Vichry zimy – Alayne (česky)

Další ukázková kapitola z Vichrů zimy (pozor, může samozřejmě obsahovat spoilery). Přeložil ji pro vás Vigo, úpravy a korekce zajistily sveva a Hildegarda, převodu do češtiny se ujala svoa00.

 

ALAYNE

Alayne Stone by Yulia Nikolaeva
Alayne Stone by Yulia Nikolaeva

Četla právě svému malému lordovi příběh o Okřídleném rytíři, když Mya Kámen, oděná v jezdeckých botách, kůži a silně páchnoucí stájí, zaklepala na dveře jeho ložnice. Mya měla slámu ve vlasech a obličeji se jí odrážela mrzutost, kterou, jak Alayne věděla, měla na svědomí přítomnost Mychela Redforda.
„Vaše lordstvo,“ oslovila Mya lorda Roberta, „zástavy lady Waynwoodové byly spatřeny asi hodinu jízdy odsud. Brzy sem dorazí i s tvým bratrancem Harrym. Přeješ si je přivítat? “
Proč musela zmiňovat Harryho? pomyslela si Alayne. Teď Robina z postele nedostaneme. Chlapec udeřil do polštáře. „Pošli je pryč. Já jsem je tady nechtěl.“
Mya vypadala, že je v rozpacích. Nikdo v údolí nedokázal lépe zvládat mezky, ale jeho lordstvo bylo něco úplně jiného. „Byli pozvaní,“ řekla nejistě, „na turnaj. Já jsem …“
Alayne zavřela knihu. „Děkuji ti, Myo. Nech mě promluvit si s lordem Robertem o samotě.“
Se zřejmou úlevou ve tváři Mya odešla, aniž by řekla víc.
„Já toho Harryho nenávidím,“ řekl malý Robert, když byla pryč. „Nazývá mě bratrancem, ale přitom jenom čeká, až budu mrtvý, aby mohl získat Orlí hnízdo. Myslí si, že to nevím.“
„Tvé lordstvo by nemělo věřit takovým nesmyslům,“ řekla Alayne. „Jsem si jistá, že ser Harrold tě miluje.“ A pokud jsou bohové dobří, bude milovat i mě. V břiše pocítila slabé chvění.
„Nemiluje,“ trval na svém lord Robert. „Jenom chce hrad mého otce, a tak se přetvařuje.“ Chlapec si přitáhl deku k uhrovitému hrudníku. „Nechci, aby sis ho vzala, Alayne. Jsem pánem Hnízda a zakazuji to.“ Znělo to, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. „Měla by ses vdát za mě. Pak bychom mohli každou noc spát v jedné posteli a ty bys mi četla příběhy.“
Nemůžu se vdát za nikoho, dokud je můj zakrslý manžel stále někde naživu. Petyr tvrdil, že sbírka královny Cersei se rozrostla o další tucet trpasličích hlav, ale žádná z nich nepatřila Tyrionovi. „Robine, takové věci nesmíš říkat. Jsi pán Orlího hnízda a obránce Údolí a musíš se oženit s urozených dámou a zplodit syna, který bude po tobě sedět v sále rodu Arrynů.“
Robert si utřel nos. „Ale já chci …“
Položila mu prst na rty. „Já vím, co chceš, ale není to možné. Nejsem hodna toho být tvou manželkou. Narodila jsem se jako bastard.“
„To mě nezajímá. Mám tě nejradši ze všech. “

Ty malý blázínku. „Tvé vazaly to ale zajímat bude. Někteří považují mého otce za ctižádostivého. Pokud bychom se měli vzít, říkali by, že to on tě k tomu donutil a nebylo to z tvé vlastní vůle. Lordi deklaranti by proti němu mohli znovu pozvednout své zbraně a oba by nás to stálo život. “
„Nedovolil bych, aby ti ublížili!“ řekl lord Robert. „Jestli se o to pokusí, všechny přinutím letět.“ Jeho ruka se začala třást.
Alayne pohladila jeho prsty. „Jen klid, můj Robine. Musíš si najít správnou ženu, opravdovou dámu vznešeného původu,“ řekla, když ho třes přešel.
„Ne. Chci si vzít jen tebe, Alayne.“
Tvoje paní matka kdysi plánovala to samé, ale tehdy jsem byla vznešená a z manželského lože. „Můj pán je laskavý, že to říká.“ Alayne uhladila jeho vlasy. Lady Lysa nikdy nedovolila služebnictvu dotknout se jich a poté, co zemřela, Robert trpěl strašnými záchvaty, kdykoliv se k němu někdo přiblížil s nůžkami. Takže mu teď rostly a pokrývaly ramena až do poloviny jeho křehkého bílého hrudníku. Má hezké vlasy. Pokud budou bohové dobří a bude žít tak dlouho, aby se stihl oženit, jeho manželka bude určitě ty vlasy obdivovat. Alespoň ty bude na něm milovat. „Naše děti by nebyly urozené. Jen urozený potomek rodu Arrynů může zabránit nástupnictví sera Harrolda. Můj otec ti najde správnou ženu, dívku z dobrého rodu, mnohem krásnější, než jsem já. Budete spolu chodit na lov a sokolničit a ona ti bude na turnajích prokazovat svou přízeň. Brzy na mě úplně zapomeneš. “
„Nezapomenu.“
„Zapomeneš. Musíš,“ řekla pevným, i když jemný hlasem.
„Pán Hnízda si může dělat, co se mu zlíbí. Nemůžu tě pořád milovat, i když se s ní ožením? Ser Harrold má u sebe taky obyčejnou ženu. Benjicot říká, že s ní čeká bastarda.“
Benjicot by se měl naučit držet svůj hloupý jazyk za zuby. „To je to, co ode mě chceš? Bastard?“ Vytrhla prsty z jeho sevření. „Tak bys mě zneuctil?“
Chlapec se zatvářil provinile. „Ne. Nemyslel jsem …“
Alayas vstala. „Jestli můj pán dovolí, musím najít svého otce. Někdo musí přivítat lady Waynwood.“ Dříve, než mohl mladý lord protestovat, se uklonila a opustila ložnici, chvátala chodbou přes krytý most směrem ke komnatám lorda protektora.
Když toho rána opouštěla ​​Petyra Baeliše, snídal se starým Oswellem, který předchozí noci přijel z Města racků. Doufala, že by je tam ještě mohla zastihnout, ale Petyrův solár byl prázdný. Někdo nechal otevřené okno a stoh papírů byl sfouknutý na podlahu. Slunce zešikma pronikalo přes silná žlutá okna a zrnka prachu tančila v jeho světle jako malý zlatý hmyz. Přestože sníh už pokrýval vrchy Obrova kopí, pod jeho kopci stále přetrvávala podzim a zimní pšenice dozrávala na polích. Za oknem slyšela smích pradlen u studny a hřmot oceli z nádvoří, kde cvičili rytíři. Dobré zvuky.

