Když starý drak umírá a mladý v plamenech přichází na svět
I.
„To byl nejspíš bratrův kropáč,“ řekl Baelor huhlavě. „Bratr má hodně síly.“ Ušklíbl se. „Je mi nějak… divně… nemůžu…“
„Už to je.“ Pate zvedl otlučenou přilbu. „Bohové dobří. Ach bohové, bohové, bohové, chraňte…“
A dost. Dunk se s trhnutím probudil. Ležel na měkkém lůžku v komnatě lorda velitele Královské gardy. Ve Věži bílého meče, v Králově přístavišti. Ne v Ashfordu. Zvedl se a jako každé ráno se praštil do hlavy o trám. Zasyčel bolestí a promnul si zátylek. Jsem pořád nemotorný jako Dunk, co vypil truňk, tupý jako lenochův meč. Opláchl si obličej a vyhlédl z okna. Komnaty lorda velitele se nacházely nad vnějšími hradbami, takže odsud měl výhled na moře. Byla hodina slavíka, brzy bude svítat. Přístav se již začal probouzet, rybáři přiváželi svoje ranní úlovky a z hostinců a nevěstinců se vybelhávali opilci a noční rváči. Když vyklonil hlavu, viděl i na další části města. Bleší zadek nikdy nespal, z varných krámků se neustále kouřilo a jeho stísněnými špinavými uličkami ve dne v noci jako mravenci pobíhali malí sirotci a drobní zloději. Dunk sám těmi uličkami jako kluk běhal, pral se s vrstevníky a střílel prakem po holubech. Dokud mne odtamtud starý nevytáhl. Byl jsem mu vděčný za mnoho. Lord velitel se znovu protáhl, tentokrát opatrněji, aby se znovu neuhodil.
Poslední roky příliš nespal. Stačilo mu pět šest hodin, to bylo ostatně na jeho měkkém lůžku až příliš. Chybí mi staré časy. Kolik už asi uplynulo času od doby, kdy naposledy spal pod širým nebem? Tolik let, kolik Egg vládne.
Oděl se do zbroje, tak vyblýskané, že si v jejím hrudním plátu mohl prohlížet svou tvář jako v zrcadle. Připjal si bílý plášť, opásal se mečem a vydal se po schodech dolů. Kdo dnes drží noční stráž? Ano, už si vzpomínám. Grandison a Dayne. Můžu být klidný. Při cestě dolů zaslechl chrápání sera Gerolda a vzpomněl si, že má dnes velký mladík službu při královské audienci. Zabušil na dveře Hightowerovy cely, aby jej probudil, a pomalu pokračoval dál. Ve společné místnosti se nezastavil. V kuchyni zhltl pár kousků z připravované snídaně, vejce na tvrdo, hrst ořechů, několik fíků a pěkně šťavnaté kuřecí stehýnko, a pokračoval přes nádvoří ke královým komnatám. Bylo jeho zvykem čas od času zkontrolovat své přísežné bratry, nad nimiž měl velení. Velím Královské gardě. Kdyby to tak viděl starý. Potkal několik čeledínů a děveček, většinou ho pozdravili anebo se uklonili. Věděl, že z něho mají zdravý strach, stejně jako on, když se mu v Ashfordu, tehdy čerstvě pasovanému mladíkovi, náhodou dostalo té cti prohodit pár slov s dvěma bílými plášti.
Jeho přísežní bratři drželi svoji stráž poctivě, přesně jak očekával. Grandison, menší a podsaditý muž s hnědým plnovousem a velkým orlím nosem pod přilbicí, se čas od času pohnul, bílý plášť mu zašustil o zeď. Ser Arthur, štíhlý a vysoký asi šest stop, vypadal jako socha, jen pravidelné nadouvání jeho hrudního plátu prozrazovalo, že žije.
„Probíhala noc v pořádku?“ zeptal se Dunk. Ser Harlan byl proti němu téměř jako dítě. Dlouhá léta lordu veliteli na jeho pověstné výšce neubrala ani palec, a tak stále všechny převyšoval.
„Ano, můj pane,“ přikývl Grandison a narovnal se.
„To je dobře,“ řekl lord velitel. Sklonil se k rytíři a ještě jednou se tichým hlasem zeptal: „Úplně v pořádku?“
„Inu, zcela v pořádku ne,“ zamumlal malý muž rozpačitě a zjevně nevěděl, jak pokračovat.
„Slyšeli jsme, jak Jeho Výsost čte nějaká zaklínadla ve vznešené valyrijštině,“ odpověděl ser Arthur Dayne, stále nehybný jako socha. „Vzrušením mu přeskakoval hlas, můj pane.“
„Dobře,“ řekl Dunk. Špatně, pomyslel si zároveň. S přibývajícími lety se král Aegon začal zajímat o draky. Vypravil se dokonce i na cestu do východních zemí, kam jej Dunk doprovázel. Doputovali až do temného Ašaje. Král snil o dračím návratu, o tom, že bude létat na dračím hřbetě stejně jako Aegon Dobyvatel, a přesvědčí tím neposlušné lordy, aby přijali jeho výnosy. Dunkovi se to zdálo jako nemožné. Pamatoval si, jak mu starý vyprávěl o tom, že jako malý kluk viděl posledního draka rodu Targaryenů. Byla to malá zakrslá dračice, která po sobě zanechala vejce, z nichž se přes všechny snahy mistrů a pyromancerů nic nevylíhlo. Dunk někde zjistil, že tomu je již sto let, co zemřela.
Chystal se vrátit do Věže bílého meče, když z králových komnat vyšel jeho panoš a oslovil jej. „Sere Duncane, král vás chce vidět.“ Milý chlapec, dobrý na nádvoří s otupeným mečem v ruce, ale bohužel zcela neovládal umění dvorské mluvy.
Lord velitel přikývl. „Ser Gerold vás přijde vystřídat,“ řekl svým bratrům v přísaze.
V králových komnatách vládl nepořádek a chaos. Na všech stolech a lavicích ležely knihy, účetní knihy plné sloupečků s čísly a knihy o dracích, které obsahovaly mnoho iluminací a často byly psané v cizích jazycích. Dunk se díky Eggovi naučil docela obstojně číst a psát, aby mohl zaznamenávat skutky svých bratrů v přísaze do Bílé knihy. Přes tkané tapiserie s portréty členů rodu Targaryenů někdo přehodil velké staré mapy cizích zemí a dračí podobizny. Jednoho z nich Dunk poznal – obrovitého Baleriona letícího s Aegonem Drakem na hřbetě. Na podlaze ležela v kaluži vína rozbitá číše. „Jeho Výsost je ve své pracovně,“ oznámil mu panoš.
Král seděl nad nějakou tlustou knihou a zamyšleně si mnul kořen nosu. „Tvoje Výsosti, lord velitel je zde,“ uvedl Dunka hnědovlasý panoš.
