Povídka č. 11 (18. kolo)

Pojednání mistra Snížka z Mrazoklů o básnické kultuře v dobách před Jiným

 

Předmluva

Sbírka „Sonety zla“ byla objevena roku 937 po Jiném, velmistrem temných umění Randolfem z Citadely, též známým jako Randolf Buřič. Ten však nebyl schopen určit původ žádného znaku v knize kromě pěticípé hvězdy s kozlí hlavou uvnitř – ta se dnes obecně interpretuje jako symbol jakéhosi kacířského náboženství z východních zemí, vedou se však odborné pře, je-li či není-li spojena s Qohoskou říší (cca 423 – 0 před Jiným). Následovaly zimy pokusů o překlad a interpretaci, až se roku 1284 povedlo Modroočkovi Zmrzlému identifikovat obsah jako starý dialekt obecné řeči, ovšem s nepřeberným množstvím nepředpokládaných pravopisných i gramatických chyb, které do té doby mařily práci historiků důkladněji, než Svědci R`hllorovi v dobách Ašajské inkvizice.

Ačkoli řada historiků původně pracovala s domněnkou, že se jedná o náboženské dílo určené k vzývání neznámého božstva spícího v místě zvaném R`lyeh (toto místo je pravděpodobně čistě fiktivní, neboť ani nyní neexistují žádné prokazatelné známky jeho existence), již první překlad vyvedl všechny zainteresované strany z omylu. Podle Zmrzlého se jedná o sbírku více či méně povedených romantických básní, jejichž autor – pravděpodobně sám znalec temných umění – v této knize vyznává lásku neznámé dívce. Činí tak způsobem poněkud neobvyklým a místy neohrabaným, zde je ovšem na místě podotknout, že znalci temných umění se více než veršováním svých slov proslavili znalostmi exaktními (a před Jiným přísně kacířskými), které veršování pro svoji funkčnost nepotřebují.

Vznik knihy je datován do dob dávno před Jiným, jelikož z ní však příliš nevyplívají historické ani kulturní souvislosti, nelze provést zařazení přesnější než do doby po Aegonu Kočovném, který byl znám svojí zálibou v cenných kovech (především pak v mědi a železu) a kterého autor osočuje ze zcizení – či spíše opětovného přisvojení – Železného trůnu. To je ovšem příliš velké časově rozpětí na přesné určení doby vzniku této sbírky. Zmrzlý též ve své práci uvádí, že ze sbírky není možné vyvodit, jednalo-li se o lásku čistě platonickou, a autorova vyvolená tak zůstala pouze jeho inspirací, či zda se neznámá dívka nakonec přeci jen uvolila city opětovat a její srdce roztálo jako Jiní na jaře. Pro doplnění čtenářovy představy o případné kvalitě oné sbírky přikládáme i jednu z úvodních básní.

 

První setkání

Jak paprsek světla za Dlouhé noci
Jak maják Gondoru žhnoucí v temnotě
rozzářila jsi mé srdce plné bezmoci
a probudila duši bloudící v prázdnotě

Když vstoupila jsi do hostince
krásná, jako smaragdový kámen
věděl jsem, při pohledu do tvých očí,
že je se mnou amen

Úsměv, při němž ledy tají
oči hnědé oříšky
vlasy, co nadevše se vyjímají
délkou čarostromů větvičky

Při pohledu na tvou krásu
při vzpomínce na setkání
při ozvěně tvého hlasu
myslím na tě bez přestání

 

Kritické připomínky

Několik let po překladu Modroočka Zmrzlého se však vyrojily hypotézy, že tato kniha ve skutečnosti vůbec nepojednává o lásce, nýbrž se jedná o šifrované tajné zprávy a návody k používání temných umění a krvavé magie. Původce těchto výroků, velmistr Enigmos ve své kritice předestírá, že texty básní jsou příliš přímočaře a prvoplánově koncipovány, než aby se jednalo o skutečné básně. Dívka popsaná na stránkách sbírky je podle něj pouze alegorií pro zdroj moci mágů post-targaryenské doby a verše opěvující její krásu a nadání pak pouze dobře skryté poznatky pro přístup k tomuto zdroji. Velmistr Enigmos je také znám výrokem, že autor této sbírky je buďto špionážní arcimistr nebo negramotný buran. Pro velmistrovy hypotézy však chybí jakékoli další podpůrné argumenty, ať už z hlediska jazykovědného, tak i z hlediska historického. Současní jazykovědci pod vedením Brandona Badatele neobjevili žádnou souvislost mezi špionážními válkami vedenými především posledních tři sta let před Jiným a touto sbírkou. Rada několika kartografů se následně vyslovila pro hypotézu, že sbírka může obsahovat plány k dosažení míst naší civilizaci zcela neznámých, neb autor používá místopisná označení – a někdy i slova – která v žádném známém jazyce neoznačují místa, o jejichž existenci bychom věděli. Následovala také dnes již směšná hypotéza, že za hranicemi známého světa by se snad mohl nacházet jeden či více dalších světadílů, na kterých by tato místa (jako například jakýsi gon-dor) měla ležet. Tak jako tak zůstává tato sbírka jedním z nejlépe dochovaných děl z doby před Jiným, ať už si o jejích uměleckých, špionážních či zeměpisných kvalitách myslí odborná veřejnost cokoli. Tyto hypotézy vyvrací i autorova poznámka na konci knihy, volně přeložitelná jako „Jestli bude nějaký ******** ******* rozebírat mojí knihu jako Havrana, nechť radši skočí ze Zdi a dobrovolně ukončí svůj bezcenný život!“ Pro potřeby této práce byly vulgární části výroku cenzurovány, autor však naráží na Targaryenskou tradici udržování intimního vztahu s vlastní sestrou.  Pro úplnost bych také doplnil, že za dobu co jsem mistrem, jsem již rozebral a rozpitval spousty havranů i krkavců a ani u nich jsem žádnou souvislost s touto knihou nepostřehl. Nejpravděpodobnější variantou tak zůstává hypotéza, že se jedná pouze o šťastnou náhodou nalezené dílo historicky naprosto nevýznamné osoby, která v této sbírce opěvuje svojí vyvolenou.