Tenkrát ve Skalisku…
Robb
Rameno ho bolelo k zbláznění. Zbytek šípu v něm stále trčel, jakoby se mu posmíval. Přesto trval na tom, že osobně dohlédne na to, aby bylo všechno, jak má být. Kromě rutinních povelů vojákům ohledně zajištění pevnosti a obstarání zvířat, také jako obvykle nařídil, aby nikomu z přeživších obránců nebylo ublíženo, zranění byli ošetřeni a aby padlí – jeho vlastní lidé i obránci hradu – byli řádně pohřbeni. A chtěl na to všechno sám dohlédnout, i když byl na nohou už od včerejšího rána. Nedbal naléhání aby se nechal ošetřit a odpočinul si. Připadal si, jako by mu bylo snad sto let, přičemž naposledy se pořádně vyspal před padesáti. A bezstarostný život na Zimohradu, plný smíchu, rošťáren a dovádění se svými sourozenci, ten se odehrál snad v minulém životě. Ale i tahle letmá vzpomínka ho zahřála u srdce, hlavně pomyšlení na mladší bratry. Aspoň že ti dva nejmladší jsou v bezpečí doma, chránění silnými zdmi Zimohradu a péčí věrných sloužících.
Zatnul zuby v přívalu další bolesti, která byla čím dál silnější. Ještě chvíli. Ještě musí vyslechnout zástupce rodiny, která ve Skalisku žije, nějací Westerlingové. Rána mu pulzovala, jakoby si žila vlastním životem. Robb potlačil zaúpění a vykročil ke skupince lidí, kteří na něj čekali. Celou dobu ho mlčky doprovázela Dacey Mormont, jako osobní stráž. I jeho zlovlk se ho držel jako stín. Šedý vítr byl neklidný už od noční bitvy, ale přesto se od Robba nehnul ani na krok.
Uvítal je kastelán Skaliska, ale znejistěl, když zlovlk vycenil zuby a hrubě zavrčel. Robba to znepokojilo, ale nedal to najevo. Tohle u Šedého větra není zvykem. Poslední dobou z něj neměl dobré pocity. Občas se mu v noci zdávalo, že je s Šedým větrem na lovu nebo se toulají po okolí ležení… nebo spíš, že je Šedým větrem. Děsilo ho to k smrti. Nejdřív se uklidňoval, že jsou to jen sny. Ale sny se množily a začaly být nepříjemně skutečné. To se pak hned s leknutím probudil a raději už takové noci znovu neusnul. Násilím se nutil do bdělého stavu – procházel hlášení zvědů, dumal nad bitevními plány, nebo se jen procházel táborem. Představa, že „Mladý vlk“ je víc než jen přezdívka, ho doslova mučila.
Robb muže uklidnil, že se mu Šedý vítr nic neudělá. Alespoň ne bez rozkazu, ponechal ho trochu škodolibě v nejistotě. Kastelán nervózně přešlápl a představil se jako ser Rolf Kořenář. Pak ještě jednou střelil pohledem po zvířeti a dodal, že je bratrem lady Sybell Westerlingové, která se vzápětí postavila hned vedle něj. Robb zaznamenal pochvalné zabručení Velkého Jona, když ji uviděl. Ser Rolf představil také děti své sestry. Sera Raynalda Westerlinga, dědice Skaliska – Robba napadlo čím to, že neplení s lordem Tywinem říční krajiny – a jeho mladší sestry Jeyne a Elenyu s jejich nejmladším bratrem Rollamem. Robb je všechny přelétl pohledem a na okamžik se vrátil k pohledné tváři starší ze sester. Kaštanové vlasy měla rozpuštěné, takže volně lemovaly srdcovitý obličej. Je hezká, pomyslel si Robb, ale další dávka cukavé bolesti jej přiměla se odvrátit, aby neviděli grimasu, která se mu drala na tvář.
