Švadlenka
Švadlenka zvolna zavřela rozkodrcané, plaňkové dveře svojí dílničky. Když na nich zamykala jednoduchý zámek, na město padl soumrak. Ve tmě se všudypřítomná mlha srážela na každém povrchu ještě lépe, než za dne, i za tak uplakaného dne, jako byl dnes. Od rána padal studený, jemný, mrznoucí déšť. Zima vstupovala už do svého třetího roku. Švadlenka ve městě dosud zimu nezažila, přibyla sem na sklonku podzimu. Rychle pochopila, že tady v Braavosu existují pouze dva druhy počasí – nevlídné, a naprostá slota. Pocházela ze severu a severskou zimu zažila jednu, krátkou. Místní zima ale nemohla být od severské zimy odlišnější. Sníh tu byl vidět zřídka, mráz na oknech nemaloval složité obrazce a úchvatné květy, zato námrazu, mrznoucí déšť, mrznoucí mlhu a jiné druhy vlezlé, vlhké zimy jste si mohli užít do sytosti. Od svírání jehly ji v nevytopené dílničce často braly křeče v promrzlých prstech.
Když odešla od Izembara, musela si najít nové, světské zaměstnání, takovou dostala podmínku od Laskavého muže. Měla starého pána moc ráda, ale někdy to se svou ironií přeháněl. Vzpomínala, jestli se před ním někdy vyznala ze svojí nechuti k ručním pracím, především k šití. Možná, nebo se Izembaro či jiný z herců pochvalně zmínil o jejích praktických dovednostech inspicientky, které zahrnovaly i drobné opravy kostýmů. Buď jak buď, nyní trávila každých devět z deseti dnů shrbená nad svrchníky, plášti a čapkami, které potřebovaly vyspravit. V zimě, a zvlášť v takové zimě, která ve městě panovala, neměla o zákazníky nikdy nouzi.
Čekala jí dlouhá cesta z oblasti Potopeného města až do Domu černé a bílé, kam se vracela každý desátý den. Byla tomu ráda, chůze jí alespoň narovná ohnutá záda z celodenní práce. V poslední době se toho v jejím životě hodně změnilo. Už nenosila oděv akolyty – silný, měkký, černobílý. Mohla volit oblečení dle libosti a stejně tak si mohla volit cestu, kterou do Domu černé a bílé přicházela. Jako služebník Mnohotvářného boha už nebyla spoutána každodenním režimem. Když něco potřebovala, řekla si o to těm, co sloužili, stejně jako Lorďátko, Pohledný muž, Morem stižený muž a ostatní kněží při setkání služebníků Mnohotvářného boha. Sedávala s nimi kolem stolu pod chrámem v křeslech vyřezaných z ebenu a dřeva čarostromu, nestála jako dřív v koutě se džbánem vody v ruce. I Laskavý muž ocenil pokroky, kterých za poslední dobu dosáhla, ačkoli ji dříve považoval za beznadějný případ. Naučila se i lhát tak, že to nikdo nepoznal. Alespoň někdy …
Bylo to při posledním společném setkání pod chrámem, kdy lhala a nikdo si toho nevšiml. Tu lež ale nemohla považovat za neodhalenou, protože o ní sama v tu chvíli nevěděla. Jenom tichým hlasem odpověděla na stejně tichým hlasem položenou otázku: „Já dám tomu muži dar – já ho neznám.“
Když pak toho muže spatřila před sebou, v prvním okamžiku si to neuvědomila. Až po chvíli sledování, po cestě uličkami mezi Potopeným městem a Purpurovým přístavem, jí to došlo. Ona toho muže zná … V tu chvíli se musela zastavit a vzdát sledování. Myšlenky třepetaly v její hlavě jako noční můry na mihotavých světlech lamp na nárožích křivolakých kanálů, a kdyby se mohly odlepit od vlhkých sloupů a prodrat se hustou, mokrou mlhou, rozletěly by se daleko na sever, kde býval její domov. Sídlo její smečky, místo, kde byla ukuta Jehla, její ztracený a znovu nalezený meč. Tam se s tím mužem setkala. Nevěnovala mu tenkrát pozornost, a on stěží věnoval nějakou pozornost jí. To její starší, hloupá sestra po něm často vzdychala, po jeho zlatých vlasech, urostlé, svalnaté postavě, jasu jeho zelených očí, okouzlujícím, sebejistém úsměvu, obratnosti v turnajových kláních. Královnin bratr. Pyšný, sebejistý, smrtonosný, krásný jako bůh. Zlatý muž.
