“Nisso Nisso…”
„Vyvolený,“ řekl vysoký muž s šarlatovým srdcem vyšitým na hrudi a chystal se pokleknout na zledovatělou zem. Černočerná noc v tu dobu trvala již téměř druhé pokolení. Vojáky, kteří pamatovali sluneční světlo, by v armádě spočítal na prstech jedné ruky.
„Povstaň,“ poručil mu jeho rudovlasý velitel ještě předtím, než se stačil kolenem dotknout udupaného, jasně bílého sněhu v hlavním stanu vojenského ležení.
“S čím za mnou přicházíš v tuto hodinu? Je to zpráva hodná přerušení mého vzácného spánku?”
“Můj pane,” vyřkl voják jedním dechem a ze zmrzlých hnědých vousů mu na varkoč spadlo několik ledových krystalků.
“Náš první průzkumník cosi zahlédl na severovýchodě. Tvrdil, že se to blíží nevýslovně rychle, zakryté clonou ledového kouře. Další muž, co po něm vyjel, se již nevrátil. Třetí a čtvrtý přijeli přivázaní na koni s prokouslým hrdlem, kterého nám neznámá síla udržela při životě. Když je odvázali, aby je poctili pohřbem na hranici, znenadání otevřeli oči a…”
“Nisso Nisso… Je to tady.”
“Můj pane?” řekl opět voják, tentokrát s tázavým podtónem. Rudé oči komandéra se na něj opět jasně zaměřily. Jeho loučí osvětlená tvář lehce posmutněla. “Ano, poručíku Yrgene?” “Myslíte si, že…?”
“Ano, myslím. Nechte mi chvíli samoty. Vyčkejte u velitelských stájí a přiveďte s sebou i sera Brandona.”
Poručík Yrgen se ještě jednou náznakem uklonil a s stanového plátna byl pryč. Velitel si hlasitě povzdechl a zlehka se opřel o dřevěnou podpěru svého stanu. Pohled mu sklouzl napravo, kde se pod jasnou září ohně skvěl jeho dokonale ukutý meč. Byl jeden a půl ruční, tak řečený “bastard”, z Valyrijské oceli a s osmi runami na čepeli, které vyznačovaly jméno jeho nositele.
AZOR AHAI.
Svůj osud si nevybral – snad bylo to právě naopak. Když se Orákulu Dětí lesa poprvé zjevil jako Vyvolený, který porazí temnotu, prohlásil se být toho úkolu nehodným. Teprve když strávil dlouhý čas v lesní samotě a holou rukou se dotkl největšího čarostromu, jaký kdy kdo z lidí i Dětí vůbec kdy viděl, uvěřil. Rozhodl se proto stvořit meč, který bude skutečnou zbraní pro hrdinu s úkolem jako byl ten uložený na jeho bedrech. Napoprvé kul třicet dní a třicet nocí. Když se ho po té lopotě pokusil zchladit v kádi vody, ostří prasklo.
Azor Ahai nebyl snadno se vzdávajícím mužem a tak začal s prací nanovo. Napodruhé se v kovárně mučil padesát dní a nocí. Nakonec do ní přivedl živého lva a meč proklál jeho tělem. Zvíře příšerně zařvalo a padlo na zem mrtvé. Půlka meče v něm zůstala.
Tentokrát výhni strávil celých sto dní a sto nocí, s těžkým srdcem, neboť už jistě věděl, co musí pro jeho dokončení udělat. Když měl meč konečně zhotovený, zavolal si do kovárny svou ženu Nissu Nissu, kterou miloval víc než cokoli na světě. Když přišla, sladce se usmála, nevědoma toho, co ji čeká. Přistoupil k ní, políbil ji a požádal, aby odhalila svá ňadra. Ochotně to udělala a on jimi proklál své ostří. Její duše se s mečem v okamžiku smrti spojila a tak se zrodil Světlonoš.
Vzal svou zbraň do rukou a ruce mu zjihly, když ucítily její teplo. Ocel matně rudooranžově zářila. Přestavil se, že drží ruku své milované ženy a mírně se pousmál, než mu opět přišel na mysl hrůzný okamžik její smrti jeho vlastním přičiněním.
Zbroj se zdráhal si obléknout – nenáviděl na sobě její tíhu. Pověří tím úkolem až svého panoše, rozhodl se. Mladý Brandon Stark ho miloval po vzoru vlastního syna. Syna, kterého nikdy neměl a mít nebude.
Jen Světlonoš nakonec vsunul do zdobené pochvy na svém levém boku. Kroužková košile a vařená kůže. Varkoč z rudého plátna a štít s motivem hořícího srdce. Nebude oblečený lépe než lecjaký řadový voják. Jen kdyby ho bylo možné v bitvě přehlédnout – s hořícím mečem v ruce bude i pán Jiných vědět, s kým má tu čest.
