Povídka č. 6 (18. kolo)

Stalo se to tak rychle, že v temnotě málem nepostřehla, že ten muž má na tváři žíhané tetování. Zahlédla ho jenom na zlomek úderu srdce, když ji trhnutím vytáhl z postele a tím ji probudil. Přitáhl si ji zády k hrudi a dlaní zakryl ústa, aby nekřičela. Trhala sebou a vytrvale ho kousala do dlaně, když ji táhl k otevřenému oknu. Nebylo to nic platné, protože byla jenom děvče a na svůj věk navíc byla vždycky malá.

V tu chvíli ji začal ochromovat starý strach, ale ten okamžik byl milosrdně krátký. Když ji ten muž prohodil oknem Maegorovy pevnosti do studeného deště, strach vystřídal pocit nevěřícnosti. Tohle není, nemůže být pravda. Je to jenom další noční můra, tentokrát o její matce Helaeně, ze které se probudí, ještě než dopadne. Stačila vykřiknout jenom jednou.

Když dopadla na bodce tam dole v příkopě, už křičet nemohla. Stěží mohla dýchat a ústa se jí okamžitě plnila krví. Viděla, jak jí z břicha a hrudi trčí několik zakrvácených bodců, jeden jí navíc probodl stehno a šokovala ji násilnost toho výjevu. Celé tělo jako by jí pulsovalo bolestí, ne jenom jednotlivá zranění, a začalo sebou trhat v křečích. Letmo si uvědomila, že jí povolil měchýř. Přála si, aby to skončilo hned teď a tady, aby už byla s matkou a otcem a s bratry.

Kolem se seběhlo několik lidí a ona slyšela jejich hlasy, ale nemohla se na ně soustředit. Po nekonečně dlouhé době ji spousta rukou sundala z bodců a položila na zem, ale to jí nijak neulevilo. Pak se nad ní sklonil velmistr Munkun, který jí otočil hlavu doleva a nařídil jí vyplivnout krev. Dal jí vypít makové mléko, to poznala… a ona ho lačně, i když s námahou polykala, dokud jí Munkun misku s rudým otiskem rtů neodtrhl od úst. Pak konečně přišla nicota. Do poslední chvíle Jaehaera netušila, jestli je to smrt nebo bezvědomí, ale v tu chvíli jí to bylo jedno.

 

Přežila noc i následující den a později jí řekli, že kdykoliv byla při vědomí, tak křičela a na všechny kolem se dívala s hrůzou. Křičela ještě víc, kdykoliv se jí někdo jenom dotknul. Munkun jí několikrát otevřel tělo, aby spravil, co se dalo. Při jednom takovém zákroku na konci nabyla vědomí a na stole vedle sebe v jakémsi lavoru zahlédla kus něčeho lesklého, tmavého a krvavého, co z ní vyndal. Tehdy poprvé slyšela velmistra klít. Nikdy mu neřekla, že si ten obraz zapamatovala.

V polovině druhého týdne už vydržela několik hodin při vědomí a byla schopná říct, co se stalo. Popsala místokráli, lordu Peakovi, muže, který ji chtěl zabít, jeho podivné tetování i pach nemytého potu. Místokrál jí sdělil, že Tessario Tygr byl ráno po její nehodě nalezený ve svém pokoji s proříznutým krkem. Zřejmě se zabil, aby se vyhnul mučení. Peake po těch slovech přikývl, očividně spokojený sám se sebou. Ona necítila nic.

Manžel ji nenavštívil, ale nesl s nelibostí zanedbání povinností, kterého se dopustil Ser Mervyn, který měl hlídat dveře do její ložnice. Navzdory protestům místokrále nařídil jeho nemanželského bratra zbičovat třiceti ranami, z čehož se rytíř už nevzpamatoval a zemřel o dva dny později. Možná mu někdo do hrobu pomohl a možná se na něj jenom zlobilo samotných Sedm.

Jaehaera Targaryen tedy přežila. Někteří jiní… ne.

 

Když byla po pěti týdnech schopná postavit se na nohy, mohla se konečně vrátit do svého pokoje. Doprovázeli ji tentokrát dva členové Královské gardy, kteří až do odvolání budou zůstávat u jejích dveří. V její ložnici na ni čekala její společnice, lady Cassandra, a ta hned vstala z její postele a uklonila se.

„Má paní, je mi tak líto…“

„Ano, ano. Kdyby ti to bylo tak líto, přišla bys mě navštívit.“

Cassandra Baratheon stiskla rty do úzké čárky. „Ať už ti kdo napovídal cokoliv o tom, proč jsem nepřišla, bylo to jednoduše proto, že mě za tebou nepustili.“

Jaehaera pravdu neznala a bylo jí to jedno. Místo odpovědi přešla ke zdi, kde byla svými drobnými zády opřená sbírka jejích panenek. Vzala jich plnou náruč, přešla k oknu a jednu po druhé panenky házela dolů do příkopu, kde se jejich hlavičky roztříštily. Žádnou útěchu jí už ostatně neposkytovaly.

„Jestli je něco, co pro tebe můžu udělat…,“ slyšela za sebou Cassandru.

