Povídka č. 12 (18. kolo)

Setkání na kraji světa

 

,,Co když je láska plamenem,
jenž vyšlehává z překvapení;
až shoří vše, co bylo v něm,
zmizí a bude po plameni,
jenž vyšlehával z překvapení
a byl jen pouhým plamenem?“

(Jaroslav Seifert – Píseň o Viktorce)

 

Hlasy jeho bratří k němu přicházeli z velké dálky. Řeč byla o cestě na Jih, za zásobami. Pořád dokola. Kolik je potřeba, kdo pro ně pojede, jak dlouho to bude trvat… Slyšel a řešil to už tisíckrát. Znechuceně odfrkl. Bratři se na něj překvapeně podívali.

„Pojede Jeor s Tytem, zítra ráno,“ řekl rychle. Měl toho už dost. „Naše řady se výrazně nerozšiřují a sklady nemáme úplně prázdné, bude nám tedy stačit vzít to, co minule.“

Na znamení, že je rozhodnuto se prudce zvedl k odchodu. Spánky mu pulsovaly bolestí, která se šířila do celého těla. Už nedokázal sedět ani minutu. Potřeboval čerstvý vzduch. Ten nejčerstvější…

Mlčky prošel hradem i nádvořím. Prošel kolem hlídky a vstoupil do klece. Muži se na nic neptali, chodil sem často. S každým metrem cítil, jak jeho plíce plní mrazivý vzduch a bolest pomalu odchází. A když vystoupil z klece, nebylo po ní ani památky. Pomalu se začalo stmívat. Noc se přikrádá a moje stráž začíná…. Kolem se rozprostíraly lesy a sníh. Černá a bílá. Tma, ze které místy probleskuje světlo a život. A Zeď jako jejich strážce a soudce. Ten pohled ho vždy dokázal uklidnit. Dnes však ne. Dnes tady byl z jiného důvodu.

Upíral oči do dáli a jeho pohled klouzal pátravě v houštinách mezi stromy, po úzkých cestách a po nekonečných sněhových pláních. Toužil to znovu spatřit. Byl si jist, že se mu to nezdálo. Ne, jeho zrak se nikdy nemýlil. Byla tam. Žena. Štíhlá a bledá. Šla podél lesa. Pomalým a klidným krokem. Její bledá pleť zářila v měsíčním světle. Ale jak se náhle objevila, tak i náhle zmizela. Les pohltil svou temnotou její záři a byla tu tam. Od toho večera se vracel každý den. Doufal, že ji znovu zahlédne, leč marně. Ani dnes mu štěstí nepřálo. Promnul si oči a vydal se ke kleci a zpátky do hradu. Už nyní však věděl, že se zítra zase vrátí…

 

„Tytus a Jeor se zatím nevrátili, ale je to jen otázka času, lorde veliteli,“ podal hlášení Loryn, snaživý mladík, který se k nim přidal před pár měsíci. Vlídně se na něj usmál, i když mu jeho ochota a píle pily krev. Byl jsem také tak nesnesitelný, když jsem se oblékl do černé? ptal se v duchu sám sebe.

Že se přidá k Noční hlídce věděl útlého věku. V příbězích jejich chůvy bylo bratrstvo Černého hradu plné chrabrých mužů, kteří chránili svět před zkázou. A on chtěl být jedním z nich. Těšil se na dobrodružství a na to, jak prokáže své hrdinské schopnosti. Chtěl se zapsat do historie. Jednou se budou vyprávět legendy a příběhy o mě, usmyslel si tehdy. A sotva se dostal do vhodného věku, vydal se na Zeď.

Byla to jedna z největších poct. Stát se mužem v černé. Ba co víc. Vést muže v černé. Byli mu rodinou více, než mu kdy byla jeho vlastní krev. A on netoužil po ničem jiném, než jim stanout v čele. A oni ho zvolili. Bez diskuzí a pevným hlasem. Další v řadě velkých mužů. Třináctý. Vložili v něj důvěru a on ji nikdy nezklamal. Byl zde šťastný. Dlouhá léta…

Svěřuji svůj život a čest Noční hlídce, pro tuto noc a pro všechny noci, které přijdou. Tak přísahal. A že těch nocí již uběhlo. Nocí i dnů. Ale postupem času mu začaly splývat. Místo hrdinských bojů, řešily tu drobné tu větší půtky s divokým lidem, který se čas od času chtěl dostat na druhou stranu Zdi. Místo hrdinských schopností prokazoval spíš schopnosti správně určit, kolik budou potřebovat zásob jídla, zbraní a dalších věcí. Takto si to jako malý chlapec, který užasle naslouchal příběhům chůvy, nepředstavoval. Možná proto ho Loryn tak popuzoval. Ještě byl plný nadšení. Stejně jako kdysi býval on…

„Lorde veliteli, včera jsme při pravidelné obhlídce krajiny kolem Zdi objevili docela velké množství čerstvých stop…“ vzal si slovo Tywin, který mu byl po boku již od vstupu do Noční hlídky. Dokonce i slib skládali spolu.

