Tajemný rytíř

Další vzrušující a nad ostatní podmanivá anabáze opravdového rytíře Duncana Vysokého a jeho královského nohsleda Egga – ukázka z novely Tajemný rytíř, která v březnu vyjde ve sbírce Warriors.

Když se Dunk a Egg loučili s Kamenným septem, padal lehounký letní déšť.

 

Dunk jel na svém starém válečném oři Hromovi, následován Eggem na živém mladém jezdeckém koni, kterého pojmenoval Déšť. Vedl jejich mezka Mistra. Na Mistrových zádech byla sbalena Dunkova zbroj a Eggovy knihy, jejich přikrývky, stan a oblečení, několik silných plátků tvrdého, nasoleného hovězího, půl láhve medoviny a dva měchy na vodu. Eggův starý slamák, měkký a se širokým okrajem, chránil mezkovu hlavu před deštěm. Chlapec do něj vyřízl díry pro Mistrovy uši. Svůj nový slamák měl Egg na hlavě. Kdyby nebylo oněch děr pro uši, Dunk by od sebe ty dva klobouky nerozeznal.

 

Jakmile se přiblížili k městským branám, Egg ostře přitáhl uzdu. Nahoře nad průjezdem byla na železném kůlu nabodnuta hlava zrádce. Už od pohledu byla čerstvá, maso bylo více růžové nežli zelené, ale mrchožravé vrány na ní už začaly pracovat. Rty a tváře mrtvého byly nadranc; místo očí měl dvě hnědé díry, pomalu plačící rudými slzami, jak se dešťové kapky mísily se zaschlou krví. Ústa se mrtvému muži samovolně pootevřela, jako kdyby chtěla řečnit k cestovatelům dole pod branou projíždějícím.

 

Takové pohledy se Dunkovi naskytly i dříve. „Když jsem byl ještě chlapcem v Králově přístavišti, ukradl jsem jednou hlavu přímo z kůlu,“ řekl Eggovi. On to byl vlastně Freťák, kdo vypelášil nahoru na hradbu, aby tam tu hlavu popadl, poté, co Raf a Nákyp prohlásili, že oni by se toho nikdy neodvážili. Ale když se přihnaly stráže, shodil ji dolů a Dunk byl tím, kdo ji chytil. „Nějaký vzbouřený lord nebo loupeživý rytíř. Nebo možná jenom obyčejný vrah. Hlava je hlava. Po pár dnech na kůlu vypadají všechny stejně.“ On a jeho tři přátelé hlavu používali k nahánění hrůzy děvčatům v Bleším zadku. Honívali je uličkami a nutili je tu hlavu políbit, než je zase propustili. A jak si tak vzpomínal, hlava dostala pusu nesčetněkrát. V Králově přístavišti nebyla dívka, která by dovedla utíkat stejně rychle jako Raf. Ovšem pro Egga bylo lepší zrovna o tomhle mu nevyprávět. Freťák, Raf a Nákyp. Tři malé zrůdičky, a já z nich byl nejhorší. Jeho přátelé a on si hlavu nechali do té doby, než maso zčernalo a začalo se odlupovat. Prohánění děvčat kvůli tomu přestalo být zábavným, a tak se jedné noci vlámali do nějakého hrnčířství a odhodili tam zbytky do hrnce. „Vrány jdou vždycky po očích,“ řekl Eggovi. „Potom se začnou propadávat tváře, maso zezelená…“ Zamžoural. „Počkat. Tu tvář poznávám.“

 

„Poznáváš, sere,“ pravil Egg. „Před třemi dny. Ten hrbatý septon, kterého jsme slyšeli kázat proti lordu Krvovránovi.“

 

Pak si vzpomněl. Byl to svatý muž, zaslíbený Sedmi, třebaže kázal zradu. „Jeho ruce jsou šarlatové bratrovou krví a také krví jeho mladičkých synovců,“ prohlašoval hrbáč před davem, jenž se shromáždil na tržišti. „Na jeho příkaz povstal stín, aby zaškrtil statečné syny prince Valarra v lůně jejich matky. Kde je teď náš Mladý princ? Kde je jeho bratr, sladký Matarys? Kam se poděl Dobrý král Daeron a kam nebojácný Baelor Kopílam? Vyžádal si je hrob, každého z nich, leč on stále vytrvává, ten bledý pták se zkrvaveným zobákem, hřadující na rameni krále Aeryse a krákorající do jeho ucha. Pekelný cejch je na jeho tváři a v jeho prázdném oku, přivolal na nás sucho a choroby a vraždy. Povstaňte, pravím vám, a vzpomeňte našeho pravého krále za mořem. Je sedm bohů a sedm království a Černý drak zplodil sedm synů! Povstaňte, moji lordové a lady. Povstaňte, vy udatní rytíři a zmužilí sedláci, a svrhněte Krvovrána, toho ohavného černokněžníka, sic vaše děti a děti vašich dětí budou navěky proklety.“