Zastavila se před Flekatým sklepem, zavřela oči a ve stínech tiše čekala a naslouchala klapání kroků na dlažbě. Kolem prošlo pár opozdilců, co dosud nenašli večerní povyražení. Poznala je podle váhavého, nepravidelného kroku, často se zastavovali, rozhlíželi se po nejasném cíli své cesty. Odumřeli do mlhy stejně rychle, jako se z ní vynořili. A pak Švadlenka zachytila v dálce povědomý rytmus kroků – lehké dynamické našlapování znělo jako tlapy velké kočky, a s nimi se proplétala drobnější, neohrabanější chůze vyplašené laně. Za rohem se objevil její muž. Nyní se nedivila, že ho nepoznala hned napoprvé. Za těch pár let se změnil. Zlaté vlasy, zplihlé a nepoměrně kratší, se tolik neleskly v namrzlé záři nábřeží, svalů na jeho těle také výrazně ubylo. Jeho tvář se ztrácela v krátkém, upraveném vousu. Muž vypadal, že se odnaučil usmívat, i když se dřív smál často a rád. Bylo na něm něco, nad čím se i Švadlenka, navyklá na různé druhy lidského utrpení a nekončícího zklamání, nemohla neustrnout. Přesto jeho zelené oči, které se podivuhodně leskly zlatými tečkami, když do nich zasvítilo slabé a vzácně se objevující zimní slunce, zářily zvláštním jasem, a to vždy, když se zadíval na dámu, kterou doprovázel.
Žena, zavěšená do jeho rámě, byla zahalená do šedého objemného pláště z nádherného brokátu, který ji zakrýval téměř od hlavy až k patě. Ačkoli byl muž urostlý, Švadlenka si troufla odhadnout, že ho žena svou postavou mírně převyšuje. Pokaždé ji na ní nejvíc upoutala její pozoruhodná topornost. Pár šel velmi pomalu a často se zastavoval, aby si žena mohla odpočinout. Ani objemný plášť nedokázal zakrýt její pokročilé těhotenství. Urostlá postava a vystupující bříško byly ženiny jediné dva viditelné znaky, tvář měla ukrytou pod maskou. Na ulicích a kanálech města určité ženy nosily masky, proč ji má ovšem partnerka jejího muže, Švadlenka netušila a sledování páru jí žádnou odpověď nepřineslo. Třeba je stejně krásná, jako místní kurtizány, ty nadpozemské, nedotknutelné symboly dokonalosti a přepychu, které používají masky pro to, aby svoji krásu uchránily před pohledy neprivilegovaných, říkala si.
