Povídka č. 7 (8.kolo)

Chlapec a pes

 

Do místnosti vnikalo světlo úzkým oknem ve zdi. Chlapec ležel na posteli přikrytý množstvím kožešin. Sluneční paprsky mu dopadaly do tváře, ale jemu to nevadilo. Naopak, celý život znal jen zimu a šero. Narodil se v době, kdy končilo léto a všechny jeho vzpomínky byly z bílé zimy. Jen sníh, chlad, šedivá tma a smrt. Nyní začínalo jaro a on zjišťoval, že svět může být úplně jiný.

Napřímil se v posteli. „Fleku.“ Ze země se zvedl lovecký pes jeho otce. Hoch ho pohladil po hlavě, jeho srst byla hrubá na rozdíl od teplých kožešin pod kterými spal.

„Pojď, půjdeme se proběhnout ven, chceš? Možná chytíme nějakého zajíce,“ drbal ho za ušima a on radostně vrtěl ocasem. Měl ho rád, byl to jeho jediný přítel tady na hradě. Dostal ho před třemi roky ke svému dni jména. Vlastně se dalo říci, že mu zachránil život. Jedna z fen vrhla čtyři štěňata. Psovod i otec věděli, že v zimě nebude dost potravy pro tolik psů. On otce přemluvil, aby mu jednoho daroval. Vybral si Fleka a tím ho zachránil, zbylá štěňata utopili.

Vstal z postele a šel se převléknout než vyrazí ven. Oblékl si škorně, bílou halenu a kožený kabátec. Společně se psem seběhl dolů do hodovní síně. V sále nikdo nebyl, nad vyvýšeným stolem visely zásavy s rodovým znakem. Hoch sebral z talíře očištěnou žebrovou kost a hodil jí Flekovi, který jí okamžitě začal drtit v zubech. Sám se rozhlížel po pokrmem. Neměl vůbec hlad, víc se těšil na dobrodružství venku. Do ubrousku si přesto zabalil kus sýra a pár sladkých placek se sušeným ovocem, které měl moc rád.

Vyrazili společně z hradu přes nádvoří ven, u brány stáli dva strážní, kteří se jich nevšímali a místo toho si užívali slunečný jarní den. Byl to jeden z prvních krásných dní, zima končila, ale přesto zde na severu trvalo dlouho než roztál všechen sníh. Navíc hodně pršelo což s tajícím sněhem způsobilo povodně po kraji.

Opustili hrad a dostali se do městečka pod ním. Cesta byla rozblácená a rozježděná povozy. Ulice vypadaly oproti zimě prázdné, chlapec již věděl proč tomu je. Všiml si, že s příchodem jara obyvatelé opouštějí město. Matka mu vysvětlila, že mnoho z nich jsou rolníci pracující na farmách, kteří se sem stahují na zimu kvůli bezpečí. Na jaře opouštějí své „zimní“ domy a vracejí se na pole.

Prošli městem, mnozí obyvatelé byli pryč, ale chlapec se všímal těch co zůstali. Viděl kováře, pekaře, řezníka, hrnčíře, vojáky, pacholky, žebravé mnichy, tesaře, děti a mnohé další. Jeho otec byl velký lord severu a oni věděli, že město je uživí a tak zůstali.

Hned za městem opustili rozbláceno cestu a vyrazili po podmáčené louce směrem k řece. Chlapcovi nohy v mokré trávě čvachtaly a voda mu stříkala na nohavice. Pes se chvíli držel u něj, ale volnost ho zlákala a on se rozběhl dopředu.

„Fleku počkej na mě,“ vykřikl a nemotorně se za ním rozběhl. Bylo to vlastně poprvé co mohl volně běhat. V zimě se pohyboval pouze na nádvoří, ale kvůli sněhu se tam nedalo pořádně utíkat. Nyní mohl běžet jak se mu jen chce a kam chce. Měl před sebou celý svět. Nohy si však musely na běh i svobodu zvyknout. Běžel směrem k řece, která tekla poblíž hradu. Snažil se vyhýbat trsům mrtvé trávy, ale nohy vždy neposlouchaly jak on chtěl. Zakopl. Dopadl do mokré trávy, hned se zvedl, ale přesto mu kabátec nasákl vodou.

