Happy end
Mráz byl tak silný, že ani dračí ohně nepřinášely pocit tepla.
Bitva zuřila příliš dlouho, prochladlé mysli ani nedovedly dohledat její začátek. Zima a únava otupovaly obránce, jejichž síly a odhodlání nebyly nevyčerpatelné, přestože šlo dnes o všechno. Zato Chodci! I po hodinách byli stejně chladní, stejně neústupní, neúprosní. Drobná vítězství Hlídky v boji muže proti muži nepřinášela kýžený pokrok, naopak sílila hrozba, že přijdou o svou největší naději.
„Pomozte drakům!“ zařval na své bratry Jon, když si uvědomil, že noc zase trochu potemněla. Zelené záblesky z míst, kde přízraky obklíčily Rhaegala, byly čím dál vzácnější. Poutaly jeho oheň svými ledovými kouzly, a protože drak je sám tvořen čirým ohněm, ztrácelo zvíře síly ke své obraně. Hrozilo, že tvor zhasne stejně jako všechny ohně v okolí, všechny hvězdy na nebi, jako slunce, jež zašlo před věky.
Ten černý se ještě vznášel, ale nedokázal skutečně odletět. I jeho stahoval dolů chlad. Ze země se k němu zvedala stovka modrých očí a drak slábl a klesal a zhasínal. Příkazy a naléhání z úst drobné postavičky na jeho zádech nenacházely odezvu. Tvor spíš kašlal jiskry, než chrlil oheň. Teď už k němu chvátali muži v černém, vypalujíce na chodce šípy s obsidiánovými hroty.
„Kde je ten třetí?“ podivil se Jon, když se zastavil, aby rychle zhodnotil situaci. Možná ho královna poslala za Stannisem a zbytkem armády, pomyslel si a vykročil za svými bratry.
Vtom mu však cestu zahradilo obrovské křídlo a vzápětí bílá rohatá hlava. Špatný čas na svačinku, myslel si nejdřív, ale okem, nikoli tlamou se k němu drak natočil. Jeho zlatý pohled zářil jako malé slunce, ale přesto ho Jon opětoval. Nechápal, o co tady jde.
Drak zabručel a položil hlavu a dlouhý krk do závěje. Sníh okolo se začal rozpouštět horkem. Jon pozoroval, jak se krk propadá do bílé vrstvy, a když jeho pohled dospěl k místu, kde se napojoval na tělo, došlo mu to.
A neztrácel čas.
Za pár okamžiků se Viseryon vznesl, a jako by četl jezdcovy myšlenky, stočil svůj let k letícímu Rhaegalovi. Zelená křídla pokrývala jinovatka, z dračího ocasu visely rampouchy a dým, vycházející z nozder, se vzápětí snášel dolů jako sníh.
Bílý drak byl plný hněvu a Jon přímo cítil, jak to v něm vře. Vzpomněl si na slovo, které slyšel u královny. Když ho vyslovoval, pálilo ho na rtech.
„Dracarys!“
Bílý plamen sežhnul deset Chodců najednou.
Znovu!
Zlatý plamen rozpustil devět Bílých na druhém křídle a trochu líznul i zeleného ještěra, zdálo se však, že mu to horko jde k duhu.
A ještě jednou!
Tentokrát vyšlehly plameny dva a Rhaegal zamával křídly a plival oheň na všechny Chodce, co ještě chodili poblíž. Když se vznesl, Jon poznal, že tady už ho není potřeba a navedl svého draka východním směrem. Zelený už se o černého postará.
Než našel Stannisovu armádu, chvíli to trvalo. Noc byla stále černá jako inkoust a on přece neviděl ve tmě. Zato drak ano. Když náhle zařval a počal kroužit nad planinou, všiml si i jeho jezdec, že se země vlní stovkami těl. Jak má ale poznat, v jakém stavu je bitva?
Když k nebi vzhlédla tisícovka modrých světélek, nebylo pochyb. Jestli tam dole ještě někdo není mrtvý, bude brzy nemrtvým.
