Povídka č. 4 (13. kolo)

Bitva na ledu

I.

Kolik jsi blíž božství?

Jsi-li pomazaný král?

Zachtít se ti může i šílenství.

Vždyť, kdo by tě odsuzoval.

Ať jednáš jako diplomat.

Či se prosazuješ mečem.

Vždy budeš jedny utiskovat.

Druhými budeš chválen.

Ti trpící, kdo ví.

Třeba se samotným Sedmi zprotivili.

A král, jako kat jim udílí,

tresty, které Bohové určili.

Je ale vůle Bohů,

když dívku nevinnou, světa neznalou,

chladnokrevně, bez jakýchkoliv citů,

ke zrůdě v těle člověka pošlou.

Pak je záchrana čin hrdiny,

rytíře, z písní zpěváků,

neboť pověst určují činy,

a jen statečným rozdává se díků.

Ač se stejným cílem, leč zbaven těchto představ,

vždyť kde je spravedlnost, není místo pro hrdinství,

vyjel neochvějný Stannis, nyní pán severních držav,

zastavit to kruté šílenství.

Ta dívka, za cenu trvalého míru,

byla králem předhozena bestii, severskému bastardu,

a on, snad dokázat chtěl svoji sílu,

že sám ji krutě mučil zcela bez soucitu.

Kde se v člověku bere ta touha,

pošpinit takto krev pána svého,

vždyť nebyla to obyčejnější děva,

než Arya, dcera lorda popraveného.

A jako obyčejný vazal,

co byl na pána dosazen,

ji zrůdný Ramsay z Boltonů k sobě svázal,

panenskou krví její pošpiněn.

Když ji trýznil,

a ona skučela bolestí,

své vlastní moci se těšil,

podléhal šílenství.

Vždyť kdo mu zabrání,

chovat se jako pán,

teď když se mu klaní,

snad každý seveřan.

Snad ne ten směšný král,

co na Zdi nyní sídlí,

ten, který pošetile svolával,

lordy stále vzdorující.

Král, samozřejmě samozvaný,

otrhán přitáhl k Noční hlídce,

družině, kde je málokdo čestný,

a jejich velitel je zrádce.

Podlehl planým slibům Stannisovým,

a kouzlům jeho běhny ašajské,

že bude králem spravedlivým,

a osvobodí severské.

Běda ti, Jone Sněhu,

bastarde a lorde veliteli,

na Arye, sestře tvé ti ukážu svoji něhu,

pravil Ramsay, připraven do bitvy.

Uprchla zrádkyně,

s proradným sluhou jeho,

již není pána otrokyně,

velký proudí strach z jeho.

II.

Rozžhnuty ohně, vstříc bitvě krvavé,

za noci bez jediného světla,

kdy pánům z Boltonů věrní seveřané,

poznají jen po kousku Stannisovi moci zřídla.

Kdy meč krále ohněm se rozzáří,

a noc se promění v den,

kdy ke své smůle Bolton zří,

kdo brázdí severem.

Tak věřil Stannis, tak zněla jeho slova,

ten, který jediný rozhodl se postavit,

když král na jihu rozhodl, že dívka u zrůdy zůstat měla,

on se ji rozhodl zachránit.

Pyšně si troufal, neméně tvrdil,

že zničí bastarda severského,

se svými rytíři se vypravil,

do střetu mrazivého.

Na dohled, či snad i více,

od sídla Starků, od Zimohradu,

v závanu větru zhasla svíce,

ve věži, co podlehla královu vnadu.

Zimní strast sychravá, mráz krutě bodá,

vítr tě ovívá, ukrýt se nelze,

kdopak ti nyní odvahu dodá?

v předvečer bitvy, v bouři a mlze.

Zraky jasné zakryla, zaslepila,

vánice severská, zima se blíží,

i tak se jim však neschovala,

dívka, co sněhem se plíží.

Krev pradávných severských vládců,

v žilách tuhne jí, spálená mrazem,

doprovázena ze všech nejhorším ze zrádců,

vrahem, přeběhlíkem, bláznem.

Poznává v ní král Aryu, dceru Zimohradskou,

děvčátko, však silná dcera severu,

dívku, dle Stannise falešným králem bastardu danou,

vlasy otcovi, tvář matčina bezesporu.