Egg zavřel bichli a usmál se. Pod velkýma tmavofialovýma očima měl těžké váčky, byl unavený. Když dospěl, nechal si narůst po ramena dlouhé vlasy barvy tepaného zlata s pramínky stříbra. Přestože byl Dunk jen o šest nebo sedm let starší, bral Egga vždycky spíš jako svého syna než mladšího bratra.
„Máš mé svolení odejít, chlapče,“ mávl král rukou. „Chci si s lordem velitelem pohovořit o samotě.“ Jakmile panoš odešel, Aegon vstal a objal jej. Byl šest stop vysoký, štíhlé postavy, na rozdíl od svého otce, ostříleného válečníka s orlím nosem a drsnou tváří poďobanou dolíčky od neštovic, velmi pohledný. „Vítám tě, Dunku. Vypadáš nějak ustaraně, spal jsi dobře?“
„Trápí mne starosti o tebe, Eggu,“ řekl Dunk. V soukromí měl dovoleno oslovovat jej tak. „Jsi unavený.“ Nebyla to otázka.
Aegon přikývl. „Ano, dnes v noci jsem nespal. Ale to tě nemusí rmoutit. Přejděme k důležitějším věcem. Posaď se, prosím.“ Sám se znovu uvelebil ve svém pohodlném křesle, položil si lokty na desku stolu a stiskl k sobě konečky prstů, jak to dělával při probírání důležitých záležitostí.
Dunk se posadil proti němu, do trochu skromnější, ale i tak pohodlné židle. „Jistě víš, že Aerys a Rhaella očekávají narození dítěte,“ řekl král.
„Ano, slyšel jsem o tom,“ odpověděl Dunk. Královo přístaviště tou novinou žilo celý půlobrat měsíce.
„Rozhodl jsem se, že ku příležitosti jeho narození uspořádám, nu… takovou velikou rodinnou oslavu,“ oznámil Egg. „Sezvu všechny Targaryeny, rodinu lorda Baratheona a ještě několik blízkých rodinných přátel.“
Dunk přikývl.
„Jsi lord velitel Královské gardy, Dunku.“ Král se naklonil blíž a podle úředního výrazu na jeho tváři Dunk poznal, že teď přijdou na řadu rozkazy a povinnosti. Egg nerad někomu něco nařizoval, to lord velitel velice dobře věděl, ale král musel nařizovat, i když se jinak ke svým poddaným choval tak laskavě, jako právě Aegon. „Slavnost se bude konat v Létohradu. Pojedeme po Královské cestě do Bouřlivého konce, kde budeme tři dny hosty lorda Baratheona, a odtamtud pak přímo do Létohradu. Aerys s Rhaellou budou čekat na místě. Dunku, ty dokážeš odhalit zlé úmysly lidí ještě, než je stačí provést. Nestojím o pátou černožárovskou rebelii, ani o další povstání Krysy, Orla a Prasete. Družina, kterou s sebou vezmu, nebude příliš početná.“
„Ano, postarám se o bezpečnou cestu a klidný průběh slavností,“ řekl Dunk „To je vše?“
„Ještě jedna věc.“ Králi zasvítily oči vzrušením. „V Létohradu probudím draka,“ řekl.
II.
Pramínky potu stékaly Dunkovi po tváři. Slunce na něj pražilo vskutku nemilosrdně. Věž Bílého meče vrhala dlouhý temný stín, který ale bohužel nebyl dost velký, aby se do něho zápasící dvojice vešla. Ocel třískala o ocel, ačkoli už ne tak divoce a prudce, jako na začátku. Oba rytíři už měli vskutku dost.
Dunkovým protivníkem byl tentokrát ser Harlan Grandison. Lordu veliteli připomínal starého a dávno mrtvého muže, jemuž kdysi dělal panoše, sera Arlana z Pennytree, nejspíš proto, že byli oba malí a měli smysl pro povinnost a čest.
Grandisonovy údery byly rázné a rychlé, třebaže postrádaly dostatečně velkou sílu, jakou měl ser Gerold nebo ser Oswell. Dunk naproti tomu takovou silou i přes svoje stáří disponoval, ale již neútočil tak rychle a neústupně. A tak častěji ustupoval.
Jejich cvičný souboj ukončil příchod králova panoše. „Sere Duncane,“ řekl chlapec, „máte se dostavit na jednání Malé rady,“ oznámil důležitě. „Za dvě hodiny.“
Dunk překvapeně nadzvedl obočí. „Ano, přijdu tam,“ řekl. Schůzek krále s jeho nejužšími spolupracovníky by se lord velitel Královské gardy vzhledem k tradicím měl účastnit, ale Dunk se prokázal jako naprosto neužitečný, co se týkalo vládních záležitostí, nehledě na to, že jej některé urozené dámy a pánové pro jeho prostý původ nemohli vystát.
„Dobře, sere, pro dnešek skončeme,“ řekl lord velitel a sundal si přilbu. Tělo měl celé otlouklé, zbroj na mnoha místech promáčklou.
Grandison odložil meč a promnul si zápěstí. „Ano, lorde veliteli,“ odpověděl prostě.
Dunk se k němu obrátil zády a zamířil do svých komnat. Při výstupu jej notně bolely nohy. Už mám svůj věk. Nahoře se omyl, nejhorší modřiny si namazal hojivou mastí a oblékl si čisté šaty. Pak se vydal na jednání.
Označit shromáždění, které se v horních komnatách Rudé bašty sešlo, za Malou radu, by bylo
trochu nepřiměřené. Dohromady se dostavilo šest mužů. Egg, oděný v rudém splývavém rouchu a opět s velkými fialovými kruhy pod očima, se v čele stolu bavil se svým nejstarším synem. Princ Duncan byl podsaditý a neobyčejně tvrdohlavý muž s hlavou, která se stejně jako u jeho otce podobala vejci, malýma očkama, orlím nosem a stříbrošedými vlasy. Už jako chlapec si vždy prosadil, co chtěl, za každou cenu. Dunk jej znal od miminka, prince Egg ostatně pojmenoval po něm. Tolik se podobá králi Maekarovi, pomyslel si lord velitel.
Po králově pravici zamlkle seděl pobočník krále, lord Ormund Baratheon. Byl téměř o hlavu menší než jeho otec a pověstné bujarosti a smyslu pro humor po Smějící se bouři nezdědil ani za mák. Měl krátce zastřižené uhlově černé vlasy typické pro rod Baratheonů a hnědé oči. Byl oděn do poměrně prostých a nezdobných šatů hodných spíš vojenského hodnostáře než králova pobočníka, a na prsou měl přišpendlenou těžkou stříbrnou sponu, odznak svého úřadu.