Horoucí slovo znovu přešlo Jonovy rty a Viseryon spustil. Nemusel mu říkat kam, drak sám vycítil chlad čišící z očarovaných těl. Brzy byla pláň plná hořících těl, nemrtví křičeli, padali do sněhu, běhali a vráželi do jiných nemrtvých, kteří od nich vzňali. Jon by se bál, že zapálí les, kdyby to v přítomnosti Bílých nebylo nemožné. Ostatně, co na tom ještě záleželo.
Vzhlédl, aby se podíval po Chodcích, a teprve teď si všiml světélka, které kmitalo nahoře na kopci. Přece jen žije? Je jich tam víc? chopil se nové naděje a zamířil s drakem k obrovskému čarostromu, kde podle všeho odolávali poslední mužové velké armády.
Bylo jich dvacet proti třem Chodcům a rychle jich ubývalo. Mužům nejspíš došel obsidián. Kvůli všudypřítomným větvím stromů nemohl Jon do bojů zasáhnout ze vzduchu a tak se snesl na blízkou mýtinu a vyběhl mužům na pomoc. Jeden Chodec si ho hned všiml a postavil se mu v ústrety. Když se jeho ledový meč střetl s valyrijskou ocelí, zdál se být rozčarován tou komplikací a o to zuřivěji se na protivníka obořil v dalším výpadu.
Muži kolem Stannise byli postupně zabiti. Volný Chodec vykročil k Jonovi, ale mezi stromy k němu jako had vystřelila dračí hlava. V tlamě ho drak podržel jen pár chvil, pak byl přízrak vrhnut do vzduchu a spálen, rozpuštěn. K zemi se snesl sníh.
V tu chvíli se po Jonově boku objevil Duch, vždycky se nějak dostal tam, kde ho bylo potřeba. Protivník nebyl připraven na velkého zlovlka, ztratil rovnováhu a padl mezi kořeny čarostromu, kde ho Jon probodl. Taky on splynul se sněhem.
Padlí okolo začínali vstávat. Stannis utržil ránu do nohy a zřítil se k zemi, chodec mu posměšně vyrazil zářící meč z ruky. Viseryon chňapal po modrookých, kteří se v kruhu stahovali blíž. Jon rychle trhl Dlouhým drápem, ale pevně vězel v kořenech. Zkusil to znovu větší silou, ale čarostrom ho odmítal pustit. Nebyl čas. Rozběhl se a hmátnuv po odhozeném Světlonoši urazil třetímu Chodci hlavu.
V Jonově ruce se rozzářilo slunce. Ne slunce, nová hvězda, světlo tak jasné a čiré, že pro pár okamžiků nebylo na světě nic než ono, bílé světlo a žár, žár co propuknul, když světlo odeznělo. Pod Jonovýma nohama rázem roztál sníh, ze stromů v dohledu opadaly rampouchy a válečníci okolo zavřeli své modré oči k věčnému spánku. A i když to Jon nemohl vědět, teplo z meče pocítil každý promrzlý bratr na lígy daleko a světlo krátce rozzářilo i bojiště pod Zdí.
Když zhaslo, přízraky se na patě otočily a hnaly se pryč od černých bratrů.
„Oni utíkají?“ divil se Pyp ze země, kam ho před chvílí jeden z Chodců srazil.
„To je tak divné, že z toho ani nemám radost,“ poznamenal Satén.
Daenerys byla téhož názoru. „Za nimi!“ křikla na draky a vyrazila.
„Můj pane?“ obrátil se Jon na Stannise, když se trochu vzpamatoval. Ten ale nabízenou ruku nepřijal.
„Mýlila se. Ona se mýlila,“ hleděl na Sněha pln obdivu.
