Povídka č. 16 (8. kolo)

Stál na úbočí zalesněného vysokého kopce, les byl všude, kam jen oko dohlédlo, tak krásný a zelený jako nikdy. Nevěděl kde je, ani co je to za zvláštní místo, ale cítil že ho nějaká tajemná síla přitahuje dál do údolí rozkládajícího se dole pod ním. Vzal tedy koně za otěž a vedl ho dolů po příkrém svahu, příliš příkrém na to aby mohl jet v sedle. Kořeny a spadané větve se jim motaly pod nohy a občas musel nějakou odhodit stranou, aby kůň za ním mohl projít. Byl to nebezpečný sestup a několikrát hrozilo že se oba zřítí dolů, nicméně on věděl, že musí dál. Nakonec, když byli již u úpatí kopce, les se před nimi rozestoupil a jim se otevřela nádherná scenérie údolí, tichého, krásného s podivně klidným jezerem v jeho středu. Jezero bylo dalších 60 stop pod ním a vedly k němu 2 stezky, každá z jedné strany kamenné vyvýšeniny na které stál, ale on věděl že právě z toho jezera vyzařuje ta oná síla, jenž ho celou tu dobu přitahovala a nechtěl marnit už ani minutu dalším sestupem. Sundal si tedy oblečení, rozběhl a vrh se přímo ze srázu do jezera.

 

Vikuuu!!!

Jezero, údolí, hory … celý svět byl najednou pryč, den se proměnil v noc, a jediné co ho obklopovalo byla studená slaná voda. Krvácel z úst a levá polovina hlavy ho pálila, jako kdyby ho někdo cejchoval žhavým železem. Nejspíš to bylo tou slanou vodou v ráně, vodou kterou on a jeho bratři tak milovali. Tedy až na Eurona, který vždycky otálel na břehu, když se jeho bratři koupali. Nebyl to pravý železný, pomyslel si Viktarion. Nikdy nebyl. Viku! Prober se! Ozvalo se znovu, tentokrát hlasitěji. Byl to hlas mladého Donora Ráhnovce, který ho ještě s jedním mužem jednou rukou přidržoval na hladině  a druhou rukou se držel rybářské sítě visící z boku lodi. Chyť se té sítě Viku, neudržím nás oba! Viktarion si konečně uvědomil kde je, chytil se sítě a začal pomalu šplhat zpátky na loď. Kde mam helmu?! Procedil mezi zuby, dost hlasitě na to aby ho Ráhnovec pod ním slyšel. Pryč, zahodil sem ji do moře když sem tě držel, jinak by ses v ní utopil. Už tak bylo těžké udržet nás nad hladinou, když jsi ztratil vědomí. Viktariona to nepotěšilo, měl svojí helmu rád, ale měl ted i jiné starosti a navíc musel uznat že ho tím mladý Ráhnovec nejspíš zachránil, byť to neřekl nahlas. Nechám si vykovat jinou, lepší. Konečně se mu podařilo vyšplhat na palubu jeho vlastní lodi, nicméně při pohledu na dějiště kolem mu přeběhl mráz po zádech. Většina lodí kolem hořela a i na té jeho museli muži hasit plameny. Na některých se již bojovalo. Začaly se mu vracet vzpomínky. Když vybuchla první loď, byl to v podstatě jen záblesk dvě lígy vzdálenej, ale hned ta další vybuchla kousek od jeho lodi, když se střetla s veslicí Dárona Bubnovského, trosky z ní se rozlétly na všechny strany a jedna ho zasáhla do hlavy, on ztratil vědomí a přepadl přes palubu. Až teď tedy viděl skutečnou spoušť, kterou Stannisovy demoliční lodě napáchaly. Hlupáku, zanadával v duchu Viktarion sám sobě, měl jsem to čekat. Nikdy by nenechal nepřítele nepozorovaně se přiblížit takhle blízko jeho flotile. U Krásného ostrova se měly tuto noc  k jeho flotile připojit lodě Drsnořádského a Černopříliva a posílit  ji tak před samotnou hlavní bitvou s Královskou flotilou. A lodě skutečně dorazily, veslice v typických barvách železných, s prapory dvou příslušných lordů vlajících na stěžních, jen náklad byl jiný. Nebyly to ani skutečné veslice železných jak se později dozvěděl, jen narychlo natřené Rudovínovy lodě, aby pod rouškou noci dovezly pekelný náklad Viktarionovi přímo pod nos. Účinek zápalných lodí se navíc znásobil tím, že lodě Železných v noci pluly blíž u sebe aby se zabránilo rozptýlení do všech koutů moře při nepřehledné noční plavbě.

