Povídka č. 10 (18. kolo)

CESTOU NA VÝCHOD

Dveře toho malého barvířského krámku byste našli blízko hlavního přístavu v Tyroši. Často se otvíraly ještě před východem slunce, protože hodně lidí vstávalo kvůli zdejšímu podnebí velmi brzy a očekávalo totéž od jiných. S poledním horkem pak nastal klid. Další zákazníci přicházeli až k večeru, kdy znovu ožívalo celé město, a pokud jste nepřišli jen nakoupit hotové zboží, museli jste čekat, stejně jako u každého jiného dobrého barvíře. Dokonce se stávalo, že na dveře zamčené až někdy před půlnocí tloukla tlupa opilců, které právě vyhodili z hostince či jiného podniku a napadlo je sehnat si upomínku na veselý večer.

Delia právě odemykala svůj krámek. Dům sice vlastnil její švagr, dvě místnosti v přízemí měla ale jen pro sebe. Barvířství, které si tu zřídila, rozhodně nebyla žádná velká dílna na výrobu barev s desítkou vycvičených otroků, jakých se ve městě našlo několik. V takové naopak dříve pracovala Deliina matka, dokud si nepopálila ruce tak, že už nebyla k užitku. Pak se na ni za to usmálo štěstí, neboť ji majitel dílny levně prodal jednomu propuštěnci, který si ji vzal za manželku. Dceru pak naučila všemu, co znala sama. Vlasy vyžadují citlivou ruku a mnohem jemnější barvy než látka, Delia jim však rozuměla, a to jí dokonce občas přivedlo zákazníka z lepší společenské třídy.

Ranní světlo začínalo sahat do ulic i na hladinu moře a dovnitř spolu s ním pronikl svěží slaný vánek. Do dveří právě vstoupil první dnešní zákazník. Podle vzhledu bylo jasné, že je to Západozemec. Mladý, sotva dvacetiletý, kožená vesta, dlouhý luk, meč, prostý štít bez znaku, omšelý vak přes rameno. Podle chůze a postavy vypadal každým coulem jako člověk, který se zbraní v ruce vyrostl, i když jeho kroky byly trochu nejisté, jako kdyby pod sebou ještě cítil prkna paluby. Je to voják nebo chudý rytíř. Trochu brzy na cizince, napadlo Deliu. Dokonce to nebyl ani Dorn, jaké tu člověk potkával nejčastěji. Z jeho přízvuku, když pozdravil, hádala spíš na okolí Králova přístaviště, možná Rovinu. Na Dorna byl také příliš bledý, dalo by se říct, že jeho pleť měla dokonce snad až nezdravý odstín. Další z těch, co nezvládli mořskou nemoc, řekla si. Žaludek ho ani po návratu na pevnou zem ještě neposlouchal, ale cestu do jejího krámku už si tento mladík našel.

„Co tě sem přivedlo, pane?“ zeptala se s hravostí, jakou měli zdejší muži rádi. „Jde o dárek pro někoho blízkého, nebo ti jenom zdejší ráno náhodou ukázalo cestu z přístavu až sem?“

Rozhlédl se po miskách s barvami a jejím ostatním zboží. „Chtěl bych obarvit vlasy, jestli jsem tu správně.“

Delia naklonila hlavu a přemýšlela, co mu nabídnout. „Chceš, pane, černou, purpurovou či modrou? Anebo snad rudou – ta je zvlášť oblíbená u vojáků,“ dodala při pohledu na jeho zbraně.

Zavrtěl hlavou a stiskl odmítavě rty. „Nic takového.“

„Proč?“

„Nemohl bych. Rudá je přece královská barva,“ dodal jako vysvětlení.

„Chápu.“ Společně s černou byla skutečně ve znaku nového krále, který sjednotil většinu Západozemí a vládl mu už několik let. Zvláštní, že to uznává člověk, který podle všeho kontinent za mořem právě opustil. Delia si říkala, jestli mladík odmítl z úcty k onomu vládci, nebo jen proto, že s ním už naopak nechce mít nic společného. Možná, že obojí.

Zlatou barvu, které jí trochu zůstalo, mu vůbec nenabízela. Používala ji jen vzácně. Výroba purpuru byla sice pracná a vyžadovala zkušenost, přesto si jej ve městě mohl díky množství mořských mlžů, kteří obalovali skály kolem města, dovolit téměř každý. S indigem a levnou hennou to bylo ještě snazší. Světlé odstíny však byly velmi drahé. Potřebovala k nim totiž zvláštní přísadu, jakou si neuměla sama vyrobit. Občas ji proto kupovala od alchymistů, jenže stála tolik, že za ni z jejích zákazníku dokázal zaplatit málokdo.

Nakonec se dohodli na tradiční zelené s prameny v barvě čerstvého bronzu. Vlasy mu pak zapletla do dvou tuctů tenkých cůpků společně s pásky hadí kůže. O tu v poslední době nebyl příliš zájem, protože ostatní zákazníci dávali přednost spíše nápadným perům nebo vybroušeným provrtaným kusům perleti.