Muž a žena přibyli do města při předposledním obratu měsíce. Od té doby se každý večer po soumraku vypravili na procházku, jejíž trasu téměř neměnili. Začínali u náměstí Železné banky a přes křivolaké uličky podél Potopeného města se krátkým obloukem vraceli kolem Paláce měsíčních pěvců a Dlouhého kanálu zpět do oblasti u Purpurového přístavu. Dvakrát nebo třikrát navštívili Septum za mořem. Zcela se vyhýbali Hadrníkovu přístavu a jeho okolí, i když oba pocházeli ze Západozemí. Alespoň spolu mluvili společným jazykem Západozemí, těch pár slov, které mezi sebou pronesli, si Švadlenka pamatovala velmi dobře. Přesněji slyšela, že žena velmi jemným, tichým a smutným hlasem muži něco řekla, na což on, ne nelaskavě, odpověděl:
„Moje milá, už by ses měla konečně přestat trápit a honit se za přeludem. Vždyť ta starší je teď jednou z nejvznešenějších dam Západozemí, král i královna ji mají ve velké úctě, je to přece jejich příbuzná. Nehrozí jí žádné nebezpečí. A hledání té mladší ti přineslo tolik zlého … přestaň myslet na to dítě a mysli raději na to svoje.“
Když se snažila zjistit, odkud dvojice do města přicestovala a kam má namířeno, v Purpurovém přístavu nenašla nikoho, kdo by ji na tuto otázku dokázal odpovědět. Pak ji ale jednou večer v Psanecké putyce upozornili na posádku Hbité mihule, obchodní galéry z Bílého přístavu. Mladý člen posádky jí ochotně vypověděl, že za pět dní odjíždí jejich loď s dvojicí vznešených cestujících. Kde dvojice vystoupí, jí neřekl, ale Hbitá mihule měla postupně přistát ve Městě racků, v Pentosu, a přes Tyroš, Kamenoschody a Lys dorazit až k břehům Dorne. Kapitán prý udělal nejlepší obchod svého života, že vzal ty dva na palubu, dodal nakonec. Švadlenka si musela pospíšit.
Nechala dvojici přejít kolem jejího úkrytu a nenuceně se vydala za nimi. Muž levou rukou jemně přidržoval ženu za předloktí, postupoval houpavě krátkými kroky, jako by zkoušel, jestli dlažba pod jejich nohama není namrzlá. Tělo držel pevně, vzpřímeně, nerozhlížel se kolem sebe, ani se nezastavoval na rozích uliček a neohlížel se za sebe. Konce svého těžkého pláště z přepychové, tmavé látky měl omotány kolem pravé ruky. Dvojice mlčela a udržovala pravidelné, pomalé tempo. Za jejich hlavami se jako skalnaté ostrovy z moře vynořovaly z mlhy šedé, neúplné budovy chrámů, paláců a tržních domů. Jak tma získávala navrch nad plíživým soumrakem, stavby vrhaly podivné, matné stíny a před očima se na sebe nakláněly v nepřirozených úhlech. Dvojice jakoby před Švadlenkou vstupovala do přízračného bludiště, ze kterého vede pouze dlouhá a nebezpečná cesta.
Na rohu před nálevnou u Paláce měsíčních pěvců zastoupil náhle páru cestu vysoký, štíhlý muž oblečený do křiklavě oranžového kabátce a fialových kalhot. Zpod zeleného klobouku s úzkou krempou zablýskaly zúžené zorničky jeho očí, úšklebek pod tenkým knírkem doplňoval obraz lenivé nebezpečnosti kočičího rváče. Křikl na dvojici pár slov v braavoštině. Muž se na něj otočil a v ten samý okamžik ze stínů na druhé straně ulice vyšel druhý rváč.
Pohyboval se s lehkostí vodního tanečníka a příjemným hlasem oslovil muže ve společné řeči Západozemí: „Dobrý večer, pane. Můj přítel Tardo vyjádřil svou nespokojenost nad oděvem vaší … společnice.“
Kočičí rváč řekl dalších pár slov. Potom si přirozeným pohybem odhrnul pravý okraj svého žlutého pláště s červenými výšivkami a odhalil dlouhý úzký meč, typickou zbraň braavoských duelantů. Švadlenka popošla pár kroků a zůstala stát v šeru za vysokou ženou v masce.
Druhý rváč si držel od muže uctivý odstup. Pokračoval v překladu klidným hlasem, jakoby chtěl dvojici před sebou upokojit: „Můj přítel Tardo říká, že vaše společnice nosí stejnou masku, jako Slavík. Můj přítel Tardo dále říká, že vaše společnice se nemůže rovnat Slavíkovi, proto nemůže nosit stejnou masku.“
Zlatý muž promluvil, pomalu, ale zřetelně a bez náznaku strachu: „Řekni svému příteli, že moje společnice ani já neznáme žádného Slavíka. Jsme tu cizí, nechte nás projít a už se nikdy nesetkáme.“
Tardo si vyslechl druhého rváče a pronesl dalších pár vět. Pak se významně dotkl svého meče. Jeho přítel řekl: „Můj přítel Tardo říká, že Slavík je nejkrásnější žena na světě. Kdo toto tvrzení zpochybňuje, musí se postavit jeho meči. Tvoje společnice teď musí sundat svou masku.“
Muž se odmlčel a podíval se na svoji partnerku. V nastalém tichu bylo slyšet jemné šumění mrholení padajícího na dlažbu pod jejich nohama. Pak se trpce pousmál a jeho úsměv byl jako ostří jeho meče, který se najednou ocitl u jeho boku. Měl stejný tvar jako Tardův, až na rukojeť, která byla podivně zakroucená a krátká. „Moje společnice se pod maskou cítí pohodlně a bezpečně. Nevidím důvod ji nutit, aby masku sundala,“ zněla jeho odpověď.