„Hmmm?“ otočila se k ní nepřítomně. „Ne, nestojím o ničí společnost. Přeju si, abys odešla a už se nikdy nevracela.“

„Jak si přeješ, má paní,“ sklonila její společnice hlavu a Jaehaera si nemohla pomoct, ale v  hlase té mladé ženy zaslechla jistou dávku obdivu. Jakmile zmizela a ona zůstala úplně sama,  Jaehaeře ze rtů uniklo úlevné povzdechnutí.

 

Svého manžela neviděla dva měsíce, než si ji pozval na společnou večeři. Nechtělo se jí vyjít z pokoje, ale bylo jí jasné, že je to rozkaz a koneckonců by po tak dlouhé době měla opustit svoji jedinou místnost. Služky jí oblekly rudé šaty, které jí Aegon poslal, a Bílé pláště ji doprovodili až ke stolu.

Aegon už na ni čekal, vysoký chlapec s téměř bílými vlasy a tmavýma očima. Nedíval se ale na ni, s vážnou tváři se přehraboval vepřovou pečení s jablky. Věděla, že stejně jako ona v jídle nacházel pramálo potěšení.

Rukou ukázal na místo naproti sobě, ale stále se na ni ani nepodíval. Když se posadila a přinesli jí jídlo, začal Aegon doopravdy jíst. Po chvíli si všiml, že Jaehaera nad svým talířem jen sedí.

„Nemusíš se bát, všechno naše jídlo předem dostávají ochutnávači. Stejně jako to, které ti nosí do pokoje.“

„Oh,“ uniklo jí z hrdla. V jeho slovech nebyla žádná vřelost, nic uklidňujícího kromě pravdy za nimi, ale on už byl prostě takový. Příliš dlouhou chvíli nevěděla, co na to říct. „Díky,“ vyhrkla nakonec.

Nějakou dobu jedli v tichosti, než ji Aegon překvapil otázkou. „Co vlastně děláš sama celé dny v tom pokoji?“

Překvapeně vzhlédla a zjistila, že tentokrát se její bratranec a manžel skutečně dívá přímo na ni. Nejdřív na něj zírala s pootevřenými rty a zamrkala, ale pak si uspořádala myšlenky a řekla prostou pravdu. „Nejsem sama, mám koťata. A myslím, že, mám právě vypůjčenou snad třetinu knih z knihovny velmistra Munkuna. Učí mě číst a psát. Většinou čtu o našich předcích, někdy příběhy o rytířích, ale někdy mě Munkun marně nutí učit se počty.“

Aegonovi přes rty přelétl letmý úsměv.

„Ale proč se ptáš?“

„Protože jsem často taky sám a nic z toho, co můžu dělat, mě dlouho nebaví. Říkal jsem si, jestli neznáš nějaké tajemství.“

Tentokrát zvedla koutek rtů ona. Zřejmě teď čekal duchaplnou odpověď a ona mu ji chtěla dát, ale žádné tajemství neznala, takže jenom zavrtěla hlavou. Ani jeden z nich už nepromluvil a v místnosti se ozývalo jenom cinkání příborů. Když se jednou nevědomky letmo dotkla hřbetem dlaně jeho paže, všimla si, že rukou cukl a stáhnul ji.

Mohli by spolu mluvit o spoustě věcí. O tom, jak její otec nechal svého draka zabít a sežrat jeho matku. Nebo třeba o tom, jak jeho otec nechal před jejíma očima zavraždit jejího bratra. Ale ani jeden z nich o takových věcech nikdy nemluvil. Jejich večeře byly i bez toho utrpení.

 

Když se vracel Aegonův ztracený bratr, jeho královnička samozřejmě měla být mezi prvními, kdo švagra přivítá. Chápala, že je to jedna z mála příležitostí, kdy se skutečně očekávalo, že se ukáže poddaným, a ona nechtěla selhat.

Několik dní předem zkoušela zase jednou sejít v doprovodu Munkuna ze své ložnice až na nádvoří a zpět, přičemž velmistr se trpělivě držel dva kroky za ní. Jaehaera celou dobu lapala po dechu a ruku si tiskla k pravé straně hrudi. Přesně středem těla jako by jí projížděla rozžhavená jehla.

Dole se velmistr tiše postavil vedle ní. „Děláš mi radost, má paní.“

Nepohnula ani svalem ve tváři. „Bude to někdy lepší, Munkune? Už je to tak dlouho a já stejně při sebemenší námaze málem omdlím,“ ptala se přímo.

Velmistrovi uniklo povzdechnutí. „Ne. Nemyslím si, že to někdy bude lepší. Kdybys byla silnější, trochu by to pomohlo, ale ne o moc. Chápu, že to nechceš slyšet, ale přece nebudu své královně lhát.“

Jak bych ale mohla být silnější, když nedokážu pozřít víc než tři lžíce jídla najednou? To mu nedokázala říct, jenom se dál neurčitě dívala před sebe. Uvnitř ale cítila hořké zklamání.

„Pokud chceš, můžou tě přenést do přístavu v nosítkách,“ navrhl velmistr laskavým hlasem.

Prudce k němu otočila hlavu a on si konečně připomněl, jak zemřel její otec.

„Nepůjdu pěšky, nenechám se tam odnést a natřásání na koni by mě nejspíš zabilo.“

Když tedy přišel ten den, jen se dívala z okna, jak Aegon prochází přes nádvoří obklopený dvořany vystrojenými jako ptáčci lačnící po obdivu. Jednou se podíval jejím směrem a jeho napjatá tvář se stáhla ještě víc. Bylo to zklamání?

