Než spadnou hvězdy
Prolog
Slunce pražilo a shlíželo dolů na šum v okolí hradu Harrenov. který doprovázel právě končící turnaj. Byl to velký turnaj a významný. Dokonce tak významný, že ovlivní život Sedmi království na dlouhou dobu a už navždy bude v myslích jeho obyvatel vzbuzovat otázky. To ovšem ti, pro něž právě turnaj končí, zatím netuší. Chystají se k odjezdu a přemýšlí o zážitcích, které jim turnaj přinesl. A že se toho stalo hodně. Pro některé se v průběhu turnaje zažehla jiskra vášně, pro jiné skončil cit, který věnovali milované osobě nezdarem, jiní byli osudově uraženi a další našli nepřítele na život a na smrt…
Už nějakou dobu je na cestě zpátky na Sever i družina rodu Starků. Starý lord Stark, po jehož boku jedou jeho děti – tichý a zachmuřený Eddard, divoký a mužný Brandon a půvabná Lyanna. Nejstarší z nich, Brandon Stark, si v hlavě právě přehrával předešlou noc, kterou strávil s překrásnou Ašarou z rodu Dayne.
Stále ještě v Harrenhalu, ve stanu, právě pomáhá s chystáním k odjezdu princezně Elii její přítelkyně lady Ašara Dayne. Nenašly byste dnešního dne dvě ženy, které by byly v rozdílnějším rozpoložení. Princezna Elia je tichá a její tvář je zahalena smutkem. Lady Ašaře září tvář spokojeností a v duchu se usmívá při vzpomínce na včerejší noc.
O pár kilometrů dál právě opouští Harrenhal Ašařin bratr, slavný Meč jitra, Arthur Dayne. Jede po boku svého nejlepšího přítele prince Rhaegara. Oba mlčí, někdy není potřeba slov a oni dva se znají tak dlouho, že si rozumí i bez nich.
V tuto chvíli ještě nikdo ze jmenovaných netuší, jak moc turnaj ovlivní jejich život…
O pár měsíců později…
I. kapitola – Hvězda
Chodbami Rudé bašty pofukoval lehký letní vánek, když tudy procházela krásná a ztepilá lady Ašara. Větřík si pohrával s jejími sukněmi a čechral jí vlnité tmavé vlasy. Ašara si to rázně mířila chodbou ke své přítelkyni. Dveře komnaty princezny Elie už byly na dohled. Strážný před nimi stál rovně ve své uniformě a po čele mu stékaly jemné krůpěje potu. Když spatřil Ašaru obrátil k ní zrak, který na ní setrval déle, než bylo vhodné.
„Lady Dayne,“ uklonil se jí, když přiblížila na dva metry. Ašara sledovala jeho pohled, který se zastavil na jejím živůtku.
Ach ti muži, prolétlo jí hlavou. Jak snadno lze odvést jejich pozornost. „Ehm,“ odkašlala si a pozvedla obočí. Mladý strážný se začervenal.
„Ach jistě, ohlásím vás princezně, lady Dayne. Je u ní zrovna princ Rhaegar,“ odpověděl rychle strážný a raději sledoval spodní lem jejích šatů. Ašaru to pobavilo, ale smích raději potlačila. Nechtěla tomu nebožákovi způsobit ještě větší rozpaky, tak se jen lehce usmála a čekala, až splní, co řekl.
„Princezna vás očekává,“ vrátil se za chvíli a úporně se snažil dívat Ašaře do fialových očí. Ale i to ho evidentně dostávalo do rozpaků, které naznačovalo zmatené mrkání. Tohle se mužům v Ašařině přítomnosti stávalo často. Buď byli v rozpacích, nebo se koukali, kam neměli. Bylo to tak už od té doby, co začala dospívat a nabývat ženských tvarů. Zvykla si. Neměla to tomu mladému strážnému za zlé. Vlastně je to docela roztomilé, pomyslela si. Připomíná mi jiného nesmělého mladíka, se kterým jsem tančila na turnaji v Harrenhalu. Kdoví, co teď dělá… probleskla jí v mysli ta myšlenka, když vcházela do Eliiných komnat.
Elia seděla u stolu, malá Rhaenys si hrála na podlaze a Rhaegar jí podával hračky. Vypadají jako spokojená rodinka…
Princ se zrovna chystal k odchodu. Pohladil Rhaenys po vláscích a lehce se naklonil k Elii, která v náručí držela nedávno narozeného prince Aegona. Políbil ji lehce na tvář a s mírným úsměvem se s ní rozloučil.
Když Rhaegar vyšel ze dveří, otočila se Ašara k Elii. Zkoumavě si prohlédla její tvář, na níž jí hrát jemný úsměv. Ale oči má pořád smutné, prolétlo Ašaře hlavou.
„Už je to lepší?“ naklonila se ke své přítelkyni tak, aby je nikdo neslyšel.
„Jistě. Proč by nebylo?“ odvětila stále s úsměvem Elia, ale Ašara viděla, jak její oči těkají nervózně po služebných a chůvě.
„Běžte s dětmi na chvíli na čistý vzduch, prospěje jim to,“ otočila se Ašara k chůvě a Elia to posvětila lehkým přikývnutím hlavou.
Když chůva odešla a pár minut nato zmizely i služebné, obrátila Ašara k Elii soucitně pohled.
„Děje se něco?“ zeptala se pátravě.
„Nevím. Možná…“ odvětila neurčitě Elia. „Vlastně se nic neděje. Všechno vypadá v pořádku, jako by se nikdy ta událost na turnaji v Harrenově nestala. Já ale cítím, že je něco jinak… Je ke mně i k dětem hodný a přívětivý, ale myšlenkami jako by byl někde úplně jinde,“ dostala ze sebe konečně Elia.
Ašara nevěděla, co odpovědět a tak jen chytila Eliu za ruku.
„Třeba to chce jen víc času…“ snažila se Eliu utěšit.
Ašaře jí bylo líto. Měla Eliu nesmírně ráda, byla to skvělá přítelkyně a milá společnice. Obdivovala, jak trpělivá umí být s dětmi, byla dokonalá matka. Tohle bych nikdy nedokázala, napadalo často Ašaru, když sledovala Eliu s dětmi. Nikdy nebudu tak laskavá a trpělivá jako Elia. Děti ji naprosto zbožňují a není divu… I Elia vypadá vždy s dětmi tak naplněně a šťastně. Ale dnes neviděla záblesk radosti v Eliiných očích, ani když si hrála s dětmi…
„Mám strach, že už to nikdy nebude stejné…. Ašaro, já ho ztrácím. Jestli už se nestalo…“ smutně zašeptala Elia.
„A zkusila jsi využít ženských zbraní?“ zeptala se opatrně Ašara.
„Zkusila, ale je tak netečný…“ zavrtěla nešťastně Elia hlavou. „Jak jsem už říkala, je laskavý a chová se k nám hezky, ale jako by byl duchem někde úplně jinde. Nebo s někým úplně jiným…“ kousla se Elia nervózně do spodního rtu.
„Ty myslíš, že to má něco společného s ní?“ zeptala se Ašara.
„Nevím. Od té události jsme o tom už nemluvili… Tenkrát řekl, že to nic nebylo. Ale třeba je to nějaká jiná…“
„Elio, mně se to nezdá. Rhaegar není takový. Nenahání ženské, vždyť to víš… Třeba ho jen trápí situace mezi jeho otcem a matkou,“ pokusila se Ašara přivést přítelkyni na jinou myšlenku.
„Možná máš pravdu…“
„A co další dítě? Nebylo by to řešení?“ napadlo Ašaru, ale když viděla, jak se Elii potemnil obličej, věděla, že trefila vedle…
„To bude určitě ono… Mistr po porodu Aegona říkal, že už asi další děti mít nebudu…. Určitě se zlobí kvůli tomu, protože vždycky chtěl tři děti. Byl tím doslova posedlý… Ale já jsem k ničemu a nemůžu mu toto přání splnit,“ začaly Elii po tváři téct slzy.
„Tak to určitě není… Určitě se vám podaří mít další děti,“ objala Eliu. Je tak drobná a křehká, uvědomila si Ašara, ale neměla sílu jí říct, že mistr měl nejspíš pravdu…
Vzala Eliiny drobné ruce do svých a stiskla je. „Neboj se, všechno bude v pořádku,“ usmála se na ni povzbudivě. Elia odpověděla jen pokusem o úsměv, dál už Ašare nic říct nestihla, protože se vracela chůva s dětmi.
***
Ašara ještě chvíli zůstala, ale pak se vydala do svých komnat. Povečeřela, dala si dlouhou koupel a vešla do své ložnice.
