Co předcházelo Balonově rebelii?
Pozn. Autora:
Tento příběh věcí minulých vychází z historie Západozemí, ubírá se však vlastní cestou a líčí osudy těch, kteří byli zapomenuti. Veškeré nepřesnosti s historickým vývojem, daty a jinými údaji jsou vyhrazeny.
****
Nad hladinou v zátoce železných mužů, blízko Mořské stráže, vysel mlžný opar, příznačně zakrývající válečné koráby. Sedm dlouhých lodí s nízkým ponorem v čele s Nenasytnou, vlajkovou lodí jeho vlastní flotily, se hnalo vpřed. Na přídi stál osamocený muž, Maron Greyjoy, druhorozený syn Balona. Vysoká posta ostrých rysů a krutých činů. Musel jsem jim přihlížet, beze slova, bez možnosti volby. Jako muž Maronovy osobní gardy, jako jeho zástupce a druhý kapitán lodi, jsem byl povinován zákonem nejvyšším, zákonem Potopeného boha. Zemřel jsem, abych povstal silnější. Můj úkol mne netěšil, ale přijal jsem jej.
„Železní! Před východem slunce si můj otec nasadil korunu ze soli a kamene, požehnanou Potopeným bohem!“ Maronův hlas, silný a dunivý, se rozléhal nad hladinou.
„My jsme byli vybráni, abychom stvrdili jeho právo železnou mincí a krví!“
Několik mužů souhlasně pokývlo hlavou.
„Tak na co ještě čekáte?! Každý z vás má cenu nejméně deseti z nich!“
Tentokrát vyvolal větší povyk.
„Nešetřete nikoho, jejich ženy jen čekají, až k nim přijde opravdový chlap!“
„Za krakatici! Za Marona!“ Vykřikl někdo za mnou a nejméně deset mužů tasilo meč. V Maronových očích jsem zahlédl záblesk rudého plamene. Stěží se s ním dalo promluvit. Rozhodně ne ve stavu, který mi byl moc dobře znám. Mladý Greyjoy se až příliš snadno nechával strhnout vším, co se nějak týkalo bitvy. Následky pak mohly být strašlivé. Snad mimoděk jsem sevřel hrušku své dýky, jediné pravé přítelkyně na plovoucí krakatici. Její chapadla se stahovala blíž a blíž. Nemohl jsem se nadechnout, plíce mi těžkly a v hrdle jsem pociťoval podivný pocit prázdnoty.
Zaduněly bubny doprovázené výkřiky železných. Každý si chtěl urvat pro sebe co nejvíc a jejich kapitán je nehodlal zklamat. Šedivé domky Mořské Stráže se objevily bez varování, jako by vyslyšely prosby posádky. Chytl jsem roh a táhle zatroubil, jak si Maron před odjezdem ze Štítu přál. Krakatice hodlala vystoupit z moře. Bláznovství, mihlo by se mi naštvaně hlavou, kdybych svého kapitána neznal. Oznámit náš příchod širému pobřeží byl však jeho záměr. Jakási sadistická touha. V odpověď se k nám donesly zběsilé tóny zvonů. Ospalé městečko se přeci jen probouzelo. Pozdě.
Železní už vyskákali z lodí a teď se úprkem hnali k první linii napůl dřevěných, napůl kamenných domů. V cestě jim nestálo zhola nic, až na zhruba metr vysoký dřevěný plůtek a tucet koz. Chundelatým bojovníkům ale věnovala posádka Nenasytné pramalou pozornost. Zaujala je skupinka tří vojáků v barvách pána Mořské Stráže, vracejíc se pravděpodobně z noční hlídky. Unavení a neopatrní k dění okolo. Sotva sebou škubli, když se rozezněly zvony, a dva železní už byli u nich. Krvavá řež netrvala dlouho. Na prvního se vrhl Mladý Bulf (viděl už nejednu zimu) a prudkým sekem mu rozpáral břicho. Jeho nejbližšího druha potřísnila sprška kouřící krve. Smrt se mu leskla v očích… Brzy se vedle vojáka objevila čepel a propíchla ho skrz na skrz. Poslední záblesk, křeč a konec. Třetí muž se ani nepokoušel postavit proti přesile se zbraní v ruce a raději se otočil k zběsilému úprku za záchranu života. Marně, zoufale. Zbytečně. Necelých deset metrů od rohu prvního domku, kde došlo k přepadu, ho dostihl šíp. Provrtal mu kožený kabátec pod lopatkou.
****
Tak začala a dost možná i skončila první bitva právě rozpoutané rebelie proti železnému trůnu. Opařená posádka města nebyla na útok připravena a v boji muže proti muži se nemohla měřit se železnými poháněnými krvežíznivostí a vidinou snadné kořisti. A především Maronem. Ne méně jak šest mužů padlo jeho rukou od začátku bitvy. Jejich těla byste však hledali marně. Maron se vyžíval v jejich mrzačení stejně jako v samotném boji. Smrt protivníka mu nestačila, on chtěl víc. A také dostal. Co následovalo, překonalo veškeré hranice, které snad mohl mladý Greyjoy mít. A já nezasáhl. Chyboval jsem. Vím to. Kéž je mi odpuštěno.
Se skupinkou pěti, možná šesti bojovníků jsme dorazili k prostornějšímu domu s šindelovou střechou. Právě ze dveří vybíhal plešatý muž svalnaté postavy, kapitán stráže, jak jsem se později doslechl, když jeho tělem hladce pronikla čepel mého kapitána. Oddělila šlachy i maso a zaryla se hluboko do pánve. Muž padl mrtev k zemi. Maron se ušklíbl, jako by tím mužem opovrhoval a plivl na něj.
„To stačí, pane. Musíme k hradu.“ Jeho chováním jsem byl znechucen, přesto jsem si pravděpodobně dovolil příliš.
„Cože?!“ Vyštěkl na mě.
„Ten už je mrtvý, čekají další!“
„Ne dost, sráč jeden.“
Poté do mrtvého surově kopl a mečem mu vypíchl oba oční důlky. Taková krutost zacloumala i mnou. Byl to však teprve začátek…
Z domu vyběhla jakási žena a s řevem se vrhla na tělo svého manžela, snad v pošetilé snaze o jeho záchranu. Než stačila vzhlédnout, zasadil Maron ránu i jí. Tvrdou, neúprosnou. Život ji opustil okamžitě. Bezbranná, bez jediného zlého úmyslu, přesto musela zemřít.