 

Každé slovo bylo zrádné. I tak to byl šok, vidět ho zde, s dírami namísto očí. „Jo, je to on,“ řekl Dunk, „a další dobrý důvod, proč ukázat tomuhle městu záda.“ Dotkl se Hroma ostruhou a on a Egg projeli branou Kamenného septa, naslouchajíce tichému hlasu deště. Kolik očí má lord Krvovrán? zněla hádanka. Tisíc a jedno oko. Někteří tvrdili, že králův pobočník bádá nad temnými uměními, která dovedou pozměnit jeho tvář, odít ho do podoby jednookého psa, či ho dokonce proměnit v mlhu. Smečky vyzáblých šedých vlků pronásledují jeho nepřátele, říkali muži, a mrchožravé vrány pro něj vyzvídají a šeptají mu tajemství do ucha. Většina takových příběhů byly jenom klepy, o tom Dunk nepochyboval, ale nikdo nemohl zpochybnit, že Krvovrán má své špehy všude.

 

Jednou toho muže viděl v Králově přístavišti na vlastní oči. Vlasy a kůže Bryndena Řeky byly bílé jako kosti a jeho oko – měl jen jedno, o to druhé ho připravil jeho poloviční bratr Hořkoplát na Rudé louce – bylo rudé jako krev. Na bradě a krku měl vínové mateřské znaménko, podle kterého byl pojmenován.

 

Když zanechali město dostatečně daleko za zády, pročistil si Dunk hrdlo a řekl: „Sakramentská práce, sekat hlavy septonům. Nedělal nic horšího, než že vedl řeči. Slova jsou vítr.“

 

„Některá slova jsou vítr, sere. Jiná jsou zrada.“ Egg byl hubený jako tyčka, samé žebro a rameno, ale pusu měl prořízlou.

 

„Teď mluvíš jako pravé princátko.“

 

Egg to vzal coby urážku, kterou to ostatně bylo. „Možná byl septonem, ale kázal lži, sere. To sucho nepřišlo vinou lorda Krvovrána, stejně jako Velká jarní epidemie.“

 

„To je možná pravda, ale pokud začneme usekátat hlavy všem hlupákům a lhářům, bude půlka měst v Sedmi královstvích prázdná.“


 

* * *


 

Po šesti dnech zůstala z deště jen vzpomínka.

 

Dunk si vysvlékl tuniku, aby si užil teplých slunečních paprsků na kůži. Když se zvedl lehký větřík, chladný a svěží a voňavý jako pannin dech, povzdech si. „Voda,“ oznámil. „Cítíš ji? Jezero už teď nemůže být daleko.“

 

„To jediné, co cítím, je Mistr, sere. Smrdí.“ Egg neurvale škubnul za mezkův provaz. Mistr se přestal popásat na trávě vedle cesty, jak tu a tam činil.

 

„Na břehu jezera je skvělý hostinec.“ Dunk se tam jednou zastavil, když dělal panoše starému pánovi. „Ser Arlan říkal, že vaří výtečné hnědé pivo. Třeba bychom mohli ochutnat, zatímco budeme čekat na převoz.“

 

Egg na něj vrhl pohled plný naděje. „Abychom spláchli jídlo, sere?“

 

„Co za jídlo by to mělo být?“

 

„Porce pečínky?“ řekl chlapec. „Kousek kachny, miska polívky? Cokoliv jen budou mít, sere.“

 

Poslední teplé jídlo si dali před třemi dny. Od té doby žili na popadaném ovoci a plátcích nasoleného hovězího, tvrdého jako dřevo. Bylo by dobré dostat do břicha trochu opravdového jídla, než vyrazíme na sever. K té Zdi je to pěkná štreka.

 

„Mohli bychom tam také strávit noc,“ navrhl Egg.

 

„Touží můj lord po peřině?“

 

„Sláma pro mě bude dost dobrá,“ řekl Egg dotčeně.