Podívala se z pootevřeného okna a zjistila, že slunce je tatam. Opřela se o okenní rám a sledovala, jak se venku pomalu zvedá vítr a rozfukuje prach z cest v Rudé baště. Vzduch byl těžký a dusný. Příhodné počasí pro bouřku, napadlo ji.
A opravdu, po pár minutách zahlédla křižovat po obloze blesky, ke kterým se nato přidalo i hlasité hřmění, to vše doprovázené prudkým lijákem. Překrásné…pomyslela si s obdivem. Sledovala tento přírodní úkaz a čekala, až přijde pocit klidu…
Milovala bouřky. Zbožňovala ten svěží vzduch, který přichází po bouřce, i to jak s bouřkou odchází všechno napětí. Milovala bouřky, ale dnes necítila tu úlevu, která měla přijít. Tato bouřka byla jiná. Bylo to jako by se k něčemu schylovalo. Jako kdyby tento rozmar počasí byl předzvěstí něčeho nepříjemného. Už další dobu neměla v Králově přístavišti příjemné pocity… Neuměla to vysvětlit, ale často ji zaplavoval pocit úzkosti. Možná se mi jen stýská, uvažovala. Přesto s tímto vysvětlením nebyla spokojená. Občas se v noci z ničeho nic probudila a nemohla popadnout dech… Nikomu to neřekla. Komu bych to taky mohla svěřit… Elii? Ta má svých starostí dost. Mohla bych to říct Arturovi, ale ten na podobné věci nevěří. Jinak tady už nikoho nemám… Ne, nikomu to říkat nebudu. Třeba to brzy přejde. Určitě, musí, rozhodla se. Vstala, zavřela okno a začala se chystat na lože.
II. kapitola – Meč jitra
Cítil, jak mu po zádech pomalu stékají krůpěje potu, ale dál držel svůj vzpřímený a pevný postoj. Počasí v Králově přístavišti bylo tento rok opravdu velmi teplé a často se těšil, až bude moci odložit svou uniformu. Takové cti se mi dostalo, že mohu nosit šat Královské gardy a já přemýšlím, jak ze sebe ty hadry co nejdřív shodit, vykouzlila mu ta myšlenka mírný úsměv na tváři.
„Něco k smíchu, Arthure?“ pohlédl na něho s pozdviženým obočím velitel Hightower.
„Ne. Jistěže ne,“ ujistil vysokého, důstojně působícího muže Arthur Dayne. „Jen jsem si vzpomněl na číši studeného piva…“
Gerold Hightower jen obrátil oči v sloup a zavrtěl hlavou. Pak se otočil k novému rytíři Královské gardy, kterému právě udělovali cenné rady. Arthur si toho kluka znova prohlédl. Je to ještě chlapec, ale velmi nadaný a obratný. Když mu bude dopřán čas, může se jednoho dne stát nejlepším rytířem v Západozemí…
Chlapec si prohrábl své bohaté zlaté vlasy a bedlivě poslouchal velitele Hightowera. Právě mu vyprávěl o tom, že často nestačí jen umět výborně zacházet s mečem, ale že ty nejlepší rytíře zdobí i jiné dovednosti. Trpělivost, rozvážnost, úcta k soupeři… Chlapec jen přikyvoval hlavou, ale ve smaragdových očích mu problesklo pobavení.
Sebevědomí mu tedy rozhodně nechybí, pomyslel si Arthur. Je dost troufalý a chvílemi až zbrklý, ale základy má skvělé… Něco bych o tom měl vědět, sám jsem ho pasoval na rytíře po vítězném tažení proti Bratrstvu z Králolesa.
„Ty největší rytíře šlechtí i špetka pokory,“ přidal svou trošku do mlýna ke kázání Gerolda Hightowera i Arthur. „Být rytířem Královské gardy je velká čest, které se dostane jen pár vyvoleným. Můžeš být na sebe pyšný, chlapče. Ale to je teprve začátek tvé cesty. Máš se ještě hodně co učit. Ale tví bratři ti v tom pomůžou,“ poplácal světlovlasého chlapce po rameni.
„Přesně tak,“ přisvědčil i velitel Hightower a poté se s nimi rozloučil a zamířil na poradu malé rady.
Arthur se vracel z nádvoří k Věži bílého meče se svým mladým bratrem ve zbrani.
„Sere Dayne?“ začal nesměle hezký chlapec.
„Můžeš mi říkat Arthure,“ usmál se na něj povzbudivě Arthur.
„Arthure, zaslechl jsem různé řeči o zdraví krále… I otec říkal…“ soukal ze sebe světlovlasý mladík.
„Ach ano, tvůj otec…“ ušklíbl se Arthur. Neměl starého Lannistera rád. Je to velmi schopný člověk, to ano, ale mám z něj pocit, že pro naplnění svých cílů by byl ochotný prodat i svoji babičku… „Naším úkolem je ochraňovat krále a celou královskou rodinu. K našim povinnostem nepatří posuzování jejich zdraví…“ začal mu opatrně vysvětlovat Arthur.
„Jak to myslíte?“ nechápal chlapec.
„Jaime,“ zastavil se Arthur a opřel se loktem o zábradlí terasy, po které právě procházeli. „Někdy nejsou věci takové, jak jsme si je představovali… Nejsme tady od toho, abychom si dělali názory na královy skutky… Přísahali jsme věrnost Královské gardě a našim úkolem je sloužil plně králi. Možná u dvora spatříš věci, co se ti nebudou líbit, ale není tvým úkolem je soudit,“ pohlédl do chlapcovy hezké tváře, zářící mládím a dychtivostí. „Tady už tě opustím a vydám se po své cestě,“ rozloučil se s chlapcem a nechal ho zamyšleného stát u zábradlí.
Po cestě přemýšlel o slovech, která řekl Jaimemu. Sám si jsem vědom toho, že věci na dvoře se přiostřují čím dál více. Aerys není v pořádku… Jeho šílenství se začíná projevovat čím dál zřetelněji. Kam až to může zajít? Co ještě provede? Ale co jiného jsem měl tomu chlapci říct? Vše co jsem mu řekl, byla pravda. Našim úkolem je ochrana krále a královské rodiny, ne souzení Aerysových činů, ale při vší upřímnosti ani mně se nevyhnuly pochybnosti o právu Aeryse na trůn. Všechno se ale snad dá brzy do pořádku… Až nastoupí na trůn Rhaegar. Bude skvělým králem. Spravedlivým a silným. Tomu bude radost sloužit. Snad i pro mladého Lannistera. Už aby ta doba nastala…
Ještě než dorazil do své komnaty, střetl se s dalším bratrem Královské gardy. Oswell Whent byl mohutný muž se širokými rameny a věčně rozcuchanými rezavými vlasy. Arthur si jej vcelku oblíbil pro jeho jedinečný smysl pro humor a spolehlivost.
„Arthure,“ kývl na něj, když se střetli a na moment se ztišil, když kolem nich procházel další ze stráže. „Už víš něco bližšího o úkolu, který pro nás má Rhaegar?“ pokračoval, když byl strážný už z doslechu.
Arthur přemýšlel, co vše mu může říct. Nakonec usoudil, že nejlepší bude vše nechat na Rhaegarovi a hlavně to nechat na později. Třeba se to nakonec ani neuskuteční…
„Ještě nic nevím, Oswelle,“ zalhal mu. „Vše se dozvíš zavčasu, pokud bude vůbec co,“ ujistil ho.
Oswell jen tiše pokýval hlavou a vydal se opačným směrem, než byl Arthurův pokoj.
V pokoji ze sebe Arthur konečně strhl uniformu, kterou už měl naskrz propocenou a oblékl se do nového, čistého a pohodlnějšího šatu. Nohy pohodlně položil na protější židli a opřel se do opěradla. Usrkl vína z nalité číše a hlavou mu prolétla myšlenka na Rhaegara.
Jeho plán je příliš riskantní… Může to způsobit nepředstavitelné věci. Ale Rhaegar je Rhaegar, když si něco vezme do hlavy… Ostatně, už jsem mu svou pomoc přislíbil. Jak bych taky mohl říct ne? Rhaegarovi bych odmítnout nedokázal… Už se známe tak dlouho. Jsem jediný, komu se Rhaegar svěřuje se vším. Úplně se vším. Oswell jen ví, že se něco chystá, ale nic bližšího.
Ale co bude s Ašarou, když odjedu? Budu na ni muset začít dávat větší pozor, u dvora způsobila značné pozdvižení… Taky není divu, je krásná a svá, jiná než zdejší ženy. V Harrenhalu ji dokonce okukoval ten troufalý Stark, ale ten není mé sestry hoden. Čeká na ni lepší manžel. Ašara ještě není příliš zvyklá na zdejší poměry, musím ji chránit. Taky jsem byl zezačátku překvapen zdejším prostředím, ale časem jsem si zvykl. Na Hvězdopadu je krásně, ale mé místo je zde. Po boku Rhaegara.
