Nahoře na kopci foukal vítr. Proháněl se trávou divoce jako ovčácký pes právě vypuštěný z ohrady a bral do dlaní cípy šatů mladé dívky, která seděla na svlačcem porostlé zídce z popraskaných kamenů. Dívce mohlo být patnáct, snad šestnáct let, sama nevěděla. Ani své rodiče si nepamatovala. Zbylo jí po nich jen jméno, které jí dali – Jenny.
Dívala do dálky směrem k řece a myslela na to málo, co o nich věděla. Občas měla dokonce pocit, že slyší jejich hlasy. Vlastně nejen jejich, ale i hlasy dalších lidí, kteří tu žili ještě před nimi. Svůj původ přitom znala jen z vyprávění ženy, která ji vychovala v malém domku s drnovou střechou schouleném u zbytků hradeb. Starokameny byly Jenniným domovem, jediným, jaký kdy měla. Často se procházela zřícenou pevností a chodívala až na vrchol kopce, kde mohla sbírat bylinky a snít. Jenže tentokrát přišla z jiného důvodu. Její přítelkyni se občas zdálo o věcech, které se teprve měly stát, a kvůli jednomu takovému snu sem dnes dívku poslala; jen proč tu má být, jí neřekla.
A tak Jenny čekala. Vpletla si zatím do vlasů květiny a začala se procházet po temeni kopce. Znala každou píď zřícené pevnosti – chomáče kapradí a plevel vyrážející mezi dlažbou, místa, kde se dalo sejít k začátku zříceného sklepení, obrovské balvany příliš těžké, než aby je lidé dokázali vyprostit a odvézt do svých vesnic. Občas se na zpustlé nádvoří zaběhla koza nebo ovce; jindy přišli vesničané hledat v domku u hradeb lék či alespoň úlevu od svých nemocí.
Jediná cesta na kopec vedla přes hustý les pokrývající jeho úpatí. Tady nahoře, kromě božího háje za zřícenou věží, už ale téměř žádné stromy nerostly, jen hlodášové keře; vítr navíc odehnal zbytky ranní mlhy. Díky tomu se odsud otvíral výhled až na lesknoucí se hladinu Modrého bodce, který poté, co nabral sílu od přítoků na severu, plynul dál na jihovýchod. Jenny si začala tiše zpívat jednu dlouhou starou píseň; pak přestala, protože si nemohla vzpomenout na žádnou další sloku. Příběh v písni vyprávěl o králi, co tu kdysi žil a byl možná dokonce jedním z dívčiných předků. Jenny se opřela o roh staré hrobky uprostřed nádvoří. Pohladila jemně podobiznu mrtvého muže, který v ní ležel. „Dnes je tak krásně,“ řekla mu. „Škoda že se tu spolu nemůžeme projít.“ Naklonila obličej ke slunci a v teple jeho paprsků se usmála. „Snad jsi byl v životě alespoň trochu šťastný,“ zašeptala.
„Jestli měl u sebe někoho jako ty, tak musel být,“ ozvalo se za jejími zády.
Ohlédla se. Ze zrající vysoké trávy na okraji nádvoří vystoupil mladík v loveckém odění. Vlasy měl tmavé, s jediným stříbrným pramenem. Viděla ho dnes poprvé, ale věděla, že přišel za ní, ať už to přinese cokoli.
„Taková urážka!“ Lyonel Baratheon se přestal ovládat. Jeho obvyklý úsměv zmizel a nezůstal po něm ani stín. „Princ má ctít své závazky. Zvlášť, když je následníkem!“ Hodil na stůl pergamen, který právě dočetl. „Král toho lituje. Lítost. To je vše? Vždyť mi slíbil, že přivede svého syna k rozumu. A teď píše, že to nedokázal. Děvečka z pastvin dostala přednost před mojí dcerou!“ Hlas rozhořčeného lorda se odrážel od stropní klenby a nesl se až na nádvoří. „Jenže co jiného jsme mohli čekat od sedláka.“
„Ani králové nejsou všemocní, můj pane.“ Poslův tón byl chladný; zjevně ho překvapila tak prudká odpověď.