 

„Na lůžka nemáme peníze.“

 

„Máme dvacet dva pěťáků, tři hvězdy, jednoho jelena a ten starý štípaný granát, sere.“

 

Dunk se poškrábal na uchu. „Myslel jsem, že máme dva stříbrňáky.“

 

„Měli jsme, než jsi koupil stan. Teď máme jeden.“

 

„Nebudeme mít žádný, pokud začneme přespávat po hostincích. Chceš snad do postele k nějakému dráteníkovi a ráno se probudit s jeho vešmi?“ Dunk si odfrkl. „Já tedy ne. Mám své vlastní vši, které nemají cizince v oblibě. Budeme spát pod hvězdami.“

 

„Hvězdy jsou dobré,“ připustil Egg, „ale země je tvrdá, sere, a občas je příjemné mít pod hlavou polštář.“

 

„Polštáře jsou pro prince.“ Egg byl tak dobrým panošem, jakého si jen rytíř mohl přát, ale tu a tam se začal považovat za prince. Ten chlapec má krev draka, na to nikdy nezapomeň. Dunk sám měl krev žebráka… nebo mu to aspoň říkávali v Bleším zadku, když mu zrovna neříkali, že ho určitě pověsí. „Mohli bychom si dopřát trochu piva a teplou večeři, ale nebudu utrácet tvrdý peníz za postel. Musíme ušetřit pěťáky pro převozníka.“ Když překračoval jezero naposledy, stál převoz jen pár měďáků, ale to bylo před šesti lety, možná sedmi. Od té doby všechno zdražilo.

 

„Inu,“ řekl Egg, „abychom se dostali na druhou stranu, mohli bychom použít moji botu.“

 

„Mohli bychom,“ řekl Dunk, „ale neuděláme to.“ Používání boty bylo nebezpečné. Rozšířily by se řeči. Řeči se vždycky rozšíří. Jeho panoš nebyl holohlavý náhodou. Egg měl fialové oči staré Valyrie a vlasy, které zářily jako tepané zlato spletené se stříbrnými vlákny. Kdyby si nechal takové vlasy narůst, vyšlo by to nastejno, jako kdyby nosil sponu s trojhlavým drakem. Západozemí procházelo nebezpečnými časy a… nu, bylo nejlepší nijak neriskovat. „Ještě slovo o té tvé podělané botě a dostaneš za ucho takový štulec, že na druhou stranu jezera poletíš.“

 

„To bych ho radši přeplaval, sere.“ Egg uměl plavat dobře, zatímco Dunk moc ne. Chlapec se otočil v sedle. „Sere? Někdo je na cestě za námi. Slyšíš koně?“

 

„Nejsem hluchý.“ Dunk viděl i prach, který víříli. „Velká družina. A pospíchá.“

 

„Myslíš, že by to mohli být zbojníci, sere?“ Egg se postavil ve třmenech, spíše nedočkavý než vystrašený. Ten hoch byl už prostě takový.

 

„Zbojníci by byli tišší. Jen lordi dělají takový lomoz.“ Dunk zatřásl jílcem svého meče, aby uvolnil čepel v pochvě. „I tak raději uhneme z cesty a necháme je projet. Není lord jako lord.“ Trocha opatrnosti nikdy nezaškodí. Cesty již nebyly tak bezpečné, jako když Dobrý král Daeron seděl na železném trůně.

 

On a Egg se skryli za trnitý keř. Dunk sňal svůj štít a rychle si ho nasadil na paži. Byl to starý kousek, vysoký a těžký, ve tvaru mandle, vyrobený z borového dřeva a okovaný železem. Koupil ho v Kamenném septu, aby nahradil štít, který mu Dlouhý Luk rozsekal na třísky, když proti sobě bojovali. Dunk neměl čas nechat si na něj namalovat svůj jilm a padající hvězdu, takže stále nesl znak svého předchozího majitele: oběšence, ponuře a hrozivě se houpajícího na šibeničním stromě. Nebyl to znak, který by si pro sebe vybral, ale sehnal ten štít levně.

 

První jezdci kolem procválali za pár okamžiků: dvě mladá lorďátka na páru lehkých válečných koní. Ten na hnědákovi měl nasazenu přilbu z pozlacené oceli, bez hledí, se třemi vysokými péřovými chocholy; jedním bílým, jedním červeným, jedním zlatým. Odpovídající chocholy zdobily crinet jeho koně. Černý hřebec vedle něj měl prsosiny v modré a zlaté. Jeho čabraka se vlnila v proudícím vzduchu, jak hřměl kolem. Jezdci se bok po boku hnali dál, výskali a řehtali se a jejich dlouhé pláště za nimi vlály.