Arthur vyprázdnil číši a nalil si druhou. Zaklonil mírně hlavu a nechal se ovívat vlahým větříkem z otevřeného okna. Konečně se trochu ochlazuje.
***
Právě si naléval třetí číši vína, když zaslechl tiché zaklepání na dveře. Rychle se narovnal na židli a natočil se ke dveřím, za kterými se objevila hlava jeho nejlepšího přítele.
„Rhaegare,“ překvapeně začal vstávat Arthur.
„Ne, nevstávej, příteli. Klidně se zase posaď,“pokynul mu princ a posadil se na protější židli.
Arthur mu nalil číši vína a Rhaegar ji mlčky přijal.
„Takže?“ otázal se Arthur muže naproti. Dokonalý Targaryen. Dlouhé stříbrné vlasy, purpurové oči, krásné rysy. Vlastně se jí vůbec nedivím…
„Musím to udělat…“ řekl Rhaegar s pohledem upřeným do poháru, jakoby zkoumal strukturu číše.
„Já ti to přece nevymlouvám, nesoudím tě… “ ujistil ho Arthur.
„Zkus to pochopit, Arthure… Už to takhle dál nejde, už se nemůžu jen tak vrátit zpátky. Možná jsem již naprosto ztracen, ale já vím, že to tak musí být. Je to osud…“ pokračoval Rhaegar s plamenným pohledem a hořícími tvářemi.
„Vždyť já to chápu,“ stiskl Arthur Rhaegarovo předloktí.
„Zítra odjedu. Vy se ke mně připojíte za tři dny. Řekni Oswellovi jen to nejnutnější, do zbytku ho zasvětíme později. Nyní je důležité, aby to vědělo co nejméně lidí. Jen já a ty…“ udělil konečné pokyny Rhaegar.
„Dobrá, můžeš se mnou počítat. Jako vždy. Jsme v tom spolu,“ řekl pevným hlasem Arthur.
Rhaegar se postavil k odchodu: „Jsem rád, že mám takového přítele, jako jsi ty…“ objal Arthura kolem ramen.
Já taky… pomyslel si Arthur a chlapsky poplácal Rhaegara po zádech.
„Tak jsme domluveni. Dobrou noc,“ otočil se Rhaegar k odchodu.
Arthur se po jeho odchodu znovu posadil a mlčky hleděl do prázdné číše.
Jak říkal Rhaegar, teď už není cesty zpět…
„Je to moje poslání,“ řekl si nahlas s pohledem na zavěšený meč na protější židli. Slavný Úsvit… A teď je můj. Už jako malý jsem si představoval, že budu s tímto mečem bránit království a budu slavným rytířem. V mých představách jsem bránil život váženého krále Západozemí. Rozhodně jsem si nepředstavoval, že ten král bude násilník na pokraji šílenství… Jak je mládí bláhové a nevědomé… Je mou povinností dělat to nejlepší pro království. A to je chránit Rhaegara za každou cenu…
III. kapitola – Hvězda
Trůnním sálem se rozléhal tichý šum přihlížejícího davu, který využíval přestávky v soudních jednáních k předání svých dojmů, klepů či jiných informací. Ašara tiše seděla vedle princezny a čekala na pokračování soudů krále Aeryse. Najednou jí tělem proběhl ten podivný pocit, který máte, když vás někdo upřeně sleduje. Otočila oči k místu, ze kterého přicházel onen pocit a opravdu. Dvě postarší ženy se k sobě nakláněly a jedna šeptala do ucha druhé něco, co tu druhou tak pobavilo, že si v odpověď přikryla ústa, aby utišila svůj smích. Ašara cítila, jak jí červenají tváře. Čarodějnice… Takové už nemají ze života nic než jen ty klepy, ušklíbla se v duchu a vrhla na ženy svůj nejpřísnější pohled. Ty jej zaznamenaly a opravdu ustrnuly. Odvrátily se od sebe a způsobně se opřely do sedadel. Ašara se spokojeně usmála a pokračovala v prohlížení davu. V čele sálu, na děsivém trůně seděl samotný král Aerys. Když viděla trůn poprvé, vyrazila jí dech jeho monumentálnost. Byl opravdu obrovský a už od pohledu nepohodlný. A pro ni osobně i značně odpudivý. Muži a ty jejich hračky…. A pak z nich ještě vytvoří takovouto zrůdnost, pomyslela si, když pohlédla na trůn, na kterém se nepokojně vrtěl král. Po levém předloktí mu stékal tenký proud krve. Zase se pořezal, tak jako mnohokrát. Pověrčivý člověk by řekl, že ho snad ten trůn na sobě nesnese…
„Nechápu, proč tu zrůdnost nenahradí něčím pohodlnějším,“ obrátila se Ašara k Elii, sedící mlčky vedle ní a kývla hlavou k Aerysovi.
„Má to svoji hodnotu… A svůj význam,“ pokrčila rameny Elia.
„Ale je to ošklivost,“ trvala si na svém Ašara. „Rhaegar se nedostaví?“ napadlo ji při pohledu na prázdné místo korunního prince.
„Odjel na Dračí kámen,“ odvětila Elia a smutně se usmála.
„Snad se brzo vrátí,“ stiskla jí povzbudivě Ašara zápěstí. Elia se jen vděčně usmála.
Ani královna není přítomna, všimla si Ašara. Dvorem se nesly různé zvěsti o útrapách, které jí Aerys provádí, ale kdoví, kde je pravda. I když bych se ani moc nedivila… Zastavila se pohledem na svém bratrovi. Stál majestátně po levé straně trůnu, oděn v bílé a nehybně pozoroval dav. Slušelo mu to, byla na něj pyšná. Byl to skvělý rytíř. Zachytil její pohled a na chvilku se k ní otočil. Věnoval jí rychlý, letmý úsměv, ale pak se z něj zase stal ten vážný a klidný strážce. V tu chvíli se zraky všech otočili k vchodu do trůnního sálu. Přiváděli dalšího provinilého.
Vojáci městské gardy muže přivedli až pod trůn a tam ho nechali pokleknout. Velitel městské hlídky přednesl obvinění. Muž byl zadržen, když kradl chléb u jednoho ze stánků na trhu. Objevili mu v brašně dva bochníky. Poté dostal slovo samotný zadržený muž. Hájil se tím, že neměl na koupi chleba a musel nutně něčím nakrmit své děti, které vychovává sám, protože jeho žena zemřela. Ašaru zachvátil pocit studu. Nikdy neměla takové starosti. Nikdy se nemusela starat o to, odkud pochází její jídlo a nikdy ho neměla nedostatek. Život je někdy nespravedlivý, pomyslela si, když muž končil svoji obhajobu. Bylo jí ho líto. Ale na tom nezáleželo. Záleží jen na názoru krále. A ten dnes není v nejlepším rozpoložení. Už od začátku soudů padají docela tvrdé tresty…
Když muž skončil, nadešla chvíle králova rozhodnutí. Král si olízl rozpraskané rty, pozoroval provinilého muže a chmurně se usmál.
„Krádež je trestuhodný čin. Kdo okrádá lid, okrádá i korunu, které jdou od lidu daně. A okrádání koruny nemůžeme trpět…“ pronesl rozvážně Aerys.
Ale stále je to jen krádež… Přinejhorším ho pošle na Zeď, doufala Ašara.
„Okrádání koruny je zrada krále a na zradu se nevztahuje milosrdenství,“ pronesl sípavým hlasem král a Ašara viděla, jak se mu jemně zachvělo chřípí.
„Prosím, můj pane… Už to nikdy neudělám. Byl jsem v zoufalé situaci…“ sepjal před ním muž ruce a z očí mu stékaly slzy.
„Umlčte ho!“ křikl Aerys na stáže. „Za krádež tě odsuzuji k useknutí ruky, která se činu dopustila.“
Ašara cítila, jak se jí svírá žaludek. Tvrdý trest, ale dnes padly i tvrdší.
Aerys se najednou postavil a ještě jednou pohlédl na muže před sebou.
„A za zradu koruny tě odsuzuji k smrti,“ pronesl tichým hlasem, přesto byla jeho slova dobře slyšet, protože v tu chvíli by se ticho v sále dalo krájet.
Nebohý muž při Aerysových slovech omdlel a stráže ho nemilosrdně odvlekly ze síně. Ašara cítila, jak se jí do očí začínají drát slzy. Sálem se opět začal rozléhat tichý šum a Ašara si řekla, že tohle už jí stačilo. Dovolila se princezny a opustila sál.
Venku se opřela o chladnou zeď. Cítila, jak jí slzy stékají po tvářích. Ukradl jen dva chleby… Co bude s těmi nebohými dětmi? Soudy Aeryse jsou čím dál tvrdší…
„Lady Dayne? Je vám nevolno?“ ozvalo se za ní. Ohlédla se a viděla strážného, kterého párkrát zahlédla, ale jeho jméno neznala.