Tardo zjevně pochopil význam mužových slov, protože v odpověď okamžitě tasil svůj meč. Ze dveří nálevny se v tu chvíli s halasem vyvalili opilci, nevěstky, námořníci a další čumilové v očekávání divadla, které skončí prolitím něčí krve. Pokřikovali na Tarda a haněli muže, který dosud svůj meč netasil. Ten dlouze obhlížel srocený dav, pak se otočil ke svojí partnerce a začal pomalu a zvláštně nemotorně odmotávat plášť ze své pravé ruky. Když skončil, z davu se tu a tam ozvaly výkřiky údivu, většina ale jenom zadržela dech. Švadlenka měla stále zavřené oči. Věděla, co právě dav kolem ní spatřil. Když oči otevřela, zdálo se, že prostor před ní osvítila zvláštní záře. Mihotavé světlo luceren se slévalo a odráželo na mužově zlaté ruce. Jako by nádhera té dokonalé kopie lidské ruky všechna světla v ulici přitahovala k sobě mocnou magickou silou.
Zlatý muž tasil levou rukou svůj meč. Naklonil se ke svojí společnici, která mu velkýma neohrabanýma rukama pomohla utáhnout řemeny na pravé ruce, kam si muž umístil rukojeť meče. Švadlenka si všimla, že čepel jeho meče je ve srovnání s Tardovou zbraní nepřirozeně úzká … a černá jako noc, narůstající kolem. Tardo na druhé straně povytáhl obočí a švihnul několikrát svým mečem naprázdno do vzduchu. Čepel zasvištěla ve vlhké mlze jako netopýří křídla. Dav žádostivě zařičel. Muž se ještě naposledy naklonil k ženě a pomalu a nesmírně něžně ji zatlačil směrem k místu, kde stála Švadlenka. Žena se pod svým objemným pláštěm jemně třásla.
Muž se otočil a okamžitě se vrhl na kočičího rváče před sebou. Švadlenka v tu chvíli nakrátko ztratila sebekontrolu a se zvláštním opojením vzpomínala na svoje lekce vodního tance, na doby, kdy ještě byla někdo úplně jiný. Překvapilo jí, že zlatý muž přijal Tardova pravidla vedení boje, myslela si, že rytíř ze Západozemí se bude snažit vodního tanečníka rychle rozsekat silným mečem. Především ale nečekala, že muž bude bojovat svojí zlatou rukou. Věděla už dávno předtím, že má muž pravou ruku pouze na ozdobu a vypozorovala, že svojí levou ruku neovládá dokonale, po pár okamžicích se však přistihla, že pociťuje k Tardovi lítost.
Zlatá ruka musela mít skutečně magické schopnosti. Úzký, černý meč se stal její nedílnou součástí. Muž s ním ani tak nešermoval, jako spíš švihal jako bičem. Tardo byl zkušený a přes svou okázalou vyzývavost i vytrvalý a systematický bojovník, přesto od začátku pouze uskakoval před výpady a všechny svoje síly vynakládal na to, aby udržel rovnováhu. V jednu chvíli Švadlenka zahlédla oči zlatého muže a výraz jeho obličeje, a pomyslela si: Takhle nějak musel vypadat Válečník, když ještě ve Věku hrdinů chodil po světě v lidské podobě.