Pak si ale znovu prohlédla jeho okázalou společnost. Ne, stejně bude bezpečnější, když tihle hadi i poddaní svoji vychrtlou bledou královničku, co se sotva udrží na nohou, neuvidí. Pamatovali si hezkou holčičku z královské svatby, ale nevěděli, že to, co považovali za statečnost, bylo jenom omámení snivcem, jak jí Munkun prozradil. Všemu tomu věřila, ale o chvíli později se přistihla, že poprvé po dlouhé době pláče.

 

Přešel rok, dva, tři, čtyři. Aegon trávil většinu času se svým bratrem. Jí většinou jedinou společnost dělal velmistr Munkun, když ji učil. Měl s ní trpělivost, a tak se pomalu posouvala kupředu. Někdy jako by ho zarazily její závěry a rychle ji opravil a Jaehaera na něj vždycky zmateně hleděla, než přenesl řeč jinam. Když dovršila patnácti let, musel si přiznat, že její mysl má svoje omezení. Do Citadely by Jaehaera nikdy vstoupit nemohla, ale když nic jiného, vychoval z ní slušně vzdělanou mladou dámu, navzdory všemu, co šlo proti ní – to sám uznával.

Tak jako se vším, co se jí týkalo, i v ženu rozkvetla až pozdě, právě až ve svých patnácti letech. A byl to opět Munkun, kdo Aegonovi navrhl, že by si ji mohl vzít na lože, byla to vlastně jejich povinnost. To byla jeho přesná slova. Jaehaeře se jenom stáhnul ledový krunýř kolem plic z toho, jak formálně to znělo, z toho, co ta slova znamenají.

Musela přiznat, že Aegonova odpověď ji příliš nepřekvapila. „Dovol, abychom si vyjasnili jednu záležitost hned na začátku, velmistře,“ řekl skoro obřadně. „Je to jenom hubená tichá holčička. Nelíbí se mi zepředu ani zezadu. Není v ní nic, co by vyvolávalo pokušení. Tohle není žádná moje žena, ne doopravdy. Možná bychom si měli přestat něco takového namlouvat.“

Jaehaera i velmistr za ním jen zůstali zírat, když okamžitě odešel.  „Myslel jsi to dobře,“ řekla nakonec. Munkun věděl, že ona i její manžel ve válce přišli o rodiče a sourozence a byli nucení podstoupit zbrklý útěk i sledovat smrt někoho blízkého. Neměl ani o jednom z nich falešné představy, ale nejspíš si myslel, že by si jako dva zlomení lidé mohli s Aegonem pomoct vzájemně vyrůst. Ona a její manžel ale dávno došli k jakémusi nevyslovenému porozumění. Aegon je jako kousek z jiné skládačky – byl zlomený stejně jako ona, ale úplně jiným způsobem.

Do mysli se jí teď vnucovala vzpomínka na babičku Alicent. Na to, jak ji babička s divokýma očima prosila, aby Aegonovi jednou v noci podřízla krk. Stiskla víčka pevně k sobě před přívalem slz a násilím tu vzpomínku odehnala.

A tak se s tímhle řešením smířila jako s tím nejlepším. Pokud jejich společné chvíle ve dne byly utrpení, jejich společné noci by byly katastrofa.

 

Později, o hodně později, si Aegon přece jen našel milenku. Daenaera Velaryon jí občas dělala společnost na procházkách do Božího háje, když Jaehaera měla jeden z dobrých dní. Při jedné takové výpravě jí mladší dívka řekla, co se děje. Byl to samozřejmě nápad královy sestry Baely, která s manželem vzala Daeneru k sobě, když osiřela.

„Vadí ti to, má paní?“ ptala se ta dívka opatrně.

Jaehaera jen pokrčila rameny. Proč by jí to mělo vadit, pokud ji to nebude ohrožovat?

Munkun ji nakonec varoval, že ji to skutečně ohrozit může, ale to už bylo pozdě vzpírat se královu přání. Při společenských událostech pak Aegona doprovázela mnohem víc Daenaera než jeho žena. Občas je viděla spolu, Aegona celého v černé a Daenaeru v modrozelené barvě svého rodu. Ta veselá dívka mu přinesla víc štěstí, než by to kdy dokázala ona, ale to si Jaehaera uvědomovala jenom s jakýmsi neurčitým bodnutím, připomenutím vlastní nedostatečnosti.

Daenaera Velaryon vedle něj byla okouzlující a výřečná, zatímco o ní samotné by lidé řekli nanejvýš to, že je laskavá (k ničemu). Oblá tam, kde Jaehaera byla kostnatá, s rychlýma nohama a rychlým úsměvem. A byla o půl hlavy vyšší. Měla porcelánovou pleť a stříbrné vlasy prokvetlé zlatem, zatímco Jaehaera měla nezdravě bílou barvu kůže a vlasy spíš šedé než stříbrné. Daenaera se ráda se dotýkala lidí a Aegon snesl dotek té ženy tam, kde by její ruku odstrčil.

Nejspíš by ji to mělo naplňovat hořkostí. Věděla, že přesně to od ní všichni očekávali. Přesto cítila hlavně úlevu, že byla zbavená dalších povinností. Když si jednou Jaehaera chtěla pochovat novorozeného syna svého manžela a jiné ženy, to dítě v její náruči okamžitě začalo oplakat a ona ho tak spěšně předala kojné a zděšeně utekla.