Alayne to tu milovala. Znovu se cítila naživu, poprvé od chvíle, kdy její otec … kdy zemřel lord Eddard Stark.
Zavřela okno, posbírala spadané papíry a uložila je na stůl. Jeden z nich byl seznam účastníků turnaje. Šedesát čtyři rytířů Údolí bylo pozvaných, aby si zkusili vydobýt místo v řadách nového Bratrstva okřídlených rytířů lorda Roberta Arryna a šedesát čtyři jich přišlo poprat se o právo nosit sokolí křídla na svých přilbách a hlídat svého lorda.
Soutěžící přišli z celého Údolí, z horských údolí a až z pobřeží, z Města racků, Krvavé brány, dokonce ze Tří sester. Osm vítězů mělo strávit příští tři roky po boku lorda Roberta jako jeho osobní stráž (Alayne navrhla sedm, stejně jako je mužů Královské gardy, ale lord Robert trval na tom, že musí mít víc rytířů než král Tommen), takže starší muži, kteří měli ženy a děti, nebyli pozvaní.
A oni přišli, pomyslela si Alayne hrdě. Všichni do jednoho.
Dopadlo to přesně, jak Petyr předpověděl v den, kdy odletěli havrani. „Jsou mladí, dychtiví, hladoví po dobrodružství a slávě. Lysa by jim nedovolila odejít do války za hranicemi Údolí a tohle byla nejlepší příležitost, jakou mohli dostat. Příležitost sloužit svému pánovi a prokázat statečnost. Oni přijdou. Dokonce i Harry Dědic.“ Pohladil ji po vlasech a políbil na čelo. „Jakou to mám chytrou dceru.“
Bylo to chytré. Turnaj, výhry, okřídlení rytíři, to všechno byl její vlastní návrh. Robertova matka ho naplnila strachem, ale on vždycky čerpal odvahu z příběhů, které mu četla – o serovi Artysu Arrynovi, Okřídleném rytíři, který podle legendy založil jejich rod. Tak proč ho neobklopit okřídlenými rytíři? pomyslela si jedné noci poté, co Robert konečně usnul. Jeho vlastní Královská garda, která by ho držela v bezpečí a naučila statečnosti. A hned, jak se s Petyrem podělila o svůj nápad, on začal jednat. Určitě bude chtít osobně přivítat sera Harrolda. Kam se mohl podít?
Alayne sestoupila po schodech věže do sloupové galerie v zadní části Velké síně. Pod ní sluhové připravovali stoly na večerní hostinu, zatímco jejich manželky a dcery zametaly staré rákosy a rozhazovaly nové. Lord Nestor ukazoval Lady Waxley své vzácné gobelíny se scénami lovu. Stejné gobelíny, které kdysi zdobily stěny Rudé bašty v Králově přístavišti z dob, kdy král Robert seděl na Železném trůnu. Joffrey je dal strhnout a zahnívaly v královských sklepích, dokud je Petyr Baeliš nenechal převést do Údolí jako dárek pro Nestora Royce. Byly nejen krásné, ale Nejvyšší správce Údolí s potěšením vyprávěl každému, kdo byl ochotný naslouchat, že kdysi patřily samotnému králi.
Ve Velké síni Petyra nenašla. Alayne prošla galerií, sestoupila po schodech mohutné západní stěny a vyšla na vnitřním nádvoří, kde se měl konat turnaj. Už tam stála tribuna pro všechny, kteří se přišli na turnaj podívat. Muži lorda Nestora natírali plot vápnem, pokrývaly stanoviště jasným prapory, věšeli štíty na bránu, kterou měli soutěžící procházet při vstupu na turnajové bojiště.
Na severním konci nádvoří byly zřízeny tři kvintány a několik soutěžících na ně jezdilo. Alayne znala jejich štíty; zvony rodu Belmorů, zelené zmije Lynderlyů, červené sáně Breakstonů, černé a šedé stohy rodu Tollettů. Ser Mychel Redfort roztočil jednu z kvintán dokonale umístěnou ranou. Byl jedním z těch, od kterých se očekávalo, že si svá křídla vyslouží.
Petyr nebyl ani u kvintán, ani jinde na nádvoří, ale jak se otočila k odchodu, zavolal na ni ženský hlas. „Alayane!“ volala Myranda Royce z vytesané kamenné lavičky pod bukem, kde seděla mezi dvěma muži. Vypadala, že potřebuje pomoc. Usmívající se Alayne šla směrem ke své přítelkyni.
Myranda na sobě měla šedé vlněné šaty, zelený plášť s kapucí a dost zoufalý pohled. Z obou stran vedle ní seděli rytíři. Ten po její pravici měl prošedivělé bradu, holou hlavu a břicho, které se mu přelévaly přes opasek. Rytíř po její levé ruce neměl víc než osmnáct let. Byl tenký jako oštěp a jeho zrzavé vousy jen s částečným úspěchem maskovaly červené pupínky, které měl rozeseté po tváři.