Pes se k němu vrátil a radostně vrtěl ocasem. Hoch ho podrbal za uchem a on mu začal olizovat tvář. „Fleku, nech toho,“ bránil se se smíchem a nepřestával ho hladit. Bylo to i po dlouhé době co se od srdce smál. Měl stejně jako otec vážnou tvář a ani jeho život mu zatím nepřipravil mnoho radosti. Během té dlouhé zimy mu zemřeli dva sourozenci. Nyní byl šťasný, volný společně se svým jediným přítelem.

Po chvíli se rozeběhli dál směrem k tekoucí řece. Zem byla více podmáčená a hladina řeky byla rozvodněná do rákosí a místy i do pastvin. Chlapec šel pomaleji a boty se mu nořily do měkké půdy. Pozoroval hnědě zbarvenou řeku, která unášela větve a kusy stromů. Zalovil v kapse a vyndal jednu z ovocných placek. Zakousl se do ní, věděl, že je pro něj upekl starý kuchař. Ten prý sloužil na hradě už v době co se narodil jeho otec. Hoch ho měl rád a on jeho. Stařec mladému lordovi připravoval sladkosti, které měl rád. Placky plněné ovocem a slazené medem, nebo koláč z nakládaných hrušek.

Pes byl kus předním, když začal vztekle štěkat a dorážet do rákosí. Rozběhl se za ním, aby věděl co ho tak rozčílilo. Ještě než doběhl k němu, viděl na řece dvě bílé labutě, které na protivníka syčely a byly křídly. Byly nádherné. Pes stál v rákosí vrčel a štěkal. Chlapec už labuť viděl, ale ta byla mrtvá. Vysela v hradní spižírně, mezi ostatními zásobami na zimu. Tyto dvě živé byly něco jiného. Objal svého psa a začal ho hladit po krku a uklidňovat. Pes držel bez hnutí a jen tiše vrčel. Bílé labutě se posadily na hladinu a rychle odpluly od nich.

Oni se společně vydali dál proti proudu. Hoch pozoroval řeku a její tok, očima pátral po hladině jestli neuvidí další labutě. Po čase ho to omrzelo a rozhodl se, že se vydají na nedaleký vršek, který řeka obtékala velkým obloukem. Vyrazili do svahu k návrší, které bylo porostlé prastarými duby. Pes běžel kousek napřed a on kráčel za ním. Před lesíkem vyplašili zajíce a Flek se ho vydal pronásledovat. Chlapec došel na vrchol a sedl si na velký kámen.  Kolem sebe viděl bílé, křehké květy sněženek, které jako první vítaly jaro. Za ním se tyčily muhutné pokřívané kmeny starých stromů. Pes se vrátil uhnaný a posadil se vedle něj. Svojí hlavu mu položil do klína a on mu jí hladil. Ze svého místa viděl mírně zvlněnou krajinu kopci. Řeku plynoucí pod ním a mířící na jih, aby se vlila do moře. Rodný hrad a městečko obehnané zdí, vysoké rozježené věže čnějící proti mrakům.

Hoch se od hradu obrátil a pozoroval krajinu kolem. Pohled na věž mu do mysli vrátil vzpomínky které by raději zapomněl. Snažil se myslet na jiné věci, ale vzpomínka se mu jako červ drala na povrch. Ve své představivosti viděl svého mrtvého staršího bratra. Znovu pocítil nenávist k němu, ačkoli si to přál zakázat. Byl jeho rodina a navíc byl již rok mrtvý. Už mu nemůže ublížit. To on žije a jeho bratr leží v zemi. Viděl ho jak leží studený a bledý na márách v katakombách pod hradem. Jejich matka chodila dolů za ním každý den a modlila se až do příchodu jara než ho mohli pohřbít do země.