Stále ještě křečovitě svírala tělo svého muže, když z domu vyrazila i třetí osoba. Dítě, malé bezbranné dítě. To jsem už nemohl vydržet a toho chlapce jsem popadl sám. Smýkl jsem jím na stranu a v rychlosti, aby si toho nikdo jiný nevšiml, jsem mu pošeptal dvě slova: Běž, rychle! Jenže on jako by můj hlas ani neslyšel, vrhl se vpřed a začal bušit do mého kapitána pěstmi. Zuřivě, jako vlk.
Maron běsnil. Škubl sebou a jediným mocným úderem povalil dítě na zem, ohnal se svou dýkou a…. minul. Netrefil se, chlapec se však nehodlal vzdát, naběhl by si na dýku, kdyby ho za vlasy nechytl Mladý Bulf a neškubl jeho krátkým tělíčkem dozadu. Ulevilo se mi, byl jsem leckým ale ne vrahem dětí. Nikdy.
Maron se pracně zvedal na nohy, funěl a zuřil. Na prázdno se rozmáchl dýkou právě, když Mladý Bulf chytil chlapce a jeho vlastní síla ho přibila k zemi. V tom jediném okamžiku se mě zmocnila nenadálá a zuřivá touha vrazit kapitánovi nůž přímo do břicha. Jeden úder a vše by skončilo. Jedna rána a úkol by byl splněn. Jen nepatrný pohyb, škubnutí svalem a padla by noc. Ruka se mi pohnula bez dovolení a já ji nemohl zadržet. Chtěl jsem udělat krok kupředu, ten nutný krůček směrem k ležícímu tělu. Ne. Ne hned. Ne hned.
Vykročil jsem. Natáhl ruku a… chytil kapitána za paži, abych mu pomohl vyskočit na nohy.
„Zabijte to štěně!“
„Ne.“ Jedno slovo, jedno přesvědčení.
„Tak ho zabiju sám!“
„U Potopeného Boha, proč?“
„Proč? Ty se ptáš! Protože jsem to řekl, zatraceně. Alerone!“
Přeci jen nezapomněl mé jméno, alespoň něco. Jinak se ale stěží blížil příčetnému stavu. Ano, takový byl náš kapitán. Mladá Krakatice. Nejraději bych si odplivl, ale má přísaha mne svazovala. Děkoval jsem Potopenému Bohu za druhého syna, za dědice lorda Balona, staršího Rodrika. Maron byl krutý a zvrhlý ale především ne prvorozený. Tento spásný fakt držet nad železnými ochrannou ruku a stavěl most nad hlubokou propastí, kam se blížily kroky Maronovy.
„Alerone!“
„Nejsem vrah dětí.“ Nikdy. Nikdy. Nikdy.
Maron mi už nevěnoval ani jediný pohled, opovrhoval mnou. Zdálo se, že se trochu uklidnil.
„Bulfe.“
Ne! Chtělo se mi vykřiknout. Takto se bojovník nechová, tělem mi projela vlna nevole a znechucení. Do moře s přísahou, dralo se mi z plic. Přesto jsem nevydal ani hlásku. Do hlubin s úkolem! Do háje s posláním! Nemohl jsem. Neuposlechnout rozkaz kapitána nebo mu snad odporovat, to se rovnalo šibenici. A chlapec neměl zemřít, ne dnes. Ne hned. Mně šibenice strach nahnat nedokázala, nebál jsem se jí, stejně jako se námořník nebojí širého moře. Smrt jsem očekával, těšil jsem se na ni.
Protože jsem nemohl zemřít.
Mladý Bulf se ušklíbl a vycenil žluté zuby. Stále ještě držel chlapce, který se snažil svému vězniteli uniknout a mlátil sebou ze strany na stranu. Jenže Bulf držel pevně a nehodlal svou oběť pustit. Nejspíš si už vyhlédl místečko „obřadu“. Vykročil mým směrem. Rozhodl jsem se ve zlomku sekundy.
„Marone, někdo by měl zkontrolovat kasárny.“
„Jdi mi z očí.“
„Ano, můj pane.“
Přikývl jsem a odešel opačným směrem, než kudy se vydal Mladý Bulf s chlapcem. Jakmile jsem zašel za roh, zrychlil jsem a obloukem se vrátil k místu, kde jsem ještě před chvílí mluvil s kapitánem, jenže z opačné strany. Právě odcházel k Baště pána Mořské Stráže, aby vyjednal podmínky našeho odjezdu, okořeněného tučnou kořistí.
Využil jsem situace a neviděn proklouzl mezi stodolu a zděný dům, na zablácenou pěšinku, kudy vedly dvoje stopy. Velké, vytvořené koženou botou a malé, snad poloviční velikosti. Chlapecké. Neuplynula ani minuta, když jsem zaslechl ty, které jsem hledal. Dětský křik.
Našel jsem je na malém prostranství obehnaném vysokou zdí porostlou břečnaněm. Chlapec se válel v kaluži bahna a Mladý Bulf stál rozkročmo nad ním, s nožem pohotově připraveným. Robustní postava ve vařené kůži, připomínající plešatého medvěda se zkaženým dechem. Nenáviděl jsem ho.
„Pusťte mě! Pusťte mě!“
„Klidně si křič.“ Pochechtával se Bulf. V týrání chlapce se přímo vyžíval. Dvakrát ho zkusmo seknul, jednou po paži, odkud dítěti vytékal potůček krve a podruhé zasáhlo Bulfovo ostří chlapcovo stehno.
„Pusťte mě! Táta vás propíchne!“
„To dřív ošoustám jeho mrtvolu…“
„Ne!“ Chlapci docházely síly, nerovný souboj by nevydržel dlouho…
Bulf se znovu štěkavě zasmál a rozmáchl se k poslednímu seku.
„Ťeď se s-“ Namísto slov mu z úst vytryskl proud krve. Krkem mu projela úzká čepel, dobrých dvacet centimetrů dlouhá. Bulf zachroptěl, neschopen slova, neschopen proklít svého vraha. Z otevřené rány se řinula další a další krev. Otočil se, padl na kolena, oči zalité hrůzou… nepochopením.
Ach, ano, nečekal mne.
Podíval jsem se mu do očí.
„Nejsi hoden být Železným.“
Škubl sebou a v posmrtné tuhosti spadl na zem. Očistil jsem čepel a pohledem vybídl chlapce, který bez váhání zmizel v uličce. Doufal jsem, že se tentokrát už nenechá chytit. Kvůli němu i mému úkolu. Teprve jsem začal a má čepel ještě bude tančit radostí. Teď však žíznila a žíznila. Brzy se dočkáš, konejšil jsem ji. Brzy, děvče.
