Povídka č. 6 (8.kolo)

Celou síní se nesl rachot a křik, tak příznačný divoké pitce. Poháry a rohy třeskaly o sebe v nekonečném sledu přípitků a opilecký zpěv přehlušil i bouři zuřící vně vyhřátých kamenných zdí. Nebylo pochyb, že tak jsou schopni hodovat pouze Želení muži. Hradní zdi Štítu byly smáčeny prudkým deštěm a moře zvedalo své vlny, jakoby se sám Potopený bůh snažil uchopit blýskající se nebe a stáhnou Bouřného boha pod svou hladinu. Právě navzdory těmto projevům nepřátelského boha se Železní snažili pít a hulákat o to víc. Hostina byla velkolepá, stoly hodovníků se prohýbaly pod horami nákypů z ječmene a tresčích jater, kádě a vědra byla plná ryb i korýšů, všech barev a velikostí. Uprostřed síně právě nevolnící rozpalovali oheň pod rožněm s třemi a půl sáhu dlouhým žralokem, kterého ulovili hrdinní rybáři z podhradí.

Mezi pijáky se obzvláště jeden vyjímal, svým opileckým chvástáním zaujal již početnou skupinu mužů kolem sebe. Okolostojící, kteří očekávali vyprávění hrdinských skutků, se po zjištění skutečnosti odvraceli znechucením nebo propadali nekontrolovaným výbuchům smíchu. Nikdo neuměl z povídání o močení udělat takovou zábavu jako Aeron Greyjoy.

Když byl zrovna uprostřed vyprávění o tom, jak proudem moči utopil kachnu i s mláďaty zvedl se od protějšího stolu lord Sunderly a jazykem ztěžklým medovinou nazval Aerona lhářem.

„Mě obviňuješ ze lži, Sunderly? Chodíš snad za mnou do křoví? Viděl jsi, co umí můj proud?“ I Aeron měl tváře rudé a živé od vypitého piva a teatrálně si poklepal na orlí nos.

„Opilecké chvástání! Než abys vyjel a dobyl si slávu na lodi, žvaníš nám tady o svém umu s ptákem v ruce.“

„Dočkáš se, Sunderly, moje nová veslice je hotova a touží po volném moři. A co se týče chcaní, tak v tom mě nikdo neporazí!“

„Dokaž to. Ukaž nám, že nejde jen o prázdné řeči.“

„Tak dobrá, uvidíš, co jsi ještě neviděl, protože svým proudem uhasím ten oheň.“ Aeron si prohrábl vlasy slepené špínou a medovinou a rozverně mávl rukou k plápolajícímu ohništi pod žralokem.

„Sázka! To chce sázku!“ zakřičel někdo z davu a ostatní se okamžitě přidali a třískali přitom poháry o stoly.

Chvastoun se sladce usmíval a užíval si okolní pozornosti. „Dobrá tedy. Stádo koz proti mé nové lodi!“ Ani nečekal na odpověď a už přeskakoval stůl a mířil k ohništi, zatímco si rozvazoval tkanice u kalhot. Celé představení bylo doprovázeno skandováním a jásotem, a když i poslední plamínek zhasl Aeron zvedl vítězoslavně ruce nad hlavu nedbaje stále odhaleného údu.

„Tak tady to je,ty zelená bečko, zítra budu hodovat na kozím mase na své veslici. Víš, jak ji pojmenuji? Zlatá bouře a kloun bude ve tvaru mého ptáka, celý z bronzu a oceli… “

„To tě radši pověsím na stěžni za krk, než mít ve flotile takovou ohavnost!“ Hlas nesoucí se od čela stolu patřil Balonu Greyjoyovi, Aeronovu nejstaršímu bratru. Muži rázem ztichli a po dlouhé době bylo opět slyšet zvuk hromů zvenčí.

„No, ztratili jste snad jazyk? K čertu s vámi, Potopený bůh venku bojuje s Bouřlivým, uctěte jeho boj prolitím piva a medoviny, uctěte ho rybím soustem a mořskou solí sypanou na chléb. Slavte, tak jako slavili naši otcové a jejich otcové. Ukažme Bouřlivému bohu, že se nebojíme jeho vzteku, a že naše víra je pevná.

Odpovědí mu byl souhlasný řev, a provolávání Balonova jména. Aeron si po bratrově napomenutí raději sedl mezi ostatní a byl zticha. Pohledem opět zabloudil k vyvýšenému místu v čele, ale starší bratr ze svého křesla zmizel. Jediný koho spatřil, byl Victarion. Lord kapitán Železné flotily se na něj zle mračil a lehce zavrtěl hlavou, než se vrátil k diskuzi s Nutem Holičem, sedícím po jeho pravici. Aeron si vzdychl a zatímco sledoval nešťastné nevolníky opět se snažící rozdělat oheň pod žralokem, přemýšlel o tom, který z bratrů jím asi opovrhuje víc.

V době, kdy nejmladší ze sourozenců zpytoval svědomí, se lord Greyjoy odebral na svůj soukromý prevét. Po cestě si všiml, že dveře od soláru jsou pootevřeny a také slyšel praskání ohně. Prudce otevřel dveře a spatřil vlastního bratra, jak se rozvaluje v křesle s pohárem rudého vína. Jeho pravé oko se smálo a zíralo do ohně, to levé zůstalo ve skrytu pod černou kůží pásky.

„V mém soláru nemáš sám co dělat,“ zavrčel Balon bez pozdravu.

„Taky tě vítám, bratře,“ Euron stočil svůj pohled na příchozího. „Dáš si pohár vína? Je sladké a plné ovocné chuti, jak se sluší na víno z Redwyneových vinic.“

Lord Greyjoy se nezdál být nabídkou uchlácholen a stále stál a mračil se.

„Kdy se Tichost vrátila do přístavu?“ zeptal se Balon stroze.

„Před okamžikem, zbytek posádky vykládá kořist na břeh.“

„Proč jsi se, tedy nepřipojil ke slavnosti, jak se sluší?“

„Tvoji Železní lidičkové nadělají mnoho povyku,“ Balon se zamračil ještě víc, když slyšel ten název, ale Eurona nepřerušoval. „Raději uctívám Potopeného boha po svém. V tichosti a s pohárem vína poslouchám, jak zápasí se svým sokem. Bez té bouře, přece nemohu vědět, že souboj je skutečný. Proč ho tedy přehlušovat a dělat, že není?“

„Jsi opilý a rouháš se.“ Balon se otočil, chtěl směřovat za svým původním úkolem.

„A tak odchází lord Balon Greyjoy, nezní ti to trochu fádně, bratře?“ zvolal ještě Euron. Tím vyprovokoval staršího bratra k návratu.

„Opilý nebo ne, stále jsi zodpovědný za svá slova! Jsem lord Žnec ze Štítu, Syn Mořského větru a kapitán Velkého Krakena. Pověz Eurone, jak a čím se se mnou chceš srovnávat?“

Euron se už neusmíval pouze svým okem, ale i ústy. „Neodvážil bych si tě srovnávat s někým tak nuzným jak jsem já, bratře, ale slyšel jsem o změnách, které chceš zavést. O tom jak probudíš k životu Staré způsoby. Takové činy ale nedělají lordi… “

„Tak kdo tedy?“ skočil mu Balon do řeči. Bratrovi hloupé narážky ho přestaly bavit.

„ …Králové,“ dořekl Euron sladce a znovu se napil vína a poté pozvedl pohár v přípitku. „Na krále Balona Greyjoye, bůhvíkolikátého svého jména, jak ti to zní?“

„Zatraceně bláhově!“ ale třpyt v Balonových očích prozrazoval opak jeho slov.

Úsměv Vraního oka zamrzl na jeho tváři a přešel k mnohem vážnějšímu výrazu.

„Staré Krakatice také nosili královskou korunu a plavili se tam, kam se nikdo jiný neodvážil.“

„Ano a poslední Krakatici srazili hlavu Hoareové.“

„S Černým Harrenem zemřel poslední člen té prokleté linie…“

„Jsou jiní, kteří by nás ohrozili!“ vykřikl Balon.