Vzpomněl si i na věž. Bylo to v době kdy zima byla v plné síle a tak i jeho bratr. Chlapec se jednoho dne vypravil na prohlídku nejvyšší hradní věže. Stoupal po hrubém točitém schodišti k vrcholu. Cesta to byla dlouhá a on na jejím konci ztěžka oddechoval. Pochodeň kterou si svítil na cestu zabodl ho mokrého sněhu, věděl, že jí bude nazpátek potřebovat. Ten den byla obloha jasná, slunce svítilo a sníh na střechách tál. Z věže měl rozhled po zasněžených kopcích a lánech, po zamrzlé řece, kde led byl mnoho stop tlustý. Byl to krásný a uklidňující pohled, až do chvíle kdy se za ním ozval hlas jeho bratra.

„Co tady děláš?“ Rolf byl o tři roky starší, tvář měl vážnou jako jeho otec a hlas ostrý jako nůž. Došel k němu a opřel se o cimbuří. „Rozhlížíš se po mém kraji,“ podíval se na něho ledovým pohledem.

Hoch se ho vždy bál, věděl, že má popudlivou povahu. Nyní nemohl najít slova a jen mlčel.

„Jednoho dne bude tohle moje. Všechny lesy, louky, pole a lidi. Cos tady dělal? Rozhlížel ses po tom všem co ty mít nebudeš?“ Vykřikl na malého bratříčka, chytil ho pod krkem a přitiskl k cimbuří až se zvátil. „Závidíš mi to? Vím, že ano. Tohle, ale nedostaneš, je to mé. Pokud budu chtít mohu tě odsud vyhnat i s tím hnusným čoklem co máš,“ naklonil se blíž a podíval se dolů na nádvoří. „Nebo bych tě mohl shodit dolů. Můžu tě nechat zemřít a nikdo s tím nic neudělá. Máš však štěstí, dnes tě nechám, ale opovaž se žalovat.“ Sevření kolem krku povolilo a on ho pustil.

Hoch se opíral o ochoz a třásl se strachy, sledoval svého labilního bratra.

Rolf se už chystal k odchodu, když se zle usmál na bratra. „Tohle tě alespoň odnaučí chodit tam kam nemáš.“ Vzal pochodeň a uhasil jí ve sněhu. Cesta dolů byla strašná a trvala dlouho, než po tmě sešel všechny schody…

Na pahorku chlapec hladil svého věrného psa a snažil se v mysli zaplašit vzpomínky na bratra který ho dříve tak děsil. Uvědomil si, že by se měli vrátit, aby matka neměla strach. Vstal a společně začali sestupovat ze svahu dolů přes louky ke hradu.

Než dorazil k branám začalo se šeřit a zvedl se vítr. Společně se psem proběhli rozblácenými uličkami města až na hradní nádvoří. U stájí si všiml otcovo koně, kterého jeden pacholek hřebelcoval. Jeho otec brzy ráno vyrazil na lov a tudíž se již musel vrátit. Vzpomněl si na ty dvě labutě, které zahlédl na vodě a dostal strach jestli je neulovili. Rozhodl se, že se podívá za starým kuchařem a zjistí co z honu přivezli. Vešel do hradu, ale nevydal se ke schodišti ke svým komnatám, ale menší chodbou ke kuchyni. Před dveřmi nařídil psovi, aby zůstal. Kuchař byl hodný muž, ale neměl rád, když se mu Flek potuloval po kuchyni. Otevřel dveře a ještě jednou se podíval na klidně ležícího psa. Uvnitř bylo krásně teplo a vonělo to tam pečeným masem, vařenou zeleninou a různým kořením. Chlapecovi se tyto vůně líbily, starý muž mu jednou ukázal všechny nádoby s kořením a dal mu k nim přičichnout.

V kuchyni byli jen čtyři lidé, starý kuchař který u krbu míchal něco ve velkém hrnci. Mladší pomocník a tlustá žena škubali dvě koroptve a mladá dívka krájela zeleninu. Když vstoupil všichni přestali a pozdravili ho.

„Dobrý den mladý pane,“ usmál se starý kuchař a hned se k němu rozešel svou pomaličkou chůzí. „Copak vás k nám přivádí? Od čeho máte tak zašpiněný kabátec, rychle si ho sundejte a pojďte se posadit k ohni. Pollo pojď sem a vyčisti mladému lordovi jeho kabát, ale opatrně. Podívej se z jak krásné kůže je dělaný,“ napomenul mladou dívku. Hochovi nabídli židli a posadili ho k ohniště, stařec si sedl vedle něj a usmál se na něj svým bezzubým úsměvem.