„Vše je v pořádku. Jen mi něco spadlo do oka,“ vymluvila se a rychle se odebrala k odchodu.
***
Zbytek dne strávila ve své komnatě. Neměla náladu vracet se do trůnního sálu. A vlastně vůbec neměla náladu s někým mluvit. Nemohla si na prostředí dvora dlouho zvyknout. Intriky, závist, klepy… Lidé se tu v tom vyžívají a upřímnost, aby zde člověk pohledal. Na Jihu jsme zvyklí na větší otevřenost.
Zamyšleně koukala do knihy, kterou už pár hodin četla a uvědomila si, že vůbec neví, co se nachází na stránce, kterou měla podle záložky mít přečtenou… Začala tedy znovu hned nahoře, ale po chvíli se jí zase zatoulaly myšlenky jinam. Myslela na toho chudáka, kterého Aerys tvrdě odsoudil k smrti a teď čekal v kobkách pod Rudou baštou. Myslela na Eliu a její trápení s Rhaegarem. Myslela na svého přítele, kterého neviděla od turnaje v Harrenhově a nevěděla, zda je v pořádku. Ani se se mnou nerozloučil… A myslela i na Brandona Starka, kterého neviděla od stejné doby… Kdoví, jestli na mě taky někdy myslí. Nenapsal… Neslíbil, že napíše, ale mohl. Jestlipak ho ještě někdy uvidím… Opřela hlavu o týl postele, zavřela oči a za víčky se jí začaly přehrávat vzpomínky z turnaje…
Ze spánku ji vytrhlo klepání na dveře. Zmateně se posadila a pár vteřin se rozpomínala na to, kde je, jaká je denní doba a jak se v tento čas ocitla v posteli. Vstala z postele, uhladila svůj oděv a pozvala klepajícího do komnaty.
Ve dveřích se objevila střapatá hlava jejího bratra. Měl hlavu plnou kudrn, stejné fialové oči, jako ona, ale mnohem světlejší vlasy.
„Vypadáš unaveně, sestřičko,“ řekl, když vešel a shlédl na ni ze své výšky. Ašara byla na ženu dost vysoká, ale její bratr ji ještě o hlavu převyšoval.
„Bylo to hrozné, Arthure. Už jsem se na to nemohla dívat…“ vrhla na něj smutný pohled a cítila, jak se jí zase derou slzy do očí. Rychle je otřela a posadila se ke stolu. Arthur se posadil naproti ní a stiskl jí dlaň.
„Já vím… Ale zapomeň na to. Netrap se tím,“ povzbudivě se na ni usmál, ale jeho úsměv byl tak trochu pokřivený a smutný. Zhluboka se sklopeným pohledem vzdychl. Ašara si ho pozorně prohlížela. Poslední dobou není tak veselý jako dřív… Něco mi tají, uvědomila si. Odhodlává se, jestli mi to říct nebo ne…
„Stalo se něco?“ zkusila to opatrně Ašara.
„Ne… Nestalo,“ ujišťoval ji se stále sklopeným pohledem její bratr. „Jen…“
Ašara zvědavě pozvedla obočí. Leze to z něj jako z chlupaté deky… No tak, bráško, jen do toho.
„Pokračuj,“ usmála se na něj netrpělivě.
Konečně zvedl oči. Ašara pátrala, co se to v nich skrývá, ale nebyla schopná to jasně odhalit. Ale viděla nepatrný stín, tam někde v pozadí…
„Přišel jsem se rozloučit, Ašaro.“
„Ty odjíždíš? Na jak dlouho?“ podivila se. Bylo pro ni novinkou, že by měl opustit Královo přístaviště… „A v jaké záležitosti?“
„Na dlouho to nebude, neboj,“ usmál se na ni. „Ale odjíždím dnes v noci…“
„Už?“ uniklo jí překvapeně.
„Ano, je to nutné. Ale jak říkám, brzy se vrátím. Pojď mě obejmout na rozloučenou,“ rozevřel teatrálně náruč.
„Šašku,“ pocuchala mu Ašara vlasy, což ho vždy rozčilovalo, ale dnes se jen usmál a pevně ji stiskl. Pevněji než obvykle… Cítila pod dlaněmi napětí jeho svalů v ramenech. Je trochu nervózní… Ale z čeho? Co když se nevrátí? sevřelo se jí náhle prudce srdce. Zase ten divný, nepříjemný pocit u žaludku…
„Ale opravdu se vrátíš, že ano? Nenechávej mě tady dlouho samotnou…“
„Neboj, vrátím se,“ zašeptal jí ještě do vlasů, než se odtáhl a vydal se ke dveřím.
Od dveří jí ještě věnoval svůj rošťácký úsměv, ten který jí vždy zlepšil den a odešel. Ašara se za ním ještě chvíli dívala a pak se rozhodla, že nejlepší bude uložit se znovu ke spánku.
IV. kapitola – Vlk
Už byli na cestě několik hodin, ale cíl byl stále v nedohlednu. Ale až tam přijedeme… Stále cítil ten samý vztek, jako když jim přišla zpráva o tom, že jeho sestra zmizela. Nenašli ji v jejím pokoji, dokonce v celém Zimohradě… Vzal se sebou pár mužů a hned ji vyrazili hledat. Slíbil otci, že sestru přivede zpět. Tam, kam patří. Domů, na Zimohrad. Tušil, kdo ji má, ale potřeboval si to potvrdit. A pak narazili na ten hostinec nedaleko Trojzubce… A tam mu hostinský potvrdil, že zahlédl dívku podobnou Lyanně a ta byla se stříbrovlasým mužem. Dále nebylo co řešit. Ten parchant moji nebohou sestru unesl. Z domova, ze Severu, kam patří. Teď už víme, kam jet…
Měl jsem to tušit už tenkrát na turnaji v Harrenově. Měl jsem na ni dávat větší pozor a neměl jsem nechat jen tak ten incident s věncem pro královnu turnaje. Ale teď to napravím. Zabiju toho hajzla za to, že mi zneuctil sestru… Zaplatí za to! Brandon Stark cítil, jak mu začíná vřít krev v žilách.
Potřeboval se uklidnit… Na vztek bude času dost, až se s ním střetnu tváří tvář. Schovám si to na později…
Rozhlédl se kolem sebe. Okolní příroda byla hezká, ale nebyl to Sever. Nikde na světě není krásněji než na Severu… Rád se toulal na koni severskými lesy, lovil zvěř a nechal si šlehat tvář ostrým severským větrem. Nikdy bych nedovedl žít na Jihu. Ani nebudu muset. Sever bude můj…
Ta neblahá zpráva je zastihla, zrovna když byli na cestě do Řekotočí. Na svatbu. Moji svatbu… Kdo by to byl řekl? Vše bylo ujednáno, vše bylo připraveno, chybělo jen, aby se dostavila družina ze Severu. Dokonce jsem si svou ženu musel i vybojovat, uchechtl se v duchu Brandon při vzpomínce na ten směšný souboj. Ten spratek ani nevěděl, co dělá. Kde jen vzal tu drzost… Jistě, Catelyn ho okouzlila, ale nebyl to pro mě rovnocenný soupeř. Catelyn byla předurčena mně. Z toho kluka nikdy nic nebude… A ještě má tak pitomou přezdívku. Malíček… To nezní pro muže zrovna lichotivě, odfrkl si při vzpomínce na toho troufalého chlapce. Jakmile nám vrátí Lyannu, ožením se s Catelyn. Je to vcelku hezké děvče. Prozatím trochu málo živé, ale není všem dnům konec. Bude mi dobrou ženou a matkou mých dětí. Na Sever se hodí. No co, že jí chybí trocha víc vášně. Třeba to v ní časem probudím, zařekl se, ale při té myšlence mu v paměti vyvstaly vzpomínky na jinou tmavovlasou dívku…
Nebyl pyšný na to, že jí neřekl pravdu. Chtěl, ale když viděl ty její roztoužené oči… Byla to nejkrásnější žena, kterou kdy viděl. Krásná, ušlechtilá, vtipná, s ohněm v očích. Chtěl ji od první chvíle, co ji spatřil. A pak to dostal. Někdy není nejlepším řešením dosáhnout toho, co si člověk přeje… napadlo ho. Obdivoval krásu žen, miloval je jako takové. A ony milovaly jeho. Nemohl za to. Nikdy se nemusel přehnaně snažit. A občas si říkal, že je to škoda. Někdy se nemohl zbavit pocitu, že lepší by bylo zůstat u toužení, než opravdu dosáhnout cíle. Bavilo ho lovit, ale ulovené už mu většinou ženy nepřipadaly tak zábavné… Ano, Ašara byla jiný případ. Je to výjimečná žena. Ale to už je jedno, budu se ženit. A leží přede mnou jiná výzva. Ctihodná lady Catelyn. Bylo určeno, že se vezmeme a tak se také stane. Ale musím to Ašaře nějak vysvětlit… Musím se s ní setkat a přiznat se jí k té hlouposti, v kterou jsem ji nechal uvěřit. Musím se pokusit to napravit. A pak…
Pak přijde na řadu ten parchant. Ten targaryenský šmejd, který mi unesl sestru. Pokukoval po ní už v Harrenhově, všivák jeden. Jak jen musí být vyděšená a zoufalá, sestřička moje. Kdoví co jí provedl… zase mu začal stoupat tlak, zatímco cválal na svém koni lesem. Až zastavíme, napíšu Ašaře dopis a domluvím si s ní setkání v hostinci nedaleko Králova přístaviště. Nejprve vyřeším záležitost s ní a potom přijde na řadu ten politováníhodný incident Rhaegara.