Azor Ahai se ještě naposledy pořádně rozhlédl po svém stanu. Zpod několika míst a děr v plátně profukoval mrazivý vítr. Ze stolku vedle ubohé postele vzal malý obrázek Nissy Nissy a vsunul si ho mezi těsnou spodní tuniku a holé tělo. Otočil se na podpatku a stan opustil. Věděl, že další spánek, kterého mu bohové dopřejí, bude věčný.
Zima ho pleskla do tváří tak hrozně, že málem zakřičel. Ani množství vlčích kůží ho před ní nechránilo. Vítr ho ve své ledovosti až pálil do zarostlých rudých tváří. Tlumeně zanadával ve Starém jazyce a zamířil ke stanům improvizujícím stáje. Nikdo na něj zatím nečekal. Tím lépe.
Jeho hřebec ho poznal ještě než otočil svou majestátní hlavu. Bylo to nádherné zvíře, černé jako uhel, mohutné, ale s ladnými pohyby. Jmenoval se Goron Gahur, odvážné srdce. Jen jeho pán mu říkal Tanečník. Přistoupil k němu a pohladil ho, kůň mu na oplátku přiložil nozdry k vlasům a vydechl z nich teplý, suchý vzduch. Pak se sklonil a dlouho se opět nechal jen vískat v dlouhé hřívě.
“Jsi můj nejbližší přítel, Tanečníku,” řekl Azor Ahai. “Slib mi, že si to budeš pamatovat.”
Zvíře se na něj hluboce zadívalo svýma temnýma očima a on z nich vyčetl vše, co mu nemohlo být slovy sděleno, lásku strach i oddanost, které byli i jeho lidští společníci neschopní. “Ještě se spolu projedeme, třebaže s hořkou pachutí na jazyku.” Kůň se na něj ještě chvíli díval a pak se opět začal nerušeně pást.
V předsíni stanu už na něj čekali. Jeho panoš seděl na zemi se skrčenýma nohama, na očích mléčný povlak a ve tváři soustředěný výraz. Sníh na jeho červené tunice pomalu, ale jistě odtával. Poručík Yrgen ho pozoroval s jen velmi chabě skrývanou nervozitou.
“Starku!” zahlaholil velitel. Bílý film se z mladíkových očí okamžitě stáhl.
“Můj pane,” polkl na prázdno.
“Co jsi… Co tvůj vlk viděl?”
“Sledoval je, jak se blíží směrem k našemu ležení. V jeho těle neodhadnu, jak jsou blízko, ale už velmi, obávám se, můj pane… Spousta pohybujících se mrtvých mužů, žen i dětí s ledovýma očima. A mezi nimi čas od času Jiný, pěšky i na tom, co po nějaké době nechá zima z mrtvého koně…”
“Zahájíme nejzazší přípravy na bitvu. Yrgene, buď tak laskav a začni budit své podřízené. Ti ať to samé zopakují s těmi svými. Brandone, mohu tě poprosit…?”
“Ano, vyvolený,” zavrtěl se mladík. Jeho tvář byla i přes zjevné mládí jaksi zvláštně bezvěká, polodlouhé tmavé vlasy svázané koženým řemínkem měl zhusta prokvetlé šedou. Šedé oči měl trochu podlité krví. Chůzi měl ale přesto hrdou, vznešenou a majestátní, skoro tak ladnou, jako jeho kůň. Jen jeho pohled byl mnohem ledovější, ačkoli ani jemu nechyběla určitá přátelská vřelost. Zdalipak viděl někdy opravdové sluneční světlo?
Skutečný syn zimy.
“Je tu jen jedna věc. Když jsem šel naposledy k velkému čarostromu, abych poctil naše bohy, vyhledaly mne tam děti lesa. Popřály nám mnoho štěstí v tom, co se i dle nich neodvratitelně chystá… A posílají vám tohle,” řekl a přitáhl k sobě velký kožený pytel. Vypadlo z něj na půl tuctu obsidiánových dýk a bezpočet hlavic šípů, také z dračího skla.
“Vemte si jednu.”
“Netřeba, můj milý,” odpověděl mu Azor Ahai. “Mám svůj Světlonoš. Poručíku Yrgene, ujmete se toho?”
“S radostí,” věnoval mu jeho podřízený krátký úsměv, který ale náhle ztuhl. Z venku se začal ozývat nenadálý, podivný šum mnoha hlasů. Všichni tři opustili stan.
