VĚTRY LORATHSKÉ
Zde dávají dobrou noc.
A tahle jedna, tahle žena,
naslouchá jejich lkání
v průrvach bludiště,
na slaném skálí,
od žáru dračích lordů rozteklém,
trosky miznoucí do ztracena,
jaká to bezmoc.
Ty šeptané ztráty, neodvratnost zmaru,
slzavý příboj bušící opodál,
jeho ozvěna nese se jeskyní,
neboť vše je zde propojeno
a všichni venku zmateni,
tak několik našlo si praděno,
tak několik z nich labyrint schoval,
před žhnoucí pomstou rozlíceného davu.
Tihle jedni našli ostrovy v opuštění,
nezakli pověr, poznali, že jsou čisté
odhalili taje chodeb v podzemí,
na troskách stvořili rovnosti útočiště
a učili odloučení od mrzké pasti „já“.
Tohle vyhnanství je jejich odměna.
Zajisté, nebyli bez viny a chyb,
Úpadek rozežíral jako moře útes,
ale takovýhle osud, čirý úděs.
Ať si venku místo kněžích mají tedy krále.
Krále ulic, ryb a žně, ve Valyrijském područí
zaslepeni vínem, světlem,
taky jednou padnou, proradné jsou oči.
Boash byl beze zraku a cestu znal,
stezky bludiště těmhle několika ukázal
a těm ostatním ne.
A přece všechno marné, marné je.
Pouhé oddálení.
Tahle žena naslouchá lkání větru,
lkání chladných vln pouze,
už žádnému jinému hlasu,
ni rytmu vlastní bosé chůze.
Zbývá poslední na Lorassyonu prastarém,
poslední věrná neviditelným znalostem,
poslední kněžka s žíněnou kapucí.
A vítr téhle jedné sametově šeptá,
že již i pro ni dlouhá noc přichází.