„Tvůj meč…“
„Tvůj, Jone, patří do tvé ruky, nevšiml sis?“ zasmál se Stannis trochu zoufale. „Celou dobu se mýlila!“
„Jsi zraněný, pane, musíš…“
„Na mně nezáleží, běž,“ pobídl ho muž, který přestal být králem dřív, než začal. „Už tě volají,“ upozornil ho, když se z dáli ozval řev draků. Viseryon jim odpověděl a netrpělivě přešlápl, obracejíc oči k nebi plnému hvězd.
„Vrátím se,“ ujistil Stannise Jon, když se opřel o kmen čarostromu. „Duch tě ohlídá,“ slíbil ještě a za okamžik se řítil k severu.
Draky našel snadno. Obrovský Drogon letěl v čele, zesláblý Rhaegal se opožďoval. A pod nimi Chodci, všichni co před chvílí vítězili v bitvě pod Zdí, prchali lesy a loukami, přes řeky i strže. Běželi rychleji, než by zvládl jakýkoli člověk, nesli se krajinou jak záhubný ledový vítr. Ale draci byli také rychlí a drželi krok. Když se některý z přízraků objevil dostatečně blízko, nechráněn lesem, vyšlehl po něm plamen, ale málokterý byl skutečně zasažen.
Letěli míle a lígy na sever, chladný vzduch prorážel Jonovy kožešiny, ale drak ho hřál. Lesy ustoupily horám, hory rozlehlým pláním s řídkým porostem.
Nad příští planinou se Drogon náhle stočil zpátky, zařval a začal kroužit nízko nad zemí. Jon pochopil, sotva tam doletěl. Ještě před chvílí se míhali mezi stromy, ale ledovitá pláň byla prázdná. Snesl se k zemi, zatímco vyšlehl černý plamen, který podpálil malý osamocený remízek.
Stromy hořely.
„Jsou pryč,“ vydechl Jon překvapeně. Teď už viděl, že i noc se zdá světlejší a docela přestalo sněžit.
„Kde jsou?!“ křičela královna v bílé lví kůži, když seskočila ze svého draka a rozběhla se k lesu, jako by čekala, že z něj Chodci vylezou na požádání. „Vždyť jich bylo ještě tolik!“ těkala pohledem od tichých stromů k praskajícímu ohni a zpět.
„A ty jsi kdo?“ obořila se teď na Jona, i když její ruka ukazovala za něj. Ohlédl se. Bílý drak pozorně prohlížel rány svého zeleného bratra, zatímco černý se odkolébal pod svou malou vatru a spokojeně se tam uvelebil.
„Jon Sníh,“ odpověděl pak královně. „Velitel Noční hlídky a bastard Neda Starka. Tedy aspoň do nedávna.“
„Sníh?“ opakovala nechápavě.
„Před nějakou dobou jsem se dozvěděl, že ze Starků byla moje matka. Nevěřil jsem tomu… dodneška,“ ukázal na draka, který teď zvědavě přišel blíž. „Už jsi o ní asi slyšela. Jmenovala se Lyanna.“
„Sníh… Stark…“ opakovala zamyšleně, jako by se na něco rozpomínala. „Takže chceš říct, že jsi můj…“
„Ano.“
„Další…?“
„Přesně tak.“
Tvářila se pochybovačně a pozorně sledovala bílého draka. Když sklouzla pohledem zpět na Jona, upoutala ji záře u jeho opasku. „To je Stannisův…“ Už už po něm vztáhla ruku, ale pak strnula, pohlédla do šedých očí a šíleně se rozesmála.
Jon podmračeně sledoval, jak se Daenerys odvrací a skrývá rozesmátou tvář do dlaní. Její smích upoutal draky, kteří tu a tam přidali své hlasy, a celá planina se rozezněla.
„A oni říkali, že jsem to já!“ zvolala, když se její smích umírnil natolik, že mohla mluvit. „Mysleli, že musím přijít zachránit svět, já se bála, že tím Princem bude Aegon daleko na jihu, a tys byl celu dobu tady!“ vysvětlovala mu. „To tvůj meč je zahnal, že ano? Strážce na zdi! Sníh! Sníh a oheň a krev… Nikdy jsem o tobě neslyšela,“ prohlásila nakonec, prohlížejíc si svého nového příbuzného od hlavy až k patě.