„Není to tak dlouho, co Robert Baratheon vyhnal Targaryeny z trůnu, nemá tak širokou podporu, aby zvládl ovládat území tak daleko od Králova přístaviště. Starkové nemají loďstvo už tisíce let a Redwyne je obchodník a ne válečník. Jeho koráby ochotně brání obchodní trasy, ale vyslat je do pekla války na to nemá lord ze Stromoviny odvahu.“

„Nevím, jestli jsi na někoho nezapomněl,“ pronesl pochmurně Balon. „Tywin Lannister nebude nečině přihlížet tomu, jak se krakatice opět dere na trůn. A až zlatý lev vkročí na naše ostrovy, nebude ho čím zastavit.“

„Pak musíme lvovi zabránit v překročení moře.“

„Vlezl bys do lvího doupěte a tahal ho za ocas?“

„Za ocas, za hřívu, za koule… za cokoliv bude třeba. Je to na tobě, bratře.“ Euron vstal a postavil svůj pohár na stůl. „Chopit se příležitosti nebo padnout, to říkám já,“ dodal a odešel ze soláru.

A tak lord Balon Greyjoy osaměl s praskajícím ohněm a dunění hromů zvenčí.

 

V hlubokém přemítání se lord Balon Greyjoy rozhodl. Zvolil pro svůj lid budoucnost psanou krví. Zpráva se po Ostrovech začala šířit pomalu, jakoby ji snad vnímali v žertu, ale s postupem času se nadšení šířilo od ostrova k ostrovu a od hradu k hradu. Na Trůn z mořského kamene se vrátí král. Na Starý Wyk se začali sjíždět veslice, na jejichž přídi stáli neohrožení kapitáni a vznešení lordi. První byly na místě Drummové, jejichž ostrov nesl Naggův kopec. Přijeli Botleyové ze Štítu, Balonovi švagřenci z Harlawů, neochotně vedeni lordem Rodrikem. Dorazil lord Blactyde z Černopřílivu i Saltcliffové ze Solnoútesu. Orkwoody vedl lord Alyn, který vždy plul s větrem. Po moři i souši přijeli Goodbrotherové, ze všech velkých i malých větví slavného rodu. A další menší rody a bezejmenní kapitáni přijeli na posvátné místo. Ano, dokonce i všemi opovrhovaní Coddové. Všichni přijeli, protože ve vzduchu byla cítit změna. Mořské vlny šuměly o konci kupčení a užívaní zlaté mince. Potopený bůh pod vodou volal po novém králi.

 

Velký den pro krále a jeho království ohlašoval jen křik racků a hučení neúnavného moře. Sluneční záře se odrážela na oceli mnoha kapitánů a válečníků stojících na Naggově kopci. Nad zástupem se tyčila obří žebra mořského draka a Balon Greyjoy v posledním okamžiku svého lordství, právě poklekal pod monstrózní klenbou. Za ním stojící Tarle, zvaný též Třikráte utopený, nejsvětější muž Potopeného boha, vypadal skromně v hnědém rouše utkaném z mořských řas. Zdvihl ruce s měchem s mořskou vodou a polil obsahem hlavu budoucího krále.

„Přijmi sůl a vodu, ze které jsi zrozen a do které se jednoho dne vrátíš,“ zvolal, tak aby ho slyšel celý dav.

Na Balonovu ošlehanou tvář se lepily mokré provazce vlasů.

„Přijmi korunu z naplaveného dříví, dar o Toho, který se pro nás obětoval,“ pokračoval kněz a usadil symbol moci na hlavu klečícího.

„BALON! KRAKATICE! KRÁL BALON!“ Všichni muži hlasitě provolávali slávu novému králi, který obsadil tři sta let prázdný trůn.

V tu chvíli král povstal.

„Bratři!“ v davu se okamžitě rozhostilo ticho. „Vrací staré časy! Doby, kdy Železní vládli moři i pobřeží. Já říkám, že je načase opět se vrátit ke Starým způsobům a dávné slávě! K dobám, kdy Šedý král porazil Mořského draka Naggu s pomocí Potopeného boha a stal se tak vládcem.“

Muži v davu nevydrželi napětí a opět mnohokrát provolávali jméno krále.

„Opět si budeme brát solné ženy, kde se nám zachce a houfy nevolníků necháme stavět další a další lodě. Želenou mincí zaplatíme za cokoliv, co budeme chtít!“

„BALON! BALON POŽEHNANÝ!“

„Kdysi přilétli draci a chtěli nám zakázat brát si otroky a platit železem. Ale draci už jsou mrtví! Už neslétnou z oblohy na tyto ostrovy a jelen, co je nahradil, se bojí vody. Není nikdo, kdo by nás zastavil. A proto pravím, k veslům Železní a plavte se k vítězství jako vaši předci!

Řev kapitánů doslova vybuchl a přehlušil i křik racků.

 

Tu noc se konala hostina, tak velkolepá, jakou nikdo na Ostrovech nepamatoval. Sudy piva, vína i medoviny ze všech koutů světa byly prolity mnoha hrdly a desítky prstů a dlaní, uťatých při prstovém tanci, jen svědčily o dobré kratochvíli. Mnozí se těšili na snadné vítězství, na braní žen a zabíjení mužů. A všem mužům svítily oči chtivostí, když vyprávěly zkazky o bohatství Lannisportu, o pokladech ukrytých pod Casterlyovou skálou a nejeden kapitán se viděl na zlatém trůně potaženém vínovým sametem. Zachmuření válečníci, kterým nebylo na moři ani Ostrovech rovno, se chvástali a přeli o tom, kdo z nich skolí Králokata a z jeho zrůdného bratra udělá vycpávanou loutku pro své děti.

                Uprostřed toho všeobecného veselí se král radil se svými nejbližšími. Někteří mu byli tak blízcí, že si troufali oponovat jeho touze po kralování. Poté, co lord Rodrik Harlaw, bratr královy ženy, nazval jeho činy šílenstvím, byl vykázán od vyvýšeného stolu. Král Balon Greyjoy měl málo pochopení pro své oponenty. Také počal realizovat pečlivě naplánované kroky, které bylo nyní třeba provést. A nemohl vykonáním rozkazů pověřit nikoho jiného, než toho nejodvážnějšího muže, kterému důvěřoval. Victarion Greyjoy, velitel Železné flotily, cítil neskonalou pýchu, že mohl přivést bratrovi myšlenky v život. Tak moc byl hrdý a připraven podrobit svou flotilu zkoušce, že si nevšiml upřeného pohledu Euronova modrého oka.

                Šest dní po korunovaci, příliš brzy na to, aby se na pevnině potvrdily báchorky námořníků, se k přístavu v Lannisportu připlížila Železná flotila. Lodě tiše klouzaly díky nočnímu větru a Lord velitel dohlédl na to, aby nebyl rozdělán žádný oheň, chycena každá loď a utopen každý zajatec. Krakatice pomalu obtáčela chapadla kolem své kořisti.

 

Leo Lannister nakopl kamínek, který sletěl z mola do vody a opět se zamračil nad svým osudem. Byl velice naštvaný a stále věřil, že svět se proti němu spikl a všechno jeho úsilí mařil, jak mohl. Nesnášel svého nadřízeného, lorda Stafforda, který mu neustále připomínal, že má mnohem více krve Lannisterů ze Skály než těch z Lannisportu. Jakoby, ještě než provdal svou sestru za lorda Tywina, nebydlel stejně jako Leo v Rudém paláci ve městě. Skála byla pro Lannistera z Lannisportu nedosažitelná stejně dobře jako pro potulného rytíře z druhého konce světa. Za vlády lorda Tywina to platilo obzvlášť. A proto Leo nesnášel své postavení velitele přístavní stráže, nenáviděl své jméno, které mu stále připomínalo, že je lev. Lev ve městě plném prasat. Nesnášel i svůj zlatý náprsní krunýř, symbol úřadu, do kterého byl doslova odsunut, jelikož Lannister se dal poznat podle všudypřítomných lvů a zlata. Obojím Leo překypoval, ač proti své vůli.