Při práci se dozvěděla, že jeho původ odhadla dobře. Pocházel z Roviny, z okolí Královského lesa. Jmenoval se Raynald a skutečně se teprve dnes ráno vylodil. Vyprávěl jí, že původně se sice chtěl plavit raději do Braavosu, ale kromě peněz za plavbu a délky cesty ho odradila neznalost tamního jazyka. Dal tedy přednost Tyroši, protože v jeho rodině sloužil člověk, který pocházel z osady na pobřeží poblíž tohoto Svobodného města. Raynaldova rodina zřejmě patřila ke šlechtě, jenže velice chudé. Když platil, vypadal jeho měšec tak hubený, až si říkala, jestli u ní náhodou nenechal své poslední peníze.

Než skončili, dostala hlad a chuť se trochu projít. „Co zajít si na snídani?“ navrhla mu.

Zarazil se. „Našel by se tu, doufám, nějaký levnější podnik?“

„Jistě. Znám jednu dobrou vývařovnu docela blízko.“

Vedla ho uličkou za zadním vchodem k náměstí s hlavním trhem otroků. Bylo ještě brzy ráno, takže pódia pro vystavování zboží, stejně jako stánky pro obchodníky, zela prázdnotou. Nebýt řetězů na sloupech, vypadalo by to tu málem jako obyčejné tržiště. Nepotkali nikoho, krom městské hlídky. V další ulici za náměstím pak minuli řadu kovářských a cizelérských dílen. Všechna vrata našli ještě zavřená, z některých domů už se ale ozývalo bušení do kovu a voněla čerstvě roztápěná cizelérská smůla. A hned blízko čekala hospoda, jedna z mála, kde měli otevřeno i přes noc. Jídlo čmoudilo a prskalo v několika obřích pánvích a v kotli se už od půlnoci vařila polévka, kterou bylo v čistém ranním vzduchu cítit daleko kolem.

Vešli dovnitř. Tady bylo naopak plno a mezi hosty se našlo hodně námořníků i vojáků po noční službě. Polévka z ostře okořeněného velrybího masa a cibule byla tak hustá, že v ní málem stála lžíce. Hostinský ji naléval přímo do děr vydlabaných v deskách jídelních stolů. Lžíce k nim byly přivázány řetězem. Když někdo dojedl, hostinský hned naléval další porci. Občas, když bylo třeba, odnesl potřísněnou stolní desku na ulici, tam ji polil vodou a díry vytřel špinavým hadrem. K tomu roznášel džbánky silného ječného piva, zřejmě dobře věděl proč. Jídlo ale nevypadalo špatně a lesklo se na povrchu vrstvičkou olejnatého tuku. Delia kývla rukou: „Tady to je.“

V tu chvíli je udeřil do nosu zápach z latríny odvedle. Mladík jen nasucho polkl. Na chvíli zadržel dech a ohlédl se po dveřích. Tohle místo pro něj zřejmě nebylo šťastnou volbou. Delia viděla, jak se mu do obličeje zase vkrádá zelená barva. V duchu přemáhala smích. Muž, co by mě dokázal zlomit jako třísku, a vyřídí ho pár dní na moři.

„Misky tu nepůjčují?“ zeptal se nakonec.

Teď už se musela začít smát doopravdy. „Vy Západozemci jste moc choulostiví. Koupete se v kádi, převlékáte se málem každý den do čistého prádla a jídlo na ulici byste chtěli do vlastní misky.“

„Co místo ní aspoň pořádný kus chleba?“

Západozemský chléb nejspíš vypadal úplně jinak než jejich zdejší. Zavrtěla hlavou: „Ty by sis dokázal nalít polévku do placky?“

Začalo jí ho být ale líto, takže vývařovnu opustili a zašli raději na bazar. Většina stánků byla ještě zavřená, jen ty s jídlem už otvíraly. U kudrnatého muže v pestrém hábitu si koupili tenké spirály z nekvašeného těsta posypané sýrem z oslího mléka, o kus dál k tomu pár datlí a kandovaný zázvor. Ten pomohl proti mořské nemoci každému. Nabízely se tu i jiné, dražší pochoutky – nakládané žraločí maso, chobotnice nebo sardinky opečené na jehle, škeble, pomeranče máčené ve víně. K tomu samozřejmě oblíbené medové prsty. Rybáři zatím přiváželi čerstvé úlovky, řezníci drůbež, velbloudí a kozí maso, otroci vláčeli koše s ovocem ze sadů na pobřeží. Postupně začínali přicházet také prodavači měděného nádobí, koření, látek i koberců. Všichni hlasitě chválili a nabízeli svoje zboží. Přibývalo lidí, mezi nimiž se mísili cizinci ze zámoří s návštěvníky z vnitrozemí a z dalších Svobodných měst s místními. Ti se většinou dali snadno rozeznat už podle odlišné barvy vlasů, která vypovídala také o jejich společenském postavení. Delia mohla jen díky tomu odhadnout majetek každého Tyrošana stejně dobře, jako by to dokázal krejčí podle kvality ušití a materiálu oděvu.

Když se najedli, opustili bazar a umyli se společně u kašny před archónovým palácem. Hned vedle stál chrám, který patřil Deliině bohyni. Zašla za ní tedy i tentokrát. Chodívala sem často od té doby, co její manžel před několika lety zmizel kvůli jiné ženě na moři. Nechal jí dva, dnes už na zdejší poměry skoro dospělé syny, protože ji provdali velmi mladou, sotva ve čtrnácti. Chlapci sloužili na rybářských lodích a občas se vraceli domů. Zato manžela neviděla už roky. Nejspíš byl mrtvý, ale vzhledem k tomu, proč ji opustil, se tím netrápila. Jako vdova získala víc svobody a nikdo ji nenutil k dalšímu sňatku. Měla i dobrou střechu nad hlavou a práci, která jí stačila zajistit všechno ostatní, co potřebovala.