Plešatý rytíř na sobě měl tmavomodrý plášť ozdobený velkým párem růžových rtů. Uhrovitý ryšavec měl na rozdíl od něj erb s devíti bílými racky na hnědém poli, kteří ho řadili k Shettům z Města racků. Jeho pohled spočíval na Myrandiných prsou tak upřeně, že přicházející Alayne vzal na vědomí, až když Myranda vstala, aby svou přítelkyni objala. „Děkuji ti, děkuji, děkuji“ zašeptala jí Randa do ucha, než se otočila a řekla, „Pánové, mohu vám představit lady Alayne Kámen?“
„Dcera lorda protektora,“ oznámil plešatý rytíř galantně. Těžkopádné vstal. „A stejně krásná, jak se o ní mluví.“
Aby nezůstal pozadu, uhrovitý rytíř vyskočil a řekl, „Ser Ossifer říká pravdu, jsi nejkrásnější panna v celých Sedmi královstvích.“ Mohla to být milejší poklona, ​​kdyby ji neadresoval jejím ňadrům.
„A tys všechny ty panny viděl osobně, pane?“ zeptala se ho Alayne. „Jsi moc mladý, abys byl tak zcestovalý.“
Začervenal se, čímž se jeho pupínky staly ještě hrozivějšími. „Ne, má paní. Jsem z Města racků.“
A já nejsem, i když Alayne se tam narodila. Bude muset být opatrná co se toho týče. „Vzpomínám na Město racků s láskou“ řekla s úsměvem stejně neurčitým jako příjemným. Otočila se na Myrandu, „Nevíš náhodou, kde by se mohl nacházet můj otec?“
„Dovol mi zavést tě k němu, má paní.“
„Doufám, že mi odpustíte, že vás připravím o společnost lady Myrandy,“ řekl Alayne rytířům. Nečekala na odpověď, vzala starší dívku za rámě a táhla ji pryč od lavičky. Teprve když byly z jejich dosahu, zašeptala: „Skutečně víš, kde je můj otec?“
„Samozřejmě, že ne. Pojď rychleji, moji noví nápadníci nás můžou sledovat.“ Myranda se zakřenila. „Ossifer Lipps je nejhloupější rytíř z Údolí, ale Uther Shett mu zdatně konkuruje. Modlím se, aby se v souboji o mou ruku navzájem zabili.“
Alayne se zasmála. „Lord Nestor by o nabídkách takových mužů jistě vážně neuvažoval.“
„Mohl by. Můj pan otec se na mě zlobí, protože jsem zabila svého posledního manžela a způsobila mu takové problémy.“
„Nebyla to tvoje chyba, že zemřel.“
„Nevzpomínám si, že by byl s námi v posteli ještě někdo jiný.“
Alayne chtěla mluvit o něčem jiném. Myrandin manžel zemřel během milování. „Ti muži, kteří přišli včera ze Sester, byly docela galantní,“ řekla ve snaze změnit téma. „Pokud se ti nelíbí ser Ossifer nebo ser Uther, provdej se za jednoho z nich. Myslím, že ten nejmladší byl moc hezký.“
„Ten v plášti z tulení kůže?“ řekla Randa nevěřícně.
„Tak některý z jeho bratrů.“
Myranda obrátila oči v sloup. „Jsou ze Sester. Už jsi někdy viděla muže ze Sester, který by dokázal bojovat? Své meče si čistí tresčím olejem a koupou se ve vaně se studenou mořskou vodou.“
„Inu,“ řekla Alayne, „aspoň jsou čistotní.“
„Někteří z nich mají sítě mezi prsty. To bych si spíš vzala lorda Petyra. Pak bych byla tvou matkou. Řekni mi, jak malý je ten jeho malíček?“
Alayne nepoctila tu otázku odpovědí. „Lady Waynwood tu už brzy bude i se svými syny.“
„To je slib, nebo hrozba?“ řekla Myranda. „Myslím, že první lady Waynwood musela být klisna. Jak si jinak vysvětlit, že všichni Waynwoodové mají koňskou tvář? Kdybych si někdy měla brát Waynwooda, musel by odpřísáhnout, že si nasadí přilbu, kdykoliv dostane chuť mě ošukat, a nechá průzor zavřený. “ Štípla přitom Alayne do ramene. „Můj Harry bude s nimi. Všimla jsem si, žes ho vynechala. Nikdy ti neodpustím, že jsi mi ho ukradla. To je muž, za kterého se chci vdát.“
„To zasnoubení bylo dílem mého otce,“ zaprotestovala Alayne jako už stokrát předtím. V duchu si říkala, že si z ní přítelkyně jen utahuje … ale v tom žertování slyšela hořkost.
Myranda se zastavila a dívala se přes dvůr na cvičící se rytíře. „Tohle je přesně takový muž, kterého potřebuji.“