S ní sluha, zrůda, je to člověk?

tělo mladé, vzhled však stařecký,

vlasy bílé, zpod vousů zmučený skřek,

snad slzy neroní, přeběhlík zrádcovský?

Zrádcem, či hrdinou má být zvaný?

rodinu jí zradil, ji však zachránil,

touží Arya ušetřit ten obličej štvaný,

avšak král přísný svůj postoj prosadil.

III.

K poctě Ohnivému bohu Stannisovu,

život krutostí a vražd plamen ukončí,

zrádce odmítá, podřídí se král jeho slovu,

chce-li být sťat pod stromem severským.

Kůra barvy krve, rudé listoví,

ze smutných očí stéká krev,

zde zrádce čeká, až jej popraví,

až si Stannis vybije svůj hněv.

Po vzoru starých králů ze Starkova rodu,

je jeho meč k nebi pozveden,

krk setne zrádci, princi z Zimohradu,

náhle však, je meč ohnivý zastaven.

Plamen, jímž plál jasně jeho meč,

zhasnul, zbraň děs přestala rozsévat,

již nemyslel Stannis na svou seč,

znehybněl, nepřestávajíc čarostrom sledovat.

Pohledem královým, nezvykle zděšeným,

sledoval, snad hledal, co kde zavane,

vždyť nyní hlasem tichým, chlapeckým,

slyšel jméno zrádce: „Theone!“

„Theone,“ poslouchal, „kdo mluví,“

pravil král zmateně, netušíc, co to znamená,

mával mečem kolem, snad měl bludy,

pak prozřel, to mluvila tvář, do stromu vyřezaná.

Ani kouzla Rudého knížete,

jej nevyděsila, jako nyní bylo tomu,

když slyšel jasně hlas dítěte,

mluvit k němu z čarostromu.

Do té doby obličej zrádce nevýrazný,

zbledl, ke stromu s hrůzou pohleděl,

něco v něm vřelo, byl vskutku vyděšený,

chlapec zabitý ze stromu jméno pověděl.

„Duch hovoří, králi, chce mstu, poprav mne,“

„Theone,“ na to hlas, „co to povídáš?“

král souhlasil, „Trest se mu dostane,“

duch oponoval, „snad milost mu dáš.“

Meč krále přesto ťal,

ne však zrádci do krku, záměrně,

mohlo se stát, že strom by vzplál,

kdyby zbraň planoucí zarazil do kmene.

Plamen však poctil hlínu,

král svému bohu, ohni strom upřel,

uanevřel náhle na svoji víru,

na trest smrti dočista zapomněl.

Již dávno zapomněl, co je to pokora,

jen málo vlastní svědomí poslechl,

na všechny pyšně hleděl seshora,

avšak hlasu severských bohů podlehl.

Zrádce propustil, prý došel trestu,

a s duchem čarostromu dlouho rozprávěl,

Staří bohové Starků ukázali mu cestu,

Vedoucí k Zimohradu, by se stal vítězem.

Arye Zimohradské z krve Eddardovi,

sliboval, „Bohové tvého otce určili vítězství,“

„budeš volná, vrátíš se k bratrovi,“

„bitvu nám vyhraje zrádcovství.“

IV.

Zimohrad, moc a věrnost severu,

sliboval, kluzká byla Stannisova slova,

k nevlastnímu se vrátit měla bratru,

na Zdi bude svěřenkyně králova.

Však daleko na severu, na Zdi, bezpečno není,

zrada a vzpoura přemohla věrnost,

nyní zde spravedlnost nepoznají,

povídají o ní, že je to slabost.

A bratr Aryin, nevlastní, z krve otcovi,

stal se mučedníkem, první obětí,

chválu chce vzdát Jonovi, lordu veliteli,

sestra jeho z matky nevlastní.

Nedbaje zrady, neloajálné krve,

přinášela kněžka oběti Rudému bohu svému,

však královně jako matce hlava trne,

když dceru jí přivazuje ke kůlu plamennému.

„Moc krve královské nepodceňuj,“

kněžka pravila a matka slzela,

nutná je oběť ohni, „krále ochraňuj,“

kněžka se modlila, princezna slzela.