Přístav byl tichý. V tuhle roční dobu málokterá loď proplouvala nebezpečnými víry až k západním břehům Západozemí. Leo ale věděl, že tento večer jedna loď určitě připluje. Pašeráci věděli, že podplácením velitele přístavní stráže zabezpečí své živobytí lépe než zbytečnými úniky a šarvátkami. Krev lezla do peněz, to věděl každý pašerák moc dobře. Ani nevěděl, zdali se mu někdy příčilo, to že se nechá podplácet. Nedělal to kvůli penězům, to ne. Jeho odměna odpovídala zodpovědné pozici, kterou zastával. Velitel se nechával podplácet, protože mu dělalo neskonalou radost nějak kazit Lannisterské obchody.

Uslyšel šplouchnutí vlnky a upřel zrak do temnoty. Jinak všudypřítomným lampám došel v tomto úseku olej, o to se postaral. Přišlo smluvené heslo, které by náhodnému posluchači sotva dávalo smysl a pašeráci už pomalu vyskakovali ze člunu na molo. Leo na ně stroze kývl a urychleně je vedl z otevřeného prostranství.

Přístavní špeluňka ´U Opilého lva´ nebyla rozhodně místem, které by měl navštěvovat velitel přístavní stráže. Ale personál zde byl tichý a spořádaný a za nějaký ten peníz umožňoval strážcům využívat zabezpečené místnosti pro jejich, ne zcela zákonné, praktiky. U umaštěného stolu nyní seděl Leo a dva pašeráčtí předáci. Kolem stál půltucet přístavních stráží, kterým plynuly štědré příjmy z toho, že přivírali oči. Uměli to tak mistrně, až bylo s podivem, že některý z nich ještě nespadl do vody a neutopil se.

 

„Počasí se zhoršuje, cesta nedobrá,“ pronesl jeden z pašeráků. Jeho východní původ prozrazoval, nejen přízvuk a barva kůže, ale také nákladné a zdobené oblečení. Lannister chvíli přemítal, jestli kámen zasazený do hlavice pašerákovi šavle je skutečně rubín. Tvářil se tak. Možná bylo na čase, zvednou taxu za mhouření očí.

„Podzim sotva udeřil, Siresio, pokud chceš podnikat další převážení zboží bez poplatku, rychle s tebou nakrmíme ryby,“ opáčil klidně. Věděl, jak se ta hra hraje.

Východňan Siresio jen zabručel cosi ve svojí mateřštině. Jeho obchodní partner se zdál být smířlivějším.

„Cestovat se stále dá, ale zboží je málo, žádný olej z Ibbenu už nedovezeme, a lokální zdroje se zdají být odříznuty. Musíte snížit sazbu, jinak,“ a pašerák doplnil svůj projev rázným máchnutím ruky, „žádný ochod.“

„Tulení olej je mnohem levnější, než ten z Ibbenu,“ namítl Leo.

„ Neslyšel jsi snad, že nyní na Ostrovech vládne král?“

„Hmm, taky jsem slyšel, že na jihu spatřili létajícího koně. Možná Balon Greyjoy přiletí na něm a ukradne zlaté spodky lorda Tywina. A možná přestaň věřit na báchorky, co ti navykládal ožralý námořník, nebo kurva!“ procedil skrz zuby.

„Báchorky mají až příliš často pravdivý základ,“ řekl ponuře druhý pašerák. „Zůstaneme tedy u původní sazby. Je pravda, že stáhnutí hlídkujících lodí nám dost pomohlo při vynášení zboží na břeh. Nevěděl jsem, že máš pravomoc k odvolání přístavní flotily, Leo?“

Velitel přístavní hlídky byl dokonale zaskočen. „Chcete říct, že u břehu nebyla jediná loď se strážnými? Ani posraná bárka?“

„Nikoho jsme neviděli už včera, když jsme připlouvali. To je přeci v pořádku, víme jak ti osladit nepřítomnost vojáků.“

„To je právě ten průser,“ hlesl Leo, „měly tam na vás čekat eskadry zasvěcených stráží a postarat se o hladký průběh převozu.“

„Opili se, zapomněli, někde se kurví,“ pašerák se zasmál, stejně tak jeho východní kolega. „jsou to vojáci, co čekáš, že boudou dělat? Poslouchat rozkazy?“ Opět následoval smích.

Leo se nezdál být úplně uchlácholen, věděl, že leckterý voják v námořní službě bere své povinnosti dost laxně, zvlášť když už se dostal na strmou dráhu korupce a uplácení. Celé dvě roty se přece ale nemohly vypařit.

„Jdu se vychcat,“ pronesl nekompromisně. Vstal a čtyři ze šesti strážných ho doprovodili ze dveří.

Leo s nimi začal probírat, jestli něco neví o chybějících mužích, ale strážní byli stejně zmatení jako on. Mluví pravdu nebo zatloukají kamarády. Rád by věřil tomu druhému, ale obával se spíš první možnosti. Když už byl venku, zjistil, že má skutečně nutkání, a proto se otočil k moři a rozvázal si tkanice u kalhot. Močení bylo čímsi podezřelé. Nejprve to nevnímal, ale po chvíli si uvědomil, že neslyší zvuk zurčení proudu moči do vody, ale spíš tiché pleskání o pevný podklad. Sklonil hlavu, aby se podíval, jestli si náhodou nemočí na boty. Z vodní hladiny na něj hleděla tvář. Byla mrtvolně bledá a dlouhé vlasy kolem ní povlávaly ve vodě. Netvářila se zrovna přívětivě. Možná to bylo tím, že se jí jeho proud tříštil o čelo.

Vodní tvor zaťal prsty do mola a s mocným heknutím se celý vytáhl z vody na jeden záběr. Některý ze strážných pronikavě vykřikl, když viděl démona s dlouhými vlasy propletenými mořskými chaluhami a v hnědé tunice svázané provázkem ozdobeným mušličkami. Co ale strážné skutečně vyděsilo, byli další nestvůry lezoucí z moře. Ani se nenadáli a kyje z naplaveného dříví drtili lebky a ostré hroty holí se zabodávali do krků.

Velitel nevěděl jak, ale pádil zpět k hospůdce a modlil se ke všem Sedmi, aby mu rozepnuté kalhoty nespadly ke kolenům. Vřítil se do místnosti a našel pouze zkázu. Mrtvá těla tentokrát nebyla dílem démonů, ale lidí. Jediný pohled stačil, aby poznal Železné. Bradatí a zjizvení muži obírali mrtvé, z nějakého důvodu se Leo pousmál, když viděl, jak jeden z nich páčí kámen, úspěšně se vydávající za rubín, z pašerákovy šavle. Neusmíval se dlouho. Jeden ze Železných se stříbrnou rybou na prsou a rohatou helmou na něj zavrčel a s líným rozmachem hodil sekerou. Trefil se neomylně a rozčísl vetřelci hlavu téměř na dvě poloviny.

„Teď můžou mít Lannisterové vlastního Dagmera,“ zasmál se Ostrovan, který konečně vytrhl kámen ze šavle. „Podívej na ten pěkný krunýř, Germunde, myslím, že by ti slušel.“

„A proč myslíš, že jsem toho cucáka zabil?“ zavrčel Germund Botley v odpověď.

Do místnosti vtrhnul jeden z Tarleho utopených mužů, z jehož kyje stále kapala krev.

„Plav na Železné vítězství, a řekni Victarionovi, že molo je naše a může vplout do přístavu!“ křikl na něj Germund.

Utopený muž ho provrtal bledým pohledem a zmizel, jediné co uslyšeli, bylo šplouchnutí, jak skočil do vody.