Viktarionovi bylo jasné že hlavní bitva vypukne již dnes v noci, tohle byl jen předvoj, zbytek nepřátelského loďstva pod rouškou noci nevidel, ale bylo jisté že tu budou během pár okamžiků. Wulfe! Bubny! Křikl Viktarion na svého jednouchého důstojníka, v kroužkové košili oděného mužíka s pažemi jako dva mladé kmeny. Wulf se hlasitě zachechtal a běžel vykonat rozkaz. Věděl moc dobře co to znamená. Během několika vteřin se na Železném vítězství rozezněly válečné bubny a za pár okamžiků již celá Železná flotila bubnovala k útoku. Asi desítka jeho lodí v prvních řadách hořela, na několika dalších lodí také vypukly plameny, zejména od hořících trosek demoličních lodí, ale zdálo se že ty dostávají muži bezpečně pod kontrolu.

Bum, bum, bum, bum, bum ozývalo se jednohlasně celou železnou flotilou tak hlasitě že by to probudilo Potopeného boha. Pokud tu byl nějaký muž který ještě nespatřil plameny nebo neslyšel řinčení zbraní, ted by mu mělo být jasné že bitva vypukla. Viktarion sebral svoji sekeru, která mu předtím vypadla z rukou, Nute Holič, bratři Ralf a Wulf Děrovec se k němu ihned připojili, ostatní z posádky včetně mladého Ráhnovce až o několik okamžiků později, zbytek musel veslovat protože vládlo teměř bezvětří. Sláva nebo smrt, Viktarion věděl že jednoho z toho se do rána dočká.

Bum, bum, bum, bum, zvuk bubnů, chuť krve v ústech a pohled na jeho hořící lodě v něm probouzel krvežíznivost a chuť na boj, jakou už dlouho nepocítil. Chtěl opět zažít pořádný boj a záviděl železným, kteří již podle sílícího řinčení zbraní bojovali. V tu chvíli se před nimi konečně objevila nepřátelská loď a za ní další a další, postupně osvětlované ohnivou září. Někdo z posádky začal zpívat Krvavý pohár, nájezdnickou píseň kterou znal každý železný stejně dobře jako hukot moře a další se k němu přidávali. Nepřátelská veslice byla již tak blízko že Viktarion rozeznal nápis na jejím boku. Bouře jihu, tak se jmenovala. Zastrčit vesla! Zařval Wulf. Připravit háky! O okamžik později se lodě střetly, dřevo zaskřípalo a háky letěly vzduchem.

Pak šedý pohár krví naplnil a seveřanku si za Solnou ženu vzal

Seveřanovou smrtí cenu zaplatil a z jejich dětí sirotky udělal

Posádky se rozhýbaly, každá s úmyslem pobít tu druhou. První krev však protekla na jižanské straně, jeden z jižanských námořníků ještě ani nedoskočil na palubu a už ve vzduchu se mu zahryzla železná vrhací sekera do břicha. Nešťastník zmizel v černočerné vodě. S dalšími to již tak snadné nebylo. Strach z utonutí nutil většinu jižanů na lodích nosit jen vařenou kůži, ale o to hbitěji se pohybovali. Další zůstávali zbaběle na lodi, a skryti za svými pavézami, stříleli na železné šipky z kuší. Kušníků měli jižané opravdu dost a způsobovali Viktarionovo mužům těžké ztráty. To už bylo i na Viktariona dost a začal ho ovládat hněv. CO JE MRTVÉ, NEMUŽE NIKDY ZEMŘÍT! zvolal, vrhl se přímo do houfu kušníků a rozsekl prvnímu hlavu ve dví. Téměř okamžitě se ohnal  po dalšim po své pravici. Ten sice stihl zvednout štít, ale rána sekerou byla tak silná, že rozštípla dřevo a jižanskou ruku zpřelámala. Muž vykřikl a zhroutil se na kolena. Viktarion ho kopl okovanou botou do obličeje, vyprostil sekeru z dobité pavézy a o muže se dál nestaral. I kdyby to přežil, je na dlouho odepsanej. V tuhle chvíli ho zajimal jen třetí kušník, který během Viktarionova souboje stihl tasit meč. Ocelové zbraně se střetly tak prudce, až odlétly jiskry. Viktarion zasypával muže před sebou údery a tlačil ho dál a dál po palubě a přitom sledoval jak se odhodlání v očích jeho nepřítele mění na strach. Jeho muži mezitím úspěšně přesouvali boj na Bouři, a kryli mu záda. Před obličejem mu prolétla další šipka. Než však střelec skrytý na stěžni stihl znovu nabít kuši, zasáhl ho do břicha Ralfův oštěp.