***
Mořská stráž padla do našich rukou bez větších ztrát. Zbývala jen osamocená bašta jejího pána. Pokud se domníval, že jeho hrad vezmeme útokem, šeredně se pletl. Muži vyrabovali kasárny, odnesli pár kusů kvalitní ocele, prohledali dům po domu a vše nanosili na lodě. Veslice byly naložené nejrůznějším zbožím, připravené k vyplutí.
Ovšem ne ke Štítu, vedli jsme naše veslice mnohem severnějším směrem, cestovali jsme podél pobřeží až k místu, kde do zálivu vtéká bezvýznamná říčka Ledový proud, známá z jistého důvodu každému muži z ostrovů. Oba její břehy pokrývá tenký pás borovicového lesa, sotva sto metrů široký, za nimi se pak táhne kopcovitá pláň posetá zelení a křovinami, pustá a neobydlená.
Na malém pahorku u břehu moře tehdy stála zdánlivě opuštěná hláska s dvojicí věží a hradní baštou. Trojúhelníkové hradby ústily v čtvercově postavenou věž, do níž byla zasazena dřevěná brána se železnými hřeby. Krýt ji pak měla samotná věž s dvěma vnějšími podlažími. Obě ohrazovalo cimbuří zhruba do úrovně vrchní části hrudníku, poskytující dostatek bezpečí pro hradní lučištníky. Brána ústila do volné krajiny východním směrem, podél přitékajícího toku řeky. Ze dvou stran ji proto chránily přirozené překážky. Třetí hrana trojúhelníku, který tvořil vnější hradby, pak byla zpevněna a obehnána menší hradbou s půltuctem střílen. Kdyby byla dobita, obránci by se prostě stáhli za vyšší hradbu a zatarasili vchod.
Tento důmyslný systém obrany ale již dlouhá léta nikdo aktivně nevyužíval. Jen čas od času hrad navštívilo pár železných. Často posádky veslic, které se vydaly loupit podél pobřeží. Používaly Baštu jako skrýš a příležitostný sklad pro doplnění zásob. Teprve krátce před rozpoutáním rebelie se Krakatice rozhodla pevnost znovu zprovoznit. Hrad měl sloužit jako předsunutý tábor Železných, odkud by v případě tažení proti Ostrovům (kdyby se králi Robertovi nezamlouvalo Balonovo rozhodnutí osamostatnit se) mohli nepříteli padnout do zad, vyjet proti zásobování nebo přepadávat průzkumné oddíly. Tak přinejmenším zamýšlel sám Balon. Jak už tomu v Západozemí ale bývá, vše se nakonec událo úplně jinak…
****
„Pane, ser Rodrik. Zakotvil s Odvážnou a osmi veslicemi asi čtvrt míle severně od Ledového proudu. Doprovází do Garren Černý, Lamar z Malého Wyku s poselstvím od lor-krále Balona a přes dvě stovky železných.“
„Postarej se o naše hosty, Alerone.“
Maron se odmlčel a toužebně se zahleděl do plamenů. Vrásky na čele prozrazovaly, že Mladá Krakatice nad něčím hluboce přemýšlí. Stáli jsme v horních komnatách Bašty, vybral si je pro sebe Maron ihned po příjezdu a právě zde měla proběhnout důležitá porada.
„Bratra pošli za mnou. Zajímá mě, co chce náš otec. Pak se rozhodnu, jestli ho poslechneme.“
V jeho hlase jsem zaslechl stopu nedůvěry, možná až pohrdání. Němě jsem přikývl a otočil se k odchodu.
„Alerone.“
„Pane?“
„Bulf je mrtvý, zabil ho někdo z mých lidí. Možná šlo o solnou ženu, možná ne. Zjisti mi to. Byl to dobrý chlap. “
Jestli snad očekával v mé tváři výraz překvapení, zklamal jsem jej. Můj pohled přímo kypěl lhostejností. Dobrý chlap? To bych se na to podíval… Místo odpovědi jsem však jen kývnul hlavou na srozuměnou. Neměl jsem času nazbyt. Čekal mne náročný úkol. Kdo mohl být vrahem?
****
„…otec nás volá zpátky na Štít. Chce zvážit novou nabídku lorda Edarda ze Zimohradu. Má údajně předejít zbytečné válce. Tady máme zanechat jen nezbytnou posádku, nutnou pro udržení hradu. Vydáme se na Štít přímo, dvě veslice ale poplují podél pobřeží, jak si otec přeje…“
Když domluvil, na okamžik se rozhostilo ticho. Palčivé a plné očekávání ohledně reakce Mladé Krakatice. Ta druhá, starší, klidnější a zkušenější stála v čele poradního stolu a vyzývala pohledem své muže k vyjádření jejich názoru. Rodrik Greyjoy, dědic Železných ostrovů a pán Odvážné přinesl poselství svého otce a přednesl jej nejvyšším velitelům – třem kapitánům veslic známých jejich jmény na každém ostrově od zálivu až po širé moře na Západě.
Byl to muž střední postavy, klidný když přijde bouře, schopný při poradách u Balonova stolu na Štítu, čestný při jednání se zelenými lordy, a milosrdný při válečném tažení. Kdyby byl se narodil na jiném místě než na Ostrovech, rozhodně by z něj vyrostl obdivuhodný lord s nejvyššími ambicemi v politických kruzích. Jenže jeho krev se nedala zaměnit za krev lidí ze zelených krajin. Byl železným a musel také vládnout jako železný. Tvrdě a neochvějně.
Jeho jemnější povaha byla podle mnohých akorát na obtíž a na kapitána se zkrátka nehodila. Krakatice a vyjednávat? To znělo uším železných jako zbabělost a nerozhodnost. Ta se trestala neposlušností a celkově prachmizernou autoritou u posádky. Rodrik Greyjoy s hustou hřívou černých vlasů byl však následníkem svého otce, synem Krakatice a proto nikdo nemohl jeho postavení zpochybňovat veřejně.
Měl však mnoho nepřátel, vyčkávajících na vhodnou příležitost v přítmí a zákoutí, kde se kuráž vyměřovala nepoctivostí a chamtivostí. Ctnost se nazývala urážkou a chrabrost bývala odměněna ranou do zad. Říkalo se, že se pán Rodrik nedožije dospělosti a on se jí dožil. Říkalo se, že zemře rukou svého bratra a on nezemřel. Přežil vše, co mu osud přichystal a i díky tomu stál zde a přednášel, co muselo být předneseno.
Pokud jste do této doby měli pochybnosti, váš rozum byl zakalen. Vítejte mezi železnými. Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán a jakákoliv čest se vždy setká s pohrdáním. Tam, kde se tma kloubí s temnotou, tam žijí potvory z hlubin, chobotnice a především…krakatice.