Jestli jí zkřivil na hlavě jediný vlásek… Se Starky si nebude zahrávat. Lyanna patří k Robertovi. Robert je přítel Starků, ne draci. Svůj k svému. Škoda, že k nim Ašara patří, je to milá žena, ale je také dvorní dámou ženy mladého draka a sestrou jeho nejlepšího přítele… Ne, nikdy by neměli sebemenší šanci být spolu. Nebylo to možné, ona patří k nim a on je syn Severu. Ale musí jí to vysvětlit, alespoň to jí dluží. Ano, napíšu jí dopis a setkáme se ještě někde před Královým přístavištěm. A pak vyřeším to, kvůli čemu tam jedu…
***
Ubytovali se v nejbližším hostinci. Jeho muži se odešli vyspat do svých pokojů a on požádal hospodskou o brk a pergamen. Přineslo mu ho kypré světlovlasé děvče.
„Můj pane,“ pokynula mu lehce hlavou, když věci podávala na stůl a tváře jí lehce studem zrůžověly, když si všimla, jak ji přejíždí pohledem.
„Děkuju ti, děvče,“ podíval se jí zpříma do očí. Dlouho to nevydržela a po vteřině sklopila oči k zemi.
„Kdybyste něco potřeboval, můj pane, stačí říct…“ řekla plaše.
„Výborně. Určitě řeknu,“ poškrábal se s úsměvem ve strništi vousů a sledoval, jak odchází a pohupuje se v bocích… Dopis. Chtěl jsi napsat dopis, připomněl si. Jistě, tak do toho, sklonil se nad papír a začal pomalu psát.
V. kapitola – Meč jitra
Tryskem projížděli temnou nocí. Jejich koně už začínali být znaveni, stejně jako oni sami. Už byli na cestě dva dny, sotva se stihli na pár hodin prospat. Ale už se blížíme cíli, uklidňoval se Arthur.
„Už tam budeme?“ ozvalo se po Arthurově pravé straně. „Nevím, co můj kůň ještě vydrží…“
„Ještě pár hodin, Oswelle, a budeme tam,“ ujistil jej Arthur.
„A kam to vůbec jedeme? Co má Rhaegar v plánu? Chystá něco proti Aerysovi? Ne, že bych měl něco proti, možná už by bylo na čase…“
„Vše ti vysvětlí sám,“ odbyl ho Arthur. „Jestli máš strach, ještě se můžeš vrátit…“ nabídl Oswellovi možnost úniku.
„Neblázni… Jen jsem byl zvědavý. Jinak jsem princi samozřejmě plně k službám,“ křikl na něj Oswell skoro uraženě.
„Ale je to nebezpečná mise… Můžeme zemřít,“ upozornil ho znovu Arthur.
„Jsem si toho vědom a jsem v tom s vámi,“ znovu ho ujistil Oswell.
„Dobře,“ konstatoval jen Arthur.
Dál už jeli beze slov, cesta byla jednotvárná a Arthurovi se čas od času klížily oči. Zatřepal hlavou ze strany na stranu, aby ho to trochu probudilo.
„Hele, padá hvězda,“ křikl na něj po další hodině cesty Oswell. „Přináší to štěstí?“
Vzhlédl k obloze a uviděl rychlý pohyb hvězdy po nebi. „Netuším… To by ti řekla spíš moje sestra,“ vzpomněl si Arthur na Ašaru, když hvězda zmizela za hustými vrcholky lesů. Snad o mne nemá strach a vede se jí dobře. Nechtěl jsem jí lhát… Ale nebylo by pro ni bezpečné znát pravdu. Takhle to bude lepší. Snad budu mít příležitost jí to vysvětlit…
Lidé o nás často říkali, že jsme jako bratři. Ale Rhaegar je mi více než bratrem… Je osobou, ke které mám na světě nejblíže. Samozřejmě miluju nadevše svou rodinu a především Ašaru, ale ani s ní si nejsem tak blízký jako s Rhaegarem. Jako by to bylo dnes, když jsme se poprvé s Rhaegarem potkali… Hned jsme si padli do oka. Mne trápil stesk po domově a sourozencích, Rhaegara trápila osamělost na dvoře. Stali se z nás ti nejlepší přátelé… Říkali jsme si všechno. Tedy, skoro všechno… Myslím, že některé věci je lepší si nechat pro sebe. Ale Rhaegar se mi myslím svěřoval se vším. I s láskou k lady Stark…
Když za mnou přišel v Harrenově s tím, že ztratil srdce pro to děvče ze Severu, byl jsem trochu překvapen. Ale když mi o ní později vyprávěl… Nikdy mu nezářily oči tak, jako v tom momentě. S princeznou Eliou vypadal poklidně, ale lady Stark jako by vrátila Rhaegarovi do života něco, co už pomalu mizelo… Jistě, trochu jsem žárlil, pokud se to dá tak nazvat. Na to, že Rhaegar našel porozumění i u někoho jiného. Ale kdo jsem, aby mu odpíral lásku? A tak jsem jen trpělivě poslouchal a stál Rhaegarovi po boku, ať se dělo cokoliv, jako pravý přítel. Šel bych za ním kamkoliv…
„Miluju ten pocit, co se ve mně začíná hromadit před něčím nebezpečným,“ ozvalo se náhle vedle něj.
„Jsi blázen, Oswelle,“ usmál se lehce v odpověď Arthur. Blázen, ale je na tebe spoleh…
„Vždyť co se nám může stát? Při nejhorším zemřeme,“ zachechtal se rozjařeně Oswell. „Nejvíc naživu se cítím tehdy, když hrozí, že bych mohl o život přijít… Zaplaví mě vzrušení, krev v žilách mi vře a já se cítím konečně volný.“
„Tak to jsem rád, že ti mohu dopřát to potěšení z pocitu nebezpečí,“ ušklíbl se pobaveně Arthur.
Aby nás to tentokrát ale opravdu nestálo život, kamaráde… Rhaegar nás varoval, že to může být nebezpečné… Ale neúčast vůbec nepřipadala v úvahu. Je mou povinností být po jeho boku. Tak mi velí čest i srdce. Budu po boku svého prince a přítele, a pokud to bude nutné, tak po jeho boku i zemřu…
VI. kapitola – Hvězda
Přečetla si ten dopis ještě jednou. Ano, bylo to tam černé na bílém. Jede do Králova přístaviště. Konečně… Cítila, jak se jí zmocňuje vzrušení. Ale rychle ho potlačila. Druhá informace v dopise, důvod, proč Brandon Stark právě mířil ke dvoru, byla více než znepokojivá… Teď už věděla, proč princ Rhaegar není přítomen u dvora. Nevěděla, jak to říct Elii a zda vůbec… Zlomí jí to srdce… Nemůžu to udělat, nemůžu jí pošlapat všechny sny. Co si jen ten Rhaegar sakra myslel?! Jak mohl utéct s tím hloupým děvčetem? Muži – někdy to vypadá, že snad nepřemýšlejí! rozčíleně si odfrkla.
Složila dopis a zastrčila ho do jedné z knih v knihovně tak, aby jej nikdo nenašel. Mám tam večer jít? Neozval se od Harrenova… přemýšlela. Ale táhlo ji to tam. Měla bych jít už jen kvůli tomu, abych zjistila, proč si Brandon myslí, že Lyanna byla unesena. To mi na Rhaegara nesedí… Určitě šla dobrovolně. Tušila jsem, že se něco děje… Proč mi to jen Artur neřekl? Určitě to věděl. A kdoví, jestli nejel za ním… Určitě jel, kde je Rhaegar, tam je i Arthur. Matko, dej, ať se mu nic nestane, zachvátil ji panický strach o bratra. Ale slíbil, že se brzo vrátí. Musí se vrátit… A musí mi pomoct vyřešit tu situaci s Rhaegarem.