 

Král přijal Arwylla, kastelána z Dračího kamene, jenom ve skromné společnosti, přesně jak si to vyžádal. Byl tu jen král, jeho bratr, členové Malé rady a sama Jaehaera, kterou si Arwyll, kdoví proč, přál v trůnním sále taky. Kastelán se Aegonovi i Jaehaeře uklonil a nechal přinést obrovskou kovovou bednu. Překvapení. To bylo jediné, co jim dal předem vědět, nic víc. Zevnitř se ozývalo vzteklé škrábání.

„Nejsem si jistý, že tenhle nález Jeho Milost potěší, ale měla by o něm vědět mezi prvními, ať už se rozhodne jakkoliv.“

Když se Jaehaera v tu chvíli na Aegona podívala, došlo jí, že stejně jako ona tuší, co v té bedně je, protože několikrát ostře vtáhl vzduch. Přikývl. Nosiči spěšně odstranili víko bedny a sálem se ozvalo táhlé zasyčení. Aegon se celý napjal, ale nakonec se k tomu drahému nálezu pomalými kroky přece jen vydal, s ostatními v závěsu. Projevoval zájem jen o málo věcí, ale draci, ó jenom zmínky o nich nesnášel vůbec dobře.

„Arwylle,“ odtušil ostře, když se zastavil, rozhodně ještě v bezpečné vzdálenosti od bedny, „Myslím, že moji odpověď znáš. Nemusel ses obtěžovat a to dračí mládě jsi mohl rovnou utratit.“

„To mládě může být užitečné,“ oponoval princ Viserys.

„Jeho Milost ho nemusí vůbec vidět, pokud nebude chtít,“ přidal se Isembard Arryn.

„Měli byste nejspíš o tom drakovi jednu věc vědět, než se Jeho Milost rozhodne. Proto jsem chtěl, abyste ho viděli na vlastní oči.“ To byl kastelán z Dračího kamene.

Jaehaera, které si nevšímali, mezitím došla až k bedně. Uniklo jí tichoučké zasmání. „Není to žádné mládě.“

„Cože?“ otočil se k ní Aegon.

„Říkám, že to není žádné mládě,“ zvedla tentokrát hlas, aby si jí všimli i ostatní. V bedně se dokolečka v rozčilení točil světle zelený drak, který zuřivě prskal jiskry. Byl příliš malý, ne větší než vzrostlý pes, podivně zkřivený a se zakrslými křídly. Nepochybně to ovšem byl dospělý drak. Jaehaera se v nadšení rozesmála, poprvé od dětství.

„Inu, v tom případě není důvod si to stvoření vůbec nechávat, protože v téhle velikosti nebude zrovna užitečné, jestli se nemýlím,“ procedil Aegon skrz zuby.

„Je to poslední drak,“ připomněl Viserys. To byla pravda, dračice Jitřní královy sestry Rheany pošla už před třemi lety.

Jaehaera vztáhla ruku a opatrně se dotkla hlavy malého draka. Ten vyprsknul, ale nakonec zavřel oči a hlavou se jí zapřel do dlaně. Z hrdla mu přitom vyšlo cosi podobného spokojenému zamručení.

„Já ho chci. Pokud už neporoste, zvládnu se o něj postarat.“

Přítomným mužům tím vyrazila dech. Aegon nakonec mávl rukou. „To stvoření zemře. Moje paní si jistě může najít jinou hračku.“

„Trvám na tom,“ věnovala mu tvrdý pohled. „Nikdy jsem tě o nic nežádala a už nikdy nebudu, ale toho draka chci.“

Aegon nachýlil hlavu ke straně a na okamžik si nechal projít její přání hlavou. „Netuším sice, co tím chceš dokázat, ale ať je po tvém. Nech si toho vadného draka, než pojde někde v koutě.“

Jaehaera zatleskala rukama a malý drak ke zděšení nosičů vyskočil z bedny. Když  Jaehaera zamířila ke dveřím, už ji věrně následoval.

 

Poslední drak jí byl stále v patách, skutečně jako nějaký velký pes. Její přítomnost ho zjevně těšila, i kdy se postupně naučil přijmout přítomnost ostatních lidí.

Co se týkalo jí samé, tak drak jí dodával odvahu. Starat se o něj jí přinášelo první skutečnou radost, jako by to bylo její poslání. Většinou stále mluvila jenom Munkunem, někdy s Aegonem nebo jeho bratrem, ale zvykla si z vlastní vůle procházet po Rudé baště a poprvé rozkazovala bez zaváhání. Dlouho přemýšlela, jaké jméno mu dát. Drak, o kterého v dětství přišla, se jmenoval Morghul, ale to jméno mu nevybrala sama. A tak poslednímu drakovi začala říkat Aenar. Přistihla se, že na něj často mluví…

Když se jí jednou Aegon při večeři zeptal, proč na tom tvorovi tak lpí, s odpovědí neváhala.

„Je jako moje dítě. První a jediné.“

Zdálo se jí to, nebo sebou opravdu trhl, jako by mu to bylo nepříjemné? Jaehaera se naopak pro sebe usmála. Ostražitě ji sledoval, jako by ji viděl poprvé, a trvalo to tak dlouho, že celá zrudla. Ale oba věděli, že ho právě dostala. Toho draka jí už nikdy nevezme. On měl už čtyři děti, které nechal legitimizovat, aniž by ona jako jeho žena vznesla slovo protestu. Munkun o Aegonovi jednou tvrdil, že je uvnitř mrtvý, ale Jaehaera věděla, že to není pravda a její manžel nemá ve zvyku být zbytečně krutý.

