Štvanice
Kopyta koní se bořila do rozbahněné lesní půdy. Klapot podkov tlumilo listí a mech do dutých zvuků, které se pod klenbami stromů ztrácely do neznáma. Přesto ve Zlatavé doubravě ticho nebylo.
Sotva toho dne slunce objalo svými paprsky svět, z Casterlyovy skály vyrazilo na dvě desítky jezdců. V jejich patách se bezhlavě hnali lovečtí psi s hlasitým štěkotem a brzy klusající družinu předběhli. Dálky byly čisté a ráno svěží, s příjemným větrem vanoucím až z dalekých moří. Noční vlhkost se ještě nestačila z lesa vypařit a tak celý působil jaksi ospale. Ne tak ale vedoucí jezdec připraven skolit k zemi první zvěř, která by měla tu smůlu a nachomýtla se hlučné skupině do cesty.
Lord Tytos Lannister.
Za ním nepříliš nadšeně klusal pohledný, blonďatý chlapec se zelenýma očima. Byl oděný v karmínově rudém kabátci se zlatou výšivkou lva na hrudi. Byl to Tywin Lannister, budoucí dědic Casterlyovy skály a nástupce hlavy rodu lvů ze západu. I přes to, jak byl mladý, malý, dalo by se říct, se však nechoval jako obyčejné dítě.
Tywin svého hnědáka moc nehnal. Ne, že by poník jménem Tanamos, nejušlechtilejší malý kůň v Sedmi královstvích, nezvládl ostřejší tempo. Bylo to úmyslné. Nechal kaštanové zvíře lehce klusat až kus za svým otcem a zamračeně se díval mezi stromy. Nechtěl tu být, podnikat další bezduchou aktivitu, kterou lord Tytos naplánoval. Tentokrát pro to možná měl důvod, jenže to stejně bylo naprosto stejné jako obyčejně. Příčinnou honácké zábavy byly zásnuby Tywinovy sestry Genny se synem Waldera Freye, Emmonem, které se podařilo jeho lordu otci smluvit s pánem Dvojčat.
Cílem dnešního honu bylo stádo jelenů, které spatřili rolníci táhnout v okolí. Zlatavá doubrava byl rozlehlý les, tichý tajemný a starý, přesto ne temný jako jeho bratři na severu, a stáválo se poměrně často, že se zde zdržovaly větší skupiny lovných zvířat. Jakoby léno přímo plnilo přání svého pána.
Tywina bez jediného slova předjel Ywton Tarbeck. Jen o pár let starší černovlásek, který pobral méně svalů než rozumu a měl nezdravě velké sebevědomí. Ale nic v životě nikdy nedokázal. Byl pouze panošem lorda Lannistera, avšak nebylo jisté, že se vůbec někdy stane rytířem.
To všechno bylo ale velmi zanedbatelné ve srovnání s tím, co Tywin cítil, kdykoli viděl ten od neštovic poďobaný ksicht. Nemohl Ywtona vystát – tu jeho samolibost, se kterou se nosil po Casterlyově skále, v jeho vlastním domě, vysmíval se mu do očí s domněním, že je něco víc. Nebyl, a mladý lev jen čekal na chvíli, kdy mu to ukáže.
Teď na to ale neměl chuť ani v nejmenším. Přitáhl Tanamovi otěže a zasedl hlouběji do sedla. Nechal kolem sebe přejet téměř celou honáckou družinu – ostražitého vrchního lovčího Sonneta, kapitána hradní stráže Cell a čtyři jeho muži tvořící jezdeckou osobní gardu lorda Tytose. Nestávalo se zřídka, že jejich občas příopilý pán sám přišel na lovu k úhoně.
Tywin se zařadil až téměř dozadu a znuděně pohledem zkoumal okolní les. Paprsky zlatého slunce, které se pomatu šplhalo k jihu, prosvítaly korunami zelených dubů. Léto již panovalo pár let a nemělo trvat dlouho, než jej vystřídá krutá a ledová zima. Les byl klidný a nezkušené oko malého lvíčete nedokázalo najít sebemenší stopy toho, že by se tu pohybovala vysoká zvěř. Od toho tu ale přeci byli psi. Smečka patnácti ohařů narušovala poklidný klid v doubravě hlasitým štěkotem, ačkoli nic nezpozorovala. Jejich neklid vyvolával spíš hon jako takový, protože nemuseli celé hodiny strávit v kotci na hradě.