Dále v radě seděl pán našeptávačů a velmistr Pycelle, inteligentní mladík a překvapivě dobrý rádce, který se při mluvení neustále tahal za své chmýří na bradě. Snad myslel, že si tím dodá zdání moudrosti.
„Vítej, sere Duncane,“ oslovil král Dunka. „Jsme všichni, myslím. Začněme tedy.“ Chvíli se odmlčel a pak důležitě pokračoval. „Rozhodl jsem se, že uspořádám slavnostní oslavy na počest narození mého prvního pravnuka. V Létohradě.“ Když nikdo nic neřekl, mluvil Egg dál. „Město v době mé nepřítomnosti svěřím do rukou mé Malé rady, v čele bude stát velmistr Pycelle a náš pán našeptávačů.“
Tentokrát se skromně ozval Pycelle. „Tvoje Veličenstvo, nebylo by moudřejší se nejdříve vypořádat s Devítigrošovými králi?“
„Po dlouhém zvažování jsem se rozhodl, že tuto záležitost odložím,“ řekl král, který velmistrovu námitku zřejmě očekával. „Maelys Obludný pro nás momentálně žádnou velkou hrozbu nepředstavuje.“
„Maelys je kapitánem-generálem Zlatého společenstva, které čítá několik tisíc mužů,“ upozornil velmistr. „Pokud by se takové množství dokázalo nepozorovaně vylodit u našich břehů-“
„Ale ono se nevylodí,“ prohlásil králův pobočník nekompromisním tónem. „Ne v dohledné době. Zlaté společenstvo je společenstvo křiklounů, jsou to bastardi a potomci bastardů té největší špíny Západozemí.“
„Ale přesto jsou tam i tací,“ odvážil se ještě Pycelle, ale Baratheon jej opět umlčel.
„Ano, je tam i pár exilových lordů, na tom nesejde. Než se ti blázni dohodnou, uběhne rok dva a slavnosti v Létohradu už budou za námi.“
„Velmistře, jsem si vědom nebezpečí ze strany Maelyse a jeho společenstva,“ řekl král mírně, „avšak lord pobočník má pravdu. V dohledné době Obludný není schopen zaútočit.“
Pán našeptávačů se zavrtěl ve svém křesle a řekl: „Tvoje Veličenstvo, smím-li se zeptat, mají mít tyto slavnosti nějaký konkrétnější důvod?“
„Ano,“ zaváhal Egg. „Ale to není důležité, ne prozatím.“ Probudit draka.
„Otče,“ řekl princ Duncan, „mohl bych zůstat tady a vypořádat se s těmi devíti bastardy,“ navrhl. Dunk se usmál. Nejstarší princ vždy hovořil lehkovážným tónem a pro každého významného muže měl nějakou urážlivou přezdívku.
„Nemohl,“ zavrtěl král hlavou. Chvíli všichni mlčeli, než se začali Baratheon, Pycelle a princ Duncan znovu dohadovat o tom, jak velké nebezpečí Maelys Obludný představuje. Podle povídaček, jaké od námořníků Dunk slyšel, si již stihl udělat portrét toho muže: nepochybně to byl krutý člověk, který vyrůstal mezi zbraněmi a krutými válkami ve Východozemí. Zřejmě také často podléhal špatným náladám, nacházet se v jeho blízkosti, když zuřil, mohlo dotyčného stát krk.
Lord Ormund navrhoval Maelyse ignorovat, velmistr Pycelle mínil ihned zakročit a princ Duncan prosazoval kompromis. Poklidná debata přešla na ostrou výměnu názorů, a ta pak skončila hádkou. Když se lord velitel podíval na krále, zjistil, že mu všude po těle vyskakují žíly a tvář má tmavě rudou. Pak, jako by něco špatného spolkl, začal sípat a třást se. Dunk vyskočil ze židle, ale již bylo pozdě.
Egg zaječel, tak pronikavě, že si všichni v místnosti dlaněmi zakryli uši. Ječel dlouho, než mu hlas začal kolísat a slábnout. Nakonec ustal a v místnosti se rozhostilo hrobové ticho, které přerušovalo jen královo nepravidelné sípání. „Tvoje Výsosti,“ odvážil se Pycelle po chvíli, „nemám donést makové mléko?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou král. „Končím zasedání. Všichni ven. Všichni, kromě sera Duncana.“ Jako první se zvedli Pycelle a mistr našeptávačů. Potom lord Ormund Baratheon, který si dal náležitě záležet na pomalém a nakvašeném odchodu. Nakonec odešel i princ Duncan a vrhl při tom na Dunka tázavý pohled. Lord velitel pokrčil rameny.
Když zůstali v místnosti sami, Egg zvedl hlavu. V očích měl slzy. „Dunku,“ řekl, „já nevím, co se to se mnou děje. Najednou to byl tak strašný hněv, jak se hádali…já…nevím, jak jsem mohl…“
„Potřebuješ víc spát Eggu,“ řekl Dunk a snažil se znít pozitivně. „Spánek je důležitá věc.“ Já mám, co říkat. „Na pár hodin zavři oči.“
„Ale já…“ zavrtěl král hlavou. „Nedostatek spánku přece nemůže způsobit tohle.“
Lord velitel znovu pokrčil rameny. „Velmistr Pycelle by možná řekl, že to je nervové vypětí, nebo nějak tak,“ řekl. „Potřebuješ si odpočinout, můj králi. Pojď, doprovodím tě do tvých komnat.“ V tu chvíli měl pocit, jako by mu bylo opět šestnáct a Egg byl jeho malý panoš s velkýma smutnýma očima a hlavou jako vejce. Dunk, co vypil truňk, tupý jako lenochův meč.
III.
V den plánovaného odjezdu se zpustil prudký liják. Následujících šest dní prudce a vytrvale bičoval ulice Králova přístaviště. Urození dvořané s mrzutou náladou rychle přebíhali přes nádvoří Rudé bašty a při každém kroku jim pod nohama čvachtalo bláto. Hladina Černovodého proudu se zvedla, ale většina lodí zůstávala pro strach ze špatného počasí v přístavu.
Každého večera když uléhal na lůžko Dunk, očekával, že zítřek přinese buď bouři anebo konec deště, ale Sedm zřejmě rozhodlo jinak. Sedmého dne již král ztratil trpělivost a nechal se slyšet, že déšť může cestu pouze znepříjemnit a zpomalit, a že tedy zítra za svítání vyrazí. Skutečně se tak stalo.