Lady Sybell se mu hrdě postavila do cesty: „Westerlingové jsou velmi starobylý rod a podle toho si zasloužíme dobré zacházení.“
Ser Brynden Tully, Robbův prastrýc a velitel průzkumníků, cynicky pronesl: „A čím za to dobré zacházení zaplatíte? Máte snad hrnec zlata, který schováváte pro podobné příležitosti? Protože vaše pevnost vypadá, že by potřebovala víc než jen jeden hrnec, aby se dala zase považovat za hrad.“
Lady Sybell se vztekle zablesklo v očích: „Náš původ sahá až k Prvním lidem. A z Westerlingů si svou manželku vybral i jeden targaryenský král! Naše Jeyne dostala jméno po ní.“
„No a?“ skočil jí do řeči Velký Jon. „Teď tady stejně stojíš v blátě jako všichni ostatní a vznešená krev vytéká z těla stejně rychle jako ta obyčejná.“
Ser Rolf se znepokojeně pohnul, ale Šedý vítr ho zavrčením opět přimrazil. Velký Jon hned pokračoval: „Mohla by si ochranu pro svou rodinu zasloužit jinak,“ zasmál se.
Robb věděl, kam tím míří. To nehodlal připustit. „Lady Sybell, zaručuji tobě i tvé rodině bezpečí. Bez mého příkazu vám nikdo neublíží a můžete se volně pohybovat po celém hradu, pokud se ho nepokusíte opustit nebo pokud neučiníte nic proti mně a mým mužům,“ slíbil jí.
Ser Brynden se pokusil namítnout: „Výsosti, je to rozumné? Zavři je v jejich komnatách, aby nebyli na očích svých lidí. To je přinutí k větší poslušnosti.“
Robb odmítavě mávl zdravou rukou. „To nebude třeba. Jejich posádka je slabá a máme všude stráže.“ Zatnul zuby před další bolestí v rameni a pohladil znovu vrčícího Šedého větra po hlavě právě v okamžiku, kdy přistoupil ser Rolf se svou sestrou. „Děkujeme ti, Tvoje Výsosti. Tvoji velkorysost nezklameme.“ Lady Sybell už tak vděčná nebyla a pohrdlivě poznamenala: „Stejně raději zůstaneme v bezpečí svých komnat, než se stýkat s takovými, jako je on,“ kývla hlavou ke staršímu Umberovi.
„Zmlkni, ženská!“ zahřímal Velký Jon, „Já jsem velký lord ze Severu. Jsem stejně dobrý jako jižanští lordi tady!“ a uhodil se přitom pěstí do prsou. „A v některých ohledech jsem i mnohem lepší a větší,“ dodal nestydatě. Lady Sybell vytřeštila oči a Robb koutkem oka zaznamenal, jak si Patrek Mallister s Malým Jonem vyměnili úšklebky. Chtěl tomu všemu učinit přítrž, ale nedokázal ze sebe vypravit ani hlásku. Rameno se mu svíjelo jako v plamenech a hrozivě zbledl.
Znepokojená Dacey k němu natáhla ruku, „Tvoje Výsosti, jsi v pořádku?“
V tom okamžiku na Robba dolehla všechna únava i bolest, které si nastřádal od doby, co vyrazili ze Zimohradu. Svět kolem se zatočil, před očima se mu zatmělo, rameno vybuchlo bolestí, nohy mu vypověděly službu a zhroutil se přímo do nastavené náruče Dacey. Malý Jon přiskočil a pomohl jí ho udržet. Vzali ho mezi sebe a odnášeli dovnitř pevnosti.
Jeyne udělala klopýtavý krok dopředu, na chvíli se zastavila, ale pak sebrala odvahu a dohonila je se slovy: „Uložte ho do mé komnaty, dobře se o něj postarám, slibuji. Ukáži vám cestu.“
Jeyne
Vstoupila do potemnělé místnosti, která byla ještě před pár dny její komnatou a tiše zavřela dveře. Obezřetně se podívala po zlovlkovi, který ležel na zemi u nohou postele. Ten zvedl hlavu a upřeně ji sledoval, ale jinak se nepohnul. Po nepřátelství, které dával neustále najevo, to byla vítaná změna. Posadila se do křesla a přeletěla pohledem místnost. Jak moc se tu změnilo, i když všechno zůstalo při starém. Přenesla pohled na něj. Jeho Výsost. Král Severu a Trojzubce. Mladý vlk. Dobyvatel, který zabral její domov. Robb Stark. Stále chlapec, přibližně jejího věku a přitom tak dospělý. Úplně jiný, než stejně staří chlapci, které kdy znala. Měla z něj rozporuplné pocity. Bála se ho a přitom se těšila na každou chvíli, kdy mohla být s ním. Nakonec jeden přece jen zvítězil – musela si to přiznat – líbil se jí.
