Povídka č. 7 (18. kolo)

 

Velká věštba

Horký letní vzduch si pohrával s Jenninými vlasy, cuchal je do chomáčků, zatímco si je pokoušela rozčesat. U otevřeného okna, před kterým měla svůj stolek se zrcadlem a kartáčem, si prozpěvoval malý drozd. Její hebké vlasy se leskly v záři slunce, když si z jejich pramínků pomalu začala splétat tenké copánky a do nich vkládala drobné kvítky. Neměla ráda, když se jí o vlasy měla starat komorná, nemluvě o volbě šatů, které se jí před lety pokoušela vemluvit královna Betha. Ona raději zůstávala u prostých střihů z lehkých látek, než aby si vybírala z drahých brokátů či hedvábí.

Byla dívenkou pocházející z míst, kde kdysi stál hrad, po němž nyní zůstala pouhá zřícenina, památka na rod Muddů ze Starokamenů, posledních potomků z dynastie Prvních lidí. Vzpomínala na den, kdy se poprvé setkala se svou životní láskou Duncanem, u dvora řečeným Malý. Vždy jí ta vzpomínka na jejich seznámení vykouzlila úsměv na rtech.

Jel tehdy se svým přítelem Robinem Freyem, s nímž se velmi sblížil při pobytu na Dvojčatech, kde byl jako malý kluk často na návštěvě. Nyní tu byl opět po letech a spolu se svým přítelem vyrazili na cestu do Řekotočí, kde vládl rod Tullyů již od dob prvního krále a Duncanova předka Aegona Dobyvatele. Během cesty si zkracovaly dlouhou chvíli princovým oblíbeným sokolnictvím. Cesta se jim vesele klikatila až je dovedla k úpatí k troskám starobylého sídla.

Oba dva jejich sokolové kroužili vysoko nad nimi a pravděpodobně spatřili kořist, na níž zaútočili. Střemhlavě se řítili z zemi a svými drápy se zabodly hluboko do své kořisti. Výkřik ženského hlasu však oba dva mladíky velice překvapil a tak se neprodleně vydali za oním zvukem.

Spatřili tam dívku, která svírala v rukách nebohého zajíčka a sokoli se chtěli pustit do své kořisti. Duncan neváhal ani okamžik, aby zabránil hroznému neštěstí. Přesto však dívka utrpěla šrám. Robin došel ke svému koni, aby vytáhl z brašny nějaké čisté plátno a mošnu s vodou na očištění rány. Duncan však svému příteli vše z rukou vzal a pustil se do ošetřování oné dívky. A na Robinovi pak zbylo hlídání dravých ptáků, aby se do své kořisti opět nepustili. Jaký to nevděčný úkol.

Dívka měla lesk v očích, který ovšem nebyl způsobený slzami, jak by se mohli mnozí domnívat ale nebetyčnou upřímností. Společně s princem a jeho přítelem pak strávila zbylý den a také večer, kdy se posadila vedle Duncana a zasněně hleděla do plamenů. V onom večerním šeru za svitu hvězd a plamenů se Jenny vydala o kus dál tančit. Věřila, že její noví dva přátelé tvrdě spí. Netušila však, že jí princ po celou dobu tajně pozoruje. Broukala si do rytmu nějakou neznámou baladu a vůbec to nevypadalo, že by si tančila jen tak sama pro sebe a z radosti, jako spíš s někým. Byl to magický večer, na který žádný z nich nikdy nezapomněl.

Jenny z jejího zasněného vzpomínání vytrhlo až tiché zaklepání. Avšak pokynula osobě za nimi, aby vešla. Ve dveřích se objevila drobná bledá tvář její přítelkyně, z jejíhož obličeje zářily její rudé oči. „Smím dál, má paní?“ zeptala se zdvořile a ona přikývla na souhlas.

Opatrně prošla dveřmi a opírala se o svou hůl z bukového dřeva, která pocházela stejně jako ona z posvátného místa zvaného všemi Vysoké srdce. Bylo to magické místo, kdysi známé pro své obrovské dubové háje a domov Dětí lesa. Nyní tu z lesa zbyly jen pahýly a pařezy, a jen málokterý strom přežil nájezd Andalských válečníků a jejich fanatické ničení původní víry ve Staré bohy, kdy nahrazovali vše vlastní vírou v Sedm.

„Měla jsem dnes prorocký sen a ráda bych o něm zpravila krále,“ pronesla její přítelkyně, zatímco se její velmi drobná, snad ani ne dva lokty vysoká postava belhala ke stolku a posadila se na židli. Bělostné vlasy téměř dosahující k zemi měla skryty pod kápí a Jenny si uvědomila, že je vlastně nikdy zcela neviděla, protože byly neustále pod onou kápí schované .

„Proč tedy nejdeš za Pobočníkem krále?“ otázala se jí Jenny, i když tušila, co jí na to odpoví. Vděčila jí za mnohé. Byla to právě ona, která ji kdysi našla jako malou holčičku choulící se v rokli před deštěm. Měla tehdy pouhé dva roky, když ji tam neznámo kdo zanechal. A právě ona ji tehdy našla, dala jí domov a přístřeší. Prozradila jí mnohé. Učila ji a zasvěcovala do tajů bylinkářství. Vysvětlovala, že některá bylinka dokáže pomoci a jiná zase zabít. Ovšem každá je ku prospěchu, jen je třeba dbát na správné množství. Tehdy jí jako její schovanka pomáhala s neduhy místních obyvatel a bylo to jen dobře, protože mnozí se její přítelkyně, navzdory prosbám o pomoc, nesmírně báli. Jednak o ní říkali, že je prokletá a jinak, že je to nějaký netvor z dávných dob. A proto, byla Jenny jakýmsi prostředníkem, který lidem pomáhal s  neduhy pomocí stařeniných znalostí. Byla pro ni nedílnou součástí a dalo by se říct, že jedinou rodinou kterou kdy měla. Tehdy právě ji Duncan požádal, zda by si směl vzít za ženu její schovanku. Ona souhlasila, ovšem pod podmínkou, že s nimi bude moci zůstat. Přála si to také sama Jenny pro níž zastupovala v jejím životě jak matku tak i otce, avšak ani pro jednu to nebylo snadné ocitnout se na takovém místě, kde intriky a pletichy bují jako houby po dešti a dobrosrdečnost a laskavost, kterou Jenny oplývala dosyta, zde byly pokládány za méně cenné ba dokonce nežádoucí.

„To bych moc ráda, ale sama dobře víš, má drahá, že se mi tu každý vyhýbá. Mají ze mě strach.“

Ano, to byla pravda. Každý ji považoval za čarodějnici. Jenny se domnívala, že byla  potomkem Dětí lesa. Věděla to. Nemusela jí o sobě nic prozrazovat, aby to na ní poznala.

„Ale ani mne tu nemají v tak velké oblibě, jak si myslíš,“ odvětila, protože tomu tak skutečně bylo.

Jenny nikdy nezapomene na jejich vyhýbavé a až štítivé pohledy, když poprvé přijela do města spolu s Duncanem. Nenašla tu žádnou vlídnou tvář. A to především poté, co se princ rozhodl všem oznámit, že se s ní ožení. Jeho otce to rozčílilo a sňatku se snažil zabránit, protože byl již zasnoubený s Darryou z rodu Baratheonů, dcerou lorda Lyonela, kterému se přezdívalo smějící se bouře. A také na sobě pohroma nenechala dlouho čekat. Lyonel Baratheon uražen odmítnutím své dcery vyhlásil rebelii, kterou zastavil až velitel královské gardy slavný Duncan Vysoký.  Během oněch událostí si tedy Jenny ani přátele u dvora vytvořit nemohla a každý se jí vyhýbal a považovali ji za čarodějnici. Přirozeně se jí to dotklo, ovšem nehodlala ve svém postoji ustupovat a kvůli ostatním se měnit. Nakonec jí sice začali oslovovat Lady Jenny, ale moc dobře si uvědomovala, že i kdyby se změnila k nepoznání dle jejich představ, beztak ji nikdy nebudou považovat za sobě rovnou.

„Promluv si tedy se svým mužem. Je to králův prvorozený syn. Král na něj jistě dá,“ naléhala stařena.

„Od našeho sňatku se mu král spíše vyhýbá, než aby mu popřál sluchu.“ Sklopila svá jemná víčka ke spleteným prstům položeným v klíně.

„Má milá, můj sen může změnit osud nás všech. Věř, že si jej král musí vyslechnout. Závisí na tom osud nejen celého rodu, ale i celého světa!“ Její rudé oči dychtivě žhnuly. Byly plné očekávání, nadějí a také obav.

„Mohu se pokusit svého manžela přemluvit, ale rozhodně nemohu nic slíbit,“ zamumlala Jenny tiše.

Úsměv na tváři stařeny se rozšířil. „Děkuji, má paní,“ pronesla slabě a opíraje se o svou hůl se pomalu zvedla  k odchodu.

