Píseň pro Lyannu
Divoký oheň
Lev
Cersei…
Děvčátko se na něj usmálo a rozběhlo se pryč. Vlasy jí v běhu poletovaly a vlnily se. Slunce do nich zaplétalo své paprsky pentlí a ty se zlatem zaleskly. Jaime běžel za ní vysokou trávou, která ho lechtala po nohách. Na vrcholku kopce jí dohnal a povalil do trávy, která pod jejich těly měkce zašeptala. Jeho sestra se na něj smála a její zoubky vypadaly jako řada perel. Živůtek se jí zvedal a její drobná rašící prsa se dmula k jeho hrudi. Prsty propletl do jejích kadeří a políbil ji.
Její rty mu polibky oplácely, ale když otevřel oči, nebylo pod ním děvčátko, ale dospělá dívka. Cersei vypadala přesně tak, jako ji viděl naposledy, když opouštěla Královo přístaviště. V očích jí plál smyslný žár a úsměv ho dráždil. Její prsy již nebyly poupaty, ale plné, zakulacené a zralé plody. Jaime z ní nemohl spustit oči. Chtěl ji. Líbal ji, zatímco ona ho hladila ve vlasech.
„Otec nás nerozdělí a my spolu budeme navždy…“
CVAK
Mladík měl otevřené oči a snil. Myslel na sestru, jedinou dívku, kterou miloval a snažil se uniknout před hrůznou skutečností. Obraz Cersei se pomalu ztrácel. Její tvář se naposledy zachvěla jako motýlí křídla a rozplynula se v paprscích světla. Pohledem ještě chvíli setrval ve světle, které vnikalo do trůnní síně vysokými okny a doufal, že v nich spatří svou milovanou.
Jaime stál ve ztichlém sále plném hostů, které král sezval na své představení. Za ním se tyčilo rozježené železné monstrum a na něm seděla stvůra, kterou měl chránit.
Lannister pocítil hořkost v ústech, když si uvědomil, jakým hlupákem byl. Splnil se mu sen, stal se rytířem Královské gardy. Taková čest přísluší jen nejlepším mužům v království a on byl jedním z nich. Navíc byl s Cersei, ještě dnes občas cítil žár jejího těla na své kůži.
CVAK
Teď však nemá nic, přišel o vše. Otec ve své zraněné pýše opustil město a Cersei odvezl se sebou. O zbytek ho připravil Aerys. Na Harrenově byl nejšťastnější. Cítil se tak hrdý, když mu Gerold Hightower přehodil bílý plášť přes ramena. Hrdost mu však záhy král serval. Až příliš brzy si Jaime uvědomil, že není víc než loutkou, kterou Targaryen využívá k týrání jeho otce. Dokud byl ve městě Rhaegar, situace byla o něco snesitelnější. Princ však zmizel a Aerysovo šílenství den ze dne rostlo.
CVAK
Jaime pohlédl na klečícího mladíka před sebou. Brandon Stark dorazil před několika týdny se svou družinou do hlavního města, aby zachránil svou sestru. Lyanna ani Rhaegar však ve městě nebyli. Místo nich Seveřané našli vlhké tmavé kobky královského vězení. Aerys všechny obvinil ze vzpoury a povolal otce mladých rytířů, aby své syny bránili. Spravedlnost bývá slepá. Podle Jaimeho však nebyla slepá, ale krutá.
Nyní byli souzeni Starkové. Ostatní lordi a jejich synové byli mrtví a on nepochyboval, že podobný osud čeká i je.
Brandon Stark klečel před trůnem a natahoval se k meči ležícím před ním. Prsty ruky zašátraly po kamenné dlaždici, ale jílec neuchopily. Meč, jehož ostří se blyštělo ve světle slunečních paprsků, ležel jen pár palců od jeho ruky. Přesto tuto vzdálenost nedokázal překonat. Bránila mu v tom oblíbená Aerysova hračka dovezená z východu. Byla to speciální skříň z tmavého leštěného dřeva. Z ní vedl stříbrný řetěz zakončený koženým řemenem, který měl Brandon uvázaný ke krku. S každým jeho zoufalým pohybem se však zkracoval. Zarýval se mu do měkkého krku a škrtil ho.
CVAK
Ostrý kovový zvuk se zlověstně nesl trůnní síní. Jaime cítil, jak mu mráz přeběhl po
zádech. Tento zvuk byl ještě děsivější než bolestné výkřiky lorda Rickarda. Strážce Severu požadoval, aby nevinu svého syna rozhodl souboj. Oheň a krev, slova Targareynů. Aerys povolal svého nejděsivějšího obránce. Divoký oheň. Rossart a jeho pyromanceři zvedli do výše svázaného lorda a zapálili pod ním smrtelnou substanci. Temně zelené prsty plamenů se natahovaly ke své objeti a mrzačily ji. Sálem se nesl zápach spáleného masa a děsivé, nesnesitelné výkřiky bolesti. Bolestná agónie rostla, až se změnila v podivné skřeky šíleného zvířete.
CVAK
Hosté v síni tiše přihlíželi smrtelné hře Seveřanů. V tvářích některých byl poznat strach, znechucení nebo odevzdanost. Jsou to ovce a já ovčákův pes, pomyslel si. Nikdo z nich nic neudělá, ani se neodváží promluvit. Stálo by je to život. Lannister se otočil k železnému trůnu, na kterém seděl Aerys II.. Jediného ten výjev neodpuzoval. Jeho oči lačně hltaly šílenou scenérii a rty se mu vzrušením třásly z pohledu nad utrpením nebožáků. Jaime se díval s rostoucím pocitem hnusu na muže, kterého měl chránit. Najednou vycítil cizí pohled, který ho sledoval. Gerold Hightower, lord velitel na něj upřeně hleděl s výčitkou v očích.
CVAK
Meč zářil ve slunečním svitu jak naděje. Pokud by ho mladý muž získal, zachránil by tím sebe i otce. Prsty přejely po jílci, ale nedokázaly ho uchopit. Brandonova tvář nabrala nachový odstín přezrálých třešní a oči se podlily krví. Jeho dech byl přerývavý a na rtech se mu třpytila krůpěj slin. Dusil se. Bylo jasné, že jeho konec se blíží. Přesto se nevzdával. Prsty zaryl do měkké kůže jílce a kousek po kousku ho přitahoval k sobě. Kov vydával tenké skřípění, jak se sunul po kamenné dlaždici.
CVAK
Dlaň sevřela meč.
Dokázal to. Bohové ,to snad není možné.
Brandon ležel natažený na zemi a v ruce držel svou záchranu. Jeho oči se však strnule upíraly v dál. Za clonou jeho pohledu byla smrt.
Jaime víc nevnímal. Byl ve svých snech a vzpomínkách, ze kterých ho nedokázal vytrhnout ani zoufalý nářek a křik lord Rickarda. Jeho boj trval ještě dlouhé minuty, zatímco se jeho tělo za živa vařilo a peklo v brnění.
Vlk
Ráno se déšť valil z oblohy barvy té nejtemnější oceli, jež byla ukuta v noční bouři. Ned Stark sledoval provazy vody řinoucí se z nebe a bičují zem pod sebou. Jeho tělo bylo celé rozbolavělé a ztuhlé. Choulil se na zbrázděné kamenné zemi v malé jeskyni přikrytý vlhkou plachtou páchnoucí rybinou. Úzkou průrvou dovnitř vnikalo světlo a chladný vítr mu hnal do tváře kapky deště. Přesto nespouštěl zrak od vchodu a sledoval běsnící svět venku.
Dívka se pod plachtou pohnula a on ucítil její teplou pokožku na své. Tmavé vlasy ho lechtaly na tváři, ale přesto se neodvažoval odhrnout je stranou. Nechtěl ji vzbudit, spánek byl určitě milosrdnější než hořká skutečnost, která ji čeká. Nedokázal na ni pohlédnout, aby necítil smutek a vlastní hanbu. Zachránila ho, dala mu svobodu i své tělo a on jí může nabídnout jen hrst stříbrných, život psance a smrt.
Chlad se Nedovi zakusoval do těla a každý sval v těle ho bolel. Nejhorší však byla prázdnota v jeho hrudi, kde dříve míval srdce. Vše změnila ta zpráva. Temná křídla, temná slova, pomyslel si. Z Králova přístaviště přiletěl havran o osudu jeho otce a bratra. Navíc Aerys nařídil Jonu Arrynovi, aby vydal své svěřence koruně. Pán Údolí odmítl a tím vstoupil do války. Společně s Robertem a svou armádou se vydali k Rackoměstu. Ser Marq Grafton odmítl poslušnost a uzavřel brány svého přístavu.