„Pak musí nést následky.“ Lord Lyonel vzal pergamen s královskou pečetí, roztrhal ho na kusy a hodil do krbu. „Když korunnímu princi nejsou Baratheonové dost dobří, vybral si raději bláznivou holku bez původu a jeho otec mu to dovolil… Potřebujeme jiného dědice trůnu. Kdo jím má být?“
„Zatím se stále jedná o nároku prince Duncana.“
„Že s takovou ženou má na korunu zapomenout, musí být jasné i slepému. Pokud není… “ Šedovlasý lord zvedl oči od pergamenu, který se rozpadal v ohni. „Kdybych věděl, čeho se dočkáme, dal bych svůj hlas tehdy na Velkém sněmu raději tomu ročnímu děcku. Aerionův syn měl právo na trůn, ale upřednostnil jsem Aegona, jeho strýce, co vyrostl jako tulák v příkopech u cesty. Ještě jsem k tomu přemlouval ostatní. Byli jsme tehdy přátelé a zdálo se mi, že je Targaryenem natolik, aby to byla dobrá volba. Zřejmě jsem se zmýlil. V tom případě je možná na čase najít pro naši zemi především nového krále. Vyřiď to Jeho Veličenstvu.“
„S Jenny patříme k sobě. To bohové nás svedli dohromady. Zůstanu s ní, otče.“
„Zůstaneš? Při všem, co se děje?“ Aegon V. se zadíval na svého nejstaršího syna, jako by jeho slovům stále nevěřil. „Myslel jsi při tom na někoho jiného než na sebe?“
„Vím, že bez Jenny nikdy nebudu celý. Je mojí součástí. Pro ni znamenám totéž.“
„Dobře.“ Král sevřel rty, ale očima neuhnul. Šlo o mnohem víc než jen o vztah mezi otcem a synem, jakkoli důležitý. „V tom máš jasno. Dokonce jsi už plnoletý a oženil ses bez mého souhlasu. Ale i kdybych tvůj sňatek schválil, myslíš, že ji lordi v Západozemí někdy přijmou jako budoucí královnu? Víš přece, co o ní říkají. A znáš i názor Nejvyššího septona a celé malé rady včetně velmistra. To děvče může být třeba z krve Sedmi. Jenže kdo se ti zaručí za její předky? Ta lesní čarodějnice, se kterou žila ve Starokamenech?“
Princ mlčel. To rozhodnutí muselo přijít. Nakonec řekl: „Máš ještě dva syny, otče. Snad… Jaehaerys?“
„Ano. Nic jiného nezbývá. Ale opravdu se chceš kvůli ní všeho vzdát? Už tak mi lord Lyonel hrozí vzpourou. Snadno ho neuklidním, protože bratr tě u Baratheonů nahradit nemůže. Musel bych zrušit jeho vlastní zasnoubení a urazit pro změnu rod Tullyů.“
„Ty sňatky jsi dohodl ty, otče. Nás ses neptal.“
„Byli jste příliš mladí. A vybral jsem vám dobře.“
„Sám ses také oženil z lásky.“
„Jenže tvá matka nebyla žádnou bezejmennou dívkou. Pochází z Blackwoodů a o jejím šlechtickém původu proto nikdo nepochybuje!“ Král už křičel. „Krom toho mezi mnou a korunou stál tehdy půltucet dalších dědiců. Nikdo nečekal, že by došlo až na mě.“ Zklidnil hlas. „Ty to ale víš už dlouho. Jestliže přesto trváš na svém rozhodnutí, nemám jinou možnost než…“
„Souhlasím, otče.“
„Doufal jsem, že ti svůj dluh oplatím jinak.“
„Tím se netrap, sere.“ Lord Baratheon uchopil svou zbraň a pozdravil jí svého protivníka. „Tvůj meč dnes nepatří tobě, ale králi. Ať si bohové znovu vyberou, na čí straně je pravda. Stejně jako v Ashfordu.“
Vysoký, rozložitý muž v bílé zbroji přikývl. Stáli na vichry a sluncem vysušené planině u pobřeží, porostlé nízkou hrubou trávou; pán Bouřlivého konce a proti němu králův šampion. Lyonel Baratheon se rozhodl bojovat sám, čest krále Aegona musel hájit člen Královské gardy. Na chvíli symbolicky zkřížili čepele. Pak je sklonili, aby dali prostor úvodní modlitbě. Ať jejich souboj dopadne jakkoli, zachrání říši před zničující válkou. Krev přitom už tekla na obou stranách; hněv lorda Lyonela, který se na svém území prohlásil neomezeným vládcem, mohl rozvrátit celé Západozemí. Vzpouru bylo třeba co nejrychleji ukončit. Král proto vzbouřenému lordovi nabídl možnost rozhodnout jejich spor při božím soudu, a aby ho k tomu přesvědčil, nechal ho dokonce i zvolit si podmínky souboje. Lyonel Baratheon jako skutečný rytíř výzvu přijal. Jeho čest, možná i s myšlenkou na to, že není zcela v právu, se projevila také ve výběru zbraně; kdyby si vybral dřevec, postavil by se proti němu jiný muž z královy osobní stráže. Jenže když se lord Bouřlivých krajin rozhodl pro meč, musel vědět, jakého soupeře tím získá.
