Město spalo. Domy vrhaly temné stíny do křivolakých uliček a vše pohltilo teplé letní ticho. Jen tu a tam byl slyšet opilecký výkřik nebo kroky zpozdilého měšťana na cestě domů. Měsíc zářil chladným jasem, ale kameny byly stále teplé od denního žáru a neustávalo nesnesitelné dusno. Proto mu stékal po tváři pramínek potu. A taky kvůli těm nesnesitelným písmenům.
Hýbaly se a měnily svůj tvar pokaždé, když se chtěl víc soustředit. Mihotavé světlo svíčky vykreslovalo podivné výjevy na protější zdi a zvony odbily hodinu vlka. Ale on jít spát nemohl.
Znovu namočil pero do kalamáře a pokusil se pokračovat v psaní. Kniha před ním byla těžká, stará věc se zažloutlými stránkami, stejně těžká a nehybná jako vzduch kolem něj. Občas si představoval zimu a sladký, křehký sníh snášející se ve vánku k zemi, ale musel se vrátit k nepoddajnému textu před sebou.
Když si prohlédl svůj výtvor, věděl, že otec spokojen nebude.
Rozednívalo se neuvěřitelně pomalu. Ranní světlo se rozprostřelo nad zmrzlým lesem, zmrzlou zemí, zmrzlým časem a téměř zmrzlými lidmi. Nesmělé paprsky se jen letmo dotkly jejich tváří a vykreslily všude okolo váhavé stíny. Krajina byla bílá a pustá a někdy bylo jen těžké odhadnout, jestli člověk ještě vůbec bdí, přesto z nočního snu zbyla jen teplá mlhavá vzpomínka.
Byli tři. On, jeden stařec a jeden mladík. I jeho dva společníci se pomalu probouzeli ze spánku, který jim přinášel krátkou úlevu od všudypřítomné zimy.
„Měli bychom se vrátit,“ zamumlal ten starší. Měl zarputilou tvář a odhodlaný výraz, pěkné rukavice, které se nehodily k omšelému zbytku, a nebyl smířený se svým osudem. Jmenoval se Dalwer.
„Je to už jenom den chůze,“ odpověděl mu, „než slunce zapadne, dorazíme do vesnice.“
„Přišel jsi kromě ruky i o rozum?“ Dalwerova tvář by jistě zbrunátněla, jen kdyby nebyla taková zima. „Jsou tam. Vím to. Přesně tam,“ mávl rukou před sebe mezi stromy, kde mohla v dřívějších dobách léta klidně vést docela pohodlná cesta. „Čekají na nás,“ pronesl tiše a rozhlédl se kolem.
Mladíček mlčel. Mlčel vždy a potom je jen slepě následoval. V očích toho proklatého bastarda nebylo vůbec nic.
„Vesnice je naše poslední naděje, není proč se vracet…“ Snažil se do hlasu dostat přesvědčivý tón. Byly to už tři dny, co vyrazili na cesty, ale první, kdy se dostali až za Znaky, a Dalwerovi se překročení zakázané linie nelíbilo.
„Říkali, že jsou tam lidé,“ skoro šeptal. „Ale nejsou. Nejsou a ty to víš.“
Je tam čarostrom. Rozhlédl se kolem sebe a snažil se zapamatovat si siluety okolních kopců, ale všechno mu připadalo zoufale podobné. Jestli něco nenáviděl, byl to sníh, všudypřítomný, oslepující, nohy svazující sníh.
„Chtěl by ses vrátit?“ zeptal se unaveně Larvena, který jen pokrčil rameny. Kolem krku měl zavěšenou Matku, nebo něco, co bývalo slaměným talismanem, protože jiní bohové mu zatím k srdci nepřirostli, i když sedm v posledních měsících úplně ztratilo svou reputaci. Chlapec se zadíval někam do prázdna.
Vzpomínku na bohy zahnal. Vlastně zahnal většinu vzpomínek, všechny získaly hnusnou pachuť a on je nechtěl den co den přežvykovat. Jediné, na co myslel, byl cíl jeho cesty. Nevěděl, jestli je to prozřetelné nebo užitečné. Ale bylo to snesitelné.
„Půjdeme dál,“ rozhodl. Věděl, že se dalších protestů už nedočká, i když se dočkal nesouhlasného pohledu. Tíha rozhodnutí ležela na něm a v těchto dnech bylo lákavé se jí zbavit, často lákavější než svoboda. Za váš osud pak může prokazatelně někdo jiný a s tím se lépe jde.
Vlčí les vypadal mírumilovně, nenacházeli nové Znaky a trochu se oteplilo. Tu a tam se ozvalo nepříjemné zapráskání větve, která už neunesla tíhu sněhu, a nebyly tu žádné zvířecí stopy, ale jinak svět vypadal obyčejně, jako dřív.
„Zabil jsi už mnoho nemrtvých, sere?“ zeptal se ho překvapivě Larven. Ne, že by do toho vložil náznak zvědavosti nebo života.
„Mnoho,“ odtušil. Počítá tohle ještě někdo?