Z města vyjeli Říční bránou. Jak Egg přikázal, dva Dunkovi přísežní bratři, ser Gwayne Vyzáblý a ser Oswell Whent, zůstali v Rudé baště, „pro všechny případy“. Díky dešti se na králův odjezd přišlo podívat jen pár na kost promočených obyvatel. Pomalu a těžce překonali rozvodněný Černovodý proud a několik dalších dní se plahočili po Královské cestě. Povozy čas od času zapadaly do rozbahněné půdy. Lord velitel zjistil, že špatnou náladu mají dokonce i koně, obzvlášť ten jeho. Cesta patřila mezi nejhorší, jež Dunk pamatoval, vyjma plaveb při bouři. Ty Dunk strávil zavřený ve své komůrce, vytrvale zvracel a s ošklivým bolehlavem ležel na lůžku neschopen žádné činnosti. Lord velitel trpěl mořskou nemocí.
Pátého dne cesty jasně vysvitlo slunce a Dunk se navíc probudil s výbornou náladou, podle čehož usoudil, že dnes liják skončí. Nemýlil se, stalo se tak kolem poledne. Nálada a morálka mužů se zlepšila, takže pokračovali rychleji. Projeli Králolesem a po mostě přejeli přes Klidnoproud. Pak následoval velice příjemný večer, kdy byl král hostem lorda Bucklera v Bronzové bráně. Dalších několik dní cesty… a konečně dospěli k Bouřlivému konci.
Mohutná a nikdy nedobytá pevnost Durrana Bohožala se tyčila na samém konci ostrého výběžku, o její vnější zdi se tříštily mocné vlny Zálivu ztroskotání. Stavba byla podle mistrů dílem Andalů, sedmým hradem, který v Bouřlivých krajinách postavili. Kdybych byl dobyvatel, pochodoval bych mnohem radši na Zimohrad nebo na Staré město, pomyslel si Dunk. Když projížděli dovnitř branami, všiml si, jak jsou hradby silné. Dvacet stop, možná i víc. Obludná stavba, usoudil.
Členové Královské gardy byli ubytování ve čtyřech skromných pokojích, jež byly jen o málo větší než jejich cely v Králově přístavišti. Dunk dostal větší pokoj s měkkým lůžkem, stolem na psaní, třemi křesly a dokonce i obrazem. Eggovy komnaty se velice příhodně nacházely přímo nad celami jeho pěti ochránců.
Večer se konala hostina. Jídelníček sice nebyl zrovna pestrý, ale zato byl plný masa a různých dalších vydatných pokrmů. Ryby zdejších krajin nebyly příliš chutné, ale lord Ormund měl jako téměř všichni jeho předci privilegium lovit v Králolese, takže byly stoly plné medvědího, jeleního, srnčího a kančího masa. Víno pocházelo ze Stromoviny z osobních zásob královského admirála, lorda Runceforda Redwyna.
Ten večer je Dunk poprvé spatřil. Míhali se kolem jako stíny, vyzáblé postavy v hábitech s kápí z rudého hedvábí. Jídla se ani nedotkli, třebaže si občas dopřáli lok dva z pohárů. Lord velitel si uvědomil, že už je předtím několikrát zahlédl v Rudé baště, ale vždy je považoval za jakési šálení zraku.
Byli tři. Všichni vysocí a hubení. Jeden seděl u stolu mezi méně významnými lordy a rytíři, druhý se zdržoval v tmavých koutech síně a třetí se objevil, až když byla hostina v plném proudu, chodil kolem jako rudý stín, nikdo jako by ho neviděl. Dunk stál v uctivé vzdálenosti za králem s pravou rukou na jílci meče a levou volně spuštěnou. Měl na sobě zbroj bez přilby, ale i tak mu bylo příšerné horko. Jeho mladý a nadějný bratr v přísaze, ser Arthur Dayne, držel stráž na druhém konci síně, u hlavního vchodu.
Ale rudí mágové nebyli sami, kdo lorda velitele zneklidňovali. Po nějaké době, kdy postupně přejížděl pohledem jednoho hodovníka za druhým, si všiml mladíka, sedícího též mezi méně významnými lordy. Nemohlo mu být víc než dvacet, měl pohlednou tvář a dlouhé tmavě hnědé vlasy a zdržoval se hovoru s ostatními. Na rozdíl od většiny nepil ani nejedl. Když muž nepije, něco se děje. Dunk upřel pohled na Dayna, který jej zachytil, a pak nepatrně kývnul hlavou směrem k podivnému mladíkovi. Meč jitra přikývl.
Do té doby už hostina dosáhla svého vrcholu. Většina stolovníků už byla zpita, nejvíc princ Duncan, který se bavil s lordem Lyonelem Selmym z Harvesthallu. Syn lorda Lyonela Barristan byl vynikající mladý rytíř, lord velitel už o něm s Eggem hovořil, poradil králi, aby mladému Selmymu po Dunkově smrti dal bílý plášť. Princ Duncan se taktak držel na nohou, když vstal, aby provolal přípitek na šťastné narození nového prince. Bude se jmenovat Rhaegar.
Král seděl v čele stolu s lordem Baratheonem, jeho ženou a Eggovou dcerou Rhaelle Targaryen a jejich třináctiletým synem Steffonem po pravici a korunním princem Jaehaerysem a princem Duncanem po levici. Též už vypil mnoho číší, nenechal si ujít jediný přípitek. Lord pobočník na tom byl ještě hůř, ale když si Dunk vzpomněl na pijáctví jeho otce, Smějící se bouře, připadalo mu najednou množství, které Baratheon vypil, úplně nicotné.
Najednou se podivný mladík zvedl. Přesvědčivě předstíral opilost, snad jen lord velitel a Meč jitra věděli, že téměř nepil. Dunk si všiml, že má na suknici stříbrný pruh přes fialové pozadí. Nějaký méně významný zdejší rod, usoudil. Ten nebude mít zlé úmysly, řekl mu hlas rozumu, ale jakýsi šestý smysl mu našeptával „dávej si pozor“.
Mladík se opilecky potácel směrem ke králi. To už bylo podezřelé. Scházely mu sotva dva kroky a byl by u krále, když si Dunk všiml lesku čepeli v jeho rukávu. Jako nějaký úplatný vrah.
Dunk se vrhl vpřed a tíhou těla srazil mladíka k zemi. Meč jitra tasil meč, během okamžiku přeběhl síň a zaujal před Jeho Veličenstvem obranný postoj. Lord velitel si uvědomil, že tasit meč by nemělo smysl, a tak, zatímco vytahoval dýku z pochvy, mladík škubnutím paže vytáhnul svou zbraň z rukávu a zaútočil. Dunk na poslední chvíli uhnul, ale podivně zkroucená dýka mu i přesto prořízla kůži nad pravým okem.
Zbytek souboje proběhl v hrozném zmatku. Dunk na jedno oko téměř neviděl a po obličeji mu v pramíncích stékala horká krev. Vykroutil protivníkovi dýku z ruky a tu svoji odhodil. Vší silou udeřil mladíka okovanou pěstí do břicha, poté do žeber a nakonec do spánku. Protivník hekl, vykřikl, a pak omdlel.