Položila na oltář svůj skromný obětní dar a zapálila svíčku. Mladík zatím zůstal stát u dveří chrámu. Její bohyně pro něj byla jistě cizí, nicméně malý chrám opečovávaný septony stál poblíž. Když mu ho ukázala, čekala, že se zajde alespoň podívat dovnitř. Jenže Raynald věnoval chrámu jen krátký zamyšlený pohled, to bylo všechno.

Zdálo se jí to zvláštní. Posadili se pak na chvíli na schodech u kašny. Raynald si sundal boty. Bylo mu horko, vždyť pocházel z mnohem chladnějších krajů, takže si nalil na hlavu vědro vody a ještě další na bosé nohy. Umyl si i boty, které zřejmě během plavby sem také leccos zažily.

Zeptala se ho: „Ty nevěříš ve vašich Sedm?“

„Bohů je spousta, stačí si jen vybrat.“ Utřel si obličej rukávem. „Jak poznáš, který je ten pravý? Náš král prý nemá žádného. Dal se korunovat od septonů, ale naše víra pro něj asi moc neznamená. Vždyť si vzal za manželky své vlastní sestry.“

„Proč jsi vlastně odešel z vaší země?“

Pokrčil rameny. „Jsem až pátý syn z druhého manželství. Mám ještě několik starších bratrů, co zůstali naživu, k tomu čtyři sestry a mladšího bratra. Až se bude rozdělovat dědictví, zůstane mi jen rodinné jméno.  A možná meč, doufám.“ Ukázal jí svou čepel.“ Byla stará, jenže k rodovému meči měla hodně daleko. Ohmataný jílec, zašlá, byť udržovaná ocel z levnější kovářské dílny. Značka mistra, který ji vykoval, se už ani nedala přečíst, jak byla setřená používáním.

„Proč ses nedal do služeb bohatšího rodu? Pokud jsi rytíř, jistě by o tebe stáli? Nebo ne?“

Zavrtěl hlavou. „Rytíř sice jsem, podle jména. Jenže to je vlastně jediné, co pro bratry a mě náš otec udělal. Dohodl se svým přítelem, že si nás postupně vezme krátce k sobě. A ten nás pak každého formálně pasoval, abychom alespoň to mohli o sobě říct. Jenže znám mnohem lepší šermíře. Pár skutečně dobrých triků, co s mečem umím, rozhodně nepatří do rytířských pravidel. Na turnaji bych leda přišel o zbroj. Vždyť zbrojmistra jsme doma od války neměli, učil nás jen otec, podle své nálady. Jinak jsme bojovali s bratry mezi sebou a místo šermu jsme spíš běhali s lukem po lesích. Lov měl aspoň smysl. Za to, co jsme domů přinesli, byla matka vždycky vděčná. A kromě toho – je tu ještě jedna vážná překážka.“

„Jaká?“

Usmál se.  „Bojovali jsme proti králi.“

„To přece všichni v Západozemí, ne?“ Delia se sice v politice sousedního kontinentu příliš nevyznala, ale válka o něj byla ještě příliš čerstvá, než aby se dala nazvat historií.

„Jak kdo.“ Zůstal sedět napůl bosý, v ruce s mokrou botou, ze které odkapávala voda. „Jeho nejvěrnější ho podporovali hned od začátku – Celtigarové a Velaryonové z Tříště. Pak se přidali ti, pro které Targaryenové znamenali víc než pouta k vlastnímu králi. To byli Bar Emmon z Ostrého mysu nebo Massey. Další změnili stranu hned, jak zjistili, co dokáží draci. A ostatní, jako Seveřané, když viděli, že nemají jinou možnost. Naše rodina byla jedna z posledních, co se v našem království vzdala. Podporovali jsme Merna Gardenera. Místo něj teď vládne Rovině jeho majordomus Harlan Tyrell. Polovina mých příbuzných zahynula na Ohnivém poli.“

Odmlčel se. Delia se pokusila představit si, o čem vlastně mluví. Od té doby uběhlo už deset let. Znala pár mužů, kteří viděli bitvu zdálky. Mluvili o tom jako o největší hrůze, jakou kdy spatřili. Černý kouř se prý tehdy nad pevninou držel ještě několik dní, až potom ho spláchl milosrdný déšť.

Raynald pokračoval: „Bylo mi tehdy devět. Vzpomínám si jen, jak se otec vrátil s ohořelými vlasy a tělem plným popálenin a přivezl s sebou těla mých nejstarších bratrů.“ Odmlčel se. „Poklekli jsme tenkrát všichni. Kromě Dorne.“ Ušklíbl se. Jižané se ještě nevzdali a kdoví, jestli to ve svém úkrytu mezi skalami a pískem kdy udělají.