Když ho přinesli do její komnaty, pomohla ranhojiči vyjmout šíp z ramene a po vyčištění mu ránu pečlivě ovázala. Pak mu pravidelně měnila převazy a zanícenou ránu čistila horkým vínem. Přesto ho přemohla horečnost, i když ošetření nepřišlo až tak pozdě. Takhle rychlý průběh infekce byl zvláštní. Proto požádala svou matku, aby jí dala hojivou mast. Její matka ovládala nemálo z tajemného umění, kterým proslavila matčina babička. Matka reagovala neochotně a zdráhavě. Vymlouvala se, že masti není dostatek a že ani neví kde je schovaná. Až když Jeyne vyslovila nahlas své podezření, že šíp mohl být otrávený, dostavil se výsledek. Jeyne věděla, že se matka bála, že by to mohla vyslovit nahlas před seveřanskými lordy. Ten velký ukřičený halama vypadal nebezpečně. Ale byl to ser Brynden Tully, kdo v Jeyne budil největší strach. Říkají mu Černá ryba, a sedí to na něj dokonale. Téměř nemluvil, ale byl neustále ve střehu, zamračeným pohledem sledoval veškeré dění a budil přirozený respekt. V prvních hodinách svého krále neopustil a dohlížel na všechno a všechny, kdo se k Robbu Starkovi byť jen přiblížili. Stejně tak byl v místnosti neustále přítomen někdo z královy osobní stráže. Na jednu místnost to bylo hodně lidí a všichni si navzájem překáželi. Černá ryba proto rozhodl, že stráž před pokojem bude stačit. Část Robbovy osobní stráže umístil do vedlejší místnosti, což byla komnata jejího malého bratra. Rollam musel spát v ložnici s matkou. Moc nadšený z toho nebyl. Jeyne přestěhovali k její mladší sestře, ale téměř všechen čas stejně trávila u zraněného krále.
Znovu zapřemýšlela nad snahami své matky, která jí hned po dobytí Skaliska naznačovala, že se k němu má chovat vstřícně. Dost ji to mátlo v souvislosti s neochotou ohledně masti. Byla to právě její matka, kdo ji postrčil dopředu, když Robb zkolaboval a jeho strážci ho odnášeli z nádvoří. Sama nechápala, kde sebrala kuráž na to, aby se k nim opravdu připojila. Matčino jemné naznačování přešlo hned v následujícím dni ve skrytý nátlak. Jeyne nebyla tak hloupá, aby jí nedošlo, o co jde. Ale nadále předstírala, že to nechápe a matce se vyhýbala. Což naštěstí nebylo až tak těžké. Ale ta myšlenka se jí zahnízdila v hlavě. Měla sice dojem, že ona se mu taky líbí, ale přesto stále zachovával nejvyšší zdvořilost. Nikdy ji neoslovil přímo jménem, i když si povídali často a dlouho. Ona mu vyprávěla o životě ve Skalisku. On jí popisoval Zimohrad, bavili se o svých sourozencích. Když jí řekl, že by se líbila jeho sestře Sanse, překvapilo ji, jak moc ji to potěšilo. Také mu předčítala ze starých legend, aby mu ukrátila čas. Poslouchal tiše, ale občas ji přerušil, když se její četba odchýlila od toho, jak znal příběh on. Porovnávali rozdíly a dohadovali se, které znění je lepší či pravděpodobnější. Uvědomovala si jak je to hloupé, ale bylo to zábavné. Smáli se, když si vyměňovali humorné příhody z dětství. Jen jednomu tématu se oba zoufale vyhýbali. Tomu, co ho přivedlo do Skaliska. Válce. Ale Robb přesto občas zvážněl a najednou tak měla před sebou opět krále a po milém mladíkovi nebyla ani stopa.