Ned se s malou družinou vedenou synovcem Jona Arryna vydal severně na Prsty. Zde mu ser Denys obstaral rybáře, který ho měl převést přes Kousanec na Tři sestry. Odtud měl pronajatou lodí bezpečně doplout do Bílého přístavu a pak domů.
Bouře, která je v noci zastihla, ho málem stála život. Vody Kousance se vzpínaly a převalovaly přes palubu. Ned nevěřil, že tuto běsnící noc přežije, zvláště poté co si moře vzalo rybáře. Nebýt jeho dcery byl by teď jistě mrtvý. Dívka se chopila kormidla a vedla člun rozbouřeným mořem, zatím co se blesky klikatily nad jejich hlavami.
Muselo být těsně k ránu, když dno člunu najelo do oblázků na břehu Milé sestry. Marya, jak slíbila Denysovi, znala ostrovy Tří sester velice dobře. U pobřeží našla jeskyni, do které se schovali před bičujícím deštěm. Oba byli promočení a zmrzlí na kost.
Dívka mu podala láhev pálenky. „Musíš se svléct z šatů, jinak úplně prokřehneš. Alkohol tě pak trochu zahřeje.“
Ned se zhluboka napil a rozkašlal se. Nápoj byl cítit po trnkách, ale jinak byl jako oheň pálící jeho vnitřnosti. Svlékl se a vlezl k dívce pod vlhkou páchnoucí plachtu, kterou vzala ze člunu. Horko se mu vlilo do žil, když se dívka k němu přivinula.
„Naše těla nás zahřejí.“ Ucítil její dech na svém krku, vůni soli v jejích vlasech a chuť jejích rtů, když se políbili.
Pomilovali se velice jemně a tiše. Spojení jejich těl bylo něco víc. Ned si uvědomil, že tím splynuli jejich duše a jejich společný žal. Oba ztratili otce, její zemřel v zuřícím moři a jeho si vzalo šílenství a plameny krále Aeryse.
„Měli bychom již vyrazit,“ dívka byla vzhůru a upírala na něj své hnědé oči.
Oba vstali a začali se oblékat do studeného a vlhkého oblečení. Na zemi po něm zůstávaly loužičky vody. Ned cítil, že má plný měchýř po vypité trnkovici. Došel k vchodu do jeskyně a vyndal svůj úd. Z horké moči stoupal obláček páry. Pohlédl na moře i oblohu, které se slily v jednu tmavou, šedivou masu. Vítr hnal do jeho tváře ostré, bodavé jehličky deště.
Pobřeží i svět byl ponořen do smutného ticha, ale Stark si uvědomil, že nejsou sami. U člunu stáli tři muži ve zbroji a prohlíželi ho.
Na pár zabušení srdce se nemohl hnout ani uvěřit.
„Maryo musíme rychle pryč. Našli nás.“
***
„Měl bych tvojí hlavu poslat Aerysovi. Jistě by mě za to odměnil.“
Ta slova by ho dříve vyděsila, přiměla bojovat, ale teď je sotva vnímal. Byl unavený a vyčerpaný. Minulou noc zápolil s bouří o život. Dnešní ráno prchal a utíkal celý den. Pršelo, byl promrzlý a jeho tělo protestovalo únavou. Marya se však nevzdávala a vedla ho dál. Sebral vždy zbytek sil a následoval ji. Nakonec je dopadli v malé osadě Rackov. Ned se rozhodl raději bojovat, než se nechat zajmout a zemřít jako otec. Zranil dva muže, než ho přemohli a v řetězech dovedli do síně lorda Borrella.
Nyní seděl v křesle blízko planoucího ohně s miskou horké dušeniny. Ruce se mu třásly, když lžící nabíral sousto s krabím masem. „Mohl, ale král není v poslední době znám svou štědrostí.“
Starý muž se usmál svými bezzubými dásněmi. Za křeslem se tyčila mohutná postava jeho syna Godrica. Ned si uvědomil, že dříve musel být stařec velký bojovník, ale věk ho připravil o všechnu sílu i zrak.
„Aerys je starý blázen, to máš pravdu. Princ Rhaegar je z jiného těsta, lorde Starku.“
Lorde Starku, znělo v Nedově hlavě. Byl pán Severu a Zimohradu, jenže za jakou cenu? Otec i bratr jsou mrtvý. Zavraždění Aerysem, jenže stejnou měrou má i Rhaegar jejich krev na svých rukou.
Seveřan se otočil ke krbu, kde dívka přikládala poleno do plamenů. „To je tvá dcera, lorde Borrelle?“
„Ano. Ello, pojď sem, ať si tě může lord Stark prohlédnout,“ stařík mávl na dívku svou vrásčitou rukou plnou hnědých skvrn.
„Je velice pohledná.“ Ned se zadíval na mladšího muže a zahrál svou jedinou kartu. „Co bys udělal, sere Godricu, muži, který by tvou sestru unesl, věznil a zneužil?“
V mléčně bílých očích starce se zračil hněv. „Tohle sem…“
„Zabil bych ho,“ pronesl hromotluk.
„Nic jiného nechci ani já, sere.“
Lord Borrell si povzdechl. „Ty Rheagara nikdy nezabiješ. Zemřete a Aerys stejně dostane vaše hlavy. To je jisté.“
„V tomto světě je jistá jen zima.“
„Zima se blíží, máš pravdu. Ten mladý Robert, prý bojuje beze strachu, tak jak by měl pravý král. Třeba se stane zázrak a vy vyhrajete. Také bych tě mohl nechat prostě zmizet, jenže už o tobě ví můj syn, dcera, kapitán stráží a ta dívka. Jen bohové tuší kdo další…“ odmlčel se.
„Nic. Nemusím udělat nic. Nikdy jsi tu nebyl. Zítra vyplouvá loď do Bílého přístavu. Kdo zjistí, že na palubě bylo o jednoho veslaře víc? Dáš mi své čestné slovo, lorde Starku, že jsme se nikdy neviděli?“
Ned nemohl uvěřit vlastní uším. Cítil, jak mu v hrudi divoce bije srdce. Budu žít.
Vzal vrásčitou dlaň do své a stiskl ji. „Nikdy jsem zde nebyl. Jen mi dovol jednu otázku, co bude s Maryou?“
„To záleží na tobě. Pokud vyhrajete, tak jí dám svobodu. Běda, jestli zklameš, pak její maso nakrmí bratry krabů, které jsi jedl dnes ty sám.“
Jelen
Pohár narazil do zdi a víno se rozstříklo po stěně, zanechávajíc za sebou rudou šmouhu.
„Jak se opovažuješ?! Jsem tvůj starší bratr.“
Robert zuřil. Od doby co se doslechl, že Rhaegar unesl Lyannu, mu v nitru rostl hněv. Bratr mu nyní poskytl příležitost, aby ho ze sebe uvolnil. Zloba se z něj drala ven jak zkažená krev z nemocného a on cítil její hořkou pachuť v ústech.
„Jistě to jsi, ale Aerys je můj král.“ Stannis stál vzpřímeně, rty pevně stisknuté k sobě.
Robertovi v hrudi vzplál další plamen zuřivosti, který ho začal stravovat.
„Tak ty bys mě nejradši předhodil Aerysovi. Copak nevíš, co provedl Starkům?!“
Tohle snad nemůže být má vlastní krev, pomyslel si. On by mě klidně nechal popravit, zatím co jiní za mě bojují a umírají. Jon Arryn ho i Neda odmítl vydat Železnému trůnu a vstoupil do války. Robert si vzpomněl na obléhání Rackoměsta, přístavu který lord Grafton odmítl vydat svému lennímu pánu. Muži Údolí umírali, než se podařilo Bronzovému Yohnovi prolomit bránu a obsadit město. Díky tomu se doplavil do Bouřlivého konce, aby zde mohl stanout v čele svých vojsk. Místo války se musí dohadovat se svým bratrem, který mu odmítá poslušnost.
Roberta zaplavila nová vlna vzteku. Cítil, jak se mu krev valí do tváře.
„Rhaegar mi unesl Lyannu, co to nechápeš?“
„Neříkej, že to děláš kvůli ní. Vždyť ji sotva znáš.“
„Pozor na jazyk, bratříčku,“ procedil mezi zuby.
„Přiznej to alespoň sobě. S láskou Lyanny Stark nemá tahle válka nic společného. Vše děláš pro svého přítele Neda. To je celá pravda.“
Robert nevěřícně hleděl na mladšího bratra. Možná měl pravdu, ale hněv v něm rostl jako divoký plevel s každým slovem, které pronesl.