Uslyšela tiché zaklepání.
„Dále.“
„Lady Dayne,“ uklonila se jí Eliina služebná. „Princezna Elia vás žádá, abyste s ní poobědvala na terasách.“
„Jistě. Můžeš jí vyřídit, že za hodinu chvíli přijdu,“ souhlasila Ašara a propustila děvče.
***
Elia seděla pod plachtou proti slunci a sledovala služebné, které přinášely na stůl pochutiny, zrovna když Ašara přišla.
„Princezno,“ uklonila se jí.
„No tak,“ rozjasnil Eliinu snědou tvář jemný úsměv. „Proč tak škrobeně? Známe se přece tak dlouho a dobře. Nemusíš se mi klanět.“
Jak jen někdo může opustit tak milou a hodnou ženu… prolétlo Ašaře hlavou při pohledu na tu něžnou tvář.
„Posaď se přece,“ pobídla ji Elia. „Děje se něco?“ reagovala na Ašařin zamyšlený výraz.
„Nene, vše je v pořádku. Pojďme se najíst,“ sedla si naproti Elii a nabrala si na talíř. Služebná jí nalila pohár vína a Ašara jej přiložila k ústům. Náhle pocítila v nose nepříjemný pach, ze kterého se jí zvedl žaludek. To víno je snad zkažené, usoudila a odložila rychle pohár.
„Rhaegar mi ještě stále nenapsal z Dračího kamene,“ pronesla najednou Elia. Ašara k ní překvapeně zvedla oči. Myslela, že Elia už na své pochybnosti ohledně Rhaeara zapomněla.
„Něco se mu určitě stalo. Měla bych tam jet… Určitě mě potřebuje,“ strachovala se Elia. Ašara sledovala její starostlivé oči a zachmuřený obličej. Nezvládnu to. Nezvládnu jí lhát… Ale když jí to řeknu, zlomím jí srdce. A když jí to neřeknu, dozví se to od někoho jiného, což by mohlo být ještě bolestivější…
„Není na Dračím kameni,“ vypadlo z Ašary nečekaně.
„Cože?“ pohlédla na ni překvapeně Elia. „Jak to víš? A kde teda je?“
„Nevím, kde je… Ale vím, že na Dračím kameni není. Vím to od Brandona Starka…“ pokračovala opatrně Ašara a kousla se do rtu. Stále nepochopila…
„Brandon Stark? Co ten s tím má společného?“ nechápala Elia a zmateně čekala na odpověď.
„Hledá svoji sestru…“
„Sestru?“ zamyslela se Elia, „Ona…? Ty myslíš, že…?“ Eliina snědá pokožka začínala pomalu blednout. Položila hlavu do dlaní. Ašara přemýšlela, jestli ji má obejmout, pohladit po vlasech, nebo jen čekat až se Elia zmůže na slovo… Nevěděla a tak jen čekala.
Po chvíli konečně Elia zvedla hlavu, z tmavých očí jí po tváři stékaly pomalu slzy. Ašara tiše sevřela její ruku.
„Jak nám to mohl udělat?“
„Já nevím, zlatíčko. Je to od něj opravdu ošklivé…“ utěšovala ji Ašara. Už jí nemohla dávat plané naděje, na ty již bylo pozdě. Teď může být jen s ní.
„Co mám dělat? Co si tady mám sama počít?“ kousla se Elia nervózně do rtu.
„Já nevím… Opravdu nevím. Ale Brandon Stark sem jede. Myslí si, že Rhaegar Lyannu unesl…“
„Hloupost. Nic takového nemá zapotřebí,“ zašeptala skoro neslyšně Elia. Ašara už se na to nemohla koukat, tak obešla stůl a objala Eliu. Je tak drobná a hubená… Elia se jí schoulila do náruče a pak tam jen tak seděly, bez hnutí a beze slov…
Musím tam večer jít. Pojede za Brandonem Starkem a poprosím ho, aby situaci řešil co nejvíce diskrétně. Rhaegar se musí vrátit…
***
Přes šaty si přehodila dlouhý tmavý plášť a tiše opustila svůj pokoj. Rozhlédla se a přeběhla přes prázdnou chodbu. Nechtěla, aby ji někdo viděl… Nejraději by šla úplně sama, ale pro ženu, natož vznešenou, bylo noční Královo přístaviště nebezpečné… Tak se tedy dohodla s nejvěrnějším mužem z její stráže, Martenem, že ji na její noční výlet doprovodí. Byl to jeden z mužů z Hvězdopadu, jeden z těch, kteří byli i v gardě jejího otce. Doprovodí ji k hostinci a vrátí se zpět do hradu. Pak už bude v bezpečí…
Na Martena byl spoleh, čekal tam, kde bylo domluveno. Koně již měl nachystané, tak jen pomohl Ašaře do sedla a rozjeli se. Marten byl tichý a schopný muž. Nevyptával se, nepátral, prostě udělal to, co se mu řeklo. A to Ašaře naprosto vyhovovalo. Projížděli beze slov městem a míjeli domky. Vzduch byl chladný a vlezlý, ale na obloze nebyl ani mráček. Měsíc jasně zářil a obloha byla plná hvězd. Ašara se zadívala na oblohu a napadlo ji, kdepak je asi zrovna teď její bratr… Snad je v pořádku. Říkal, že bude, ale muži někdy nepřiznají pravdu, aby ženám nepřidělávali starosti, pomyslela si. Ale snad opravdu mluvil pravdu, když říkal, že se mu nemůže nic stát… Jak by taky mohlo? Je nejlepším rytířem Západozemí, odpověděla sama sobě s hrdostí.
Najednou si všimla, že jedna z hvězd na obloze změnila místo… Padá… Kdy jsem naposledy viděla padat hvězdu? Dávno… Ještě doma, tam je tento jev častý. Jako děti se často v noci bavili pozorováním noční oblohy, a když jsme zahlédli padající hvězdu, vyslovili jsme v duchu přání. Ale to už je opravdu řadu let zpátky… vzpomněla si na všechny své sourozence. Měla ještě jednoho bratra a sestru, ale Arthur jí byl vždy nejbližší. I zde, v Králově přístavišti, byli spolu. A teď je pryč… Sledovala tu hvězdu, která nezadržitelně klesala po obloze níž a níž, až se jim ztratila za obzorem. Padání hvězd v dětství měla ráda, ale dnes v ní probudil opět ten nevysvětlitelný pocit úzkosti. Cítila, jak jí i přes tlustou vrstvu vlněného kabátu naskočila husí kůže.
„Lady Dayne,“ vytrhl ji z přemýšlení Marten. „Už jsme na místě…“
„Ach ano, jistě,“ zastavila svého koně a nechala si pomoct dolů.
Marten odvedl jejího koně do stáje a vyřídil s hostinskou potřebné náležitosti. Po chvíli přišel konečně za Ašarou.
„Vše je zařízeno, moje paní,“ uklonil se jí a nasedl na koně. „Zpátky se tedy dostanete? Nemám vám přijet naproti?“
„Není potřeba, Martene. Děkuji. Zatím nashledanou,“ rozloučila se Ašhara, stáhla si kapuci do obličeje a sevřela v dlani klíč od pokoje, který jí Marten předal.
Hostinec páchl po rozlitém pivu a připáleném masu, ale Ašaru to moc netrápilo, jen rychle proběhla, vyšla schody a našla svůj pokoj.
VII. kapitola – Vlk
Když se probudil, venku už byla dávno tma. Měsíc zářil oknem do jeho pokoje a nebylo třeba ani rozpalovat krb či zažehnout svíce. Zastavili na noc ve vesničce nedaleko Králova přístaviště a zítra už konečně dorazí do cíle. Brandon jen líně koukal oknem ven, ale vstávat z postele se mu zatím nechtělo. Proč taky. Až tady bude, dají mi vědět. Pokud tedy přijde… Ale věřím, že ano. Musím ji vidět. Musím s ní mluvit…
Protáhl ruce a podíval se znovu z okna. Obloha byla poseta hvězdami. Alespoň něco je tady stejné jako na Severu… pomyslel si. Všiml si, že jedna z hvězd padá. Přej si něco, Brandone, poručil si s ironickým úsměvem. Nevěřil takovýmto pověrám, ale co kdyby? Přeju si, aby má sestra byla v pořádku. Aby se co nejdříve vrátila na Sever, kam patří. Jestlipak se Lyanna může alespoň dívat na širou oblohu? Nebo ji ten parchant snad drží někde ve tmě? Cítil, jak mu znovu začíná vařit krev v žilách. Už abych byl v Králově přístavišti a mohl si to vyřídit s tím hajzlem osobně. Ale předtím si ještě musím něco vyřídit…
Uslyšel zaklepání na dveře. Vyskočil z postele, a když otevřel, stálo tam mladé děvče, které mu odpoledne přineslo do pokoje oběd. Svůdně se na něj usmála. Má krásně rezavé vlasy… A ty rozkošné pihy, prohlížel si ji.