Králův septon společně se septonem lorda Baratheona dokončili modlitbu.
„Ať Sedm rozhodne!“
Lord zaútočil první. Přezdívali mu Smějící se bouře, a to nejen kvůli jeho pověstnému smíchu při soubojích. Úder, který uštědřil, byl tak prudký, že by slabšího muže hned srazil na kolena. Jeho protivník ovšem něco podobného čekal. Včas přenesl váhu se štítem dopředu, takže náraz jím sice otřásl, ale zůstal stát na nohou. Hned poté oplatil ránu stejnou silou.
Další údery, které si bojující muži vyměnili, byly už o něco rozvážnější. I tak začaly bílý štít i ten s korunovaným jelenem brzy vypadat pošramoceně a pod barvou, kůží a železem se ukázalo holé dřevo. Těžké, dobře okované dubové štíty byly naštěstí tak masivní, že zatím všechny rány, připomínající razancí spíše údery sekerou, vydržely. Nikdo z přihlížejících si nepamatoval, že by byl kdy svědkem podobného souboje. Oba muži už překročili věk mladíků; od soudu Sedmi, kdy společně bojovali v Ashfordu za život jednoho z nich, uběhlo třicet let. Přesto by se v Západozemí jen stěží našli dva obávanější bojovníci. Lord Lyonel byl známý svou mohutnou postavou a výškou blížící se sedmi stopám, králův šampion ho ještě o dobrý palec přesahoval. Šermířských zkušeností měli oba dost, a to nejen z turnajů, ale také z bitev. Krom toho se dobře znali a ctili navzájem, dokonce je spojoval jistý druh přátelství. Rozhodnout mezi nimi tedy měla skulina v protivníkově pozornosti nebo střípek štěstí jako projev vůle bohů.
Lyonel Baratheon ale jistou výhodu měl, protože kamenitý terén patřil k jeho území. Muž v bílém si musel hlídat půdu pod nohama mnohem víc; oba soupeři také sledovali polohu slunce, které se už blížilo k obzoru, aby je neoslepilo. Soustředili se proto hlavně na místo boje a toho druhého; téměř nevnímali hlasy diváků shromážděných kolem. Lord Lyonel se nakonec pokusil souboj ukončit a zaútočil nezvyklým, riskantním bočním sekem. Téměř uspěl; jenže jeho protivník stačil udělat krok navíc. Zásah byl proto příliš slabý, než aby mohl vážně ublížit a než se lord stačil znovu krýt, dopadl naopak meč jeho soupeře. Nalezl méně chráněné místo nad loktem, a i když část síly úderu zachytila zbroj, bylo tím rozhodnuto.
„Ve jménu Jeho Veličenstva zvítězil ser Duncan Vysoký.“
„Vidíš je?“
Dva panoši, jeden s kápí, druhý oblečený v černozlaté tunice, vyhlíželi z bezpečí davu před Baelorovým septem. Mše právě skončila a zevnitř vycházel malý průvod dvorních dam a sept doprovázejících princeznu Rhaellu. Princezna se na chvíli zastavila u žebráků, kteří kvůli almužně čekali u dveří. Mezi nimi poklekl v pozdravu i mladý rytíř. Bohoslužby byly jedinou příležitostí, kdy se mohl k princezně přiblížit, protože kromě svého meče neměl omnoho víc, co by jí mohl nabídnout. Přesto bylo zřejmé, že si v jeho srdci už žádná jiná dívka své místo nenajde.