„Myslíš, že se k něčemu schyluje?“ obrátil se na něj.

Tywin pokrčil rameny. „Je to možné. Byly to velké stopy, mužské. Vypadá to na skupinu.“

„Posílíme tedy hlídky a budete se pravidelně střídat,“ rozhodl.

„Také tam byly další stopy… Menší. Možná dětské nebo ženské,“ dodal Tywin. „Ty nesměřovaly vyloženě ke Zdi, spíš jako by někdo obcházel les.“

Zatrnulo v něm. Je možné, že to byla zase ona? A stopy musely být čerstvé. Před dvěma dny nasněžilo. Tak mi tedy zrak stále dobře slouží…

„Ale s těmi druhými stopami bych si nedělal starosti. Zdá se, že jde jen o jednu osobu, pravděpodobně to dítě,“ usuzoval Tywin. On však již neměl stání.

„Hlídky budou probíhat dvakrát denně. Jedna ráno a druhá odpoledne. Zítra začínáme a na ranní hlídku vyjedu s vámi,“ rozhodl velitel.

Dlouho nevyjel za Zeď. Obvykle to byla práce jiných, ale nemohl jinak. Chtěl vidět ty stopy. Chtěl vidět, ve kterých místech se nacházejí… Potřeboval se přesvědčit, že nepřichází o rozum. Ve spáncích mu tepalo. Dnes nemohl zamhouřit oka. Když mu Loryn přinesl snídani, už byl dávno oblečený a netrpělivě seděl u stolu. Uklidnil se až když nasedl na svého koně a vydal se s družinou na hlídku.

Svět za Zdí byl jiný. Divoký a krásný. Tak husté lesy na jejich straně nebyly. Ale skrývaly i mnohá nebezpečí. Mnoho mužů se zde ztratilo a nikdy se nevrátilo… A s divokým lidem také nebylo snadné pořízení. Neřídili se jejich pravidly. Pravidly, která panovala na jejich straně Zdi, na té správné straně. A jejich úkolem bylo je chránit. pro tuto noc a pro všechny noci, které přijdou.

 

Rozdělili se do dvou skupin a vyjeli po stopách, které zmiňoval Tywin. A opravdu to vypadalo na skupinu několika osob. Divocí se zřejmě chystají k dalšímu ze svých neúspěšných útoků. Odrazíme je, jako vždy, pomyslel si. Jednou za čas to zkusí a my je pokaždé zastavíme. V tom ji uviděl. Stála mezi stromy a upřeně se na něj dívala. Byla to tatáž žena, kterou viděl před pár dny z vrcholu Zdi… Dlouhé světlé vlasy měla volně rozpuštěné a sahaly jí skoro do pasu. Oblečená byla prostě a překvapivě lehce. Ty oči… Její pohled ho pálil na kůži. Beze slov se odpojil od svých mužů a vydal se na ní. Po pár metrech ji dostihl. Stála k němu zády. Vlasy jí téměř splývaly s barvou sněhu.

„Co tady děláš? Ztratila ses?“ zavolal na neznámou. „Bydlíš někde v okolí?“

Otočila pomalu hlavu a místo odpovědi se na něj zvláštně usmála. A pak se z ničeho nic dala na útěk. Vběhla do křovin a zmizela mu z oči. Nevzdal to a vyrazil za ní. Jel sice na koni a měl by být rychlejší, ale dívka byla najednou pryč. On však stále cítil ten pohled…

 

Vrátil se zpátky mezi své muže, zpátky na Černý hrad. Dělal vše, co by lord velitel dělat měl, vydával rozkazy, vedl Noční hlídku, ale něco se změnilo. Jeho mysl zůstal v lesích za Zdí. Byla to divoká? přemýšlel. Kde asi žije? Proč pobíhá sama po lesích? A proč chodí kolem Zdi? Počítal hodiny do setmění a pak vystoupal na vrchol Zdi a upíral oči do tmy. Čekal, až se setkají s těmi jejími. Hlubokýma a pronikavě modrýma. Někde tam dole je… A dřív nebo později se zase ukáže.