„Pomyslel jsi vůbec na svou rodinu. Co bude s námi? S malým Renlym? Baratheonové byli vždy přátelé koruny. V naší krvi proudí krev draků. Aerys je přeci náš král. Ty chceš vše zničit! Štěstí, že se toho otec nedožil. Styděl by se…“
V té chvíli vše zmizelo. Na světě nebylo nic než jen nekonečná nenávist. Bylo to jak moře valící se přes něj. Najednou nechtěl nic než rozbít ten vzpurný obličej. Ublížit mu tak, jako jeho slova ranila jeho. Udělal krok a udeřil ho. Se vší silou a hořkostí, která v něm byla. Slyšel, jak někdo vykřikl jeho jméno, ale hlas nepoznával. Stannis ležel na zemi, ústa plná vlastní krve.
Mistr Cressen ho odstrčil stranou a to ho probralo. Hněv, který ho ovládal, zmizel. Stále
cítil krev pulzující ve spáncích. Starý muž pomohl mladíkovi a vedl jej pryč z místnosti. Roberta polil ledový pot a stud za to, co provedl.
„Zbláznil ses, Roberte?!“ vyhrkl mistr, když zabouchl dveře. „Je to přeci tvůj bratr, měl bys ho chránit a ne bít.“
„Omlouvám se, já vím, neměl jsem…“ sklonil zahanbeně hlavu a hledal slova. Nevěděl, jak starému muži vypovědět vše, co ho trápí. Král chce jeho hlavu. Dívku, kterou miluje, unesli. Přátele pro něho bojují a umírají.
„Vše je jako zlý sen a já se nemůžu probudit. Někdy myslím, že by bylo lepší vzdát se Targaryenům a skončit to. Bratrovi bych tím alespoň usnadnil volbu.“
„Neblázni, Roberte. Stannis si vše musí srovnat v hlavě. Jsi jeho bratr, jeho rodina a on tě miluje, uvidíš sám.“
Robert přikývl a zahleděl se ven z okna, kde se slunce utápělo v nekonečném moři.
Drak
Začínalo jaro a příroda se probouzela k životu. Na vrbě rašily svěže zelené lístky a zem byla plná květů krokusů, pampelišek a sněženek. Rhaegar šel tiše bos měkkou trávou a cítil ranní rosu stékajícímu mezi prsty u nohou. Zavřel oči a nastavil tvář hřejivým paprskům slunce.
Nádherný den stvořený k tomu, aby byl člověk šťastný, a přesto v lidských srdcích bije zlo.
Otevřel oči a pohlédl na přítele jdoucího vedle něj. Byli si tak podobní, oba vysocí se světlými vlasy. Jen Arthur měl pleť snědou od dornského slunce a princ světlou jako mléko. Byli to nejlepší přátelé, ale přesto ho jeho druh nechápal.
Vál teplý vítr nesoucí k nim vůni květů a travin. Ani jeden z nich nemluvil, zatímco procházeli opuštěnými a tesknými ruinami Létohradu. Ze síní a paláců zbyly jen holé, pobořené obvodové zdi. Obyvatelná byla jen věž, kterou nechal opravit pro své návštěvy.
Pod věží u zdi bývalého septa stál stůl připravený k snídani. V Létohradu žila rodina sloužících, starající se o pohodlí prince. Služebná byla výborná kuchařka, přesto Rhaegar dával přednost teplému chlebu s máslem před pstruhy v mandlové krustě nebo labutěmi plněnými kaštany. Měl zde rád obyčejné jídlo. Cítil, že je to prosté, ale opravdové. Stejně jako jeho láska k Lyanně.
Arthur Dayne si nalil číši chladné vody a ochutil si ji šťávou z krvavých pomerančů, než promluvil.
„Musíme odsud pryč, Rhaegare. Podle posledních zpráv, které nám poslal Gerold, padlo Rackoměsto a Robert je na cestě domů. Z Bouřlivého konce tu může být za pár dní.“
Následník trůnu tohle vše věděl. Gerold Hightower jim zůstal věrný a každý týden posílal havrana se zprávami z hlavního města. Nebylo to hezké čtení. Bílý býk na ně naléhal a prosil, aby se vrátili a zabránili blížící se katastrofě. Tvůj otec je nemocný a jeho rozum bloudí. Vidí přízraky, které mu do ucha našeptávají mizerové jako Rossart nebo Varys. Prosím, vrať se.
„Víš, Arthure, co pro mne Létohrad znamená.“
Nikde jsem nebyl šťastnější ani nepocítil tolik smutku jako zde.
„Vím, zemřel zde tvůj praděd a Vážčí princ. Tak nedovol, abys tu zemřel i ty.“
Princ zrozený v soli a kouři. Mýlili jsme s mistrem Aemonem, že to jsem já. Princ, který je přislíben bude můj syn Aegon.
Meč jitra upřel na přítele své tmavě modré oči. „Už jsi jí to řekl? Rhaegare, musíš jí to říci. Nemůžeš ji chránit, ta dívka má právo znát pravdu.“
Zoufalství, strach a věčný chlad zaplavily jeho nitro. Cítil ledové spáry, jak se mu svírají kolem srdce. Nemohl jí povědět pravdu, jejich lásku by tím zatratil.
Dračí princ přesto přikývl. „Po snídani jí vše řeknu.“
Schody do věže se nikdy nezdály delší, každý krok výš byl beznadějí a utrpením. V ústech cítil hořkost a popel. Mrazivé drápy démona rozdíraly jeho duši, když otevíral dveře do pokoje.
Zachraň ji, uslyšel hlas ve své hlavě.
Lyanna se při zvuku otočila a rozeběhla vstříc, její bílé šaty za ní vlály. Přitiskla své horké rty k jeho a políbila ho.
„Chyběl jsi mi. Byl ses projít se serem Daynem?“ řekla klouzajíc prsty po jeho hrudi. Úsměv jí radostně zářil a hnědé vlasy jí lemovaly světlou tvář.
Lyanna nikdy neřekla Arthurovi jménem, vždy ho oslovovala formálně. On si byl s Dornem velmi blízký, ale dívka dávala přednost seru Oswellovi. Možná to bylo tím, že to byl on, kdo ji vyhledal na Zimohradu. Targaryen i Meč jitra byli příliš nápadní a tak úkol připadl nejstaršímu muži. V přestrojení proklouzl do podhradí, dokonce si oholil i svůj převislý knír, aby ho nikdo nepoznal. Vydávaje se za potulného kejklíře a žongléře pak předal Lyanně zprávu, že princ ji čeká.
„Děkuji ti za růže,“ usmála se a ukázala na vázu plnou modrých růží.
Úzkost naplnila Rhaegarovi ústa a slov, která tak potřeboval, se mu nedostávalo. Bojoval se zrádným strachem, aby jí řekl pravdu a aby jí ublížil.
„Lyanno, musím ti něco říct. Mám špatné zprávy.“
Dívka strnula a on pozoroval, jak se jí chvějí rty, když šeptem prosila staré bohy.
„Brandon a tvůj otec jsou mrtví.“
Oči se jí zalily slzami a ona zavřela víčka. Mezi řasami jí vytryskly hořké slzy.
Rhaegar měl v ústech sucho, ale musel pokračovat. V srdci cítil bolest, jak se mu do něj ledové hřeby zarážely.
Budiž proklat! pomyslel si.
„Můj otec je nechal popravit…“
Jelen
„Jsi blázen, Roberte,“ procedil vztekle mezi zuby Stannis. „Ti muži by měli být zavření v kobkách, ne sedět u stolu a pít naše víno.“
„Už jsme to přece probírali,“ povzdechl si starší bratr. „Včera byli mými nepřáteli a bojovali proti mně. Já je porazil a oni mi odpřísahali věrnost.“
„Tu našemu rodu slíbili už jejich předci,“ pronesl mladší bratr s nenávistí.
„Bohové, nech toho už. Dovolil jsem ti přeci, že můžeš nechat uzavřít ochoz nad síní.“
Hostinu uspořádanou na oslavu vítězství u Létohradu Stannis rozhodně neschvaloval. Po návratu do Bouřlivého konce se s ním dlouhé hodiny dohadoval, aby neposlušné lordy nechal zkrátil o hlavu. Robert jim však daroval svobodu. Věděl, že laskavostí dokáže získat zpět jejich věrnost. V boji byl zuřivý jako býk, což o sobě dokázal v mnoha pranicích i samotných bitvách, nechtěl být však krutý. Krutost je znakem Targaryenů a tu si šetřil pro Aeryse.
„Jenže mě nenapadlo, že budeš takový hlupák a necháš jim jejich zbraně,“ pohlédl pln hněvu na dlouhovlasého muže s měsícem nad lesy ve znaku. Ten stál pod hodovním stolem a vrhal sekery do štítu zavěšeného na dveřích. Za každý úspěšný hod ho mladá služebná obdarovala polibkem, což vzbudilo veselí ostatních.
„Fell ti dělá starosti, bratře? Jen se dobře baví, podívej.“ Mladý lord právě vášnivě líbal dívčinu, čemuž Robert s ostatními muži hlasitě tleskali.