Jeyne posmutněla. Povzdechla si a přešla ke krbu, aby přiložila, i když v místnosti bylo velmi teplo. Zlovlk vstal, vykročil ke dveřím a tázavě se přitom po ní ohlédl. Opatrně přešla ke dveřím a pustila ho ven. Když procházel kolem ní, zatajila dech. Pak zase tiše zavřela dveře. Zadívala se znovu na Robba. Byl velmi bledý. Ležel na posteli, přikrytý až ke krku. Jen ruka mu vyklouzla z pod přikrývky, v pěsti držel zmuchlaný pergamen.
Ten proklatý pergamen. Jeho stav už se konečně začínal zlepšovat, když dnes lord Umber přišel s tím pergamenem. V místnosti byl také ranhojič a ser Brynden. A ona, právě znovu vyměňovala obvazy. Lord Umber se neměl k řeči, ale Robb hned poznal, že se stalo něco vážného a dožadoval se odpovědi. Když mu to konečně řekl, Robb se pokusil vstát. „Theon,“ zavrčel to jméno jako nadávku. „Za tohle mi zaplatí. Stáhnu ho z kůže, kousek po kousku!“ zasípal. Udělal krok ke dveřím, ale byl stále zesláblý, takže ho musela podepřít. Podepření se za krátko změnilo v křečovité objetí. Zatřásla se mu ramena. Lord Umber okamžitě vycouval z místnosti a cestou popadl i ranhojiče. Ser Brynden ještě chvíli mlčky setrval v místnosti, ale pak se na ně naposled úkosem podíval a odešel také. Zároveň s ním vyklouzl ven i Šedý vítr. Plížil se, jakoby už nemohl snést bolest svého pána. Jeyne pomohla Robbovi na lože a posadila se vedle něj. Držela ho za ruku, dokud neusnul. Horkost se mu vrátila a během lehkého spánku se neklidně převaloval. Každou chvíli se procital, jen aby hned zase usnul. Teprve po podání snového vína konečně opravdu usnul. Až poté Jeyne odešla, aby si taky na pár hodin odpočinula.
Jeyne během této bleskové vzpomínky přešla ode dveří k posteli a sklonila se k Robbovi. Položila mu ruku na čelo. Horkost opět zeslábla, výborně. Zblízka se mu zadívala do obličeje, jako už několikrát, když zůstali o samotě. Je velmi pohledný. Ne přímo krásný, ale přesto hezký. Začervenala se. Váhavě natáhla ruku a jemně mu odhrnula dlouhý pramen vlasů, který mu spadl do očí. Procitl. Zadíval se na ni, oči ještě pořád trochu zastřené. Rychle ucukla, ale on ji chytil volnou rukou, ze které přitom upustil pergamen. „Jeyne…“ Zdálo se, že chce ještě něco říct, ale jen se na ni upřeně díval. Měla trochu strach, ale nevzpouzela se, když si ji nakonec pomalu přitáhl k sobě.
Robb
Když se Robb ráno vzbudil, byl v místnosti sám. Měl zvláštní pocit. Jako by se probudil z příliš živého snu a nebyl si jistý, jestli je opravdu vzhůru. Když si uvědomil co je příčinou, zrudl rozpaky. Theon by se mi smál, pomyslel si. Myšlenka na toho zrádce ho probrala úplně. Theon… Vztek vzápětí vystřídal smutek, když ho vzpomínka zavedla k Branovi a Rickonovi. Ale nakonec si přikázal zapudit vzpomínky i chmury. Jeho muži očekávají pevné velení. Nemůže se utápět ve smutku a sebelítosti. I když ho myšlenky na bratry úplně neopustily, cítil se o něco lépe. Přivolal svého panoše a poslal ho sehnat nějaké sloužící s rozkazem, aby mu připravili koupel a čisté oblečení. Mezitím se pustil do snídaně, kterou mu Olyvar přinesl. Rameno se mu sice stále vyčítavě připomínalo, ale palčivá pulzující bolest ustoupila. Cítil tupý tlak, avšak převaz držel na svém místě a neprosakoval. Horečka byla pryč, i když byl stále trochu malátný.