Když jsem před dvanácti úplňky měsíce doplul ze svobodného města Braavos na Malý Wyk, byl to pro mě šok. Opravdový a nezpochybnitelný šok. Život na ostrově se v mnohém lišil od života ve zbytku Sedmi království a především se v ničem nepodobal životu ve městě jako je Braavos, kde jsem strávil polovinu svých let.
Na půl železný a na půl nic. To jsem byl já a nikdo jiný. Jako syn významného kapitána desítky lodí kotvících nejčastěji v severním přístavu na Malém Wyku jsem se nebál naprostého odmítnutí a izolace, přesto jsem si musel respekt a úctu prostých mužů vybojovat. I tak se našla celá řada těch, kdo mnou opovrhovali a nikdy mě nepřijali. Podle jejich slov jsem až moc páchl zelení a inkoustem. Kdyby tak věděli, jak moc jejich mysl zahalil stín…
Slova mi však nemohla ublížit. Výhružkám jsem se vysmíval a smrti se nebál. Každý musí zemřít. Ach ano.
Každý musí zemřít.
****
Stál jsem před dveřmi vedoucími do poradního sálu. Na stráži. Na rozkaz Mladé Krakatice jsem měl zařídit, aby pány nikdo nerušil. Probírali pravděpodobně otcovo poselství a další kroky našich veslic. Na jih? Sever? Zpátky na Štít? Těžko jsem hádal, ale za dlouhá léta strávená v Braavosu mé uši přivykly na lehký šum skrz dubové dřevo. Naučil jsem se, jak rozpoznávat jednotlivé hlasy a jak si pohrávat s nesourodými slabikami, které na první poslech nic neznamenají. Chtělo to více než štěstí a bystrý sluch. Zkušenosti. Praxe. A já nepostrádal ani jedno.
„Blázníš?! Otec blázní?! Co to—?“Maron, hlas kapitána Nenasytné práskl skrze chvilkové ticho jako bič a nesl se ozvěnou. Snadné, ach jak snadné bylo vyslechnout Marona Greyjoye.
„Příkaz, Marone. Je to příkaz.“
„Já mu kašlu na příkazy!“ Maron zřejmě vypěnil. „Proč si nasazoval korunu, když se bojí?“
„Král Balon jistě není zbabělcem, jinak by mu nepřál Potopený Bůh… ale něco na tom je, proč se máme stáhnout? Proč teď, když můžeme obsadit pobřeží a připravit se na nepřátele Krakatic!“
Garren. Ano, to promluvil třetí nejvyšší kapitán Potopeného boha v místnosti. Garren Černý. Také ze Štítu. Jako oba bratři. Bál se odporovat příkazům, ale jistě se chtěl vetřít do přízně Mladé Krakatice, byl to muž ctižádostivý a vypočítavý. Nikomu nevěřil a nikdo nemohl věřit jemu. Nebezpečí pro mladého „prince“ číhalo i v těchto vodách. Jestli pak to tušil i on sám?
„Neznám podrobnosti otcova rozhodnutí, nesvěřoval se mi. Myslím si ale, že má otec v plánu s Robertem vyjednávat, na Štít doletělo nemálo havranů od Králova Přístaviště, ale ještě více od Severu, od Zimohradu. Baratheon je zbrklý, unáhlený… asi jako můj mladší bratr…“
Nepochyboval jsem, že závěrečná slova, pronesená stejně klidně ale přesto s náznakem pobavení, nepatrným, i když slyšitelným přes zavřené dveře, to vše musela Marona přinejmenším silně vytočit. Byl jsem si jistý, a stále jsem, že kdyby podobná slova vyšla z úst někoho jiného než staršího bratra, tak mu Mladá Krakatice na místě poděkuje svým mečem. Ne, jistě by nežil déle než pár vteřin, chvíli, ve které by měl možnost pochopit ten strašlivý význam právě vyřčených slov. Poté by polykal krev…
„Na rozdíl od Starka, ten vlk má hlavu chladnou jako je ta jeho zeď. Nejspíš poslal otci vzkaz. Jistě velmi zajímavý vzkaz…Víš, co myslím bratře, hovořil o tom. Jednou, ne víc. Náš otec není moc hovorný…“
„Pověz víc. Rychle! Neodtáhnu od plné spíže jen pro kus papíru od toho vlčího zmetka!“
„Nemluv takovým tónem s Rodrikem, Marone.“
Lomar, jistě, Lomar. Jeho hlas zněl jinak… zeleněji. Strávil mnoho let mimo Ostrovy a jeho slova to prozrazovala v celé své nahotě. Přesto se počítal mezi hlavní stoupence Moudré Krakatice a nikdo mu do očí nepověděl, co si doopravdy myslel. Lži, celý hrad obklopovala hráz ze lží.
„Mlč s tebou se-“
Více jsem se nedozvěděl – ozvaly se kroky.
Z chodby vyšel podsaditý chlap zhruba podobné výšky jako Mladý Bulf. Páchnul pivem a možná ještě něčím horším. Tvář mu pokrývalo strniště ohavných zatočených chlupů, a když promluvil, odkryl napůl vypadané žluté tesáky. Podobal se daleko více zvířeti, než Železnému. Ach, ano.
„Stříd-d- škyt –d tě – škyt-jas-s-škyt-sný. Tak pa-dej-j!“
Páchlo to z něj hůř, než se na první pohled zdálo. Nevěnoval jsem mu ani slovo a otočil se k odchodu, když mě prudce popadl za rameno a křikl – spíš se o to pokusil, protože se nedokázal ovládnout – na mě: „A naj-di toho zkur-vy-syna!“ Ohnal jsem se po něm a během dvou vteřin jsem byl opět volný. Změřil jsem si ho obzvlášť znechuceným pohledem a bez okolků odešel. Tak skončila má stráž před branami vědění, kdybych byl zůstal, mohl jsem leccos zachránit…
Nebo také ne. Nebo také ne.
Menhir Tvrdokůže, chlap s ukrutnou silou a nadáním na mrzačení. Moudrosti ale mnoho nepobral, řídil se jen Maronovými rozkazy, které si čas od času vylepšil nějakou svojí zvráceností. Většina posádky se ho bála. Až na Bulfa a toho třetího. Společně se starali o Maronovu bezpečnost a vždy se potloukali blízko svého kapitána jako psi připoutaní neviditelnými řetězy. A když jim dopřál pán trochu volnosti… netřeba slov. Ano, tenhle muž stál před malou chvílí po mém boku a má milá se nabízela, jak ona se jen nabízela…
Maronova osobní stráž, garda jak rád říkal on sám, se skládala ze čtyř mužů. Tři jsem vám již představil, banda odporných kreatur, která neměla cit pro nic jiného než vraždění. Stalo se to osudným Mladému Bulfovi, když si ho minulého dne k sobě povolal Potopený Bůh. Ne však jako povolá Rodrika nebo věrné železné, chrabré a statečné bojovníky ve službách Krakatic. Ne.