„A někoho známého?“
Nechtěl se o tom bavit. Proč ten kluk nepokračuje v mlčení? Vzpomínal, co mu na tom tichu vlastně vadilo.
„Já svého otce,“ řekl Dalwer. „Měl sakra tuhý kořínek a nepřekvapilo mě, že mi přišel dát ještě jedno poslední sbohem,“ zasmál se. „Měl břitvu. Byl jsem zarostlý a vím, že někde uvnitř chtěl, abych vypadal tak krásně, jako dříve.“ Obrátil se k němu. „A ty sere? Víš vůbec, do čeho se namočilo sedm sladkých královských sušenek?“
Mlčel. Larven s Dalwerem na sebe krátce pohlédli.
„Sestru,“ řekl pak. Nemohl to skoro ani vyslovit. Opravdu je to jeho vzpomínka?
Oba muži na chvíli zmlkli. Lesem se rozléhaly jenom jejich pravidelné těžké kroky. Vyšli na mýtinu a vydali se více na sever, blíže k vrchům rýsujícím se v popředí. Po několika krocích míjely další malý Znak, ale všichni se svorně tvářili, že ho nevidí. Byli to asi králíci, možná i mladá srna, kdo ví. Žádná lidská hlava uprostřed nebyla.
Den ubíhal neúprosně rychle, slunce začalo klesat. Ohonu Rudé komety se již pár týdnů nedotklo. Jeho dráha byla každým dnem nižší, a jestli se rudá kněžka nemýlí, dlouhá noc přijde za pár měsíců. Vzpomínka ni ho otrávila. Ani nevěděl proč, stříbrná královna a její posedlí našeptávači dávno ztratili naději, kterou do nich kdysi mnozí vkládali.
Když spatřili vesnici, už se začínalo stmívat a les kolem obklopily zlověstné stíny. Zrychlili krok a Dalwer viditelně ožil. Jakoby i jeho kdysi úplně černé šaty získaly zdravější odstín.
„Nikdo tu není,“ řekl bezbarvě Larven, když vkročili mezi zbytky stavení skrčené v šeru. Nenašli žádné stopy po přítomnosti živých lidí, jen zmrzlé chatrče, vyhaslá ohniště a to vše napůl zaváté sněhem. S poslední urputnou nadějí prohledávali ruiny, aby si jen potvrdili svou tíživou předtuchu.
„Měli bysme najít něco k snědku,“ řekl Dalwer a rozhlédl se kolem, když byla jejich obava potvrzena. „Lidé tohle místo dávno opustili.“
„Živá zvěř tady není,“ odvětil, „jenom vlci.“ A lákavá večeře ukořistěná ze Znaku bylo to poslední, co člověk kdy snědl.
„Můžeme jíst trávu,“ navrhl Larven. „Něco jíst musíme.“ Byla to snad první věta, za kterou tomu klukovi nechtěl zakroutit krkem.
„Sníh má pravdu,“ přikývnul. „Čarostrom,“ ukázal do tmy na nenápadnou siluetu, „má jedlé listy.“
Bratr hlídky vyrazil dopředu a oni za ním. „Když budeme mít štěstí,“ řekl Dalwer, „strom nás zasytí, staří bohové nám darují nerušenou noc a s východem slunce zmizíme z tohohle zatraceného místa.“ Překročit zakázanou linii teď považoval za jedno z nejhorších rozhodnutí svého života, a že těch špatných udělal prý opravdu dost.
Zachmuřený čarostrom halil stín a jeho rudé oči na Jaimeho chladně pohlížely. Chvíli jen tak stál a tiše se na něj díval a stará tvář mu připadala živější, než kdy dřív. Strom byl mohutný a větve vysoko nad zemí.
„Neshoď mě,“ zašeptal, přiblížil se ke kmeni a začal šplhat. Starý muž ho pozoroval se zaujetím, mladík s pochybnostmi. V mrazu bylo dřevo kluzké, ale postupoval pomalu a s jistotou. Šplhal výš a výš a obzor kolem se rozšiřoval. Brzy padne tma. Ještě viděl špičky nejbližších vrcholků, výrazné útvary proti šedivé obloze, ale les pod ním už tmavnul.
Žvýkali potichu u malého ohně uprostřed jedné z chýší, které chyběla střecha. Chuť vnímal jen stěží a žaludek se zpočátku po dlouhém hladovění jídlu bránil, ale přinutil se sníst další a další sousto. Doufali, že oheň nebude příliš nápadný a nepřiláká vlky, kterým se zesláblí a unavení nemohli ubránit. Teplo a pocit sytosti je brzy začali kolébat k spánku.
„Až se vrátíme, vyrazím do Dorne,“ prohlásil Dalwer. „Tam nesněží. A možná půjdu ještě dál, daleko za moře, do neznámých horkých zemí plných barev a vůní…“
„Úžeh, mor a lupus. Hlad a pouště, nekonečná tráva a žádná voda,“ zašeptal Jaime. „Města jsou špinavá a lidem nebudeš rozumět. Nejspíš tě po cestě někdo zabije a okrade. Nebo tě dostane Citadela na mučidla, slyšel jsem, že ještě pořád hledají toho posledního draka.“
Dalwer se zasmál. „Jsem starý, mě nechají na pokoji, nemám ani zlato ani informace. Poputuju po starých písečných cestách a už nikdy mě nebudou zábst palce u nohou.“
„Nebude ti líto opustit domov?“ zeptal se Larven.