Dunk se jako v mdlobách zvedl ze země. Hodující dámy ječely, lordi a rytíři volali o svoje zbraně. Ser Arthur zasunul svůj velký valyrijský meč Úsvit zpátky do pochvy a podal Dunkovi kousek čistého plátna na ránu. Ten mladíček mne zranil. Ještě před několika lety by lord velitel prošel soubojem bez úhony.
Král i jeho blízcí spolustolovníci v okamžiku vystřízlivěli. Egg vytřeštěnýma očima hleděl na nehybného mladíka. „Chtěl mne zabít,“ vydechl. „Chtěl mne zabít!“
Lord Ormund pomalu dýchal a snažil se uklidnit. On to nebyl, uvědomil si lord velitel při pohledu na něj. I přes svoje nepřátelské a strohé chování patřil Baratheon k největším královým loajalistům.
„Kdo to byl?“ zeptal se jej lord velitel prostě.
Lord pobočník zavrtěl hlavou. „Borros,“ řekl. „Nejmladší syn lorda Hastyho. Byl to tak milý mladík…“
„Měl v úmyslu zavraždit Jeho Veličenstvo,“ upozornil jej Dunk. „Čeká ho trest smrti.“
„Já vím,“ odpověděl Baratheon.
IV.
Díky neúspěšnému atentátu vysedávali v Bouřlivém konci o týden déle, než měli v úmyslu. Borros Hasty byl za přítomnosti lorda Baratheona vyslýchán útrpným právem, ale i přes všechno katovo snažení z něj nic nedostali, a tak nakonec nezbylo nic jiného, než mu setnout hlavu. Ta byla pak pověšena nad hlavní bránou pevnosti, všem na výstrahu.
Dunk k sobě ještě v noci po svém souboji povolal své bratry v přísaze. „Vzhledem k tomu, co se stalo, je naprosto nezbytné ihned zvýšit královu ochranu,“ oznámil jim. Jeho rozhodnutí obsahovalo mnohé změny, jako třeba i to, že člen Královské gardy musel předem ochutnat všechny pokrmy určené po Jeho Veličenstvo, kdyby v nich náhodou byl jed.
I přes všechnu Dunkovu snahu se však král cítil v ohrožení. První den dva se mu lord velitel ani nedivil, ale když jeho strach přetrvával nadále, uvědomil si, že něco není v pořádku. Jeho Veličenstvo nařídilo, aby byl v noci jeden člen Královské gardy přímo u jeho lůžka, jinak nedokázal klidně spát. Nejčastěji to byl právě Dunk, kdo držel stráž v králově ložnici a díval se, jak se Egg na lůžku neklidně převaluje se svým pokladem, jímž bylo zelené dračí vejce, v náručí.
V den plánovaného odjezdu začalo opět pršet, tentokrát to lordu veliteli připadalo jako nejapný žert. Už ale nebyl čas na další zdržování, a tak se jejich kolona přes rozbahněné cesty a rozvodněné říčky vydala do Létohradu. Dunk rozhodl, že svoje bratry rozdělí do všech částí kolony; sera Harlana Grandisona poslal hlídat zadní část, sera Arthura Dayna pro jeho ostříží zrak vyslal do předvoje a sám se serem Geroldem Hightowerem a princem Lewynem z Dorne strážil krále.
Kolem Egga byli navíc čím dál častěji spatřováni rudí kněží. „Nejsou to dobří lidé,“ prohlásil ser Gerold. „Jeden takový byl nějaký čas ve Starém městě. Kázal na náměstích a tržištích. Jednou nechal tajně upálit jednoho poctivého muže, truhláře. Otec mu za to nechal setnout hlavu.“
Skutečně to nebyli dobří muži. Dunkovi naskakovala husí kůži, jen když kolem nich prošel. Za nocí slýchali skrze déšť jejich zpívání a nebylo to dobré zpívání. Lord velitel mu sice nerozuměl, protože hovořil jen společným jazykem Západozemí, ale ser Gerold mu prozradil, že zpívají ve vznešené valyrijštině. „Jsou to kněží R´hllora, rudého boha,“ řekl jednoho večera temně. „Fanatici.“
Cesta i přes nepříjemné noci ubíhala a za týden se ocitli před branami Létohradu. Hrad byl ztělesněním bohatství a důstojnosti královského majestátu. Postavil jej před více než sedmdesáti lety Eggův děd, král Daeron Dobrý, na počest uzavření míru z Dorne, jehož součástí byla i jeho svatba s dornskou princeznou Mariah, a jeho sestra Daenerys se provdala za Marona Martella, prince z Dorne. Stavba se nacházela na společné hranici tří ze sedmi původních království: Roviny, Bouřlivých krajin a Dorne.
Létohrad byl spíše zámkem než hradem, se svými půvabnými štíhlými věžičkami, velkými budovami podepíranými sloupy a fontánami se zářivě čistou vodou, byl jako z pohádky. Přestože pršelo, vyšli všichni obyvatelé zámku ven, aby krále řádně a slavnostně přivítali. V jejich čele stál mladičký šestnáctiletý princ Aerys se svou sestrou a manželkou, princeznou Rhaellou, která byla již v posledním měsíci těhotenství. Očekávalo se, že během oslav porodí. Oba měli stříbrné vlasy a fialové oči. Aerys se podobal především svému královskému dědovi, byl stejně vysoké štíhlé postavy a k lidem se choval stejně mile a příjemně.
Egg seskočil z koně a obě svá vnoučata obřadně políbil, každé na obě tváře a na čelo, a pak se vydal s dvořany, rodinou a Královskou gardou v zádech do svých komnat.
Místnosti, které zde byly postaveny přímo pro Královskou gardu, byly rozhodně útulnější a příjemnější než strohé pokoje v Bouřlivém konci. Každý bratr dostal prostornou místnost s měkkým lůžkem, věšáčkem na zbraně, stolkem na pití a jídlo a vědrem s vodou. Lordu veliteli náležely komnaty nad jeho bratry, tentokrát opravdu komnaty, tři pokoje navzájem propojené; ložnice, koupelna a solár. Král Daeron si zjevně uvědomoval, jak čestné a vysoce vážené jsou bílé pláště.
Dunk si ve svých komnatách svlékl všechno promočené oblečení a nařídil sluhovi, aby mu naleštil zbroj. Vykoupal se, aby ze sebe smyl všechen pot z dní cesty, a pak se s pohárem vína posadil do křesla a chvíli listoval v Sedmicípé hvězdě, po čemž si pak vždy připadal řádně nábožný a čistý. Když nastalo stmívání, oblékl si naleštěnou zbroj a vydal se držet stráž na uvítací hostině.
V.