Před stanem se kupili vojáci, v plném brnění i pouze v kůžích a beze zbraní. Na vratkých nohou mezi ně doklopýtal hlavní trubač. Okolní louče osvítily jeho vyděšený výraz. Několikrát se zhluboka nadechl. K ústům si přiložil svůj roh.
Tuuuuuuuuuuuuruuuuuuuuuuu!
Tuuuuuuuuuuuuruuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!
Turururuuuuruuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!
“Jsou tady! Jsou tady a blíží se strašnou rychlostí! Jsou tady, můj pane!” otočil se k Azoru Ahaiovi.
“Jiní!”
“Jiní”
“Jiní!”
Kakofonie hlasů se rozezněla naplno. Nastal strašný zmatek. Nejbližší voják po Azorově levoboku zalapal po dechu. “Vezmi trubačovi ten roh a vraž mi ho do…”
Muž o pár míst vedle se předklonil a začal hlasitě zvracet. Několik dalších vyrazilo tlumený vzlyk. Poručík Yrgen opět zaskočil do stanu, vytáhl z něj vak s dračím sklem a byl ten tam.
Opuštěný tábor je z povzdálí osvětloval. Muži se drželi statečně, ač někteří plakali a slzy jim vzápětí mrzly na tvářích. Azor Ahai svou armádu předjel ze strany. Jedním jediným hlasitým příkazem ji celou zastavil. Na horizontu se objevil ledový mrak a vzduch ztěžkl pachem staré hniloby a smrti. Oči měli již všichni zvyklé na svou tísíciletou tmu – ta teď, dají-li bohové, skončí.
“Vojáci! Muži urození i ze špatné strany postele! Bojovníci za říší lidí i těch, co zpívají píseň lesa!” Stoupl si ve třemenech a křičel jako nikdy předtím. Šedý roj se blížil a již v něm bylo možné rozeznávat jednotlivé průzračné postavy. Modré oči na nich jasně svítily. Okolím se táhl škrábavý skřípot ledu.
“Vyjeďte se mnou vstříc našemu osudu! Za vaše rodiny; manželky, matky, otce, syny i dcery!”
Pozvedl nad hlavu Světlonoš, hořící jasným plamenem.
“Za rozbřesk! Za život! Za jaro!”
“Za rozbřesk!”
“Za život!”
“Za jaro!”
“Nisso Nisso… Už brzy sevřu tvé bílé ruce ve svých a zpovídám se za ten hrozný čin.”
Pobídl Tanečníka do trysku.
__________________________________________________________________________
Poručík Yrgen se namáhavě zvedl a vyplivl chuchvalec krve. Bolelo ho celé tělo a v pravé ruce cítil nesnesitelné brnění – v křeči nepřestala svírat dýku z dračího skla. Pohled na okolí byl strašný: podruhé zemřelé, spálené či ještě hořící mrtvoly, kusy lidských těl v krvavých loužích. Po Jiných ani památky.
Hlavou mu probleskl obraz jeho pána, jak Světlonošem usekává hlavu koni Zimního krále. Vzápětí svůj meč zarazil do jeho ledového těla. Ostří Další Jiní seskupení kolem zařvali strašnými skřípavými hlasy a několik průzračných šípů našlo cestu do Azorova těla. V tu chvíli se svět zatočil a náhle celý zčernal.
Po čele mu stekla krůpěj potu. Rozhlédl se a v tom ho uviděl – ležel nedaleko, s hlavou opřenou o lesklé černé tělo svého koně. Šípy mu v těle roztály, ale z děr, co po nich zbyly, se valila kouřící tmavá krev. Přiběhl k němu a podepřel mu hlavu.
“Můj pane…” zašeptal jako ukňourané dítě.
“Yrgene,” byla jediná věc, na kterou se Azor zmohl. “Yrgene, Yrgene…”
Střil mu pod hlavu svůj štít a opět namáhavě vstal.
“Starku,” zakřičel když uviděl, jak se k nim blíží postava s nezaměnitelnou, hrdou chůzí. “Brandone! Brandone!” Mladý panoš jeho pána k němu došel, ale umírajícího nedbal. Otočil Yrgenovi hlavu směrem na východ. Pod černočernou oblohou úplně nad ledovými horami pronikalo tlumené růžové světlo. První rozbřesk po více než generaci. Poručíkovy oči náhle zvhly. Ucítil nasládlý zápach spáleného masa.
“Vyvolený,” zakřičeli oba pronikavě a opět k němu ohlédli. Tělo bylo pryč. Na jeho místě se skvěl pouze zlomený meč s osmi starými runami, které oba četli jen s obtížemi. Chvíli ještě zaplápolal, ale nakonec zhasl docela.