 

Její drak nebyl drak ale dračice. Takže Aeanara…

Jakmile snesla snůšku vajec, nechala Aenaru přemístit ze své komnaty do největší místnosti v druhé úrovni kobek pod Rudou baštou, která byla bezpečnějším místem. Nemohla se ovšem přinutit, aby dračici držela v té cele zavřenou, a tak dveře zůstávaly vždy otevřené. Aenara trpělivě pospávala stočená okolo své snůšky, ale sama se zdála být stále rozrušenější. Její krásná vejce byla ale i po několika měsících stále tvrdá jako kámen.

Ve skutečnosti tady v podzemí  Jaehaera ztrácela pojem o čase a často zapomínala i na jídlo. Právě klečela vedle dračice a opatrně přikládala dlaň na jedno vejce za druhým, když se objevil Aegon.

„Zmeškala jsi naši večeři. Jeden by si myslel, že je to tak vzácná příležitost, že by sis to mohla pamatovat,“ odtušil. Slyšela v jeho hlase rozladění a bylo jí to jedno.

„Jeden by si myslel, že by ti to nemělo vadit, můj pane,“ odpověděla, aniž by zvedla hlavu.

„To není zrovna to, co jsem řekl.“

„Přesto jsi přišel až sem. Nemáš nic lepšího na práci?“ Tohle bylo ostatně jedno z posledních míst, kam by měl chodit.

Slyšela, jak za ní udělal několik neochotných kroků blíž.

„Neříkej, že máš z téhle chudinky strach. Je to pokroucené zvíře se zakrslými křídly, které ještě nikdy nikomu neublížilo. Tohohle se bojíš? Mělo by ti jí být spíš líto.“

„Pořád má zuby a drápy a prská oheň. Není rozhodně bezbranná,“ zabručel Aegon, ale stejně si klekl vedle ní, aby si prohlédl vejce.

Jaehaera se na něj konečně podívala. Sledoval výjev před sebou s obočím staženým k sobě. „Ta vejce stejně nechám zničit, ale to je ti přece jasné. Nestojím o další zrůdičky.“

„Nevylíhnou se,“ řekla s přesvědčením. „Ona to už začíná tušit taky.“ Na to její manžel jenom spokojeně přikývl.

„Ale nechceš si na ni alespoň sáhnout, když už jsi tady?“ V hlase teď měla určitou hravost, což ho tak překvapilo, že k ní trhnutím otočil hlavu.  Na pár okamžiků se jí dokonce zadíval na rty.

„To bych radši sáhl na mrtvolu,“ začal se zvedat na nohy.

Jaehaera ho kvapně chytla za předloktí a nepustila, když jím trhnul. Než si stačil uvědomit, co se děje, už měl dlaň přiloženou k teplým šupinám na dračím krku. Aenara v tu chvíli otevřela oči a líně cizí ruku očichala.

„Vidíš, nebylo to tak špatné.“

Dlaň přiložila na tu jeho a on tentokrát už neucuknul.

 

Když se blížila návštěva magistra Nevia z Pentosu, všichni očekávali, že ho král přijme sám nebo mu bude dělat společnost Daenaera Velaryon. Jejich královna jim ale tentokrát chtěla dokázat, že je přece jenom statečná, že je přece jenom krví draka.

Na hostinu přišla doprovázená hejnem urozených dam, jak se čekalo. Vybrala si sametové šaty v targaryenských barvách a vlasy jí ony dámy, z nichž většinu ani neznala jménem, vyčesaly a upevnily do síťky zdobené rubíny. Okamžitě byla cílem překvapených i obdivných pohledů a hrdlo se jí stáhlo hrůzou. Jenže skoro všichni se okamžitě začali věnovat svým společníkům a hovor znovu přehlušila hudba. Jakmile se posadila vedle trůnu, kde už seděl Aegon, připadalo jí hloupé, že se bála. Že se něčeho takového vůbec někdy bála.

Mluvila málokdy, ale dvakrát krátce tančila se samotným Neviem, který ohleduplně vždycky tanec přerušil, když jí docházel dech. Jednou ji k tanci vyzval její švagr, který jí omylem podupal nohu. Ale Aegon netančil nikdy a dnes jí připadal obzvlášť nemluvný a uzavřený do sebe. Když se na ni díval, netušila, jestli ho svým počínáním potěšila nebo urazila. Jak postupoval večer, všimla si, že si oba nechávají dolévat pohár s vínem, i když ani jeden víno obvykle v oblibě neměl. Netušila, proč to dělá on, ale ona pila, aby vydržela každou další hodinu v tom bláznivém roji.

Když se do něj po příchodu hodiny vlka zavěsila a odcházeli spolu ze sálu, zdálo se to jako nejpřirozenější věc na světě. S podivně lehkou hlavou si uvědomila, že jeho ložnici vlastně ještě předtím nikdy neviděla. S lehkou hlavou i vyklouzla ze šatů, ačkoliv se obvykle styděla za tělo plné jizev. Zoufale chtěla něco, cokoliv říct, ale jako by i její jazyk zvláčněl. Aegon ji nejdřív políbil opatrně, jako by byla ze skla, ale ona se postavila na špičky a ten polibek svými nezkušenými rty prohloubila tak dobře, jak toho byla schopná, což nebylo moc.