V tom v davu zahučelo, když zlatý muž při dalším výpadu podklouzl na mokré dlažbě a klesl na koleno. Tardo hned vyrazil do útoku, ale jeho protivník obdivuhodně mrštně uskočil stranou a odtančil směrem k místu, kde stála Švadlenka. Odrazil Tardův zuřivý výpad a bleskově udeřil po soupeřově pravé straně. Tardo zakvílel a s ním i pár zklamaných diváků, kteří si na něj zjevně vsadili. Zvuk výkřiků se podivně odrážel od ticha okolních staveb a zněl jako smutné vytí vlčí smečky. Kočičí rváč se zhroutil k zemi, na pravém rukávu jeho oranžového kabátce se začala rychle šířit tmavá skvrna. Když dosáhla k lokti, dav se začal rozcházet.
V tu chvíli se rozhýbal druhý rváč. Přitočil se k ženě s maskou, ta vyjekla a muž byl najednou pryč. Těsně předtím stačil na Švadlenku nepozorovaně mrknout. Když z něj Švadlenka spustila oči, viděla, že urostlá dáma leží na zemi. Opírala se o loket a snažila se postavit, ale ruce i nohy se jí třásly. Při pádu jí spadla maska. Švadlenka k ní přiskočila.
„Chytněte se mojí ruky, urozená paní,“ promluvila na ženu společným jazykem Západozemí. Dáma se na ni otočila a Švadlence se vydral proti její vůli z úst tlumený výkřik. Sama nosila již mnoho obličejů, krásných, méně krásných, úplně obyčejných, nezajímavých, i těch ošklivých a strašných na pohled. Měnila je jako páry bot a jako dobré boty jí vždycky padly. Právě teď jí patřil obličej úplně fádní, obyčejný, zaměnitelný, určitě ošklivější než její vlastní. Obličej prosté švadlenky.
S takovým obličejem, jaký viděla před sebou, se však ještě nesetkala. Byl strašný i fascinující zároveň. Vlasy, slabé a lámavé jako chmýří bodláčí, lemovaly hrubou, hranatou tvář, příliš velké zuby, které jako by se nemohly vejít do pootevřených úst s odulými rty. Nad nerovným nosem na Švadlenku hleděly velké, bleděmodré, obrovské oči vystrašeného koně. A přece alespoň ty oči naznačovaly, že dívka hledí do obličeje ženy. Do obličeje, který trpěl ještě jednou, strašlivou nepravidelností. Švadlenčiným očím se naskytl pohled na tvář, které jako by na jedné straně obličeje chyběla lícní kost a kus čelisti, kůže se jí propadala do změti jizev a růžovo-červených skvrn, táhnoucích se až k rameni, také nepřirozeně propadlému.
Klidná jako stojatá voda. Klidná jako stojatá voda. Klidná jako stojatá voda, říkala si horečnatě a snažila se zaplašit neodbytnou otázku, jaký strašný úder mohl způsobit takové zranění. Žádný jed by tohle nedokázal, ani žádná nemoc. Žena konečně našla ztracenou sílu, opřela se o Švadlenčino rameno a postavila se na nohy. V tom samém momentě se u nich zjevil zlatý muž. Jemně, ale rozhodně Švadlenku odstrčil stranou a vstoupil mezi ni a ženu. V ruce držel ztracenou masku. Žena zhluboka vydechla a plaše se na muže usmála.
„Už je dobře,“ zašeptal.
„Viděla jsem všechno. Bojoval jsi … jako lev,“ řekla ošklivá žena jemným, krásným, tak melodickým hlasem. Takovým, kterým může hovořit jen skutečně šťastná žena.
Muž se pousmál a v tu chvíli omládl o mnoho let a vypadal opět na jeden okamžik jako bůh. Opatrně nasadil ženě masku zpět na obličej. Pak se ohlédl na Švadlenku a elegantně se jí uklonil. Švadlenka opětovala jeho úklonu, a přitom zastrčila do kapsy jehlu, kterou držela mezi prsty ukrytou v záhybech dlouhého rukávu svého pláště.