Pak si znovu nazul botu. „Král je vlastně celkem velkorysý, jako vítěz si to může dovolit. Ale ostatní nezapomněli. Zvlášť takoví, co na začátku nejhlasitěji křičeli, že krvesmilný cizák z východu nám nikdy vládnout nebude. Když chceš ukázat vlastní loajalitu, musíš najít někoho, kdo bude horší než ty. Toho pak prohlásíš málem za zrádce.“ Zavrtěl hlavou. „A když dojdou peníze, aby ses proti pomluvám obhájila alespoň tím, že se si koupíš lepší postavení, nezbývá než na další ambice zapomenout. Jméno našeho rodu už dnes nic neznamená.“

Na to se nedalo nic říct. Delia sklopila oči ke svým prstům čerstvě zabarveným od henny. Po chvíli mlčení se proto raději vrátila k praktickým věcem.

„Zbylo ti vůbec dost peněz na večeři?“

„Vlastně ne.“ Zasmál se, jako by mu na tom vůbec nezáleželo. „Víš o někom, kdo by stál o tuctového šermíře? Co ten váš archón? Možná mu chybí někdo do osobní stráže? Nebo alespoň do stáje.“

To ji rozesmálo také. „Zeptám se, až ho příště uvidím. Ale měl bys to přece zkusit v kasárnách, ne?“ Město si udržovalo stálou, velmi silnou vojenskou posádku, která ho chránila stejně dobře, jako vysoké hradby z černého kamene.

Raynald zvážněl. „Jistě. Jenže tu vlastně nechci zůstat. Rád bych se vydal ještě dál do vnitrozemí.“

Zauvažovala, co by se pro něj tedy hodilo jiného. Podle toho, co viděla předtím, by na lodi jistě sloužit nemohl. „Co žoldnéři? Druzí synové nebo Dlouhá kopí… Ti přece shánějí nové muže pořád.“ Vůdci žoldnéřů nebyli příliš vybíraví a doplňovali stavy snad po každé výpravě.

„Je to lepší než umřít hlady. Dal bych ale raději přednost jiné práci.“

„Proč?“

Pokrčil rameny. „Otrok patří svému pánovi. Čest žoldáka jeho veliteli. A ten ji prodá.“

To už ovšem zbývalo nechat se rovnou najmout jako obyčejný dělník nebo… „Co kdybys to zkusil jako strážce otroků? Zeptej se na tržišti. Vím, že u vás za mořem nemáte otrokářství rádi, ale tady je to obchod jako každý jiný.“ Zatvářil se tak, že jeho odpověď jí byla jasná. „Nebo snad…“ V náhlém nápadu zvedla prst. „Můžeš ještě zajít ke skladům v přístavu. Kupci nakupují zboží buď tam nebo přímo na lodích a dost často potřebují ozbrojený doprovod pro karavanu do Myru a někdy i dál na východ.“

„Copak k tomu nemají své vlastní muže?“

„To ano,“ připustila, „většinou otroky. Jenže ti umějí bojovat spíš s holí v ruce než s ocelí. Proto si kupci rádi najímají vojáky. A stává se, že nakoupí víc, než mysleli, takže potřebují i víc mužů. Také často o někoho přijdou – konkurence, rvačky, málo peněz.“ Usmála se. Přesně tohle se stávalo denně. S trochou štěstí by měl najít vhodnou práci docela rychle. A do té doby… „Co dnes večer? Mohl bys přijít ke mně na večeři. Dá se u nás i přespat.“

Usmál se na oplátku. „Přijdu rád.“

 

Svůj slib opravdu splnil. Ale ještě před ním zaklepali na dveře krámku jiní lidé.

Delia věnovala většinu horkého dne přípravě objednávky pro západozemského kupce. Pro koš, do kterého misky s barvami chystala, si měli přijít hned ráno z lodi, která vyplouvala příští dopoledne. Tentokrát nešlo o žádné výstřelky. Černá, hnědá, trocha měděné. Ženy v Západozemí si chtěly tajně prodloužit mládí, nic víc.

Těsně před západem slunce už měla skoro všechno připraveno, když přišel jeden z představených cechu obchodníků s vlnou a kožešinami společně se svým nedospělým synem. Spěchali podle všeho na velkou náboženskou slavnost a v poslední chvíli zjistili, že jen nový oděv jim na dobrý dojem nepostačí. Naštěstí si příliš nevybírali, šlo hlavně o rychlost. Když ale dokončila práci, objevili se ještě další zákazníci. Bylo jich pět. Mladí, většinou sotva plnoletí chlapci, na první pohled z dobrých rodin, s šaty potřísněnými vínem. Mezi sebou táhli, jak se občas stávalo, někoho, kdo o nový vzhled vůbec nestál. Jenže tentokrát to nebyl člověk. Byla to lasice velká jako divoká kočka a její srst nesla výrazné černé znaky připomínající písmo. Kolem krku měla lakovaný obojek se zvláštními, zřejmě ochrannými symboly.