„Své přízvisko Stříbrosekera nedostal jen tak. Navíc jsi mu zabil otce.“
U Létohradu se měly na rozkaz Šíleného krále setkat armády tří lordů, aby zabránily Baratheonům povstat. Robert byl varován a neprodleně vyrazil se svými vojáky, aby se s nimi utkal. K bývalému letnímu sídlu Targaryenů dorazil na úsvitu den. Pobořené ruiny hrady zely prázdnotou a vše pohlcovala neprodyšná mléčná mlha. Mladík se rozhodl využít ji ve svůj prospěch.
Ukryti za ranním oparem a zborcenými zdmi Létohradu čekali na svou nic netušící kořist. Lord Ormund Fell se dostavil jako první. Robert musel uznat, že muži pána z Kácolesa byli skvěle vycvičeni. Útok je zastihl zcela nepřipravené a mnoho vojáků během prvních minut boje padlo nebo bylo zajato. Lordu Fellovi se přesto podařilo velkou část své armády semknout v pevný šik, který vzdoroval dorážení jelena. Boj by trval déle a mnoho mužů by padlo pod meči protivníků, nebýt zbloudilé šipky, která zasáhl lorda Ormunda pod okruží jeho ocelového límce. Stříbrosekera poté zatroubil na bojový roh svého otce a ukončil tím první bitvu, která dnes Roberta čekala.
„Měl by ses víc bavit, je to dobrá slavnost,“ zasmál se hlasitě a upil z poháru vína. Pohledem přejel hodovní síň, až ulpěl v hlubokém výstřihu mladé služebné, dolévající víno seru Penrosemu. Bylo to hezké děvče s dlouhými černými vlasy a pevnými boky.
„Fell se možná baví, což se ovšem nedá říci o lordu Grandisonovi,“ pokračoval mladší bratr.
Bohové, jak může být někdo tak otravný? Není divu, že ještě neměl ženu. Pokud s ním nějaká vydrží celou noc, dám jí měšec zlata, slíbil si v duchu. Odvrátil zrak od bujného poprsí a pohlédl do vrásčité tváře starého lorda. Ser Danwell Grandison líně otáčel vinným pohárem a jeho mysl bloudila v myšlenkách.
„Staří muži nesou těžce své porážky, bratře.“
Robert připravil lest, do které chytil spícího lva. Ranní mlha se rozplynula a slunce zalilo zlatými paprsky celou krajinu. Pod troskami hradu vyvěsil praporce Kácolesa a nechal postavit černozelené stany. Ser Danwell je již zdálky zpozoroval a domníval se, že na něj čekají spojenci. Úder je zastihl zcela nepřipravené, muži se rychle vzdávali a jen pár se pokusilo o zbytečný odpor. Lord Grandinson, byl sám během chvíle stažen z koně železnou paží kováře Donala Noyea.
Stannis obdařil bratra nesouhlasným pohledem plným zloby, ale již raději mlčel a nechal hněv planout ve svém nitru.
Robert se zhluboka napil a vyprázdnil tím pohár. Rozhlédl se po hodovním sále, ale prsatou dívku nikde nespatřil. Hudebníci dohráli O medvědovi a krásné panně a spustili Zlatý věnec. Mladý lord zpíval rád, zvláště sprosté písně a tato byla přesně podle jeho gusta.
„Velký pán přichystal pro dceru turnaje,
když se malý Pate zvedal ze hnoje.
Všichni udatní rytíři přijeli,
aby na kolbišti klacky své změřili.
Tralalá, tralalá, Pate princezny srdce dobývá.
Tralalá, tralalá Pate zlatý věnec získává.
Pate pražádný neměl dřevec,
přesto byl z nich největší kanec.
Dcera pohledem jeho kopí změřila,
a hned by s Patem život mezi vepři prožila.
Tralalá, tralalá, Pate princezny srdce dobývá.
Tralalá, tralalá Pate zlatý věnec získává…“
„Máš hezký hlas, můj pane,“ přerušila dívčina hřmotný Robertův ryk. „Mohu ti dolít vína?“
„Jistě, jak se jmenuješ?“
Děvečka měla prsa ještě větší než čekal, když se předklonila, aby mu naplnila pohár. Nedokázal odtrhnout pohled od rýhy mezi jejími plnými ňadry.
„Jayne, nechť se zlíbí. Bude si pán ještě něco přát?“ pronesla medovým hlasem.
„Máš dobrý vkus, Roberte. Být mladší a silnější, věděl bych co si přát,“ ozval se cizí hlas.
Dívka při slovech lorda Cafferana zčervenala a odběhla pryč.
„Omlouvám se, jestli jsem ji vyplašil. Chtěl jsem se jen rozloučit, byla to dobrá hostina, ale jsem již starý a půjdu si odpočinout. Noc patří mladí,“ pohlédl na Jayne obsluhující o kus dále. „Až bude jednoho dne po všem, mohl bys přijet na můj hrad. Možná bys nalezl zalíbení v mé dceři Beth, myslím, že se v jistých partiích vyvedla po matce.“
„Ten je opravdu nebezpečný,“ pronesl ledově Stannis poté, co Stevron Cafferen opustil sál.
V tom měl mladší bratr pravdu. Než k Létohradu dorazil, vyslal třetí lord nejprve zvědy, kteří ho varovali o Robertově přítomnosti. Poté se s vojskem uchýlil na nedaleký vrch a připravil se na nastávající střet.
Muži mu radili, aby vzbouřeného vazala přiměl vzdát se. Jelenovi však nešla z mysli jedna věc. Čelní stranu kopce směrem k troskám sídla si starý muž bránil a opevnil, ale odvrácená část zůstala nechráněná. Je to past, či je takový hlupák? přemýšlel. Přiklonil se ke třetí možnosti. Je to mazaný lišák.
Vyslal vojáky k přímému útoku s muži sera Stevrona a sám s oddílem rychlé jízdy objel vrch. Koně zdolali nechráněný svah, kde před nimi stanul lord Cafferen. Ten poklekl a odevzdal meč Robertovi, čímž ukončil poslední bitvu.
Mladý Baratheon dobře odhadl vypočítavého muže. Věděl, že nemůže vyhrát, ale nemohl se vzdát bez boje. Pokud by rebelové prohráli, byl by před Aerysem ztracen. Přichystal tedy bitvu, ve které doufal brzy prohrát. Pro draka byla prolita krev a kolouch zůstal celý.
Svítalo, když hostina skončila. Robert byl opilý, ale děvče, kterého líbalo taky. Chytil Jayne za zadek a přitáhl k sobě. Ucítil, jak její jazyk vniká do úst.
„Tu jsi přivedl pro nás?“ nesl se potemnělou chodbou hlas kováře hradu. Spolu s ním stálo na chodbě ještě několik mužů, každý nesoucí přes rameno kuši.
„Asi ne, chlapi,“ zasmál se dobrácký Donal Noye. „Užij si zbytek večera, já jdu spát.“
Muži je minuli a scházeli po schodišti dolů. Co tu dělal kovář s kuší? nechápal. Tady byly jen panské pokoje a ochoz nad hodovní síní, kterou nechal Stannis uzavřít.
Vklouzli společně do jeho komnat. Dívka ho políbila a prsty přejela po jeho poklopci. Oknem za jejími zády vnikalo do místnosti slabé světlo probouzejícího se dne. Jayne si rozšněrovala tkanice své haleny a prsa jí vyklouzla ven.
Robert byl vzrušený, přesto jeho mysl rušila jiná vzpomínka. Před očima měl komnatu prince v Létohradu. Slunce zapadalo a obloha se zahalila do červánků, když se vypravil prohledat ruiny targareynského sídla. Solár následníka trůnu byl prázdný až na stůl a velkou postel.
V níž násilím získal Lyannu, pomyslil si a ucítil rostoucí hněv.
Chtěl odejít, když si jí najednou všiml osamoceně stojící v koutě výklenku. Rhaegarova harfa. Došel k ní a prsty přejel po leštěném dřevě. Draci, zdobící nástroj museli být svědky písní, které princ hrál jeho milované. Dračí tlamy cenily své zuby do zapadajících slunečních paprsků, když explodovaly. Úder válečného kladiva roztříštil dřevo v záplavu třísek. Rány ničily harfu, dřevo praskalo a struny drnčely ve svých posledních tónech.
Vztek ho zcela pohltil. Jednou tě zničím Rhaegare, slíbil si.