„Přišla jsi mi dělat společnost?“ opětoval jí úsměv.
„Ne, můj pane, přinesla jsem vám zprávu. Ta dáma, na kterou čekáte, už je ve svém pokoji,“ oznámila mu. „Ale jestli chcete, můžeme dělat, že jsem vás nezastihla a vy jste se to nedozvěděl,“ řekla s provokativním pohledem.
„A co pak?“ přistoupil na tu hru Brandon. Hry ho bavily, byl rozeným hráčem…
„Pak vám můžu dělat společnost místo ní,“ pokrčila s nevinným úsměvem rameny. Rádoby nevinným, ušklíbl se Brandon v duchu.
„To by bylo asi neslušné vůči mé návštěvě… Promiň,“ pokrčil rameny Brandon a vzal do dlaně pramen jejích rusých vlasů. „Ale třeba zítra by to mohlo vyjít…“
„To už možná nebudu chtít,“ zvedla svůj pihovatý nosík, otočila se na podpatku a odkráčela s provokativním pohubováním v bocích. Ale to víš, že budeš chtít, zrzečko, díval se za ní Brandon s úsměvem.
„Je to pokoj na konci chodby, po levé straně,“ křikla ještě, než definitivně zmizela za rohem.
Brandon se převlékl a vydal se do pokoje na konci chodby. Před dveřmi se na chvíli zastavil. Přemýšlel, v jakém bude Ašara rozpoložení. Už je to pár měsíců, co se naposledy viděli… Ale vlastně se docela těšil, až ji znovu spatří. Přejede jí prstem lehce po klíční kosti, prohrábne jí vlasy… Ale kvůli tomu jsi sem nepřišel, Brandone Starku. Ovládej se! poručil si ještě předtím, než zaklepal konečně na dveře.
Když otevřela dveře, pár vteřin se nezmohl na slovo. Její krása ho znovu ochromila. Sedla si spořádaně ke stolu, dlouhé tmavé vlasy jí ve vlnách spadaly po ramenech, jemně snědá kůže zářila a její pronikavé oči ho nehnutě sledovaly. Nejkrásnější žena v celém království…
„Konečně,“ usmála se na něj rozzářeně. „Kde jsi byl tak dlouho? Zabloudil jsi?“ popíchla ho laškovně a zablýsklo se jí ve fialových očích.
„Omlouvám se, spal jsem,“ pohladil ji po vlasech. „Nevěděl jsem, jestli přijdeš…“
„Proč bych neměla?“ podivila se a vrhla se mu kolem krku.
Chtěl ji odstrčit, trochu zkrotit její vášně, ale nezmohl se ani na slovo. Jsem slaboch. Měl bych jí to říct hned… Čím později jí to řeknu, tím víc to bude bolet. Oba. Nadechl se, že ze sebe konečně dostane alespoň jednu větu kruté pravdy, ale docílil jedině toho, že vdechl její opojnou vůni. Takhle ženská mě zničí… Kdyby alespoň nebyla tak úchvatná a voňavá. Kdyby byla odtažitá, tak by to bylo jednodušší. Ale takhle… Za to se na mě snad nikdo nemůže zlobit. Nedá se jí odolat… omlouval v duchu sám sebe, když jí přejel rty lehce po krku.
„Jsi snad ještě krásnější než minule…“ zašeptal jí do ucha.
„Vypadám pořád stejně,“ zasmála se v odpověď a prohrábla mu vlasy.
Trochu se od ní odtáhl, zatímco ji držel kolem pasu a pořádně si ji prohlédl.
„Ne, jsi ještě krásnější. Ty tvoje oči… V těch by se člověk mohl utopit.“ Co to plácáš, ty hlupáku?! Kvůli tomuhle jsi sem nepřišel, nedával si v duchu. Já vím, já vím, ale podívej se na ni, odporoval svému nepřejícímu já v duchu, když zatáhl za tkanici jejího živůtku.
Bohové, odpusťte mi… Ale nedokážu říct ne…
VIII. kapitola – Hvězda
Probudilo ji jemné zašimrání na krku. Chtěla dělat, že spí, ale byla strašně lechtivá, takže po pár vteřinách jí unikl tlumený chichot. Otevřela jedno oko a zjistila, že jí Brandon přejíždí jemně po šíji.
„To lechtá…“ zavrtěla sebou v peřinách.
„A tohle?“ strčil ruku pod peřinu a jemně jí přejel prstem po žebrech.
„Nééé!“ vypískla a schovala se rychle pod peřinu.
„Snad by ses mě nebála, lady Ašaro,“ slyšela tlumeně přes peřinu Brandona, který stěží zadržoval smích. „Pojď ven…“
„Ale slib, že už mě nebudeš lechtat…“
„Dobrá. Slibuju,“ snažil se říct vážným hlasem Brandon, ale Ašara slyšela, že má co dělat, aby se nerozchechtal.
Ašara vystrčila hlavu a usmála se na něj. Sluší mu to, takhle rozcuchanému, i s tím strništěm…
„Pojď ke mně…“ zašeptal.
A Ašara tak učinila. Položila hlavu na jeho nahou hruď a tlukot jeho srdce ji opět odnesl do říše snů…
***
„Ašaro…“ ozvalo se uprostřed jejího sladkého snu. „Holčičko, no tak… Vstávej. Ašaro.“
Otevřela oči a pohlédla do těch jeho šedých.
„Za pár hodin budu muset vyjet do Králova přístaviště…“ začal jí vysvětlovat.
„Ano, také se budu muset vrátit,“ převalila se líně na druhý bok.
„Asi to bude nepříjemné… Ale nemůže mu to jen tak projít,“ skoro zavrčel Brandon.
„Brandone… Nešlo by to vyřešit jinak?“ začala opatrně. „Tak, aby se Rhaegar i Lyanna vrátili tam, kam patří? Ale bez humbuku? Vůči Elii by to bylo ohleduplnější…“ zkusila to.
„Bez humbuku?! Vždyť ji prachsprostě unesl ze domova! Na svou ženu měl myslet předtím, než to udělal,“ rozlítil se.
„Únos?!“ posadila se rozčíleně na posteli. „Ty tomu opravdu věříš?“
„Jistě. Moje sestra by s ním dobrovolně nejela,“ odvětil pevně Brandon. „Násilím ji unesl a kdoví, co jí provedl…“ zaťal ruku v pěst.
„Ty ses zbláznil… Rhaegar není žádný násilník. Nemá zapotřebí unášet ženy. Ano, je to politováníhodná a nerozumná záležitost. Obzvlášť vůči Elii… Ale únos? To se mi opravdu k Rhaegarovi nehodí,“ uzavřela svou plamennou řeč Ašara.
„Ale no tak, holčičko, krev je krev, tu nezapřeš. Prostě se v něm projevily úchylné targaryenské choutky. Mají to v sobě. Jsou zvrhlí,“ potemněly Brandonovy šedé oči.
„Co to říkáš?! Takhle o něm nemluv. Vůbec ho neznáš. Ano, král Aerys je blázen, ale Rhaegar… Rhaegar je hodný člověk,“ trvala na svém Ašara.
„Hodný člověk? Není to ani chlap, když musí unášet nevinné dívky!“ prudce vstal z postele Brandon.
„Jistě, asi tak jako ty mě…“ polohlasem pronesla za jeho zády Ašara a překřížila rozčíleně ruce na hrudi.
„Chceš tím snad říct, že s ním šla dobrovolně?“ otočil se na ni pomalu Brandon a rysy v obličeji mu ztvrdly. Skoro ho nepoznávala… Tatam byl muž z včerejší noci a dnešního rána. „Naznačuješ, že má sestra s tím parchantem utekla?“
„A proč ne? Proč to odmítáš připustit? Prostě se do sebe mohli zamilovat. Jistě, je to značně choulostivá záležitost, už jen vůči Elii a já z toho také nejsem zrovna nadšena… Ale jeví se mi to jako nejpravděpodobnější varianta,“ zpříma mu pohlédla do očí. Viděla, že už je hodně rozčílený, ale nemohla přestat. Nemohla mu jen tak přikyvovat a poslouchat ty odpudivé a nepravdivé řeči. Ašara neměla v povaze říkat mužům to, co chtějí slyšet. Měla ve zvyku říkat to, co si doopravdy myslí. A teď už nebylo cesty zpět…
„Prostě v Harrenově přeskočila jiskra a teď spolu utekli. Jednoduché jako facka,“ dokončila svou myšlenku a sehnula se pro spodničku.