 

Po překvapivém přepadení, vplulo Železné vítězství a několik dalších veslic do doku, kde kotvila Lannisterská flotila. Železní spustili dlouhé můstky a začali nosit zásoby smůly a kamenného oleje, ukradeného pirátům z Lysu. Když bylo dřevo lodí dobře nasáklé a pokryté hořlavinou, stačilo už jediné. Victarion Greyjoy se jako první chopil pochodně, vkročil na kapitánský můstek Zlatého lva, té největší a nejnádhernější lodi v přístavu, a zapálil její kormidlo i lanoví. Ostatní muži se podobně činili na mnoha dalších místech ostatních lodí. Posádka se navrátila na veslice, stáhla můstky a odplula do bezpečné vzdálenosti, kde oheň nemohl přeskočit na jejich lodě. Všichni pozorovali jak se mocná galeasa lorda Tywina rozpadá a potápí. Všechny tři stěžně byly v plameni a svinuté plachty už dávno shořely. Zlatá socha lva na přídi nevydržela žár, odlomila se od zuhelnatělého dřeva a potopila se do hlubin. Netrvalo dlouho a rozezněly se zvony, nejprve přístavní a poté i městské.

                A v tu chvíli Lord velitel zavelel… k odjezdu. Mnozí z kapitánů byli šokováni, zvláště ti, co se již viděli s uloupenými poklady Casterlyovy skály. Měl však své rozkazy, velice rád by si prosekal cestu městem i Skálou, ale zpochybnit příkazy staršího bratra a krále se mu příčilo. Ani on nevěděl, že Balon nikdy nezvažoval plenění Lannisportu, věděl, kolik mužů čítá posádka města. Navíc na přepad Lannisportu poskytl jen polovinu flotily. Druhá část mířila za skutečným dobýváním na sever, kde měl získat slávu Balonův syn.

 

Paluba Lovce se houpala ve vlnách, jak ji čtyřicet párů paží pohánělo vstříc pobřeží. Rodrik Greyjoy cítil pohyby paluby pod svými chodidly a byl šťastný. Znovu si utáhl koňský ohon vlasů stažený stříbrnou sponou zobrazující krakatici. Ten kus stříbra byl první šperk, který zaplatil železem ve věku čtrnácti let. Doma na Štítu nechal rohatou obludnost roztavit a přepracovat do impozantnější podoby. Nyní mu bylo dvacet let, jeho tělo zdobily šperky ze zlata, stříbra i oceli, měl novou veslici a také nový titul. Princ Železných ostrovů.

Pobřeží se blížilo, Rodrik jasně rozeznával třepotání purpurových praporů se stříbrným orlem. Vrchol Vzkvétající věže nesl těžký bronzový zvon, který se po třech stech letech zahálení znovu rozezněl. Ta hudba byla v krvi každého železného hluboce zakořeněna. Mallisterové a ostrované prolévali svou krev tisíce let před Dobytím. A nyní se na Ostrovy vrátil král a Starý způsob znovu povstal.

Princ se zhluboka napil vína z měchu. Tohle znamenalo být Železným. Nabroušené ostří v dlani, rychlou veslici pod nohama a nářek nepřátel v uších.

„Signalizujte na Tresku, ať Lukas Codd počká s vyloděním na protiútok nepřítele. Potom je sevřeme do kleští a vtrhneme do pevnosti,“ lodník přikývl a vydal se k boku lodi odeslat zprávu. Následně dvacet veslic, se stříbrnou treskou na stěžních, odpojilo od hlavní síly a stáhlo se mimo zátočinu přístavu.

Greyjoyova část flotily se blížila k přístavu a na lodě začali dopadat první zápalné šípy. Paluby byly natolik vlhké od mořské vody, že oheň neměl šanci se rozšířit. Potopený bůh věděl jak chránit své vyvolené. Skřípání dřeva o dřevo napovědělo, že loď doplula k molu. Rybářské bárky v přístavu byly rozdrceny nárazem těžších veslic Železných.

„NA ZTEEEČ!“ zaječel a jak první seskočil na molo. Rychle se snažil zhodnotit situaci. Přístav nebyl ještě zcela vyklizen, mnozí obyvatelé prchali do pevnosti, jen několik stráží se snažilo krýt jejich ústup, ale byli rychle smeteni železnou vlnou. Šípy dopadaly stále hustěji a nájezdníci se proto uchýlil k plenění budov zevnitř. Z několika budov začal rychle stoupat dým a nářek vražděných. Lord Jason Mallister neměl na vybranou a vyrazil z pevnosti na pomoc přístavu.

Brána se prudce rozletěla a do přístavu vtrhli jezdci vedeni lordem Jasonem, impozantním a vznešeným ve své okřídlené helmici a stříbrné zbroji. Mnozí z kapitánů a nájezdníků zatoužili po takové kořisti a pokusili se za ni zaplatit železem. Místo toho zaplatili krví. Jezdci kolem lorda Jasona byly zkušení válečníci a zabíjení Železných jim činilo radost. Za nimi se řinuly zástupy pěšáků a glévami čistili přístav.

Rodrik se stáhl k molům, odkud proudil stále se zvětšující se počet jeho mužů a vyrazil s nimi do protiútoku. Divoce řval a jeho sekeře v pravé ruce a meči v levé se nikdo nevyrovnal. První úder sudlicí srazil stranou mečem a ostří sekery zarazil do hlavy jejího majitele, těsně pod lem železného klobouku. Kopnutím se zbavil bezvládného těla a pokračoval dál. Několik bezvýznamných mužů se ho pokusilo zastavit, ale ve stísněném prostoru, který vytvořil nápor železných, se glévy využívaly stále hůře. Horda nájezdníků ječela jako šílená a bušila do řad mallisterských strážných. Vedle Rodrika se probojoval Jon Myre a dobře mířeným hodem sekerou srazil k zemi jednoho z jezdců.

„Kde je, kurva, ten Lukas!“ zařval na něj Rodrik. „Ti lukostřelci z hradeb musí zmizet!“

„Půjdu se podívat, kde zakotvil a jak je daleko,“ zakřičel v odpověď Myre. „Možná je už taky v přístavu.“

Bojující jen kývl a opět se začal drát do prvních řad. Jon Myre se začal prodírat opačným směrem.

Řady pěšáků se sice povážlivě kývaly, ale nepovolily a šípy z hradeb si vybíraly krutou daň ve vojsku Železných. Rodrik už téměř necítil ruce. Neustále se zbavoval dalších strážných. Utrpěl už mnoho menších zranění, ač to sám ještě nevěděl. Masa nájezdníků řídla a divocí válečníci začali váhat. Bronzový zvon ve věži se rozezněl, mnohem rychleji než doposud, doplněn jásáním lukostřelců na hradbách. Princ sledoval jejich pohled na moře. Otočil se. Na obzoru se vzdalovalo loďstvo. Mnoho stříbrných tresek se třepotalo ve větru, jak veslaři hnaly lodě na moře. Hejno tresek bylo doplněno vlajkou s deseti oprátkami v bílém poli. Myre? Ustrnul se, pokud to vůbec šlo v takové vřavě. I když námi všichni opovrhují, připomněl si slova Coddů. Zkurvení bastardi! „A divíte se!?“ zařval nahlas. „Do jednoho vás oběsím, vy všivé mořské blechy!“ Zdálo se, že nikdo kolem něj neměl čas zaznamenat změnu v poměrech sil.

Prudký náraz srazil nepozorného muže k zemi. Rychle se překulil a vyhnul se bodnutí glévy. Švihl mečem a rozsekl útočníkovi podkolení šlachu. Skučící hromádce nadzvedl bradu toporem sekery a usmrtil ji podříznutím hrdla. Sotva vstal, stál před ním kůň s jezdcem. Okřídlená helma nenechala nikoho na pochybách. Jason Mallister dlouhými seky a náporem svého koně zatlačil Ostrovana až ke zdi. Zoufalý Greyjoy se snažil protlačit mezi koněm a zdí zpět na volné prostranství, ale Lord Jason vysunul nohu ze třmenu a prudkým kopnutím ho poslal zpět vstříc kameni. Náraz mu vyrazil dech i sekeru. V posledním okamžiku viděl pouze blížící se hrot. Kryl se… pozdě. Čepel lorda Jasona projela hrudí a zarazila se do spáry za tělem tak prudce, až se zlomil hrot. Rodrik lapal po dechu a zalykal se krví, když v tom jeho kolena povolila a on se svezl na zem. Sotva vteřinu nechápavě zíral na stříbrného orla zdobícího jílec meče, jenž mu trčel z hrudi. A ametystové oči orla hleděly na něj, když naposledy vydechl.