Drak
Rhaenys klečela na zemi, smála se a kutálela si s dřevěnou koulí. Koule byla ze světlého dřeva vyleštěného do zlatého lesku. Děvčátko si s ní hrálo a hračka se k ní vždy obloukem vracela. Odstrčila ji a koule drnčela po kamenných dlaždicích, vzdalovala se, zatočila a vracela se zpět. Dřevo škrábalo o kámen, dunivě rachotilo a blížilo se k princově dceři. Smích Rhaenys zněl tlumeně jakoby z dálky, ale dunění koule nabývalo na intenzitě a temné děsivosti. Dřevěná hračka se zastavila jen pár palců od princezny. Naposledy se jemně zakymácela a pak tlumeně pukla. Zvuk, který vydala připomínal prasknutí vaječné skořápky. Rhaenys natáhla své drobné prstíky, aby jí zvedla.
Né!!! Nech ji být, nedotýkej se jí! vykřikl, ale jeho slova nikdo neslyšel.
Zvedla kouli do dlaně a ta se rozlomila v půli. Na dně se krčil tmavě zelený brouk. Děvčátko natáhlo své prsty k němu, aby se ho dotklo. Tělo brouka se najednou rozvinulo. Byl to mantikor. Na bodci se leskla tmavá olejovitá kapka jedu, když tvor zaútočil. Bodl princeznu do ruky a ta vykřikla bolestí. Jedový ocas bodal znovu a znovu. Z rukou, těla i tváře se Rhaenys hrnula krev smíchaná s tmavým hustým jedem, zatímco zoufale volala o pomoc.
Rhaegar se s trhnutím probral. Byl to jen sen, zlý sen. Zlé sny se mu ale zdály v poslední době často. Tento patřil k těm nejhorším.
Seděl sám za stolem své komnaty. Musel usnout, když psal dopis otci. Nechtěl, ale Arthur ho donutil. Bylo to poprvé co se pohádali.
„Musíš něco udělat, už nejde jen o tebe. Vím, že ji miluješ, ale tvé počínání zašlo příliš daleko. Musíš přijmout odpovědnost…“
Po těch slovech se mu srdce zaplnilo beznadějí a samotou. Cítil se opuštěný a sám ve světě, kde mu nikdo nerozuměl. Západozemí ho možná potřebuje, ale on potřebuje Lyannu. Byl drak, ale jeho oheň a žár byla ona.
„Tvůj syn měl být přislíben. Ten, co zachrání svět. Bude ale ještě co zachraňovat?“
Slíbil, že napíše otci. Vrátí se do Králova přístaviště a zabrání válce. Lyannu ale sebou vzít nemůže. Je to příliš nebezpečné a navíc to nemohl udělat Elii. Musí ji nechat zde pod ochranou Arthura a sera Oswella. Nechtěl ji opustit, jen s ní se cítil šťastný. Miloval ji.
Zvedl se od stolu a přešel k oknu. Venku byla tma, ale věděl, že někde před ním se rozprostírají rudé hory Dorne. Poté, co odjeli z Létohradu, se jejich útočištěm stala Věž radosti. Princ se opřel o drsnou kamennou zeď a nadechl se chladného nočního vzduchu. Noc byla tmavá a na obloze zářilo jen pár osamocených hvězd. Přesto to bylo svým způsobem uklidňující. Spatřil za sebou ve stínech skrytý pohyb a uslyšel známý hlas.
„Jsi již vzhůru, můj princi? Nechtěla jsem tě budit, když jsem přišla.“
Dívka ležela na posteli jen v noční haleně. Nohu měla pokrčenou v koleni a světlá kůže se jí stříbrem leskla. Vstala a přešla k němu, při každém kroku se jí drobná ňadra lehce zhoupla pod tenkou látkou. Vzala Rhaegarovu tvář do dlaní a konečky prstů přejela po jeho spáncích.
„Zase se ti zdál zlý sen?“ zeptala se a mezi rty se jí objevily bílé zuby.
Následník trůnu přikývl, všechen hnus a zoufalství z jeho mysli odtávalo jako jarní sníh, když byl s ní.
Naklonil se a políbil ji, její rty mu vyšly vstříc. Hlava se mu čistila od jedu, který se v ní za celý den usadil. Cítil štěstí i touhu po ní.
Lyanna Stark o krok ustoupila a spustila noční halenu na zem. Stála před ním nahá, jak ji bohové stvořili. Dokonalá ve své kráse.
Oheň uvnitř prince znovu vzplál. Cítil vášeň, touhu i vzrušení, když se svlékal. Objal nahé tělo své milované. Prsty přejel po světlé hebké kůži, která byla přesto horká jejich láskou.
Oba klesli do postele a jejich těla se propletla. Cítil na své hrudi drobná prsa a tvrdé bradavky. Sklonil stříbrnou hlavu, aby je mohl rty polaskat. Jeho ztuhlý úd se otíral o jemné chloupky dívčina klína. Lyanna vzala jeho mužství do ruky a nevedla ho do svého růžového květu.
Jejich duše i vášeň se spojila v rytmu jejich těl. Při každém pohybu v něm rostl žár a stravoval jeho beznaděj. Byl šťastný, když slyšel dívčiny milostné vzdechy. Vzrušení obou milenců rostlo, až explodovalo ve společném okamžiku jejich vrcholu.
Leželi nazí vedle sebe. Lyanna ho držela za ruku a své prsty propletla s jeho. Tady jsem šťastný, pomyslel si.
Dívka ze severu tiše promluvila, její hlas byl přerývavý po společném milování.
„Něco pro tebe mám můj princi.“ Vzala jeho ruku a položila si ji na břicho. „Jsem těhotná, Rhaegare.“
Jelen
Divoké údery zvonu se nesly celým Kamenným septem. Mniši rozezněli zvony v klášteře, aby varovali lid před nebezpečím.
„Celé město je jedním bojištěm. Královy muže je vidět v každé uličce, kde prohledávají domy a hledají tě,“ sdělila mu poslední noviny hubená dívka. Jmenovala se Keria a byla jednou z nevěstek u Veselé vdovičky.
„O důvod víc vypadnout odsud. Pokud mě tu najdou, budete v nebezpečí i vy.“ Robert seděl v křesle, kde mu Pšenička, další z dívek, obvazovala zraněné rameno.
„Nikam nepůjdeš, jsi zraněný,“ protestovala Veselá vdova. Byla to majitelka nevěstince a statná kurážná žena s mohutným poprsím.
„Je to jen škrábnutí, nebudu se přeci schovávat za ženskými sukněmi.“
„Můj pane, máme rozkazy od Denyse Arryna, držet tě v bezpečí,“ pronesl s vážným hlasem Humfrey Caron.
„Na tvoje rozkazy seru, jdu ven.“ Zvedl se a zdravou rukou uchopil válečné kladivo.
„Nikam nejdeš. Sedni si!“ Veselá vdova se rozkřikla a zastoupila mladíkovi cestu.
Najednou někdo ostře zabušil a všichni se otočili ke dveřím.
„Tak konečně vás tu máme,“ pronesl a oběma rukama uchopil zbraň.
Keria přešla ke dveřím a s rukou na petlici se zeptala. „Kdo je tam?“
„Jsem Dareon Kámen, panoš sera Denyse. Pusťte mě dovnitř, prosím.“
Do dveří se protlačil hubený chlapec se sokolem na bojové tunice. Slámově světlé vlasy měl zpocené a tvář umazanou od krve.
„Co se ti stalo?“ ujala se kyprá žena hocha a cípem sukně mu otřela krev z obličeje.
Panoš ztěžka oddechoval a pohledem hledal pána Bouřlivého konce.
„Je mi to moc líto, pane. Jon Connington nás napadl, když jsme se přesouvali k severní bráně na pomoc lordu Peaseburymu. Ser Denys se s ním utkal. Mrzí mě to, ale pobočník krále ho zabil.“
DOST!!! Udeřil kladivem do stolu, který se rozlomil v půl.
„Jdu ven a neodvažujte se mi v tom zabránit.“ Pohlédl na mladého bastarda: „Víš, Dareone, kde jsou mí muži?“
„Jistě, lord Penrose se drží dvě ulice od nás v pivovaru.“
„Tak mě k němu zaveď a pak Connington zakusí mé kladivo.“
Náměstí zvonů bylo krásné místo z jedné strany tvořené septem. Uprostřed stála kašna lemovaná rozkvetlými stromy. Slunce svítilo vysoko na jasném nebi a vlahý vítr unášel růžové okvětní plátky. Krása toho místa však byla ztracena probíhající bitvou. Robert se společně s lordem Penrosem a Fellem bili s rudobílými muži lorda pobočníka.
Lord Bouřlivého konce se zuřivě oháněl svým kladivem, snaže se proniknout blíže ke schodům chrámu, kde viděl svého protivníka. Zubatá hrana jeho zbraně byla zbrocená krví padlých mužů. Bil se jak šílený, zanechávajíc za sebou mrtvé. Touha pomstít se ho hnala dál. Pán Griffova hradu mu dlužil svůj život poté, co zabil jeho přítele.