 

Třetí lord následoval rozvážněji, v čele dlouhého zástupu. Bylo jich v té družině na dva tucty, štolbové a kuchaři a sluhové, ti všichni, aby se starali o tři rytíře, k tomu zbrojnoši a jíždní kušiníci a tucet valníků obtížených jejich zbrojemi, stany a zásobami. Na lordově sedle byl zavěšen jeho štít, temně oranžový, se třemi černými hrady.

 

Dunk tento erb znal, ale odkud? Lord, který ho nesl, byl postarší pán, zachmuřelý, se zatrpklými ústy a krátce střiženým vousem, v němž se střídala černá a bílá. Možná byl na Jasanobrodském poli, napadlo Dunka. Nebo jsme možná sloužili na jeho hradě, když jsem dělal panoše seru Arlanovi. Starý potulný rytíř vykonával v průběhu let službu na tolika různých tvrzích a hradech, že si Dunk nedokázal vybavit ani půlku z nich.

 

Lord prudce přitáhl uzdu a zaškaredil se na trní. „Vy. V tom křoví. Ukažte se.“ Dva kušiníci za ním vložili šipky do žlábku. Zbytek pokračoval svou cestou.

 

Dunk vykročil vysokou trávou, se štítem na paži a pravou rukou spočívající na hrušce meče. Jeho tvář byla rudohnědou maskou od prachu rozvířeného koňmi a byl obnažený od pasu nahoru. Musel vypadat velmi zanedbaně, to věděl, ačkoliv tím, co ostatní zarazilo, bývala obvykle jeho velikost. „Nestojíme o žádný svár, můj lorde. Jsme tu jen dva, já a můj panoš.“ Pokynul Eggovi, ať vystoupí.

 

„Panoš? Tvrdíš o sobě, že jsi rytíř?“

 

Dunkovi se nelíbilo, jak se na něj ten muž díval. Ty oči by dokázaly člověka stáhnout z kůže. Zdálo se být prozíravým spustit ruku z meče. „Jsem potulný rytíř, hledám službu.“

 

„Každý loupeživý rytíř, kterého jsem kdy pověsil, tvrdil totéž. Tvůj znak ti možná předpovídá budoucnost, sere… pokud tedy serem jsi. Šibenice a oběšenec. To je tvůj erb?“

 

„Nikoli, můj lorde. Potřebuji si nechat štít přemalovat.“

 

„Proč? Ukradl jsi jej mrtvému?“

 

„Koupil jsem ho, za tvrdý peníz.“ Tři hrady, černé na oranžové… kde jsem je už dříve viděl? „Nejsem žádný zloděj.“

 

Lordovy oči byly odštěpky kamene. „Jak jsi přišel k té jizvě na tváři? Rána bičem?“

 

„Dýka. Přestože do mé tváři ti nic není, můj lorde.“

 

„Já sám posoudím, do čeho mi něco je a do čeho není.“

 

To už dva mladší rytíři přiklusali nazpátek, aby se podíval, co zdrželo jejich družinu. „Tady jsi, Gormy,“ zvolal jezdec na vraníkovi, štíhlý a ohebný mladík s půvabnou, hladce oholenou tváří a jemnými rysy. Černé vlasy mu s leskem padaly na límec. Jeho kabátec byl vyroben z tmavě modrého hedvábí, lemovaného zlatým saténem. Na hrudníku měl zlatou nití vyšitý vroubkovaný kříž, se zlatými houslemi v prvním a třetím poli a zlatým mečem ve druhém a čtvrtém. Jeho oči se zbarvily hlubokou modří jeho kabátce a zajiskřily pobavením. „Alyn se obával, že jsi spadl z koně. Okatá výmluva, připadne mi, už ze mě málem viděl jen prach.“

 

„Kdo jsou ti dva bandité?“ otázal se jezdec na hnědáku. Egg se po té urážce naježil. „Nemáš právo nás nazývat bandity, můj lorde. Když jsme viděli prach, který zvedáte, napadlo nás, že vy byste mohli být psanci, a to je jediný důvod, proč jsme se ukryli. Toto je ser Duncan Vysoký a já jsem jeho panoš.“

 

Lorďátka mu nevěnovala víc pozornosti, než kolik by věnovala kvákání žáby. „Mám dojem, že to je ten největší klacek, jakého jsem kdy viděl,“ prohlásil rytíř se třemi chocholy. Pod kadeřavými vlasy v barvě tmavého medu měl baculatou tvář. „Vsadil bych se, že má nejmíň sedm stop. Jaká ohromná rána to musí být, když ho někdo sundá.“

 

Dunk pocítil, jak se mu do tváře hrne barva. Tu sázku bys prohrál, napadlo ho. Když ho naposledy měřili, Eggův bratr Aemon ho prohlásil za vysokého sedm stop, bez jednoho palce.