„Copak jste to vyváděl mladý lorde?“ Ten mu vylíčil jak byli s Flekem venku u řeky a tam zahlédly labutě. Vyptal se ho jestli otec nějaké neulovil.

„Kdepak mladý lorde, váš otec sebou přivezl jen pár koroptví a jednu srnu. O labutě nemusíte mít strach. Něco tu pro vás mám.“ Ztěžka se zvedl a ohnutý se ploužil někam do spíže. Za chvíli se vrátil s miskou sladkého tvarohu s jablky.

Hoch se do ní s radostí pustil. Uvědomil si, že má hlad, protože celý den kromě pár placek nic nejedl. Tvaroh byl měkký a oslazený medem, jablka která v něm byly nakrájená, byly již stará a moučnatá, ale chlapci stejně chutnala.

Před odchodem si vzal vyčištěný kabátec a poděkoval dívce i starci za dobroty. Za dveřmi na něho čekal pes, když se objevil vyskočil a vrtěl ocasem. Společně se vydali směrem ke schodišti do pokojů. Ve vstupní hale bylo šero. Hořelo tu pár pochodní s jejichž plameny si pohrával vítr od pootevřených dveří. Chlapec je šel zavřít a vykoukl ven na nádvoří. Obloha byla tmavě šedivá jak se blížila tma. Naproti ve zbrojnici bylo světlo a ozýval se smích a hlasy vojáků. Už chtěl zavřít dveře, když zaslechl velmi slabý výkřik. Zarazil se a poslouchal. Nebyl si jistý jestli to byl lidský křik nebo jen zvuk nějakého zvířete. Nejednou to uslyšel znovu.

Byl tě ženský křik. Možná nějaká žena rodí, napadlo ho. Hrad se opět ponořil do ticha. Měl by už jít do svých komnat, ale zvědavost ho jaksi táhla dál. Vyšel na rozblácené nádvoří a poslouchal. Ve studeném vzduchu se mu dech srážel v obláčky páry. Napjatě čekal a přemýšlel odkud zvuk vycházel. Chlad se mu zakusoval do těla a on cítil jak mu naskočila husí kůže.

Slabý výkřik zazněl znovu. Chlapec se podíval směrem kterým se nesl a jeho vážná tvář se zamračila. Zvuk vycházel z malé vížky, která se používala jako cela. Nyní v ní, ale nebyli žádní vězni. Pomalu se rozešel bahnitým nádvořím ke vstupu do věže. Bláto se mu lepilo na boty a byla mu zima. Kousek od dveří zazněl bolestný výkřik opět. Chlapec se podíval na psa, „Fleku zůstaň tady.“ Pohladil ho po hlavě a potichu otevřel dveře.

Uvnitř bylo také chladno, ale nefoukal tu vítr. Překvapilo světlo dole pod schody. Hoch zvažoval co dál, neměl by tu být, ale zvědavost ho nutila jít dál. Začal opatrně a neslyšně scházet níž. Výkřik zazněl jasněji a jemu se strachy naježily vlasy na zatýlku. Pod schodištěm spatřil dveře, které byly pootevřené a z nich vycházelo světlo. Opatrně našlapoval a blížil se k nim. Cítil srdce, které mu divoce bylo v hrudi. Ruce položil na dřevo a nakoukl do místnosti.

Byli tam pouze dva lidé, žena která ležela na divném stole připomínající písmeno X. Její hlava byla otočená k němu, měla rozcuchané tmavé vlasy a oči vytřeštěné hrůzou. Kolem jednoho oka měla čerstvou podlitinu a z koutku úst jí kapala krev. Muž u ní se skláněl, ale nebylo mu vidět do tváře. Najednou žena vykřikla v hrůzné bolesti, hoch se lekl a slabě vypískl. Muž který se skláněl se prudce otočil. Chlapec spatřil jeho hnědé vlasy ustupující z čela a pečlivě zastřižený vous. Světle bledé oči muže ho pozorovaly, barva těch očí byla stejná jako jeho.