 

Se smrtí svého velitele, byl zbytek nájezdníků zahnán do moře, kde se o ně postarali dravé ryby, nebo těžké kroužkové košile. Lodě byly spáleny a poslány na volné moře, aby neucpaly přístav. Zajaté Železné, ač jich nebylo mnoho, nechal lord Jason pověsit z hradeb Mořské stráže jako potravu rackům a orlům.

                Oslavám v Mořské stráži oponoval zármutek na Štítu, když raněný Lukas Codd a špinavý a zakrvácený Jon Myre oznamovali králi úmrtí jeho nejstaršího syna. Snad jediná osoba v celém hradu měla z těch zpráv radost. Král Balon se stáhl do ústraní a plánoval s bratry další kroky. Po spálení zakotvené Lannisterské flotily zbývalo jediné loďstvo, které mohli lordi Zelených zemí poslat proti ostrovům. Flotila Paxtera Redwynea. Balon byl připraven čelit útoku na moři a Železnou flotilou zastavit jakýkoliv pokus o vylodění na pevnině Ostrovů. Král doufal, že kogy a karaky, obrovská bojová plavidla chránící obchodní lodě, jsou roztahané přes polovinu světa. Netušil, že obchodní impérium pána Stromoviny začalo organizovat konvoje zpět do domovských přístavů, jakmile se potvrdila zpráva o Balonově korunovaci.

                Paxter Redwyne byl prozíravý muž, díky tomu dokázal zbohatnout vlastním úsilím jako nikdo jiný v Západozemí. Jediný kdo ho finančně předčil, byl Tywin Lannister, který ale seděl na zlatě shromážděném mnoha generacemi. Všechny obranné lodi byly opraveny a obchodní plavidla byla nouzově přezbrojena. Redwyneova prozíravost se opět vyplatila, jelikož netrvalo dlouho a z Králova přístaviště přiletěl havran, nařizující shromáždění loďstva pod královskou zástavou a střetnutí se s Železnými. Také bylo určeno, že lord Redwyne nebude stát proti nepříteli sám, ale nový Mistr Loďstva bude velet královské flotile, která již obeplouvá Dorne. V dopise také stálo jméno nového Admirála. Po jeho přečtení neměl lord Paxter radost a věděl, že Admirál ji také mít nebude.

 

Aeron Greyjoy stál na kapitánském můstku Zlatého deště a mhouřil oči do slunce vycházejícího nad Krásným ostrovem. Rozhlédl se po palubě a v duchu byl skleslý. Ani jeden významný muž. Žádný legendami opředený válečník či nájezdník, který už brázdil všechny oceány. Ne, takové vzal jeho bratr Victarion do prvních řad flotily a přichystal se na střet s Redwynem. Bylo mu svěřeno deset veslic, aby hlídal severní pobřeží ostrova. Neviděl v tom žádnou slávu, ale bratr se nenechal obměkčit. Podle něho bylo i deset veslic nad jeho síly, ale věřil, že Redwyne nebude štěpit síly a pokusí se udržet těžká a neobratná plavidla v jednolité formaci. Aeron dostal velení těch neohavnějších kocábek, jaké se v Železné flotile našly, kapitáni byli muži malého významu a posádka se skládala z potomků solných žen. Zdá se, že mu nezbývalo nic, než získat si slávu bojem s kraby a zíráním do slunce.

 

Tak jako se lovec dívá na svou kořist, tak Victarion Greyjoy pozoroval flotilu svého soupeře. Těžká plavidla se houpala v mírných vlnkách necelou lígu od Železné flotily. Slunce začínalo prudce žhnout a kapitán se v ocelové zbroji potil, nemohl se dočkat, až se svlaží v krvi nepřátel. Rozhlédl se na obě strany od Železného vítězství, aby znovu zkontroloval, jestli flotila drží šik.

„Těch bastardů ale je,“ zavrčel vedle něj Nute Holič.

Věnoval příkrý pohled. „Drží se na spuštěné kotvě jako mořští kňouři,“ pronesl. „Stačí držet se rozkazů a rychle kolem manévrovat, a až bude koga obklíčena, tak ji zahákovat z obou stran.“

„Loď jako tahle,“ Nute ukázal na Redwyneovu vlajkovou kogu Hrozen, „uveze dvě stovky vojáků. I když ji obklíčíme a zahákujeme, stále budou dva jejich na jednoho našeho.“

„Rybáři, rolníci a lordi Zelených zemí co si malují na štíty květiny a růžové panny!“ opáčil. „Smeteme je z paluby a jejich nářek se ponese až do síní Potopeného boha.“

„Dobrý plán,“ ušklíbl se Nute. „Doufej, že i ostatní muži ve flotile jsou tak odhodlaní.“

„Na co narážíš?“ Lord velitel zneklidněl. Nedalo se říct, že by věřil každému, ale Železná flotila byla jeho a osobně dohlížel na to, kterou veslici a kapitána přijme a koho ne.

„Racci vřískají, vrány krákají a námořníci roznáší klepy, tak tomu bylo ještě v dobách, kdy žili mořští draci. Nejsem jediný, kdo by ti pověděl, že zaslechl o tom, jak se Coddové vybodli na tvého synovce u Mořské stráže.“

„Jediného Codda v pozici kapitána máme i s Nářkem v zádech u Aerona. Na to, že se těm treskám nedá věřit, není těžké přijít samo o sobě. Natož to podporovat klepy.“

Rozhovor obou mužů přerušilo houkání rohu. Victarion se ohlédl směrem, kam ukazovali trubači.

„Roztáhli plachty,“ oznámil prostou skutečnost. „K veslům vy líní psi! A vstříc zvukům války!“

Sprška slané vody zkropila kapitánův ocelový krunýř. Slunce ji rychle vysušilo a na černém emailu zůstávaly mapy solné krusty. Věřil, že i tak si Potopený bůh určuje své vyvolené. Rozhodně se tak cítil. První z plavidel se pomalu blížilo a rostlo před Železným vítězstvím do obřích rozměrů.

„Taranovat, kapitáne?“ zeptal se kormidelník.

„Tak velká loď by nás stáhla pod hladinu s sebou,“ odpověděl. „Vtáhněte vesla dovnitř a přirazte nás k boku!“

Po úderu trupu na trup dřevo zapraštělo, až se smola drolila.

„Háky! Házejte!“ ječel někdo. Victarion byl v extázi. První svíral lano od lodního háku a hbitě šplhal na druhou palubu, jako by jeho zbroj nic nevážila. Konečně se přehoupl přes obrubeň i s majestátním kusem oceli v ruce. Několik slabochů se ho snažilo zastavit a kopími ho shodit zpět dolů. Vyrval kopí jednomu z nich a zbylé dva doslova rozsekal na kusy sekerou. Nestihl ze zad sejmout štít a v ústrety se mu řítil další zástup vojáků. „Zelení muži,“ odfrknul si potichu. „POJĎTE A POSTAVTE SE MI, JESTLI SI TROUFÁTE!“ Ten děsivý výkřik nahlodal odvahu útočníků a okamžik zaváhání bylo jedné, co potřeboval. Skočil mezi ně a obouruč drženou sekerou rozséval smrt. První voják se nestačil ani probrat z vytržení a krýt se a topor sekery se mu zabořil do žaludku. Victarion poodstoupil o krok, ohnal se levačkou a rozdrtil muži za sebou tvář ocelovou pěstí, zatímco pravá ruka setnula ohnutého prvního muže. Další rány pohltila kapitánova zbroj, ale to už bylo na palubě mnoho Železných a další dva útočníky srazili k zemi vrhací sekery Nuteho. Po palubě se rozlévala krev a bojující muži začínali klouzat, mnozí spadli do vody několik sáhů pod sebou. Většina se již nevynořila.