 

„Tamto je tvůj válečný oř, sere Obre?“ zeptalo se chocholaté lorďátko. „Myslím, že bychom ho mohli porazit na maso.“

 

„Lord Alyn často zapomíná na své vychování,“ řekl černovlasý rytíř. „Prosím, omluv jeho neomalené řeči, sere. Alyne, požádáš sera Duncana o prominutí.“

 

„Když musím. Odpustíš mi, sere?“ Nečekal na odpověď, místo toho otočil svého hnědáka a odklusal po cestě.

 

Ten druhý ještě zůstával. „Míříš na svatbu, sere?“

 

Z čehosi v jeho hlase měl Dunk chuť vzdát mu úctu. Odolal tomu nutkání a řekl: „Na převoz, můj lorde.“

 

„Tak jako my… ale jediní lordi tady jsou Gormy a ten zmetek, co nás právě opustil, Alyn Cockshaw. Já jsem toulavý rytíř jako ty. Ser John Šumař, tak mě nazývají.“ Takové jméno by si potulný rytíř zvolit mohl, ale Dunk nikdy neviděl žádného tak nádherně oděného či ozbrojeného či takovým komoněm vybaveného. Potulný třpytíř, pomyslel si. „Mé jméno už znáš. A můj panoš se jmenuje Egg.“

 

„Rád tě poznávám, sere. Nuž, pojeď s námi do Bělozdic zlomit pár kopí, a pomoci tak lordu Butterwellovi oslavit jeho nové manželství. Vsadím se, že by ses tam uměl předvést v dobrém světle.“

 

Dunk se od událostí na Jasanobrodském poli žádného klání nezúčastnil. Kdybych si dokázal vydobýt několik výkupných, mohli bychom cestou na sever bohatě stravovat, napadlo ho, ale lord se třemi hrady na štítu řekl: „Ser Duncan musí pokračovat v cestě, stejně jako my.“

 

John Šumař si staršího muže ani v nejmenším nevšímal. „Rád bych s tebou zkřížil meč, sere. Poměřoval jsem se s muži z mnoha zemí a národů, ale dosud nikdy s někým tvé velikosti. Byl tvůj otec také tak urostlý?“

 

„Nikdy jsem svého otce nepoznal, sere.“

 

„Ta slova mě zarmucují. Též i můj otec byl ode mne odňat až příliš brzy.“ Šumař se otočil k lordovi se třemi hrady. „Měli bychom sera Duncana požádat, ať se přidá k naší veselé kumpanii.“

 

„Nepotřebujeme takové, jako je on.“

 

Dunkovi došla slova. Nestávalo se často, aby byli chudí potulní rytíři vyzváni doprovázet urozené lordy. Měl bych toho víc společného s jejich sloužícími. Soudě dle délky jejich zástupu, lord Cockshaw a Šumař si s sebou vzali podkoní, aby se jim starali o zvířata, kuchaře, aby jim zajišťovali jídlo, panoše, aby jim čistili zbroj, a stráže, aby je ochraňovaly. Dunk měl jen Egga.

 

„Jako je on?“ zasmál se Šumař. „A jaký tedy je? Urostlý? Pohlédni na jeho velikost. Máme zájem o silné muže. Mladé meče jsou cennější než stará jména, jak často slýchávám.“

 

„Od hlupáků. O tomhle muži toho víš málo a ještě méně. Mohl by to být lupič nebo některý ze špehů lorda Krvovrána.“

 

„Nejsem ničí špeh,“ řekl Dunk. „A můj lord nemá žádné právo mluvit o mně, jako bych byl nebožtík, neslyšící nebo někde dole v Dorne.“

 

Ty kamenné oči si ho zkoumavě prohlížely. „Dole v Dorne, to by pro tebe byla dobrá štace, sere. Máš mé dovolení se tam odebrat.“

 