Zahlédl Conningtona v souboji s vojákem s překříženými brky na štítě, než mu zastoupil cestu další bojovník. Kladivo a sekera se střetly a odskočily od sebe. Mladý Baratheon byl v dalším úderu rychlejší. Ozvalo se praskání kostí a šlach doprovázené výkřikem bolesti. Následující rána byla spíše z milosti.
Postupoval blíže k septu, kde na něj čekal jeho nepřítel. Rozeznával již tančící ptáky Nohy na jeho štítě, když se mu postavil Myles Mooton. Bývalý panoš prince Rhaegara byl oděn do tmavého brnění s růžovým lososem na prsou. Mladý rytíř zaútočil a údery jeho meče byly tvrdé a chtivě rychlé. Ostří dopadalo na bojové kladivo ve zvonivých úderech. Robert musel ustoupit před horlivými seky mladíka. Zbraň prořezávala vzduch ve smrtelné hvizdu. Myles byl dobrý šermíř, ale jeho netrpělivé mládí ho stálo život. Kladivo zadunělo o přilbici a chlapec padl k zemi. Horká krev se vyvalila z hledí a vsakovala se do zdupané trávy.
V té chvíli se ozvalo zatroubení válečného rohu. Muži ustali ve svém boji a rozhlíželi se kolem sebe. Robert zahlédl překvapení ve tváři lorda Jona.
Roh zatroubil podruhé a na severní cestě se objevily praporce.
Jsme ztraceni, pomyslel si, než rozeznal na korouhvích šedého zlovlka a vyskakujícího pstruha.
Najednou se svět zbláznil, královi muži spěšně ustupovali a vzdávali se. Lord pobočník se vyhoupl do sedla a pobídl svého koně k útěku.
„Tys měl být můj,“ vykřikl zlostně, ale bylo již pozdě. Rudobílé vojsko ptáka Noha se rozpadalo a prchalo před novými protivníky.
Bylo po bitvě, když se Robert Baratheon objal s Nedem Starkem. Věděl, že s jeho nejlepším přítelem po boku vše dobře dopadne.
Vlk
Úzkými okny, tvořenými mozaikou barevného skla, vnikalo světlo do septa. Celý chrám tonul v záplavě barev připomínaje rozkvetlou louku. Ned stál společně s Jonem Arrynem ve svých nejlepších šatech pod sochou Otce.
Dříve byl starší muž jako jeho otec a dnes se měli stát bratry. Lord Hoster za ně hodlal provdat své dvě dcery. To byla smlouva, která spojí jejich rody i armády proti společnému nepříteli. Mladý seveřan se cítil nervózní, ale i lapený do sítí osudu. Musel zachránit svou sestru, ale část jeho duše by nejraději utekla. Catelyn Tully byla zaslíbená Brandonovi, než zemřel na Aerysův příkaz. Podle obyčeje přešla její ruka i Zimohrad na Neda. On ale nic z toho nechtěl, netoužil po Severu a už vůbec ne po dívce, kterou stěží znal. Měl by být s Maryou, která mu zachránila život nebo s Asharou. Do dornské dívky se zamiloval na Harrenově, kde mu popletla hlavu a vzala srdce. Dnes na ni nemohl myslet, ožení se s Catelyn a tím navždy ztratí její lásku. Tohle byla cena, kterou zaplatí válce.
Dveře septa se otevřely a v záři světla vstoupily dívky do chrámu. Byly půvabné, vlasy jim žářily v měděném lesku a jejich šaty byly rozdělené v červené a modré barvě. Jejich otec je s ovázanou paží po zranění u Kamenného septa přivedl k oltáři a předal jejich budoucím manželům. Catelyn přistoupila k Nedovi a on vzal její dlaně do svých. Byla to pohledná dívka se světlou pletí, modrýma očima a vlídným úsměvem.
Kněz pochválil bohy za jejich nesmírnou moudrost a laskavost, když zahájil obřad. I toto je špatně, pomyslel si pán Zimohradu. Byl Stark a ti věří ve staré bohy. Měli být spojeni před bílým čarostromem a ne před cizími bohy jižanů. Rod Tullyů však vyznával víru Sedmi a to bylo důležité. Ned musel udělat i toto, aby byl pán říčních krajin potěšen. Slova přísah, slibů a požehnání byly odříkané a modlitby k bohům proneseny. Ned slíbil svou lásku, věrnost i život, ale v srdci cítil pouze smutek a beznaděj. V chrámu pod ním stáli jeho vazalové a přátelé. Viděl lorda Karstarka, Jona Umbera se svými dvěma strýci, starého Torhena Glovera a ještě staršího Wlada Manderlyho. Veselý Theo Wull se na něj usmíval a Howland Reed z něj nespouštěl své mechově zelené oči. Byl tam i jeho nejlepší přítel Robert. Ned se přesto cítil sám, nikdy v životě si nepřipadal opuštěnější jako dnes, když spojil svůj život s Catelyn Tully.
Dívka před ním poklekla a on odepjal její panenský plášť. Za zády slyšel tlumené vzlyky budoucí Lysy Arryn, když přehazoval šedivého zlovlka přes ramena své manželky.
Pomohl Catelyn vstát a jejich prsty se propletly.
„Tímto polibkem stvrzuji naši lásku,“ pronesl vážným hlasem. Naklonil se a rty se letmo dotkly.
Staří bohové ať ji mohu milovat, prosil Ned, když ve svém nitru zaháněl vzpomínku na tvář Ashary Dayne.
Drak
Trůnní sál tonul v pološeru a jediné mihotavé světlo vycházelo ze zapálených loučí. Rhaegar se blížil ke svému otci usazenému na trůně a čtveřici mužů stojících pod ním. Vysoké jezdecké boty klapaly o dlaždice připomínajíce válečný buben. Zuřil, zatímco se dunivý zvuk nesl prázdnou síní. Jako první promluvil lord Chelsted, nový králův pobočník.
„Je nám všem nesmírnou ctí, že jsi se vrátil…“ Více neřekl a spěšně ucouvl před spalujícím pohledem, ze kterého čišelo opovržení a nenávist.
„To jste se tu všichni zbláznili?! Království krvácí a naši nepřátelé sílí. Vysvětlí mi někdo, jak se vám povedlo dostat zem na pokraj chaosu?“ zlostně se rozhlédl po mužích.
Gerold Hightower se styděl a mladý lev vypjal vzdorovitě hruď, snaže se vypadat dospěleji než ve skutečnosti byl. Vystrašený lord Chelsted hledal vhodná slova omluvy, jen Rossart se klidně díval princi do očí.
Rhaegar pohlédl na Aeryse a dodal si odvahy. To, co hodlá udělat, by mohl leckdo považovat za zradu a ta se trestá smrtí. Nemohl ale jednat jinak, zhluboka se nadechl a vykročil na nerovné schody železného trůnu. Bohové, stůjte při mně, pomyslel si, když stoupal po roztavených mečích výš.
„Už bylo dost chyb, otče. Jsme ve válce, která nás může smést.“ Cítil, jak mu divoce bije srdce v hrudi, ale pokračoval. „Vyrazím sám do bitvy a ukončím toto šílenství. Společně pak omilostníme rebely, kteří se vzdají a pokleknou před tebou. Soudy a popravy, které jsi prováděl, musí skončit a spravedlnost se navrátí zpět.“
„Možná, princi, zapomínáš, s kým mluvíš?“ Pyromancer stál na úpatí trůnu a pozoroval mladého muže. „Hovoříš se svým králem.“
Ten muž se mě nebojí, uvědomil si.
„Mluvím se svým otcem a ty s princem a následníkem trůnu, tak si to pomatuj.“
Přistoupil ještě blíže, když si uvědomil, jak žalostně král vypadá. Stříbrné vlasy měl zacuchané a oděv na místech potřísněn zbytky jídla. Nehty na rukou neupravené a špinavé, oči podlité krví a nervózně těkající. Co jste to udělali s mým otcem? napadlo ho, když pohlédl na krčícího se starce.
Princ si uvědomil, že tato bytost mu nebude odporovat a vznesl poslední požadavek. „Až bude po všem, jmenuješ mě svým pobočníkem.“
***
„Ashara Dayne již není jako dřív,“ varoval ho Bílý býk.
Dříve to bývala silná a smyslná žena. Žal nad smrtí dítěte z ní však vysál všechen život. Tvář měla bledou a oči utopené v temnotě zoufalství. Pohled, kterým ho obdařila, byl prázdný, ale z jejího nitra princ cítil hořkost, znechucení a smrt.
Věděl, že služba, o kterou ji žádá, nebude lehká. S Eliou si byly blízké přítelkyně a ona byla pro jeho ženu oporou, když ji opustil. Navíc slyšel, že dítě, které porodila mrtvé, patřilo Eddardu Starkovi.