 

A tak se také stalo. Jenny skutečně večer, než ulehla společně se svým manželem na lože, požádala jej o rozmluvu s otcem. Chtěla své přítelkyni dopřát to potěšení setkat se s králem. Než však s oním rozhovorem započala, musela se trošku posilnit, a tak si nechala udělat odvar ze svařeného vína a bylinek.

„Dnes jsem mluvila s Duchem vysokého srdce.“ To bylo oslovení, které užívala její dávná přítelkyně.

„Jako obvykle. Něco zajímavého?“ odpověděl princ Duncan spíše z povinnosti.

„Dle tvého názoru nejspíš ne, avšak nemohu se zbavit myšlenky, že má jistě pravdu. Měla věštecký sen, který by prý mohl ovlivnit životy nás všech.“

„A prozradila ti, oč má jít?“ zeptal se spíš nezúčastněně. Připadal jí velmi unavený,  až přepadlý. Možná to bylo také tím, že se mu kolem očí tvořily drobné vrásky a na skráních se mu začínaly třpytit šediny v jeho jinak tmavých vlasech. Byl jedním z mála členů rodiny, který zdědil tmavé vlasy po své matce, podobně jako jeho starší sestra Shaera, která byla zároveň manželkou jeho mladšího bratra Jaehaeryse.

„To ne, ale pověděla mi, že tyto informace jsou natolik vážné, že je musí svěřit tvému otci.“

„A je to tu zas,“ pronesl podrážděně. Nebylo to totiž poprvé, kdy jeho žena na popud oné čarodějnice přišla s  prosbou, že musí hovořit s králem. Pokaždé jí to bylo zamítnuto, ale jak vidno, nebylo zamítnutí vůbec akceptováno jako prostý fakt, že ji král osobně prostě a jednoduše nechce ani vidět. Zato na Malé radě se ukazovala jak jen to šlo, než jí vždy vystrnadili. Už jen to, že bledá stařena musela být trpěna na králově dvoře pro ni mělo být dostatečnou útěchou a privilegiem. Ona očividně ale prahla po mnohem větší moci a pozici. A král rozhodně nehodlal uvěřit nějaké potulné šarlatánce, která pocházela bůh ví odkud.

„Vím, že ty a tvůj otec, nemluvě o celé tvé rodině, jste vůči ní zaujatí, ale…“

„Zaujatí? Ta ženská mluví nesmysly.“

„Sám moc dobře víš, že mě naučila mnohé a vždy jsem jí plně důvěřovala. Mne žádné nesmysly nikdy nevykládala.“

„Sama jsi to řekla. Věříš jí.“

Nerada se s ním o takových věcech dohadovala. Věděla, že ani on, ani nikdo od dvora její přítelkyni moc nemusí, jen ji tu útrpně snáší, protože vědí, že ji Jenny má ráda jako člena své rodiny a nechtěli, aby trpěla. Především to nechtěl právě Duncan, pro něhož byla Jenny vždy vším a vždy jí dával ve všem přednost, přestože byla často hlavním důvodem mnohých sporů v královské rodině. O tom Jenny však netušila a Duncan ji tím rozhodně nehodlal zatěžovat.

„Nevím, co je na tom špatného, jednou si ji vyslechnout.“

„Ano, dost možná by to neuškodilo, ale my ji musíme poslouchat pomalu každé sezení Malé rady, protože se k nám vždy záhadně vetře, a pak uplyne celá věčnost, než ji z  rady vystrnadíme.“

„Ona to nemyslí zle. Zná věci… ví o věcech, o nichž se ti ani nezdálo.“

„To máš pravdu, nezdálo. Protože hovoří o hloupostech!“ Nerad se se svou ženou hádal. Miloval ji, už od prvního dne, kdy ji spatřil v rozvalinách.  Vzpomínal si na to, jak držela v náručí poraněného zajíce od jeho sokola, a jeho zrak mu spočinul na její paži na níž byly jizvy od jeho spárů. Na jednu stranu si to celá léta vyčítal a na druhou byl oné souhře osudu vděčný, že se to stalo, protože jinak by ji nikdy nepoznal. Byla pořád stejně krásná i po všech těch letech, co spolu žili.

„Dle tebe tedy i já hovořím o hloupostech?“ Její hlas vyzněl dost dotčeně. Její jemná oční víčka se sklopila a působila tak křehce, jen se rozplakat.

„Tohle jsem přeci neřekl,“ opáčil již mírnějším tónem.

„Ale očividně si to myslíš, protože víš, že já jejím slovům věřím! Tudíž si myslíš, že jsem omezená a přihlouplá, když jí na všechno skočím?“ do očí se jí při těch slovech tentokrát skutečně vlily slzy. „Nyní už chápu, proč sis mě vlastně vzal. Co bys z toho měl, kdyby sis vzal intrikánku, jakých je tady na dvoře plno? Já jsem přeci hloupoučká husička, která tě jenom miluje, a tudíž nebude strkat nos do politiky a dvorských intrik, že?“

„Tohle přeci vůbec není pravda a ty to víš! Nehledě na to, že pokaždé, když mluvíme o té ženské, se pohádáme.“

„Jen jsem chtěla, aby sis ji vyslechl,“ zaúpěla skrze vzlyky.

Poraženecky vydechl. „A když si tedy poslechnu, co mi vlastně chce říct, přestaneme se už kvůli tomu hádat?“

„Ovšem.“

„Dobrá tedy, zítra bude zasedání Malé rady. Ať se dostaví, já si ji vyslechnu. Ovšem jen co to dopoví, tak zase rychle zmizí.“

„Děkuji.“

 

Zasedání Malé rady se účastnily všechny královy děti. Byl zde Pobočník krále, správce pokladny, velmistr Ellendor, velitel zlatých plášťů ser Duncan Vysoký, po němž nosil své jméno prvorozený syn krále a manžel Jenny. Nesměl také chybět mistr našeptávačů, vrchní velitel armády, velitel loďstva a mistr zákona.

Malá rada tedy dnes vůbec nepůsobila jako malá. Jediný, kdo zde nebyl, byl král. Možná právě proto, že věděl, že se zde bude chtít objevit všemi známá čarodějnice, sama sebe označujíc jako Duch vysokého srdce, nebo se jen věnoval jiným vznešeným povinnostem. To však Jenny netušila. Ovšem všechny přítomné překvapilo, když se na zasedání Malé rady objevila i ona po boku zmíněné stařeny.

„Lady Jenny, vítejte,“ uvítal ji velmistr zcela jistě překvapen, že ji zde vidí, ovšem nedal na sobě nic znát. Poznala to jen z výrazu jeho očí, které se nepatrně víc rozšířily.

„Děkuji,“ odpověděla jemně. Její manžel vstal ze své židle a pokynul jí, aby se posadila. Nikdo se však nezvedl, aby stejnou poctu projevil i stařeně. Duncan se postavil za svou ženu a významně se na drobnou starou ženu podíval. Jenny se rozhlédla po všech přítomných, a každého z nich si důrazně prohlédla, jakoby je snad svým pohledem chtěla přimět k tomu, aby si její přítelkyni vyslechli a vzdali jí také nějakou úctu. Ovšem zároveň se neodvažovala do této diskuze příliš vměšovat. Byla zde především jako morální podpora své přítelkyně a také jediný důvod, který udržel všechny ctihodné muže na svých místech nepokoušeje se vyhnat onu přivandrovalkyni pryč ze sálu jako obvykle.

„Nuže, Duchu vysokého srdce, nebo jak se proklatě jmenuješ, prý jsi požádala naši milou Lady Jenny o laskavost a přemluvila ji k tomu, aby se tě zastala a mohla ses tak dostat na zasedání Malé rady. Co nám chceš sdělit?“ pronesl poměrně otráveným hlasem Lord Blackwood, bratr královny Bethy a nynější Pobočník krále.

„Znáte příběhy o Dlouhé noci a muži, který ji zastavil?“

„A už je to tu zas,“ pronesl otráveně princ Jaehaerys.

„Právě vy princi, byste měl dávat bedlivý pozor, týká se to především vás.“

„Prosím, nechte toho a raději jděte.“

„Vždyť jste jí nikdo nenechali ani domluvit,“ namítla rázně Jenny, která se poprvé vyjádřila. Nikdo nečekal, že bude tak přímá. Vždy jí považovaly za bledý tichý stín, který svým jemnocitem nemá jak co změnit a také nic měnit nebude, což všem bude vyhovovat. Nehledě na to, že v očích každého se zdála být lehce zmanipulovatelná. Bylo pravdou, že se nikdo neopovažoval se o něco pokusit, protože se jim také všem zdálo, že není hodnou jejich vysoké politiky a intrikánské hry.

„Chce nám tu povídat jen hloupé báchorky, drahá švagrová, je zbytečné, aby-“

Svíce v místnosti zhasly a nastala tma. Jen planoucí rudé oči ženy pod malým pláštěm žhnuly. Místností jako by se bez varování přehnala vichřice. Těžké železné svícny se skácely k zemi a zařinčely o podlahu. Náhle se všem přítomným zdálo, že se postava malé ženy zvětšila a její hlas zaburácel do prostoru. Oči jí plály jako nejžhavější uhlíky v krbu.