Tywin si povzdechl a koně zastavil úplně. Předklonil se, vykopl nohy ze třmenů a obratným švihem seskočil na zem. Pokud tento chlapec nebyl dobrý lukostřelec a šermíř, alespoň v měřítku jeho vrstevníků ve stejné šlechtické třídě, byl dobrý jezdec. Ačkoli na statného obyčejného koně by ještě moc malý. Pohodil hlavou, aby odhrnul vlasy z obličeje a láskyplně poplácal Tanama po krku.
„Počkej tu,“ zašeptal mu a otočil se směrem k nejbližšímu stromu. Zarazil ho kapitán stráže, který si zřejmě na rozdíl od lorda pohlceného lovem a jeho věrného patolízala všiml, že mladý pán opustil čelo družiny.
„Děje se něco, můj pane?“ oslovil jej voják starostlivě.
„Ne, to je v pořádku, Celle, jeď dál, dohoním vás,“ ujistil ho Tywin klidně a zcela výmluvně střelil pohledem ke stromu.
„Jistě, jak si přeješ,“ kývnul chápavě Cell a vyrazil za skupinou. Přesto se držel vzadu, připraven mladého lva zkontrolovat, kdyby se mu něco nezdálo.
Tywin nikam nespěchal. Došel ke stromu, shrnul bruchy a při výkonu potřeby se zahleděl nahoru do koruny onoho stromu. Cella měl rád – byl to rozumný muž, muž na svém místě. Jenže to se o některých lidech v jeho okolí říct nedalo. O jeho otci, o Ywtonovi a dalších. Jediný, ke komu Tywin choval upřímnou a hlubokou náklonost, byl jeho poník Tanamos. Chytrý a poslušný. Zkrátka se pyšnil vlastnostmi, které panoš jeho otce postrádal.
V tom k chlapci dolehl mnohem hlasitější štěkot, než který psi vydávali doposud. Zároveň se ozvalo zavytí a hlasitý mužský křik. A kdyby nebylo v lese takové bláto jako dnes, zaslechl by Tywin i dusot koní přecházejících z líného klusu do ostrého cvalu.
Nebylo pochyb, co se děje. Kořist byla na blízku.
Tywin zaklel, rychle dokončil svou činnost a otočil se ke koni. Nehodlal poslouchat to, že Ywton zastřelil jelena, zatímco on chcal v lese celý večer na hostině, která jistě po honu nastane. Jenže Tanamos byl neklidný – vyděsil ho náhlý hluk, nebo možná ještě něco dalšího. Každopádně ho Tywin musel uklidnit, než na něj mohl nasednout.
* * *
Cell na mladé lvíče, které zanechal vzadu u stromu, dočista zapomněl, jakmile se vepředu začalo něco dít. Psí smečka vyletěla s plně obnoveným elánem vpřed.
„Hurráá!“ vykřikl chraptivě lord Tytos a lovčí Sonnet po hlubokém nádechu zadul do loveckého rohu.
Štvanice začala a Cell musel dohnat svého pána.
Povolil koni otěže a patami ho pobídl vpřed. Musel ho chvíli opravdu hnát, jelikož před ním byly pouze otisky v bahnité cestě – družina vyrazila rychlým cvalem vpřed. Slyšel další nadšené výkřiky lorda Lannistera a dunění rohu. Tahle zábava mu nikdy nebyla příliš blízká.
Netrvalo dlouho a jeho vraník, ze kterého se na sílícím slunci kouřilo, dohonil zbytek lovců. Zahlédl vpředu záblesk přilby jednoho ze svých mužů. Lordova tělesná stráž na rozdíl od účastníků honu nesla lehkou zbroj. Ti, kteří se zapojili do štvanice na stádo jelenů měli pouze kožené kabátce a samozřejmě dorážecí kopí a luky. Ti, kdo si na tom zakládali, s sebou k vlastnímu nepohodlí nesli i meč, ale spoléhali se na vojenský doprovod.
Družina následovala zapálené psi jak rychle mohla. Zakrátko se vrhli do starší a hlubší části Zlatavé doubravy, kudy protékalo mnoho potůčků a nahodile se zde vyskytovaly kruhové palouky nejrůznějších velikostí. Blížila se chvíle štvanice, masakru pro parohy korunované stádo.
* * *
Tywin slyšel troubení a viděl stopy na zemi.