„Královo přístaviště je opravdu prolezlé samými blázny… Vy opravdu nejste jako my,“ ušklíbl se suše Brandon a Ašaru při jeho slovech píchlo u srdce.
„My??? Tak co tady ještě děláš, s někým jako jsem já?!“ vypěnila Ašara.
„Tak jsem to nemyslel,“ začal se ošívat Brandon. „Jen jsem chtěl říct, že my prostě do tohoto zkaženého světa nepatříme. Je to tu plné intrik, podvodů, podivných zvyků… My na Severu uznáváme jiné hodnoty. Jsme jiní. Není možné, aby Lyanna mohla být s někým jako je ten prašivý Targaryen.“
„Aha. A kdo se tedy jeví vhodnou partií pro vás, báječné lidi ze Severu?“ vloudil se Ašaře do hlasu ironický podtón.
„Lyanna byla určena Robertu Baratheonovi, moji mladší bratři ještě nebyli nikomu přislíbeni a já… Já si budu brát Catelyn z rodu Tullyů…“ dokončil tiše.
Ašara jen bezmocně zamrkala. Měla co dělat, aby se zvládla pomalu nadechnout…
„Chtěl jsem ti to říct…“ upřel na ni svůj šedivý pohled.
„Kdy? Předtím nebo až potom co ses se mnou vyspal?“ otázala se mrazivým hlasem Ašara. Sotva svůj hlas poznávala…
„Ašaro…“ popošel Brandon směrem k posteli a natáhl k Ašara nesměle ruku. Ašara vystřelila z postele jako vítr.
„Víš, co? Raději už běž…“ řekla bezhlese a opřela se zády k němu o okno. Cítila, jak se jí začíná svírat žaludek.
„No tak, zlato… Vždyť to bylo hezké. Přece jsi musela tušit, že se budu ženit…“ řekl opatrně za jejími zády Brandon.
„Myslela jsem… To je jedno. Zapomeň na to. Jeď si do Králova přístaviště vyřešit své záležitosti,“ sevřelo se jí hrdlo. Já jsem tak hloupá, bohové, to svět neviděl… Jak jen jsem mohla být tak slepá?
„Vždyť to bylo hezké… Budeš mi chybět, ale povinnost je povinnost,“ slyšela za sebou a ani se nemusela otáčet, aby věděla, že Brandon právě rozehrává svůj sladký úsměv. Parchant jeden…
„Teď nemůžu mému rodu přidělávat další starosti. Nemůžu se teď jen tak rozhodnout, že si nevezmu Catelyn… Navíc, když byla má sestra unesena…“ omluvně vysvětloval.
To už ji dopálilo…
„Proboha, nech si ty pitomé výmluvy! Jaký únos?! Prostě s ním utekla…“ otočila se k němu prudce.
„Unesl ji,“ trval si na svém Brandon. „A my ji chceme zpět. Ostatně, ty bys to měla vědět nejlépe, když toho parchanta kryje tvůj bratříček…“ ušklíbl se.
„O mého bratra se laskavě neotírej! Nesaháš mu ani po paty. A ty budeš hodnotit něčí mužnost. Srabe!“ vpálila mu Ašara do obličeje. Nechápala, jak se s tímhle člověkem kdy mohla spustit…
Brandon se jen laxně usmál. Usmívat se, to on uměl.
„Nemusíš být hned tak popuzená a tvářit se na mě jako na vraha.“
„Jen jsem myslela, že jsi trochu jiný. Ty kytky a tak….“
„Ach ano, ty kytky. No, víš… To jsem vlastně nebyl já…“ pokrčil omluvně rameny.
Ašara cítila, jak se jí začíná točit hlava. Klesla do židle a nebyla schopna slova…
„Chtěl jsem ti to říct hned, ale tys tenkrát vypadala tak nádherně a nadšeně. Sama sis přála, abych to byl já… Já jen přikývl…“
„Vypadni…“ řekla Ašara přiškrceným hlasem.
„Omlouvám se. Asi jsem ti měl říct pravdu hned… Ale ten pravý stejně za moc nestál…“ uchechtl se Brandon.
„Vypadni! Okamžitě zmiz!“ sevřela Ašara ruku v pěst a zaťala nehty do masa. Jen se nerozbreč. Nesmí vidět ani jedinou tvoji slzu… přikázala si.
„Jak chceš,“ pokrčil Brandon Stark rameny a odešel.
Po jeho odchodu Ašara povolila sevření prstů a konečně dala průchod emocím. Jak jsem mohla být tak hloupá? Vždyť jsem od začátku tušila, jaký je… Sama jsem se do toho navezla. Bohové… Slzy jí stékaly pomalu po tváři. Brandon neměl pravdu. Ten pravý byl mnohem lepší než on. Jak jsem se jen mohla tak zmýlit? Vždyť jsem to snad chvíli i tušila… A pak jsem si nechala zamotat hlavu tímhle floutkem. Co si jen o mně musel myslet? Vždy mi byl tak věrný přítelem a teď se musel koukat na to, jak jsem jej vyměnila za Brandona Starka. Ještě jsem mu o tom vesele vyprávěla…
***
Cestu zpět do Rudé bašty ani nevnímala, byla jako ve snách. Přijela pozdě v noci, ale nemohla spát. Tak jen chodila po své komnatě a přemýšlela.
Už ho nechci ani vidět. Nikdy… Musím pryč. Cítila, jak se jí točí hlava. Otevřela okno, ale stále jí bylo na omdlení a nemohla popadnout dech. Jako by měla hruď zatíženu obrovským kamenem. Jak jsem jen mohla být tak hloupá? Nechala jsem se napálit jako malé dítě… Ach, bratře, kdybys tu teď byl… Nebo Barristan. Kam jen odjel? Ani se se mnou nerozloučil… Ale nedivím se mu. Všechno jsem zkazila… Opřela se o rám okna a zhluboka se nadechla. Ale pocit úlevy stále nepřicházel. Náhled ucítila, jak se jí zvedá žaludek…
Když konečně přestala zvracet, zhroutila se na postel a nabírala síly. Položila opatrně ruku na břicho a zhluboka se nadechla chladného nočního vzduchu, který stále proudil z okna. Už to bylo trochu lepší… Musím odjet. Okamžitě. Ještě dnes v noci, rozhodla se.
Pomalu vstala a šla vzbudit svou služebnou.
„Lenno, vstávej,“ zatřepala s nebohým děvčetem. Dívka na ni upřela ospalé zmatené oči.
„Lady Dayne?“ nechápavě na ni zamrkala Lenna.
„Ano, jsem to já. Vstávej. Odjíždíme. Hned. Sbal jen to nejdůležitější a rychle. Ale ještě předtím probuď dva z našich strážných,“ poručila jí Ašara. „Počkej… Vzbuď Martena a Lukka, těm se dá věřit. A pospěš si,“ instruovala dívku Ašara.
„A kam jedeme?“ zvědavě se zeptalo děvče.
„Domů. Jedeme zpátky domů,“ odpověděla netrpělivě Ašara a vrátila se do své komnaty.
***
Po chvíli uslyšela zaklepání na dveře. Vešla její služebná.
„Lady Dayne, už jsme připraveni k odjezdu. Lukka s Martenem čekají u koní…“
„Ano, jistě. Hned tam budu,“ řekla tiše.
Rychle si otřela slzy a zvedla se k odchodu.
Musím se sebrat. Nebudu kvůli němu brečet. Nebudu.
A musím to vysvětlit Barristanovi. Ach ano, napíšu mu dopis. Hned, jak zastavíme v prvním hostinci po cestě, napíšu mu dopis a vše mu vysvětlím. Pošlu Lukku, aby ho našel a psaní mu předal. Snad mi odpustí, jak jsem byla hloupá… rozhodla se Ašara a vlilo jí to trochu života do žil.
Epilog
Ašara Dayne dopis opravdu napsala, ale ten nikdy nedostihl toho, kterému byl určen. A tak se nedozvěděl, jak ji mrzí, že se tak hloupě zmýlila a jak moc je jí drahý. A Ašara se nikdy nedozvěděla, že už jí dávno odpustil a nikdy na ni nezapomněl…
Arthur Dayne už se nikdy nesetkal se svou sestrou Ašarou… Zemřel při ochraně lásky svého přítele Rhaegara Targaryena, jako hrdina a jeden z největších rytířů historie.
Brandon Stark odjel do Králova přístaviště, které se mu ale stalo osudným… Královo přístaviště neopustil a už nikdy neviděl svůj milovaný Sever ani svoji sestru Lyannu.
Po celém Západozemí se rozpoutala ničivá a dlouhá válka, která obrátila Sedm království vzhůru nohama. Konflikt rozdělil spoustu rodin, stál životy řadu z největších rytířů té doby a Západozemí už nikdy nebylo jako dřív. Ale o tom třeba až někdy jindy…