Šest dní a šest nocí trvaly velkolepé létohradské slavnosti. Sedmý den se král rozhodl zasvětit uctívání Sedmi. Ráno se v hradním septu konala velká bohoslužba, kdy každý člověk zapálil aspoň jednu svíci na oltáři jeho oblíbeného boha. Většina mužů si zvolila Válečníka a téměř všechny dospělé ženy Matku nebo Stařenu. Egg překvapil. Položil hořící svíci na oltář Cizinci. To vyvolalo všeobecné skrývané zděšení, ale král se tvářil, jako by se nic nestalo. „Pro to, co dnes večer hodlám udělat, je tato obětina nezbytná,“ prohlásil nakonec, aby svoje počínání alespoň částečně osvětlil.
Toho dne začali rudí kněží zpívat své tajemné písně již s polednem. Když se Egg na oběd dostavil v ještě lepší náladě než obvykle a s úsměvem na rtech, byl lord velitel v pokušení upozornit jej, že jeho podivné chování hosty přinejmenším rozčiluje.
Odpoledne se konala další mše a tentokrát se na ní objevily i rudé stíny. V septu! Lord pobočník byl nanejvýš rozezlený a hned po bohoslužbě šel za králem. „Výsosti,“ vykřikl, „to je naprosto neslýchané, vyznavači Rudého boha v počestném septu zasvěcenému Sedmi!“
Eggovi zkameněl pohled. „Zopakuji ti teď to, co jsem již ráno říkal, lorde pobočníku,“ řekl s přemáháním ledově chladným hlasem. „Je to nezbytné, abych dnes mohl provést to, co hodlám udělat. Dnešní večer vejde do dějin a ty si na moje slova vzpomeneš, až ten zázrak spatříš.“
„Jen aby to stálo za to,“ utrousil Baratheon, otočil se na podpatku a rychlým krokem vyšel ze dveří.
„Dunku, Dunku,“ řekl král, když jeho pobočník odešel, a znaveně klesl do křesla. „Tady nikdo nic nechápe, nemám pravdu?“
„Mně nepřísluší posuzovat králova slova, Eggu,“ odpověděl opatrně lord velitel.
Král zavrtěl hlavou. „Ten potulný rytíř, jemuž jsem kdysi dělal panoše, by mi pověděl, co si upřímně myslí.“
Dunk chvíli zvažoval odpověď a pak se rozhodl pro přímočarost. „Tvoje chování v posledních dnech je podivné,“ řekl, „a přítomnost tvých rudých kněží v septu vyvolala u všech dvořanů velké pobouření.“
„Což je bohužel pro dnešní večer nezbytné.“
„Ty máš na mysli, to…to, co jsi mi prozradil ještě v Králově přístavišti?“
„Probuzení draka, přesně to mám na mysli i v úmyslu a přesně to jsem ti v Rudé baště tenkrát prozradil,“ přikývl Egg. „Slov se bát nemusíš, Dunku.“
„A jak přesně to chceš…provést?“ zeptal se lord velitel úzkým hlasem.
„To si…zatím nechám pro sebe,“ oznámil král. „Omluv mne, lorde veliteli, vzpomněl jsem si, že do večera musím ještě vyřešit několik neodkladných záležitostí. Buď tak laskav a odeber se do svých komnat.“ To mohl rovnou říct: „Vypadni!“.
Dunk krále nicméně poslechl a uchýlil se do svého soláru. Je na rudé stíny citlivý, jsou teď zřejmě jeho oblíbenci. Nechal si k sobě zavolat sera Gerolda. „Dnes na hostině budou všichni bratři v pohotovosti,“ oznámil mu. „Já a ser Arthur budeme stát přímo za Jeho Veličenstvem, ser Harlan bude držet stráž u hlavního vchodu, ty u zadního a princ Lewyn ať se zdržuje v koutech a stínech. Postarej se o to, prosím.“ Naklonil se k Hightowerovi blíž a tiše dodal: „Dávejte pozor na rudé stíny a mějte meče nabroušené. I muži beze zbraně můžou být nebezpeční.“
A smrtonosní.
VI.
Stál na nádvoří Ashforského hradu a před ním hořela velká hranice. Pohřební hranice, která právě spalovala pozemské tělo toho nejlepšího válečníka své doby, korunního prince Baelora Targaryena. Jeho mrtvola byla oděna do černé zbroje s rudým drakem rodu Targaryenů na hrudním plátě. Oheň a krev, to jsou rodová slova Targaryenů. Na tomhle turnaji se objevily obě.
Země se pod ním otočila a najednou se nacházel o necelou lígu dál, v Dunkově tábořišti na okraji lesa. Před ním stál princ Maekar. „Poslal jsem Aeriona do Lysu,“ oznámil mu železným hlasem. „Třeba ho pár let ve Svobodných městech změní k lepšímu.“ Na chvíli se odmlčel, ale když Dunk nic neříkal, otočil se k němu a pokračoval. „Někteří řeknou, že jsem bratra zabil schválně. Bohové vědí, že to je lež, ale stejně budu slýchat až do smrti, jak si o tom šeptají.“ Sedm, kdyby tehdy věděl, jakou má pravdu.
Svět kolem něj se zatočil a Dunk seděl na jedné ze zadních lavic ve Velkém Baelorově septu. Měl co dělat, aby jej sem vůbec pustili. Daleko vpředu stál nejvyšší septon a před ním Egg, zářivý ve svých úchvatných nových šatech z rudého hedvábí. Septon mu vložil na hlavu zbrusu novou korunu ze zlata a stříbra a řekl: „A nyní povstaň jako Aegon Pátý z rodu Targaryenů, vládce Sedmi království, král Andalů, Rhoynů a Prvních lidí.“
Když Egg vstal, obrovským septem se rozezněl mohutný jásot. Dunk se k němu přidal jen slabě. Věděl, že Eggova mladá krásná léta tímto končí.
Země se znovu otočila a tentokrát se octl přímo uprostřed bitevní vřavy o sedmadvacet let později. To už byl rytířem Královské gardy, třebaže ještě ne jejím lordem velitelem. V bílé zbroji a s bílým pláštěm vlajícím mu z ramenou mával svým dlouhým zkrvaveným mečem všude kolem sebe. Najednou se před ním objevil divoký jezdec v nádherné rudé zbroji s černým drakem na hrudním plátu, jedoucí na bujném vraníkovi. Daemon Černožár. Stačil jediný střet jejich pohledů a jejich meče o sebe divoce třískly. To byl patrně můj nejlepší boj. Bohové tomu tak chtěli, že to byl právě Dunk, kdo zasadil poslední smrtící úder. Ťal prudce a zboku, takovou silou, že meč hladce pronikl kroužkovou a koženou zbrojí a odťal Černožárovi hlavu od těla.