A v ten okamžik, kdy se od ní dvojice odvrátila a vydala se dokončit svou pravidelnou cestu městem, se najednou ve Švadlence něco zlomilo. Začala se nekontrolovatelně třást a vzlykat, zuřivě se kousala do rtu, dokud neucítila kovovou chuť vlastní krve. Schoulila se do stínů, a čekala, až zběsilý třas těla pomine. Byla zvyklá zakoušet bolest, utrpení, samotu a zoufalství, a to všechno vypálilo do jejího srdce díru, prázdnotu, kterou celé roky nedokázala zaplnit. Její soukromý seznam se jak jejím, tak cizím přičiněním ztenčil. Nebyl na něm ser Gregor, nebyl tam Dunsen, ani ser Ilyn, ani ser Meryn. Ti všichni už mrtví byli. Do spánku ji nyní provázela jednoduchá říkanka. Obsahovala jediné jméno.
Ovládla umění lži, oblékla desítky obličejů, štědře rozdala mnoho darů svého nového boha. Nic z toho ale nezaplnilo díru v jejím ledovém srdci. Až zlatý muž a jeho ošklivá žena a jejich vzájemná něha pohnuli něčím uvnitř ní. A Švadlenka pocítila palčivou, nekonečnou lítost, za všechno, co ji v jejím krátkém, tragickém životě postihlo, a za to, jakého tvora z ní její život udělal.
V Domě černé a bílé vyhledala Laskavého muže.
„Dobrý večer, dítě,“ pozdravil ji starý muž a vzhlédl k ní mírnýma očima. „Tak jsi opět zde. Jak ti to jde s jehlou?“ Švadlenka se při těch slovech zachvěla.
„Slyšeli jsme, že nějaký cizinec byl dnes terčem útoku rváčů u Paláce měsíčních pěvců. Všichni mluví o jeho zlaté ruce. Prý má kouzelnou moc. Nevíš o tom něco, dítě?“
„Tardo se zdál být poměrně překvapen,“ odpověděla suše. Laskavý muž nespokojeně mlaskl. „Bylo to zapotřebí? Je nutné, aby služebník Mnohotvářného boha za sebe používal … takové nástroje?“
„Je Tardo mrtvý?“ zajímala se Švadlenka.
„Unikl smrti o šířku palce. Čepel prý projela masem, aniž by zasáhla něco důležitého,“ odtušil Laskavý muž.
„Valar dohaeris. Dej každému, co jeho jest. Rváč se chvástá, naparuje, bije se s protivníkem okázale před očima davu … a člověk bez tváře přináší smrt, ve skrytu a nepozorovaně. Zlatý muž se ze svého vítězství nebude těšit dlouho. Nastoupí na svou loď, ale do cíle své cesty nedopluje.“ Švadlenčin hlas zněl ve sklepení chrámu mrazivě a dutě. „Řekl bys mi, prosím, kdo požádal o dar pro toho muže?“
Laskavý muž povytáhl obočí, a když už to vypadalo, že neodpoví, promluvil: „To je zvláštní příběh, dítě. Navštívil nás jistý muž, vyslanec jednoho mocného lorda ze Západozemí. Jeho jménem požádal o dar pro zlatého muže. Ten muž prý spáchal mnoho strašných zločinů. Zrazoval, dopouštěl se krvesmilstva, mrzačil malé děti. Přitom to byl vznešený muž, měl být výkvětem rytířství. Požíval důvěry králů, a přitom jednoho zavraždil. Nakonec udělal tu nejhorší možnou věc – zabil svého příbuzného.“
„Příbuzného?“ nevěřila Švadlenka svým uším.
„Ach ano,“ řekl Laskavý muž smutně. „Svoji sestru. Když se pak nový král a královna ujali vlády a zlatý muž byl konečně svržen a zbaven své cti, uprchl přes Úzké moře. Ten tajemný lord ho považoval za tak podlého tvora, že by prý neváhal utratit za dar pro toho muže všechno zlato, ležící ve skále pod jeho hradem.“
Laskavý muž se pobaveně pousmál: „Celou horu zlata za zlatého muže.“
KONEC