„Brzy přijde den, kdy nastane opět Dlouhá noc. Však spasí nás ten, kdo kdys na tento svět již přišel. Znovu se narodí Princ, který byl slíben. Z lůna a krve královské, ze svazku Aeryse a Rhaelly, se zrodí ten, který nás všechny spasí!“

Její hlas utichl a opět se proměnila v malou drobnou bytůstku. Nikdo nevydal ani hlásku.

 

Vejce

Král Aegon V. seděl za svým velkým dubovým stolem, který si nechal dovézt ze Severních zemí od Lorda Starka ze Zimohradu. Právě četl zápis z Malé rady, kterou pro něj sepsal jeho pobočník. Nemohl uvěřit vlastním očím, když spatřil jméno oné pověstné čarodějnice, která se účastnila zasedání po boku jeho snachy. Jak se jen obě dvě mohly odvážit přijít na zasedání Malé rady, a to zcela bez pozvání? Nemohl pochopit, že jeho pobočník nikterak nezasáhl? Proč? Měl snad obavu z princovy reakce? Duncan již není v postavení, kdy by se ho měl bát.

Ovšem co krále pobouřilo ještě víc, byla skutečnost, že obě ženy nikdo nenechal vyvést. A to ani jeho synové a ani jiní členové královské Malé rady. Byl doslova pobouřen. Vzhledem k tomu že mezi zasedajícími je především jeho prvorozený syn, který se kvůli své ženě, bez řádného titulu a postavení, musel vzdát titulu korunního prince a smířit se s pouhou pozicí velitele loďstva, očekával, že se něco stane. Že právě on tomu všemu zabrání. Buď o činu své ženy nevěděl, nebo, a to byla horší varianta, o něm věděl a nikomu nic neřekl, a to především ne svému králi a otci. Každá odchylka, která se během zasedání odehraje, je podstatná, a král o ní musí bezpodmínečně vědět.

Měl sto chutí zápis vzít, roztrhat, spálit, a nechat Malou radu svolat nanovo, přičemž tentokrát by se jí zúčastnil i on sám. Ovšem ty dvě by měly rozhodně přístup zakázán.

Pak si ale všiml výrazně napsaného slova. Věštba. Král byl k těmto věcem velmi otevřený a proroctvím, ať byly proneseny kýmkoli, rozhodně význam neupíral. Začetl se tedy do slov, která v jeho hlavě zazněla z úst oné čarodějnice.

Jeho syn má dle slov podivné průvodkyně Lady Jenny oddat své dvě děti ve svazek manželský a díky jejich spojení se má narodit Princ, který byl slíben? Co je to za hloupé řeči?

 

Než se však nadál, stál za jeho dveřmi jeho syn Jaehaerys, který sotva zaklepal, už otevřel a bez vyzvání vešel dovnitř. „Tak co na to říkáš, otče?“ pronesl vesele a posadil se před něj do křesla.

„Na co?“ zeptal se ho a upozornil jej svým významným pohledem, aby se začal chovat trošku uctivěji ke svému otci, a tedy i králi.

„Na tu věštbu,“ pronesl jeho syn a potutelně se usmíval.

„Je to nějaký její hloupý výmysl,“ odpověděl a nedůvěřivě si měřil svého druhorozeného syna a následníka trůnu.

„Ne, to není,“ odvětil princ stále vesele a pohrával si se svým snubním prstenem.

„Ty mi snad chceš říct, žes jí něco z toho uvěřil?“

„Ano, a rozhodně nejsem jediný.“

„Probůh, chlapče, uvědom si, že jsi následníkem trůnu! Takové věci bys měl dobře uvážit, nemůžeš věřit každému šarlatánovi, který ti zaklepe na dveře.“

„Obávám se, otče, že tvůj názor nesdílím. Nebyl jsi tam. Myslím na zasedání Malé rady; neviděl jsi, co se tam stalo. I my jsme jí nevěřili ani slovo a chtěli ji vyhnat pryč, než však došlo na onu podivnou událost. Nevím, jak to ta ženská dokázala, ale ona se najednou zvětšila a pronesla věštbu s pekelnýma očima!“

„Takové má přeci pořád,“ zabručel král otráveně.

„Ne, otče, ty mi nerozumíš. Její rudé oči, na ty si tu každý již zvykl. Ale nyní zářily a nemyslím to obrazně. Dokázala zhasnout všechny svíce v místnosti a svícny povalit pouhou silou vůle či co. A pak pronesla tu věštbu. Dokonce i Velmistr Ellendor musel se mnou souhlasit, že ta žena má nadlidské schopnosti a věštba je skutečná.“

„A ty jsi tu teď proč? Abych vám všem, kteří jste tam byli a všechno jí uvěřili, nyní naslouchal a dal na vaši radu a věřil jí? Z jakého důvodu?“

„Ale otče, uvažuj. Hovořila přeci o Princi, který byl slíben. To znamená, že až se mé dvě děti zasnoubí a oddají, přivedou na svět syna, který změní svět!“

„Jen tak, a proč taky ne, že?“

„Otče, možná budu znít pateticky a jako někdo z rodiny Starků, ale na jejich slova vždycky dojde. Zima se blíží.“ Král se na svého syna zaškaredil a začínal pomalu ale jistě pochybovat o jeho zdravém rozumu.

„Jsme uprostřed nejpalčivějšího léta, jaké jsem kdy zažil. A ty mi tu nyní hovoříš o zimě? Prosím, nenech se vysmát.“

„Když si nechceš vyslechnout mě, možná dáš na radu Velmistra Ellendora.“ odpověděl Jaehaerys a šel ke dveřím. Aegon čekal, že jeho syn odejde, ale místo toho dveře pouze otevřel a dovnitř vešel starý muž s vrásčitou tváří a pleší na hlavě, který opíraje se o hůl vstoupil.

„Můj králi!“ pronesl vznešeně a uklonil se natolik, nakolik mu to jeho zdraví dovolilo.

„Velmistře Ellendore, vítejte a posaďte se prosím.“ Byl to starý muž, kterého měl král v nesmírné úctě, takže mu odpustil i neohlášený – a s Jaehaerysem zřejmě předem domluvený – příchod.

„Můj králi, jak jistě víte, před téměř dvaceti lety kdy přišla na váš dvůr budoucí žena vašeho prvorozeného syna Duncana, vyjádřil jsem jisté znepokojení. A jak si také vzpomínáte, dali jsme princi na výběr“ Ellendor si odkašlal. Bylo na něm vidět, jak je unavený. Navíc ho v poslední době trápila nějaká nemoc a každý ho nabádal, že by se měl šetřit a trošku si odpočinout.  „Buď bude i nadále následníkem trůnu, nebo se ožení se svou vyvolenou. Zvolil si právě ji. Což je samozřejmě pro nás všechny již dávná a známá historie.“ Velmistr se velmi významně odmlčel, ale naštěstí ho neovládl kašel tak jako předtím.  „Jistě jste nezapomněl ani to, že jsem vyjádřil jisté obavy ohledně oné dámy, kdy jsme se s nejvyšším septonem shodli na špatných znameních od Bohů. Ovšem i tak došlo ke svazku, a pak se náhle na našem dvoře objevila ta podivná stařena…“

„Ano, ano, jistě vzpomínám si. A dál?“ popoháněl ho král, aby se konečně velmistr vyjádřil k jádru věci. Nechtěl ho poslouchat celý den, protože mu jeho věčné vypravování začínalo lézt na nervy. Ten starý muž, byl sice hoden úcty, ale čeho je moc, toho je příliš.

„Na té rudooké ženě se mi od počátku něco nelíbilo a nyní, pravda, velmi pozdě, se mi to potvrdilo. Je to rozhodně čarodějnice nebo má nějaké spojení na temné síly.“

„Snad nebude tak zle, je to jen stařena.“

„To rozhodně není, můj králi,“ oponoval mu starý velmistr. „Ovládá taje a magii lidí starší krve, mluví s čarostromy a nyní nám ukázala svou moc naplno. Mám jisté podezření, že je médium.“

„Médium?“ podivil se král. Takové oslovení nikdy v životě neslyšel.

„Dokáže komunikovat s Bohy.“

„To přeci dělá i nejvyšší septon.“

„Ne, milosti, vy mi nerozumíte,“ odpověděl velmistr. Jeho hlas zněl poněkud sípavě, což se na něm projevilo jistým chrapotem, který připomínal vrzající dveře. „Oni skrze ni promlouvají.“

„Aha…“ hlesl král. „A co z toho pro nás vyplývá?“

„Jde o to, že v jejích slovech je ukryta pravda, ať se nám líbí nebo ne.“

„Takže vnuk mého syna Jaehaeryse bude Princem, který byl slíben. Co to tedy znamená?“ chtěl vědět král a významně se na velmistra podíval.