Cenu železnou zaplatil a pohár krví naplnil, ten pohár který kdysi šedou barvu měl, od jeho smrti nad náhrobkem čněl

Viktarion nakonec vyrazil jižanovi meč z ruky, udeřil ho topůrkem sekyry přes spánek a vrávorajícího rozsekl horním sekem od ramene k žebrům.

 

Bum, bum, bum, boj na Bouři pomalu dozníval ale jinde už byla bitva v plném proudu. Válečné veslice proplouvaly kolem nich a vzájemně se střetávaly. Jedna z Baratheonských lodí se stočila jejich směrem jen aby byla vzápětí doslova rozpůlena veslicí Drsnořádského. Spoustu jižanských mužů přitom napadalo do vody, většina z těch co měli zbroj se během chvíle utopila zatímco zbytek se snažil udržet na hladině. Zvuky bubnů se mísily s jejich zoufalými výkřiky o pomoc a na dlouhou dobu je dokonce přehlušily. Viktarion byl sice velitelem flotily ale bitva jako taková byla uplně mimo jeho kontrolu protože pod rouškou noci byla většina bitevní plochy skrytá. Lodě proplouvaly a zase mizely, jakmile se dostaly ze zorného pole osvětlovaného hořícími troskami. Občas se stále ještě ozýval výbuch, když nějaká ze Stannisovo demoličních lodí explodovala se zpožděním přímo uprostřed železné flotily a ještě tak přidala k obecnému zmatku. Věděl že teď už o žádnou taktiku nepůjde a záleží jen na tom která strana je početnější a ochotnější pobít tu druhou.

Bum, bum, bubny pomalu doznívaly a na nebi se začaly objevovat první známky úsvitu. Viktarion se svou sekerou ohnal po hlavě rytíři s třemi červenými jablky vymalovanými na štítu, zasáhl ho do helmy a promáčkl mu hledí. Rána nebyla smrtelná, ale poskytla dost času aby jižana chytl pod krkem a přehodil ho přes zábradlí do moře. Rytíř ještě stačil vykřiknout než se za ním hladina definitivně zavřela. Viktarion už ani něvěděl jestli to byl desátý nebo stý mrtvý nepřítel, tak dlouho už bitva probíhala. Více jak půlka jeho mužů byla mrtvá, a jen částečně ji doplnili muži jiných kapitánů, jejichž lodě se potopily,  jemu samotnému trčela šipka z podramenního plátu a dva prsty na levé ruce měl zlomené, když odkláněl oplátovanou rukavicí palcát nějakáho Tyrellského panoše. Někdo zatroubil na  roh. Viktarion se ohledl a spatřil velikou jižanskou lod, pravidelné záběry vesel ji posouvaly svižně kupředu. Muži se kolem svého kapitána zformovali, jako již čtyřikrát předtím, připraveni na příval nových nepřátel. Háky na obou stranách letěli vzduchem, po dnešní noci už to mužům připadalo jako jakási formalita, stejně obvyklá jako pokývnutí na pozdrav spolubojovníkovi nebo každodenní broušení zbraně. Teď byla ta vzácná kratičká chvíle když se lodě přitahují k sobě,  jejich posádky si vzájemně hledí do očí, těsně předtím než dostanou možnost vrhnout se na sebe. I Železný kapitán spatřil svého nepřítele. Byl to on, ten o kterém již mockrát slyšel. Dokonce i železní o něm mluvili s bázní pro ně tak neobvyklou. Hora ukopl kus dřevěného zábradlí a téměř bez námahy překročil propast mezi oběma veslicemi. Za ním se na palubu hrnuli další vojáci. Pár jich mělo sice na štítech lannisterského lva, nicméně ti s černým jelenem převažovali. Viktarionovi vlastní lučištníci je zasypali střelami a jednoho z Lannisterů šíp zasáhl do oka. Posádky se za rachocení mečů a seker střetly. Hora byl o něco vyšší a vypadal dosud nezraněn, přesto si ho Viktarion vybral jako svůj cíl. Nepřátelé byli všude kolem, on však jen vnímal jen tu horu masa a oceli před sebou. Meč a sekyra se políbily jako dva milenci, a započaly svůj smrtící tanec. Viktarion si sice obstaral náhradní přilbu, nicméně si nebyl moc jistý že by ho v případě přímého zásahu jakkoliv ochránila. Oba muži byli oděni od hlavy až k patě v té nejsilnější zbroji, která jim proti většině nepřátel poskytovala slušnou obranu, ale tohle bylo něco jiného. Nadprůměrná síla a ničivá obouruční zbraň v rukou každého z nich je nutila spoléhat se především na své pohotové reakce, než na sílu zbroje. Vyměňovali si prudké zuřivé výpady, chvíli se zdálo že má navrch Hora, poté zase že Viktarion. V jednu chvíli se Gregor po Viktarionovi ohnal tak prudce že téměř rozštípl jeden z menších stěžňů. Ten se zakymácel a padl mezi bojovníky. Koutkem oka kapitán zahledl jak jsou jeho muži tlačeni na záď. S novým přívalem zuřivosti začal zatlačovat Gregora zase zpátky. Rameno ho pálilo, ale i přesto nepolevoval, Horův meč sice vždy stál v cestě jeho sekeře, nicméně se zdálo že pokaždé o něco později. Když už si Viktarion myslel že ho začínají opouštět síly, Gregorovi se pod nohy připletl provaz a zavrávoral. Železný kapitán se kolem něho z levé strany prohnal, rozmáchl se a vší silou se naslepo z otočky ohnal po Horových zádech. Ozval se zvuk lámajícího se dřeva. Topůrko unavené celonoční bitvou, byť zpevněné železnými kroužky se s pronikavým prasknutím rozlomilo na dvě poloviny a jemu zůstal v ruce jen nepoužitelný kus dřeva. Horův zádový plát na nejsilnějším místě a kroužková košile sice částečně pohltily sílu nárazu, protože se dřevo rozlomilo hned při zásahu, ale i tak ho to rozhodilo dostatečně dlouho na to aby Viktarion stihl tasit nůž. Viktarion, s úmyslem vrazit nůž Gregorovi přímo do podpaží už vykračoval kupředu, najednou mu však nohou projela obrovská bolest a doslova ho přišpendlila na místě. Šipka z kuše mu proletěla lýtkem a zabodla se do paluby. Hora se mezitím vzpamatoval a postavil se. Po celou dobu boje  nevydal jedinou hlásku, ale teď se z pod přilby ozývalo hluboké dunění připomínající smích, odkopl nůž z Viktarionova dosahu a sebral svůj obouruční meč.  „Hlavou tvou i té tvé ostrovní chásky si vyzdobim síň“ řekl a rozmáchl se.