„Nevšímej si ho,“ řekl Šumař. „Je to zapšklý dědek, podezírá každého kolem sebe. Gormy, mám z toho chlapíka dobrý pocit. Sere Duncane, pojedeš s námi do Bělozdic?“

 

„Můj lorde, já…“ Jak by mohl sdílet tábor s takovými lidmi? Sluhové jim vztyčují pavilóny, štolbové jim hřebelcují koně, kuchaři každému z nich podávají hovězí pečínku či kapouna, zatímco Dunk a Egg ohryzávají plátky tvrdého nasoleného hovězího. „Nemůžu.“

 

„Tak vidíš,“ řekl lord se třemi hrady. „Zná své místo. A to místo není po našem boku.“ Otočil svého koně znovu na cestu. „Lord Cockshaw teď bude už půldruhé míle před námi.“

 

„Zdá se, že jej budu muset znovu uštvat.“ Šumař věnoval Dunkovi omluvný úsměv. „Třeba se jednoho dne znovu setkáme. Doufám v to. Rád bych proti tobě vyzkoušel své kopí.“

 

Dunk nevěděl, co na to říct. „Hodně zdaru mezi šraňky, sere,“ dostal ze sebe nakonec, ale to už ser John obrátil koně, aby dohnal zástup. Starší z lordů vyjel za ním. Dunka pohled na jeho záda potěšil. Nelíbily se mu ty jeho kamenné oči ani arogance lorda Alyna. Šumař byl celkem příjemný, ale i na něm bylo něco zvláštního. „Dvoje housle, dva meče, vroubkovaný kříž,“ řekl Eggovi, když pozorovali prach zvířený jejich odjezdem. „Co je to za rod?“

 

„Žádný, sere. Nikdy jsem ten štít nezahlédl v žádném erbovníku.“

 

Možná je nakonec opravdu potulným rytířem. Dunk si vymyslel svůj vlastní erb na Jasanobrodském poli, když se jej loutkařka Tanselle Moc-vysoká zeptala, co mu má vymalovat na štít. „Byl ten starší lord nějak příbuzný s rodem Freyů?“ Freyové na svých štítech nosili hrady a jejich državy nebyly daleko.

 

Egg obrátil oči v sloup. „Erbem Freyů jsou dvě modré věže na šedém poli, spojené mostem. Tamto byly tři hrady, černé na oranžové, sere. Zahlédl jsi snad most?“

 

„Ne.“ Dělá to jen proto, aby mě vytočil. „A až je přede mnou příště obrátíš v sloup, dostaneš za ucho takový štulec, až se ti ty oči přetočí zase nazpátek a už tak nadobro zůstanou.“

 

Egg se zatvářil spráskaně. „Neměl jsem v úmyslu –“

 

„Je mi jedno, cos měl v úmyslu. Prostě mi řekni, kdo to byl.“

 

„Gormon Peake, lord Hvězdobodu.“

 

„To je dole na Rovině, že? Opravdu má tři hrady?“

 

„Jenom na štítu. Rod Peaků kdysi tři hrady držel, ale o dva z nich přišel.“

 

„Jak můžeš přijít o dva hrady?“

 

„Když bojuješ za černého draka, sere.“

 

„Och.“ Dunk si připadal hloupě. To už tu jednou bylo.

 

Po dvě stovky let vládli říši potomci Aegona Dobyvatele a jeho sester, kteří ze Sedmi království udělali jediné a ukovali Železný trůn. Jejich královské prapory nesly trojhlavého draka rodu Targaryenů, rudého na černé. Před šestnácti lety vedl Daemon Blackfyre, nemanželský syn krále Aegona IV., povstání proti svému legitimnímu bratrovi. Také Daemon používal na svých praporech trojhlavého draka, ale převrátil barvy, tak jako mnozí jiní bastardi. Jeho vzpoura skončila na Rudé louce, kde Daemon a dva jeho synové, dvojčata, zahynuli pod deštěm šípů lorda Krvovrána. Povstalci, kteří přežili a ohnuli koleno, byli omilostněni, ale někteří ztratili území, jiní tituly, další zlato. Věrnost jich všech byla do budoucna zajištěna rukojmími.