Třásla se po vlně palčivé blaženosti a tiskla ho k sobě, když se začal odtahovat. „Nechtěla jsem vykřiknout,“ zahihňala se. Odvrátila se, víc z pýchy než ze studu. „Kdybych nebyla tvoje žena, propadnu se hanbou.“ Vzápětí se jí tvář stáhla do šokovaného výrazu, že něco takového vůbec řekla.

Rozesmál se nad její poznámkou i výrazem a ona překvapením zamrkala. „Směješ se moc hezky, i když rozhodně ne často,“ přejela mu hladkými prsty po tváři.

Sundal paži, co mu visela na krku a voněla slabě potem a hořce po mandlích, a vtisknul jí do dlaně polibek.

Když se o něco později probudila z lehkého spánku, vzpomínala si ještě, že se ve snu omlouvala babičce Alicent. Zjistila, že Aegon ještě nezamhouřil oči. Tahle temná místnost zdobená zlatem jí připomněla jeden příběh o chamtivých skřítcích, který jí kdysi vyprávěl dědeček – tentokrát laskavá vzpomínka – a tak Aegona vzala do náručí a snad celé hodiny drmolila podobné nesmysly. Její hlas ho nakonec ukolébal ke spánku, a tak se nikdy nedozvěděl, jak to se skřítky dopadlo.

 

Rudou baštu smáčely provazce deště z téměř černé oblohy. Pršelo přes noc až do poledne tak, že na ulicích Králova přístaviště stála voda, která nestačila odtékat, a děti si po těch kalných říčkách posílaly loďky z papíru.

„Nepotřebuju všude tělesnou stráž, Gylesi. Neměl bys brousit meče nebo něco takového?“ Jaehaera mluvila mrzutě, ale ve skutečnosti se nezlobila. Sedm vědělo, že byla na Gylese i jeho druhy z Královské gardy zvyklá, ale to neznamenalo, že ji občas nedoháněli k šílenství.

„Je to moje povinnost, paní. A meče nám brousí kovář.“ Gyles se držel krok za ní. Jinak to ani nešlo. Nádvoří vypadalo jako jedna velká blátivá louže a všemi směry byla položená úzká prkna, po kterých se chodilo. Sem tam vzduchem proplula obrovská mokrá vločka, předzvěst přicházející zimy, jedna právě Gylesovi vlétla do oka a on zaklel.

V uších jí jako moře šuměl vlastní tep. Na jediný okamžik pádícího času ve dveřích kuchyně zahlédla světlovlasého chlapce s rysy, které znala ze zrcadla. Oči měl kalné a slepé, ale smál se přímo na ni. Rychle zavřela oči a vdechla studený vzduch. Svět se točil. Na rukou jí vyrazil studený pot, ale dýchalo se překvapivě lehce. Tlak v hlavě na chvíli zesílil, až to bylo skoro k nesnesení. Připomínalo to pád z velké výšky.

Dopad nepřišel, místo něj se dostavila tma. Ne ta tmavě šedá protkaná světlými pramínky a nejtmavším odstínem v rozích místnosti, ale černočerná tma. Stála v něčem mokrém a čvachtavém a pod nohama cítila chlad. Stačilo jenom natáhnout ruku a dotkla se kusu vlhké chladné hmoty. Nejspíš by do ní mohla zabořit prsty, ale raději jimi ucukla.

Vrčení. A blízko. První zvuk, který tu nevydala ona sama. Jenže neslyšela žádný pohyb ve vodě, žádné cupitání po hladině. Nebojím se, přesvědčovala samu sebe. Vykřikla, když jí levou rukou prolétla ostrá bodavá bolest, a pár kroků odklopýtala. Přísahala by, že jí něco roztrhlo kůži po celé délce paže. Dotek druhé ruky ale říkal, že se nic takového nestalo.

To zvíře nabralo dech do plic a hlasitě funělo. Jak se snažila uhnout, zakopla o cosi kostnatého a spadla dolů do vlhka. Odřela si kůži na dlani a teprve teď si uvědomila, co za teplý pach tu celou dobu cítila. Teď zblízka jasně poznala, že je to rozkládající se krev – směs pachu vlhkého podzemí, rybiny a zkaženého masa. Trhla rukou, kterou se podpírala, protože se pod ní prohnalo pár malých kluzkých tvorů.

Zvedla se a znovu tu bylo ticho. Když zůstala úplně tiše, zdálo se jí, že k ní doléhají cizí představy. To, co viděla, ji nejdřív trochu děsilo, ale jako by to zažila sama… oheň, ječení a pach spálených těl… maso, které rvala zuby z lidského trupu, srdce vypadající jako zkrvavená pěst, do kterého se zakousla… vlastní sliny odkapávají do otevřené lebky, uvnitř které to ještě tepalo životem. Všechno to postupně nahradil tichý zvuk, který nejdříve nedokázala přiřadit k ničemu, co znala. Až po nějakém čase ho poznala. Bylo to takové zvláštní žvatlání, jaké vydávají děti, které ještě neumějí mluvit.