 

Přestože se snažil, aby vše bylo jako dřív, někteří z bratří si všimly jeho proměny… Po pár dnech se hradem tiše nesly zvěsti o čím dál častějších výstupech lorda velitele na vrcholek Zdi. Bratři koutkem oka sledovali jeho zachmuřenou bledou tvář s temnými kruhy pod očima.

Nebylo tedy divu, když jednoho dne do jeho komnaty vstoupil Tywin.

„Co se s tebou děje, příteli?“ pátravě k němu přistoupil.

Pohlédl do jeho dobrotivých tmavých očí. Mám mu to říct? Pochopil by to? Přemítal. Byli dobrými přáteli. Jestli někoho, kdy mohl označit za svého bratra, byl to tento muž. Strašně mu to chtěl říct, ale nakonec ta slova spolkl. Nechopil by to, pomyslel si. Myslel by si, že jsem se naprosto zbláznil. A možná by měl pravdu. Dal jsem slib. Jsem meč v temnotě…

„Nic se neděje, Tywine,“ řekl tiše.

„Opravdu? Jsi bledý a vypadá to, že ses hodně dlouho pořádně nevyspal…“

„Všechno je v pořádku, bratře,“ usmál se lord velitel namáhavě. „Ano, trochu mě trápí spánek, ale to zajisté spraví odvar z makového mléka.“

A tak Tywin jen bezradně pokrčil rameny a odešel.

 

Opravdu si nechal od mistra připravit makový odvar. Dokonce jej i vypil, ale spánek nepřicházel. Pozoroval strop své komnaty, ale neviděl nic, než ty oči… Ten zvláštní pohled. Měl pocit, jako by mu nahlédla až do duše. A ten úsměv. Proč se usmála? A proč pak utekla? Kdo to je? A vrátí se? S každým dalším opakováním těchto otázek věděl, že poruší své předsevzetí, že dnes na vrchol Zdi nevystoupá.

Když přišel ke kleci, celý hrad již spal. Nikdy sem nepřišel později. Muži, strážící klec se na sebe zmateně podívali, ale nic neřekli. Nahoře se vydal po stříbřité ledové cestě a unavenýma očima bloudil po temných zákoutích.

Najednou ji uviděl. Nejprve to byl jen bledý záblesk v černočerné tmě, ale pak vstoupila do světla měsíce. Cítil, že se dívá přímo na něj. Ví, že ji hledám… Usmívá se. Nemohl to vidět, byla hodně daleko a on velmi vysoko, ale prostě to věděl. A tak tam stáli. On nahoře na zářivě bílé ledové zdi a ona dole na pozadí temného lesa. A pak zmizela, ale to nevadilo. Byl si jistý, že se zase vrátí…

 

„Můj pane…“ přistoupil v rozpacích ke stolu Loryn a zíral na plnou misku tuřínové polévky, kterou mu před hodinou přinesl.

„Nemám hlad,“ odvětil nevrle.

„Měl byste- “

„Nemám hlad!“

„Jistě, lorde veliteli. Omlouvám se,“ zrudl chlapec.

„V pořádku, ale už běž. Mám práci,“ netrpělivě ho odbyl velitel. Unaveně přivřel oči. Modř… Modř, která ho volá do chladivých výšin. Musel jít.

Tato noc byla větrná. Tmavé vrcholky stromů se ukláněly z jedné strany na druhou. Vítr si pohrával s jeho pláštěm a hučel mu okolo uší. Jeho líce byly ošlehány doruda, ale chlad necítil. Několikrát vyjel přes den s hlídkou za Zeď, ale nikdy tam nebyla… Přicházela jen v noci. A už se nedržela na kraji lesa. Naopak každým dnem se přibližovala ke Zdi. Stejně tomu bylo i dnes. Když ji uviděl, byla blíž než kdy jindy. Hlavu měl zakloněnou a sledovala vrcholek Zdi. Lehký šat jí vlál kolem těla, ale nevypadalo to, že se snaží zahřát. Jak to, že jí není zima? Nemůže přece pobíhat v takové zimě jen v šatech… A je tu opravdu sama? Co když se někde skrývají další a je to past? O tom všem přemítal, zatímco ona pružným krokem šla blíž a blíž. Najednou zvedl svou bledou ruku jeho směrem… Pobízí mě, uvědomil si. Její pohled ho propaloval a ladná ruka lákala blíž. A on šel. Z transu ho vytrhlo až zavrávorání. Byl na okraji Zdi.