Přijal ho s pohrdáním, pro takové muže jako byl Bulf se nehodilo nic jiného než zatracení v hlubině, bez světla, pitné vody a špetky vzduchu mrzne v temných vodách, daleko od prohřátých síní Potopeného Boha. Pokud se bude kát za své hříchy, možná dojde odpuštění. Možná se přeci jen vykoupí a Potopený bůh mu dovolí, usednou po boku železných v síních svých otců, v domech na dně moře, kde kotví stovky válečných veslic, kde se sláva mísí s uznáním, kde najde klidu i on sám…
Ale ne hned. Ne hned. O to jsem se postaral.
Kdo byl tedy čtvrtým mužem Maronovy stráže? Kdo byl posledním článkem toho obávaného řetězu z oceli, soli a kamene? Kdo? No přece já. Každá místnost má čtyři stěny, každý stůl čtyři hrany a Maron měl mě. Trvalo mi dva roky, než jsem se dostal tak vysoko ke svému kapitánovi, jak jen to šlo. Svůj úkol jsem splnil teprve nedávno, před vyplutím ze Štítu. Potopený Bůh mi toho byl svědkem. Tři noci před tím, než si lord Balon nasadil korunu, se jeden muž nešťastnou náhodou zřejmě v opilosti zřítil z můstku spojujícím jednotlivé věže na Štítu. Toho rána se ukázalo, že mužem, jehož si vzalo moře, nebyl nikdo jiný, než chybějící člen Maronovy gardy. Čtvrtý článek. Jeho místo jsem zaujal já, jak tomu osud chtěl a tak jsem se dostal na dosah ruky k muži, jehož jsem nenáviděl a obdivoval najednou, jako nenávidím a obdivuji moře.
Zbylí tři strážci mě mezi sebe nikdy nepřijali a dívali se na mne spatra. Jako bych ani nebyl. Přesto se mnou v Maronově přítomnosti museli mluvit jako se sobě rovným, protože jsem na kapitána svým smýšlením a bystrým úsudkem zapůsobil. Nabízel jsem mu vlastnosti, které jeho banda hrdlořezů a vrahů postrádala. Vlastnosti, které mě katapultovaly do pozice jeho vlastního zástupce, muže, jemuž mohl věřit – či snad chtěl věřit.
V očích Mladého Bulfa a zbylých dvou železných jsem se tak stal synonymem pro obtížný hmyz. Jejich chování mě nechávalo chladným, na moje bedra spadal mnohem důležitější úkol a nehodlal jsem Potopeného Boha zklamat. Až do nedávna, pak se vše změnilo. Vítr se obrací, říkával můj mistr v Braavosu. Ano, obrátil se. Jenže jakým směrem?
Ještě před ním stálo mnoho úkolů, a tři lidé čekali na rozsouzení Potopeného boha. A on musí vykonat, jak bylo řečeno a zaplaceno. On. Nikdo jiný, jen on sám. Kdo bude další?
Ach ano, vrah Mladého Bulfa. Jenže který?
****
„Copak, příteli?“
Bodrý hlas přerušil z nenadání tok mých myšlenek. Nikoli mé odhodlání, mé poslání, mou práci… Ta se přerušit nedala. Bylo rozhodnuto a já jsem začal. Stane se, co se má stát. Ať mi dopomáhá Potopený Bůh.
„Dej mi to nejlepší, co máš. Posílá mě Maron.“
Z kuchyně se linula příjemná vůně a já si teprve teď uvědomil, že mě mé kroky zavedly až do jídelny, kde právě teď posedávalo jen málo železných mužů, většina už jistě dávno svůj příděl spořádala. Těch pár, snad dva tucty, se nacházeli v opojení kyselého červeného vína, na můj vkus až moc trpkého. Poručil jsem si toho dne pořádný korbel medoviny ukořistěné ze sklepů Mořské Stráže, kvalitní ročník.
„Jó, tak Marón, tak to pak jó,“ ušklíbl se kuchtík a donesl misku dušeného masa s cibulkou.
„Eště néco, kápitáne?“
„Něco by se možná našlo.“ Řekl jsem už při odchodu. „Neviděl si v poslední době Rogge? Hledá ho kapitán, jde o tu věc s Bulfem…“
Muž ztichl, jeho dřívější bodrost byla ta tam a obličej mu mírně zezelenal. Jestli jméno Mladého Bulfa dovádělo lidi k oprávněné opatrnosti, pak jeho spojení s Roggem nahánělo strach i otřelé posádce železné flotily. V očích se kuchtíčkovi leskla nejistota. Nevěděl, jak daleko může s odpovědí zajít. Možná věřil té povídačce, že i stěny mají uši. Možná na to nebyl dost chytrý. Rozhodně si ale dával pozor na jazyk a několikrát se svýma prasečíma očkama rozhlédl, než se odhodlal promluvit. A i potom štěkal každé slovo až s bázlivou opatrností a nedůvěrou k mé postavě. Přeci jen jsem k té obávané skupince patřil i já a jistě mě podezíral.
„Hledá ho kapitán, jó?“
Kdyby to bylo možné, ve své opatrnosti by se byl utopil.
„Nebudu to opakovat.“
„Dobrá, dobrá. Ješte tu nebyl, víme? Teprve se má ukázat, co já vím, ale já toho moc nevím, jen tu a tam něco vyslechnu, víme?“
„Přijde?“
„No záleží jestli…víme? No…“
„Přijde?“
„Přijde.“
Kuchtík rezignoval, plácl rukou do stolu a ukázal na druhý konec sálu, kde se zvedalo točité schodiště. Právě tudy sestupovala skupinka asi půl tuctu mužů vedená dlouhánem ve vařené kůži a lehké brni. Hlavu mu kryla změť mastných černých vlasů a ruku měl položenou na jílci své dýky. Zrovna cosi hlasitě pokřikoval na nejbližší vojáky u stolu a jeho kumpánové se hlasitě pochechtávali.
Byl to Rogge.
Bleskově jsem přešel přes dvojitou řadu stolů a skupince přede mnou zahradil cestu.
„Co chceš, uhni!“ Zařval Rogge, aniž by na mne pohlédl. Když o několik vteřin později napravil svou chybu, ušklíbl se. „To seš ty…“ řekl už o něco opatrněji, jako by měl od někudy z nenadání vyskočit sám Maron a připomenout svému psovi, kde je jeho místo.