V okamžiku, kdy si to uvědomila, se objevilo světlo. Kolem se rozsvěcovala spousta obrysů zvířat, jen tahů, jak by je nakreslilo dítě. Několikrát musela uhnout před poletujícím motýlem a kočkou, která se jí otírala o nohy.

Ucouvla, přičemž zakopla. Uslyšela dětský smích, ale to už narazila do stěny. Nezastavila se, stěna se rozestoupila a ona dopadla do vrstvy sněhu.

Probudila ji dlaň dopadnuvší na její tvář. Trhla sebou a otevřela oči.

„Omdlela jsi, má paní. Před několika hodinami,“ ozval se Munkun omluvně.

„Čekám dítě,“ vyrazila ze sebe ta mírně podrážděná slova jako střelu. Bylo vlastně příliš brzy na to, aby si byla jistá, ale… byla.

„Blahopřeji,“ shrnul Munkun a mírně sklonil hlavu.

„Není k čemu. To dítě není v pořádku.“ Věděla to, cítila to. Copak by ona mohla mít jiné dítě než nějakou malou stvůru?

„Jestli ti smím dát radu,“ zvedl se velmistr na nohy, „tak tomu dítěti musíš víc věřit. Pokud se ho zbavíš a už nikdy nebudeš mít jiné, budeš do smrti přemýšlet nad tím, co mohlo být. A věř mi, že to není život, který stojí za to žít.“

Nic neříkala a jen ho sledovala prázdným pohledem, když se ještě u dveří otočil. „Jestli se ale přece jenom rozhodneš jinak, tak to králi neříkej. Nikdy.“

„Ten se ještě pořád tak docela nesmířil s představou, že svoji milenku podvádí s vlastní ženou.“

„Já mu to určitě nepovím.“ Věnoval jí napjatý úsměv a Jaehaera se raději dál neptala, kolika urozeným dámám, kterým tím zvláštním způsobem pomohl, jejich manželé věnovali zlatý náhrdelník, aby jim ulehčili v jejich truchlení.

 

Toho dne měla podivný pocit, instinkt ji před něčím varoval, ale nedokázala určit, o co jde. Bylo to jako slovo, které ji stále svrbělo na jazyku. Rozhodla se navštívit Aenaru a u vrchního vchodu do kobek poručila Gylesovi, aby tu zůstal. Skoro všechny kobky byly ostatně prázdné.

Nikdy se nezvykla na dusno, které tu v podzemí panovalo, a slabý pach kouře z pochodní jí zvedal žaludek. Aenara slabě sykla, když ji uviděla, a pomalu se přiblížila. Od doby, co jí vzali vejce, projevovala pozoruhodnou netečnost ke všemu, co se dělo kolem. Bylo to ovšem nejlepší řešení, protože po tak dlouhé době bylo jasné, že její vejce nejsou nic víc než zvláštní vzácné kameny.

Jaehaera si jednu ruku přiložila na vystouplé břicho a druhou na čumák dračice. „Budeš mě zase doprovázet, co říkáš?“ Na to Aenara vydala cosi podobnému spokojenému zafunění. Sedm vědělo, že ty dvě se potřebovaly. „To malé tě bude zbožňovat, nemusíš se bát.“

V tom se Aenara nahrbila a zasyčela na cosi za jejími zády. Jaehaera jako by zkameněla a myšlenky jí okamžitě zamrzly. Takže její tušení bylo přece jenom správné…

„Zdravím, královno,“ ozval se za ní mírně pobavený hlas se slabým přízvukem, který nedokázala rozeznat. Kdesi v dálce slyšela tlumený zvuk kapání vody a zauvažovala, jestli by ji Gyles mohl slyšet vykřiknout. Možná stejně umře, když teď nezačne křičet, ale kdyby ho zavolala, bude mrtvá určitě. Protože Gyles by se sem nikdy nedostal včas.

Pomalu se otočila.

O rám dveří se opíral vysoký muž se sebejistým úsměvem na rtech. Vlastně nevypadal nebezpečně. Vlasy měl důvěryhodně našedlé a hrubé a tvář unavenou jako někdo fackovaný osudem, i když mu ještě dlouho nebude čtyřicet let. Pak si všimla obřího řeznického nože, který měl u boku.

Překvapila samu sebe, že dokázala ovládnout slabost, která jí začala rozechvívat svaly. Tohle ale nebyl Tessario Tygr a ona už nebyla dítě. Dračice po jejím boku vztekle zachrčela, ale Jaehaera ji gestem ruky zadržela, protože si výsledkem toho boje nebyla zdaleka jistá.

„Jak jsi se sem…,“ vypálila na něj otázku v zoufalé snaze necítit se tu jako oběť.

Pozvedl jedno obočí. Ovšem. Byla to zbytečná otázka. Buď byl nějakou dobu zavřený v jedné z místních kobek a někdo mu v příhodnou chvíli otevřel dveře, nebo se sem dostal jednou z tajných chodeb pod Rudou baštou. I v druhém případě mu ovšem někdo musel pomoct dostat se až sem.