O pár metrů dál bojovali dva rytíři s cvičnými meči. Jejich čepele se dvakrát srazily, pak proklouzly kolem sebe a byly zablokované zdviženými štíty, ale větší z mužů při tom útoku ustoupil. Alayne z místa, na kterém stála, neviděla přední část jeho štítu, ale jeho soupeř měl erb se třemi letícími havrany a každý z nich ve svých spárech svíral červené srdce. Tři srdce a tři havrani.
Věděla, jak ten souboj dopadne.
O chvíli později skončil velký muž omráčený v prachu s helmou nakřivo. Když se ji podařilo panošovi uvolnit, obnažil hlavu se stékajícím pramenem krve. Pokud by čepel nebyla tupá, byl by vidět i mozek. Ta poslední rána do hlavy byla tak prudká, že sebou Alayne trhla soucitem, když dopadla. Myranda Royce se zadumaně zahleděla na vítěze souboje. „Myslíš si, že když hezky poprosím, mohl by ser Lyn zabít moje nápadníky?“
„Mohl by to udělat pro tlustý měšec zlata.“ Ser Lyn Corbray trpěl neustálým zoufalým nedostatkem peněz. Vědělo to o něm celé Údolí.
„Bohužel, vše, co mám, je jen tlustý pár struků. Ale v případě sera Lyna by mi pod sukní lépe posloužila tlustá klobása.“
Alaynin chichot přitáhl pozornost sera Corbraye. Podal štít svému nevychovanému panoši a sundal si přilbu s prošívanou čepkou. „Dámy.“ Dlouhé hnědé vlasy měl přilepené na zpocené čelo.
„Dobrý úder, sere Lyne,“ zvolala Alayane. „Jen se obávám, žes zanechal ubohého sera Owena v bezvědomí.“
Corbray se ohlédl k místu, kde panoš pomáhal jeho soupeři opustit nádvoří. „Při vědomí nemohl být ani před soubojem, jinak by mě na něj nikdy nevyzval.“
Byl v tom kus pravdy, pomyslela si Alayne, ale to ráno se z ní stala uličnice, a tak se rozhodla nasměrovat proti seru Lynovi svůj vlastní výpad. Se sladkým úsměvem řekla, „Můj pan otec mi řekl, že nová manželka tvého bratra čeká dítě.“
Corbray ji obdařil temným pohledem. „Lyonel se omlouvá. Zůstal v Domě srdce se svou kupeckou dcerkou a sleduje, jak jí roste břicho. Jako kdyby byl první chlap, který kdy dostal holku do jiného stavu.“
Oh, to je otevřená rána, pomyslela si Alayas. První žena Lyonela Corbraye mu dala jen křehké, nemocné dítě, které zemřelo v dětství. Během všech těch let zůstával ser Lyn dědicem svého bratra. Když nakonec ta ubohá žena zemřela, Petyr Baeliš zprostředkoval pro lorda Corbraye nové manželství. Druhá lady Corbray byla šestnáctiletá dcera pouhého bohatého obchodníka z Města racků, ale do manželství vstoupila s obrovským věnem a jak lidé říkali, i vysokou, urostlou, zdravou postavou s velkými prsy a širokými boky. A jak se zdá, manželství se naplnilo.
„Všichni se modlíme, aby Matka dopřála lady Corbray snadný porod a zdravé dítě,“ řekla Myranda.
Alayne si nedokázala pomoct. Usmála se a řekla: „Můj otec je vždy rád nápomocný kterémukoli z vazalů lorda Roberta. Jsem si jistá, že by byl nanejvýš potěšen, kdyby mohl zprostředkovat manželství i pro tebe, sere Lyne.“
„To je od něj milé.“ Corbrayovy rty se stáhly do něčeho, co měl být úsměv, ale Alayne z něj naskočila husí kůže. „Ale k čemu by mi byl dědic, když jsem a díky našemu lordu protektovi nejspíš i zůstanu bez pozemků? Ne. Vyřiď svému pánovi otci, že nepotřebuju žádnou z jeho chovných klisen.“
Jeho hlas byl natolik plný jedu, že na chvíli téměř zapomněla, že Lyn Corbray byl vlastně jen návnada, kterou si její otec koupil a zaplatil. Nebo snad ne? Možná místo toho, aby to byl Petyrův člověk předstírající, že je jeho nepřítel, ve skutečnosti skrýval své nepřátelství za maskou předstíraného nepřítele v jeho službách.
Jen z přemýšlení o tom se jí roztočila hlava. Alayne se prudce otočila … a narazila přitom do nevysokého muže s ostře řezanou tváří a oranžovými vlasy, který stál za ní. Jeho ruka vystřelila a chytil ji dřív, než mohla spadnout. „Má paní. Prosím o prominutí.“
„Moje chyba. Neviděla jsem tě tam stát.“
„My myši jsme tichá stvoření.“ Ser Shadrich byl tak malý, že si ho mohli splést s panošem, ale jeho tvář patřila mnohem staršímu muži. Viděla mnoho lig ve vráskách v koutku jeho úst, staré bitvy v jizvě pod jeho uchem, a v jeho očích tvrdost, na jakou by žádný chlapec nikdy neměl nárok. Byl to dospělý muž. Ale dokonce i Randa nad ním čněla.
„Budete zápolit o křídla?“ zeptala se Roycova dcera.
„Na myš s křídly by byl hloupý pohled.“
„Možná to zkusíte ve rvačce?“ navrhla Alayne. Bitkaa byl dodatečný nápad, cena útěchy pro všechny bratry, strýce, otce a přátele, kteří doprovázeli adepty k Měsíční bráně, aby je povzbudili ve snaze získat pro sebe stříbrná křídla. Na vítěze však také čekaly odměny.
„Dobrá bitka je všechno, v co může potulný rytíř doufat, tedy v případě, že nenarazí na pytel zlaťáků. A to není pravděpodobné, že?“
„Myslím, že ne. Ale teď nás musíš omluvit, pane, musíme najít mého lorda otce.“
Z vrcholů zdí zazněly rohy. „Příliš pozdě,“ řekla Myranda. „Jsou tady. Budeme je muset přivítat samy.“ Ušklíbla se. „Poslední, která doběhne k bráně, se vdá za Uthera Shetta.“
Udělaly si z toho závod, utíkaly přes dvůr a kolem stájí s pleskajícími sukněmi, zatímco rytíři se služebnictvem přihlíželi, prasata a kuřata jim dělali překážky. Bylo to nanejvýš nedůstojné pro dámy, ale Alayne se přistihla, že se při tom směje. Na malou chvíli, když běžela, se jí podařilo zapomenout na to, kým je, kde je a přenesla se ve vzpomínkách do světlých, chladných dny trávených na Zimohradě závoděním s Jeyne Poole, zatímco Arya se snažila držet s nimi krok.