Ale Tanamos byl pořád jako na jehlách. Kaštanový koník se nakonec na naléhání svého pána uklidnil natolik, že na něj mladý Lannister mohl nasednout a hnal za ostatními. Doufal, že štvanice na jeleny nezačne bez něj – sice ho lov jako takový nudil, zvlášť kvůli jeho otci, ale byla to příležitost se ukázat.
Protože tohle jednou budou jeho lesy a jeho družina.
Vypadalo to, že kůň pod ním už je v klidu. Přestal se v běhu tolik napínat a uvolnil se.
Právě v tu chvíli přes cestu přeběhla srna.
Tanamos uskočil do strany, divoce zaržál a vykopl. Tywin měl v tu chvíli starost jedině s tím nespadnout ze sedla. Jenže pak kaštánek vypálil opačným směrem, než kam srna běžela, mimo stopy zbytku družiny.
Tywin rychle zavřel oči. Cítil, jak ho do tváří šlehají větve menších stromů, takže se přikrčil ke koňskému krku. Tanamos běžel jako zběsilý a ačkoli se ho jeho jezdec snažil uklidnit, nic se nedělo. Malý lord na jeho hřbetě neměl sebemenší tušení, co se to s jeho koněm děje, ale musel počkat, až se uklidní. Nemohl se přece ztratit v doubravě, kterou tak dobře znal.
Rokli před nimi neviděl ani jeden. Ani kůň, ani jezdec.
Tywin cítil jen jedno – jak sebou Tanamos trhl. Otevřel očiv tu chvíli, kdy jeho kůň prudce zastavil a podupl na místě. V sedle se nemohl udržet.
Náhlý stop jej vyhodil ze sedla dopředu přes poníkovu hlavu a Tywin padl do díry před nimi. Pocítil tupý náraz, který jakoby se mu rozlil po celém těle, a pak už viděl jenom černo.
* * *
Nikdo z lovců nedbal na osamělou srnu, která se odpojila od zbytku stáda. Lord Tytos již totiž spatřil svou trofej, dnešní úlovek a cíl – velkého bílého jelena, který vedl stádo. Byl to dvanácterák a byl to albín, v což vůbec nikdo nemohl doufat. Taková kořist byla ojedinělá.
Až po samotné štvanici, kdy se psi vrhali zvěři po nohách a po krcích, po ostřelování loveckými šípy těch kusů, které se snažili utéct moc daleko, a po dobíjení kopím z koňských sedel si někdo všiml, že družina není úplná.
Vrchní lovčí si při zběžné prohlídce koní, kteří se pásli opodál, zatímco jejich jezdci sesedli a kochali se tím, co se jim dnes podařilo, nevšiml toho malého poníka, na kterém jezdil pánův syn. A neviděl ani mladého Tywina.
Lord Tytos se nechtěl zabývat ničím jiným než vychloubáním a vychvalováním sebe sama a bílého jelena, kterého skutečně ulovil, ale zpráva o jeho synovi ho pobouřila. Poté, co vydatně seřval svoji stráž a jejich kapitána Cella (přičemž již měl z vaku vína u pasu jistě něco upito) vyzval všechny, ať nasednou a rozjedou se po lese. Jeho syna jednoduše museli najít.
“Hon na lva,” uchechl se Sonnet a líným klusem se začal vracet po cestě ke Casterlyově skále.
* * *
Tywin nevěděl, co ho probudilo. Jestli hlasité tepání v hlavě, pálení v noze nebo Tanamovo olíznutí. Prudce se posadil. Byl vyplašený, nevěděl kde je a co se stalo. Rychlý pohyb ale mnohem hlasitěji rozezněl bubny v jeho hlavě a vzpomněl si. Spadl z koně.
Nebyla to rokle, kam spadl. Bylo to hlubší koryto jednoho z potůčků, které Zlatavou doubravou protékaly.
Tywin rychle viděl, že je zle. Nejenže se pořádně udeřil do hlavy, ale jak zjistil, žádná krev mu z ní netekla. Měl nohu v jakémsi podivném úhlu a když se s ní pokusil pohnout, bolelo to jako čert. Zlomil si ji.
“Pitomý zvíře!” zařval na Tanama vedle něj impulsivně. Ten to nečekal, trhnul hlavou a pak odklusal kousek dál.