Když obchodník lasici uviděl, málem se zakuckal. Rychle vstal, otřel si ještě mokrý vous, hodil na stůl peníze a okamžitě hnal ven svého syna, který se naopak při pohledu na zvíře rozesmál. Dveře za nimi zapadly. Delia vytáhla vzorky obarvených vlasů, aby si noví zákazníci mohli vybrat. Občas dělala i takovou práci, odmítla jen, pokud bylo zvíře příliš prolezlé blechami. Ve městě se totiž našli blázniví lidé, kteří se o své oblíbené zvíře starali jako o člověka. Předkládali mu pamlsky, oblékali ho do šatů, dávali mu šperky a dokonce mu i barvili srst. Tito mladíci si po opileckém hádání zvolili tři nejkřiklavější odstíny, jaké měla a které se navíc tloukly proti sobě – jedovatě zelenou, zářivě pomerančovou a purpurovou. Lasice se změně bránila statečně. Syčela, škrábala a jednoho z mladíků, kteří ji drželi, se jí podařilo kousnout. Proti přesile jí to ovšem nebylo nic platné. Skončila s tlamou zavázanou šátkem a strakatá jako hračkářův krámek.

Najednou se ozval venku na ulici jakýsi hluk. Jeden z chlapců vyhlédl oknem a okamžitě vystřízlivěl. Křikl na ostatní, rozhlédl se a rychle otevřel zadní dveře, kterými všichni vyběhli ven. Zabouchli za sebou a uvnitř nechali jen Delii s prskající svázanou lasicí v rukou. A jen zmizeli v zadní uličce, vstoupila dovnitř městská hlídka společně se dvěma rozrušenými mnichy z chrámu Lovce.

 

Raynald strávil celý svůj první den v Tyroši procházením ulic. Obešel hradby, náměstí a podle Deliiny rady zašel i k přístavním skladům. Úspěch tam ale zatím neměl. Kupci, kterých se ptal, měli plno, jen jeden z nich mu řekl, ať se zeptá pozítří. V žaludku už pořádně cítil prázdné místo, v měšci mu však zbylo sotva na jedno slušné jídlo. Ještěže měl alespoň kde přespat.

Blížil se večer, vrátil se tedy zpátky k barvířskému krámku. Dovnitř se však vůbec nedostal. Už hodný kus před ním narazil na hlučný dav shluklý kolem městské stráže, která odváděla k soudu vězeňkyni. Když se mu ji podařilo zahlédnout, zjistil, že je to Delia. Co mohla spáchat tak strašného? Všichni kolem křičeli o svatokrádeži, někteří jí hrozili pěstmi. Vydal se proto za nimi, aby zjistil, co se vlastně stalo.

 

Soud se vzhledem k druhu zločinu tentokrát konal přímo v chrámu. Šlo o rozlehlou stavbu se čtyřmi nádvořími, každé se samostatným vchodem, spojené středovou částí s uzavřenou kupolí. Uprostřed stál vysoký sloup se sochou lovce, který držel v ruce oštěp a byl vyzbrojen také lukem a sítí. Doprovázela jej čtyři zvířata zpodobněná menšími sochami a vtělení každého z nich žilo na vlastním nádvoří chrámu. Dnes večer se všem předkládaly oběti z čerstvě zabité kořisti. Mořský orel ve velké kleci symbolizoval vzduch, krokodýl zase ovládal říční břehy. Třetím zvířetem byl tygr lovící na travnatých planinách a poslední tvor, číhající na stromech, měla být posvátná lasice. Jenže právě ta před slavností zmizela, a když ji konečně na čísi udání našli, zjistilo se, že byla ke všemu hrozným způsobem zneuctěna.

Věřící, kteří se původně přišli jen sklonit před Lovcem, vypadali bojovně naladění. Byli tu obchodníci se zvěřinou či kožešinami a jejich rodiny, kromě toho samozřejmě především lovci samotní. Většina z nich si přinesla do chrámu i své zbraně, aby pro ně získali Lovcovo požehnání. O to nebezpečnější místo to dnes bylo.

Uprostřed chrámu stál opat kláštera příslušejícího k chrámu společně s archónem Tyroše obklopeného jeho osobní stráží. Před nimi pod dozorem mužů z hlídky klečela spoutaná vězenkyně. Když si archón vyslechl obvinění i obhajobu, nařídil přivést kupce, který příchod mladíků do Deliina krámku viděl. Jenže strážní se vrátili s nepořízenou. Vrata kupcova domu našli zamčená. Otrok, který je hlídal, tvrdil, že jeho pán i s rodinou odjel z města a nikdo v domě nemá nejmenší tušení kam. Archón si tedy vzal si rozhodující slovo:

„V našem městě má každý svobodný člověk právo hájit se před soudem. Podle toho, co jsme slyšeli, je možné, že tato žena nevěděla o svatokrádeži, na které se podílí. Nechám proto vyhlásit, aby se jí přihlásili svědci. A dávám lhůtu tří dnů, aby našla někdo, kdo dokáže její nevinu. Jestli se jí to do té doby podaří, bude volná.“

„A jestli ne?“ zeptal se nakvašeně opat.

Archón se obrátil jeho směrem. „To je snadné. Pokud se jí to nepodaří, stane se po uplynutí lhůty otrokyní a bude prodána ve veřejné dražbě. Výtěžek z prodeje připadne vašemu chrámu. Jednání zatím skončilo. Odveďte ji do městského vězení.“

 

Cela pro vězně čekající na rozsudek byla otevřená do dvora sousedícího s archónovým palácem. Dovnitř proto mohl nahlédnout každý, kdo udal strážným dostatečný důvod. A Delii si ještě ten večer přišlo prohlédnout hned několik budoucích zájemců. Některé z nich dokonce znala. Mohla si jenom si přát, aby ji koupil někdo ze zdejších bohatších domů, jako zkušenou barvířku ji ovšem mohli snadno prodat kamkoliv, i kupci z Lysu nebo Myru, nebo ještě dál na východ. O vlídném zacházení s otroky si nedělala žádné iluze. A kupci v karavanách dobře věděli, proč si na cestu najímají ozbrojenou stráž. Nebezpečí je totiž čekalo cestou po souši i na moři. Bude ráda, když se jí v takovém případě podaří vůbec přežít cestu.