Jon pokrčil rameny. „To mě ani nepřekvapuje.“
„Odpusť, má královno, že nepovstanu, jsem raněn. Uspěli jste? Zdá se mi, že noc bledne.“
„Uspěli.“
„Slíbil jsem ti armádu, ale tady teď leží.“
„Tvých mužů je mi líto.“ Daenerys se rozhlédla po okolí starého čarostromu, z jehož očí se valil rudý příval slz za dnešní padlé. Neutěšený pohled. „Pokud nebyla právě tvá armáda tím klíčem k Severu, který jsi nabízel výměnou za milost, pak máš stále co nabídnout.“
„Onen klíč sedí v Zimohradu a čeká na tebe. Pokud s sebou vezmeš tady Sněha, úspěch je zaručen,“ vysvětloval Stannis.
„Pak by už neměly nastat větší komplikace. Má vlastní armáda brzy dorazí po moři a s druhým dračím jezdcem bude snadné zmocnit se Údolí. Zeď je zajištěna a je-li Sever náš, zbývá už jen vypořádat se s Železnými. V Říčních krajinách už nic není. Pak se setkáme s Aegonem. Je-li tím, za koho se vydává, malá zkouška mu nebude vadit. Jistě už se těší na vlastního draka,“ mrkla na Jona, který dosud stál hluboce ponořen v myšlenkách.
„Já s tebou na jih nepojedu,“ promluvil teď tiše, zatímco se mu bílý vlk otřel o bok.
„Cože?“
„Po tom všem, co se tu dnes stalo?“ rozčiloval se Stannis. „Zjevně jsi Targaryen, Jone, tvé místo je po jejím boku. Musíš splnit svou povinnost.“
„O to se snažím. Mé místo je tady. Vždycky bylo, sama jsi to řekla. Přísahal jsem, že nebudu nosit korunu a že Hlídku neopustím. Řekla jsi, že Zeď je zajištěna, opravdu si to myslíš?“
„Viděl jsi, že jsme je zahnali. Ty jsi je zahnal.“
„Neviděl. Viděl jsem, že utekli a schovali se. Jsou tam pořád, jen se stalo něco, na co nebyli připraveni.“ Zahleděl se na Ducha, který nedůvěřivě očichával pánova nového mazlíčka. „Říkáte, že jsem Azor, protože mi v ruce žhne meč, a že jsem Přislíbený princ, protože ke mně přilétl drak. Říkáte, že jsem Targaryen, ale já jsem Sníh. Vždycky jsem jím byl a nic se na tom nezmění, ať byl mým otcem kdokoli.“
„Tvé povinnosti…“
„Jsou tady, můj pane, copak to nevidíš? Až tato zima skončí, a ona skončí, viděli jste to sami, musím obnovit Hlídku, zpevnit Zeď, zaplnit Dar lidmi a jídlem a ty,“ obrátil se k Daenerys, která stála s rukama nesouhlasně založenýma, „budeš vládnout a šířit pravdu, pak budou rytíři z jihu sami Hlídku vyhledávat a její síla poroste. A až léto skončí, budeme připraveni. A já vezmu svého vlka a draka a tenhle „kouzelný“ meč a vydám se na sever, tak daleko, jako zatím nikdo nedošel, vydám se do srdce zimy a skoncuju s Ním jednou provždy.
O tom přece mluví ta vaše proroctví, nebo ne? Tak co bych dělal na jihu?“
Stannis se zavřenýma očima přikyvoval už delší chvíli, noha ho bolela příliš na to, aby odporoval. Daenerys se ještě mračila, vzdorovala jeho odhodlání svou tvrdohlavostí. Nakonec si povzdechla a přikývla.
V tu chvíli vyšlo slunce a tři draci zvedli krky k nebi, aby svou písní oslavili konec té dlouhé noci.