Když dorazily k bráně, obě byly rudé v obličeji a lapaly po dechu. Myranda někde po cestě ztratila svůj plášť. Přišly právě včas. Padací mříž byla zvednutá a pod ní procházel zástup dvaceti jezdců. V jejich čele byla Anya Waynwood, paní ze Železodubu, vážná a štíhlá, její šedohnědé vlasy svázané v šátku. Její jezdecký plášť byl z těžké zelené vlny, zdobený hnědou srstí, sepnutý kolem krku broží ve tvaru zlomeného kola jejího rodu.
Myranda Royce vystoupila vpřed a vystřihla poklonu. „Lady Anyo. Vítejte v Měsíční bráně.“
„Lady Myrando. Lady Alayne.“ Anya Waynwood sklonila hlavu směrem ke každé z nich. „Je to od vás milé, že jste nás přišly přivítat. Dovolte mi, abych vám představila svého vnuka, sera Rolanda Waynwooda.“ Kývla na rytíře, který zrovna mluvil. „A toto je můj nejmladší syn, ser Wallace Waynwood. A samozřejmě můj svěřenec, ser Harrold Hardyng.“
Harry Dědic, pomyslela si Alayas. Můj snad budoucí manžel, když mě bude chtít. Náhle ji naplnila hrůza. Napadlo ji, jestli nemá rudou tvář. Nezírej na něj, musela si připomínat, nedívej se, neciv, nedělej ze sebe hlupačku. Dívej se jinam. Její vlasy musely být po tom běhu v hrozném stavu. Vyžadovalo to všechno její úsilí, aby se nepokoušela zastrčit uvolněné prameny zpět na místo. Vykašli se na ty hloupé vlasy. Na nich nezáleží. On je ten, na kom záleží. On a Waynwoodové.
Ser Roland byl z těch tří nejstarší, ačkoli neměl víc než pětadvacet let. Byl vyšší a svalnatější než ser Wallace, ale oba měli dlouhé tváře s hranatou bradou, jemnými hnědými vlasy a plochými nosy. Koňské fádní obličeje, pomyslela si Alayne.
Na druhé straně Harry …