Právě se po koupeli oblékal, když se z nádvoří začaly ozývat rozčilené hlasy. Robb vyšel ven a hned u dveří se k němu připojil Šedý vítr. Během chůze ho poškrábal za uchem, jak to měl zlovlk rád. Ten se mu odměnil tím, že se o něj otřel bokem a Robb přitom málem klopýtl. Zlovlk hodně vyrostl a zesílil.
Robb rychlým pohledem přehlédl nádvoří v naději, že objeví příčinu rozruchu. I když měl neblahé tušení, že zná ten důvod. Velký Jon se při své výšce proti lady Sybell přímo tyčil a dělal tak čest rodovému znaku Umberů. Sotva dva kroky za lady Sybell stála její starší dcera. Jeyne! Nejraději by se na ni usmál, ale raději zachoval zdání nezúčastněnosti. Zdálo se, že Velký Jon má co dělat, aby lady Sybell neuhodil. Scéně přihlížela skupina lidí, kteří neskrývali zvědavost. Tvořili ji převážně obyvatelé Skaliska, mezi nimi i ostatní tři sourozenci Westerlingové, a také jejich strýc. Jeho lidí tam byla jen hrstka, ale všichni ozbrojení. Robb mezi nimi zahlédl některé členy své osobní stráže – Malého Jona Umbera, Dacey Mormont a Patreka Mallistera. O zeď se opíral i Černý Walder Frey a všechno bedlivě sledoval s nemalým pobavením. Robbovi se ulevilo, když zahlédl i sera Bryndena. Ten mu však nevěnoval pozornost. Upřeně se díval na lady Sybell se svým typickým zachmuřeným výrazem.
Když Velký Jon zpozoroval Robba, otočil se k němu a hromově spustil: „Tvoje Výsosti. Lady Sybell vznesla stížnost ohledně nevhodného chování ke své dceři.“
Robba zamrazilo a nasucho polkl. Než stačil promluvit, zaskřehotala lady Sybell: „Jak ses mohl opovážit…“ Zabodla ukazováček do vzduchu, podobně jako to dělávala septa Mordane, když kárala Aryu a její hlas přešel do pištivé fistule, „čest mé dcery i našeho rodu jsou nenávratně zničeny.“
Velký Jon zvedl ruku. „Ne,“ zarazil ho Robb, „nech ji.“ Velký Jon neochotně spustil ruku a dokonce kousek odstoupil. „Má paní, vysvětli mi to prosím,“ vyzval ji Robb.
Lady Sybell to rozčílilo ještě víc. Ukazováčkem teď namířila na Robba jako kopím. „Zneuctil jsi mou dceru. Svedl jsi tu ubohou dívku, a tím jsi jí znemožnil dobře se vdát a pošpinil tak jméno našeho rodu.“
„Někteří by namítli, že v případě rodu už není co pošpinit. Ne od doby, kdy se lord Westering oženil s dcerou kupce a vnučkou čarodějky,“ pronesl jízlivě Brynden Tully, který se připojil k Robbovi a drobnou úklonou hlavy ho pozdravil.
Robb se zhluboka nadechl. Oči všech přítomných se upíraly přímo na něj. Ach bohové! Usilovně přemýšlel, jak se tohle všechno vlastně stalo a hlavně jak z toho ven. Co by asi udělal otec? Ale vždyť ten v podobné situaci taky byl, pomyslel na Jona. Měl ho rád stejně jako mladší bratry a málokdy na něj pomýšlel jako na bastarda. Nedopustí přece, aby se tahle historie rodu Starků opakovala. Po chvíli, která se zdála věčností, slyšel sám sebe prohlásit: „Neměl jsem v úmyslu komukoliv ublížit, lady Sybell. A nejsem z těch, kteří se nestarají o následky svého jednání. Prosím za prominutí. A dovol mi požádat tě o ruku tvé dcery. Budu ji ctít a opatrovat tak dlouho, dokud nám to bohové dopřejí.“ Matka bude šílet!