„Pravděpodobně to znamená, vaše veličenstvo, že za života malého prince, který se narodí princi Aerysovi a princezně Rhaelle, se opět stane událost, která se stala již před mnoha tisíci lety, a jež je známá jako Dlouhá noc.“

„Sice tomu příliš nevěřím, ale budiž.“

„Můj králi, myslím, že si neuvědomujete to podstatné,“ odvětil mistr Ellendor.

„A sice?“

„Jestli si vzpomínám přesně… jde o to, že princ by měl mít k porážce oněch, jak že jim to říkají?“

„Bílých chodců,“ odpověděl princ Jaehaerys, který po celou dobu jejich rozhovoru stál nehnutě v koutě a se zkříženými pažemi na prsou je oba dva bedlivě pozoroval.

„Ach ano, k porážce Bílých chodců, by měl mít slavný meč, nesoucí název Světlonoš.“ Mistr se opět rozkašlal.

„Takový meč je jen báchorkou a legendou.“  odpověděl král suše, jakmile se Velmistr se svým kašlem utišil. „Nic takového neexistuje.“

„To je pravda, můj králi,“ reagoval velmistr. „Ale my ve své vlastní Targaryenské historii víme o něčem, co má moc stejnou jako onen pověstný Světlonoš, který žhnul božským plamenem.“

„Ano?“ zeptal se král.

„Ano. Máme draky.“

„Draci vymřeli ještě za mých předků během Tance draků. Copak jste zapomněl, že poslední zemřel za Aegona III.? Ne nadarmo se mu ještě stále říká Drakozhouba.“

„Ano, můj králi,“ souhlasil s ním Ellendor a významně se na něj podíval. Potlačil další nutkání ke kašli a nespouštěl zrak ze svého panovníka. „Ale my máme vejce. A až se malý princ narodí, jistě to nebude jen tak obyčejný den. Pevně věřím tomu, že se zapíše do historie i tím, že docílíme návratu draků.“

„Jak?“

„Brzy na něco jistě přijdeme,“ odpověděl významně starý muž a následně se spolu s princem vydali pryč, aby nechali krále přemýšlet o samotě o tom, co mu právě sdělili.

 

Tajemství

Svatba prince Aeryse a princezny Rhaelly na sebe nenechala dlouho čekat. Byla to neobyčejná událost. Víno teklo proudem a lid se bavil. Aby také ne, princ Aerys byl velmi oblíbeným.

Byl tu však někdo, kdo ze svatby zase až takovou radost neměl, a tím někým byla samotná nevěsta, princezna Rhaella. Byla to velice citlivá dívka.

Kdysi ji Jenny spatřila s jedním rytířem, jmenoval se Bonifer Hasty a byl to pouhý Ser. Velice nízký šlechtický titul pro budoucího manžela královské dcery. Beztak jim nebylo souzeno, aby byli spolu. Jak její přítelkyně Duch z vysokého srdce předpověděla, princezně byl určen osud vdát se za svého bratra Aeryse a přivést na svět Prince, který byl slíben.

Aerys byl velmi nepozorný, nevšímavý a dle Jenny také poměrně arogantní muž, ale u dvora byl oblíben. Jí se nikdy moc nezamlouval, ani nevěděla proč.

Jaehaerys si přál, aby to byla velkolepá svatba hodna rodičů budoucího zachránce světa, ale v očích Rhaelly to byla spíš špatná fraška. Jenny seděla jen velmi nerada u stolu se svým manželem. Ne však proto, že by s ním netrávila ráda čas, ale nenáviděla tu falešnou přetvářku ve tvářích všech u dvora. Daleko milejší by jí bylo nyní být ve svých komnatách. Ne, že by své komnaty měla kdovíjak ráda, připadala si tam dokonce občas jako ve vězení, ale již od rána se necítila nebyla ve své kůži, a tak si raději přála být v ústraní než lidem na očích.

„Má milá, není ti dnes dobře,“ oslovil ji známý hlas její přítelkyně. Ta na svatbu pozvána rozhodně nebyla, avšak dokázala si vždy najít nějakou tu cestičku, jak se dostat tam, kam ji nikdo nezval.

„Kde ses tu vzala?“ zeptala se jí skoro šeptem. Stará žena naštěstí byla tak maličká, že za velkým těžkým mahagonovým stolem nebyla vůbec vidět.

„Přeci si nenechám ujít královskou svatbu,“ pronesla poměrně vesele.

„Co když tě tu někdo uvidí? Neměla bys tu být.“ Pronesla poněkud úsečně, ovšem ne však proto, že by chtěla svou přítelkyni pokárat, jako spíš z obav, co by se jí mohlo stát, kdyby jí tu někdo spatřil.

„Má milá, kdo by si mě všiml? Jak si myslíš, že jsem se sem dostala? Jsem pro všechny neviditelná. Všichni se mě tu navíc bojí a nikdo by se mi neodvážil ublížit.“

„Buď opatrná,“ hlesla Jenny a chytila ji za ruku.

„Má drahá, o mě se bát nemusíš. Což mi připomíná, že jsi mi ještě nesdělila, co tě trápí? Není ti dobře? Vůbec bych se nedivila, kdyby se tě chtěli někteří z těchto panáků zbavit.“ Její rudé oči se zaleskly. Ovšem ne slzami, jak by si někdo mohl myslet, ale zlobou a záští. Její tvář byla snad ještě víc sinalá nežli obvykle, a to už bylo co říct, protože měla alabastrově bledou pleť vždycky.

„Ne, to ne. Jen je mi dnes slabo, o nic závažného nejde. Udělám si  mátový čaj a ten mi jistě pomůže.“

„Přidej si do něj pár lístků kopřiv, které očistí tvé tělo i ducha.“

„Ovšem,“ odpověděla jemně.

„A možná by nebylo od věci přidat i trochu rulíku.“

„Rulíku? Proč?“

„Myslím, že v tobě roste temné sémě,“ pronesla chmurně. Chytila Jenny za ruku a pevně ji sevřela ve  své vrásčité.  „Nesmíme dopustit, aby zapustilo kořeny.“ Než se však stačila Jenny zeptat, co tím její přítelkyně myslela, tak jí zmizela z očí. V dlani nyní místo její ruky svírala pár kuliček rulíku. Ten sice byl jedovatý, ale ne v tomto množství. Ovšem netušila, proč by si měla zrovna z něj vařit čaj, a tak bobulky nechala sklouznout na zem.

„Má drahá, nezatančíme si?“ zeptal se jí její manžel a o chvíli později už ji vedl na parket, jehož byla vždy královnou. Nikdy nezapomněl na okamžik, kdy ji spatřil tančit na Starokamenech, a pokaždé, když ji při tanci svíral v náručí, si ten okamžik připomínal.

 

O pár týdnů později se Jenny probrala a na tváři měla ustarané vrásky. Měla zpoždění se svými ženskými dny. Ne, že by to bylo v jejím věku něco závratného, čím by se měla znepokojovat. Počítala s tím, že se již brzy přiblíží dny, kdy období možné plodnosti přejde. Avšak nepočítala s tím, že snad tak rychle. Věděla ovšem, co musí udělat, aby si byla jistá tím, zda se jedná o přerod z mladé ženy ve starší, či se snad po mnoha letech zoufalého trápení na ni konečně usmálo štěstí.

Bylo pravdou, že nikdo by Jenny nehádal její skutečný věk, vypadala pořád tak mladistvě. Celou dobu věřila tomu, že za to mohou bylinkové léčivé čaje, ačkoli za jejími zády si šeptali, že za to může temná magie, kterou jistě spolu se starou čarodějnicí ovládala.

Na zjištění, jak na tom skutečně je, nebylo nic těžkého – došla do kuchyně a požádala o pár zrnek čočky. Ta následně ve svém pokoji zalila svou močí a čekala do druhého dne. Pokud čočka vyklíčí, znamená to, že nosí pod srdcem dítě a pokud ne, zmýlila se a čeká jí strastiplné stárnutí.

Ano, ráno čočka skutečně vyklíčila. Vyhodila ji a pousmála se. Stalo se to, po čem tak dlouho toužila. Skutečně nosila pod srdcem dítě. Začala si rozčesávat vlasy a pobrukovat. Již několikrát za svůj život udělala tento malý test a vždy se radovala. I nyní v ní klíčila radost, ale bála se ji jakkoliv projevit. Již devětkrát pod srdcem měla drobný plod a devětkrát o něj také přišla. Nikdy nepřišla na to, proč je k ní osud tak nelítostný.Vždy se vroucně modlila ke starým bohům. Prosila je, aby její dítě ušetřili a vzali si za to na oplátku cokoliv, třeba její mládí a krásu, ale nestalo se tak. Navštěvovala jejich háje a modlila se, ale oni se bohužel pokaždé rozhodli jinak a nechtěli jí dopřát potěšení stát se matkou.