DOST!!! Někdo z povzdálí vykřikl. Hora zaváhal a o několik palců spustil meč jen aby se napřáhl znova. „Říkám dost“ ozvalo se ještě rázněji než předtím. „Udělej to a tvou hlavu pošlu zpátky lordu Tywinovi v hedvábném pytli!“ Viktarion otočil hlavu. Těch pár posledních železných, kteří nepadli, klečeli zakrvácení a odzbrojení na palubě. Viktarion by něco řekl, ale nový přísun bolesti mu připomněl, že stejně jako oni i on klečí na palubě a beze zbraně. Z davu nepřátel, kteří stáli kolem jeho mužů vystoupil jeden z rytířů s korunovaným jelenem na štítě. Měl na sobě jednoduché a strohé brnění bez ozdob nelišící se od ostatních, dokonce i nenápadná přilbice, kterou si sundal, byla bez chocholu či jiných ozdob. Gregorovi, který už měl také sundanou přilbici, se v očích odrážel vzdor. „Je to muj zajatec“ procedil mezi zuby. „O tom co je nebo není rozhoduju já. A o tom jestli zemře nebo ne zase rozhodne můj královský bratr. Navíc jsem nejen kapitánem lodi na které jsi připlul, ale jakožto velitel královského námořnictva i kapitánem na všech vojenských lodích trůnu, včetně této ukořistěné na které právě stojíš. Takže jestli nechceš zpátky do Casterlyovy skály plavat po svých, zahoď ten meč a zmiz mi z očí, než tě nechám zmrskat za neposlušnost.“ Pohled lorda Stannise jasně naznačoval, že by se splněním svých slov neměl nejmenší problém. Clegane vztekle odhodil svůj meč a odkráčel si to někam pryč. Stannis se krátce podíval na Viktariona, a poté zase zpět na jeho muže. „ Vemte je do cel do podpalubí a nechte jim ošetřit rány, nenechám popravit jediného muže jen za to že dobře bojoval. A jestli někdo na ně vztáhne ruku dřív než je předám Robertovi, přijde o ni“. S těmito slovy se otočil a odkráčel. Když Viktariona odnášeli do podpalubí, žádné bubny již neslyšel.