Obrátil svou pozornost k velitelskému můstku, kde kladl nepřítel zdaleka největší odpor. I v žáru bitvy měl dost času na to si nasadit štít. Ocelová krakatice se znakem na štítu a helmicí s chapadly, která činila jeho zjev odporným, děsil všechny muže. V duchu se smál jejich strachu. S těžkým duněním svých kroků se pomalu rozběhl ke kormidlu roztříštit obranu nepřítele a zmocnit se lodi.

 

„Moře je klidné, můj pane.“

„Ano, sere Davosi,“ Stannis Baratheon sotva otevřel ústa v odpověď. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že se lord Stannis nikdy neraduje, ani když vede největší královskou loď vstříc vítězství. Ser Davos věděl, že Stannise není radno podceňovat a omezovat se pouze na první dojem. Věděl také, že král Robert nemohl najít povolanějšího pro velení své flotily. Jak ironické, že Balon Greyjoy udělal to samé. Dojde tedy ke střetnutí mladších bratrů, kteří hájí zájmy svých královských sourozenců.

„Blížíme se k severnímu cípu Krásného ostrova, můj pane,“ oznámil ser Davos.

Stannis jen zaskřípal zuby. Očekával, na co narazí v zádech Železné flotily. Byl to jeho návrh sevřít Ostrovní loďstvo do kleští. Cítil, že Paxter Redwyne nesouhlasí, ale Stannisově autoritě se musel sklonit. Kdo by si to před lety pomyslel, že Redwyne poslechne můj rozkaz. Ten samý Redwyne, který popíjel nejlepší ročníky vlastního vína pod mými hradbami, zatímco já jedl krysy. Pod stejnými hradbami, za kterými nyní vládne můj chlapecký bratr, a které Robert odmítl svěřit mně.

Galéra Zuřivost se hnala s větrem o závod poháněna šestadevadesáti vesly. Obeplutí Krásného ostrova měla už za sebou a následoval ji i zbytek královské flotily. Na pozadí širého moře se začaly černat první plachty veslic Železných. Zdá se, že nepřítel je spatřil pozdě a v panice se snažil narychlo otočit loď čelem k hrozbě.

„Balisty!“ poručil Stannis z velitelského můstku. Paluba pod ním se hemžila desítkami lidí. Námořníci jako diví točili ozubenými koly a obraceli smrtonosné stroje na metání směrem k nepříteli. Do kožených kapes byly urychleně vkládány keramické nádoby se střepy a sekaným olovem. Stačilo několik záběrů mocných paží a nosné lano se nakroutilo pákou do požadovaného pnutí. Admirál spustil paži. Ozval se svištivý zvuk jak se kroucená lana a šlachy uvolňovaly z přepětí a zlomek okamžiku později letěl náklad vstříc nepříteli. Drobné střepy a třísky ze zasaženého dřeva nadělali dokonalý zmatek. Paluba veslice se téměř vylidnila, tváří na palubu padali mrtví, ranění i živí. Vesla zplihle visela, již se jich neměl kdo chopit a loď ukazovala odhalený bok jako lákavý cíl.

„Vtáhnout vesla, připravit na taran!“ zaskřípal Stannis zuby. Ser Davos sevřel v levé ruce váček na krku, pravou se pevně držel zábradlí kapitánského můstku.

 

Aeron se potácel po levé straně paluby. Znovu uklouzl, tentokrát po kaluži krve. Všude leželi mrtví, stačil jediný okamžik a svět se proměnil ve spršku kovu a střepů, která smetla každého na palubě. Jeho Zlatý déšť byl bez posádky. Vydrápal se na kolena pomocí příhodně nataženého lana. Slyšel těžký rytmus bubnů. Přímo proti němu se valila obrovská válečná galéra. Sotva stihl spatřit vesla mizící v jejích bocích a přišel náraz. Dřevo veslice zasténalo a povolilo. Paluba se zhoupla hůře, než v kterékoliv bouři a Aeron letěl po hlavě vstříc utonutí. Zuřivost přeťala Zlatý déšť a pokračovala vstříc ostatním chaoticky se organizujícím lodím.

 

Odrazil další úder a se stále větším vypětím sil pozvedl štít. Victarionova helma krakatice v průběhu boje sklouzla a ocelová chapadla nahradila ta z jeho propocených vlasů. Sekera byla stále těžší, a i když to na sobě nedal znát, malý muž, který stál proti němu, ho rozčiloval. Jako jeden z mála obránců kogy nosil ocelový krunýř. Neměl na něm však růžové poupě, ale muže s kuší, co se netvářil přívětivě. I jeho přilba se ztratila kdesi v zápalu boje a holohlavý zakrslík se proplétal jeho útoky a bušil mu do štítu svým velkým mečem. Poznal Valyrijskou ocel. Stejný meč nosil i Ten Drumm ze Starého Wyku. Další dva údery a štít mohu odhodit, pomyslel si. Zbytky štítu mrštil soupeři do tváře, ten se nenechal zaskočit a z obratu zasekl meč pod Victarionova žebra. Pouze v hradu ukutá ocel zbroje zpomalila ostří natolik, že nepřeťalo páteř. Obr s krakaticí na prsou vykašlal trochu krve, zavrávoral a zády přepadl přes okraj lodi. Měl štěstí, že patnáct stop pod ním nebylo moře, ale paluba Železného vítězství. Prkna zaskřípala pod těžkým tělem, jako by je trefila střela katapultu.

„Kapitán padl, zpátky na loď!“

První, kdo podpíral zhroucené tělo, byl Nute Holič, který se pevnou rukou snažil sundat kapitánovu zbroj. Kormidelník, zvaný Thedan Štístko, nařídil odstrčení lodi od kogy a vymanévroval z bitevní vřavy na volné moře.

 

Tak skončila bitva, pozdějšími kronikáři zvaná: O Krásný ostrov. Kde měli Železní nepřítele rozdrtit, byla jejich flotila rozmetána a král Robert byl připraven zaútočit na ostrovy. Stannis Baratheon pokračoval s většinou své flotily na Velký Wyk, který se pod velením Lorda Gorolda vzdal bez obléhání, poté co královští vojáci zajali mnoho členů rodu Goodbrotherů u Jezera Mrtvých. Mallisterové a další lordi Říčních krajin obsadili ostrov lorda Blacktydea, zatímco před pomstychtivým serem Jaimem Lannisterem z Královské gardy se sklonili muži Harlawů. Odhalen ze severu i východu a loďstvem rozmetaným v bitvě o Krásný ostrov kapituloval i Orkmont.

                Starý Wyk, pod vedením lorda Drumma, kladl nelítostný odpor. Dunstan Drumm shromáždil všechny nájezdníky a kapitány co na ostrově zbyli a mnohé další utečence z ostatním ostrovů, kteří se nesmířili s porážkou. Však na úbočích Naggova kopce, si skrz jejich šiky prosekal krvavou cestu ser Barristan Selmy. V souboji muže proti muži odzbrojil lorda Drumma, který ten den svým mečem, zvaným Rudý déšť, pobil půltuctu rytířů. Když nabízel Rudý déšť svému přemožiteli v bílé zbroji, lord velitel Královské gardy odmítl toto gesto a spokojil se s tím, že se Starý Wyk znovu sklonil před Železným trůnem. A královskému míru vzdoroval už pouze Štít.

„Zapálili hrad,“ pronesl strážný, když si rukou clonil oči proti polednímu slunci a díval se do dálky.

„Lord Botley z toho nadšený nebude,“ opáčil druhý strážný. Oba stáli na vrcholu vysoké věže vnějších hradeb Štítu.

„Když hoří Botleyho hrad, znamená to, že ovládli i Panský přístav pod ním a s ním i jediné kotviště na téhle straně ostrova.“

„Takže jsme další na řadě?“

„Jsme poslední na řadě,“ uzavřel ponuře pozorovatel. „Nech poslat zprávu princi Maronovi!“

Maron Greyjoy, princ Železných ostrovů a odnedávna dědic trůnu, seděl v hlavní strážnici Jižní věže, nad kterou měl velení. Když se k němu donesly novinky, jen se zhoupl na židli a ušklíbl se.

„Bude obléhání nebo útok, můj pane?“ odvážil se zeptat posel.