Nyní proto během svého ranního rituálu, kdy si česala vlasy a oblékala se, zvažovala, zda má tentokrát vůbec boží háj navštívit či nikoliv. Vždy si říkala, že je to jistým způsobem trest. Lidé na Jihu nerespektovali Staré Bohy a upírali se k Sedmi. Ona byla své víře věrná a přesto jí nechtěli Bohové obdarovat. Začínala pomalu ale jistě věřit, že je to boží trest pro ni a jejího manžela, že nemohou mít děti, protože každý uznává jinou víru.

Byla s touto otázkou i několikrát za nejvyšším septonem a ptala se ho, co dělá špatně. Její hypotézu dalo by se říct potvrdil, ovšem ne tak, jak čekala. Řekl jí, že to ona věří ve špatné bohy a tím pádem zhřešila. Proto nemůže princi Duncanovi porodit zdravého syna.

Slíbila si tedy, že své malé tajemství uchrání a nikomu o něm neřekne. Ani živé duši a už vůbec ne žádnému z bohů, ať se řadil ke starým či novým.

 

V noci se pomalu vykradla ze svých komnat zahalena do tmavě modrého pláště. Seběhla schody pro služebnictvo a opatrně se protáhla úzkou chodbou do podzemní části sklepení pod Rudou baštou. Byla tu tma, ale naštěstí si s sebou vzala jednu svíci z pokoje, aby si posvítila na cestu. Vydala se potichu dávnými prastarými chodbami, ve kterých se nikdy nikdo neobjevoval, kráčela do hlubin podzemí až došla k místu, kde se objevovala měsíční záře. Před ní se rozprostírala stará pustá zahrada. Nikdo o ní nevěděl, bylo to letité Jennyino tajemství. Věděla o ní jen ona. Narazila na ni kdysi dávno čirou náhodou a neřekla o ní živé duši, a to ani své přítelkyni. Zde se nacházelo jedno z nejúžasnějších míst v celém Králově přístavišti. Byla tu malá, snad i kdysi dávno posvátná, zahrádka. Rostl zde také čarostrom, ale byl pokřivený a dost zakrslý Vypadalo to, že mu již dochází síly k životu. Rostla zde také celá řada bylinek v bylinkových záhoncích. Některé tu bujely již spousty let, jiné zde vysadila. Byla to její milá zahrádka.

Vytáhla zpod svého pláště bělostný kapesník a začala do něj opatrně sbírat určité bylinky. Jakmile měla vše hotové, vydala se odsud pryč zase zpátky do svých komnat.

Sotva se za ní zavřely dveře vydala se ke krbu, kde měla zavěšenou konev, v níž již bublala voda. Nasypala do ní bylinky a po chvíli sundala z přímého ohně. Opatrně si nalila bylinkovou směs do hrnečku a zbytek vlila do připravené kádě, v níž se hodlala vykoupat. Čaj příjemně voněl a než trochu vychladl, aby jej bylo možné pít, dokončila přípravu lázně, do níž se pak opatrně ponořila. Natáhla se pro šálek s bylinným odvarem a pomalu jej upíjela.

Náhle se ozvalo zaklepání na dveře její ložnice. Byla hluboká noc a nenapadl ji zcela nikdo, kdo by jí mohl chtít obtěžovat v takovou hodinu. Odložila tedy šátek a přehodila přes sebe plášť ve kterém se v noci toulala hradem.

„Kdo je tam?“ zeptala se, než položila ruku na kliku.

„To jsem já Rhaella.“ Uslyšela známý princeznin hlas.

„Co vás za mnou přivání, drahá neteřinko?“ ptala se, když jí otevírala dveře.

„Ne tak formálně prosím,“ hlesla s obavami v očích Rhaella a opatrně vešla do tetiny ložnice. Rozhlédla se po pokoji, aby se ubezpečila, že jsou samy.

„Strýček tu není?“

„Ne, není.“

„To jsem ráda. Já nevím, co mám dělat. Jsem nešťastná. Aerys je jako zvíře,“ natáhla proti tetě paži, která byla zbarvena do fialova a nesla i pár škrábanců. „Sotva jsem se potkala na chodbě s Bonifarem, vjel do něj nějaký démon či co, a takto to dopadlo. A dnes ráno jsem se dozvěděla, že ho nalezli mrtvého v jeho komnatách. Nejsem si tím sice zcela jistá, ale vím, že v tom má prsty Aerys. Je příšerně žárlivý a stačí jen, aby se na mě někdo podíval a už je oheň na střeše. Bojím se, co přijde dál.“ vzlykla a stáhla si zase rukáv. „Vůbec nevím, co to do něj vjelo. Chová se jako blázen. Nerozumím tomu. Nikdy takový nebyl.“

Jenny jí pomohla posadit se na židli a podala jí kapesník, aby si mohla osušit oči. „To nic, jen se vyplač. Uleví se ti.“

„Mám chuť vyjít do nejvyšší věže rudé bašty a skočit…“

„To ne! Jistě se vše uklidní… To chce jen čas. A pokud se obáváš, že by to nepřešlo, není nic jednoduššího než dát mu do vína trochu makovinového odvaru. Usne téměř hned a ty budeš mít klid.“

„Tetičko, nevím, co bych si bez tebe počala,“ hlesla Rhaella mezi vzlyky a objala ji. „Víš, já bych si přála utéct, někam hodně daleko, ale každý pozná hned kdo jsem.“

„Netrap se. Nač ty chmury? Jak říkám, přidej mu do vína trochu makovinového odvaru a bude líp. Ráno mu uvař meduňkový čaj. Je na něj vyvíjen tlak. Všichni věří, že přivedeš na svět Prince, který byl slíben.“

„Ale vždyť já ani nevím, co to znamená!“ Špitla slabě.

„Má to být chlapec, který spasí svět.“

„Ale o to já přeci nestojím.“

„Nikdo nestojí o to, co mu bylo naděleno osudem, ale neboj se, než se naděješ vše se stane a ty budeš mít jistě brzy klid.“

„Kéž bys měla pravdu, tetičko, kéž by.“

 

Asi o dva týdny později se Aerys pohyboval po chodbách Rudé bašty jako mátoha. Makovinového odvaru se mu asi dostávalo poměrně často a meduňkový čaj prý také pravidelně užíval, přesně jak Jenny poradila své neteři.

Co ji však zarazilo, bylo, když spatřila svou neteř jen chvilku po rodinné večeři postávat nedaleko svých komnat po boku Barristana Selmyho, mladého člena královské gardy, který toužil už jako malý chlapec stát se rytířem. Jenny si vzpomínala na den, kdy se jako přibližně desetiletý chlapec objevil na turnaji jako neznámý maskovaný rytíř. Nikdo se s ním tehdy nechtěl utkat a všichni se mu jen smáli. Její milovaný Duncan se však rozhodl, že tomu malému chlapci prokáže čest a utká se s ním. Tehdy ho porazil zcela hravě, ovšem za jeho udatnost mu začal přezdívat Chrabrý. O šest let později se Barristan opět objevil na klání a opět vyzval jejího muže k souboji. Jenže tentokrát vyhrál. Vyzval dokonce i velitele královské gardy Duncana Vysokého, a i jeho porazil. A tehdy se mu dostalo té cti stát se členem gardy. Mělo to však jednu významnou podmínku, že nikdy nepojme žádnou ženu. Nyní se však víc než důvěrně bavil se svou budoucí královnou Rhaellou a usmíval se na ni. A nejen to, hladil ji po tváři. Vidět ho některý ze členů gardy, přišel by nejen o ruku, ale pravděpodobně o své mužství a možná i o život. Ovšem neuplynulo ani pár minut, a ti dva spolu zmizeli uvnitř.
Jenny to však nechala být. Svou neteř měla velmi ráda a věděla, že si nyní prochází nesmírně náročným obdobím. Je na ni i jejího muže vyvíjen velký tlak a tak dokonce uvítala, že možná alespoň jeden z nich a to hlavně její oblíbená neteř nalezne klid v láskyplné náruči. I kdyby to mělo být jen pro tento večer a tuto noc. Moc jí to přála.

Proto Jenny za dva další týdny překvapila radostná zpráva, že se zadařilo a princezna Rhaella nosí pod srdcem dědice trůnu, budoucího následníka a především Prince, který byl slíben. Nikdo neměl nejmenších pochyb. Aerys se ze dne na den doslova změnil k nepoznání a konečně nebylo makovinového odvaru již za potřebí a konečně se trochu uklidnil.

Ovšem také se celým palácem rozšířila jedna smutná zpráva, která byla malým požehnáním v lůně princezny téměř zcela zapomenuta. Zemřel Velmistr Ellendor. Králův pobočník jménem krále tedy vyslal spěšně havrana do Citadely se spěšným listem o velmistrově shonu. Nyní se sejde celé kolegium mistrů a velmistrů, aby byl vybrán nový velmistr, který odjede do Králova přístaviště. Netrvalo to dlouho a zpět přiletěl další havran s tím, že byl vybrán velmistr Merion. Než ale stačil dojet do Králova přístaviště, cestou zemřel. Citadela na jeho místo poslala tedy musela vybrat a poslat někoho jiného a tím byl velmistr Pycelle.