„Ano, já, jsem rád, že ti to dneska myslí.“
„Urážej si někoho jiného, já nejsem takový idiot jako Menhir.“ Demonstrativně si odplivl na zem a rozhodl se projít kolem mě, když jsem mu zahradil cestu a zavrtěl hlavou. Jen ať se topí v hlubinách, parchant jeden. Jenže já musím najít vraha. Musím.
„Vím, kdo zabil Mladého Bulfa. Máme se o něj postarat, na rozkaz kapitána.“
„Ty a já?“
„Maronův rozkaz.“
„Hm…,“ zřejmě zvažoval má slova s nedůvěrou. Jenže chuť zabít vraha svého kumpána převážila nad zdravým rozumem. „O koho de, o jakýho zkurvysyna de?!“
„Ne tady, později. Moc očí, moc uší. Jistě chápeš.“
„Ták? Nemysli si, že se s tebou budu bavit, jenom proto, že tě má Máron v oblibě. Poradili jsme si tu bez tebe dost dlouho, takže to tu bez tebe taky zvládneme, chápeš?“
„Mám vyřídit kapitánovi, že nechceš pomstít smrt bratra ve zbrani? Mám se o toho muže postarat sám, jak káže Potopený bůh? Mám?“
„Ne, ty blázne. Rozhodně ne!“
Stěží jsem se bránil úsměvu.
„Tak pojď, poté musíme podat zprávu Maronovi, a ten nečeká…“ S těmi slovy jsem vyrazil vpřed, propletl se skupinou podezíravých pohledů a zmizel na schodišti. Další slova by byla zbytečná, Roggova pomstychtivost dosáhla vrcholu a já věděl, že mne bude následovat. Co jiného mu zbývalo?
Brzy jsem za svými zády zaslechl kroky. Blížil se. Zastavil jsem se a křikl za sebe: „Až nahoru, na cimbuří.“
„Ten hajzl má hlídku?“ Ozvalo se zespodu.
Ach ano, má a poctivou. Blesklo mi hlavou.
„Jak říkáš.“
****
Když Rogge vyběhl na cimbuří, pořádně už oddechoval. Po krku mu stékaly kapičky potu, jeho oči ale hořely nedočkavostí a touhou po pomstě. Posunkem ruky jsem naznačil cestu a nechal Rogge jít prvního. Téměř bezhlučně jsem přivřel dubové dveře a zasunul závoru. Bez povšimnutí.
Osaměli jsme. Já, Rogge a vrah. Popošel jsem pár kroků směrem k železnému a nadobro se zastavil. V obličeji mého bratra ve zbrani se mísilo překvapení s údivem a nepochopením. Co se stalo? Jako bych mu četl z očí. Když si uvědomil, že na vrcholku věže u cimbuří nikdo nehlídá – protože stráž jsem před půl hodinou poslal do jídelny na menší přestávku – otočil se ke mně. Ještě před chvílí patrné odhodlání se plně vytratilo. Sen se rozplynul, nahradila jej skutečnost. Drsná a mrazivá jako samo moře.
„O co de?!“ Vyštěkl na mě spíše zmateně než naštvaně.
„O co by šlo? Dostali jsme vraha.“
„Co to meleš, magore? Nikdo tu není. Nikdo povídám!“
„Ale je. Jsem tady já. Ty. Copak to nestačí?“
„Zbláznil ses? Přeskočilo ti, zmetku?! Nebudu tu s tebou ztrácet čas!“
Udělal tři, snad čtyři kroky mým směrem a zarazil se. Teprve teď spatřil závoru na dveřích a meč houpající se po mém boku. Popruhu s dřevěnou trubicí na mých zádech si ale nevšímal. Znervózněl.
„Vo co de? Mluv! Kde je stráž?“
„Já jsem stráž.“
„Drž hubu, pusť mě!“
„Vím, kdo zabil Mladého Bulfa, nezapomínej.“
„Kdo?“
„No přece já.“
To mu málem vyrazilo dech. Oči mu zběsile tikaly ze dveří na můj meč a zase zpátky. Sem tam, sem tam. Pořád dokola.
„Copak ti došly urážky? Ach, tvému příteli také došly, když umíral. Nechtělo se mu zemřít, ne vůbec se mu nechtělo. Ale tady milá mu pomohla.“
Hodil jsem na zem prostou dlouhou dýku s úzkou čepelí. Užíval jsem si každičkou vteřinu, kdy Rogge trpěl. Opravdu. Říkali mi, že se to nemám užívat, ale já nemohl odolat. Smrt byla stále smrtí, nezáleželo, jak se klikatí cesta k ní. Nakonec je jen ta smrt. Každý přece musí zemřít.
„Ty hajzle, ty zkurvysyne, ty…!“
Chtěl sáhnout pro svou zbraň, ale s hrůzou zjistil, že žádnou nemá. Vše mu sebral jistý chlapec v tom zmatku v jídelně. Na čí příkaz? Ale to není důležité.
Jeho zoufalství dosahovalo vrcholu. Potil se jako prase a oči mu div nevypadly, jak jimi koulel bez rozmyslu. V poslední zběsilé snaze o záchranu se vrhl po mé dýce, která klidně spočívala na holém kameni.
Na nic jsem nečekal. Nebyl důvod. Nástroj ze zad podobný větší píšťale jsem měl vmžiku v rukou a než se Rogg chopil dýky, dvakrát jsem do trubice foukl. Šipky jej udeřily do prsou a do zad, upadl a při tom si šipku na prsou zabodl ještě hlouběji. Vykřikl bolestí, nikdo jej ale neslyšel.
„P-p-proč?“
„Tvá smrt je jen kapkou v moři. Nebyl si hoden železného muže. Zabil ses sám, jako Bulf.“
„C-cože?“ Docházel mu dech.
„Valar Morghulis.“
Naposledy jsem v jeho očích zahlédl výraz nepochopení, poté sebou párkrát škubl, jak se mu jed rozléval celým tělem a paralyzoval nervový systém, a zemřel.
„Všichni musí zemřít.“
Vzal jsem jeho tělo kolem pasu, pracně ho zvedl a shodil z cimbuří. Odvrátil jsem se a odsunul závoru. Dole se sbíhali lidé. Jakási žena nahlas zaječela. Prošel jsem dveřmi a zmizel na schodišti…
****
„Chlapče, počkej.“
„Ano, pane?“
Na první pohled jsem poznal jednoho z mladších synů kapitána Lamora. Pravděpodobně pro svého otce zřizoval nějakou bezvýznamnou záležitost, která se týkala zasedání jen stěží. Pokynul jsem mu dlaní a upoutal tak jeho pozornost.