„Dobře, lepší otázka. Proč? Nezasloužím si to vědět?“

Šedý muž jenom pokrčil rameny. „Neřekli mi, že čekáš dítě,“ pokynul k jejímu břichu. „I když předpokládám, že to je ten důvod.“

Oni. Kdyby ji chtěla mrtvou jenom  Daenaera Velaryon, nebylo by to tak špatné. Takhle si ani nemohla být jistá, jestli o tomhle všem Aegonova milenka ví, nebo někdo jenom využívá její děti. Nakonec, Daenaeřiny děti byly přinejmenším zdravé a dítě, které čekala ona, mohlo v budoucnu jenom vést další zbytečnou válku o dědictví. Jako všechno, co se jí týkalo, i její dítě přišlo příliš pozdě… Snažila se zastavit hořký, prudký příval, co se jí dral do hrdla. Kdyby mu povolila, začala by naříkat jako děcko a všechna beznaděj, strach i bolest, co v ní černě vřela, by se dostala ven. A ona věděla, že ten příval by ji pohltil.

Ten muž se jí kdovíproč zadíval na břicho a dítě v ní se neklidně otočilo.

„Je to dívka, nejspíš. Taková malá křivá věc. Myslím, že má srostlé nohy a jenom jednu ruku. Věř mi, bude to tak pro ni lepší. Ale dám ti na vybranou.“ Ruce si založil na hrudi a ona si až teď všimla, že nehty má narostlé do jakýchsi pařátů. Znovu se usmál a tentokrát se jí zdálo, že i zuby má zbroušené do špiček. „Můžu to zařídit tak, abys celou dobu zůstala vzhůru a ještě ji viděla. Tak co?“ Podíval se na ni s nadějí v očích a Jaehaera věděla, že ať odpoví jakkoli, téhle pocty ji ten muž neušetří.

„Kolik zlata ti slíbili?  Zaplatím ti třikrát tolik. Král zaplatí,“ opravila se. Hlas jí zašustěl jako spálený papír. Zaplatit by ale za ni, kdyby věděl, co za zrůdičku nosí pod srdcem?

„Ó, to ti říct můžu. Nabídli mi, že si můžu odvést něco, co bys mi ty nikdy nedala,“ zadíval se na Aenaru. „Možná je malá, ale pořád je to vzácné stvoření. Chtěl jsem ji prodat, ale možná si ji nechám. To ona tě má zabít a pak utéct – tragická nehoda, že – ale nemyl se, klidně to udělám sám, pokud se něco pokazí.“

Málem na něj vypálila další otázku – proč by ji dračice měla napadat – když se mu celé tělo jako by uvolnilo a jeho oči upřené na dračici získaly nepřítomný pohled. Aenara připravená k útoku se bleskově otočila k ní.

Takže měnič. Aspoň tak si myslela, že se jim tak říká v knihách, ale to teď bylo jedno. Jaehaera neztrácela čas a vrhla se po jeho obřím noži. Příliš pozdě…

Šedý muž skoro okamžitě nůž vytasil, s téměř zvířecím instinktem. Než stačila proběhnout kolem něj, přitáhl si ji zády k sobě. Rukou dokázala zadržet nůž, který jí mířil ke krku a ten se jí zařízl do prstů až po kosti. Zároveň ho vytrvale drápala tam, kde předpokládala, že má obličej. Několik příštích vteřin ještě bojovala s pěstí bušící jí do hlavy a přidušeně hekala bolestí. Jeho druhá paže jí drtila hrudník, jako by věděl, že to je její slabé místo. Cítila, jak jí tím tlakem prasklo několik žeber, dokonce jí připadalo, že slyší dvě dutá prasknutí.

V tom na něj konečně skočila Aenara a zakousla se mu do ramene, visela na něm a drápy všech čtyř končetin mu drásala levý bok a nohu. Muž se musel rozhodnout a nakonec pustil ze sevření Jaehaeru a nožem se ohnal po dračici. Uslyšela mlaskavý zvuk a Aenara zařvala. Jak Jaehaera klesala na kolem, dopadla na ni sprška horké dračí krve.

Klečela na zemi a ulehčeně se nadechla a na okamžik oslabila pozornost. V dalším už ležela na zádech na podlaze a do měkkého místa kus nad ramenem se jí zakously lidské zuby ostré jako právě nabroušený břit. Vlna bolesti ji ochromila, ale na obličeji jí přistála suchá dlaň, aby umlčela výkřik. Už jenom čekala, kdy jí druhou drápatou ruku položí na hrudník a bude tlačit, až jí prolomí žebra a pronikne dovnitř a pořád níž až k srdci.

Šedý muž zvedl hlavu a olízl čerstvou krev, co mu stékala po bradě. Dračici, která po něm znovu skočila, viděl až na poslední chvíli, ale to už nemohl zadržet její zuby, které se mu zanořily do krku.

Aenara s jeho krkem ještě několikrát trhla, dokud z něj nevyprchal život. Pak se začala plazit k  Jaehaeře a za sebou nechávala širokou krvavou stopu z rány na břiše.

Otočila se na bok a vyplivla krev z protržené plíce. Rychle ztrácela vědomí a věděla, že to už nebude trvat dlouho. „To je v pořádku, možná se to vždycky mělo stát,“ pohladila dračici po čumáku a ta zakňučela.

Když v deseti letech přežila jenom zázrakem, možná se to nikdy nemělo stát. Ostatně už tehdy znala mnohem víc mrtvých lidí než těch živých. To ale byly špatné myšlenky, špatné a kruté, a ten černý příval v ní kvůli nim jenom stoupal. A tak její poslední myšlenka byla o raccích nad rozbouřeným mořem.