Země se pod ním znovu otočila a on stál na hlavním nádvoří Rudé bašty o tři roky později a brousil si meč. Naproti němu seděl lord Lyonel Baratheon, otec lorda Ormunda, zvaný Smějící se bouře, svého času ten nejdivočejší bojovník v Sedmi královstvích. Jeho četná léta mu na obličeji nadělala již mnoho vrásek, ale přesto se k čestnému souboji odhodlal. Za celou tuhle krvavou frašku mohl Duncan, tehdy ještě korunní princ. Původně byl zasnouben s Lyonelovou dcerou, ale místo ní si ke dvoru přivedl jakousi podivnou dívku prostého původu jménem Jenny ze Starokamenů, do které se při cestách skrze Říční krajiny zamiloval. Rod Baratheonů to považoval za nesmírnou urážku své hrdosti a cti a Smějící se bouře byl velmi ješitný.
„Nerad to dělám, sere Duncane,“ řekl mu lord Lyonel. „Kdybych věděl, že budu bojovat zrovna proti tobě…“
„Rozhodl by ses stejně,“ dokončil za něj větu Dunk. „A já tvé rozhodnutí naprosto chápu. Sám bych neučinil jinak.“
„Jsem rád, že si rozumíme,“ usmál se Baratheon.
Vstali a před zraky celé královské rodiny svedli excelentní souboj. Oba byli slavní válečníci, vysocí a silní. Vyhrál Dunk, když lordu Lyonelovi přitiskl hrot meče na krk.
Země se opět několikrát otočila a Dunk se octl před královým stanem ve válečném táboře, o dvanáct let později. O několik yardů dál se právě vyšvihl na svého válečného oře nejmladší Eggův syn, princ Daeron. „Výsosti, nedělejte to!“ prosil jej Dunk upřímně.
„Vrátím se, sere Duncane,“ odpověděl lehkovážně Daeron. „Copak už někdy někdo viděl, že prince zabili krysa, orel nebo prase?“ zasmál se. „Pojeď, Jeremy,“ vykřikl, nasadil si přilbici a pobídl svého koně do klusu, následován serem Jeremym Norridgem, svým nejlepším přítelem.
Dunk se celý zpocený probral ze svého odpoledního spánku. Tolik snů dohromady se mu ještě nikdy nezdálo. Se zakloněnou hlavou seděl pohodlně uveleben v křesle ve svém soláru. Pak si uvědomil, proč se vůbec probudil. Na dveře kdosi zaklepal. „Dále,“ řekl Dunk a vstal.
Byl to ser Gerold. „Můj pane,“ zaburácel, „stmívá se. Za hodinu začíná hostina.“
„Á, děkuji, sere.“ Lord velitel si zavolal sluhu, aby mu ohřál vodu do kádě, vykoupal se, oděl se do zbroje a vydal se na hostinu.
VII.
Všechny hostiny, které se kdy v Létohradu konaly, byly jistě vynikající, ale hodokvas, který se konal večer sedmého dne po Eggově příjezdu byl přímo úchvatný. Podávalo se třicet chodů, krémová polévka s houbami a šneky, těstová rakvička plněná vepřovým masem, ořechy a vejci, křepelky na medu, krabi vaření v ohnivém pálivém koření, hrášek na másle, sekané ořechy a spousta dalších jídel. Přímo vprostřed hostiny přišel na řadu ten největší kanec, jakého kdy Dunk viděl, velký jako kůň a těžký tak, že bylo za potřebí dvanácti silných sluhů, aby ho společnými silami vařeného a obloženého zeleninou přinesli před krále. Poté se podávaly především sladké lahodné zákusky, citronové koláčky a mihulové koláče.
Hosté se cpali, jako by to bylo jejich poslední jídlo v životě, ale sám král téměř vůbec nejedl. Z každého chodu si ukrojil jen malý kousek, zatímco princ Duncan vedle něj do sebe postupně naládoval plný talíř polévky, tři křepelky, jednoho kraba a nakonec se s lordem Baratheonem rozdělil o obrovité divočákovo stehno.
Rudí kněží se po celou hostinu v síni ani neukázali, což lorda velitele popudilo. Především kvůli nim byla dnes večer přítomna celá jeho garda. Meč jitra vedle něho ser Gerold sice stáli vzpřímeně, pevně a bez jediného pohybu, ale znuděný princ Lewyn stál v koutě opřený o zeď, ser Harlan se u hlavního vchodu dokonce vybavoval se štolbou. Budu jim za hlupáka, pomyslel si Dunk.
Přítomny byly všechny královy děti; princ Duncan, korunní princ Jaeherys, vychrtlý a neduživý muž ve věku čtyřiatřiceti let, a jeho žena a sestra Shaera, krásná žena s dlouhými plavými stříbrnými vlasy, a nejmladší Rhaelle, manželka lorda Ormunda. Třetí Eggův syn, princ Daeron, padl před osmi lety v bitvě proti spojeným silám vzbouřenců Krysy, Orla a Prasete.
Zpěvák a loutnista jménem Černý Artos seděl zprava od čela stolu a nepřetržitě drnkal na svůj nástroj s doprovodem svých čtyř dcer na bubny a jakási chřastidla. Měl hluboký příjemný hlas, jenž se ozvěnou odrážel od kamenných zdí. Při přinášení třicátého chodu začal zpívat písničku Panna s medem ve vlasech a hodně hlasů v síni v čele s opilým princem Duncanem se k němu přidalo. „Medvěd!“ halekal Vážčí princ. „Celý velký a chlupatý byl!“ Celá síň se otřásala pod sílou jejich hlasů a dupáním bot do rytmu.
Po tom, co byl dojeden poslední chod a Černý Artos dozpíval oblíbenou píseň, se král zvedl a prohlásil. „Jistě jste se všichni divili zvláštním událostem posledních dnů. Sliboval jsem vysvětlení a svůj slib dodržím. Následujte mne, prosím.“
Vyšli na nádvoří, kde spatřili obrovitou a dvacet stop vysokou hranici. Ještě větší než pohřební hranice prince Baelora. Kolem stáli rudí kněží a zpívali své temné písně. Dunk zpozorněl, když si všiml, že je jich šest. Tři na pobuřování septonů a dvořanů docela stačili.
Hranice byla stupňovitá, na každém ze čtyř stupňů byly dvě vejce. Všechna byla velká a šupinatá a různě barevná: rudé, dvě onyxově zelená, dvě modrá, dvě žlutá a jasná jako slunce a jedno černé jako uhel. Kde jich vzal tolik? Vždyť měl jen jedno.
Egg počkal, až všichni vyjdou, a poté mávnutím ruky zarazil zpívání rudých stínů. „Kochejte
se pohledem, jak jen umíte, takovou nádheru jste nikdy neviděli,“ poznamenal. „Všechna tyto dračí vejce jsou pravá, a až zapálím hranici, ze všech se vylíhnou draci.“ Obrátil se ke svým potomkům. „Každý z vás dostane jedno. A Rhaegar, který se v dohledné době narodí mé vnučce Rhaelle dostane to černé, ze kterého vyroste tak silný a obrovitý drak, jakým kdysi býval Balerion Černý děs,“ řekl, kývl směrem na rudé kněze, kteří začali znovu zpívat, vzal si od sluhy pochodeň a zapálil.