„Vyřiď stráži, ať si dá pauzu. Zařídil jsem střídání. Nemohu ztrácet čas, věřím ti, chlapče.“
Kluk chápavě zakoulel očima a odběhl vykonat můj příkaz. Pravou rukou jsem mu ještě stačil pokynout, aby se nikde nezdržoval, když zahýbal za roh a zmizel mi z dohledu. Levačku jsem nechal svěšenou podél těla. Jen lehkým pohybem zápěstí jsem si vyzkoušel posuvný mechanismus přivázaný dvěma řemínky k mému předloktí a zakončený drobným otvorem u zápěstí. Na řemínku byla značka titána z Braavosu.
Pokud jsem prudce švihl prsty nahoru a ohnul zápěstí, z pouzdra na předloktí se vysunula krátká čepel široká tak akorát, abych ji dokázal zakrýt nataženou dlaní. Naučeným pohybem jsem škubl zápěstím na opačnou stranu, čepel se zasunula zpátky a ve skrytu pouzdra číhala na svoji příležitost.
Byla to důmyslná hračka, nástroj Potopeného boha, jak jsem si v těch dnech často nalhával.
Z mé přípravy mě opět vyrušil jeden jediný zvuk. Kroky. Zvučné kroky v okovaných botách. Dalším znamením, že se blíží mou odvolaná stráž, bylo také řinčení oceli. Opatrně jsem vykoukl zpoza rohu, abych se přesvědčil, že příchozí muž je opravdu tím pravým. Ano, Menhir. Za normálních okolností by železný nikdy neopustil své místo, dokud by ho nepřišla vystřídat jiná stráž, ale Menhir ne. Toužil po dalším pití a bezpečnost pána mu nic neříkala. Znal jsem ho dobře, možná až moc. V duchu jsem poděkoval chlapci za dobře odvedenou práci.
Přikrčil jsem se a vyčkával, jak vyčkává lovec na svoji nic netušící kořist. Klidně a odhodlaně. Ticho přerušoval jen tlukot mého srdce a pravidelné oddechování.
Z rohu chodby se vynořila postava. Když mě Menhir spatřil, překvapením sebou škubl, víc ale nestihl. Otočil jsem se kolem své osy jako vodní tanečník a škubl zápěstím kýženým směrem, přesně tak jako před malou chvílí. Mechanismus se dal do pohybu. Menhir neslyšně vykřikl a zalapal po dechu. Z rány na břiše mu stékalo čím dál více krve. Bodl jsem ještě jednou, čepel jsem opět zasunul a podržel bezvládné tělo v náručí.
„Valar Morghulis.“ Zašeptal jsem ještě a nechal hroudu masa dopadnout na zem. Čtyři z pěti, mihlo se mi hlavou.
Odklidil jsem tělo nejbližší postranní chodbou do opuštěné místnosti, kterou železní při svých návštěvách pevnosti neužívali. Ostatně jako celé patro kromě poradního sálu a přilehlých pokojů kapitánů. Věděl jsem, že bude trvat den, možná dva než Menhira najdou, víc starostí jsem si s jeho tělem nedělal. Zabouchl jsem za sebou dveře a vydal se ke schodišti vedoucímu do jídelny. Hlad mi svazoval útroby svým neviditelným lanem a nenechával mi prostor pro vytříbení mysli.
****
Uplynuly celé dvě hodiny, než jsem se opět octil v chodbě před poradním sálem. V chodbě, kde nalezl svou smrt Menhir. Nechť ho soudí Potopený Bůh, ne já. Dveře teď nikdo nehlídal a já se tak mohl nerušeně postavit na stráž, aniž bych vzbudil nežádoucí pozornost. Sotva za pár minut jsem zaslechl zpoza dveří šramot a než jsem se dokázal lépe zorientovat, dveře se rozletěly dokořán. Vyšel sám Rodrik v doprovodu dvou kapitánů a celou cestu chodbou si cosi polohlasně vysvětlovali. Tvářili se rozzlobeně a rozladěně. Jejich slova postupně splývala do nesrozumitelného šepotu, a když zahnuli za roh, ztratil jsem nit rozhovoru úplně. Nikdy jsem se už nedozvěděl, co důležitého měli na srdci.
„Stráž!“
Vešel jsem otevřeným portálem do úzké chodby zakončené druhými dveřmi.
„Zavři za sebou a pojď sem.“
Zasunul jsem dveře na jejich místo a vešel podle rozkazu do prostorného sálu s dvěma krby a jedním dlouhým stolem uprostřed. Kapitán stál u plápolajícího ohně s pohárem vína v ruce. V očích mu plál ten známý žár.
„Ach, to si ty, Alerone.“
Jako by mne čekal. Zvláštní.
„Pojď dál a nalej mi ještě.“
Nevšiml si, jak jsem téměř mimoděk přivřel i druhé dveře.
„Čekal jsem tě.“
Opravdu? Mě?
„Ten budižkničemu, můj bratr, chce mír. Věřil bys tomu? Taková blbost. Na co to všechno pak?“
Neodpověděl jsem. Mluvil spíše sám k sobě tím typickým zastřeným hlasem, když se lidé nachází v opojení červeného vína.
„Copak nevidí, co se tu snažím vytvořit? Život pro železné, jiný a lepší?! Hajzl jeden, snažím se, aby se každý muž z ostrovů měl lépe.“
Podobné řeči jsem od něj slyšel poprvé, jako by to ani nebyl on.
„Já vím, kapitáne.“
„Nic nevíš. Nebo možná jo…“
Jeho hlas se změnil, už nezněl tak zastřeně, nýbrž jasněji a odhodlaněji.
„Našel si vraha?“
„Zatím ne, kapitáne.“
„A Rogge?“
„Ne, kapitáne.“
Otočil se. Jeho pohled mě svazoval.
„Já vím, že si ho nenašel. A ani nenajdeš.“
Něco se mi nezdálo, něco bylo špatně. Ale co?
„Ano, nenajdeš toho hajzla, co je zabil. Nenajdeš. Vím, kdo je zabil a vím, že si to byl ty.“
Ta slova se mnou hluboce zacloumala. Jak? Jak?
„Spoléhal ses na špatné lidi, Alerone. Nebo to snad není tvé jméno, zabijáku? Myslíš si, že jsem blázen? Že jsem tupej jak Bulf? Ne, nejsem. Tentokrát ses přepočítal. Ten chlapec mi vše pověděl.“
Mlčel jsem. Dveře byly zabouchnuté a jiný východ z místnosti jsem nenašel. Přesto mě klid zrazoval. Proč?