„Duncan je nechá, aby se na sebe usmívali.“ Chlapci s kápí se scéna vůbec nezamlouvala. Byl to čtrnáctiletý výrostek, hubený, s výrazně inteligentním obličejem, ale rysy zkřivenými pohrdáním. Nemýlil se. Strážce v bílém plášti skutečně dovolil, aby rytíř princezně složil svůj hold; pak jí pomohl usednout do nosítek.
„Co na ní ten vandrák vidí? Vždyť stačí jen se rozhlédnout, abys našel mnohem hezčí holky, než je Rhaella.“
Druhý chlapec, o něco mladší, snad dvanáctiletý, ale na svůj věk statný, si dovolil odporovat. „Mně se tvoje sestra líbí. Co se ti na ní nezdá?“
„Prohlédl sis to kotě vedle ní?“
Tmavovlasý chlapec v barvách Baratheonů se rozhlédl. „Myslíš dornskou princeznu?“ zeptal se nejistě při pohledu na ženu zahalenou do jemných závojů, která právě jako druhá nastupovala do nosítek.
„Ts. Tu vysušenou divokou slepici? Copak ti na trhu ukradli oči, Steffone? Martellové nám leda zkazili krev – ještě víc než Blackwoodové. V linii mého otce to naštěstí není tak vidět, ale jinde… Myslel jsem támhle, tu mladou Lannisterku.“ Ukázal na dospívající dívku se zlatými vlasy, která si předtím se svými průvodci prohlížela septum zvenčí a teď přišla blíž. Sklonila se před princeznou a její oděv přitom ukázal pážatům víc, než by si přála. „Taková patří ke dvoru, nemyslíš? Doufám, že mi otec najde stejně šťavnatý kousek. Jestli ne…“ Chlapec přimhouřil oči se sebejistým úsměvem.
„Lady Joanna je prý zasnoubená se svým bratrancem Tywinem,“ odvážil se namítnout Steffon.
„Copak to něco znamená? Mám na ni větší právo. Stačí jen chtít. Ty jsi mi přece rodem mnohem bližší, díky tvé matce, kterou jste po porážce dostali jako odškodné. Ale přesto by ses mi nikdy neodvážil vstoupit do cesty, že? Ani Tywin to neudělá.“
Nosiči zvedli princeznina nosítka. Strážní je obklopili, stejně jako ta druhá, kam nastoupily zbývající dvorní dámy. Septy šly mezi nosítky. Osamělý mladý rytíř se za princezniným průvodem ještě chvíli díval; pak potřásl hlavou a rychle odešel. Chlapci ho pozorovali, dokud nezmizel za rohem septa.
„Rád bych slyšel, co by o tom chudákovi řekl strýc Duncan. Nejspíš, že je to další z těch, co si o sobě myslí, že by se mohli rovnat králi, a přitom nemá v kapse víc než devět grošů.“ Mladík v kápi se obrátil ke svému příteli. „Pojď, vrátíme se domů a najdeme mého otce. Řeknu mu o Rhaelle. Možná že ještě nic netuší.“ Společně seběhli ze schodů před septem, obešli vedlejší uličkou princeznin průvod a zamířili nejkratší cestou k Rudé baště.