Celý dvůr zašuměl překvapením. Jeyne zalapala po dechu, její matka se naopak zatvářila velmi spokojeně.
„Ne, Tvoje Výsosti, to nemůžeš!“ zasyčel mu do ucha ser Brynden, zatímco Černý Walder zaburácel vzteky: „To nesmíš!“
„Je to mé rozhodnutí,“ utišil je všechny rázným prohlášením Robb. „A sňatek se uskuteční ještě dnes, nejlépe hned.“ Než si to rozmyslím. Nebo mě někdo přesvědčí, ať to nedělám. Černý Walder si odplivl a beze slova odešel směrem ke stájím.
„Lady Jeyne, prosím předstup,“ vyzval Robb dívku. Jeho nastávající udělala několik drobných kroků. Robb s potěšením zaznamenal, že se při chůzi roztomile pohupuje v bocích. Pohled mu zkazila Jeynina matka, která se k ní ihned připojila. Theon by se z toho všeho mohl potrhat smíchy, kdyby tady byl. Pomyšlení na něj opět naplnilo Robba chladným vztekem. Obě ženy už přišly až téměř před Robba, když se ozvalo temné zavrčení. Šedý vítr se pohnul vpřed rychlostí blesku a vrhl se na dívku dřív, než ho Robb stačil zastavit. Jediným prudkým scvaknutím čelistí jí vyrval hrdlo. Krev se široce rozstříkla a zkropila vyděšenou lady Sybell i Velkého Jona.
Šokovaný Robb se pohnul až v okamžiku, kdy Jeynin bratr Raynald vyškubl meč jednomu ze zbrojnošů a se vzteklým výkřikem vyrazil. Jestli proti zlovlkovi, nebo Robbobi, to už se nikdo nedozvěděl, protože vzápětí klesl pod ničivými údery palcátu do hlavy a sekery do hrudi, které mu současně zasadili Dacey a Malý Jon. Také ser Rolf, ač neozbrojený, se pokusil cosi udělat, ale velmi rychle si to rozmyslel, když mu cestu zastoupil Patrek Mallister s mečem v ruce. Lady Sybell se se vzlyknutím prudce otočila k Robbovi, ale Velký Jon ji chytil za vlasy a zatáhl směrem k sobě. Druhou rukou jí přiložil ke krku dýku. Brynden Tully spustil ruku z jílce meče a dlouze vydechl. Všechno to trvalo jen malou chvíli.
„Co teď s nimi?“ zeptal se Velký Jon, když k němu mladý Mallister dostrkal svého zajatce.
„Zavřete je do komnaty lady Sybell a postavte ke dveřím stráž. Děti tam vezměte s nimi. Jeho Výsost rozhodne později,“ odpověděl za něj po chvíli ser Brynden, když viděl, že mladý král na nic nereaguje.
Robb jen bezmocně klesl na kolena. Nemohl uvěřit tomu, co se právě odehrálo. Věděl, že zlovlk je nebezpečné zvíře, jak ho kdysi varoval jeho otec. Mohl se o tom už mnohokrát přesvědčit na vlastní oči v bitvách i při lovu. Ale až dosud se nic podobného nestalo a občasné námitky svých lordů odrážel tvrzením, že ho Šedý vítr poslouchá na slovo a neudělal by nic bez jeho příkazu. A až do dnešního dne to skutečně byla pravda. Velké zvíře tiše a klidně stálo a zíralo mu přímo do očí, bez známky jakýkoliv emocí.
Svět kolem Robba se opět zatočil. S ironií si uvědomil, že jsou na stejném místě, jako před pár dny. Ale tentokrát to bylo jiné. Neztratil vědomí, právě naopak. Mysl mu zaplnily myšlenky a pocity, které ho silně zmátly a ještě víc znepokojily. Převládal mezi nimi strach, nejasný pocit ohrožení, osten nepřátelství vůči neznámému protivníkovi a pak taky velký žal a bolest. Na okamžik uviděl sám sebe z pohledu Šedého větra a cítil se zmatený ještě víc. Pak konečně pochopil.