Otec, pomyslel si a chtěl se dát na útěk.

„Roosi!“ hlas otce šlehl jako bič. „Pojď sem, co tady děláš?“

Hoch nervózně vešel dovnitř, snažil se nedívat na ženu a její potlučený obličej, ale jeho oči ho neposlouchaly. Nejistě vysvětlil, jak zaslechl výkřik na nádvoří a jak ho zvědavost dovedla až sem.

Ledově bledé oči jeho otce se vpíjely do jeho. „Dobrá. Neměl jsi tady být, ani nic z toho viděl. Stalo se a možná, že již nejsi tak mladý a já bych tě měl vysvětlit některé věci o našem rodu. Víš jak zní naše slova?“

Nervozita, kterou pociťoval trochu ustoupila. Odpověď na otázku kterou dostal znal a hrdě řekl. „Naše nože jsou ostré.“

„Správně,“ pochválil ho. „Víš Roosi, naše kořeny sahají až k Prvním lidem. Vždy jsme byli mocným rodem. Dokonce jsme se mohli stát i králi Severu. Našimi nepřáteli byli Stárkové, kteří s námi o vládu bojovali. Mnoho našich předků zabili a mi zabili ty jejich. Bohužel jsme prohráli, ale nepřátelství mezi námi zůstalo napořád.“

Žena tiše zasténala, chlapec na ní pohlédl, ale jeho otec pokračoval dále. „Chci se tě zeptat Roosi, miluješ svojí rodinu?“

„Ano,“ přikývl lámaje si hlavu, kam jeho otec míří.

„Já také a je to správné. Jednoho dne budeš jako já otcem svých vlastních dětí a budeš je muset bránit. Budeš muset i zabíjet, abys je ochránil. I to je správné.“ Přešel k ženě, která ležela na stole a sténala. „Poznáváš tuto ženu? Přišla sem před zimou a hledala útočiště a my jsme jí ho poskytli. Byli jsme k ní laskavý a ona se nám odvděčila zradou.“

Žena se za chvěla. „Můj lorde, já… já…,“ vzlykala. Lord Bolton jí chytil za vlasy a udeřil přes tvář. Hoch fascinovaně a s hrůzou v očích přihlížel.

„Je to Starův člověk lord Edwyl jí poslal k nám, aby nás sledovala a prodala nás.“ Hlas otce stoupal v zuřivosti, zatímco žena vzlykala. „Víš, každý muž musí bránit svou rodinu. Každý lord musí chránit svůj lid a někdy musí být i tvrdý, aby se ho ostatní báli.“

Hoch pozoroval otce jak pustil ženu a přešel ke stolu který stál za ním. Ležely na něm nástroje které neznal, divné okovy, sponky, nože, kladiva a kleště. Vzal tenký ostrý nůž. „Správně jsi Roosi, říkal: Naše nože jsou ostré.“

Té noci, kdy chlapec ležel bledý a vystrašený ve své posteli se mu vzpomínky na to co se dělo dál slily v jakou si mlhu. Pamatoval si hrozný křik a bolest ženy. Otcovu ruku, která držela tu jeho a nůž v ní. A pak krev…

Při pohledu na své ruce, které si drhl a drhl, se nemohl zbavit pocitu, že na nich má pořád rudou krev. Nemohl spát a budil se s hrůzou zpocený pod přikrývkami. Flek seděl u jeho postele s čenichem na jejím okraji a černýma ustaranýma očima sledoval svého přítele. S příchodem rána našli chlapce, bledého a třesoucího se horečkou. Mistr mu dával obklady a pijavice, aby pročistil jeho krev.

Hoch se uzdravil, ale byl jaksi jiný než dříve, jeho tvář byla vážnější a z jeho bledých očí vyprchal všechen smích a radost. Mladý Roose Bolton si v té době uvědomil několik důležitých věcí. Musí ochraňovat svou rodinu a nesmí se bát být krutý. Na druhé straně věděl, že on sám si už ruce od krve neumaže, to za něho udělají jiní.