„Pane světla ochraňuj nás,“ odříkávaly rudé stíny svou motlitbu, „protože noc je temná a plná hrůz.“
„Protože noc je temná a plná hrůz,“ opakoval po nich k veřejnému pohoršení Egg.
„Dejte mi někdo meč,“ řekl princ Duncan. „Useknu těm rudým bastardům jejich hlavy.“ Chtěl vykročit vpřed, ale jeho mladší bratr Jaehaerys mu položil ruku na rameno.
„Král je tvůj vládce, tobě nepřísluší posuzovat jeho chování,“ řekl tiše, ale Dunk, který stál hned za nimi, to slyšel.
„Pane světla, vyslyš nás,“ pokračovali rudí kněží, „a dej, ať se z těchto vajec ve tvém požehnání vylíhnou silní draci.“
„A dej, ať se z těchto vajec ve tvém požehnání vylíhnou silní a velcí draci,“ hřímal král a oči mu svítily vzrušením
„Děkujeme ti za slunce, které nás zahřívá, ó, R´hllore všemohoucí.“
Lord Baratheon zrudnul vzteky a pohoršením a princezna Rhaelle mu zabořila tvář do ramena a tiše se rozplakala.
„S odpuštěním, lorde veliteli,“ řekl stařičký velmistr Gyldayn, který byl na slavnosti pozván, „ale tohle Jeho Výsost už opravdu přehání.“
„Jsem králův ochránce. Nepřísluší mi posuzovat jeho počínání,“ řekl pevně Dunk, i když se ve skutečnosti myslel to samé.
Velmistr přikývl. „Samozřejmě. Ani já bych to vlastně neměl dělat.“
Jen princ Aerys hleděl na plameny a vejce v nich stejně uhranutě jako Egg. „To je nádhera,“ vydechl a ještě něco poznamenal své manželce a sestře.
Najednou a zničehonic začala hranice sípat a chrastit. Dunk přešel blíž ke králi, a pak se to stalo. Obrovitý hořící sloupec se rozsypal.
VIII.
Dav zpanikařil. Dámy ječely strachy a muži se překřikovali. Nikdo v sobě neměl dost duchaplnosti na to, aby začal prakticky jednat. Dunk se ihned vrhnul směrem ke studni, ale než se k ní stihl přes zmatkující dav protlačit, stáje už byly v ohni. Natočil plné vědro a rozběhl se k nim. Vychrstl vodu na první plameny, které spatřil, než si všiml, že hoří již téměř polovina dřevěné budovy. Létohrad bude zničen, uvědomil si tehdy.
Otevřel dvířka všem koním, kteří už strachy ržáli a vzpínali se na zadních, a vyřítil se zpátky na nádvoří. V ohni již byla také kovárna a dřevěné přístěnky pro štolby a ostatní sluhy. Tohle už nikdo neuhasí. Všichni musí pryč. Totéž řekl svým čtyřem bratrům v přísaze, kteří ihned začali jednat. Meč jitra odvedl prince Aeryse a jeho sestru, ser Gerold se chopil korunního prince Jaehaeryse a Grandison a princ Lewyn společně dostali pryč lorda Baratheona a jeho rodinu. Ostatní dvořané se s křikem rozběhli za nimi.
Dunk pobíhal sem a tam po nádvoří a popoháněl pomalejší. Někoho napadlo dojít pro mistra, jenž se hostiny neúčastnil, a tak se z věžního okna vzneslo k nebi hejno havranů. Ostatní rozespalí obyvatelé zámku vybíhali ven, pobírajíce tolik svých věcí, kolik jen unesli.
Lordu veliteli začalo pulzovat v pravém oku, když jej do obočí zasáhla tříska, která vylétla z plamenů, nezahojená rána ze souboje se serem Borrosem Hastym začala znovu krvácet. Poloslepý lord velitel následoval ven muže s dlouhými stříbrnými vlasy, o němž se v kouři a s plameny kolem domníval, že je to Egg. Teprve když už byli pryč ze zámku a Targaryen se otočil, poznal v něm prince Duncana,
„Kde je král?“ vykřikl Dunk.
Princ zavrtěl hlavou. „Neviděl jsem ho,“ řekl. „Pojď, asi tam zůstal, ještě ho dostaneme ven.“
Oba se otočili, když zaslechli výkřiky bolesti. „Co je to?“ vykřikl Dunk do tmy osvětlované jen plameny, které stravovaly královský zámek.
„Princezna Rhaella rodí,“ ozval se z dálky známý hlas sera Harlana Grandisona. „Můj pane, co mám dělat?“
„Sežeň nějakou starší lady,“ odpověděl Dunk. „Ta už bude vědět, co s tím.“
„No, to je opravdu velmi špatný vtip,“ poznamenal princ Duncan. „Má neteř měla už tisíc příležitostí, kdy porodit, ale ona si musí vybrat zrovna tuhle, když je Létohrad v plamenech. Děti zrozené v neštěstí většinou nemívají dlouhý život.“
V tu chvíli k nim přiběhl ser Gerold. „Neviděl jsem krále,“ oznámil zadýchaně. „Musí být uvnitř. Jdu tam.“
Lord velitel mu položil ruku na hruď. „Nejdeš. Řekni Jaehaerysovi, že jsem mluvil s jeho otcem. Ty se po mně staneš velitelem Gardy. Bílý plášť dejte mladému Selmymu,“ křikl na něj ještě v běhu.
Létohrad se mezitím proměnil v ohnivé peklo. Dunk s Vážčím princem v zádech se zastavil až před clonou divokého rudého ohně. „To ti zatracení rudí bastardi tam měly shořet, ne otec,“ řekl princ.
„Král žije,“ opáčil pevně lord velitel, sám sebe se o tom snažil přesvědčit. „V jeho žilách koluje dračí krev.“
„I v mých,“ prohlásil s notnou dávkou ironie princ, „ale spálil jsem se už tolikrát, že to ani nemá cenu počítat.“
„Ne,“ řekl odhodlaně Dunk. Egg. Můj malý panoš s hlavou jako vejce. Musím ho odtamtud vyvést. „Jdu tam, můj princi.“
„V tom případě i já, sere kmotře,“ odpověděl Vážčí princ změněným hlasem. Na jeho tváři se zračilo prosté a upřímné odhodlání.
Potom se oba vrhli do ohnivého pekla. Plameny hladově olízly jejich tváře, chytly se jejich šatů a navždy je oba pohltily.