 

Tři hrady, černé na oranžové. „Teď si vzpomínám. Ser Arlan nikdy o Rudé louce nemluvil rád, ale jednou mi v podroušenosti pověděl, jak zemřel syn jeho sestry.“ Téměř znovu slyšel hlas starého pána a cítil víno z jeho dechu. „Roger z Pěťákova, tak se jmenoval. Hlavu mu roztříštil palcát třímaný lordem se třemi hrady na štítu.“ Lord Gormon Peake. Starý pán se nikdy nedozvěděl jeho jméno. Nebo se ho ani nechtěl dozvědět. V tu chvíli už nebyli lord Peake a John Šumař ničím víc než kouřovou vlečkou v dálce. Bylo to před šestnácti lety. Uchazeč zemřel a jeho stoupenci byli buď vyhnáni nebo omilostněni. Se mnou to tak jako tak nemá co do činění.

 

Chvíli jeli dál bez řečí a naslouchali naříkavému křiku ptáků. O půldruhé míle dál si Dunk pročistil hrdlo a řekl: „Butterwell, říkal. Je jeho území poblíž?“

 

„Na vzdálenější straně jezera, sere. Když král Aegon seděl na Železném trůně, byl lord Butterwell správcem pokladny. Král Daeron ho učinil pobočníkem, ale ne na dlouho. Jeho erb tvoří zelené, bílé a žluté vlnky, sere.“ Egg rád předváděl své znalosti heraldiky.

 

„Je přítelem tvého otce?“

 

Egg se zašklebil. „Můj otec ho nikdy neměl rád. Za povstání bojoval druhý syn lorda Butterwella za uchazeče, zatímco jeho nejstarší za krále. Tak si zajistil, že bude na vítězné straně. Lord Butterwell sám nebojoval za nikoho.“

 

„Někteří by to mohli nazvat opatrností.“

 

„Můj otec to nazývá zbabělostí.“

 

Jo, to nejspíš. Princ Maekar byl tvrdý, hrdý a uštěpačný muž. „Abychom se dostali na královskou cestu, budeme muset projet kolem Bělozdic. Proč si nenaplnit žaludky?“ Pouhé to pomyšlení stačilo, aby mu v břiše zakručelo. „Mohlo by se stát, že některý ze svatebních hostů bude potřebovat doprovod zpátky ke svému sídlu.“

 

„Říkal jsi, že míříme na sever.“

 

„Zeď stojí osm tisíc let, ještě chvilku vydrží. Je to k ní tisíce mil a nám by se hodilo mít více stříbra v měšci.“ Dunk si představoval sám sebe na Hromovi, jak sráží toho kysele se tvářícího lorda se třemi hrady na štítu. To by bylo milé. ´Tvůj přemožitel byl panošem sera Arlana,´ mohl bych mu říct, až by přišel vykoupit svou zbroj a výzbroj. ´Chlapec, jenž nahradil toho hocha, kterého jsi zabil.´ To by se starému pánovi líbilo.

 

„Nezamýšlíš vyjet mezi šraňky, že ne, sere?“

 

„Možná je čas.“

 

„Není, sere.“

 

„Možná je čas dát ti pořádný štulec za ucho.“ Stačilo by mi zvítězit ve dvou kláních. Kdybych získal dvoje výkupné a zaplatil jenom jedno, rok bychom si jedli jako králové. „Mohl bych se zúčastnit pranice, pokud tam bude.“ Dunkovi by jeho velikost a síla posloužila v pranici lépe než mezi šraňky.

 

„Není zvykem mít pranici na svatbě, sere.“

 

„Je nicméně zvykem tam mít hostinu. Čeká nás dlouhá cesta. Proč protentokrát nevyrazit s plným břichem?“


 

* * *


 

Slunce už bylo nízko nad západním obzorem, když spatřili jezero a jeho vody třpytící se rudě a zlatě, blyštivé jako vrstva tepané mědi. Jakmile nad několika vrbami zahlédli vížky hostince, Dunk si znovu oblékl svou zpocenou tuniku a zastavil, aby si nastříkal trochu vody do tváře. Smyl z ní prach cesty tak důkladně, jak jen dokázal, a mokrými prsty si prohrábl hustou kštici od slunce nyní světlejších vlasů. Se svou velikostí ani s jizvou zdobící jeho tvář nic nenadělal, nechtěl však tolik připomínat divokého loupeživého rytíře.