„Lady Asharo, ty i tvůj bratr jste mi byli vždy přáteli. Je mi velice líto tvé ztráty, ale jsi jediná, na koho se mohu obrátit a důvěřovat mu. Zítra opustíš hlavní město a v doprovodu sera Gerolda se vrátíš domů.“ Styděl se, ale pokračoval, musel chtít víc po nešťastné dívce. Jazyk měl jako z olova a v ústech hořko.
„Po cestě se zatavíte ve věži Radosti, kde Arthur střeží Lyannu Stark. Prosím tě jako přítel, aby se Hvězdopad mohl stát bezpečným domovem pro ni i pro dítě, které čeká.“
Ashara Dayne mlčela, její tvář byla jak maska smrti. Rhaegar nedokázal vydržet její pohled. Nakonec dívka smutně pokývla hlavou a mezi jejími řasami vytryskla slza zoufalství.
***
Dveře, před který mi stál, byly branou do zatracení. Tak si princ připadal před komnatami své manželky. Otevřel dveře a vstoupil do propasti své hanby a beznaděje.
Elia Martell stála před velkým oknem se zkříženými pažemi na prsou. Zdála se silná a odhodlaná, ale její tvář byla pohublá a kolem očí měla tmavé kruhy.
Za ty mohu já a smutek, který jsem jí způsobil.
Láska k Lyanně byla čistá a pravá, přesto se před touto ženou měnila v popel a hnis. Nechtěl jí ublížit, ale nemohl se ani omluvit. Nebyla slova, která by dokázala vylíčit, jak moc je mu to líto.
„Tak jsi se vrátil,“ snažila se říci chladně, ale hlas se jí třásl.
„Ano. Je mi to moc líto,“ sklopil hanbou své nachové oči. „Kde jsou naše děti?“
„Rhaenys a Aegon jsou v septu. Neříkej, že se ti zachtělo je vidět?!“ Hlas se jí chvěl a oči se zalily slzami.
„Elio, nechtěl jsem vám ublížit…“
„Na to jsi měl myslet dřív. Až bude po všem, vrátím se za bratry do Vodních zahrad. Mám už dost tohoto města i dvora, tvého otce a hlavně tebe. Můžeš tu žít s ní.“ Hlas se zlomil a hořké slzy jí stékaly po tváři.
Beznaděj kolem něj rozprostřela svá křídla a srdce jakoby obalil mráz. Chtěl ji obejmout a říct, jak ho to mrzí. Jejich sňatek nebyl z lásky, ale rozumu. Měl ji rád, ale miloval jen jedinou.
„Je mi to líto. Vím, že mi nemůžeš odpustit, ale nechtěl jsem ti ublížit.“
„Odejdi, prosím, pryč.“ Rukama si zakryla uplakané oči a zpod dlaní se ozvaly bolestné vzlyky.
Chtěl se otočit a odejít, když za sebou zaslechl zlověstné zavrčení. Spatřil stíny tří nestvůrně velkých psů blížící se k jeho ženě.
„Elio, pozor!“ vykřikl a otočil se po šelmách.
Zem se s ním zatočila a on zavrávoral. Vrazil do stolku a převrhl jej. Karafa, která na něm stála, se rozbila a víno se rozstříklo po zemi jak krvavá šmouha. Cítil, jak se mu podlamují nohy a on padá.
Zachraň ji, uslyšel těsně před tím, než omdlel.
***
Rhaegar jel v čele průvodu ve svém černém brnění s vykládaným drakem na prsou. Celý den hustě pršelo a jeho plášť byl nasáklý deštěm. Opouštěl Královo přístaviště, Barristan Selmy a Lewyn Martell v bílé zbroji jeli za ním se zbytkem armády.
Dnes se cítil lépe, přesto v jeho nitru hořel plamínek pochybnosti. Poté, co omdlel, zůstal dva dny upoutaný na lůžku. Velmistr Pycelle ho ujišťoval, že byl jen unavený a pár dní odpočinku ho uzdraví.
Princ nikomu, ale neřekl o stínech, které viděl. Příliš se obával toho, co znamenají. Šílenství je Targaryenům dobře známé. Mohou jeho vidiny a zlé sny znamenat blížící se nástup ztráty rozumu? Nechtěl znát pravdu, ale uvnitř cítil úzkost. S hrůzou si vzpomněl na krčící se trosku na trůně, která dříve bývala jeho otcem. Bohové, nedovolte, abych skončil stejně.
Jedné věci jeho nevolnost pomohla. Elia mu sice neodpustila, přesto strávila celé dny u lože a starala se o něj. Uvědomil si, jak vzácná žena je a jak moc mu na ní záleží. Nedokáže žít bez lásky Lyanny Stark, ale nemůže již znovu ublížit své manželce.
Vrátím se a vše bude jinak, slíbil si. Musí to udělat kvůli otci i dětem a hlavně pro ženy, které miloval. Naposledy se otočil k Rudé baště čnějící proti temné obloze, než opustil město.
Hlavou mu projela ostrá bolest a on uslyšel zoufalý výkřik.
ZACHRAŇ SE!!!
Jelen
Svítalo. Byla jasná a chladná noc a na obloze zářil nespočet hvězd. Jejich lesk však pomalu hasl s blížícím se začátkem dne. Robertovi stoupal od úst horký obláček páry, zatímco mířil k velkému válečnému stanu.
Odhrnul cípy vchodu a ty za ním zavířily jako křídla obrovského netopýra. Venku se den teprve probouzel, ale zde vládl spěch a hlučný ruch. Kolem stolu se naklánělo mnoho lordů a rytířů a radilo se nad mapami. Při příchodu se oči všech upřeli na něj.
„Je dobře, že jsi zde. Vrátil se lord Dustin s novými zprávami,“ pronesl ser Brynden Tully stojící mezi lordy Říčních krajin. Po zranění svého bratra převzal velení nad muži. Byl to skvělý voják, což dokázal již dříve ve válce Devítigrošových králů.
„Mám zlé zprávy, Roberte. Mí zvědové spatřili Rhaegara s vojskem dva dny jižně od nás,“ pronesl Willam Dustin stojící ve své rudé plátové zbroji po boku Neda Starka a lorda Karstarka.
To jsou nepříjemné noviny, pomyslel si, ale možná se rozhodne. Konečně se střetneme a já budu moci zabít toho bastarda.
Došel ke stolu a pohlédl do map. „Kolik jich je?“
Pán Mohylova na chvíli zaváhal. „Nevíme přesně. Viděli jsme praporce lorda Mootona, Rykkera, Rosbyho a Stokewortha, ale i Caswella, Buckwela a Fossowaye. Hlavně však Dorny. Vypadá to, že Lewyn Martell přivedl všechny lordy jihu. Podle mých odhadů jsou v přesile o deset tisíc mužů. “
Žaludek se mu zhoupl nervozitou. Muži kolem stolu ho pozorovali, cítil jejich netrpělivý pohled, který ho dráždil. Čekali, co udělá, na jeho volbě závisely jejich životy.
„Zde zůstat nemůžeme, terén je pro nás nevýhodný. Myslím, že nejlepší bude najít vhodné místo pro blížící se bitvu. Sere Bryndene, ty znáš tyto země nejlépe, mohl bys mi poradit?“
Černá ryba rozprostřel na stole novou mapu znázorňující okolí Trojzubce.
„My se nacházíme zde,“ bodl prstem na místo soutoků tří řek. „Navrhoval bych pokračovat dál po proudu na východ k Solnopánvím.“
„To jim ale půjdeme vstříc,“ zaprotestoval lord Morton Waynwood.
„Ano, ale jen chvíli. Chci, aby si mysleli, že táhneme na Solnopánve nebo Darryho hrad.“
„Proč?“ zapochyboval Torhen Glover.
„Tím zůstane každá armáda na jedné straně Trojzubce.“
Robert už chápal, kam zkušený válečník míří a musel uznat, že jeho plán je geniálně jednoduchý. „Využijeme řeku jako obranou hráz. Necháme je, aby ji přebrodili, a zpomalíme je.“
Brynden Tully se usmál a přikývl. „Navíc se zde nachází vrch. My budeme nahoře a oni budou muset stoupat k nám. Řeka je dost hluboká, abychom na dno mohli umístit ježky a znepříjemnili tím jízdě její zdolání.“
Kolem stolu se začalo šířit pochvalné mumlání i lepší nálada. Robert cítil, že štěstí se k němu zase obrací.
„Bude to ale stačit? Je jich víc než nás…“ Nedův hlas zněl nedůvěřivě a vážně.