Princ k němu stočil pohled a židle se s klapnutí opět postavila na všechny čtyři nohy.

„To budu probírat s důležitějšími, než jsi ty!“ oznámil mu se vší arogancí, jaké je osmnáctiletý mladík schopen. „Pošli zprávu mému strýci do Severní věže a pošli ho ke králi na poradu!“ dodal Maron.

Posel jen ztěžka kývl hlavou, nepříliš nadšený z dlouhé cesty a vyřizování zpráv prchlivého mladíka Vranímu oku.

Přejít přes celý hrad až do soláru krále Balona trvalo téměř hodinu, navíc Euron si dával načas, takže se rada sešla až v podvečer. V místnosti panovala tíživá atmosféra. Král Balon seděl ve vyřezávaném křesle u krbu, kolem stáli Maron, lord Harlaw a Dagmer Rozseklý. Všichni se tvářili vážně a Rodrik Harlaw neskrýval svůj smutek za syny padlé v bitvě o Krásný ostrov. Nově příchozí Euron se zdál být nabit optimistickou náladou jako vždy.

„Můj králi,“ Euron se lehce uklonil staršímu bratrovi. „Zdá se, že královští se nechystají k dlouhému obléhání, a to říkám, jen aby řeč nestála.“ Euron se ohavně zazubil.

„Robert Baratheon by byl blázen kdyby Štít obléhal, Eurone,“ opáčil lord Harlaw. „Nemá zásoby a my ano, navíc když ostatní ostrovy uvidí náš dlouhý vzdor, budou neklidné a opět se vzbouří. Každý z nás ví, že se chystá útok a kladivo dopadne právě na Štít.“

„Jen škoda, že se většina ostatních ostrovů tak snadno vzdala,“ řekl Euron s hranou lítostí. „Harlaw, například, nekladl Králokatovi moc velký odpor, což by jistě bylo jinak, kdyby tam můj lord byl přítomen osobně.“ Euronovo oko se zle zalesklo a dál se upíralo na lorda Rodrika.

Dobře víš, že bych ohnul kolenu ochotně, protože tahle touha krakatic po koruně mě stála oba syny.

„Král Robert dodržel své slovo a ostrov nevyplenil, i v tom vidím výhodu pro to, složit zbraně, když je boj beznadějný.“

„Toho uzurpátora nebudeš zvát králem! Ne v mé přítomnosti!“ rozkřikl se král Balon. „Možná porazil mé loďstvo na moři, ale každý jeho muž, který vkročil na Štít je odsouzen k zániku. Co neudělali muži soli, udělají muži kamene. Uzurpátor roztříští své vojsko o mé hradby a až ho zaženeme zpět do moře, ztrestám ty poražence Na Orkmontu, Welkém Wyku a ano, i na Harlawu!“

„Robert zadupal do země draky, Balone. Celé vojsko jim utopil v krvavé řece na Trojzubci. Roztříštil ti Železnou flotilu na moři a ty myslíš, že ho tenhle rozpadající se hrad zastaví?“ Lord Rodrik už také pomalu začínal křičet.

„Odejdi! Odejdi Harlawe a děkuj Potopenému bohu, žes bratrem mé ženy, a proto neproliji tvou krev.“

Lord Harlaw vyprázdnil zbytek svého poháru, postavil ho zpět na stůl a vykráčel z místnosti. Euron se usmíval, ale jen svým okem, nad tím, jak se mu podařilo odstranit posledního rozumného muže z rady. Král ještě chvíli supěl a poté se otočil k němu.

„Přijde útok. Vnější zeď je jediné co máme, bránit samotné pevnosti nemůžeme, jsou v chatrném stavu. Musíš je zastavit, Eurone!“

„Vyslal jsem zvědy, pár nedůležitých a postradatelných mužů, shodli se na tom, že útok bude veden na Severní věž a bránu.“

„Marone, synu, jestli brána padne, stáhni své muže do Velké pevnosti. Eurone budeš krýt jeho ústup a pak ho budeš následovat.“

„Jistě, můj králi,“ zalhal Euron bez mrknutí oka.

„Vezmi si Dagmera a jeho nájezdníky. Ukažte jelenovi, že moje zdi nepřeskočí. Musíme se spolehnout jen na sebe. Victarion leží ve snovém spánku makového mléka, Aeron i Rodrik pijí v síních Potopeného boha. Blactyde, Drumm, Goodbrother, Farwynd, Orkmont a Harlawovi muži, všichni složili zbraně. Ale my jsme krakatice, co jsme uchvátili, nikdy nepustíme. Tak na co čekáte, zpět na svá stanoviště!“

 

Tu noc začal útok. Zatímco Dagmer a jeho horda nájezdníků, jediná skutečná hrozba královskému vojsku, čekala u Severní věže a s ledovým klidem si připravovala zbraně, Euron nahoře na věži v klidu odpočíval.

První rána z katapultu probrala všechny ve věži. Maron vyskočil ze svého lože, popadl sekeru a do půli těla nahý se hnal nahoru na hradby. Druhá střela zasvištěla nad opevněním a dopadla neškodně do moře. Železní na hradbách se vysmívali míření královských techniků. Málokterý z nich někdy obléhací stroj viděl, natož používal, takže nevěděli, že s každou střelou se zlepšuje přesnost. Maron dorazil na vrchol naprosto bez dechu. Z chladného vzduchu mu ihned naskočila husí kůže.

„Co se to tu, kurva, děje?“ vyhrkl na nejbližšího vojáka.

„Ti zbabělci nás odstřelují z dálky, pane.“

„Chtějí udělat do hradby díru k útoku, nebo nás chtějí odlákat?“ zapřemýšlel Maron nahlas. „Strýc možná na Severní věži už odráží vlny nepřátel.“

„Není vidět žádný oheň, vítr od moře k nám nenese zvuky boje, zdá se, že cílem útoku je přeci jen Jižní věž.“

Ozvalo se lehké hvízdnutí a s hlubokým zaduněním se do kamenné zdi zabořily tři střely v rychlém sledu po sobě. Všichni muži na hradbách byli okamžitě sraženi k zemi.

„Musíme dolů!“ zakřičel Maron na všechny okolní vojáky. „Dejte signál k ústupu do Velké pevnosti!“ mladý princ nečekal na ostatní a už se řítil ke schodišti.

S dalšími ranami, které dopadaly stále častěji, se hradba i věž počaly povážlivě kymácet. Sbíhal schody jako šílený. Byl již téměř u úpatí, když osudná rána poslal nahnutou stavbu k zemi. Jižní věž se jako podseknutý strom nahýbala stále rychleji, až se, se zlověstným zaskřípěním, neodbytně zřítila k zemi. Tuny kamene létaly všude kolem a strhly s sebou i část zdi, ve které se utvořil průlom. Princ letěl ze schodiště dolů.

Potácel se v prachu, přes který nic neviděl, a který ho nutil k dávení. Snažil se svolávat své muže a překvapivě se z okolní temnoty vynořilo několik Železných. Stále omámen silou nárazu uslyšel první zvuky boje a uviděl mihotající se plamen. Byl zelený, ale Maron Greyjoy nebyl schopný uvědomit si tu zvláštnost. Hlava ho brněla, v uších mu zvonilo a zelený plamen se přibližoval. Sekl po něm a malátný muž nepřítomně odrazil první ránu, ale zavrávoral a padl stranou. Zelený plamen si ho dále nevšímal a vyřítil se proti dalším vojáků. V jeho patách běžel tvor, jakého princ znal z báchorek pro děti. Napůl muž a napůl zvíře, měnič. Byl zarostlý jako medvěd a tímto tvorem se pyšnil na prsou. Ale nepoužíval drápy. V Medvědově ruce se zalesklo ostří meče. Napůl ležící, napůl sedící Maron pozvedl ruku se sekerou, ale byla prázdná. Tu vteřinu, co mu ještě zbývala, stihla jeho hlavu naplnit jen myšlenka na to, kam se jeho zbraň poděla. Po vteřině mu Medvědův meč roztříštil lebku.