Můj Harry. Můj pán, můj milý, můj snoubenec.
Ser Harrold Hardyng vypadal každým coulem jako pravý budoucí lord; urostlý a pohledný, rovný jako kopí, pevné svaly. Muži dost staří na to, aby znali Jona Arryna v dobách jeho mládí, říkali, že ser Harrold se mu podobá. Měl písečně plavé vlasy, světle oči, orlí nos. Joffrey byl také pohledný, musela si připomenout. Pohledná zrůda, přesně tím byl. Malý lord Tyrion byl sice laskavější, ale pokroucený.
Harry se na ni díval. On ví, kdo jsem, uvědomila si, a nezdálo se, že by ho pohled na mě těšil. Jen tehdy si všimla jeho erbu. Jeho kabátec a koňské postroje byly vzorované červenobílými diamanty rodu Hardyngů, jeho štít byl rozdělený na čtvrtiny. Erby Hardyngů a Waynwoodů byly umístěny v první a třetí čtvrtině, ale v druhé a čtvrté byl měsíc a sokol rodu Arrynů, nebesky modří a smetanoví. Robertovi se to nebude líbit.
Promluvil ser Wallace. „Jsme tu p-p-poslední?“
„Jste, pane,“ odpověděla Myranda Royce, nedávajíc najevo, že si všimla jeho koktání.
„K-k-kdy začne t-t-turnaj?“
„Oh, doufám, že už brzy,“ řekl Randa. „Někteří z účastníků tu jsou už skoro měsíc a hodují u stolu mého otce. Všichni jsou to dobří chlapi, velmi stateční … ale snědí toho poměrně hodně.“
Waynwoodové se smáli a dokonce i Harry Dědic se pokusil o náznak úsměvu. „Na cestách sněžilo, jinak bychom tu byli dřív,“ řekla lady Anya.
„Kdybychom tušili, jaká krása nás čeká v Měsíční bráně, letěli bychom,“ řekl ser Roland. Jeho slova byla určena Myrandě Royce, usmál se však na Alayne, když promluvil.
„Na létání budete potřebovat křídla,“ odpověděl Randa, „a tady se nachází pár rytířů, kteří k tomu mají co říct.“
„Těším se na povznášející diskusi.“ Ser Roland seskočil z koně, obrátil se k Alayne a usmál se. „Slyšel jsem, že dcera lorda Malíčka je pohledná v obličeji a plná půvabu, ale nikdo mi nikdy neřekl, že je zlodějka. “
„Mýlíte se ve mně, pane. Nejsem žádný zloděj!“
Ser Roland si položil ruku nad srdce. „Tak jak vysvětlíš tu díru v mé hrudi, kde jsem předtím míval srdce?“
„On vás jen š-škádlí, má paní,“ koktal ser Wallace. „Můj s-s-synovec nikdy neměl s-s-srdce.“
„Erb Waynwoodů má kolo se zlomeným paprskem, a my máme s sebou mého strýce.“ Ser Roland dal Wallacovi pohlavek. „Panoš by měly být zticha, když mluví rytíři.“
Ser Wallace zrudnul. „Už nejsem p-panoš, má paní. Můj s-synovec ví velmi dobře, že jsem r-r-ryt-r-r-ryt –“
„Byl pasovaný?“ tiše navrhla Alayne.
„Pasovaný,“ řekl Wallace Waynwood vděčně.
Robb by byl v jeho věku, kdyby byl ještě naživu, nemohla se ubránit myšlence, ale Robb zemřel jako král, a tohle je jen chlapec.
„Můj lord otec vám dal připravit pokoje ve Východní věži,“ lady Myranda promluvila k lady Waynwood, „ale obávám se, že vaši rytíři se budou muset podělit o lůžko. Měsíční brána nebyla stavěná na to, aby hostila tolik vznešených návštěvníků.“
„Vy budete v Sokolí věži, sere Harrolde,“ doplnila Alayne. Daleko od Roberta. Věděla, že to byl úmysl. Petyr Baeliš takové věci neponechává náhodě. „Pokud vás to potěší, ukážu vám sama vaši komnatu.“ Tentokrát se jejich oči setkaly. Usmála se jen pro něj a tiše se pomodlila k Panně. Prosím, nemusí mě milovat, jen ať mě má alespoň trochu rád, jen o tohle tě teď žádám.
Ser Harrold se na ni chladně zadíval. „Proč by mě mělo potěšit, že mě kamkoli doprovodí Malíčkův bastard?“
Všichni tři Waynwoodové se na něj tázavě podívali. „Jsi tu host, Harry,“ připomněla mu lady Anya mrazivým hlasem. „Zkus na to nezapomínat.“
Zdvořilost je brnění dámy. Alayne cítila, jak se jí krev hrne do tváře. Žádné slzy, modlila se. Prosím, prosím, nesmím plakat. „Jak si přejete, pane. A teď, pokud mě omluvíte, Malíčkův bastard potřebuje najít svého lorda otce a oznámit mu, že jste dorazili, takže turnaj zítra ráno může začít.“ A ať tvůj kůň klopýtne, Harry Dědici, abys spadl na svou hloupou hlavu při prvním souboji. Ukázala Waynwoodům kamennou tvář, když se snažili omluvit za svého společníka. Když skončili, otočila se a utekla.
V blízkosti bašty narazila přímo do sera Lothora Bruna a téměř ho srazila za zem. „Harry Dědic? Harry Blbec, řekl bych. Je to jen obyčejný namyšlený panoš.“
Alayne mu byla tak vděčná, že ho objala. „Děkuji. Viděls mého otce, pane?“
„Dole ve sklepích,“ řekl ser Lothar, „prohlíží sýpky lorda Nestora s lordem Graftonem a lordem Belmorem.“
Sklepy byly velké, tmavé a špinavé. Alayne zapálila svíčku a chytila ​​si sukni, když sestupovala dolů. V nejspodnější části slyšela dunivý hlas lorda Graftona a následovala ho. „Obchodníci chtějí kupovat a lordi chtějí prodávat,“ říkal lord z Města racků, když je našla. Lord Grafton nebyl vysoký muž, ale zato široký, ramenatý a s tlustými pažemi. Měl špinavě plavé vlasy. „Jak to mám zastavit, můj pane?“
„Odešli do doků stráž. Pokud to bude nutné, zabav lodě. Nezáleží na tom, jak to uděláš, žádné další potraviny neopustí Údolí.“
„Ale ty ceny,“ protestoval tlustý lord Belmore, „ty ceny jsou více než dobré.“
„Říkáte, že jsou více než dobré, můj pane. Já říkám, že jsou menší, než jaké bychom si přáli. Počkejte. Pokud to bude nutné, sami jídlo nakupujte a uskladněte. Zima se blíží. Ceny budou vyšší.“
„Možná,“ řekl Belmore pochybovačně.
„Bronzový Yohn čekat nebude,“ postěžoval si Grafton. „On nepotřebuje, aby jeho lodě projížděli Městem racků, má své vlastní přístavy. Pokud budeme my shromažďovat svou úrodu, Royce a ostatní lordi deklaranti promění tu svou na stříbro, tím si můžete být jistí. “
„Doufejme, že to tak bude,“ řekl Petyr. „Když budou jejich sýpky prázdné, budou potřebovat každý kousek tohoto stříbra, aby si potravu koupili od nás. A teď, pokud mě omluvíte, moji pánové, zdá se, že mě potřebuje moje dcera.“
„Lady Alayne,“ řekl lord Grafton. „Toto ráno tvé oči přímo září.“
„Jsi milý, že to říkáš, můj pane. Otče, nerada vás ruším, ale myslela jsem, že byste chtěli vědět, že Waynwoodové právě dorazili.“
„Přijel ser Harrold s nimi?“
Příšerný Ser Harrold. „Ano, přijel.“
Lord Belmore se zasmál. „Nikdy jsem si nemyslel, že by mu Royce dovolil přijít. Je slepý, nebo jen hloupý?“
„Je čestný. Někdy to vyjde nastejno. Kdyby tomu mladíkovi odepřel šanci předvést se, mohlo by to mezi nimi vytvořit rozpor, tak proč ho nenechat zasoutěžit si na turnaji? Chlapec jistě není dost schopný, aby si vybojoval místo mezi okřídlený rytíři.“