Král nechal svolat mimořádné zasedání Malé rady a plánoval oslavy k brzkému narození dědice. Dle Jenny však příliš předcházeli událostem. Může se toho stát tolik! Sotva na to pomyslela, pocítila podivné škubnutí v podbřišku a uvědomila si, že i ona sama se nesmí ukvapovat k přehnané radosti a snad k ní osud nyní bude o něco přívětivější a ukáže jí svou vlídnější tvář.

„Má milá, na copak myslíš?“ promluvila na ni náhle její přítelkyně. Ohlédla se. Stařenka jí sotva sahala k pasu.

„Ztratila jsem se ve svých myšlenkách, nemohu snad?“

„Ale jistě, já jen, že tu stojíš před vchodem do velké síně a zíráš na tu odpudivou kovovou věc, která tomuto sálu dominuje.“

„Vůbec jsem si neuvědomila, že na ten zpropadený trůn zírám.“

„Drahoušku, myslím, že by sis měla uvařit čaj, anebo jestli chceš uvařím ti ho sama, uleví ti od tvého trápení.“

„Mě ale nic netrápí,“ odvětila a raději se vydala pryč.

„Mě lhát, má milá, nemůžeš,“ stařena ji následovala. „Já vím, co se přede všemi snažíš skrýt. Vím, že nosíš pod srdcem dítě.“

„Jak si to…“ zašeptala slabě Jenny.

„Znám tě celá léta, přede mnou nic neutajíš, a navíc si myslím, že je chyba si to dítě nechat.“

„Co prosím?“

„Ano, je to tak. Však uvidíš. Již brzy. Na má slova dojde.“ Odmlčela se, aby její slova Jenny dostatečně strávila. „Rod Targaryenů brzy zanikne a s jeho koncem nastane období chaosu.“

„Ale vždyť jsi říkala, že se narodí Princ, který byl slíben?“ zeptala se zcela šokovaně Jenny.

„Ano, ten se skutečně narodí,“ zazubila se rudooká stařena v podivném úšklebku. „Narodí se malý bastard, který způsobí pád svého rodu. Však již brzy uvidíš, že plánovaná slavnost v Létohradu se promění v peklo a všechno změní v prach!“

„Proč tohle říkáš?“ zajíkla se Jenny vyděšeně a do očí se jí vlily slzy.

„Protože je to pravda. Ale ty se na to dívat nemusíš, vrátíme se obě tam, odkud jsme přišly.“ Podala jí svou drobnou ručku a pokynula jí, aby ji uchopila. „Obě odsud zmizíme, jen pojď, dokud je čas.“

„Já ale nehodlám odejít.“

 

Létohradská slavnost

Slunce zacházelo za obzor a bylo střídáno měsícem v úplňku, když se rozhořely první ohně, které svou září vítaly přicházející noc. Jenny stála osamocená u zídky a hleděla za obzor. Vítr si pohrával s květy, které měla opět zapletené ve vlasech. Dle slov své přítelkyně tu dnes neměla být. Ale ona nedokázala svého milého opustit. Byl pro ni vším. Kdyby se jen odhodlala mu vše říct a on uvěřil jejím slovům a odešel s ní. Byli by nyní všichni spolu a v bezpečí.

Několik měsíců se touto myšlenou zaobírala. Už i několikrát svému drahému choti málem řekla, že je jeho rodina v nebezpečí, ale bála se, že ji opět v jejím výkladu přeruší a ujistí ji, že se nic neděje a všichni jsou v naprostém bezpečí.

Nyní každým dnem Jenny čekala, kdy udeří její hodinka a ona přivede na svět Duncanovo dítě. Obávala se toho dne čím dál tím víc. Zato její neteř si naopak pospíšila. Těsně předtím, než se celá královská rodina vydala sem do Bouřlivých krajin, kde leželo na vrcholku Červené hory jejich sídlo Létohrad, začala princezna Rhaella překvapivě předčasně rodit a nebylo také divu, vždyť jí nebylo ani patnáct let. Bylo opravdu velikým štěstím, že oba dva byli zdraví a v pořádku a ano, byl to chlapec. Narodil se Princ, který byl slíben.

„Má lady,“ oslovila ji Duch z vysokého srdce. „Je čas jít.“ Pronesla ta slova jemně, ale když se k ní Jenny pootočila, její oči vypadaly jinak než obvykle. Byly chladné. Vždy na ní hleděly oči upřímné milé stařeny, ale nyní byly ledově studené jako tehdy, když jí prozradila ono děsivé proroctví o tragédii v Létohradu.

Toho dne si Jenny pomyslela, že měla jen předtuchu, která měla všechny varovat, akorát si ji špatně vyložila. Jistě to nemyslela zle. Jistě by nechtěla, aby se někomu z nich něco stalo. Obzvláště ne teď, kdy byli všichni tak šťastní z narození malého prince.

„Nechci odejít,“ pronesla Jenny klidně. Dokonce se na svou přítelkyni usmála, aby ji snad svým úsměvem ubezpečila, že jim přeci žádné nebezpečí nehrozí a že se nic podivného neděje.

„Má drahá, to ale nebylo mé přání ani žádost,“ pronesla věcně.

„Já odsud neodejdu!“ stála si Jenny pevně za svým.

„Sama dobře víš, že toto setkání nedopadne dobře. Všichni tu uhoří.“ Nemohla tomu uvěřit. Její hlas zněl tak klidně, až z toho Jenny zamrazilo v zátylku. „Tento rod si ostatně nic jiného nezaslouží.“

„Jak jen můžeš tohle říct? Po tom všem, co pro tebe udělali, co pro nás udělali?“ Nechápala Jenny její slova. Nerozuměla jim a nechtěla jim rozumět.

„Co kdy pro mě udělali? Nikdy se na mě ani očkem nepodívali! Ty jsi byla jejich Lady Jenny, kterou za každým rohem pomlouvaly, o níž kolovaly zvěsti, že je šílená nebo čarodějnice, která prince uhranula! A já?“ Její hlas vyletěl do nepříjemných výšin a zaječel tak nepříjemně, že Jenny měla pocit, jako by se rozvrzala stará branka, která svým vysokým tónem nepříjemně hlučí v uších. „Já byla tou, která tě, dle nich, ovládala, abys získala trůn jen pro mě. Alespoň tak to říkali. Což samozřejmě není pravda.“ Odmlčela se, aby Jenny dokázala vše vstřebat a tentokrát již klidnějším hlasem pokračovala. „Vždy jsem pro tebe chtěla to nejlepší, považuji tě za svou dceru, a již před lety jsem tě varovala, že to poblouznění, kterému ty říkáš láska, nedopadne dobře. Že tvůj osud vidím v plamenech. Ale ty sis nedala říct. Nyní mě však budeš muset poslechnout.“

„Dost už!“ obořila se na ni. Což bylo poprvé v celém jejím životě, kdy něco takového udělala.

„Sama jsi věděla od samého začátku, že tento den přijde a my dvě odsud navždy zmizíme,“ nedala se zastrašit stařena.

„Nehodlám zmizet, ani za nic. Nevěřím, že se tvá slova naplní,“ zaúpěla zoufale.

„Spíš tomu věřit nechceš, ale budeš muset otevřít oči a pohlédnout pravdě do tváře. Stačí se jen podívat!“ Na to ukázala směrem k obzoru, kde se právě chystalo několik hranic. „Král poblázněný představou, že se draci navrátí k životu, se rozhodl, že uspořádá tento tajuplný obřad. Věřil, že přivede nazpět k životu mrtvé draky pomocí jejich zkamenělých vejcí, ale nestane se tak, protože svěřil svou důvěru ve špatného člověka. „Já vím, jak přivést ony draky k životu, ale mě by o pomoc nikdy nepožádal. A já jsem rozhodnutá, že i kdyby k něčemu takovému došlo, beztak bych mu nepomohla. On si to nezaslouží.“ Opovržlivě pohlédla k  hranicím, a především se dívala na nového velmistra, kterému král svěřil svou důvěru. Důvěru v muže, který o tomhle nevěděl zhola nic, jen se domníval a předpokládal, že ví, co dělá. Ona ale věděla své. „Pycelle věří, že bude nejlepší zapálit hranice s vejci divokým ohněm. Ohněm, který nikdo nezkrotí a všechno zde lehne popelem.“

„Nevěřím ti!“ vyjekla Jey spíš zoufale a položila si ochranitelsky ruku na břicho.

„Budeš muset uvěřit,“ prohodila její přítelkyně chladným hlasem, ale již na ni nehleděla. Sama svým ostřížím zrakem propalovala připravované hranice, a kdyby pohled mohl rozžehnout plameny, stalo by se tak.