Delia se posadila se na tvrdou zem svojí cely. Zbývala jí sice ještě trocha naděje, neboť sem za ní nečekaně přišel kromě zvědavců i onen mladík ze Západozemí. Slíbil jí pomoc, jenže ve skutečnost v jeho úspěch nevěřila. Rozsudek pro ni znamenal, že za tři dny ztratí svobodu a své syny už nikdy neuvidí.

 

Poté, co navštívil Deliu ve vězení, zašel Raynald nejdříve za její rodinou. Deliin švagr ho alespoň nechal přespat pod svojí střechou, svědka tu ale nenašel. Obě části domu totiž oddělovaly silné dveře. Všechny členy rodiny vyděsil až příchod městské hlídky. A pokud šlo o možnost, že by se někdo z příbuzných či přátel zúčastnil dražby – zkušená barvířka bude zřejmě dražší, než si může kdokoliv z nich dovolit. Jedinou možností záchrany tedy skutečně bylo jen najít dostatečně důvěryhodného svědka. Ten ale zmizel.

Obchodník s kožešinami sice odjel z města narychlo, s celou rodinou ale musel být dost nápadný. Raynald se proto začal vyptávat v okolí jeho domu. Zjistil, že všichni skutečně odjeli ještě ten večer, s dětmi a malým doprovodem, jenže v přístavu si je nikdo nepamatoval.

Raynaldovi se však podařilo zjistit jinou věc – sotva půl dne jízdy od nejbližšího přístavu na pobřeží měl kupec usedlost s menším hospodářstvím. To byla zajímavá možnost, kterou stálo za to zkusit.

Protože dostihnout kupcovu rodinu či hledat jeho usedlost pěšky by v tak krátké lhůtě nedokázal, zastavil nakonec v jednom velkém tyrošském hostinci s těžkým srdcem svůj meč a vypůjčil si za něj dost peněz, aby si mohl zaplatit místo v bárce směřující na pobřeží a tam si v přístavní pevnůstce vypůjčit koně. Vojáci mu také ukázali hlavní silnici směřující k Myru.

Cesta byla nejprve hladká a jako z jednoho kusu kamene. Připomínala mu svou jednolitostí hradby Tyroše. Jak ji jen Valyrijci dokázali postavit? napadlo ho. Mohli k tomu použít divoký oheň nebo možná dokonce draky. Žár jejich ohně přece dokázal roztavit i kámen, na Ohnivém poli to bylo dosud jasně patrné.

Silnice vedla dál na východ, brzy z ní ale odbočovala na jihovýchod další, vedlejší cesta směrem k lesu. Tou se vydal, protože, jak mu poradili, vedla k rozsáhlým pomerančovým a citroníkovým sadům a také ke kupcově usedlosti. Pobřeží bylo sice střeženo vojáky, ne však tak pečlivě jako ostrovní město. Šlo spíše o hlídky určené k boji s piráty, k lovu uprchlých otroků a k případnému varování před útokem z jiných měst. Majitelé sadů proto spoléhali při obraně svého majetku především na vlastní síly a ten, kdo se vydal lesem či hlavní cestou, cestoval obvykle s ozbrojeným doprovodem.

Raynald rychle projel pár líg lesem a hned za ním překvapeně narazil na ty, které hledal. Tábořili, s vozem odstaveným na kraji silnice. Kupec se právě rozčileně hádal s manželkou, za kterou se schovávaly dvě vyděšené mladší děti.

Raynald seskočil z koně. „Co se vám stalo?“ zeptal se.

„Ztratil se mi syn,“ rozplakala se žena. „Neviděl jsi ho?“

A vyprávěla, co se jim vlastně přihodilo. Protože vyjeli k večeru, dostali se k lesu až po západu slunce. Nechtěli v něm přenocovat, takže jeli dál, s lucernami a jen s nejnutnějšími zastávkami. Chlapec si zřejmě při jedné z nich odskočil za potřebou do lesa. Nikdo si toho bohužel nevšiml, takže odjeli bez něj. Zjistili to až později. Kupec zuřil a hnal otroky zpátky, aby chlapce hledali. Těm se do této práce v noci vůbec nechtělo, hledali proto spíše na okraji lesa. Jen jeden muž se vrátil kus po cestě s loučí v ruce a na chlapce neustále volal, jenže ani on nikoho nenašel. Přijel pak k smrti vyděšený strachy z lesní zvěře a lapků, kteří se tu občas objevovali. Všichni proto strávili zbytek noci na okraji lesa a v pátrání pokračovali až ráno. Zatím neměli po chlapci ani stopu.