„Předpokládám, že není,“ řekl Belmore zdráhavě. Lord Grafton políbil Alayne ruku a oba lordi odešli zanechávajíc ji samotnou s lordem otcem.
„Pojď,“ řekl Petyr, „projdi se mnou.“ Vzal ji za ruku a vedl ji hlouběji do sklepů kolem prázdného žaláře. „Jak dopadlo tvé první setkání s Harrym Dědicem?“
„Je hrozný.“
„Svět je plný hrůz, drahá. To bys už teď měla vědět. Viděla jsi jich už dost.“
„Ano,“ řekla, „ale proč musí být takový krutý? Nazval mě tvým bastardem. Přímo na nádvoří, před všemi.“
„Podle toho, co ví, nejsi nikým jiným. Ty zásnuby nikdy nebyly jeho nápad a Bronzový Yohn ho nepochybně varoval před mými nástrahami. Jsi moje dcera. Tím pádem ti nedůvěřuje a věří, že mu nesaháš ani po paty.
„Inu, to nejsem. Možná si o sobě myslí, že je nějaký velký rytíř, ale ser Lothor říká, že je jen namyšlený panoš.“
Petyr položil ruku kolem jejího ramene. „Tak to je, ale zároveň je to i Robertův dědic. Přivést sem Harryho byl jen první krok v našem plánu. Teď ho tu musíme udržet, a to můžeš dokázat jen ty. Má slabost pro pěkné tvářičky a čí tvář je krásnější než ta tvoje ? Upoutej ho. Zabav ho. Okouzli ho. “
„Ale já nevím, jak to mám udělat,“ řekla nešťastně.
„No, já si myslím, že to víš,“ řekl Malíček s jedním z těch úsměvů, které se mu neodrážely v očích. „Dnes večer budeš tou nejkrásnější ženou v sále, stejně krásnou, jako byla tvoje paní matka v tvém věku. Nemůžu tě usadit k hlavní tabuli, ale budeš mít čestné místo pod svícnem. Oheň bude zářit v tvých vlasech a všichni uvidí, jak hezkou máš tvář. Měj u sebe dobrou dlouhou lžíci na odhánění panošů, má drahá. Nebudeš chtít mít zelenáče pod nohama, když přijdou rytíři prosit o tvou přízeň. “
„Kdo by žádal, aby mohl nosit na turnaji znamení přízně od bastarda?“
„Harry, pokud má alespoň tolik rozumu, co bohové nadělili huse … ale nedávej mu ji. Vyber si jiného galantního rytíře a dej mu přednost. Nechceš přece vypadat příliš dychtivě.“
„Ne,“ řekla Alayne.
„Lady Waynwood bude trvat na tom, aby tě Harry požádal o tanec, tolik ti můžu slíbit. To bude tvá šance. Usměj se na toho chlapce. Dotkni se ho, když spolu budete mluvit. Dobírej si ho, provokuj jeho pýchu. Pokud se chytí, řekni mu, že je ti slabo, a požádej ho, aby tě vzal ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Žádný rytíř by neměl takovou žádost hezké panně odmítnout. “
„Ano,“ řekla, „ale on si myslí, že jsem bastard.“
„Nádherný bastard a zároveň dcera lorda protektora,“ Petyr si ji přitáhl k sobě a políbil ji na obě tváře. „Tato noc patří tobě, má drahá. Stále na to pamatuj.“
„Pokusím se, otče,“ řekla.
Hostina byla přesně taková, jak jí lord otec přislíbil.
Servírovaných bylo šedesát čtyři jídel, na počest šedesáti čtyř rytířů, kteří dosud přišli, aby soutěžili o stříbrná křídla před svým lordem. Z řek a jezer dodali štiky, pstruhů a lososy, z moře kraby, tresky a sledě. Byly tam kachny, kapouni, pávi s peřím, labutě v mandlovém mléce. Prasátka byly servírovaná s jablky v ústech a tři velcí tuři se opékali vcelku nad ohništěm na zámeckém nádvoří, protože byly příliš velcí, než aby je dostali přes kuchyňské dveře. Bochníky teplého chleba pokrývaly stoly v síni lorda Nestora, a ze sklepů vynesli velká kola sýra. Máslo bylo čerstvě utřené, byl tam pórek a mrkev, pečená cibule, řepa, pastinák. A to nejlepší ze všeho – kuchaři lorda Nestora připravili nádherný citronový dort ve tvaru Obrova kopí, dvanáct stop vysoký a s orlím hnízdem vyrobeným z cukru na vrcholu.
To je pro mě, pomyslela si Alayne, když ho dotlačili. Lord Robert také miloval citrónové koláče, ale až poté, co mu prozradila, že jsou její oblíbené. Přípravě koláče padl za oběť každý citron z Údolí, ale Petyr slíbil, že pošle do Dorne po další.
Byly tam i dary, úžasné dary. Každý ze soutěžících dostal plášť protkaný stříbrem a brož z lazuritu ve tvaru páru sokolích křídel. Dýky z kvalitní oceli byly darovány bratrům, otcům a přátelům, kteří se přišli podívat na souboje. Pro jejich matky, sestry a dámy tu bylo hedvábí a myrská krajka.
„Lord Nestor má otevřenou dlaň,“ slyšela Alayne mluvit sera Edmunda Breakstona. „Otevřenou dlaň a malíček,“ odpověděla lady Waynwood a kývla směrem k Petyrovi Baelišovi. Breakstone byl dost bystrý, aby chápal, o čem mluví. Pravým zdrojem této štědrosti nebyl lord Nestor, ale lord protektor.
Když byl poslední chod dojedený a sklizený, stoly byly odneseny, aby udělaly místo tanci, a nastoupili hudebníci.
„Žádní zpěváci?“ zeptal se Ben Coldwater.
„Mladý lord je nemůže vystát,“ odpověděl ser Lymond Lynderly. „Ne od dob Marilliona.“
„Ach … to byl ten muž, který zavraždil lady Lysu, pravda?“
Alayne k nim promluvila. „Jeho zpěv ji velmi těšil. Možná mu prokazovala příliš mnoho přízně. Když se provdala za mého otce, zešílel a vyhodil ji ven měsíčnímu dveřmi. Lord Robert od té doby nenávidí zpěv. Ale hudbu má stále rád.“
„Stejně jako já,“ řekl Coldwater. Vstával, nabídl Alayas svou ruku. „Poctíš mě tímto tancem, má paní?“
„Jste velmi laskavý,“ řekla, když ji vedl na parket.
Byl to její první partner toho večera, ale zdaleka ne poslední. Přesně jako Petyr slíbil, mladí rytíři se k ní hrnuli a soupeřili o její přízeň. Po Benovi přišel Andrew Tollett, fešný ser Byron, červenonosý ser Morgarth a ser Shadrich Šílená myš. Pak ser Albar Royce, Myrandin mohutný nudný bratr a dědic lorda Nestora. Tancovala se všemi třemi Sunderlandovými a žádný neměl sítě mezi prsty, i když nemohla ručit za jejich prsty na nohou. Objevil se i Uther Shett, aby jí vysekl slizký kompliment, zatímco šlapal po jejích nohou, zato ser Targon Polodivoký se předvedl jako rozená zdvořilost. Pak ji začal v kole točit ser Roland Waynwood, přičemž ji rozesmíval posměšnými komentáři na adresu poloviny rytířů v sále. Na řadu přišel i jeho strýc Wallace, který se snažil o totéž, ale slova nepřicházela. Alayne se ho nakonec zželelo a začala vesele švitořit, aby ho ušetřila zahanbení. Když skončila s tancem, omluvila se a vrátila se na své místo, aby se napila vína.
A tam stál, Harry Dědic osobně – vysoký, pohledný, mračící se. „Lady Alayne. Mohu být vaším partnerem pro tento tanec?“
Na chvíli to zvažovala. „Ne. To si nemyslím.“
Barva mu vstoupila do tváře. „Byl jsem na vás na nádvoří neodpustitelně hrubý. Musíte mi odpustit.“
„Musím?“ Pohodila vlasy, napila se vína, nechala ho čekat. „Jak můžete odpustit někomu, kdo je neodpustitelné hrubý? Můžete mi to vysvětlit, pane?“