„Stromy vidí mnohem dál než slepí lidé. Občas se mnou mluví o tom, co se může stát. Přivedly mou Jenny k tvému bratrovi a teď mají radu i pro tebe.“
Na první pohled se zdálo, že u stolu s princem sedí dívenka. Byla to však dospělá žena, s vlasy v barvě topolového chmýří. Princ Jaehaerys si zamnul světlý, řídký vous. „Jakou radu?“
„Radu pro tvůj rod, princi. Místo dívky, kterou ti nabídli, sis, stejně jako tvůj bratr, vybral sám. Udělal jsi to ale po vašem způsobu.“ Rukou se čtyřmi prsty mu podala víno v dubovém poháru. Vonělo medem a lesními bylinami. „Právě tak bys měl oženit i svého syna.“
„S Rhaellou?“ Princ překvapeně zavrtěl hlavou. „Aerysovi je teprve čtrnáct. Chtěl jsem jeho sňatek zatím odložit. Navíc Rhaella… miluje někoho jiného.“
„Jen obyčejného rytíře.“ Drobná žena mu pohlédla do očí, jako by znala i jeho ostatní myšlenky. „Nikdy byste přece nesouhlasili s jejich sňatkem. A podle toho, co vím, patří to děvče ke svému bratrovi.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Ve snu jsem viděla meč s jílcem v podobě draka se třemi hlavami. Tvůj syn si jej chtěl vzít, ale nedokázal ho udržet. Podařilo se mu to, až když mu pomohla jeho sestra.“
„Viděla jsi je spolu víckrát?“
Oči lesní ženy byly rudé, jako krev. „Stromy neukazují všechno, můj princi, jen to, co samy chtějí. Mám sice jejich krev, ale je zředěná lidskou. Zdálo se mi o divoké horské řece, která se smísila s ohněm. Místo aby jej uhasila, vyšlehly plameny ještě výš. Viděla jsem také města a vesnice, kde museli lidé bojovat o jídlo se psy a krysami. Prosili tvého syna o pomoc, jenže ten je odmítl. A pak jsem měla další sen, o obou tvých dětech. Chlapec a dívka stáli na mořském břehu mezi skalami ve vyprahlé, spálené pustině. Před nimi na zemi ležel drak, napůl zahalený v hustém kouři. Meč tu byl znovu, tentokrát hořící. Tvůj syn sáhl na jílec, ale spálil si o něj ruku. Řekni mi sám, co to znamená.“
„Ten meč není pro něj, ale pro jiného muže z našeho rodu. Snad pro Aerysova syna,“ odpověděl princ zamyšleně. „Zvláštní. Aemon se mi kdysi zmínil o podobném proroctví. Ještě něco?“
Žena přikývla. „Dívka pak poklekla u ležícího draka. Jeho tělo pokrývaly hluboké rány. Nevím, kolik mu bohové dopřejí času. Sezdej své děti co nejdřív.“
„Lady Jenny!“
Krásná žena v dvorském oděvu se ohlédla. Večer byl nádherný, mraky barvily oblohu na západě do zlata a do nachova. Zahrady Létohradu se proslulostí vyrovnaly paláci; milovala je ale mnohem víc, protože vyrostla venku a ne v uzavřených síních. Dívky, které ženu doprovázely, se na její pokyn rozestoupily a na písčité cestě tak mohl pokleknout mladý zpěvák. „Složil jsem novou píseň,“ řekl. „Zvláštní a krásnou jako ty, paní. O tom, jak ses provdala za Vážčího prince a o vaší lásce. Mohl bych ti ji zazpívat?“
Jenny se omluvně usmála. „Je mi líto, ale dnes večer už nemám dost času, abych si ji mohla poslechnout. Musím se vrátit. Král nás očekává. Snad zítra? Jestli je ta píseň o mém manželovi, mohla by se mu líbit také.“
Zpěvák se uklonil. „Věřím, že ano, paní. S velkou radostí pak tedy budu zpívat pro tebe i pro prince Duncana.“
Pochmurná obloha s potrhanými šedými mraky shlížela na zhroucenou střechu velké síně mezi zčernalými zdmi v širokém kruhu vypálené trávy. Z nádhery králova oblíbeného sídla nezbylo téměř nic, zkáze unikly jen odlehlé hospodářské budovy a stáje. Trosky obcházeli lidé, co přežili, ale dovnitř zříceniny se zatím nemohl dostat nikdo, protože cihly byly stále žhavé. Zbytky trámů v zadní části budovy, stejně jako ohořelé kmeny stromů kolem, ještě doutnaly, přestože v noci to nejhorší uhasila silná bouřka. Kolem se vznášel výrazný pach spáleniny.
„Vypadá to jako hrobka,“ zamumlal zpěvák, který se na trosky díval od malého jezírka, co strašný noční požár přečkalo.
„Také je,“ souhlasil muž, který stál vedle něho. Ještě včera byl princem; dnes už králem. Necítil v tom však ani stopu radosti. „Jenny mi říkala, že jsi pro ni složil píseň?“
Zpěvák přikývl.
„Rád bych ji slyšel. Možná budu mít pocit, že jsou tu všichni ještě se mnou.“
„Jistě, Výs… Veličenstvo. Jak si přeješ. Jen musím dát slovům jinou melodii. Ta původní už by se k nim nehodila.“ Zpěvák pohladil struny, chvíli přemýšlel a začal:
„Vysoko v síních dávných králů
přála si Jenny tančit s duchy…“
Na list leknínu v jezírku vedle nich, temného barvou popela, tiše jako vzpomínka usedla osamělá vážka.