 

Dagmer vrčel jako divoké zvíře. Obratným sekem se zbavil dalšího pronásledovatele a krok za krokem se společně se zbytky své jednotky stahoval z trůnního sálu. Bylo mu silně proti srsti ponechat Trůn z mořského kamene těm znesvětitelům, ale neměl na výběr. Pokud na nádvoří byli čtyři královští na jednoho Železného, nyní, když nájezdníci cedili krev, byla převaha už deset ku jednomu. Jediné, co bylo pro ostrovany výhodou, byla znalost hradu, a proto ustupovali. A za každý sál, za každou chodbu, místnost i zatarasené dveře platili královští krvavou daň. Velká pevnost padla do hodiny, zůstaly v ní pouze zbytky obránců sporadicky roztroušených v uzavřených místnostech. Někteří se vzdávali, ale většina kladla zoufalý odpor až do konce.

Zmrzačené torzo divoké nájezdnické bandy unikalo z Velké pevnosti přes kamenné můstky hlouběji do hradu. Kuchyňská věž byla vylidněná a Dagmer ani nedoufal, že zde najde nějakou taktickou výhodu. Potřeboval útočníky zdržet a najít svého krále. Rozestavil muže v nejspodnějším podlaží Krvavé pevnosti a s hrstkou ostatních se vydal do vyšších komnat pátrat po králi Balonovi. Nestihli ani vyjít schodiště a od bran do pevnosti už se nesli zvuky boje. Spěchal. Funěl jako starý jezevec, když vybíhal nekonečná schodiště a jeho nepozornost se mu málem stala osudnou. Vrhlo se na něj několik mužů, ale když ho poznali, ihned přestali útočit a zbytek nájezdníků tak mohl sklonit zbraně. Zdá se, že našli krále.

Balon Greyjoy měl i v této neradostné hodině na hlavě korunu, kolem něho se srotilo několik mužů domácí stráže, Byl zde také Theon i Aša, nejmladší královi děti.

„Jak jsou daleko?“ zeptal se ochraptěle král.

„Pár kroků za námi, chlapi co nám hlídali záda, už asi nedejchaj,“ Dagmer si odplivl nehledě na přítomnost vladaře a drahého koberce.

„Viděl jsi Marona nebo Eurona?“

„Vraní oko se opevnil na vrcholu věže, podle mýho už jsou dávno u něj. Princ Maron… Byl hned u průlomu, můj králi.“

Zdálo se, že Balon zešedivěl ještě víc. Nahrbil se k poslednímu synovi.

„Vezměte ho pryč,“ zašeptal. „Uzurpátor ho nesmí dostat.“

„Můj pane, musíme pryč, dýchají nám na záda!“

„Tamtudy,“ ukázal jeden ze strážných na dveře. „Dojdeme k severní zdi a sejdeme o patro níž, poté se stáhneme až do Mořské věže.“

Malý oddíl se vydal na vytyčenou cestu. Některé místnosti byly již vypleněné, překračovali potrhané tapiserie s krakaticemi a rozbitý nábytek. Ze všech okolních místností slyšeli boj. Ne to zvonění dlouhé výměny ran, ale pár krátkých zuřivých ran, zakončených výkřikem bolesti. Po cestě se setkali několikrát s odporem a pokaždé prchali s méně muži. Útěk z Krvavé pevnosti jim ale nebyl přán.

Dveře, do kterých právě chtěli vstoupit, se rozrazili z druhé strany a vyřinul se z nich proud mužů v žlutých, šedých i bílých barvách. V téměř stejný okamžik jim byl odříznut i ústup. Ostrované byli mnohonásobně přečísleni a kompletně obklíčeni. Do místnosti vkráčeli dva muži vznešeného vzezření, obklopeni dalším houfem mužů a rytířem v bíle emailované zbroji. Zlatá koruna, mohutná postava a válečné kladivo prozradily krále Roberta. Vlčí kožešinou podšitý plášť a zarputilý výraz zase Strážce severu, Eddarda Starka.

„Je konec, Greyjoyi!“ zahřměl král Robert.

„Ne dokud svírám ocel!“ odpověděl vzpurně Dagmer, ale další proslov ukončily přitisknuté hroty kopí.

„Poklekni před králem,“ pronesl tiše lord Stark. „Vrať se k jeho míru.“

Balon Greyjoy měl zaťaté zuby i pěsti a dál vzpurně hleděl na své protějšky.

„Ohni kolenu, Greyjoyi! Ztrácím trpělivost, a když ztrácím trpělivost, tak teče krev.“

V nekonečně dlouhém okamžiku se Balon Greyjoy pohnul. Ztuhle, jako stařec nad hrobem se sklonil a poklekl. Pokleknu, aby můj syn mohl opět povstat. Věnoval Theonovi letmý pohled. Jeho syna samotného by nikdy nenapadlo, že svého otce uvidí v takové pozici.

„Vezměte mu někdo tu korunu!“ poručil král. „Co myslíš, Nede, budeme milosrdní?“

„Toho, kdo poklekl, znovu pozvedni, ale ujisti se, že ví jak se vrátit na kolena.“

„Chlapec…“ odtušil Robert. „Vezmi ho k sobě, Nede.“

Balonův pohled na krále byl plný zášti, Robert ho zachytil. „Buď rád, že nepřijdeš o hlavu,“ dodal klidně. „Měl bych celý ten prokletý hrad srovnat se zemí a moře zbarvit vaší krví, jako to požadoval Tywin Lannister.“ Natáhl okovanou pěst, strhl ze zdi vlajku se zlatě vyšívanou krakaticí a hodil ji ke klečícímu vzdorokráli. „Pamatuj si, kde je tvé místo.“

 

Ten den jedno ohnuté koleno ukončilo válku. Z vnější hradby Štítu zůstala polorozbořená ruina ozdobená těly mrtvých. Krvavá pevnost opět dostála svému jménu a nasákla novou dávkou životodárné tekutiny. Panský přístav byl zdevastován a stejně tak jeho okolí. Mnoho lodí již nikdy nevyplulo na moře, jelikož byly potopeny a jejich kapitáni se nedobrovolně plavili s malými loďkami. Ostrovy byly zpacifikovány.

 

„Thedane.“

Muž, zvaný Štístko, se otočil. Za ním stál ponuře se tvářící Victarion.

„Utéct z bitvy s Železným vítězstvím byla potupa,“ oznámil prostě.

„Můj pane, já…“ Příval dalších slov ukončila první rána. Thedan plakal, polykal krev i zbytky zubů, ale rány pršely dál. Victarion rozdrtil toho muže, připomínku své hanby, na hromadu krvavého masa. To, že se mu znovu otevřely čerstvé rány, prozatím neřešil. Bylo opojné někoho ubít holýma rukama.

 

Euron seděl tiše ve své komnatě a jeho oko se nesmálo. Dopřával si jednu z mála chvilek, bez své pásky. Nečekal, že Robert nechá Balona žít, spoléhal na jeho vztek. Nevadí, pomyslel si. Bratr je starý a synové mrtví. Pokud Stark někdy Theona vrátí, bude z něj vlče, a vlčata se dají snadno utopit. A pak jsme na řadě já. Do pravého oka se mu vrátil náznak radosti.

 

Hučení téměř nepřestávalo. Jeho zrak procitl a voda byla jako křišťál. Byli zde stoly a hodovníci v potopených síních. Viděl i Jeho a On k němu promlouval. Aeron Greyjoy, který byl, už není, říkal. A tak to muselo být. Stane se z něj šiřitel Jeho slova.

Božský obličej se rozplynul a tělo smrtelníka se zazmítalo. Vynořil se nad hladinu. I zde byly tváře, ne ty přívětivé, ale ponuré obličeje rybářů, kteří místo sleďů chytili krakatici.

 

Král Balon se uzavřel do samoty a upřel svou pozornost na dceru, svou malou Ašu, která mu zůstala jako jediná. Nad ztrátou synů se jejich matka, paní Alannys, zhroutila. Nikdy již se neměla vzpamatovat. Na rozdíl od svého manžela, který ještě jednou povstane s mečem v ruce. Ale to už je jiný příběh…