo mu žádný problém vzít na svou palubu i někoho jako je on, aby se s ním plavil napříč Úzkým mořem. Za drobný poplatek samozřejmě.

Spěšně se rozloučil s kapitánem a pár dalšími námořníky, kteří ho po večerech obírali v kartách a vydal se přelézt na jeden z knarrů, nesoucí v překladu jméno Ledový vichr z Ib Var.

U lanového žebříku se potkal s chlapcem, od něhož předešlý den dostal onen balíček karet. Stál tam ve svém černém plášti a pozoroval ibbenské námořníky, jak se chopí svých vesel a odpoutávají loď od jejich kogy. Byl to panoš nějakého rytíře, který se s nimi také plavil, ale toho tu nyní nebylo nikde vidět. Podle toho, co věděl, trpěl mořskou nemocí, a tak se celou cestu jen opíjel a spal.

„Neměl bys nad tím tolik přemýšlet. Lidé ztrácí příliš mnoho času tím, že přemýšlí. Až nakonec neudělají nic. Pokud po tom toužíš, tak to prostě udělej.” Řekl mu, když se postavil vedle něho.

„Co bych měl udělat?” zeptal se chlapec zmateně.

„To, nad čím právě teď přemýšlíš. Utéct.”

Přelezl jednou nohou zábradlí a chystal se slézt dolů na druhou loď.

„A před čím utíkáš ty?” otázal se ho náhle chlapec. Byl bystrý a velmi všímavý. Rozhodně ho svými dotazy vždy dokázal překvapit. Tak jako nyní.

„Já neutíkám.” Nebo možná ano. Možná utíkám sám před sebou. Před svou minulostí. Před světem, který mi vzal mé sny, a teď se je chystám znovu najít někde, kde budu pro lidi jen cizím muzikantem. Shlédl dolů na svou ruku a prsty nahmatal jizvu, kterou tam zanechala dýka. “V téhle zemi už nemám před čím utíkat.”

„Tak tedy štěstí s tebou, Yrwine,” usmál se na něho panoš a pod bradou se mu zableskla stříbrná spona ve tvaru hvězdy. Někde za jeho zády zřejmě oblohu protkl další blesk.

„I s tebou… jakže se to vlastně jmenuješ? Ale to už je asi jedno. Stejně si to nebudu pamatovat.”

Naposledy se na něho usmál. Přehoupl přes zábradlí i druhou nohu a slezl dolů na ibbenskou loď. Když doskočil na její palubu, dolehl k nim hrom. Tohle bude divoká plavba.

Burgg ho s úsměvem přivítal a ihned zavelel svým mužům, aby se pustili do práce. Řada vesel se dala do pohybu a knarr se odrazil od obchodní lodě. Nový svět se odpoutal od toho starého a před ním leželo velké neznámo. Pokud budou bohové dobří, tak se dočkám alespoň jeho břehů.

Najednou se za jeho zády ozvalo šplouchnutí, jako když něco těžkého spadlo do moře a někdo na palubě obchodní kogy zahlásil muže přes palubu.

„Vyzerá to, že sme málom zabudli ešte jedného,” poznamenal Burgg ve společném jazyce, poznamenaném východozemským dialektem. Společně ho pak vytáhli na palubu Ledového vichru.

„Harlan…” vykuckal ze sebe chlapec společně se slanou vodou. „Jmenuji se Harlan Karstark.”

 

Epilog

Byla tu naprostá tma. Tedy až na jediný ostrůvek světla, držící se okolo svíce kterou nesl. Malý plamínek se zapotácel, když jeho společník promluvil.

„Rád bych znal váš názor na zprávy, které k nám dnes ráno dorazily z Údolí, příteli.”

Muž se při těch slovech naklonil nad pípou a otočil kohoutkem. Jeho hlas byl tichý a hluboké sklepení zaručovalo, že dolehne pouze k jeho uším.

„Máte na mysli to vstřícné gesto vůči Nejvyššímu septonovi? Nebo tu nespornou snahu o zpřetrhání vazeb mezi lordy sněhu a kamení?”

„No, tak trochu obojí. Ale mám na mysli především tu nepřehlédnutelnou krutost, jakou princ oplývá. Nepochybuji o tom, že si všechny ty setnuté hlavy náramně užíval.”

„Měly by nás choutky prince Maegora znepokojovat víc než smrt lady Stark?” otázal se svého mladšího společníka.

Než se dočkal odpovědi, muž mu podal pohár s rudým nápojem vonícím po skořici. Letmo jej ochutnal. Exotické koření však ani zdaleka nezakrývalo jeho silnou kyselost. To koření musí mít větší cenu než nápoj, do kterého je přidán.

„Ach, ti zatracení Dornové. Podvolit se nechtějí. Bojovat také ne. Místo toho se schovávají zahrabaní v písku, a s klidem nám dál prodávají to své víno. Nejspíš očekávají, že po něm zezelenáme a padneme otrávení pod lavici.” Muž v černé kápi obrátil pohár dnem vzhůru a vylil jeho obsah na zem.

„Ale musíte uznat, že tento pokus už je obzvláště vydařený. Ještě jeden doušek a začnu se obracet v prach,” dodal, a taktéž vylil svůj pohár na dlažbu. Pak společně přešli o pár kroků dál, aby se zastavili před dalším velkým sudem.

Plamínek svíce se opět zapotácel, když muž promluvil: „Princ je již od mládí velmi zdatný v boji a zbraním vládne lépe než svému jazyku. Není tedy divu, že při vyjednávání mnohem častěji spoléhá na hroty šípů než na havraní křídla.”

Čekal, až mu jeho společník opět naplní pohár, a tak si zatím svou volnou rukou zamyšleně pročesával své dlouhé šedé vousy.

„Tací muži se vždy rodili a vždy rodit budou. I Aegon Dobyvatel byl takový.”

„Ten měl však po svém boku alespoň své sestry. Princ má jen slaboduchého bratra. A podle toho, co vím, má král v úmyslu jmenovat jej svým pobočníkem. Už chápete, kam tím mířím?”

Muž v kápi mu podal nový pohár vína. Ve světle svíčky se zdálo být temné až černé, s nepatrným odleskem purpuru. Skoro jako krev.

„Ach tak. A máte k dispozici nějaké řešení tohoto problému? Něco účinného a efektivního. Dornské víno nám na to nejspíš stačit nebude.”

„Ale příteli, za co mě máte? Jedy jsou zbraně pro ženy. Já preferuji mnohem spolehlivější metody s širší škálou využití. Jedno by tu bylo. Je však pouze krátkodobé a nese jisté riziko. Každopádně je takový muž vedle krále příliš nebezpečný nejen pro nás, ale i pro celou říši, a tak jsem ochotný toto riziko podstoupit.”

Naklonil se nad pohárem vína a přičichl. Ovocné aroma. Pravděpodobně z jižní části Roviny.

„Tak na to si připijeme,” navrhl svému společníkovi a pozvedl pohár. Doušek, který si dopřál, byl sladký a nechával na jazyku příjemný obraz chuti. Snad i naše budoucnost bude chutnat stejně sladce jako toto víno.