„Ach, ano. Pověděl. Zabil si Menhira a jistě si zabil i Rogge, někdo tě viděl odcházet po jeho boku z jídelny. A co Bulf? Napíchl se na nůž sám? Ne, to jistě ne. Viděl jsem, jak si bránil to malé hovado ve Stráži. Já to viděl.“
Znovu se napil vína a odhodil pohár na stůl. U pasu měl meč i dýku. Na sobě vařenou kůži a brni. Čekal mě.
„Kdo tě poslal? Proč mě chceš zabít? Nebo si opravdu myslíš, že nemám mozek?“
„Tvé vlastní činy tě zabijí, ne já. Vše, co si vykonal, vše co děláš… to tě zabíjí.“
„Já vytvářím budoucnost železným!“
Jeho hlas hřímal jako hrom a ruka mu pulzovala na jílci meče. Dojde k boji, došlo mi.
„Vytváříš smrt, nic jiného. Tvá rebelie je zbytečná. Nemá nejmenší naději na úspěch. Nevidíš to, jsi slepý. Jiní to ale vidí a proto jsem tu já. Proto je tu Potopený Bůh v mé osobě. Ach ano, Marone Greyjoye, teď musíš zemřít, protože tak bylo řečeno a zaplaceno cenou nejvyšší.“
„Di do hajzlu!“
A tak se strhl boj muže proti muži. Vrhl se na mne jako rozzuřená šelma s mečem v pravé ruce a dýkou v druhé. Žíznivý po krvi a smrti. Ruka mi sjela k jílci vlastní zbraně instinktivně a jako by sama od sebe. Během vteřiny jsem byl připraven odvrátit první úder a tak se i stalo. Ocel zařinčela o ocel.
Výměna našich úderů byla drtivá a zničující. Síly rychle docházely a já přesto tančil s mečem v ruce dál okolo svého bývalého kapitána jako bych tančil v divadle s rekvizitou. Jeho dýka mě zasáhla do pravého předloktí a jen tak, tak minula tepnu. V náhlém protiútoku jsem svého protivníka odzbrojil a s pomocí jeho vlastní dýky jsem mu zasadil ránu mezi žebra. Bylo po boji. Krakatice ztěžka oddychovala a z rány se jí řinula rudá kouřící tekutina.
Natáhl se na zem a já vrátil svůj meč do pochvy. Klekl jsem si k tělu Marona Gryjoye a zadíval se mu do očí. Už v nich nehořel ten jasný plamen odhodlání a dravého mládí. Nalezl jsem v nich šok. Nic jiného. Jen šok.
„Tak odchází pán Nenasytné, syn Balona Greyjoye, Mladá Krakatice. Tvé plány tě zabily a tvé sny se rozplynuly. Máš nějaké poslední slova?“
„Želez-ní jsou sil-nější než si mys-líš.“
„V tom se pleteš.“
„Chtěl jsem ně-co dok-k-kázat.“ Zakuckal se, z úst mu vytekl pramínek krve. Život jej opouštěl rychleji, než se zdálo z jeho slov.
„Valar morghulis.“
****
Vyběhl jsem do chodby a o něco klidnějším tempem se vydal ke schodišti jako tolikrát před tím. Můj úkol byl splněn, Potopený Bůh bude mít radost. Železná krev se ze mě vytrácela, cítil jsem, jak mě opouští život Alerona, přestože jsem neměl jedinou ránu.
Z chodby vyběhl tucet mužů v čele s kapitánem Garrenem. Ten zahlédl krev na mých šatech a zřejmě usoudil, že celý plán jeho pána ztroskotal. Jistě nepochyboval, že je kapitán mrtvý. Zarazil své muže a sám předstoupil, tasil meč a proklel mě pohledem.
„Co se stalo?“
„Kapitán je mrtvý, někdo jej zavraždil. Právě jsem mu na stopě.“
Nevěřil mi.
„Lžeš, pse.“
„Ne, já nelžu… Valar morghulis, příteli.“
Ta slova ho přimrazila na místě, tak že na chvíli nebyl schopen ničeho. Jeho muži se na sebe nechápavě podívali, nic ale neříkali. Čekali na své rozkazy.
„Valar Dohaeris, příteli.“ Odpověděl po chvíli mlčení a přistoupil ke mně. Stiskl mi paži a rozkázal svým mužům, aby vytvořili průchod. Ti se s úžasem nahrnuli ke stěně, žádný ale neprotestoval. Měli ke svému kapitánovi neskonalou důvěru. Neotřesitelnou. A jeho slova tu byla zákonem.
„Cesta je volná, ať tě Potopený Bůh provází. Najdi vraha.“
To byla poslední slova, která jsem toho dne v hradě zaslechl. Poté se muži v čele s Garrenem rozběhli k poradnímu sálu a zanechali mě o samotě. Aleron byl mrtvý. Potopený Bůh se proměnil a na mé kroky shlížel Bůh mnoha tváří ve své pravé nefalšované podobě. Cesta byla volná. Ach, ano.
Seběhl jsem schody a na nádvoří vyšel jako jiný muž. Rukou jsem si přejel přes obličej a vousy zmizely. Nahradila je krásná upravená tvář s jasným pohledem a jinou barvou očí. Alerona by už nikdo nepoznal. Nikdo mi nebránil v odchodu a já si tak pod jednoduchou záminkou průzkumu osedlal dobrého koně, připravil zásoby a vyjel branou, aniž bych se ohlédl. Tak se stalo, že jsem dorazil na konec jednoho příběhu a vrhl se do dalšího. Pod jiným jménem, s jinou tváří a pod dohledem Mnohotvářného boha.
****
O smrti Marona Greyjoye se mluvilo jako o nehodě a vražedná pravda se donesla jen k pár uším. Balon se s ní nikdy nesmířil, smrt vlastního syna ho široce zasáhla, oslabila jeho mysl před chystaným konfliktem a zasáhla morálku železných, jindy takřka nezlomitelnou. Balonovu rebelii rozprášily spojené síly lorda Edarda a krále Roberta, a při jednom z útoků padl i druhý syn, Rodrik. Nadějný potomek Krakatice. Válka skončila dříve, než se skutečně rozpoutala. Jistě by trvala mnohem déle, kdyby byl Maron zůstal na živu. Jeho smrt zachránila mnohé životy a té myšlence věřím i já…
Na Ostrovy jsem se již nikdy nevrátil a dlouhý čas jsem strávil po všech krajích Zápodozemí, než jsem se znovu mohl usadit v Braavosu jako první šermíř. Jako vodní tanečník. Jako Jacken H’ghar… Mnohotvářný bůh volá. A člověk poslouchá.