Mezím v průběhu jejich hádky se ozval hlas velmistra Pycella, který začal s rituálem. „Můj králi, princi v linii rodové první zrozený a princi následníku trůnu v rodové linii narozený jako druhý mužský potomek. Stojíte tu nyní bok po boku abyste pomohli při zrodu nových bytostí. My všichni zde přítomní nyní hledíme na vás a čekáme, že spolu s námi všemi přivedete na tento svět opět draky. Nyní se všichni v našich modlitbách obrácíme k Bohům Sedmi, kteří jistě popřejí našemu sluchu a dovolí nám, abychom opět přivedli draky mezi nás. Každé vejce bude věnováno jednomu z Bohů a každé z nich bude po něm pojmenováno. Pyromanceři, na místa!“

„Já je zastavím!“ vyjekla Jenny a chystala se vydat směrem k nim, aby je varovala.

„Nic je nezastaví a už vůbec ne ty,“ odvětila její přítelkyně a prudce ji chytla za ruku až Jenny překvapilo s jakou rychlostí ji zastavila. Vůbec ji nepoznávala.  „Copak by si o tobě asi pomysleli? Bláznivá ženská, kterou posedl zlý duch chvíli předtím, než přivede na svět bastarda.“

„Žádného bastarda na svět nepřivedu! Je to dítě mé a mého manžela.“

Zlověstně se pousmála a ironicky jí odpověděla: „Ale jistě, dítě Duncana Malého! Ty si ale myslíš, že ti někdo uvěří, že je jeho?“

„Proč si ke mně taková?“

„Jaká?“ otázala se stařena a zaškaredila se.

„Zlá,“ špitla Jenny slabě.

„Zlá? Ne, já nejsem zlá. Jsem k tobě pouze upřímná. Již příliš dlouho jsi spala na vavřínech a někdo tě musel konečně probudit. Nehledě na to, že sis to dítě nechala. Ach, proč jen jsem to nechala zajít tak daleko!“ zamručela nespokojeně.

„Co tím chceš říct?“ začala se Jenny děsit toho, co by jí mohla vyjevit. Něco uvnitř jí, napovídalo, ať se raději na nic neptá, ale přesto si nedokázala pomoct.

„Že tvé předchozí potraty nebyly způsobeny zlou vůlí bohů.“

Jenny neslyšela nic z hluku probíhajících oslav. Jako by jí projel blesk a najednou měla pocit, že neslyší nic jiného než tlukot svého srdce.

„To ty jsi zabila mé děti?“ sotva ze sebe vypravila.

„Bylo to nezbytné,“ odvětila stařena a vlídně se na ni usmála.

„Nezbytné? Zabít mé děti bylo nezbytné?“ její hlas vyletěl do výšin.

„Ano. To bylo. Povolal je k sobě Pán.“

„O čem to mluvíš?“

„Pán světla.“

 

Jejich rozhovor byl náhle přerušen nečekaným výbuchem, který způsobil divoký oheň na jedné z hranic. Nikdo z přítomných to nečekal. Plameny začaly dosahovat až k nebesům, alespoň tak se to zdálo. Pyromanceři pobíhali mezi ostatními šesti hranicemi, aby se pokusili předejít neštěstí, ale Jenny cítila, že jejich počínání bude zbytečné. „Vodu noste vodu!“ nesl se vzduchem čísi hlas, jakoby snad měli šanci vodou něco uhasit, obzvláště teď, kdy plameny sílí a mají největší moc.

„Pojď,“ zamumlala stará žena a popadla Jenny za ruku. Vlekla ji po strmých schodech dolů, daleko od nebezpečí.

„Ne, počkej, kam mě to vedeš?“ vzepřela se jí.

„Nemluv a pojď!“

„Nech mě! Já s tebou nikam nepůjdu!“

Malá postavička se k ní otočila čelem a její rudé oči se rozzářily. „Já tě tady nenechám, tak pojď!“ zaječela svým skřípavým hlasem a znovu ji vláčela pryč.

„Ne!“ odsekla však Jenny, vyškubla se jí a hodlala se vydat zpět. Během okamžiku ucítila podivné sevření a měla pocit, že nemůže dýchat. Ucítila, jak jí po nohách stéká nějaká tekutina.

„Už je to tu,“ zaskřehotal stařenin hlas.

„Ne. Teď ještě ne!“ zaúpěla Jenny.

„Pojďme!,“ vyštěkla stařena, popadla ji prudce za ruku a táhla pryč. Donutila jí běžet přestože věděla, že se její čas již blíží. Vždy když jejím tělem projela ostrá prudká bolest stařena tiše vyčkávala napovídala jí ať dýchá a poté, co ona tupá bolest odezněla, nutila ji k dalšímu pohybu. „Tvému dítěti ten pohyb jenom prospěje, řádně se připraví na cestu, a my dvě budeme mít méně práce.“ Zamručela temně, zatímco jí vedla dál a dál.

„Já už nemůžu.“ Zaúpěla Jenny a nohy se jí zcela podlomily. Již byly od místa neštěstí dost daleko, a přece tak blízko, aby se v očích stařeny leskl onen tragický výjev, který se odehrával Jenny za zády a na něž stařena zírala.

„Dobrá, uděláme to tedy tady,“ zaskřehotala Duch z vysokého srdce a začala si vysoko vyhrnovat rukávy.

„Ty se mého dítěte nedotkneš!“

„Ale no tak, Drozdíku, kdo si myslíš, že to dítě vytáhne, zatímco ty budeš tlačit?“ Oslovení Drozdík používala stařena v době, kdy byla Jenny ještě malá. Byla to milá přezdívka, kterou ji nikdo jiný neoslovoval, dokonce ani Duncan ne. Sotva na něj pomyslela, ohlédla se směrem k Létohradu kde místo  lomozu oslav, zářilo sídlo v plamenech, které rostly a rostly.

 

Tanec s duchy

Duncan uskočil, když se plameny začaly nebezpečně zbarvovat do zelena. „Takhle to má být?“ ptal se, ale nikdo ho v tom okamžiku neslyšel.

Náhle se ozvala ohlušující rána a on si všiml, jak se Duncan Vysoký rozběhl vstříc králi, aby ho ochránil. Aegon totiž při obřadu vzkříšení draků z vajec stál nejblíž první hranici, která vzplanula. Pak už princ neviděl nic, jen plameny. Jaehaerys vyjekl a stejně jako on uskočil právě včas než se v místě, kde původně stál, objevil velký plamenný jazyk, který ho téměř pohltil.

Oči bratrů se setkaly. Duncan se rozběhl podívat co se stalo s otcem, ale ani jeho, ani svého jmenovce neviděl. Kam se asi poděli? ptal se sám sebe, ale odpověď byla více než jasná – stačilo si všimnout ohořelého zlatého pláště, který se povaloval na zemi a který  už olizovaly pouhé zelené plamínky.

Duncan se ohlédl směrem k horní terase, kde věděl, že má být Jenny. Večer, než se vydal za otcem a ostatními, aby začali s rituálem, se tam s ní loučil. Konečně se na ně oba usmálo štěstí a oba se stanou rodiči. Na terase však Jenny nestála. Snad ji zmohla únava a navzdory probíhající ceremonii šla již spát. Její pokoj byl v nejvzdálenějším konci sídla.

Další z hranic začala hořet a vybuchla. A po ní další a další. Uslyšel hlas svého bratra, který něco křičel, ale přes výbuchy ho neměl šanci uslyšet. A pak ho obalilo zelené světlo a pohltily plameny divokého ohně. Věděl, že již svou milovanou nikdy nespatří a své jediné dítě jakbysmet.

 

„Duncane!“ křičel princ Jaehaerys beznadějně. Chtěl se za bratrem rozeběhnout a pomoci mu, ale dvě silné mladé paže jednoho ze členů královské gardy ho zastavily.

„Ne, vaše veličenstvo, již je příliš pozdě. Musíme odsud rychle pryč!“ oslovil jej jakýsi voják, než z barvy a tónu jeho hlasu poznal, že se jedná o mladého Barristana Selmyho.

„Musíme je zachránit,“ ohradil se Jaehaerys.“

„Již není koho zachraňovat, můj králi,“ odvětil Barristan smutně a vlekl nového krále Sedmi království do bezpečí. Běželi společně daleko od plamenů. Nový král zcela neochotně, jelikož za sebou nechával svou rodinu a naopak jeho ochránce mladý rytíř Barristan Selmy se ho snažil dostat od oněch nebezpečných plamenů co možná nejdál.

Oba dva pak následně hleděli do noci, která připomínala peklo. Doběhli dostatečně daleko až za hlavní bránu vedoucí do zahrad paláce a sledovali vybuchující plameny, jež olizovaly letní sídlo Targaryenů. „Má žena je tam uvnitř.“ Uvědomil si náhle nynější král a prázdnýma očima se otočil ke strážci.