„Tohle už není můj domov,“ odvětil stařec a skládal si plášť pod hlavu k spánku. „A záchranu světa, pokud v ní ještě někdo věří, milerád přenechám vám, mladším.“
S těmito slovy usnul a v hlubokém nočním tichu se u slábnoucího ohně uložili k spánku i oni dva.
Když otevřel oči, byla kolem neprostupná tma. Ze svíčky zbylo jen chladné torzo z vosku a zdálo se, že se ochladilo. Vzbudil se z podivného snu a pocit zimy jako by navždycky zapustil kořeny do jeho útlého těla. Odhrnul si zlatavý pramen vlasů z čela, promnul oči a rozhlédl se kolem. Z otevřeného okna sem přece jen zavanul svěží vítr a nafoukl těžký závěs, který okno napůl zakrýval. Ticho kolem se zdálo ještě hlubší než předtím a tmavé zamčené dveře mu stály v cestě k pohodlí ložnice.
Přešel k oknu a zhluboka se nadechl. Zeď pod ním klesala několik desítek stop, než se setkala se zemí, ale mezi kameny byly široké mezery, ze kterých tu a tam vyrůstal mech. Tahle věž patřila k té nejstarší části hradu, měla krásný výhled na šumící záliv a přelidněnou zátoku plnou kotvících lodí, tiše se pohupujících na moři. Potmě mohl jen zhruba odhadovat siluety těch větších.
Vzepřel se na rukách a pomalu přehodil nohy přes okno. Bosá chodidla nejistě hledala spáry mezi teplými kameny a jeho srdce bilo až někde pod jazykem. Krátce zaváhal. Cítil, jak se mu potí dlaně a raději se nedíval pod sebe. Poslední myšlenka patřila přísné tváři otce, tu ale zapudil a začal nemotorně šplhat dolů. Nahmatával bosýma nohama kamenné výčnělky, vší silou se přimkl ke zdi a zaryl prsty do tvrdého kamene. Několik nádechů a výdechů mu pomohlo zklidnit tep. Na malý okamžik mu strach zatemnil zrak a po zádech nechal přeběhnout vlnu chladu. Jako by celý Lannisport zmizel, chuť vzduchu se změnila a kámen ochladl. Ve svých dlaních pocítil nepřirozenou jistotu dítěte, které leze ve výškách více, než běhá, lehce a se samozřejmostí a naplnila ho nekonečná radost.
Pokračoval níž s rostoucí jistotou na kamennou římsu a ještě níž, ke hradbám. Nehybný kmen jakoby mu vycházel vstříc, přizpůsoboval se jeho tempu, hřál ho na tváři, když se rozhodl na chvilku si odpočinout. Slaný vánek ho hravě lechtal na holých lýtkách a vískal ve vlasech.
Lehce přeskočil na širokou hradební zeď a rozeběhl by se dál a dál, kdyby se neozval ten výkřik. Byla to matka, ale nevolala jeho jméno. Připadlo mu, že se svět kolem točí. Slíbil matce, že nebude šplhat, ta vzpomínka teď byla ostrá jako břitva. Provinile se rozhlížel kolem a světlo probouzelo okolní svět. Stála pod ním, v temném plášti s lemem od bláta a trávy. Tvář jí halila kápě, ale když k němu zvedla zrak a vyslovila jeho jméno tím, co zbylo z jejích rtů, hrůzou se mu zastavil dech.
Zprudka se posadil a to ho probudilo. Snažil se zklidnit splašený dech, ale mrazivý vzduch mu plíce na kousky netrhal. Rozhodil kolem sebe rukama a postupně si uvědomoval, kde je. Škvírou v chatrči pronikalo dovnitř slabé ranní světlo a jemně se dotýkalo jeho bledé, ledové tváře. Propnul paže jen stěží a pokusil se vstát.
Poblíž tiše spali dva neznámí muži. Mírně se jim zvedal hrudník, ale od úst nešla žádná pára, jejich dech byl ledový a tváře bezbarvé. Bezhlesně a s úžasem pokrčil kolena. Pravé paži chyběla ruka a on věděl, že zvyknout si na tento nedostatek mu bude chvilku trvat.
Několik kroků mu chvilkovou nelibost dosyta vynahradilo. Plnou vahou se opřel o chodidla, zatlačil do pat a to ho vyzvedlo do výše. Pln úžasu se rozhlédl kolem sebe a rozesmál se.
To probudilo staršího muže, který jen neochotně zamžikal před světlem, než mu tvář rozjasnil široký úsměv.
„My žijeme,“ vydechl nevěřícně. „Nenašli si nás,“ šeptal a hrabal se na nohy. „Zatracení temní ďáblové,“ odplivl si a začal třást tím druhým, očividně ještě mladíčkem.
Klidně je pozoroval a rty mu zkřivil chladný úsměv.