 

Hostinec byl větší než očekával, rozlehlé, roubené sídlo opatřené věžičkami, napůl zbudované na pilířích nad vodou. K přístavišti pro přívoz vedla cesta z nahrubo nasekaných prken položených do bahnitého břehu jezera, ale ani přívoz, ani převozník nebyli nikde k vidění. Na druhé straně cesty stála stáj s doškovou střechou. Dvůr uzavírala holá kamenná zeď, avšak brána byla otevřená. Uvnitř nalezli studnu a koryto s vodou. „Postarej se o zvířata,“ řekl Dunk Eggovi, „ale dohlédni, ať moc nepijí. Jdu požádat o nějaké jídlo.“

 

Našel hostinskou, jak zametá schody. „Přijel jsi kvůli přívozu?“ zeptala se ho žena. „Už je pozdě. Slunce zapadá a Ned se nerad plaví v noci, pokud zrovna není úplněk. Vrátí se hned ráno.“

 

„Nevíš, kolik si účtuje?“

 

„Tři pěťáky za každého z vás a deset za vaše koně.“

 

„Máme dva koně a mezka.“

 

„Za mezka taky deset.“

 

Dunk provedl v hlavě výpočet a vyšlo mu šestatřicet, více, než kolik věřil, že utratí. „Když jsem tudy cestoval naposledy, byly to jen dva pěťáky a šest za koně.“

 

„O tom začni před Nedem, mně to může být ukradené. Jestli sháníš nocleh, nemůžu ti žádný nabídnout. Lord Shawney a Lord Costayne přivedli své družiny. Jsem na roztrhání.“

 

„Je tu i lord Peake?“ Zabil panoše sera Arlana. „Byl s lordem Cockshawem a Johnem Šumařem.“

 

„Ned je převezl při poslední jízdě.“ Změřila si Dunka. „Patřili jste k jejich skupině?“

 

„Potkali jsme je na cestě, to je všechno.“ Z oken hostince se linula příjemná vůně, taková, ze které se Dunkovi sbíhaly sliny. „Snad bychom si dali něco z toho, co pečete, pokud to není příliš drahé.“

 

„Je to divočák,“ řekla žena, „řádně propepřený a podávaný s cibulemi, houbami a šťouchanými tuříny.“

 

„Raději bez těch tuřínů. Pár kousků z divočáka a korbel vašeho výborného hnědého piva nám bude stačit. Kolik za to budeš požadovat? A snad bychom si mohli na podlaze vaší stáje ustlat na noc?“

 

To byla chyba. „Stáje jsou pro koně. Proto jim taky říkáme stáje. Ty jsi velký jako kůň, to připouštím, ale vidím jenom dvě nohy.“ Máchla po něm koštětem, aby ho zahnala. „Nikdo ode mě nemůže čekat, že nakrmím celých Sedm království. Divočák je pro mé hosty. Stejně jako pivo. Nepřipustím, aby lordové říkali, že mi došlo jídlo nebo pití, než se zvládli nacpat. Jezero je plné ryb a dole u pařezů najdeš utábořené nějaké další pobudy. Potulní rytíři, pokud jim věříš.“ Její tón jasně ozřejmoval, že to není její případ. „Je možné, že se budou chtít podělit o jídlo. Mně to může být ukradené. A teď zmiz, mám práci.“ Dveře se za ní s pořádnou ranou zavřely, ještě předtím, než Dunka vůbec napadlo, že by se mohl zeptat, kde najde ty pařezy.

 

Našel Egga, jak sedí na koňském korytě, máčí si nohy ve vodě a ovívá si tvář svým velkým měkkým slamákem. „Opékají prase, sere? Cítím vepřové.“

 

„Divokého kance,“ řekl Dunk mrzutě, „ale kdo by chtěl kance, když máme dobré nasolené hovězí?“

 

Egg se zašklebil. „Nemohl bych místo toho sníst své boty, sere? Vyrobím si nové z toho nasoleného hovězího. Je tužší.“

 

„Ne,“ řekl Dunk, zaháněje úsměv. „Nemůžeš sníst své boty. Ale ještě jedno slovo a budeš moci ochutnat moji pěst. Vyndej nohy z toho koryta.“ Na mezkovi našel svou přilbu a spodem ji hodil Eggovi. „Naber trochu vody ze studny a namoč to hovězí.“ Pokud nebylo pěkných pár chvilek namáčeno, nejspíš byste si o něj zlámali zuby. Chutnalo nejlépe, když bylo nasáklé pivem, ale voda postačí. „A to koryto k tomu nepoužívej, nestojím o ochutnávání tvých nohou.“

 

„Moje nohy by tu chuť mohly jen vylepšit, sere,“ řekl Egg, zatímco kroutil prsty u nohou. Ale udělal, jak mu bylo přikázáno.

Napsal: George R. R. Martin;
přeložil: Léto