„Pak je mi líto, můj králi, ale už se nevrátí,“ hlesl Selmy. Po Jaehaerysově tváři kanuly slzy. Za rameno jej uchopil jeho syn, který byl na cestě do Králova přístaviště z Létohradu, ale vrátil se poté, co si všiml podivné záře vycházející tím směrem. Uvědomil si, že svítání to nebude, a tak se vrátil, aby viděl dílo zkázy na vlastní oči.

S celou rodinou se viděl ještě večer, když připíjeli na zdraví  malého prince Rhaegara a princezny Rhaelly, která mu dala život, ale musel se vydat zpět do hlavního města, protože chtěl být své ženě a synovi nablízku. Nyní jim bude muset sdělit onu smutnou zprávu.

Pláč dítěte, které v bolestné agonii přivedla na svět, téměř neslyšela. Hučení plamenů, které olizovaly létohradské sídlo, ne a ne utichnout. Byl to velmi trýznivý pohled.

„Holčička, jak příhodné,“ pronesla stařena a pousmála se. Jenny ji téměř neviděla, její oči byly zalité slzami, přesto se po dítěti instinktivně natáhla.

„Podej mi ji,“ slabě hlesla.

„Krvácíš,“ odsekla stařena. „A to až příliš. Nemám možnost to zastavit.“

„Nebo nechceš…“ odvětila Jenny.

„Takto mě nyní vidíš ve svých očích? Zajímavé.“ zamručela žena rozmrzele. „Milovala jsem tě vždy jako svou dceru.“

„Zabila jsi mé děti!“ namítla Jenny mdle a natahovala se po drobném uzlíčku, který stařena svírala ve svých pařátech.

„Nebýt toho, myslíš si, že bys byla ještě dnes tak krásnou a mladou? Tvé mládí a krása bylo vykoupeno krví tvých dětí.“

„Já o to ale nestála!“ zaúpěla plna bolesti jak nad ztrátou svých dětí, tak i nad nemožností natáhnout se po své dcerušce, obejmout ji, mít ji ve své náruči a chránit ji před touhle babicí. Snažila se vstát, ale nedokázala se téměř ani pohnout. Její břicho bylo rozpálené do běla a lůno jako kdyby bylo naplněno stejnými plameny, jaké olizovaly vzdálené sídlo.

„Nenamáhej se,“ odpověděla stařena. „Již brzy bude konec, slibuji. Víš, mé dítě, nikdy jsem nechtěla, abys takto trpěla. Já ve své dávné vizi, viděla že tě čeká smrt při porodu, a proto jsem bránila tomu, abys přivedla na svět živé dítě. Výměnou za to ti zůstávalo mládí a krása, aby tvé utrpení ze ztráty dětí nebylo tak velké. Ale nyní jsem tomu nedokázala zabránit a asi tomu tam mělo i být. Tvůj čas se naplnil a stejně tak můj.“

„Podej mi ji,“ zopakovala Jenny šeptem svoji prosbu.

„A k čemu by to bylo? Síly tě opouštějí a já nemám možnost ti nikterak pomoct. A protože o tebe nyní přijdu, má drahá dcero, bude myslím nejlepší, aby dítě neopouštělo svou matku.“

Jenny její tvář viděla jen díky tomu, že  za jejich zády zuřil velký požár.

„Víš, má milá, tvůj manžel je již mrtvý, tím jsem si jistá, a tobě zbývá pár chvil a budeš jej následovat. Myslím, že bude jedině dobře, když s vámi vaše dítě zůstane.“

„Neubližuj jí,“ špitla Jenny slábnoucím hlasem.

„Bude to milosrdné. Dítě musí zůstat s matkou. A navíc. obě tím získáme mnohem víc. Kdybys neumírala, získala bys věčné mládí, vše bych pro tebe udělala, ale nyní je již pozdě. Bolest však brzy skončí, má milá, to ti slibuji,“ pohladila ji jednou rukou něžně po čele, než se obrátila k dítěti, které stále držela v náruči.

Malá očka novorozené dívenky, sotva otevřená, se zaleskla v záři do nebe šlehajících zelených plamenů. „Má drahá, kdysi jsem bývala jednou z Dětí lesa a pocházela jsem z Řekotočí, kde jsme žili v dubových hájích, než je Targaryeni a Andalové zničili. Ve starých skazkách jsem našla odkazy na dávnou dobu, kdy můj lid ve válce s Prvními lidmi stvořil ledové zlo, pána temnoty. Opustila jsem Řekotočí v naději, že naleznu řešení a pomoc pro svůj lid. Po mnoha letech jsem našla Pána světla, který mi ukázal, čeho všeho jsou Targaryeni schopni a co přináší Temnota. Nyní když se Targaryeni díky mé věštbě konečně uchýlili k sebezničující zkáze, se veškerá má dávná proroctví naplnila a já pomstila svůj vyvražděný lid.“ Vyprávěla svůj příběh směrem k dítěti, které nemohlo chápat její slova ani kdyby chtělo, bylo na to příliš malé.

„Nebude to bolet, slibuji,“ pronesla chladně stařena a chystala se dítěti zlomit vaz.

„Ne!“ zaječela Jenny a natáhla se po něm.

„Nemá právo žít.“

„Každý má právo žít!“

„Ona ne,“ odsekla čarodějnice. Než se zesláblá Jenny stačila zvednout, uslyšela křupnutí a dětský pláč ustal stejně náhle, jako začal.

Tvář stařeny se změnila. Vypadala nyní zcela jinak. Jenny měla pocit, že musí zcela jistě blouznit po namáhavém porodu. Že se nic z toho nestalo. Tvář staré ženy nyní již nebyla starou. Její bělostné vlasy ztmavly a zbarvily se do barvy plamenů. Její oči žhnuly a měla pocit, že se dívá do tváře své noční můry.

„Co jsi zač?“ zaúpěla téměř bez dechu.

„Zkáza,“ zašeptala.

„Co po mě chceš?“

„Už nic, mé drahé dítě. Bylas mi dcerou, kterou jsem nikdy neměla. Dcerou až do dne, kdy jsi potkala svého prince. Tehdy jsi mě opustila a dala jsi přednost jemu přede mnou. Už se nikdy neuvidíme, má milá, ale slibuji ti, že ztráta dítěte tě trápit dlouho nebude. Již brzy jej budeš následovat. Však stejně jako tvojí drazí ani ty nespočineš v klidném hrobě, ale budeš nadále bloudit tímto krajem. Ber to jako takový můj dar. Nikdy toto místo neopustíš, protože jak si sama řekla, nechceš odsud odejít. A oni tu zůstanou také, protože tato temná magie si vyžádá svou daň. Dala si mi vše, po čem jsem kdy toužila. Byla jsi mi dcerou, a navrátila jsi mi životem svého dítěte můj život a já nyní mohu žít opět jako dřív.“

„Já ti ho nedala! Ukradla jsi mi ho a stejně tak mého manžela. Kde ten je?“

„Jak už jsem ti řekla, je mrtvý. Už ho nikdy neuvidíš.“

„Lžeš!“

Rudovlasá žena se zasmála a její smích si bude Jenny do smrti až pamatovat. Políbila ji na čelo a vložila jí dítě od náruče. „Sbohem, můj Drozdíku.“ Pronesla a odkráčela do nedalekého lesíku. Jenny své mrtvé dítě objala a v záři blížících se plamenů si jej prohlížela. Byla to překrásná holčička, vypadala, jako by spala. Měla drobný chomáček vlasů na hlavě a všech deset prstíčků na rukou i na nohou. Její tvář byla bělostná, až se zdála, že je průsvitná. Měla malá ouška. Jenny se na ni dívala a jemně jí hladila a zpívala jí.

 

Plameny hořely celou noc a možná i celý další den. Jenny se však již nikdy nedozvěděla kdy ke konci oné děsivé události ve skutečnosti došlo, protože ani ona sama nevěděla kdy vydechla naposledy. Její mrtvé paže svíraly v objetí tělo mrtvé dcerušky a její duše se stala přízrakem, který od té doby bloudí létohradskými zdmi.

V dlouhých síních králů zesnulých
Jenny tančí s duchy těch,

které již postrádá i které tu poznala,
s těmi, co láskou jí dali moc.

Na jména těch,

jež dávno vzal čas,

se nemohla rozpomenout.
Točili s ní na starých, zvlhlých kamenech,
odtrhli od ní bolest a žal.

A tak nechtěla odejít, nechtěla odejít,
nechtěla odejít, nechtěla odejít.

Tančili po celý den i po celou noc.
Přes sníh, který do síní vál.
Od zimy po léto a po zimu zas.
Dokud zdi nepadly tu v prach.

A tak nikdy nechtěla odejít, nechtěla odejít,
nechtěla odejít, nechtěla odejít.

A tak nechtěla odejít, nechtěla odejít,
nechtěla odejít, nechtěla odejít.

V dlouhých síních králů zesnulých
Jenny tančí s duchy těch,

které již postrádá, i které tu poznala,
s těmi, co láskou jí dali moc.