“Ne, ne, počkej! Vrať se!” ječel Tywin dál a do očí se mu začaly drát slzy, protože si myslel, že teď jeho kůň uteče. Naštěstí by Tanamos díky výcviku něco takového neudělal, zastavil se o několik metrů dál a oždiboval trávu ze svahu.
Tywin neměl tušení, co teď. Modlil se, aby ho někdo našel, někdo si přece musí všimnout, že u družiny není. Je moc důležitý na to, aby ho tu nechali. Neměl tušení, jakou má smůlu.
Ywton Tarbeck vůbec netoužil po tom pátrat po synovi svého pána. Jel líným tempem kamsi nazdařbůh a cosi si naprosto bezstarostně pobrukoval. Pak ale zaslechl křik, ale ne v dálce. Někde pod sebou.
Se staženým obočím seskočil z koně a ušel pár kroků dopředu. Před ním v hlubokém korytě tekla nějaká malá říčka.
Tywin si by si příchozího nevšiml, kdyby Tanamos nezaržál. Lvíče vzhlédlo. Záklon hlavy Tywina bolel, ale nevěřil tomu co vidí.
Široký úsměv na tváři Ywtona Tarbecka. Jeho pohled se setkal s Tywinovýma zelenýma očima. Pak se otočil a odešel.
Tywin málem propadl zoufalství. Nevěděl, jak dlouho jen ležel, nechal kolem sebe téct mělké pramínky vody a hleděl do nebe. Ale cosi se v něm vzedmulo. To cosi, které si za několik let budou lidé v Sedmi královstvích spojovat se jménem lorda Lannistera.
Věděl, že se odsud musí dostat, nehledě na následky. A věděl, že se chce pomstít Ywtonu Tarbeckovi.
Sice u toho tedy skučel jako raněný pes, ale udělal to.
“Taname,” zavolal trochu přiškrceně svého koně. Ten, jakoby už v dobré vůli zapomněl na pánův křik, přiběhl. Tywin se ze sedu chytil oběma rukama za nejbližší třmen, zapřel se do zdravé nohy a s nutným bolestivým syčením a hekáním se postavil.
Ještě víc trpěl při nasedání. Ano, bylo naprosto jisté, že jeho noha je zlomená.
Pobídl poníka k jízdě, pouze slovy: “Jeď domů.”
* * *
Bylo to hrozné. Cell, který se v duchu užíral obavami o svou budoucnost, byl naprosto bezradný. Lovci se do Casterlyovy skály vrátili už kolem poledne i se svou kořistí, avšak po pánu Tywinovi nebylo ani stopy. Kapitán stráže vzal deset svých mužů a vyjel s nimi zpět do Zlatavé doubravy. Bylo jisté, že pokud hocha nenajdou, on za to tvrdě zaplatí.
Teď se ale kvapem blížil večer a nenašli nic. Na přání lorda Tytose se k pátrací hlídce přidal i Ywton Tarbeck, který kousek od Cella mluvil s jedním hledačem. Ukázal jim místo, kde ráno viděl poníkovi stopy, ale tuto oblast pročesávali celé odpoledne a nenalezli vůbec nic. A s přikrádající se tmou byl čas se vrátit do hradu. Taková událost neměla obdoby – nebylo přece možné, aby se budoucí dědic lorda Tytose, budoucí lord Lannister, zkrátka propadl do země.
* * *
Odjezd proběhl ještě hůř, než Tywin předpokládal. Poník se za ním do koryta dostal lehce, ale se zátěží na hřbetě se nemohl zpátky nahoru vyškrábat. Musel tedy pomalu a opatrně postupovat samotnou říčkou, po mokrých a kluzkých kamenech, kde nebylo vyloučené, že si s teď neobratným břemenem také zlomí nohu.
Nic takového se avšak díky Sedmi nestalo. Jenže bylo jasné, že se buď dostanou k řece, jelikož jeli po proudu, nebo k moři. Zkrátka daleko od domova. Tywin celý den lačně vyhlížel místo, kudy by mohli z nepohodlné strže vystoupat, ale našel ho až k večeru, přesně v tu chvíli, kdy už na to skoro byla tma.
“Hodný kůň…” brmlal utišující slova k Tanamovi. Poník měl jasně namířeno domů, protože po kraji měl naježděno mnoho mil a většinu míst v něm poznával. Hůř na tom byl jeho jezdec. Už několik hodin jej nikdo neošetřil, zlomená noha ho bolela při každém pohybu, a stejně tak hlava.