Ser Harrold vypadal zmateně. „Prosím. Jeden tanec.“
Upoutej ho. Zabav ho. Okouzli ho. „Pokud na tom trváte.“
Přikývl, nabídl jí rámě a vedl ji na parket. Když čekali, až bude hudba pokračovat, Alayne se rychle zadívala k hlavní tabuli, kde seděl lord Robert a pozoroval je. Prosím, modlila se, ať se nezačne třást. Ne tady. Ne teď. Mistr Coleman dohlédl na to, že mladý lord vypil před hostinou silnou dávku sladkého mléka, ale i tak.
Pak hudebníci zahráli melodii a ona tančila.
Řekni něco, povzbuzovala se. Nikdy ho nepřiměješ, aby tě miloval, pokud v sobě nenajdeš odvahu na něj alespoň promluvit. Měla by mu říct, jaký je dobrý tanečník? Ne, to už slyšel za tento večer aspoň tucetkrát. Kromě toho, Petyr řekl, že bych neměla působit příliš dychtivě. Místo toho řekla: „Slyšela jsem, že se brzy staneš otcem.“ To bylo něco, co většina dívek svému nastávajícímu nejspíš neřekne, ale chtěla vidět, zda jí bude ser Harrold lhát.
„Podruhé. Mám již dvouletou dceru Alys.“
Nemanželskou dceru Alys, pomyslela si Alayne, ale místo toho řekla: „Ta má ale jinou matku.“
„Ano. Cissy byla roztomilá, když jsem se s ní zapletl, ale po porodu zůstala tlustá jako kráva, takže lady Anya pro ni pořídila ženicha z řad svých zbrojnošů. Se Šafránkou je to úplně jiné.“
„Šafránka?“ Alayne se snažila potlačit smích. „Vážně?“
Ser Harrold měl tolik slušnosti, že se začervenal. „Její otec tvrdí, že je pro něj cennější než zlato. Je bohatý, nejbohatší muž ve Městě racků. Vydělal jmění na koření.“
„Jaké jméno jste vybrali pro dítě?“ zeptala se. „Skořice, pokud to bude děvče? Hřebíček, když to bude chlapec?“
Při tom téměř zakopl. „Moje paní žertuje.“
„Ach, ne.“ Petyr bude zuřit, když mu přetlumočím, co jsem řekla.
„Šafránka je velmi krásná. Vysoká a štíhlá, velké hnědé oči a vlasy jako med.“
Alayne zvedla hlavu. „Krásnější než já?“
Ser Harrold studoval její tvář. „Jsi velmi pohledná, to ano. Když mi lady Anya poprvé řekla o tomhle svazku, bál jsem se, že bys mohla vypadat jako po otci.“
„Malá špičatá bradka a tak?“ zasmála se Alayna.
„Tak jsem to nemyslel …“
„Doufám, že se ti na turnaji bude dařit lépe než v konverzaci.“
Na okamžik vypadal šokovaně. Ale jak píseň končila, vybuchnul smíchy. „Nikdo mě nevaroval před tvou bystrostí.“
Má dobré zuby, pomyslela si, rovné a bílé. A když se usměje, má ty nejkrásnější důlky ve tvářích. Přejela mu prstem po líci. „Pokud někdy budeme svoji, budeš muset Šafránku poslat zpět k jejímu otci. Já budu veškeré koření, po kterém budeš toužit.“
Usmál se. „Budu trvat na tom, abys ten slib splnila, má paní. Až do toho dne, mohu nosit znamení tvé přízně na turnaji?“
„Ne. Už jsem ho přislíbila … jinému.“ Nebyla si jistá komu, ale věděla, že někoho najde.

 

*************************************************************************************************************

Komentáře prosím směřujte do diskuze k souhrnnému článku, aby zbytečně neběženo několik stejných debat.

 

×

Komentáře nejsou povoleny.