Raynald se zamyslel. „Je zbytečné, abyste tu čekali všichni,“ řekl kupci. „Paní by měla raději odjet s dětmi na váš statek. Může sem poslat další lidi, aby vám pomohli v pátrání. Já se pokusím o totéž.“

S denním světlem měli jistě mnohem větší šanci na úspěch. Raynald obrátil koně zase do lesa. Hlavní cesta byla celá vyschlá a kamenitá, s brázdami vyjetými od nákladních povozů plnými prachu. Lidské stopy se mísily navzájem a překrývaly je většinou mnohem zřetelnější otisky kol a podkov. Nejbližší okolí pak bylo plné památek na projíždějící karavany, od trusu zvířat a lidí až po rozbité kusy povozů, zbytky ohnišť a všelijaké smetí. Ještě o kus dál se v lese daly najít stopy po lidech a klikaté stezky vyšlapané zvěří. Raynald se vracel pomalu zpět a prohlížel všechna místa, která ho zaujala. Podařilo se mu najít odbočku, před kterou se chlapec zřejmě ztratil, hned za ní pak místo, které vypadalo vhodné pro zastávku. To prohledal zvlášť pečlivě.

Tento les se ovšem hodně lišil od těch, ve kterých vyrostl. Skládal se z palem, kaktusů a trnitých stromů, poblíž řeky pak přešel do hustého, mimo stezky těžko prostupného porostu. Nakonec mu to usnadnilo práci, protože předpokládal, že se chlapec bude držet stezek. Každý krok většího tvora mimo ně byl také mnohem zřetelnější.

Raynald naštěstí zjistil, že lidské stopy dokáže rozlišit od zvířecích stejně dobře jako doma. Podle nich se ukázalo, že chlapec si v šeru spletl směr. Místo na hlavní cestu narazil na poměrně širokou odbočku, která se tu oddělovala. Šel po ní, až si uvědomil, že se cesta zužuje a měl by se tedy vrátit. Napadlo ho zkusit zkratku vyšlapanou zvěří. Jenže ta ho zavedla jinam, až dolů k napajedlu v roklině u potoka. Ve tmě po západu měsíce se už bál jít dál, proto si našel úkryt pod keřem, kde se schovával před každým zvukem až do rána. Teprve potom unaveně usnul.

Právě tam ho pak Raynald našel. Těžko říct, jestli mu ukázal cestu sám Lovec nebo jen vlastní stopařské zkušenosti. Nechal koně uvázaného u stromu nad kamenitou roklí a dolů sešel sám. Chlapec spal schoulený pod keřem, promočený od ranní rosy. Raynald byl od něj jen pár kroků a už se chystal, že ho vzbudí, když najednou strnul. Na druhém břehu potoka uviděl špinavě hnědý žíhaný stín. Vyceněné zuby, zježená srst, žluté oči upřené na chlapce. Ať se to jmenovalo jakkoliv, byla to šelma, která zvětřila spící, snad zraněnou kořist, a chystala se ke skoku.

Raynald si pomalu, opatrným pohybem, sundal luk. Stejně pomalu pak sáhl do toulce. Naštěstí stál proti větru, slabému díky okolním křovinám, takže si jej zvíře nevšimlo. Krátce zamířil, a protože viděl, že dravec se už přikrčil před útokem, hned vystřelil.

Jeho šíp zasáhl zvíře ve skoku. První ranou sice Raynald netrefil úplně přesně, ale stačil zvíře zpomalit. Pak raději vytáhl nůž a vrhl se proti zvířeti. To bylo od nich už jen pár kroků. Bodl ho pod krk a uskočil. Ne dost rychle, zvíře chňaplo po jeho rukávu. Naštěstí sláblo ztrátou krve. Bodl znovu. Zakopl o kámen, upadl a naslepo zaútočil potřetí ve směru, kde čekal nepřítele.

To stačilo. Dravec zůstal ležet v korytě potoka, nehybný, s vypoulenýma očima a drápy zarytými do bahna.

„To byl lesní šakal.“ Chlapec, kterého hluk zápasu vzbudil, přišel až k Raynaldovi. S rozšířenýma očima se díval na mrtvé zvíře. Potom se podíval na muže, který šelmu zabil, a vážně, téměř jako dospělý, řekl: „Děkuju ti. Minulý týden nám takoví zakousli tři kozy. Bál jsem se jich celou noc. Myslel jsem, že ve dne už neloví.“

„Tak to ses spletl.“ Raynald si chlapce důkladně prohlédl. Zdálo se, že až na škrábance a oblečení poznamenané trnitým křovím je v pořádku. Pak se podíval na vlastní roztržený rukáv. Šrám si raději omyl trochou vína, co mu ještě zbylo na dně měchu, který si přivezl s sebou. Tuhle připomínku domova si sice původně šetřil na lepší příležitost, nemělo ovšem smysl riskovat sněť kvůli špíně na šakalích zubech.

„Zavedeš mě domů?“ zeptal se chlapec.