Byl příšerně unavený a chtělo se mu spát.
“Ano, jeď.. domů,” pobídl naposledy koně. Za okamžik totiž usnul za jízdy v jeho sedle.
“Tak, copak máš u sebe pěknýho, hošíku?”
Tywina probudil skřípavý hlas kdesi moc blízko u něj. A taky hnilobný dech v jeho tváři. Zprudka otevřel oči. V hlavě mu bilo téměř stejně jako předtím a noha ho stále bolela, ale to byl v tomto okamžiku jen vedlejší problém.
Nad ním se skláněl nějaký špinavý pobuda v otrhaných hadrech a ohledával ho. Bylo to jasné – byl to žebrák a hledal něco cenného. Tywin sebou okamžitě škubl a rukama se snažil toho chlapa odstrčit. Chystal se na něj zařvat, ale ruce mu zakryla velká, špinavá ruka.
“Ne ne, hošíku, buď pěkně potichoučku. Stejně tě tu někdo neuslyší,” usmál se na něj pobuda. Chyběla mu celá polovina zubů, a ta druhá k tomu neměla daleko.
Tywin sebou slepě dál házel, i když se mu to nevyplácelo. Zloděj tak ale nemohl pokračovat v prohlídce. Mladý lord u sebe měl ale jen dýku a měch s vodou, nic jiného sám na lov nebral.
“Pšš, buď v klidu,” rozšířil svůj úsměv žebrák, “za chvíli už to bude dobré…”
Mohl za to buď zlodějům zjev nebo oplzlý tón, který Tywinovi dýchal do tváře, ale dostal strach. Teď měl opravdu strach, ale ne z toho, že zůstane sám zraněný ležet v potoce. Bál se, protože nevěděl, co s ním chce ten pobuda dělat.
Rozšířily se mu panenky a ztuhl. Musel rychle vymyslet, jak se z toho dostat. Žebrák se nad něj naklonil a strčil mu ruku pod košili. Bylo jasné, že hledá měšec, který nosili někteří pánové pro větší bezpečí na krku a ne u pasu. Tywin zatajil dech, protože nečekal na jeho reakci.
Vytrhl dýku z pouzdra a vrazil mu ji do boku.
Čepel projela žebrákovými hadry až do masa jako teplý nůž máslem. Zloděj zachroptěl, na okamžik strnul a pak začal kašlat. Tywin na nic nečekal. Byl vyděšený k smrti. Shodil ze sebe muže, který bezpochyby pomalu umíral, nedbaje na bolest v noze dokulhal k Tanamovi a jel pryč. V ruce při tom pořád omámeně držel zkrvavenou dýku.
* * *
Bylo ráno. Nebe bylo pravým protikladem k včerejšímu počasí – bylo zatažené, místo zlaté sluneční záře tu byly šedivé, těžké mraky dusící krajinu jako přikrývka. Cell vyjel v poslední snaze najít mladého Tywina podél toho konce Zlaté doubravy, který se klonil k pobřeží. Neujel ale ani pouhou míli, když zahlédl malého kaštanového poníka s nahrbenou postavou v sedle. Zrychlil do cvalu a ke své bezmezné radosti zjistil, že to je Tywin Lannister. Mžoural dopředu, napůl spící, vyčerpaný v důsledku zranění. Zlomenou nohu neměl ani ve třmenu, ale podivně mu trčela do strany. A v ruce pořád držel dýku, na které už krev mrtvého zloděje zaschla do hněda.
Uplynul týden od lordova honu a nočního Tywinova zmizení.
Ten nyní seděl na kamenném sedátku u okna a shlížel na nádvoří. Již ošetřený a s ujištěním, že jeho noha by měla být v pořádku.
Přesto to nebyl stejný člověk, který tu seděl ještě nedávno.
Zabil člověka. Pocítil nenávist a bezradnost. Chtěl se pomstít.
Na nádvoří právě vjel Ywton Tarbeck, sesedl ze svého vraníka, předal ho do stájí a zmizel do hradu. Pořád byl stejně sebevědomý a nedal najevo vůbec nic, když se Tywin vrátil. Vrátil se Tywin Lannister, formován do toho lorda, kterého bude znát celé království. Lev, který věděl moc dobře, na co panoš jeho otce lehkomyslně zapomíná.
Lannister totiž vždy platí své dluhy.