„To nedokážu říct, ale šance tu je.“
Radost, kterou před chvíli cítil, se pozvolna vytrácela. Musí tu být nějaké řešení. Cítil, jak v něm roste hněv, nedotáhl všechny sem jen proto, aby nakonec prohrál. Místností zazněl tichý hlas. Bouřlivému mladíkovi přišel jako šepot, přesto všichni muži utichli a otočili se na muže sedícího v koutě. Byl zabalený do růžového pláště a vypadal jako by spal. Jeho ledově šedé oči však pozorovaly vše a každého. A hlavně se upíraly na Roberta.
„Pokud dokážeš useknout drakovi hlavu, zemře celý, “ pronesl Roose Bolton.
Ano! Musím zabít Rhaegara. Otočil se zpět k mapám a sledoval krajinu jeho budoucí bitvy. Ale jak to dokázat?
***
Krajinou se nesl zoufalý nářek umírajících a třeskot mečů. Muži obou armád proti sobě bojovali a umírali na březích Trojzubce. Zem lačně hltala jejich horkou krev a řeka byla zbarvena do ruda.
Mladý Baratheon stál na vrcholu kopce a vše pozoroval. Nejtvrdší boje probíhaly nalevo, kde se vojska Jona Arryna s částí jeho mužů snažila zastavit Dorny. Svůj pohled přesto upíral jinam. Vprostřed bitvy stál Ned se svými seveřany proti rozhněvanému lordu Mootonu. Robert nervózně zatáhl za otěže svého hnědáka a ten přešlápl. Dole zuřila bitva a jeho přátelé umírali, zatímco on čekal na svou příležitost. Vymysleli plán. Zoufalí, ale nic jiného neměli.
Starkovým úkolem bylo udržet nejen pána Panenského jezírka, ale i vytvořit průsek mezi ním a Selmym na pravém křídle. Pokud by oba muže oddělil, vznikla by úzká cesta přímo k srdci armády, kde stál Dračí princ. Seveřané byli zkušení bojovníci a tlačili královy muže blíž ke středu dornského pekla.
V Robertově nitru rostl hněv a zuřivost, zatímco vyčkával. „U zasrané Cizincovy prdele, jak ještě dlouho?!“ procedil mezi zuby.
„Musíš vydržet,“ odpověděl klidně strýc Lomas Estermont. „Ještě je příliš brzy. Pokud vyrazíme teď, mohli bychom zůstat uvězněni uprostřed targaryenské armády a to by byl náš konec. Vydrž ještě chvíli, než bude trhlina širší.“
Bohové, jak dlouho budu ještě čekat? Jsem voják, ne zbabělec schovávající se před nebezpečím. Cítil, jak jím začíná lomcovat zlost. Ještě chvíli vyčkám a pak vyrazím děj se co děj.
„Co to tam je?“ ukázal lord Grandison.
Pán Bouřlivého konce se podíval dolů a nemohl uvěřit vlastním očím. Rhaegar se pohnul a vyrazil do bitvy.
„Co to dělá?“ podivil se ser Lomas.
„Vypadá to, že jede na pomoc osamocenému seru Barristanovi před Černou rybou,“ pronesl vážně Andor Swann.
Lepší příležitost mít nemusím, napadlo mladíka.
„VPŘED!!!“ Zařval a kopl svého hřebce do slabin.
Těžká jízda se dala do pohybu a vyrazila tryskem vstříc svému nepříteli. Kopyta bušila do země, až se celý svět třásl. Rytíři se řítili dolů z kopce jak lavina masa a oceli.
Vítr šlehal Roberta do tváře, zatím co jeho hřebec uháněl. Slunce svítilo vysoko na obloze a jeho stín s přilbicí zdobenou parožím vypadal jako obrovský šílený jelen.
Princ byl se svými muži již v Trojzubci, když se dostali k bahnitým břehům řeky. Kůň zpomalil a vstoupil do proudu. Mladík ho pobídl a vydal se hledat svého soka. Krev se mu v žilách vařila nedočkavostí.
„RHAEGARE!“ vykřikl a vyrazil do středu bitvy.
Voda pod kopyty pěnila a stříkala, zatímco se pomalu blížil k nepříteli. První si ho všiml rytíř s červeným jablkem na hrudi. Vykřikl a zaútočil mávaje řemdichem. Hnědák se vyplašil a vzepjal na zadních. Robert se musel pevně chytit sedla, aby nesklouzl. Zatáhl za otěže a uklidnil neposlušné zvíře. Protivníkův kůň uháněl osamoceně pryč. Po muži nebylo nikde ani památky.
„Dobrá práce,“ zasmál se a popleskal zvíře po krku.
Toho dne se utkal ještě několikrát, než konečně spatřil nachový chochol následníka trůnu.
„RHAEGARE!“ zakřičel z plných plic, ačkoli věděl, že ho nemůže slyšet. Černý princ s rubínovým drakem na prsou se přesto otočil. Oba si hleděli chvíli do očí, než pobídli své oře. Přibližovali se, voda pod nimi vařila a v gejzírech se rozstřikovala. Koně se střetli a kroužili kolem sebe jako milenci při tanci. Zbraně se políbily při každém smrtelném střetu. Doráželi na sebe a snažili se jeden druhého zabít. Robert cítil bolest v pažích i horkost a zuřivost, která ho poháněla dál.
„Dnes tě zabiju!“ vykřikl, než udeřil kladivem do princova štítu, až dřevo zasténalo.
Stříbrovlasý muž odpověděl, ale jeho slova se ztratila v přilbě. Koně se bokem srazili a meč obloukem udeřil do helmy s parožím. Ucítil horkou krev stékající mu po tváři, kde ho ostří řízlo. Drak opět zaútočil, mladík již sotva stíhal vykrývat jeho výpady. Natočil se, aby mohl sám zasadit ránu, ale noha mu vyklouzla z třmenu. Ostří opsalo vzduchem oblouk a tvrdě do něj narazilo. Vše se pak stalo jako ve snu, náraz Roberta vychýlil a on cítil, jak mu zadek klouže po sedle. Chtěl se zachytit, ale jeho tělo se naklánělo a klouzalo dolů z koňského hřbetu. Zaklonil se a spatřil modrou oblohu nad sebou, než se nad ním zavřela zkalená hladina Trojzubce. Chladná voda mu vnikla ho přilbice. Topil se, snažil se vstát, ale narazil hlavou do dna. Jsem obráceně! Přetočil se v proudu a postavil. Voda mu vytékala hledím a on se nedokázal zorientovat. Uslyšel koňské zaržání a pak ho spatřil. Drak se k němu řítil s mečem v ruce. Špička hrotu se zaleskla v slunečních paprscích. Ucítil kámen za sebou a zapřel se o něj nohou. Rukama uchopil pevně kladivo a napřáhl se k útoku.
PRÁSK!!!
Něco jej udeřilo do hlavy až zavrávoral. Dopadl na kámen, čnějící z řeky a v odrazu hladiny spatřil, že má odseknuté paroží. Jeho zásah byl však mnohem ničivější. Zubatou plochou zbraně udeřil do koňské hlavy. Zvíře nyní umíralo, sténalo a divoce kopalo nohama. Robert se rozhlédl hledaje svého nepřítele. Možná zůstal uvězněn pod koněm, pomyslel si.
Hladina najednou vybouchla a před ním povstal drak. Údery meče zvonily o železo válečného kladiva, zatímco princi z přilby odkapával krev. Batarheon se bránil a ustupoval před ostřím prince. Je to lepší šermíř než já, uvědomil si. Já dokážu vyhrát jen v pranici.
Zbraně se střetly v ostrém zvonivém zvuku. Muži stáli tělo na tělo a snažili se druhého zabít. Okovaná pěst vylétla a zasáhla Rhaegara do tváře. Robert se k němu přitiskl a udeřil ho znova. Nohou se zaklínil pod soupeřovo koleno a podrazil mu nohy. Černé brnění se podlomilo a zmizelo pod hladinou. Mladík přišlápl soka a podržel jej pod vodou. Stehnem mu najednou projela ostrá bolest.
Ten hajzl mě bodl!
Cítil zuřivost, která ho pohltila. Rukama objal jílec kladiva a udeřil vší silou i nenávistí. Z přilby se pod vodou vyhrnuly bubliny vzduchu. Udeřil znovu a zas do princovo hrudi a sledoval, jak se vody barví do ruda rubíny a krví. Tělo pod ním ochabovalo a sláblo.
Všude kolem něj muži prchali a křičeli, ale on jejich slovům nerozuměl. Bylo po všem. Robert Baratheon se opřel o kámen čnějící z vody a nastavil tvář slunečním paprskům. Cítil únavu, vyčerpání a klid. Byl najednou zcela klidný, vše jako by byl pouhý sen.
Konečně pochopil volání mužů.
„Princ je mrtvý!“
„Rhaegar zemřel!“
Ano, zabil jsem draka.