Co je to za krále, který ji osvobodil,

že vlastní dceru zaprodá plameni,

sledovala Arya princeznu, oheň ji pohltil,

nad Jonem a jeho hranicí pohřební.

Plameny už princeznu schvátili, dokřičela,

nyní sežehnou mrtvého Jona, lorda velitele,

kněžka ohně obřad chladně sledovala,

nepohnouc brvou, do ohně vstupuje.

Dceru krále Stannise schvátil plamen,

ani škvarek, kost po ní nezůstaly,

však její bratr ohněm nepoškozen,

ba i kněžku plameny jen olizovaly.

Noc plameny prozářená byla jako den,

oheň šlehal k obloze, ona jím procházela,

látka shořela, nahá těla odolala jen,

kněžka sklonila se k mrtvému, vroucně jej políbila.

Plakala přitom, jen dým po slzách zůstane,

objala jej, vzdala se plamenům,

bály-li se jí předtím, nyní již ne,

chce vzdát hold padlým hrdinům.

V.

Jen těžko zahlédnout jdou ve vánici,

střetávající se krutým počasím,

postavy koní a vojáků bojující,

jako majákem vedeny planoucím mečem královým.

Stannis sám prvním rekem v boji,

neztrácí víru, Bohy je veden,

to oni říkali, že Ramsaye zradí,

muži jeho vlastní, jimi bude poražen.

Však král až moc věřil Bohům,

ctností bychom to nazvali,

avšak tak díky náboženským bludům,

byl v bitvě sražen, bez milosti jej zabili.

Je-li hlava uťata, tělo umírá,

bez vůdce se armády hroutí,

nadějné vítězství se Stannisem zkomírá,

jen mrzké jeho tělo na zemi se kroutí.

Ryk hlásí vítězství, veselo je,

hrdé kdysi šiky Stannisovi teď s hrůzou prchají,

co se stane, nepomýšleli, když bastard vyhraje,

než si uvědomí, že vlastními jsou zrazeni.

Praví mužové severu, ti co si pamatují,

nebudou přihlížet Boltonovým zločinům,

toho, kdo zradil jejich pána, sami zradí,

Ramsaye Boltona předhodí psům.

VI.

Toho, kdo znevažoval by nyní,

teď, když Bohové promluvili,

pokrytecky popírat podstatu jejich bytí,

by nyní bez milosti popravili.

Severští bohové mluvili o zradě,

která zničí nadvládu Boltonů, rodu zatracovaného,

zamlčeli, či snad nevěděli o Stannisově smrti, o kruté ceně,

se kterou dosáhnou, výkupné krvavého.

Staří bohové vybrali si svou daň krví,

též Rudý bůh si žádal lidských životů,

král, či jeho dcera, nikdy se nedoví,

kdo z nich byl obětí, co ovlivnila záměry Bohů.

Když princezna byla jen kostmi a prachem,

když kněžka v plamenech bez křiku naposled vydechla,

ten, jenž byl samotným Pánem ohně zvolen,

probudil se, ožilo tělo, mrtvola jeho k životu povstala.

Ohnivý bůh zanevřel na krále,

Nechtěl být jen další příčkou k cestě ke trůnu,

vidouc o Stannisovi, že službu Bohu odmítá neznale,

nahradil jej jiným, dalším ze svých šampionů.

Kdo jiný než Bohové, lidmi uctívaní,

ať už Sedm, Severští, či Ohnivý pán,

by právo měli trestat ty, co králové jsou samozvaní,

určit muže, jemuž je osud kata dán.

Plameny oběti princezniny,

ochránit měli krále svého, v boji posledním,

Bohové jej však zabili zcela bez viny,

a krále nového nechali projít znovuzrozením.

Král z jihu na vině byl,

když poslal dívku nevinou bez citu k bastardu z Boltonů,

a král na severu by ji pomstil,

i on však těžit měl ze svých zločinů.

Ti Bohové co bdí nad námi,

panovníky světí, role jim určují,

netouží po světě s temnými hrůzami,

které se pomalu v lidských srdcích rodí.

Nový král, samotnými Bohy požehnán,

měl mstu vykonat na králi, zlosynu jižnímu,

co ublížil Arye, když ji na Sever poslal,

avšak Jon, král znovuzrozený, se odhodlal, k úkolu Jinému.