Raynald se zamyslel. Z vyměřené lhůty zbývaly ještě dva dny. „Když tě vezmu k otci, myslíš, že půjde svědčit?“

„Kvůli té barvířce?“ Chlapec našpulil rty. „Asi těžko.“

„Proč myslíš? Jde přece o vaše posvátné zvíře.“

Chlapec zavrtěl hlavou. „Otec říkal, že rozhodně nestojí o to, aby se kvůli tomu znelíbil u příbuzných těch darebáků. Jejich rodiny sice zaplatí pokutu, jenže od nás si pak nekoupí už ani kozí chlup.“

„A ty bys je poznal?“

„Nevím přesně, kdo jsou. Pamatuju si jenom, kolik jich bylo a jak přišli oblečení.“

To na účinné svědectví jistě nestačilo. Zvlášť ne od jedenáctiletého kluka. Co teď? Raynald si klekl vedle chlapce. „Dobrá. Uděláme to jinak. Pomůžeš mi?“

 

Třetí den byl chrám znovu plný až po střechu. Opat ve slavnostním oděvu stál zachmuřeně jako další socha u paty sloupu s Lovcem. Kromě věřících se dovnitř tentokrát natlačila spousta zvědavců. Vedle opata stál připravený vyvolávač z tržiště a kolem něj se shromáždil hlouček zájemců o dražbu. Bylo to několik místních boháčů, známí překupníci, dokonce jeden námořní kapitán. Někteří si ještě prohlíželi vězeňkyni, jiní se už předem dohadovali o ceně, další počítali peníze v měšci. Dalo se čekat, že vzhledem k žádané profesi odsouzené se cena vyšplhá vysoko.

V tom to mezi lidmi zašumělo. Do chrámu vstoupil archón se svým doprovodem. Nebyl ale sám. Kromě osobní stráže a oddílu městské hlídky šel s nimi tělnatý, nervózní muž, kterého v chrámu zřejmě dobře znali, protože opat se probral ze svého zamyšlení a šel ho s úsměvem uvítat. Delia se podívala, kdo to je. Málem vykřikla nahlas. Byl to právě ten muž, který jako jediný mohl potvrdit její nevinu.

A to se také stalo, přestože jeho svědectví působilo zvláštním dojmem. Kupec se při výpovědi zakoktával a neustále se ohlížel, jako by za ním stál někdo s připravenou zbraní. Nakonec ale přece jen vylíčil všechno tak, jak se to skutečně odehrálo. Dokonce s váháním uvedl jména dvou mladíků, kteří lasici přinesli. Když chtěl však pokračovat k hlavním viníkům, archón ho zarazil. „To stačí. Jména ostatních už jsi mi řekl. Jde o potomky významných rodin a chrám proto bude jednat přímo s jejich otci, kteří budou muset zaplatit vysoké odškodné. Pokud jde o barvířku – ta je volná.“

Strážní sundali Delii pouta. Ta ještě nemohla uvěřit, co se stalo, a jen si třela si zápěstí bolavá od okovů. Najednou si všimla, že dovnitř vstoupil uličkou mezi strážemi ještě někdo. Byl to Raynald se ztraceným chlapcem.

Kupec vykřikl a vrhl se ke svému synovi. Oba se objali a zdálo se, že všechno už bude v pořádku. Raynald šel k Delii a s úsměvem jí podal ruku.

V tom kupec hlasitě vykřikl: „Počkat! Odvolávám svoje svědectví. Vymohli ho ze mě násilím. Tam je člověk, co mě k němu donutil. Unesl mi syna!“

Lidé začali pobouřeně křičet. Na toto nové obvinění však odpověděl kupci přímo archón:

„V tom se velice mýlíš. Muž, kterého obviňuješ z únosu, ve skutečnosti zachránil tvému synovi život. Pak ho přivedl jako svědka ke mně do paláce. Co se stalo v barvířském krámku, jsem proto slyšel už předtím. Tvoje slova to všem jen potvrdila.“

Kupec se už na nic dalšího nezmohl. Soud tedy skončil. Když Delia s Raynaldem vycházeli ven, zastavil je najednou muž v bohatě vyšívaném plášti: „Přišel jsem původně na dražbu,“ řekl a krátce se podíval na Delii. „Barvířka v mém domě chybí a dobrou nekoupíš každý den.“ Pak se obrátil k Raynaldovi: „Když jsem ale místo ní našel člověka, který má zjevně Lovcovu přízeň… Viděl jsem tě před pár dny v přístavu. Tehdy jsem nikoho nepotřeboval, ale dnes už ano. Máš ještě zájem o práci?“

 

Člun se členy karavany, která měla odjet Myru s nákladem dornské vlny a koření, vyplouval z Tyroše brzy ráno. Noc před odjezdem strávili Raynald a Delia spolu. Když vycházelo slunce, zašla ho vyprovodit až do přístavu. Při loučení, když už chtěl odejít, ho zavolala zpátky: „Počkej. Vždyť jsem ti nepoděkovala, jak by sis zasloužil. Něco pro tebe mám. Tady.“

Podala mu balíček, který si včera vyzvedla u cizeléra. Byla v něm dýka z dobré oceli, s rukojetí zdobenou jednoduchými, čistými ornamenty, ostrá jako zimní vítr. Stála ji vlastně víc peněz, než mohla postrádat, jenže za svobodu to bylo pořád málo. „Abys na mě nezapomněl. Já si budu vždycky pamatovat, cos pro mě udělal.“

Dívala se za ním tak dlouho, dokud člun nezmizel za cípem ostrova. Kdoví, možná se ještě setkají. Delia si říkala, že pokud se k ní tenhle bývalý rytíř někdy vrátí, určitě najde její dveře otevřené.

 

Technická poznámka a zároveň omluva: i když je Martinův svět velice bohatý, lesního šakala ani kult Lovce v něm bohužel nenajdete…