Vyděšeně couvl zpět. NE! Ne, rozhodl se. Takhle už dál nemůžu. Tohle musí skončit! Jsem lord velitel, jsem muž Noční hlídky. Přísahal jsem věrnost Noční hlídce. Jsem oheň, který hoří ve tmě, světlo, které přináší úsvit, roh, který probouzí spící, štít, který střeží říše lidí… Dívka pořád stála pod Zdí, ale ruce již měla obě svěšené. Stále na něm vysela očima, ale on se odvrátil.

Dnes jsem tady naposledy, zařekl se, když sestupoval v kleci dolů k zemi. Nevystoupám už nahoru a nebudu ji ani hledat v lesích. Ať si volá, jak chce, já ji nevyslyším, i kdyby to znamenalo zalít si uši voskem. Splním svůj slib! Svěřuji svůj život a čest Noční hlídce, pro tuto noc a pro všechny noci, které přijdou

 

A jak řekl, tak splnil. Od té noci na Zeď nevystoupal. Snažil se pozorně poslouchal svým mužům a svědomitě plnit povinnosti velitele, tělo jej však zrazovalo. Svaly měl napjaté a bolavé. Cítil, jak se ho pomalu zmocňuje horečka. Bojoval ze všech sil. Stále měl však před očima onu modř.

 

Odpolední hlídka se vrátila později. Byli napadeni. Dva muži měli lehká zranění a jeden těžší. Musel rozhodnout.

„Chystají se na útok, to je očividné,“ vzal si slovo Tywin. „Co budeme dělat?“ obrátil se na svého velitele.

„Myslíš, že to bude dnes v noci?“ zeptal se ho.

„Je to možné… Stop je v lese víc a blíž a blíží se ke Zdi.“

Blíží se ke Zdi… Je jednou z nich? přemítal. Byla to past?

„Měli bychom posílit hlídky a vyjet i v noci, lorde veliteli,“ dodal Tywin.

Zachmuřil se. Musel se rozhodnout.

„Dobrá tedy. Utvoř skupinu a vyjeďte po setmění.“

Muži se rychle rozešli, všude panoval shon. Velitel se však vydal do svých komnat. Posadil se ke krbu a zamyšleně pozorovat plameny. Co když na ni mí muži narazí? Možná ji zajmou a přivedou sem… Ale ne, ona by se nenechala chytit. Na druhou stranu je zřejmě sama a jich je víc. A mají koně. Ona se určitě se vrátí ke Zdi… Už tam nebyl několik dní, ale nepochyboval o tom, že ona přichází každou noc. Stejně jako přijde tuto.

 

„Bratře, co tady děláš?“ podíval se na něj překvapeně Tywin, seděl na svém koni.

„Rozhodl jsem se, že jedu s vámi,“ odpověděl nekompromisně a také nasedl.

Tato noc byla podivně klidná. Vítr skoro nefoukal a nesněžilo již několik dnů. Beze slov projížděli lesem a naslouchali tichu. Jeho srdce však bušilo jako o závod. Křečovitě svíral otěže a přerývavě dýchal. Cítil ji. Cítil její chladné tělo a průzračný pohled jejích očí. Jejich volání bylo čím dál naléhavější.

„Před námi!“ vykřikl najednou Tywin a ukázal do tmavých keřů, kde zahlédl pohyb. Chvíli nato zpoza nich vyskočila skupina mužů v kožešinách.

„Do útoku!“ zavelel Tywin. „Držte se u sebe!“ A muži poslechli a vyjeli proti skupině.

Ne však jejich velitel… Odpojil se o nich a jel do hloubi lesa. Netušil kam, ale kůň se vedl sám. Bolest, pulzující spánky, ale dokládala, že jdou správnou cestou. Jsem meč v temnotě…

 

A pak ji spatřil. Stála ve svitu měsíce. Jako by na něj čekala. Když už byl sotva metr od ní, zasmála se a rozeběhla do lesů. Seskočil z koně a běžel za ní. Byla rychlá, ale jeho hnal neklid. Po malé chvíli už měl dívku nadosah. Skočil, srazil ji do sněhu a pevně držel ležící na zemi. Čekal, že se bude bránit a snažit utéct. Nesnažila. Místo toho zase jen ten zvláštní úsměv. Její tělo bylo studené, ale vůbec se netřásla zimou… Když už si říkal, že ji zvedne ze země, prudce se pohnula a políbila ho. Chtěl ji odstrčit, ale neudělal to. Cítil, jak jej horečka pomalu opouští, bolest hlavy odeznívá a svaly se uvolňují. Její chlad jím příjemně prostupoval. Ztratil se v jejím náručí. Konečně…